Probém, který jsme zde nahodili, je v komparsu daných otázek jedním z nejobtížnějších. Důvody jsou tu hlavně tři:
I tyto naše úvodní poznámky si již vyžadují polemické stanovislo k některým názorům odpůrců pravosti našich textů. Také píše Mezník (str. 151, viz bibliografii), že RK je psán na ,,volných pergamenových listech'' a na str. 161 vyslovuje pochybnost, zda báseň vůbec existovala jako celek. Tím by se vracel k dávným pochybnostem Gebauerovým aj., jako by se Proužky skládaly jen z nesouvislých a náhodně na předem odstřižený nebo odtržený kus pergamenu napsaných výrazů. Z důvodů, jež osvětlujeme jinde, je třeba ještě mít na paměti, že nikdy nesmíme mluvit o ,,básních'' RZ a RK, ale vždy jen o písních nebo v krajním případě o skladbách.
V době ,,velkých bojů'' o R a možná ještě dnes nebylo také jasné, jak stará naše píseň doopravdy je. Někdy se uvažovalo o tom, že je souvěká, tedy že vznikla brzy po líčených událostech, tedy v 11. století. Jindy se opět kladla do doby nejméně o dvě stě let mladší, a to z příčin, které dále vysvitnou; soudilo se totiž, že jsou v ní líčeny pražské architektonické náležitosti teprve po obehnání Starého Města hradbami, tedy po roce 1235. Ani jedno z těchto hledisek není zcela správné.
Zastánci mladšího původu písně se mohou odvolat na jinou píseň RK, totiž na ,,Jaroslava'' (Jar.), pro nějž je termín post quem rok 1241, kdy se popisovaný vpád Tatarů na Moravu udál; obraz jazyka Jar. i Ol. je totiž aspoň při zběžném náhledu téměř stejný. Ale při bližším zkoumání Ol. rozpoznáme některé jemnosti svědčící o tom, že nemáme v rukou prvotní zápis, ale kopii staršího záznamu, ne-li dokonce archetypu. Dokazuje to drobnost, jež je pro svou skrytost tím průkaznější, totiž psaní ,,Oldrie'', tedy dativ od důvěrnějšího pojmenování knížete Oldřicha ,,Oldra''. Tvar sám, ač byly proti němu vznášeny námitky, je kryt známým ,,Pribinou '', tedy Pribyslavem. V grafice RK bychom totiž museli předpokládat přepis ,,Oldrse'' nebo ,,Oldrsie''. Toto malé -s-, jež tu chybí, je svědectvím stáří písně. Obdobných případů, kdy písař s konce 14. století, kam náš text dobově patří, své předloze neporozuměl, je více a projevují se jak v osobních jménech, tak i v některých apelativech v době transkripce již zastaralých. O věci jsem pojednal ve svém Jazykovědném rozboru v kap. 3.3 a odkazuji proto zájemce na tento strojopis. V Ol. jsou ještě jiné odchylky tohoto typu, ale protože je lze vysvětlovat i jinak (z nářečí nebo básnickou licencí), upouštíme od jejich výčtu.
Že píseň ve dnešní podobě jedenáctému století neodpovídá, vidíme ovšem z několika pozdějších jazykových jevů nebo zákonitostí. Třeba z toho, že nemá ,,g'', ale důsledné ,,h'', že je tu ,,ř'', novější imperfekta ,,hrnúše, přěvalíše, pokročíše'', perfektum ,,hovořili'' místo náležitého aoristu a ledacos jiného. Zcela jinak vypadá gramatický systém RZ a hlavně zlomku Ev. sv. Jana, jenž je však -- nepřihlížíme-li k oné časové diferenci -- k RK blíže než Sněmy a Libušin soud z RZ. Ale jeden fakt nám pomáhá k přesnějšímu určení stáří Ol., totiž jeho metrická výstavba. S největší pravděpodobností se můžeme dohadovat, že byla i v prvotním znění táž, tedy v ,,desetercích ''. Z jerů zůstaly v 11. století asi jen nějaké relikty, takže nebyly vyslovovány slabičně -- leda snad v konservativnější náboženské literatuře. Písař tedy, jak soudíme, zmodernisoval předlohu z jedenáctého století. Kdo by se odhodlal ke smělejším a tudíž sotva dokazatelným tvrzením, mohl by archetyp datovat do let vlády ,,českého Achillea'', tedy knížete Břetislava, neboť za tohoto bojovného panovníka námi sledovaný literární žánr jistě kvetl.
