"Böhmen kann sich nur an seinen
nationalen Erinnerungen geistig
erwärmen und erbauen."
Dr. Legis Glückselig
Tato úvaha se liší od obdobných prací po několika stránkách. Její bibliografie je nadmíru neúplná, obsahujíc téměř jen spisy v mém vlastnictví; ale jsou i jiné příčiny tohoto nedostatku. Snad překvapím tvrzením, že četbou novější české odborné literatury lze získat k našemu thematu velmi málo. A není to způsobeno jen totalitou, která usměrňovala naši vědu přes čtyřicet let. Zjišťujeme, že materialistické pojetí našich dějin se od positivistického liší daleko méně, než by se čekalo a než se tvrdívá.
Ten i onen směr jako by neuznával možnost, že by kterákoli význačná postava z naší minulosti jednala z ideálních a ne ze sobeckých, zištných a vulgárně chápaných politických pohnutek. Tím se přenáší dnešní stav do let dávno prošlých. Jiný pohled na věci mívá za následek výtku romantismu bez bližšího zkoumání daného problému. Z Palackého, Tomka, Šafaříka, Kalouska a dalších se co do faktografie čerpá stále, neboť skutečné poznání vlastně nad ně ani nepokročilo. O tom, že Hájek z Libočan stále čeká na objektivní kritiku a do značné míry na rehabilitaci, zde pomlčíme. Rozhodující role, kterou má v historii osobnost (je lhostejné, zda nám tu budou přičteny a vytýkány myšlenky Carlyeeovy nebo Fauerbachovy) je zanedbána; legendám se nevěří --- v podstatných věcech --- takřka vůbec a kroniky na tom nejsou o mnoho lépe; vždyť takový Kalandra upřel reálnou existenci nejen praotci Čechovi, ale i sv. Václavovi a jeho současníkům; mohutné kulturní dílo církve ve středověku je konstatováno jaksi mimochodem. Křesťanství je pojímáno jako ideologická nadstavba (Večerka, str. 9 nn).
Hrubou tendenčnost, která převládla v našich společenských (?) vědách a rozrostla se později do rozměrů vpravdě obludných, pranýřoval F. Mareš ve své knize O vědeckých metodách realismu, jež byla po dlouhá léta návštěvníkům knihoven nepřístupná. Teoretik, který nejprve zplodí falešnou teorii a pak vidí ve všem její důkazy, je nejnebezpečnější nepřítel lidského rozumu praví pěkně G.K. Chesterton (Létající hospoda, překl. M. Čejka a H. Žantovská, Odeon, str. 214 -- bez data vydání). K jednotlivostem postupně dojdeme. Čestné vyjímky z této uniformity jsou nadmíru vzácné. Budiž hned připomenuto, že třeba malá brožura V. Hrubého a K. Marešové o velkomoravském Starém Městě nám může zde dát víc než mnohostránková kompendia nebo celé svazky archeologických periodik.
Částečná vybočení z řady lze ovšem pozorovat, ale i ta se řídí současnou módou nebo politickými postuláty. Tak zapadlo slovanství (??) Zd. Nejedlého velmi dobře do předvolebního boje v letech 1945 -- 1947 a Pekařovo evropanství do kosmopolitismu našich dnů. Ale v jedné otázce, kterou označuji za takřka zásadní, se učený svět už sto let se vzácnou jednomyslností shoduje. Mám na mysli Rukopis Zelenohorský a Královédvorský, jejichž pravost je dokázána obsáhlým gramatickým a stylistickým rozborem, dosud jen nouzově zveřejňovaným. Z obou památek zde budu častěji citovat. Použiji též dalších dvou domnělých podvrhů, Paterových B glos a zlomku Evangelia sv. Jana, jehož nejlepší vydání pořídil J. Gebauer (Praha 1881). První zde jmenovaný text vznikl postupně asi v 11. až 14. století, druhý snad počátkem 12. věku. To, že se k těmto čtyřem památkám nepřihlíželo a nepřihlíží, působí v naší kultuře nedozírné škody, stagnaci, kterou bude nesnadné napravovat.
Toto úsilí je druhým cílem, který jsme si zde stanovili. Chceme však též přispět k řešení této zajímavé otázky: jak se stalo, že Slované, a to především Čechové, nahradili své pohanské náboženství tak rychle a celkem bezbolestně novou vírou ? Smrtelný osud Polabanů by si ovšem zasloužil zvláštní studii. Ale u nás nebylo kromě Strojmírova pohanského povstání proti Bořivojovi (Dvorník str. 342) a ustanovení, která vydal Břetislav První i Druhý proti předkřesťanským přežitkům, žádných problémů tohoto druhu, neboť Drahomíra proti Ludmile a Boleslav První proti Václavovi stáli jen z důvodů osobních nebo prestižních.
Úspěch misií nebo apoštolátu závisí mj. na dvou činitelích: na vůli toho, jenž má být obrácen, a na jeho schopnosti nové učení přijmout. Četl jsem kdysi, že s největšími překážkami se práce kněží setkává v Číně a Africe. Je totiž dost obtížné se přizpůsobit primitivnímu, i když třeba v zásadě logickému nazírání černošských kmenů, a na Dálném východě prý slýchal katolický duchovní na svůj výklad takovouto odpověď: Máš pravdu, ale my také. Nebudeme ti bránit, abys začlenil svého Krista do našeho pantheonu.
V našem pojednání bude snaha dokázat, že staří Čechové měli k niternému křesťanství mnohem blíže, než by oficiální věda byla ochotna připustit. Vzdělání, ba genialitu, a píli Cyrila a Metoděje a jejich žáků nebo následovníků nebude ovšem nikdo zpochybňovat. Avšak my se dále soustředíme na hmotné i duchovní předpoklady, které usnadňovaly onen tak důležitý přerod.
