Také v jiných skladbách R nebo vůbec na jiných důležitých místech byly shledány komposiční, tudíž také estetické nedostatky. Problémy byly hledány ještě jinde v Čest., ale i v Záb. a v Jar. Soudívá se, že ve všech třech písních byly některé partie vypuštěny nebo naopak neorganicky rozšiřovány. V Jar. byla např. vídána trojice písní o událostech na Hostýně, o bitvě olomoucké a o předchozích tatarských nájezdech na Rusko a Polsko. Kloním se k názoru, že je to zbytečné komplikování věci. Píseň Jar. je jazykově i stylově naprosto homogenní a obsahově organisována správně. Souhlasím s Marešem, že krátké konstatování ,,Mihu búřa'' plně postačí k oddělení obou hlavních částí Jar. - hostýnské i olomoucké.
Obdobně soudím o Záb., kde se někdy klade mezera od 22,16. Tvrdívá se, že zde vypadlo líčení nějakých poselství, vyjednávání mezi Zábojem, odrodilým Luďkem a snad i ,,králem'', tedy některým z Karlovců, přepadnuvším naše země. Ale ani zde není zásadní porušení souvislostí. ,,Velení'' (vůle!) cizinců dostatečně vysvítá z násilných reforem, prosazovaných mezi ,,pohanskými'' Slovany (Záb. 21,1 nn).
Větší pravděpodobnost nějakého porušení textu bych viděl v Čest., kde se na konci písně zcela ztrácí Vojmír , jehož osudy -- spolu s vítězstvím nad Kruvojem -- jako by tvořily druhé hlavní dějové pásmo. Protože je tu nápadný počet deseterců vedle ,,volných'' veršů (v Záb. je toto metrické smíšení také, ale méně bije do očí), odkládáme řešení této otázky do kapitoly metrické.
Pro posuzování tzv. pravosti R má toto spekulování jen nepatrný význam. Ba lze dokázat, že právě takové nedůslednosti svědčí pro orální původ textů. Je možné, že v Záb. odpovídá český vůdce Luďkovi podle formulí mechanicky převzatých z jiných písní. Obdobné příklady u Bowry, Heroic, str. 300 nn. Vidí-li někdo rozpory nebo nejasnosti v Jar., může to být pěvcův ,,lapsus memoriae'' nebo přílišná koncentrace na to, co právě přednáší. Pěvec se soustřeďuje na děj probíhající v tom kterém okamžiku, a právem počítá s tím, že prosté posluchačstvo pozapomnělo na to, co předcházelo. Také Lord (str. 16 nn) upozorňuje, že pěvec rozšiřuje, krátí nebo i končí píseň podle nálady obecenstva, jež ho sleduje. Kombinace několika písní, provedená s velkou improvisační schopností a důmyslně zredigovaná v organický celek je ovšem také běžným jevem; vždyť právě homérské eposy jsou toho frapantním příkladem. Ve velkém se tu stalo to, co pozorujeme v malém v Záb., Jar. i v Čest. Také v Homérovi nalézáme drobnější rozpory a opomenutí, které však nikterak neubírají na ceně celkovému, velice důslednému a důmyslnému plánu. Je nutno si vždy znovu ujasňovat, že nemáme před sebou dílo plně koncipované jednotlivcem a určené k četbě, natož pak k detailnímu rozboru nebo spíše nenávistnému pitvání.
Pro pojímání uvedených tří epických písní jako jednolitý celek svědčí ovšem i to, že se v textu o žádných mezerách nic neříká a že také nejsou nijak značeny. Totéž platí o LS, třebaže neukončeném, a o zlomkovitě zachovaném Ol. Ucelené jsou ovšem i Sbyh., Ben., Jel. a Lud. Stejně se lze vyjádřit o krátkých milostných písních RK. Nicméně vznikly hermeneutické problémy i tady.