Vraťme se k Proužkům 1, 2, 3, 4, jak je budeme nadále úsporně citovat. O jejich homogennosti s ostatkem Ol. jsem pojednal ve svém Jazykovědném rozboru, kap 3.3. Důvody pro sounáležitost Proužků s ostatním obsahem jsou tyto:
Rozumí se také, že ductus i formy liter na Proužcích se nijak neliší od lépe známých částí RK.
Poměr badatelů k těmto troskám RK byl až dosud dvojí. Někteří jich vůbec nedbali, považujíce je patrně za neřešitelné (jako třeba Goll ), jiní zase byli natolik -- řekněme -- sangviničtí, že si troufali restituovat celý text, jak snad původně byl. Touto cestou se bral S. Rutar ve svých pojednáních z r. 1966, jak jsou uvedena ve Sborníku I, str. 406 a 407 v bibliografii M. Laiskeho , a to ve Zpravodaji (Chicago 11, 1966, č. 4, str. 3) a v ,,Evropské federaci'' (Toronto 1966, č. 17, 16/5, str. 4). Tyto práce, k nimž později přistoupily ještě další články, mi byly bohužel nedostupné, takže bych se musil omezit jen na odkazy nebo citáty z druhé ruky.
Ani skepticismus, ani přílišný optimismus tu nemůže obstát. Můžeme se ovšem odvážit smělejších úprav než naši předchůdci proto, že víme více o skladební technice orální epiky a že se nám lze tudíž odvolat na básnický úzus, ba do jisté míry na stereotyp, s nímž jsou výpravné písně R komponovány. Jsou prvky, motivy nebo charakteristické situace, jež pěvec do svého díla vtělit musí (třeba válečné schopnosti a osobní statečnost osob třeba i pojímaných ,,záporně'', tedy poražených nepřátel), může (např. menší nebo větší nadsázky, hyperbolisaci ) a nesmí (vše nízké nebo komické, co by charakter hrdinů nemístně snižovalo).
Dříve než přikročíme k výkladu naší písně, při němž budeme postupovat v souladu s tím, jak běží text, pokládám za nutné předeslat dvě poznámky:
Přikročme nyní k nejdůležitějším místům naší písně!
Proužek 1, ,,zuola B...'', tedy ,,Zvola Boleslav''. Obávám se, že tu pokazím radost některým obráncům. Pokládali totiž za výrazný úspěch zastánců pravosti zjištění, že pěvec lépe znal jméno polského dobyvatele, neboť jej nazývá ,,Boleslav'' (Chrabrý) a nikoli nesprávně ,,Mezha'' nebo ,,Měšek'', jak čteme u Kosmy a Dalimila . Ten je ovšem ve fragmentech asi také, a to 2,18 ,,protiv Bole...'', tedy ,,Boleslavu''. Ale na počátku písně jde nepochybně o Boleslava III. Ryšavého (Rufus). K tomuto výkladu nás vedou tato fakta:
Musíme tedy chtěnechtě sledovat versi Hájkovu (str. 272), podle níž odevzdal Boleslav III. vládu Jaromírovi v nejlepší shodě. Sám nemohl panovat, neboť ho dal Boleslav Chrabrý při jeho pobytu v Polsku ukrutným způsobem oslepit.
