Tato kapitola se druží k naší práci, jež zkoumá hlavně styl a estetiku R, poněkud volněji. Nicméně ji předesíláme dalším úvahám, a to z těchto důvodů:
Jak jsme již nadhodili v předmluvě, bude na příštích historicích, aby tyto problémy zpracovali do podrobností. My se omezíme na povšechné informace.
Dnes pozorujeme výrazný odklon od starší ,,školy historické'', která vycházela z positivismu a snažila se identifikovat osoby, místa, čas i děj epických básní nebo písní podle spolehlivých psaných nebo archeologických pramenů. Pokud se toto úsilí nesetkávalo s úspěchem, pozbývaly texty bylin, ság, eposů atd. věrohodnosti a tím částečně i své hodnoty, byly odkazovány do oblasti mythů, smyšlenek nebo dokonce fals, jak se to stalo nejen v případě R, ale i Slova o pluku Igorově . V novější době se však stal rozhodný obrat, jejž lze charakterisovat co nejstručněji takto: pěvec nereprodukoval jako kronikář (ostatně mnohdy také ne zcela spolehlivý), ale naplnil látku vlastním duchem, vyvěrajícím z jeho osobnosti, z ideje současné doby, ba z duše národa. Ale tyto poznatky prošly zcela mimo naši vědu, pokud by bylo jejím předmětem zkoumání R. Tak vlekou s sebou stále ono neblahé dědictví studie Procházkovy a Mezníkovy , o nichž jsme již pojednali. Oba badatelé konstatují na jedné straně nesrovnalosti se skutečnou nebo domnělou historickou pravdou, ale ovšem používají, smíme-li tak říci, také obrácené strany hole: pokud se najde shoda s Hájkem nebo s Balbínem a jeho školou, je vyslovováno mínění, že falsátor čerpal odtud.
Je tedy jasné, že konstatování oněch rozporů nebo podezřelých paralel naprosto nemůže řešit otázku autenticity R. Bádání, které bylo dosud v této oblasti konáno, nepostrádá ovšem důležitosti. Je totiž na čase zjistit, zda se naši pěvci skutečně dopustili omylů nebo anachronismů, a pokud ano, jaký k tomu měli důvod.
Obránci ovšem nelenili a dokázali správnost nebo možnost mnoha sporných faktů, ať už vzpomeneme Palackého , Šafaříka , Jirečků, Letošníka , Mareše, obou Zákrejsů , Kuffnera , Žunkoviče , Adámka i dalších. Vycházeli ovšem také z positivismu , ač třeba Mareš z něho přece jen trochu vybočil. Píše totiž někde, že ,,Rukopisy nelze posuzovat jako školní úlohy''. Úsilí obou stran vyřešilo nebo aspoň vymezilo mnohý sporný problém, a tak si netroufám dosavadní výsledky historické školy odmítat. Obrysově lze učinit asi takovýto závěr: tam, kde R přinášejí zmínky o soukromých nebo polosoukromých starožitnostech našich předků (zbraně, zbroj, oděvy, bydlení - hrady a hradiště - polní hospodářství, pěstování ovoce, dobytkářství, jídlo, nápoje, ,,sport'' v Lud., kácení stromů, náboženský život, žertvy, práce v domácnosti, společný život ve staré zádruze, těžení zlata, stříbra, koňské postroje, dřevěné konstrukce atd.) je vše podáno správně a v zásadě i bez námitek. Složitější situace nastává při posuzování státního a soudního zřízení v RZ, při spekulacích o tom, zda Oldřich v Ol. útočil na Hrad nebo na Staré Město pražské, přesné datování Ben. a Jar., při zkoumání směrů a termínů tatarského vpádu, ani nemluvě o časově vzdálených událostech v Záb. a Čest. Znám, jak podotýkám na okraj, pět možných lokalisací děje Záb. a sám se kloním k šesté, ale bližší rozbor se vymykal našemu thematu.