Divoké teorie německých šovinistů o asijském původu Slovanů pomíjíme. Větší životnosti se těšila Peiskrova these o tom, že v bídě a za nejnižší možné životní úrovně bytovali kdysi jako obojživelníci v pripetských bažinách. Naši historici proti tomu na jedné straně polemisovali, ale na druhé to adaptovali, a tak jsme jako školáci slýchali v dějepisných hodinách řeči o pravlasti v Zakarpatí. Zdá se, že je to dodnes jakési úřední mínění, projevující se zhusta indiferentními formulacemi, že to neb ono se stalo po příchodu Slovanů (, kdy, odkud a za jakých okolností se neříká a nezkoumá). Opatrnější byl zřejmě V. Dobiáš, který v jednom ze svých hlavních děl užil výrazu před vystoupením. Jsou badatelé, kteří hledají sídla našich předků původně na Balkáně nebo na Dolním Dunaji (téměř jako Nestorova kronika). Dočetl jsem se také o názoru poněkud excentrickém, že tvořili ethnický celek, jenž podnikal po východní Evropě okružní cestu, zanechávaje po sobě porůznu hmotné památky, zeměpisné názvy a ovšem i potomky. Seriosněji se jeví přesvědčení tzv. autochthonistů hlavně polských, že sedíme v podstatě stále na týchž místech a že se žádná migrace nekonala. Byla by tu přímá návaznost na pradávnou kulturu lužickou, na lid popelnicových polí snad už od doby bronzové podle J. Borkovského. O tom J. Šerý, Zprávy společnosti 1.2.1946, str. 7; taktéž J. Kostrzewski u F. Adámka, Zprávy 1949, březen, str. 2. Nověji poukázali Hrubý a Marešová na předchůdce nejranějších Slovanů zarubiněcko - čerňachovské kultury (str. 2 nn.), takže bychom se octli v době starší o 1.700 let. Autochthonistou byl i L. Píč a s trochou tolerance můžeme tak označit i Palackého a Šafaříka, kteří mluví v těchto souvislostech (např. Starožitnosti, str. 58, 448 a 572) o soužití Slovanů s Germány a Kelty mezi Vislou a Odrou, ale i v Rusku, Rakousku (míněno ovšem staré Rakousko - Uhersko), od výše uvedených řek až k Donu. Turek (Počátky, str. 15) věří známé Ptolemaiově mapě potud, že polské město Kalisz bylo už v druhém století po Kr. slovanské, jak svědčí jeho jméno. Na témž poledníku leží Ostrava.
Nápadná jsou tato fakta: žádná stará zpráva, ani Eugippius, Zosimus, Priscus, Procopius, Casiodorus, Mauricius, Řehoř (podle výčtu Adámkova, Zprávy 1938/39) nemluví o nějakém velkém vpádu Slovanů z východu na západ, ač obdobných svědectví o mongolských vlnách z doby t.zv. stěhování národů a po něm je mnoho (Hunové, Avaři, Maďaři, Tataři). Máme na mysli spisovatele z 5. a 6. století. Původní slovanská sídla by podle Adámka sahala od Jadranu k Baltu, od Mohanu k dolnímu Dunaji. O Slovanech se mluví vždy jako o národu všem známém, celistvém a dávno usazeném. Na váhu tu padá i jejich počet: dodnes mluví slovansky každý třetí obyvatel Evropy, a to nepřihlížíme k našim poněmčeným a pomaďarštěným soukmenovcům mimo naše území. To, že se v prvních stoletích po Kristu hovoří o našich předcích vzácně nebo nejistě, lze vysvětlit řídkým osídlením a jejich poměrnou snášenlivostí s ostatními obyvateli, kmeny a národy a poklidným zaměstnáním při obdělávání polí a chovu dobytka. S obvyklou rázností a řízností se vypořádal s migračními teoriemi Žunkovič (str. 30 nn.), poukázav na nemožnost měnit sídla v zimě, kdy nelze pást stáda nebo lovit zvěř a ryby. Proto se nachází vždy velké množství kostí na místech, kde se dlouho tábořilo, nikoli podél cest a schůdných míst.
Přes to vše je nepochybné, že k různým přesunům slovanských kmenů docházelo, ať už pod tlakem Avarů nebo z důvodů existenčních. Za nejdůležitější svědectví bych označil RZ, kde se výslovně říká, že naši otci přinesli pravdu (t.j. své první zvyklosti) danou Božím zákonem, přes tři řeky, jimiž nerozumíme jiné vodní toky než Vislu, Odru a Labe, třebaže byly podniknuty pokusy o jiné identifikace. Ale český kmen zřejmě došel do země Slovany již osídlené, byť i řídce, nebo aspoň takovými územími putoval. Proti všeobecné tendenci odborných prací, které hájí směr západ -- východ, stojí některé staré zprávy o postupu opačném. Váňa, str. 17, připomíná na základě jazykovědy pohyb od Odry a Visly k Pripeti a Dněpru a ze střední Evropy do Sedmihradska (str. 40). A na druhé straně je zaznamenána v 6. a 7. století (dle Fredegarovy kroniky za Sama) přítomnost Slovanů v Durynsku a ve franské říši vůbec až k Rýnu, Ratkoš, str. 58.
Z knihy do knihy se přepisuje --- aspoň u nás --- že počátky slovanského osídlení lze pozorovat v našich zemích až od 6. století, třebaže Adámek mluví o století čtvrtém (Zprávy 1949, str. 6) a Konečný o pátém (Jižní Morava, str. 1). Obdobný stereotyp se jeví v řečech o vyšší kultuře evropské, tedy latinské a německé, kterou jsme teprve po christianisaci počali dohánět (Pekař passim). Ale co je vlastně kultura ? Pamatuji se na doby, kdy mnozí filosofové (?) pokládali za požadavek dobrého tónu napsat nějakou filosofii kultury nebo Grundbegriffe der Kultur na základě sociologickém; nějaké soci tam obvykle musilo být. A tu se vzdělanost porcovala na zdravotnictví, hospodářské poměry, politiku, mravnost, právo, jazyk, náboženství, umění aj. Jak vidno, neděláme si tu problémy ani s přesným vymezením těchto pojmů ani s nějakým jejich hierarchickým uspořádáním. Ale ptáme se důrazně: jak dokázat, že Slované byli ve všech uvedených složkách za svým jinonárodním okolím ?
Počněme od toho nejelementárnějšího, od tělesného vzhledu Slovanů.
Archeologové někdy objevují, že naši předkové měli menší postavy než my, a
zasazují tím ovšem další ránu romantickým představám o naší minulosti.
Ale nověji objevené kostry Přemyslovců z 10. století dokazují při nejmenším
početné vyjímky. Je tu arci též líčení titanského dobývání Kruvojova
hradiště v RK, Čestmír. Dle Kubalíka (str. 162) a Palackého (str. 22),
kteří se opírají o staré zprávy, byli Slované mimořádně silní a velcí
a vynikali silou a jemností nad ostatními kmeny, které mnohdy zanikly.
To vše se váže např. na zprávy Lva Moudrého (Ratkoš, hlavně na str. 283
nn.) o velké tělesné odolnosti našich předků, s níž musí vojenská taktika
počítat. O jejich vzrůstu a pěkných postavách se zmiňuje i Zheofylaktos
Simokattes (Ratkoš, str. 48 nn.). Otužilost, schopnost odolávat svízelům
konstatuje Palacký, str. 23.
Že měli Slované modré oči a rusé vlasy, je obecně známo. Větší problémy skýtá údaj Ibrahima Ibn Jakoba, že v Čechách viděl mnoho lidí tmavé pleti, tedy brunetů. Zda tu jde o příměs keltské krve nebo jiné vlivy, budou musit řešit anthropologové.
Jako každý národ i jednotlivec měli Slované vlastnosti dobré i špatné. Jsme přesvědčeni --- ne z tendenčních snah --- že těch prvních bylo více.