Podle Hájka žil potom ještě Boleslav III. několik let; zdá se však, že v naší písni bylo uvedeno, že zemřel hned v roce 1003 nebo nejpozději 1004. Soudím tak dílem z toho, že se o něm v úplně zachované části Ol. již nemluví, dílem z některých ,,klíčových'' slov na Proužku 1, z nichž pokládám tyto úlomky za rozhodné a směrodatné: (kn)iez slavný...skaza (= zkáza) ...ud duch prs...vsiech po vla(stech) a ještě i ř. 22 ,,nemóžéše''. Se zvláštní pozorností je třeba pouvažovat nad fragmentem ,,ud duch prs...'', kde ,,duch'' znamená jistě ,,dech'' a ,,prs...'' sice může být počátkem nějakého slovesa nebo i substantiva na ,,při, přě'' aj., ale spíše se tu myslí na ,,prsy, prsa''. Ono ,,...ud'' lze sotva jinak vysvětlit než jako spojku nebo příslovce ,,dokud, dosud, dotud''. Tedy celkem patrně ,,dokud duch prsa oživuje'' nebo něco podobného. Boleslav III. se patrně loučí s vládou a životem a prosí své syny, aby odvrátili ,,zkázu'' od ,,všech vlastí''. Ono ,,ny skaza'' je sotva ,,na Polany zkáza'', ale spíše ,,na nás'', neboť ypsilon je v RK vzácné, v tomto zájmenu však monopolní.
Ráz tohoto námi rekonstruovaného počátku písně plně odpovídá exposicím v Ben., Jar., Čest., ba i LS.
Dohoda tří bratří se asi uskutečnila v jednom dni, neboť se dále mluví v blízkém sledu o ,,večeru'' a ,,noci'' (ř. 27 - 28). Boleslavovi je tu patrně vložena do úst přímá řeč. To je v Ol. i celém RK velice časté a někdy jsou nám i Proužky jasným vodítkem. Řeč o ,,bouři'' (Pr. 1, ř. 29) je asi třeba chápat tak, že Jaromír a Oldřich mají proti Polákům rozpoutat boj.
V ř. 30 je psáno ,,ieiu krasnu''. První slovo by sice mohlo být částí slovesa, ale spíše je to duál k zájmenu ,,j6, jen''. Druhé slovo může mít ovšem návaznost jakoukoli. Dvojné číslo by ukazovalo na Jaromíra s Oldřichem a potvrzovalo by restituci děje, které se dosud domýšlíme.
Než přistoupíme k restituci (stále jen pravděpodobné) dalších Proužků, je třeba aspoň stručně projít staré zprávy i novodobé názory o událostech, jež proběhly před závěrečným útokem Čechů na Prahu, a ujasnit si, čeho z toho pěvec užít mohl nebo musil a čemu se vyhnul, jak jsme to už výše naznačili. Předně odmítl pasivitu Jaromírovu, která se projevuje třeba právě u Hájka, jenž uvádí, že J. seděl ,,strašlivě'' (se strachem) na Vyšehradě . Mareš (Marnost, str. 99) konstatuje, že byl nastolen z milosti německého císaře Jindřicha II. Je to možná historická skutečnost, ale pěvci se nehodila. Ten odmítl také vypravování, jež je podrobně u Dalimila a Hájka, o tom, jak Vršovci Jaromíra zajali, nahého svázali a přes něj koňmo skákali a jak jej posléze věrný Hovora téměř zázračně vysvobodil. Takto trýzněný Jaromír by nebyl v pěvcových ústech ,,jedním sluncem, ketré opět vstalo k vládě nad českou zemí'', jak se říká v závěru Ol. Česká herojská orální epika -- stejně jako táž literatura jiných národů -- vylučuje dále všecko zázračné tam, kde by tím byla ohrožena činorodost a svobodná vůle hrdinů. Ti sice mohou být nadšeni bohy nebo Bohem k vykonání slavných činů (tak i v Ol. se praví, že Oldřichovi byl takto dán rozum i statečnost), ale není přípustné, aby vyšší mocnosti pomáhaly smrtelníkům nějakými eschatologickými zásahy. Vždyť i v Jar. si museli obránci Hostýna poradit sami, není tu ani řeče o Marii Fulminatrix apod. Proto také nemohla být v Ol. ani zmínka o tom, že by světec vysvobodil Oldřicha z německého vězení a donesl jej do Čech (Dalimil i Hájek stejně jako výše; Hájkovi se toto legendární nebo pohádkové vyprávění zřejmě velmi zalíbilo). Racionalismus, lze-li to tak nazvat, který tu pěvec projevil, je ovšem faktograficky i logicky naprosto oprávněn.