Máme ještě další důvod, proč nesmíme opouštět zásady historismu. Jak si bystře povšiml Šafařík (u Nebeského, ČČM 26, 1952, sv. 4, str, 167) nebyl by leckterý historický děj vůbec znám, kdyby nebyl autenticky zaznamenán současnými pěvci. Jejich skladba je vždy prvotní a teprve po ní následuje kronikářské zpracování. Proto je také líčení bojových akcí v R vždy nadmíru střízlivé a věcné, zcela zbavené mythického doprovodu. Mýlil by se ten, kdo by pokládal zázračno a nadpřirozeno v orální epice za znak vysokého stáří. Ony jevy jsou vždy připojovány ke skutečné události teprve později, i když jádro písně leckdy sahá do časů nesmírně dávných. Libuše v LS není věštkyní, spásonosná bouře v Jar. nevzniká s účastí Panny Marie Fulminatrix , pomoc řek, v nichž nepřátelé v Záb. tonou se uvádí co nejstručněji, že ,,přenesly své známé (zvěsty) na druhý břeh''. Slovenská píseň o nevinně utracených mládencích Kapustovi a Ursinym je zřejmě původní, zcela realistická; ale příběh o Jánošíkovi je rozšířen (divotvorný opasek, zázračná sekyra); do téže kategorie i časového vymezení patří pověst o Kozinovi, odvádějícího von Lamingena na boží soud, o výroku, jejž činí uťatá hlava sedláka Kubaty atd. atd. Nesčetné takové příklady poskytují ruské byliny, jihoslovanské zpěvy, staroněmecká mythologie (ale Píseň o Hildebrandovi je stejně střízlivá jako R!) a jistě i homérské eposy , do nichž byla účast bohů aj. vložena dávno po ukončení líčených válečných událostí. Dosvědčuje to i pevná, vytříbená forma hexametrů . Původní oslavné písně vyhlížely nepochybně zcela jinak.
Citujeme z pramenů a literatury některé doklady a důkazy, jak se staví pěvec k tradované látce a jak hodnotí tento poměr nynější věda. Pěkné rozbory podal V. M. Gacak, Tipologija (sborník), hlavně v článku B. N. Putilova (Tipologija fol6klornogo istorizma, str. 164 nn). Epos je svébytný výtvor, jehož podkladem jsou kulturní a sociální podmínky z doby, v níž vznikl, nikoli z doby, do níž je kladen děj. Hrdinové jsou často idealisováni. Skutečný kralevic Marko nebyl vlastně národním srbským bojovníkem za svobodu, ale hrál dosti dvojakou roli stejně jako Cid Campeador; obdobně jsou glorifikováni Pugačev a Stěnka Razin ; možná tedy i částečně Jaroslav, ať už byl ze Šternberka nebo ze Slivna. Nebezpečné je ztotožňovat osoby z bylin s historickými postavami; proto Záboj může, ale také nemusí, být totožný se Samem. Jde-li o dobu příliš starou, ztrácejí se kontury úplně (Trut v LS). Putilov soudí, že Ilja Muromec , Aljoša Popovič a Sadko byli převzati do historie z epiky.
Čím je časový odstup faktu a písně menší, tím je epos nebo epyllion hodnověrnější, jak je samozřejmé. Soudnému, se starou češtinou a praslovanštinou obeznámenému čtenáři je jasné, že RZ, Čestmír a Záboj vypadali původně jinak, neboť dochované opisy postrádají nosovek, jerů a jiných archaických jevů; vždyť v RZ již počíná i přehláska a - ě. Zato by měl být aspoň Jar. s termínem a quo 1241 převzat v hlavních rysech jako důležitý historický pramen. O Lud., Ben. a Ol. platí s menšími diferencemi totéž.
Ale opět je nutno dát staré historické škole, co jí patří. Chadwickové (passim) uvádějí, jaký důraz se klade v orální poesii na genealogie, posloupnost v rodech. Osobně nepochybuji o tom, že ,,mythičtí'' Přemyslovci skutečně žili, a to v pořadí, v jakém jsou tradováni; události kolem nich mohly ovšem být doplněny nebo šíře pojaty fantasií pěvců. Za prvotní informace o našich nejstarších dějinách vděčíme dávné, během věků ovšem poztrácené nebo pozměněné orální epice. Ta žila plným životem ještě v době našich starých kronikářů (Kosmas, jeho pokračovatelé, Dalimil , Pulkava ). Byla patrně značně populární, jak dokazují analogické procesy v jiných literaturách (Čičerov, str. 138 nn a doklady pro ruskou historii i folklor).
