Tato kapitola naráží na dosti velké potíže a pravděpodobně vzbudí také mnohé námitky u čtenářů, budou-li jací. Mým vědeckým oborem není estetika; výběr literatury ke zpracování byl omezen; a hlavně je nutno se držet thematu, aby se studie nerozbíhala příliš do šířky. Proto následují jen takové poznatky, jež pokládáme za nezbytné.
Přes množství spisů, které k těmto povšechným otázkám vyšly a vycházejí, zdá se mi, že toto úsilí se nesetkává s přiměřenými výsledky. Předně jsem už dávno nenalezl nějaký soubor kriterií, podle nichž by bylo možno aspoň zhruba oddělit hodnotné slovesné dílo od nehodnotného. A dále: pozoruji též skepsi, zda je něco takového vůbec možné. Absolutní hledisko pro estetické hodnocení prý vůbec neexistuje; zejména se vytýká nechuť ke kritickému oceňování nových děl (E. Ermatiger , Mecklenburgův sborník, str. 1 nn). U našich domácích prací jako by se objevovala snaha operovat jen s některými autory (Mácha , Neruda , Němcová , avantgarda spočátku století a její nástupci), jako by se nedbalo jiných básníků a spisovatelů, kteří domněle nemají dnešku co říci - ač jejich díla nelze označovat za méněcenná.
Přehled starších protichůdných názorů, z nichž každý má dodnes svoje stoupence, podává E. D. Hirsch na str. 90 nn uvedeného sborníku. Můžeme mluvit o čtyřech hlavních školách:
Četl jsem také mínění, že umělecké dílo se liší od neuměleckého (kýče, braku a třeba i padělku) tím, že nutí k přemýšlení. Zdá se však, že toto tvrzení visí ve vzduchu. Předně je nutno brát v úvahu nejen osobnost autora (v našem případě pěvce nebo pěvkyni), ale i ,,konsumenta'', tedy čtenáře (v našem případě posluchače). To zdůrazňuje Wunberg , uv. sborník str. 70 nn. A také se lze ptát, zda cit pro krásno musí být opřen o reflexi. Šabouk říká na str. 146, že esteticky krásné je to, co nám ,,skýtá maximální vzrušení při minimální ztrátě energie'' podle Grant Allena, ale sám Š. má výhrady k tomuto tvrzení.
Domníváme se, že musíme při posuzování uměleckého díla - tedy při epice a lyrice R - usilovat o jednotný, vše spojující princip. Může hodnotná kniha nebo báseň společnosti nesloužit? Pracuje-li nadaný autor dle obecně platných uměleckých zásad, může se jeho výtvor minout účinkem? Je takové dílo někdy nemravné? (Metody v různých žánrech se mohou shodovat i lišit.) Nejvyšší pravda, krása i dobro jsou trvalým ideálem, přičemž lze druhé dvě hodnoty zahrnouti též pod první pojem.
Smysl pro krásno má každý člověk, některý více, jiný méně. Správně říká L. P. de Vries, The nature..., str. 228, že je to ,,souhrn příjemného a uspokojujícího ... co zakoušíme ve styku s básní''. Byl jsem kdysi poučován, že nemám říkat ,,krásno'', ale ,,estetično''. Ale je to leda hra se slovy a kromě toho nesedí cizí slovo ani etymologicky, pocházejíc z řeckého ,,aisthanomai'' = pozoruji; nový význam ,,esthetiky'' pochází teprve z 18. století (K. Svoboda , Vývoj, str. 5).
Nebudeme tu zkoumat otázky, odkud se estetický cit (ovšem mnohdy velmi subjektivní - jako každý cit) v člověku bere, zda je původu iracionálního, zda byl vrozen, vypěstován a zdokonalen vzděláním a výchovou nebo zda vyplynul jako nadhodnota ze společenských a hospodářských poměrů. To přenecháme filosofii. Učený čtenář třeba napíše o románu, že ,,poměr mezi tensemi a detensemi (napětím a jeho zrušením) je nebo není vyvážený'' a prostý člověk, ovšem se zdravým rozmyslem, neporušeným nejrůznějšími deformujícími vlivy, řekne jednoduše ,,to sem si počet, to je romantický'' nebo naopak ,,to je votrava, praštil sem s tím'' apod., případně se vyjádří ještě pádněji. Zkrátka: cenu díla prověřuje čas - stejně jako prošetřuje (dle starořeckých tragiků) spravedlivého člověka. Klasifikaci Rukopisů, smíme-li tak říci, můžeme provést celkem snadno ještě z dalších, rovněž universálně nazíraných důvodů. Vždyť již byly zapsány, odzpívány a odrecitovány miliardy orálních epických a lyrických veršů, jevících u všech národů na celém světě pozoruhodné a zásadní shody. Vývoj této literatury lze pokládat za ukončený, nedojde-li v budoucnu nějakým novým nečekaným podnětem k její renesanci, která by ovšem jistě proběhla tak říkajíc v jiné rovině. Dílo je cenné a dá se nazvat klasickým, jestliže každému člověku a v kterékoli době může něco poskytnout. Podle Ermatigera je otcem hodnoty díla čistý cit, matkou moudrá znalost života.
Na podkladě těchto tisíciletých zkušeností, odborných pouček i obecného smyslu pro krásno, tedy všech duchovních složek, jež máme k disposici, se odvažujeme vytyčit platné postuláty pro literární žánr, jenž nás zajímá. Polemika proti ,,tak zvané nesmrtelnosti díla básnického'' stojí dle našeho mínění na hliněných nohou. Níže uvedené zásady lze ovšem aplikavat i na jiné umělecké výtvory (na román různých typů, na povídku, novelu, rozsáhlý epos atd.).