Mluví se o jejich pohostinnosti, jež je dodnes příslovečná, takže rozpisovat se o ní by bylo nošení dříví do lesa. Přece však uvedeme jeden méně známý doklad. Váňa (str. 12) připomíná příběh Langobarďana Hildigise, který blouďe a jsa stíhán osudem nalezl přátelské přijetí u Slovanů, snad na Moravě nebo na Slovensku. O mírovém soužití s jinými národy viz výše. Připomínají se dobré vztahy Slovanů k Bulharům (původně mongolským), Čechů k Markomanům, ač soužití s Germány bylo vynuceno též praktickými ohledy (technika v hrnčířství, Sklenář, Památky, str. 276), Rusů k Varjagům, Avarů k Antům a Slověnům (ač ovšem nikoli ke kmenu Doudlebů). S pokřťenými nepřáteli jednali Čechové (je to ovšem rok 1254) velmi lidsky, akceptujeme - li Glückseligovo (str. 70) líčení výpravy Přemysla Otakara II. do východnch Prus. Jak si tam potom počínal Řád německých rytířů, je jiná kapitola. Otroctví u Slovanů existovalo, patrně však v mnohem menší míře než jinde. Tito lidé byli po čase propuštěni domů nebo jim byla ponechána možnost žít svobodně a obdělávat půdu společně se svými bývalými pány. Někdy byli ovšem také prodáváni jinam (Fiala, str. 47 nn.). Koncem 11. století zmizela tato instituce vůbec. Jiné příklady této slavanské poměrné humanity a snášenlivosti lze vidět i v tom, že Karel Veliký mohl táhnout slovanským územím proti Avarům tam i zpět v míru, ač ovšem tu mohly rozhodovat i důvody vojenské a politické. Sv. Amand (Ratkoš, str. 59) neměl jako šiřitel křesťanství u našich Slovanů úspěch, ale nestal se ani mučedníkem. Večerka (str. 58) se domnívá, že myšlenka o rovnoprávnosti národů pochází od Cyrila a Metoďeje a trvala do 19. století; to, co jsme dosud napsali, ukazuje při nejmenším slovanskou připravenost přijmout takové ideály. S tím kontrastuje (Turek, Počátky, str. 42) sveřepost Němců, kteří byli krutí povahou i na rozkaz, vyhánějíce z Moravy Metoďejovy žáky.
Zálibu Slovanů v usedlém, pokojném životě zrcadlí též jeden aspekt předkřesťanského náboženského cítění: uznávali množství dobrých duchů v domácnostech, ba přiznávali občas šlechetnost i vodníkům, rusalkám a divým mužům. O tom bude ještě řeč.
Tím vším se samozřejmě nevracíme k překonaným a tolikrát kritisovaným Herdrovým názorům o holubičí povaze Slovanů. Toto mínění vyvrátil zejména M. Soběstijanskij (u Adámka, Zprávy 1946, str. 3), ale téměř to přehnal na druhou stranu. Kompromisní mínění zastával i L. Niederle. Války vedli Slované většinou obranné, ale statečně a neúprosně, ba ukrutně jako kterýkoli jiný národ, ať šlo o dobu křesťanskou nebo starší. Jejich válka s Řeky na Dunaji je jednou z vyjímek, kdy se účastnili výbojů. Jako zdatní spojenci Belizarovi se uplatnili ve válce s Goty, viz. Prokopia II, 26 a III, 38, kde se jim vytýká ukrutnost. Kmen Luticů byl nazýván kmenem vlků. Vaněček (str. 92. nn.) správně uvádí početné staré slovanské vojenské termíny: voj, vojín, voják, vojsko, četa, prapor, korouhev, voj(e)voda, ale mohl je rozhojnit o vojska, hluk, vojivný, setnina (dvě posledně jmenovaná slova jsou prý jen v RK), tma --- zde se neví, zda jde o metaforu nebo o speciální označení velkého oddílu. Výrazů odvozených od base bei -- bíti, bojovati je veliké množství a neméně slov vyjadřuje válečné cnosti a dovednosti, vůli a neohroženost. To nebudeme opakovat, filologického materiálu jsem poskytl dostatek ve svých hlavních pracích. Připomeňme tu aspoň dub, jenž tu často vystupuje jako posvátný strom nebo symbol, kdežto lípa není uváděna vůbec, ač si ji Slované jistě též vážili pro její květy, vůni, poskytování stínu, rozkladitost atd. O slovanském smyslu pro přírodu viz dále.
O respektu, který vzbuzovalo slovanské válečné umění, svědčí též zákon Karla Velikého z r. 805, jímž byl zakázán vývoz zbraní do východních zemí (Vaněček, str. 96 aj.). I ženy se zapojovaly v čas potřeby do bojů (týž autor, str. 101) a Svatopluk měl prý armádu, která pochodovala přes jedno místo po celý den. To připomíná válečnou lest Čestmírovu z RK, uplatňovanou tak, aby se válečná síla Pražanů zdála Lučanům devětkrát větší, než byla ve skutečnosti. Slované prý se zdarem užívali též jiných válečných obmyslů, jež jim umožňovala nepřístupná příroda (dýchání stéblem rákosu pod vodou). Detail: měli pěkné štíty, ale ty jim při nošení překážejí; srv. Záboje z RK, jenž odvrhl tuto část zbroje, aby mohl lépe pronásledovat poraženého nepřítele. Viz Jana Efezského a svědectví Pseudomartiovo u Ratkoše, str. 42 a 44.
N ato, co bylo řečeno, navazují též některé slovanské ctnosti civilní. Je to láska k svobodě a k vlastní zemi. Ratkoč (str. 40 n.) cituje hrdou odpověď Daueritovu (Dobreta?) Avarům. V zajetí neprozrazovali Slované své druhy přes kruté mučení (Ratkoš, str. 51). Válce dávali přednost před hanebným mírem (Palacký, str. 47 a citát z Vidukinda, Poznámky, str. 22). Cizí otrok se stával svobodným, vstoupil - li na slovanskou půdu (Šafařík, str. 586). Protiněmecký nacionalismus, jehož domnělá modernost bývala vytýkána Rukopisům, je mnohokrát doložena ve stč. i v jiných literaturách. Fiala (str. 76) označil takové výpady za naivní, ale pochopitelně v jiných spojitostech, totiž v citaci fingované řeči Kojatovy proti ustanovení Němce za biskupa v r. 1068 (podle Kosmy). Dávné vlastenectvý se jeví též v stsl. a csl. textech. Večerka (str. 52 nn.) připomíná ze závěru Života Metoďejova: Gorazd, muž svobodný, z vaší země. Váňa (str. 69) upozorňuje na starou zprávu Fredegarovu, že proti Avarům bojovali hlavně Avaři zplození ze slovanských žen. Námět pro román ! Je tu však vidět i pěkný poměr synů k matkám.