Poukazuje se též na to, že dějinné události celonárodního významu bývaly popisovány věrně, ale s jednotlivostmi méně přesnými a přizpůsobovanými duši národa, případně pěvcově osobní zálibě. Mohla se tu i projevovat pravdivost přísloví ,,čí chleba jíš, toho píseň zpívej'' a kdo ví, zda tato poučka, která se nám nezdá příliš morální, nevznikla právě v nějakém ,,cechu'' staročeských igreců nebo ioculátorů . Nemusil to tedy být Hanka, který usiloval o přízeň Šternberků nebo Lobkoviců, jak se občas dočítáme.
I jiní vědci, dokonce i odpůrci vedle obránců (Gebauer u Grégra , str. 10, Jagič u Hattaly str. 98, Šafařík v Thunově vydání RK z r. 1845, předmluva) se vyjádřili tak, že shody zpěvů s historií je nutno s povděkem přijmout, ale neshody že nejsou pro spor o pravost relevantní. Píseň je ,,vergeistigte Geschichte'', jak to lapidárně vyjádřil Ludwig Uhland (u Hattaly, str. 85). Bowra (Heroic, str. 535) si zaslouží doslovné citace, i když se již vydáváme v nebezpečí, že se nám dostane výtky ustavičného opakování: ,,we have no right to approach heroic poetry as if it were a record of facts''. A na str. 536: ,,Heroic poetry is a well of information on what people think and feel''. Na str. 508 nn říká, že pěvec přizpůsobuje dané skutečnosti (tj. co slyšel od starších, i když ovšem též autopsie je vždy možná) svým uměleckým úmyslům. Proto zjednodušuje, spojuje různé události z různých dob v jednu, idealisuje, nakládá s chronologií nebo i se jmény po libosti, co je nesrozumitelné, upravuje vkusu svých posluchačů, zevšeobecňuje, chce-li zdůraznit nějakou ideu, třeba boj proti pohanům (Roland , snad i Jaroslav). Rozborem Homérových písní zjistili badatelé (Murray , Hoekstra), že nejvíce pravdivosti lze čekat tam, kde je líčen málo významný detail -- viz výše o soukromých starožitnostech v R! Spíše filosoficky vyjádřil tyto myšlenky Hegel (I, str. 272 nn), když poukazoval na drsnost raného středověku. Je pravděpodobné, že Záboj a Luděk nemluvili spolu tak hrdě a vznosně, ale to patří k Heglovým ,,nutným anachronismům''. Ale nesmí ovšem nastat přímý nesouhlas s ,,mentalitou'' líčené doby a jejích lidí. Je nutno, aby nám byl líčený objekt blízký, aby tu došlo k jakési vnitřní katharsi čtenáře nebo posluchače, aby tu byla duchovní kontinuita. Tak vypadá analysa domněle ,,moderního ducha'' R.
Také příběhy bez lokalisace ať místní nebo časové jsou v orální poesii hojné. Vzpomínáme tu ovšem na Záb. Jindy je zase zdůrazněna sounáležitost ani ne tak s celým národem nebo kmenem, ale jen s menšími celky. Na to upozorňuje Žirmurskij (O hrdinském..., passim). Proto pozorujeme i my odkazy na topografii východních Čech (Ben.) a přímo na Hanou v Jar., nikoli na Moravu.
Slyšíme v duchu námitku: jde tu většinou o velké rozpětí mezi dobou té neb oné události a jejím zpracováním pěvcem; ale R, mají-li být staré, jak se snaží dokázat hlavně jejich jazyk, by měly být přesné. Ale viděli jsme, že i Záb., Čest. a RZ vznikly celá staletí před textem nám zachovaným a také Ol. a Ben. je oddělen značným rozmezím. Jar. je na tom po této stránce jinak, ale zde se musí brát v úvahu velké rozdíly místní. I Morava se Slezskem byly územími dosti rozsáhlými, bereme-li v úvahu tehdejší skrovné komunikační možnosti. Nebylo by tedy nijak průkazné, kdyby pěvec opravdu zaměnil Kumány s Tatary nebo Kopeček u Olomouce s Hostýnem . Ale takové ústupky je třeba odmítnout mj. pro značnou konservativnost církevních a vůbec náboženských tradic.