Rozumí se také, že nebylo do naší písně převzato vyprávění Kosmovo, jak Poláci bez boje z Hradu utekli, uleknuvše se troubení jediného věrného vojína nebo služebníka (miles fidelis), který je postrašil hlasitým povykem ze středu Hradu, z místa zvaného ,,Žiži'' nebo ,,Žžíž''. Tento kronikář, jenž neuvádí ani správná jména ani přesnou chronologii, si snad uvědomil nepravděpodobnost tohoto výjevu, a tak jej odůvodnil dodatkem, jako by vše další zařídil Bůh a sv. Václav ; tím nechceme konstruovat koincidenci s častými slovy detektiva kapitána Exnera v detektivních románech V. Erbenových. Pěvec ovšem vpravil do závěru své skladby boj, po němž byli Poláci vypuzeni, i když to byl zápas krátký a zběžně vylíčený.
Dále je nesporné, že německá vojska, která plnila vůli svého císaře tím, že odrážela expansi Boleslava Chrabrého, hrála v naší písni úlohu buď podřadnou nebo vůbec žádnou; aspoň v úplně zachované části Ol. není o tom ani slova. Je tu ovšem onen zapeklitý zlomek ,,linhem poda'' v Pr. 2, ř. 20. Po jazykové stránce jsem toto místo, které by si zasloužilo označení křížem filologů, analysoval ve svém Rozboru , kap. 13. Proti čtení ,,juhem'', jež obránci dodnes doporučují z chvályhodné, ale zde zbytečné a snad i škodlivé snahy po tom, aby byla do textu začleněna Jižní brána Hradu (viz o tom dále), svědčí dvě věci: předně přepis Kašparův , jenž je proveden velmi svědomitě a citlivě; a dále to, že se ,,juh'' (v jazyce RK by to asi znamenalo ,,jihnutí'') v orální epice sotva vyskytuje. Také RK zná jen ,,vzchod'' a ,,záchod'' slunce! Jinde používá obratu ,,napravo, nalevo'' apod., viz třeba Jar. 9,25 o Tatarech, kteří se hnuli ,,v pravú stranu'', totiž na jih, na Moravu a na Slovensko, potom i do Uher -- totiž se stanoviska pěvce, který hledí z Čech k východu. Proto se zdá při obecné nejistotě zatím nejpravděpodobnější, že je tu jméno nějakého německého podvelitele.
Zda se pěvec zmínil o předčasném a tajném ústupu Boleslava Chrabrého z Prahy (Hradu ), nemůžeme ovšem s určitostí dokazovat ani vyvracet. Dalimil a Hájek se opět shodují v drastické poznámce, že polský hrdina prchal ,,šeredně usmradiv své nohavice''. Snad je to převzato z lidového vtipu, z nějakého maškarního výjevu. Náš epik o tom snad věděl, ale možná z šetrnosti k nepříteli a ještě spíše k vlastní Múze polského panovníka z písně vypustil vůbec (aspoň v závěru).
I jinde se jeví snaha písně dodat hlavním osobám více heroičnosti, než jí podle jiných pramenů měli. Hájek (str. 280) tvrdí, že ani Oldřich o Prahu vlastně nebojoval, že vyčkával výsledku operace sedě na Strahově. Nebeský (u Golla , str. 44) zdůraznil také, že v Ol. není nic o lsti, kterou by byl Oldřich domluvil s pastýřem před útokem na Prahu. To však nelze při naší neznalosti celé písně dokazovat. Válečné obmysly jsou i v herojské epice dovoleny (Čestmír). 20/5/92 Nejznámější je ovšem Odysseův trojský kůň. Hájek mluví o vyslání dvou ,,špehéřů'' do Prahy, ale ani ze závěru skladby, ani z jejích trosek na Proužcích nelze dovodit, že by tím byla závěrečná akce připravena.
Další naše úvahy budou opět značně hypothetické, ale je nutno se k nim odhodlat; snad budou i podnětem filologům a historikům k dalšímu zkoumání hlavně Proužků .