Velmi důležitý je charakter slovanských sněmů, jimž nelze upřít některé demokratické prvky, i když bych zde mluvil raději o zřízení oligarchickém. Váňa (Svět, str. 263) však správně hovoří o nevýrazné diferenciaci staré slovanské společnosti. Tak se nám jeví též RZ a starší vrstva RK, kdežto mladší písně již zobrazují raný feudalismus. Váňa také zdůrazňuje, že i kněz --- ve významu obětník --- byla volitelná funkce. My jsme však toho mínění, že slovo značilo od počátku i vládce. Je to termín domácí od základu kon--, konati a naprosto není nutné sahat ke germánskému kuningovi. O relativně demokratickém zřízení u Slovanů mluví Prokopios, Gotská válka III, 14; to se ovšem shoduje s RZ, kde se při rozhodování sporu mezi Chrudošem a Staglavem hlasuje na slavném sněmu, aniž má kdo včetně Libuše rozhodující slovo, tedy bez vůle jediného muže, jak praví Prokopios. V té části RZ, kterou označujeme Sněmy, i v Libušině soudě se naráží na rodovou zádruhu; dědicové zde v jedno vládnú vším jněbím movitým inemovitým. Nebylo nuzných ani žebráků (podle Helmolda). O kmenech celé země a o celém národě, zvolivším si za soudkyni Libuši mluví též Kosmas, ač si jeho zpráva s RZ částečně odporuje. Ostatně přešlo hodně z těchto pohanských zvyklostí i do křesťanské doby. Turek (str. 219) mluví o volném, od knížete sezvaném shromáždění předáků --- ne ovšem z celé země --- při levohradecké volbě sv. Vojtěcha biskupem conveniunt dux terrae et maior populus a uvádí ještě dva další případy. Pokud projevil někdo ze sněmovníků se závěrečným usnesením nesouhlas, nenásledovaly žádné represálie, i když ovšem kníže prosazoval svou vůli. Pozorujeme zde tedy konservativismus. Adámek (Zprávy 1950, str. 6) správně zdůraznil pravdu uplatňovanou na základě zákona, takže vznikl a přetrvával řád zvykový, uvědoměle právní, obecně platný a závazný.
V těchto souvislostech bude nutno objektivněji a samostatněji přistoupit k otázce stáří Vyšehradu. Byly dva ? Skála na Bráníku a dnešní lokalita, středisko pohanské a křesťanské ? Věrné uchování Přemyslovy mošny a lýkových střevíců, národní tradice i sám archaický název dávají za pravdu RZ i Pulkavovi. Tomek I, str. 4, pozn. 1. se odvolává na interpolaci ke Kosmovi (k r. 1088), že Vyšehrad je onium terrae illius civitatum quasi mater et domina.
Pochvalně je nutno se zmínit o staroslovanské úctě k stáří, jako by přikázání cti otce svého\dots již platilo. Ve shromážděních zasedali účastníci rozenia dle svégo, jak se výslovně praví v RZ, ale ještě i v mladší Ludiši z RZ. To se váže na t.zv. seniorát, právo stařešinské, dle něhož vládl vždy nejstarší příslušník Přemyslova rodu. To přetrvávalo hluboko do křesťanských dob. Latinský termín je homo aetatis provectioris.
Doufáme, že z odborné literatury již mizejí zmatky, které se v ní v posledních letech zahnízdily v otázkách t.zv. matriarchátu a pohlavní promiskuity --- neváháme to tak nazvat --- ve vykonstruovaném rodovém zřízení. Takové instituce si dovedu představit leda u národů nebo spíše nárůdků degenerujících nebo již zdegenerovaných; pochybuji, že je Marx a Engels akceptovali pro staré Židy. Komunismus majetku nebo žen odporuje základním rysům lidské povahy, náboženským předpisům i primitivním a také archeologickým nálezům, z nichž jednoznačně plyne u Slovanů obecná monogamnost. Vyjímky mnohoženství u Sama nebo Záb. z RK, kde se mluví o lubicích náčelníkových, se vysvětlují větší zámožností vládnoucích jedinců. Známe ovšem případy, že více byla ctěna žena -- matka než muž nebo že docházelo k jakési tiché nebo i bojovné separaci obou pohlaví (Amazonky, Vlastiny a Vandiny bojovné družky v české a polské mythologii). Nikdo ovšem nepochybuje o významu rodu, tedy rozvětveného celku příbuzných, který zachovává svou soudržnost dodnes; v drsných dobách minulosti toho bylo třeba ještě více. Ale nelze uznat tvrzení (Fiala, str. 74), že rodina v našem smyslu slova vznikla teprve z oné materialismem upravované konglomerace někdy v 6. století. Národ, který by začínal svou existenci tak zvrhle, by odešel z dějin dříve, než by do nich vstoupil. Patriarchát, otcovu prioritu v rodině, dokazuje i lingvistika: termíny pro příbuzenské vztahy jsou valnou většinou termínovány po meči, nikoli po přeslici.
Téměř neřešitelný je problém, jak stálá byla manželství již uzavřená a jaké byly sexuální vztahy jinochů a dívek, neboť konkrétních zpráv je poskrovnu a jsou rozporné. Orgiastické kulty a prostopášnosti při nich jsou doloženy, jak svědčí jména bohů nebo démonů jako Pripegala i Příje (germánská Freya, z českého názvu je příjice, syfilis, viz glosu z Mater verborum). Kosmas i Dalimil mluví o rodinných svátcích velmi skepticky, že každý večer hledali nové soužití a podobně. Mohla tu ovšem být i snaha o zdůraznění kladné role, kterou zde sehrálo křesťanství a církev. Beze skrupuli se vyjadřuje i lyrika RK. Známý právnický spis Zákon soudní pro lidi, památka to velkomoravská, věnuje těmto věcem vetší pozornost než nejrůznějším přečinům a zločinům jiným. A přece jsou tu drastické a ukrutné tresty, jimiž bylo v pohanských dobách trestáno cizoložství, značně zmírněny ! Věrnost žen, které mnohdy doprovázely své muže dobrovolně na onen svět, chválí Lev Moudrý (Ratkoš, str. 284) a za smilstvo býval trest smrti, jak plyne ze zprávy Peršana Mahmuda al Gardiziho (10. -- 11. století), Ratkoš, str. 308 a nepřímo i RK, píseň o Sbyhoňovi. O legitimním uzavírání sňatků mezi prostým lidem je těžké se nějak vyslovovat, ale přece se odvoláváme na méně známý údaj z MV, na glosu pronuba -- snacha. Latinské slovo znamená ženu, která podle předkřesťanského ritu spojovala novomanželům ruce, tedy zařizovala zásnuby. Přesnější by byl ovšem překlad snacha -- nurus, ač latinské i české výrazy asi pocházejí z jednoho prazákladu jako nubo -- vdávám se.