O Ludiši se uvedené články ve Sb. zmiňují s omezením. Buďme spravedliví: Mezník asi proto, že rozbíral jen postavy a děje historické, jež ovšem v líčení soubojů před nejmenovaným knížetem zálabským chybějí. Ale právě v této skladbě je ukryt bezpečný důkaz pravosti, který tu podáváme, i když jsme si vědomi, že zasahujeme do práce historiků. Opíráme se o komentář Petrů, Rytířské..., str. 327, kde je osvětlen rozdíl mezi ,,sědáním'' a ,,kláním''. První pojem znamená starší způsob cvičení na boj, druhé bývalo spíše slavnostní zábavou, při níž bylo účelem vyhození rytíře ze sedla, lámání dřevců, získávání přízně dam apod. Turnaje vznikly teprve po roce 1200 a vyvolaly, jak víme, odpor Dalimilův. Ale Lud. je starší. I verbálně je věc jasná, neboť výrazy ,,klání, turnaj, rytíř'' se nevyskytují, zato však důsledně ,,sedání, půtky''. Účel je též jednoznačně určen: zjištění, který z přítomných bojovníků je nejzdatnější pro boj s nepřítelem. Formální vztah Luborův k Ludiši je rovněž výmluvný. Rozdíl mezi kláním a sedáním nebyl znám ještě ani Flajšhansovi (r. 1930!), jenž žádal pro Lud. buď rytířský turnaj nebo tzv. boží soud.
Nyní několik příkladů historické nevěrohodnosti u poesie žánru, který sledujeme. V jednom rkpu Nibelungů se mluví o střelném prachu (přídavek z 15. století - Martini, str. 74). Idealisace Dietricha von Bern, který byl vlastně králem Ostrogotů Theoderichem , a další nesrovnalosti (Martini, str. 130). Rusko vystupuje v cyklu bylin jako jednotné kyjevské panství; tak i Francie za Karla Velikého , ač byla celkem nehomogenním (Propp, Russkij ... str. 60 nn). Proč by tedy nemohly být i Čechy jednotným celkem v RZ, případně i v některých jiných pramenech patrně z orální epiky čerpajících? Hattala (Obrana, str. 87) konstatuje v německých skladbách disproporce čtyř století a dvou set mil. Kublaj ve skutečnosti bojoval s Číňany, ale v kirgizských eposech tuto roli přejímá Manas ; vůdce tatarského vpádu na Rus nese v bylinách různá jména (Skurlo , Kudrevanko , Baty, Manaj); pokud jsou tito náčelníci vůbec doloženi, je mezi nimi časový rozdíl půl století. Snad byl tedy též Kublaj nebo Kublajevic v Jar. jen symbolem všech těch dobyvatelů. Někdy se málo významná rodinná episoda stává pro pěvce hlavní příčinou velkých politických událostí (Kublajevna a její smrt v Jar. = konflikt Hunů a Burgundů, líčený jako osobní záležitost Atliho a Gunnara ). Viz Bowra, Heroic, str. 527 nn. Jména různých Saracénů v Písni o Rolandu se zdají vymyšlena. Pušky vedle štítů mají Srbové v bojích s Turky (Maretič, Naša, str. 37 nn). Vedle těchto dokladů nalézáme další u Grincera (str. 161 nn aj.), zde je citován též anglický Beowulf a staroindické eposy . Homér líčí dobu starší, než ve které žil, archaisuje vědomě i nevědomě (Stiebitz , doslov k překladu Odyseje, str. 417 a samozřejmě i množství další odborné literatury). U Chadwicků (II, 374 nn) je citováno tolik anachronismů, že by jejich rozbor vydal za celou knihu. Ale korunu tomu všemu nasazuje ,,pravá staročeská'' literatura, jak shrnuje V. Horák (RK, str. 31). Troja je tu spojována s králem Artušem, Alexandreis rovněž s Artušem a s dobytím Říma (to ve francouzské a německé epické poesii), Alexandros kontaminován s Karlem Velikým.
Uzavíráme: při zkoumání historických podrobností a starožitných reálií v R je nutno postupovat tak, jak činí učenci u jiných památek téhož typu: vycházet z ducha textu. Jakékoli jiné počínání by mohlo být jízdou po slepé koleji.