V konferenci prezentováno 25.11.03
Autor probral "vše podstatné" od nálezu až po dnešek. Na pozadí rukopisného sporu pranýřuje českou společnost, v tradičním duchu, tedy ty, kteří se Rukopisů zastávali a současně glorifikuje jako mučedníky boje za pravdu kritiky Rukopisů.
Uveďme si některé ukázky jeho dezinformační technologie. Předně Dobrovský. Do vysněného obrazu se autorovi naprosto nehodilo konstatování, že Dobrovský Rukopis královédvorský uznával za pravý, třebaže Rukopis Zelenohorský označil za falzum. Zvolil formulaci: "Netajil se tím, že chová pochyby i o ostatních rukopisných zlomcích". Šikovné!
Šafařík. Poměrně objektivně informuje o obranném spisu Die ältesten Denkmaler der böhmischen Sprache, aby následně podal objasňující citát:
"Šafařík, Palackého spolupracovník na vydání z roku 1840 , viděl problematiku ovšem jinak a přítelova nekritického nadšení se děsil. "Co mi to Palacký tenkrát roku 1840 vyvedl, vzpomínal v dopise synovi. "Kdežto on každý den chodil do muzea i celé měsíce zlomky ony u sebe měl, já je snad jednou viděl, rozuměje paleografii vůbec málo, latinské pak nic"."
Tento výrok se týká MPKV, v jejíž padělanost Šafařík skutečně uvěřil, která však není památkou, analyzovanou ve zmíněném spise z roku 1840. Citát pochází z rodinných vzpomínek, které publikoval Zíbrt v ČČM 1909. Stejný informační pramen o několik stran dále dokladuje Šafaříkovo smýšlení o RZ. Stojí tam: "Co jsem tehdá z filologického stanoviska o pravosti Sněmův vynesl, na tom trvám i podnes a neodstupuji v ničem." Tato významnější informace soustavně uniká pozornosti mnohých publicistů.
Jak se vypořádal s Palackým, stojí za rozvedení:
"Počínání Palackého na obhajobu Rukopisů, které jakoby s lety ještě získávalo na důrazu, může posloužit jako důkaz odborné zaslepenosti v případech, kdy emotivní stránka věci v badatelově nitru zvítězí nad kritickou a věcnou. Pro Palackého by za normálních okolností muselo být hračkou zjistit, že Rukopisy jsou mladší než Kosmova či Dalimilova Kronika. V obou původních letopisech se například hovoří o Praze jen jako o hradu, zatímco v domněle starších Rukopisech se suverénně mluví o Praze jako městu."
Nebýt věc tak žalostná, mohli bychom podlehnout nemírnému veselí. V písni se nemluví o městu Praze, dokonce ani suverénně. Palackého, podobně jako snad Hájka a možná i Kosatíka, svedl k představě města verš "otvořie mu bránu přes Vltavu". Teprve archeologické objevy 20. století vynesly na světlo skutečnosti, které ukázaly že bránou přes Vltavu v RK, je míněna dosud neznámá jižní brána pražského hradu, směřující k Vltavě. Podobně, jako Putimská brána v Písku směřuje na Putim.
Že tento archeologický důkaz, rozvedený podrobně v [1], nebyl vzat oficiální vědou na vědomí je smutné. Jak je vidět, mohou pak nastat věci žalostnější.
Otázka Prahy je jedna z mála konkrétních věcí z Rukopisů , kterých se Kosatík dotknul. Jinak pisatel operuje především vybranými citáty z rozhovorů, korespondence a novinářských výtvorů z doby velkého rozčílení.
Cenu zlata má pro dnešního žurnalistu např. Maškův výrok "měl jste mlčet". Je pozoruhodné, co se pro poznání Rukopisů dnes dá vytěžit z takového sdělení mezi čtyřma očima. Filolog Mašek asi dobře věděl, jakou váhu mají Gebauerovy důkazy z koincidencí, jejichž nedostatečnost rozpoznal okamžitě historik Kalousek, a která je kritizována i ve Sborníku ČSAV [2]. O tom Kosatík mlčeti neměl. Ze Sborníku cituje jen paleografický soud Zdeňka Fialy.
Kosatík svým seriálem osvědčil určitou slohovou obratnost, která ovšem zdaleka nedosahuje umění spisovatele Ivanova, jenž se, aspoň v počátcích, jevil objektivnější, ale právě tím byl Rukopisům mnohem nebezpečnější. Nelze ale vyloučit, že svůj kádrovací seriál stvořil Kosatík jen jako literární fikci, či mystifikaci, jak je dnes moderní.
Un
Literatura:
[1]
Urban, K.: O čem svědčí model pražského hradu z X. století.
In.: Almanach rukopisné obrany II, Neklan 1993, str. 72-84.
[2] Komárek, M.: Jazykovědná problematika RKZ. In: RKZ-Dnešní stav poznání.
Academia 1969.