Někdy se vytýká Slovanům věrolomnost, charakterová nízkost, nestálost, ale myslíme, že takové případy nebyly u nich četnější než u jiných národů. Dextras dare et accipere byl takřka technický termín a zrada na přátelích nebo spojencích, nezachování daného slibu bylo považováno snad za větší zločin než nepřátelský vpád. Vizme k tomu trest, jenž postihl v RK Kruvoje a Vlaslava !
Naproti tomu není slovanská nesvornost romantickým výmyslem, ač jsem to ještě nedávno někde četl. Smutným potvrzením, že tato výtka je pravdivá, jsou ostatně politické událasti, jež zažíváme právě nyní a které ostře kontrastují s euforií, jež zavládla u Němců po sjednocení jejich dosavadního západního a východního státu. Ibn Jakob (u Ratkoše, str. 315) říká, že kdyby nebylo tohoto povahového nedostatku, nikdo by spojeným Slovanům neodolal. Centralisační snahy snad měl Boleslav Chrabrý a náš Břetislav První, ale učenci to někdy popírají; Váňa (str. 211) se však vyslovuje kladně. Také Gotšalk, Otto III: (983 -- 1002) usilovali o slovanskou státnost za podpory sv. Vojtěcha spolu s brémským arcibiskupem Adalbertem. Předcházet měla christianisace Obodritů (lépe Bodrců). Ale tato snaha ztroskotala povstáním Veletů v r. 1066.
Právem se vytýká Slovanům --- a myslím, že Čechům především --- lehkověrnost, s níž se chytáme různých cizých novot, aniž se přesvědčujeme o jejich skutečné hodnotě; a zhlížíme se v zahraničí, nevážíce si domova, vlastních plodů a tradic. Že povolal Rostislav Konstantina s Metodějem na Moravu, byl velký, prozíravý státnický čin a samozřejmě i začátek převrstvení záporných stránek pohanství vyšší ethikou. Ale co říci k přejímání Viklefa, Luthera, Comtea, Marxe a k návratu do Evropy ? Možná, že i cesta čtrnácti lechů do Řezna a jejich hold Karolmanovi Arnulfovi v r. 895 obrátila tok českých dějin nežádoucím směrem.
Také zde se názory o raném slovanském středověku, lze - li to tak nazvat, od počátku našeho století silně změnily. Předtím jsme mohli číst o naší nízké úrovni, o tom, jak k nám Germáni nebo Němci přinášeli kulturu atd. Jaksi souhrnné vyvrácení toho všeho přinesl Adámek (Zprávy 1949, březen, str. 4) výčtem pevných hradišť jako Příkluk, Velatic, Lanžhotu, Dolních Věstonic, Děvínské Nové Vsi, Kolínska, Prachovských skal, nemluvě o Libušíně, Budči, Levém Hradci, celé jižní Moravě, Nitransku\dots Zde všude byli Slované usazeni od časů velmi dávných. Jde o pozůstatky mocných kamenných hradišť a pohřebiště mnohde dokazují velké zalidnění těchto lokalit, což svědčí o jejich starém původu a značném rozmnožení obyvatelstva. Zvlášť zajímavé je potvrzení praslovanských sídel tam, kde se o nich dříve nevědělo, totiž v jižních Čechách. B. Dubský, Slovanský kmen na střední Otavě. (Záhadné jméno této řeky se vysvětlí zcela snadno. Ot -- ava, podle ot, otec, patrně náčelník rodu. Podobné je Kněžná, Kněžská.), jehož existenci dokazuje RZ v osobě lítého Chrudoše. Z doby mladší, ale na starou kulturu navazující je město Praha --- takové, jak je viděl Ibn Jakob (Ratkoš, str. 312), vystavěné z kamene a vápna. Naše t.zv. positivní věda se ovšem snaží tento údaj vyvracet nebo aspoň oslabit výkladem, že pisatel mohl mít na mysli leda kostely; jde o dobu Boleslava I, 10. století. Ale už Herodotos dotvrzuje (Palacký, str. 23) stavby sice dřevěné, ale vysoké, s chrámy a hradbami nepochybně slovanského kmene Budinů, sídlícího severně od Černého moře na velkých prostorách už v 5. století př. Kr. Kamenný Most z RZ není ovšem míněn jako překlenutí řeky, ale jako vybudovaný přechod přes bažiny, ať jde o lokalitu poblíž Rakovníka nebo o dnešní Most. Němečtí kronikáři zdůrazňují přepych pohanských chrámů hlavně Radegastových nebo Radhošťových na Rujaně (Palacký, str. 26 i Váňa, porůznu).
Ale bylo tu i jiné bohatství nerostné i plodonosné. Doklady pro dobývání zlata i stříbra, slovanského to národního kovu, snesl opět Adámek (Zprávy 1938, str. 7) z Gumpolda, Dětmara, Kosmy, Vincenta, z ruského Slova o pluku Igorově, z Nestora i Galla. Z literárních pramenů sluší uvést RZ (LS) a RK (Jaroslav, Jahody). Dokonce nám ukazuje pověst o Horymírovi nějaké sociální napětí mezi hornictvím a zemědělstvím. Od prvopočátku bylo pěstováno polní hospodářství, dobytkářství, vinařství a také rybolov (nález harpuny !) v oblasti Starého Města, vše na vysoké úrovni (Hrubý a Marešová, str. 6 a 24). Též obchodní styky s cizinou byly překvapivě čilé. Ibn Jakob (Ratkoš, str. 312 n.) nalézal v Praze hojnost obilí, látek i koní, vždy velmi laciných. Za jednu minci o ceně é,1687 g zlata se dostal obrok pro koně na čtyřicet dní nebo deset slepic. Velká Morava obchodovala --- jistě od počátku své existence --- s Baltem, Skandinávií, Řeckem, Jadranem, Byzancí a dokonce s Orientem, s Arábií (Hrubý a Marešová, str. 12).
V každé větší odborné publikaci se lze z obrázkových příloh poučit o slovanském výtvarném umění pohanském i křesťanském. Skutečně je nutno rozeznávat artefakty, nemající leckde s pozdějšími náboženskými motivy nic společného. Nacházíme podoby ptáků, stromů života (RK, Jelen ?), lučištníků, rohatých kopytnatců (označení jelen vypadá, jako by bylo v protirukopisně zahrocené literatuře tabuováno), různých girland, rostlin, květů, osmilistých růžic (výzdoba RZ ?) a dokonce žab. Hojně jsou archeologicky dosvědčeny dvojbřité meče (RK, Oldřich) a kované vědra (RK, Kytice). O koních a postrojích se ani nezmiňujeme, ač i jejich existence u Slovanů byla kdysi prohlašována za pochybnou. Staré slovanské šperkařství si vynucuje trvalý obdiv. Připojuji kacířský postřeh: zdá se, že figurální výzdoba z předkřesťanských dob měla vyšší uměleckou úroveň než některé plakety s oranty (tento název pochází od nějakého velmi loyálního vědátora, který nechtěl jmenovat Krista, ba snad ani modlícího se kněze, jenž by kromě toho měl být správně označen orans). Démonická tvář neznámého pohanského zloboha (Váňa, Svět, str. 51), znázorněná několika čarami, se zdá výtvorem takřka geniálním.