Jaromír a Oldřich se rozhodnou shromáždit své věrné a zahájit útok na Poláky, kteří ovšem neměli v držení jen Prahu, ale i značnou část Čech, opírajíce se o pomoc zrádných nebo dvojakou politiku provozujících Vršovců . Na Proužku 2, jak se zdá, byla líčena nějaká mobilisace. Odvažujeme se tak soudit z ř. 1. 1 2. (,,jezdie...ludu i po...''). Slovesný tvar lze vyložit jako part. praes., jako třetí os. plur. a vzhledem k jazykovému úzu (nebo grafické nedokonalosti) RK i jako 3. os. sing. Vždy však je to sloveso ,,trvací'', které se jinde v R nevyskytuje. Někdo tedy ,,jezdil'' po vlastech a jejich lidu.
V ř. 3. a možná i 4. se mluví o nějaké řece. Vltava to nebyla, neboť ta je vždy bez tohoto apelativa (zcela jinak Píseň Vyš.). Protože nás válečné události vedou dle jiných pramenů k Žatci a k hradu Drevíči (na Lounsku u Citolib) a protože Ohře teče kolem těchto míst, lze tuto část Ol. s velkou pravděpodobností lokalisovat sem. Dále jsou tu důležitá slova ,,tvój druh'' v ř. 7. Není tu asi míněn ani Oldřich ani Jaromír, ti by měli označení ,,bratr''. ,,Druh'' se ovšem v RK vyskytuje jako substantivum také, myslí-li se spojenec ve zbrani, ale příslušník jiného rodu nebo rodiny. Jsou tu tři možnosti: je to buď už Výhoň Dub , nebo onen -linh, nebo konečně Veleslav , jenž je jmenován v ř. 21.
Následující řádky pokládám za dosti jasné. Přímá řeč pokračuje ohnivou výzvou k dalšímu pochodu nebo spíše k jízdě. Svědčí o tom zlomky: (za)poleni vsici...(Pra)hu otvořie... i davem...Vyšehradu sl(avnu). Místo ,,Prahy '' by tu ovšem mohlo být i ledacos jiného, ale první nápad je mnohdy nejlepší. ,,Otvořie'' je praes. historicum nebo futurum; zde se vyslovíme pro druhou možnost.
V ř. 13 nacházíme ,,strany rozstúp...'' a zdá se, že se tu již rozdělil voj Jaromírův a Oldřichův na dvě skupiny. Jaromírova patrně bojovala ,,protiv Bole...'' (nebo jeho posádkám) u Žatce, jak se také čte v historických pramenech. Zápas trval aspoň dva dny, jak by mohla dokazovat ř. 19, kterou doplňujeme na ,,prvý den bojováno'' nebo ,,bojeváno''. Obojí čtení odpovídá jazyku RK. Přichází nešťastné ,,...linhem poda...'' (snad ,,podali si ruce'', ale to je pochopitelně jen jeden z možných dohadů). V řádce 22 máme ,,iich lud ves...'' a podle grafiky textu lze soudit, že je to ,,jich lud vesken'' a pod. Snad tu jde o žatecké občany, kteří byli Jaromírovými spojenci, možná pod vedením onoho Veleslava . Doznávám dále, že stojím v rozpacích před ř. 22-24 nevěda, kam se kdo ,,bra dlúho'', interpretujeme-li správně. Ale daleko jasnější jsou ř. 25-33 a ještě i ř. 1. z Proužku 3. Jsou tu výmluvná slova: ,,v krva ... sta oba ... žalostnými ... nerozkazo ... lúcě ... (mil)ost ot kněze ... po velikém skřece''. ,,Milost'' se doplňuje zkusmo. Zlomek ,,lucie'' by ovšem také poskytoval možnost různých výkladů: tvar slovesa ,,lučiti'', luk jako zbraň nebo jako sedlový oblouk a další méně vhodné stč. významy. Ale zde je to asi ,,lúka''. Historie i pověst zná mnoho takových ,,pokutních luk'', kde se konaly popravy. Ol. zde upomíná na Hájka i Dalimila ; podle onoho bylo smrtí potrestáno třináct Vršovců za to, že ukládali Jaromírovi o život. Zde však jsou provinilci -- vkusněji -- jen dva, jak dokazují duály ,,...sta oba'' a ,,žalostnýma''. Myslí se asi ,,hlasoma'', kterými prosili o milost. I z těchto několika úlomků se potvrzuje, jak pěvci nenáviděli zrádce a rušitele daného slova (smrt Kruvojova a Vlaslavova líčena téměř naturalisticky, ostrá slova Vratislavova proti Věstoňovu poraženectví + obdoby z jiných ústních literatur). Zvláštní a dost nejasný je výraz ,,nerozkazo...'', který je snad částí nějaké obviňující nebo obranné řeči. Nejde tu zřejmě o ,,rozkaz'' vojenský, neboť pro ten má RK stabilní výraz ,,veleti'', jenž je i v Ol. Tedy možná otázka: ,,Nerozprávěli jste?'' Viz ruské ,,rasskazyvať'', jemuž se někdy blíží i stč. význam tohoto slovesa.