Spíše by bylo možno pokládat za nedostatek náhlé, psychologicky neodůvodněné a neodůvodnitelné zvraty v charakterech jednajících osob. Tak třeba hrdina Máchovy romantické básně ,,Máj'', jež by měla být co do času i co do vnitřní náplně Rukopisům hodně blízko, je typický ,,rozervanec''; hned vystupuje jako materialista, hned jako agnostik, hned jako člověk oddaně věřící; přestože je to ,,strašný lesů pán'', neláme mříže ani neškrtí žalářníka, leč ,,spřádá nihilistické dumy '', ale před smrtí se projevuje jako horoucí vlastenec. Kdo ví, jak by se nám před očima ještě měnil, kdyby nebyl oběšen tak brzy. Nakonec se jako hlavní osoba demaskuje Mácha sám. Žádné takové nedůslednosti nenalezneme v R, kde jsou povahy - jako v každém eposu nebo epylliu , ale konečně i v lyrice - jednou provždy ustáleny. O vybočení pěvců z objektivity a pozůstatcích mythů bude řeč později. K té důslednosti povah: někdy se estetika přimlouvá za uznání výjimek (Timofejev, str. 131) tam, kde šlo pisateli o zvýšení účinnosti některé scény nebo kapitoly. Nesouhlasíme. Autor má vždy možnost užít svého nápadu na jiném místě, v jiných souvislostech, v jiné episodě nebo ve své příští knize.
Řecké ,,to kalon'' se vztahuje na charakter i na básnickou sílu podle potřeby. Ostatně i my někdy hovoříme o ,,krásném člověku'' ve významu mravním. Etika by tedy měla být ve slovesném díle jakousi ,,ancilla subserviens''. Díla, která nedbají mravní stránky, budí ve vážném čtenáři odpor. Je ovšem pochopitelné, že tato tendence - výchovná, chceme-li - nesmí být podávána násilně.
Námi sledovaný žánr užívá samozřejmě a hojně poetických prostředků, jež na vhodnějším místě postupně probereme. Text má být jimi nasycen, ale ne přesycen. Myslím, že se v tomto smětu uplatňuje subjektivnost estetického citu nejvýrazněji. Naše stanovisko odpovídá úzu R: básnické obrazy, jež osvětluje poetika, jsou na místě tehdy, jestliže nezpomalují nepříznivě děj, ale naopak přispívají k jeho názornosti a plastičnosti, tedy k vlastnostem, jež kritika druhdy našim textům upírala. Styl R není ani bombastický, ani suchý, ale po všech stránkách vyvážený, ,,uměřený'', jak by jej nazvali starší filologové.
Jak je obecně známo, rozeznáváme tu princip časoměrný, přízvučný, verše tonické , sylabické , sylabotonické , a chceme-li, také volné . Pro R nepadá prvně uvedený způsob v úvahu, ač i pravidelné střídání slabik dlouhých a krátkých v nich bylo hledáno; ani slovní akcent není dominantou, ačkoli, jak uvidíme, není zanedbatelný; rozhodujícím činitelem byl (až na Záb., Čest. a Jel.) počet slabik; všude pak v R ovšem sepětí s nápěvem nebo musikálním doprovodem strunného nástroje. K tomu se druží rýmy nebo spíše rýmoidy a občas seskupení do strof s některými volnostmi, jichž je nejméně v Ben. a v lyrice. Přesný rozbor tzv. volných veršů ve výše citovaných třech skladbách je nesnadný, ba lze říci, že stojíme před záhadou. Přikláním se k názoru, že je tu určitá pravidelnost ve slovních přízvucích, jež rozděluje text na přibližně si odpovídající ,,kóla''. Zmíníme se v dané chvíli také o ,,gestivní '' struktuře veršů, kterou by bylo možno vidět ve ,,volných'' i v pravidelnějších. - Dále dbá básnická řeč - včetně R - i eufonie , ,,libozvuku'' v nejširším smyslu slova.
Snad by někdo namítl, že do těchto osmi požadavků nezahrnujeme originalitu díla. Jenže byly celé epochy ve společnostech třebas jinak i velmi vyspělých, které se na věc dívaly jinak. Umělci přebírali zděděné nebo od jiných národů vzaté motivy a slovní obraty zcela bezostyšně, ba s radostí, a jejich touhou bylo spíše předlohu zdokonalovat než se od ni odchylovat. Takto je celá latinská literatura nepůvodní; totéž platí o ,,uznávaném'' stč. písemnictví a tak je tomu také s poesií orální. Leckterý obrat přecházel od pěvce k pěvci, z kraje do kraje a z minulosti mnohdy dávné (praslovanské) až do posledních dob, kdy námi sledovaný žánr ještě žil, tedy snad do 13. století. R ovšem byly ,,původní'' co do času svého rozkvětu, který nastal tehdy, kdy národ ,,byl tak šťasten, že mohl vzdělávat svou vlastní zahradu'' (Levý, Západní ... str. 319).
Ještě pro úplnost několik slov o hrubých plagiátech, které ovšem nemají v literární historii místa, leda jen jako plagiáty . Rozumí se, že žádné dílo, které bylo vydáno na světlo jen z důvodů zištných, případně ke klamání lidí nebo k uplatňování vědomě nesprávných thesí neobstojí při kritice; je otázkou, zda je takový ,,umělecký'' projev i technicky zvládnutelný. Sledujeme-li námitky odpůrců důsledně, hlavně onu nešťastnou snůšku paralel, vysvitne naprosto zřetelně rozpor mezi takto konstruovanou slepeninou z přizpůsobených nebo doslovně převzatých citátů a harmonickým, v sebe uzavřeným a tedy plně uměleckým celkem.