Problém předhlaholského písma je ovšem sporný. Z knihy do knihy se přepisuje --- aspoň u nás --- že teprve Konstantin a Metoděj dali Slovanům možnost vyjadřovat slova i souvislé myšlenky graficky. Hlaholice je již všeobecně uznávána jako starší proti kyrilici. Její původ je z největší části řecký, ale akceptují se i jiné zdroje, samozřejmě bez slovanských run. O těch jsem schopen pojednávat jen obrysově. Ale důvodů, proč uznáváme slovanské písmo předhlaholské, je několik. Některé považujeme za průkazné, jiné jsou nepřímé nebo poněkud obskurní, ale hodné bližšího skoumání. Podle zprávy Konečného, Hrubého a Marešové byly nalezeny při vykopávkách ve Starém Městě voskové tabulky a rydla, jež sloužila nejen školským (!) potřebám, ale i v domácnostech. Gramotnost byla u starých Slovanů daleko větší, než se kdysi soudilo. Svědčí o tom zejména známé novogradské listiny na březové kůře, z nichž nejstarší jsou, pokud vím, z 11. století. Tím nabývá přes velký časový odstup i sdělení Hájka z Libočan na věrohodnosti, že důležité záznamy dával takto pořizovat již kníže Krok a jeho nástupci. Znalost písma dosvědčuje též RK (Skřivánek), kde si dívka stěžuje, že nemůže poslat milému psaný pozdrav, nemajíc pero ani pergamen. Ještě mnohem archaičtěji zní RZ, kde se mluví o deskách pravdodatných. Ze Starého Města pochází dále nádobka, nalezená v předcyrilometodějské vrstvě vykopávek a popsaná znaky patrně dosud nerozluštěnými. Zdá se, že to byl milodar, vložený do hrobu ženy. Učenci se prý rozdělili ve tři skupiny. Jedna se vyjádřila způsobem obvyklým a nijak nepřekvapujícím, že je to padělek, druzí usoudili opatrněji, že by na tom něco mohlo být, a třetí doporučili vážný přístup k věci. Dostalo se mi do rukou řešení nadpisu --- patrně runového --- ale po jazykové stránce mě nuuspokojilo. Také podivné vrypy na kamenech z téhož naleziště vzdorují bližšímu poznání, ale soudí se, že jsou to značky kameníků, jaké se objevují též jinde, třeba na hradě Zvíkově.
Největší pozornost ovšem poutala i poutá zpráva mnicha Chrabra v jeho spise O písmenech, který je vlastně nadšenou chválou jak obou našich věrozvěstů, tak i slovanské bystrosti a vzdělanosti. Bohužel není text na nejdůležitějších místech jednoznačný. Většina učenců soudí, že původně neměli Slované knih, ale jsouce pohany prováděli řezy a črty , že neměli písmen a že užívali t.zv. rovašů, mnemotechnických znaků. Ale stsl. k7iga má již i dnešní význam a snad by byl Chrabr užil pro literu spíše výrazu buky, souvisícího nepochybně se stromem buk jako německé Buche a Buchstabe. Palacký (str. 52 a pozn. str. 26) upozorňuje na glosu črnoknižník z MV. Je to narážka na zářezy nebo runy ? Na mysli tanou předhomérská sémata lygra (Ilias ,6, 168), t.j. zhoubná, smrtonosná znamení. Po svém pokřtění, praví dále Chrabr, Slované přešli na latinku, ale užívali jí bez systému po dlouhý čas. Ať je tomu jakkoli, vyplývá ze zprávy dávná znalost písemného sdělování podle soustav nestejnoměrně osvojovaných a vzájemně se křížících.
Také na soutoku řeky Tichaja Sosna s Donem byl v odkrytém pohřebišti (Majaskoe gorodišče) odkryt dosud nesrozumitelný nápis, ale pravděpodobně není jista jeho slovanská provenience. Podle Nestorovy pověsti vremenych let (Ratkoš, str. 357) bylo po rozchodu Slovanů z jejich podunajské pravlasti rozšířeno i písmo různými směry. Ale nejdůležitější je tu Život sv. Konstantina 8, 15, kde se mluví o textu s archaickými ruskými písmeny na Chersonesu a člověku, který zde mluvil rusky. Většina ruských učenců chápe zprávy tak, jak praví rukopis, ale vyvstali opět skeptikové, kteří se domnívají, že mohlo jít leda o gotštinu, nebo že máme číst nikoli ruský, ale syrský. Přesto, že Jakobson jako semita věci jistě rozuměl a přesto, že jej následoval i tak vynikající odborník jako Dvorník, dáváme přednost konservativní textové kritice. Konstantin možná znal syrsky, ale nevíme, proč by s touto řečí porovnával svůj vlastní jazyk, jak se v Životopise dále říká.
Jak znovu opakuji, nejsem kompetentní v otázce run. Vím jen, že je znali Keltové i Germáni a že jimi označovali nástroje, zbraně a sochy bohů; souvislý nebo dokonce básnický text dosud nalezen nebyl. Podle Váni (str. 148) se zachovalo toto písmo v Novgorodě po Varjazích. Popsány byly též podstavce bohů na Rujaně i jinde. Pokud jde o naše země, ocítáme se na půdě velmi nejisté a v situaci téměř trapné, protože zprávy takové neb onaké nejsou ověřovány a nemusí být ani seriosní; snad by však bylo na místě je prošetřit spíše než co jiného. J. Gebauer píše ve své Hist. mluvnici o nějakých lingvistických záležitostech, jež se (prý) objevily ve staročeské básni (prý) psané runami a kolující po Praze; bohužel nemohu zde posloužit přesnou citací. J. Rieger mi kdysi sdělil, že zná obdobný text jako v RK (Opuštěná, Skřivánek), kde se v básni nebo písni mně neznámé mluví o jinochu, jejž zabili lidé Krašovi (přepisuji novočesky). Krašovice je lokalita na Písecku, ale RK by užil tvaru Kraševi. Adámek mi kdysi dávno sdělil dopisem, že za první republiky pobíhal po našich zemích čiperný padělatel, napodobující dávné runy a snažící se tak kompromitovat vážné zájemce o tento problém.