Proužek 3. Zde je asi líčen Oldřichův pochod ku Praze, ale jistých míst je v textu málo. Velmi pozoruhodný je ř. 4 ,,...lepo doid...'', z něhož první slova nedovedu vyplnit jinak než na ,,slepo''. Toto adverbium znamenalo původn ě ,,tajně, skrytě''. Dodnes známe sousloví ,,slepý pasažér''. Někam se tedy došlo, dojde nebo má dojít nepozorovaně. To odpovídá Hájkovu líčení, podle něhož se Oldřich ubíral ku Praze co možná nepozorovaně; podle Palackého minul chytře polskou stráž, která čekala na Bílé Hoře. Ale takové kradmé plížení pěvec odmítl nebo aspoň co nejvíce zkrátil. Na Proužku jsou totiž líčeny boje, jak dokazují tyto zlomky: ř. 16 ,,rozkacen'', ř. 19 ,,(me)čem i lútý r...''; ř. 21 ,,(s vy)soka uderi''; ř. 28 ,,seče mocně'' nebo ,,mocnú rukú''. Ale tyto srážky jsou přerušovány výzvou nebo mezidobím, kdy se zdůrazňuje nutnost rychlé pomoci Praze. Tak ř. 7 ,,jim káže'', ř. 8 ,,siedáše na...'' (jistě na koně); ř. 9 ,,přes vsie n...'' (ale bývá často čteno i ,,w'', tedy možná ,,vrchy''); ř. 10 ,,ku Praze ku...''. snad i ř. 13 ,,i by dlúhá'' (cesta nebo púť). O jízdě koňmo se tu mluví přímo i po naší rekonstrukci třikrát. Zajímavý je ř. 20 ,,sesta vod...'', pripouštějící mnoho různých výkladů. Druhé slovo patří nepochybně k ,,vodě'' nebo k ,,vodu, vodění''. Je tu opět duál. Buď jsou tu tedy činní Oldřich a Výhoň Dub nebo je tu líčen souboj jednoho z nich s někým z nepřátel. Druhá možnost je lepší: někdo z Čechů tu ,,s vysoka udeřil'', možná na tonoucího protivníka.
Obsah Proužku 4 je bohužel až po řádek 13 velice málo jasný, slova jsou neinformativní. Snad jen ř. 4 ,,sě sněchu'' -- častý obrat. Někde musila být řeč o tom, jak nepochybně dotvrzuje zlomek ,,dojde mého'' (snad ,,mého voje''). To je snad úvod k úkolu, který převzal Výhoň Dub , jenž skutečně ,,s niem snahú chváta'' v části úplně zachované, kde se praví, že se dostavil za Oldřichem dodatečně. To ,,s niem'' se nejspíše týká pastýře, s nímž byli Čechové ve spojení a jehož pomoci využili při vpádu do Hradu ať již bezděky nebo úmyslně. V ř. 14 je jasně patrné ,,(Výho)ň Dub s knězem''. Imaginární padělatel Hanka přetiskoval ve své editio princeps nesrozumitelné ,,udubsku''. V řádku 15 opět někdo řeční, neboť je tu ,,mo hovo...'', tedy snad ,,tamo'' nabo ,,tajmo'', tajně. Boj tu asi nebyl líčen žádný. Důležitá je zmínka v ř. 22 ,,blsket br...'', tedy ,,braně''. To se váže na další obsah písně, kde se mluví o tom, jak Čechové skryli své ,,oružie'' pod ,,krzny'', viz dále. Co znamená ,,porobiv'' v ř. 18, nevíme jistě, ale spíše je to ,,vykonav'' než polemika proti Polákům, jako by ,,porobili'' Prahu a její lid. Řádek 19 ,,spiechu'' je jistě ke ,,spěti, spěchati'', sotva ke ,,spínati''.