Obecně je známa pozornost, kterou věnoval Kytici Goethe . Přeměnil píseň v baladu, přehodiv verš ,,spade, ach spade v chladnú vodicu'' na závěr a nechav dívku utonout. Jinak se však vyjádřil k písni Mukařovský (Studie, str. 311). Též on soudil, že se dívka utopila; úvahy, jež následují, vkládá nešťastnici do úst dodatečně, neboť Hanka (!) prý lidové písně dobře znal a více se přiblížil jejich duchu než německý klasik. Ale s žádným z obou pojetí nelze souhlasit. Kdyby píseň končila tragicky, nebyl by ji ,,autor'' tak stroze uzavřel. Byl by vypodobnil bližší okolnosti smrti, zármutek pozůstalých (srv. Jel.!) aj. Výklad Mukařovského nepřijímáme též proto, že slovní projevy zahynulých jsou v takových případech jiné: výčitky nevěrnému milému, přání, kde a jak provést pohřeb, bývá tu tragická ironie, že říční dno je ložem svatebním atd. atd. Tak i v českých a polských písních často. Mukařovského ,,významový skok'' v R nikde není, na to jsou tyto zpěvy příliš realistické a v souladu s požadavkem Gebauerovým i Bartošovým, jakož i s původní tvorbou Erbenovou : vždy se snahou o jednotnost obsahu. Potok nebyl zamrzlý ani rozvodněný a dívka byla statná osoba, mohla-li nosit vodu v několika vědrech; podle Šťovíčka (uv. spis str. 33) je v písni zachycen potok Bystrý pod Miletínem, je prý mělký. Podle Lazurina (Kravcovův sb. 79) nemusil by závěr Kyt. znamenat, že se dívka oddala milému, neboť vínek, který si děvčata uplétala (hlavně z růží, o nichž se mluví i v naší písni) byl i symbolem lásky vůbec.
,,Kytice'' si vždy vážili také odpůrci, ale Róže bývá zle kritisována, ač neprávem; zaznamenáváme jen tak mimichodem opačné mínění aspoň o intonační stránce obou skladeb (J. E. Hanka, str. 32). Ale v exegesi Róže se opět tápalo. Šťovíček (str. 37) bere celou píseň jako rozmluvu dívky s květinou, V. Horák, RK str. 52 nn přemisťuje první sloku na konec (myšlenkově, ne textologicky ). Někdy se soudí, že jde o ztotožnění děvčete s růží. Početné paralely uváděné jak obránci tak odpůrci ponecháváme zatím stranou.
Pravda se zdá jednoduchá. Předčasně rozkvetlá, uvadlá, zmrzlá i květu zbavená růže (tj. celý keř!) je obrazem nenaplněné dívčiny lásky. Interpretovi lze konečně nechat na vůli, zda tu chce spatřovat symbol, paralelismus nebo přirovnání . Přimlouvám se za poslední možnost, neboť výstavba písně je jiná než třeba ve Sbyh., kde na sebe obě dějová pásma váží až do závěru; i v Jel. se tento lesní tvor objevuje opět na konci zpěvu. Uvažujme třeba i zde ,,realisticky''; snad i láska tu ,,raně rozkvětla'' (příliš brzy, ukvapeně) a možná že i vyhaslý krb a mrazivé počasí tvoří vzdálenou jednotu. Je tedy úvod k Róži pěkným návěštím nebo již shrnutím myšlenky, jež následuje líčením zlého snu a smutným dívčiným procitnutím.
Ku podivu vzbudila i krátká, jednoduchá Žez. debaty a neshody mezi badateli. Vzorný rozbor podal O. Seykora (Ad RK, Praha 1886, str. 70 nn). Smysl je prostý: vše v přírodě má svůj čas, střídání ročních údobí je nezbytné a stejně tak je třeba, aby dívka nezůstala provždy sama, ale aby se zasnoubila atd. Výklad závěrečných veršů ,,kak by děvě těžko bylo, by vezdy sama byla'' mluví ovšem o duševním trudu, nikoli snad o těhotenství. Osamělost se připodobňuje zimě jako něco zvlášť zlého. To vše dle Seykory . Snad by se dalo polemisovat proti jeho názoru, že zmrznutí klasů ve stohu bylo starými hospodáři doporučováno i prováděno, aby zrní lépe odpadlo. Ostatně poukazuje pěvkyně na změny v přírodě, jež umožňuje zrání obilí z jara na léto, zrání jablek z léta na jeseň. Že zima přináší rostlinám i některým zvířatům nutný odpočinek a spánek, by bylo suchým pozorováním zoologů a botaniků, případně otřelý obrat moderní. Stoh s klasy byl jediným ,,kladným'' jevem, jejž zima je s to poskytnout selským lidem, k nimž mluvčí jistě patřila. Možná také, že jsou tu ,,klasi'' synonymem pro slámu, protože podle lepšího etymologického výkladu je tu základem sloveso ,,kolot6, kláti'' podle tlučení obilí mlatem; nevylučuji ani význam ,,podtínati''.
Šťovíčův výklad, že poslední verš obsahuje omluvu, proč dívka svolila k dostaveníčku, považuji za poněkud násilný.