Slovanština, dá - li se to tak říci, byla známa i vážena mezi Uhry, Němci, Počeněhy aj. (opět Ibn Jakob, Ratkoš, str. 40). Jejich starobylost je očividná, třebaže se tu někdy mluví o nejmladším z indoevropských jazyků; to však je tvrzení zcela nedokazatelné. Jiný omyl, s nímž se dosud setkáváme, hovoří o příbuznosti s germánštinou. Slované jsou však bližší Baltům, Iráncům a Indům, tedy jazykům satemovým; tato příbuznost vysvitne ještě v příštích odstavcích, věnovaných náboženství. Slované a Němci mají jen některé společné slovní výrazy, ale tu nemůžeme zpravidla s jistotou říci, kdo přejímal a kdo předával. Základy slov jsou stejně archaické jako všude jinde a zásoba výrazů daleko větší, než se v Čechách uznává; Slováci jsou v této oblasti rozhodně dále než my.
Za důkaz slovanské duševní bystrosti se uvádí kategorie slovanského vidu, jenž je nadmíru bohatý a mnohotvárný. Starobylá je i flexe, podržující v plné síle sedm pádů z původních indoevropských devíti; nelze pominout ani rozvětvené deklinační vzory, dvojné číslo, primární (silná) slovesa aj. O tom mimi jiné v mém Jazykovědném rozboru.
Zachované písemné památky jsou duchovní a světské povahy. První skupina je obsáhlá, skládá se z celého komparsu staroslověnských textů, kdežto druhá je bohužel omezena na nepatrné zbytky, které česká věda i veřejnost odmítá takřka herostratovsky. Mám na mysli Rukopis Zelenohorský a Královédvorský. Na podrobné analysy zde není čas ani místo, nehledě k tomu, že mnohé již bylo řečeno jinde, třebaže zdaleka ne všechno.
V článku Právo veĺkej Moravy (právnické štúdie 17, 3, Bratislava 1969, str. 463) tvrdí K. Kizlink, že jazykový fond Moravanů byl v době příchodu Konstantinova i Metoďejova bohatší než jazyk slovanského obyvatelstva v soluňské oblasti, a dotvrzuje to i citáty z Šafaříka. Domnívám se však, že tomu tak nemusilo být. Původní překlady (hlavně z řečtiny) ponechávají více výrazů z originálu, práce byla obtížnější. Po zevrubnějším seznámení s textem přibyly ovšem vysvětlivky,ledacos se přizpůsobilo místním poměrům a bylo nahrazováno národními a snad i kmenovými výrazy. Viz i náš zlomek Ev. sv. Jana ! Také osobní a místní jména původně nesklonná podléhala v novějších vydáních flexi. Dnes již nevidíme ani tolik kalků, tedy cizomluvů, doslovných překladů původně řeckých sousloví nebo spojení a přiznáváme slovanským překladatelům daleko více samostatnosti. Jen tak namátkou: proti řeckému genitivu absolutnímu a latinskému ablativu absolutnímu stojí starý slovanský absolutní dativ !
V následujících příkladech, v nichž nemohlo jít o vyčerpání thematu, uvádíme po většině ze Staroslověnského slovníku nejdříve výraz převzatý přímo z řečtiny (řídčeji z latiny) a potom ryze slovanské synonymon. Uvedený slovník vychází v ČSAV od roku 1958.
Výčet uvedených příkladů není nejpádnějším důkazem vysoké úrovně staroslovanské vzdělanosti. Mnohem větší dojem vzbuzuje obratnost v tlumočení, případně v původním tvoření výrazů i sousloví jak básnických, tak i myšlenkově hutných v próze. I nejabstraktnější pojmy jsou plasticky vyjadřovány. Stačí třeba obhlédnout stsl. slovník s hesly počínajícími na ne-- .
Ale i náš výčet je výmluvný. Leksémy z náboženské sféry jsou nejpočetnější, úprava zájmen,spojek, citoslovcí aj. nejvzácnější. Jinak se tu setkáváme s těmito pozoruhodnostmi: se slovanskými jmény měsíců v kalendáři, o nichž bylo již častěji pojednáváno; s úkazy přírodními a meteorologickými (aer7 = v7zduch6, vichr7, větr, oblak7 ) s předměty denní potřeby (alabastr7 , st6 klenica), s lodní dopravou (ankyra = kot7 va), s názvy civilních i vojenských činitelů (bylja = boljarin), s pracemi takřka odbornými (geometrija = zemljeměrenije), s penězi (dinar7 = s7rebr6nik7 aj.), s polnohospodářstvím (erevii = r7žda, rez), s hudbou hlavně církevní (psal7m7 = pěsn6 ), s pohanskými přežitky (petikostija = rusalja), se soudnictvím, viz RZ (ritor7 = p6r6c7), s jídly a nápoji (sikera = kvas7, ol7), s kulturou bydlení (skinija = krov7, žilišče, sěn6 ), s vojenstvím a válečnictvím (spira = m7nož6stvo voin6sko), s označením částí těla (stomach7 = syrišče). Stich7 = verš nemá ekvivalent, neboť nejstarší slovanské písně se skládaly z kól, ne ze stejnoslabičných útvarů (Záboj, Čestmír, Jelen v RK).
Kdybychom věděli více o archaických slovanských makrodialektech a mikrodialektech, byl by náš výtažek mnohonásobně větší. Ale chtějíce se zachovaným stsl. památkám co nejvíce krajově i dobově přiblížit, mohli jsme mimo ně použít jen našeho vzácného falsa, zlomku Ev. sv. Jana.
O Rukopisech zde jen tolik, co si snad jednou přečteme v literárních příručkách. Zlomek Lib. soudu pochází z delší epické skladby, v RK jsou kratší herojské zpěvy vedle jedné balady, jedné romance a několika čísel staročeské milostné lyriky. Společné znaky toho všeho: orální původ, sebráno neb opsáno v závěru epického období, všechny typologické znaky uvedeného literárního žánru, a to zejména: umělecká řeč, jakási koiné, vypracovaná generacemi pěvců, bohatství výrazu, citovost, text básnickými ozdobami nasycen, ale ne přeplněn, gnómy, formule a formulové obraty, rýmoidy; thematické shody s obdobnou epikou a lyrikou jiných národů. O tom jsem pojednal souhrnně ve své druhé hlavní studii (Vznik\dots ).
Povšimněme si, jak se tato epika i lyrika váže na jiné zprávy o starých Slovanech. Předně je tam i onde vřelý vztah k přírodě, tedy empathy nebo Besselung, což naprosto chybí třeba Řekům. Uvadí se též slovansky speciální laskavé pojmenování řek (matuška Volha, baťuška Dněpr), které se stávají i záštitou v boji, viz i RK, Záboj. Viz k tomu Váňu (str. 139), i když byly vodní toky též důležitými dopravními tepnami. Překvapuje i příchylnost k domácím zvířatům. Turek, Počátky, str. 90 se zmiňuje o pohřbech psů ! Ibn Jakob (Ratkoš, str. 316) podává informaci o chovu ptáka řečeného zba, který dovede mluvit a jehož hlas je daleko slyšet. Učenci soudí, že je tu míněn špak = špaček, ale jeho popis u arabského cestovatele a spisovatele zoologicky nesouhlasí, vypadá spíše na žlunu. Někdy se zdá, jako by i prostí pracující lidé měli básnického ducha. Šuma = les, tedy to, co šumí, vlať = klas, to, co se vlní, co vlaje, tma -- oddíl vojska, od něhož se zatmívá obzor. U Řeků byl mořskému bohu Poseidonovi zasvěcen kůň, obraz to stoupajících a klesajících vln; v Mater verb. je glosa Salacia od salio, skákati -- Chlipna, asi Hájkova Klimba, maškara s koňskou škraboškou. Jen letmo připomínáme: folklorní představy vodníka -- zelené šaty, barva zarostlých řek a vodních nádrží; divý muž -- vysoký obr, rozsochatý jako strom v lese nebo spíše v pralese; ohnivý muž, bludičky -- světélkující pařezy, plamen sám se vzněcující na močálech; divoženky -- chuchvalce mlh poháněných větrem atd. Adámek (Zprávy 1949, str. 6) cituje V. Úlehlu, jenž shledal v lidových písních mnoho předkřesťanských prvků a zákonitostí rytmických, melodických a vůbec hudebních. Snad i sám jazyk vybízel k tomu, aby se převáděl na tóny. Svědčí o tom otevřenost posledních slabik (slova končila téměř vždy samohláskou, u hudbymilovných Řeků tam mohlo být jen lambda, ný a rhó). Přičtěme k tomu i posuvný přízvuk, bohatší proti dnešní češtině vokalismus, přimyslime si k tomu strunný nástroj a třeba i oblek staroslovanského pěvce.
Tuto složku pokládáme za nejzávaznější v národní kultuře nebo civilisaci. Nikoli z nějakého fanatismu, ale proto, že jediná pojímá člověka jako celek v jeho pozemském i posmrtném životě. Jak jsme již dovodili, dál se přechod od jednoho náboženství k druhému aspoň v Čechách celkem hladce a nenásilně. Povšimněme si nejdříve vnějších náležitostí. Je známo, že křesťanské kostely bývaly zřizovány na místech starých božišť, a to je velmi výmluvné: lidé zřejmě docházeli za pobožností tam, kam dříve (Konečný aj.). Tak se mohl Svantovít snadno přejmenovat na sv. Víta, drakobijce Trut na sv. Jiří, pohanský polaznik se změnil ve vánočního a velikonočního koledníka, z Bělboha a Černoboha se stali Bůh a ďábel. Prolínání obou věr vyplývá i z historických zpráv. Třeba kníže Igor přijal v r. 945 posly z Cařihradu a uzavřel s nimi smlouvu, při níž se přísahalo po křesťansku, ale též při Perunovi (Máchal, str. 142 aj.). Na Moravu přišli misionáři prvně asi sto let před Konstantinem a Metodějem; Pauliny (str. 9 a 27) zaznamenává pohanské obraty při zaříkávání chorob, ve svatebních písních, v modlitbách před polními pracemi --- vše snad z doby prvopočátků křesťanství u nás. Pribina, třebaže pohan, dovolil franským mnichům činnost, Svenon, dánský král, ctil Svantovíta, třebaže byl křesťanem, a věnoval mu i votivní dar (Máchal, str. 125). Církev ovšem potírala vkládání milodarů do hrobů, pohřby žehem a další pověry spojené s uctíváním zemřelých, ale nahradila je slavením listopadových svátků. Víra v ochranné duchy, dědky, plivníky, šotky, ďasy atd. se při zjednodušeném chápání nelišila od modliteb k andělům strážným a nové svátky vánoční, velikonoční a svatodušní podržují snad dodnes mnoho předkřesťanských zvyků, které církev trpěla, pokud nebyly v přímém rozporu s její věroukou. Hrubý a Marešová (str. 34) podávají zprávu o nálezu vykuřovadel, kadidel a o rekonstrukci pohanského obřadního objektu ve Starém Městě. Byl tu objeven i korál s obrazem Astartiným, viz k tomu i Turka, Počátky, str. 100; reliéf dráčka na téže straně. O případném převzetí řeckých i orientálních božstev pojednáme později. Zde aspoň o penízi, vkládaném do úst nebožtíkům, jak činili též Řekové (poplatek Charonovi za převoz mrtvého přes Styx do podsvětí). Při pohřbech bylo užíváno masek, škrabošek. Sem asi hledí též glosa MV kraboška. Je to obdoba etruských a pak i římských imagines cereae. Jestliže Slované věřili, že dobrá duše odlétá po smrti jako holubice a zlá jako krkavec, je tu zřejmá obdoba víry v nebe a peklo. Narážka na vampyrismus, na upíry je v Záboji, RK.
Jedno je pozoruhodné: ani v dobách úplného vítězství křesťanství nepřestávala být uznávána magie, nekromancie, telepatie atd, zkrátka vědy nebo pavědy, jež se dnes nazývají souhrnně parapsychologie nebo psychotronika. Dalimil mluví o věštných snech (Přemysl v době dívčí války), Kosmas jakoby s lítostí vytýká kněžně Libuši čarodějství. Proto i pěvec Jaroslava v RK, byť i velmi ortodoxní křesťan, ba katolík, nepochybuje o telekinetické produkci tatarských kouzelníků, kteří dokonce rozhodli věštěním z otepi rákosu o výsledku jedné z rozhodujících bitev. I Hájek z Libočan pojednává ve své kronice o různých zázračných nebo okultních jevech, pro něž má dnešní svět přece jen více pochopení než naprosto skeptický positivismus a materialismus. I zde, jak vidno, bude oficiální věda potřebovat korektur.
Z nedomyšleností dosud šířených je třeba odstranit aspoň dvě:
... ač se hrdinami zváti chcete.
Pohynem li žižňú na siem chlumce,
smrt sie bude Bohem zaměřena;
vzdáme li sě mečém našich vrahóv,
sami vražbu nad sebú spáchámy.
Mrzkost jest poroba Hospodinu,
hřiech v porobu samochtiec dát(i) šíju.
Za mnú poďte, mužie, kto tak smyslé,
za mnú přěd stolec Mateře Božiej !
(Poznamenáváme: ač = jestliže; s6, sij, sen, sien stč. = tento;
vražba = prokletí, věčná smrt těla i duše. Ve čtvrtém verši jsme proti
původnímu znění doplnili sě.)
V těchto verších jako by byl zhuštěn křesťanský i národní program. Volněji, ale přece s plnou sounáležitostí připojujeme definici, co je filosofie, jak ji chápal Konstantin -- Cyril: poznání věcí božských a lidských, nakolik se může člověk přiblížit Bohu, aby byl svými skutky, obrazem a podobenstvím Toho, kdo jej stvořil (Dvorník, str. 78).
Jednají naši současní světští i duchovní vůdci vždy podle těchto dvou citátů ?
Literatura: (k níž náleží jako poučení několik vět z první stránky tohoto pojednání)