Až potud by tvořila naše rekonstrukce jakýstakýs celek a vázala by se i na průběh událostí, jak je zaznamenán v kronikách a jak si jej představuje i historie. Jen řádek 30 mi z těchto souvislostí vybočuje. Zní ,,...abili slav...''. To se doplňuje nejčastěji na ,,zabili'' někoho slavného. Ale koho? Boleslava III. -- to by byla nadsázka, neboť jej Poláci ,,jen'' oslepili; snad však na následky zemřel. Nebo by to byl Soběbor , bratr sv. Vojtěcha , stranící Polákům? Ale ten byl podle jiných spolehlivých zpráv usmrcen až při českém útoku na Hrad. Také nevíme, proč by jej pěvec nazýval ,,slavným'' a proč by se tato událost vůbec připomínala v době, kdy se vojska shromažďují na Strahově. Proto bych doporučoval jiný výklad. Tvary k ,,vábiti'' jsou méně vhodné, neboť původně se tímto slovem myslilo -- podle Machka -- spíše vábení zvěře; ,,oslabiti'' také nevyhovuje. Nejlépe asi ,,ostrabiti'' (sě), tedy zotavit se, odpočinout si. Po dlouhé jízdě a před rozhodnou válečnou akcí by byl takový oddech pochopitelný. Nebo tu byl ,,slavný kněz Jaromír'', který přec jen potřeboval péče? Zlomkem ,,slav...'' ovšem mohla začínat i nová věta.
Přecházíme nyní k části plně zachované, v níž však sporné a nesnadné problémy pokračují.
Verš 2 ,,Sedm sich vladyk s udatnými sbory''. K tomu je nutno vzít v úvahu v. 19 ,,Hrnúše sě za niem osm vladyk'' (za Oldřichem) a v. 20 ,,s vladykami třie sta pól vojnóv'' a konečně i v. 33 ,,vzskoči kněz na most, sedm vladyk za niem''. Kolik tedy bylo náčelníků a kolik vojínů? Většinou čteme, že všech Čechů bylo tři sta padesát. Ale nepokládám toto číslo za jisté. Jistě měl Oldřich vlastní čeleď, Výhoň Dub také. Nápadné je, že 26#26. Buď jak buď, je to počet neobyčejně nízký, i když Procházka (Sborník, str. 183) mluví o ,,stočlenné družině'' Výhoně Duba jako o něčem silně nadsazeném. Předně je hyperbolisace v epické písni povolena. V tomto případě je takové přehánění věcí úplně dětinskou vedle jiných případů, jež bych mohl citovat z orální literaury všech věků a národů. Kromě toho není jasné, zda ,,sto chlapů'' patřilo k domácnosti Výhoně Duba. Že měli meče, dokazuje, že byli vyzbrojeni nad obvyklý způsob. A konečně: bereme-li 350 vojínů za základ, je to počet k vyhnání Poláků z Prahy a z Čech nadmíru nízký.
Kolísání v údajích o počtu vladyků bylo vysvětlováno různě. Patrně jich bylo sedm + Výhoň Dub , který jistě nezůstal stranou; ale ,,na most jich skočilo'' jen sedm. Někdy se soudí, že jeden z náčelníků byl přestrojen za pastýře a že skutečný ,,pastucha'', který stranil Polákům, byl zabit. Ale píseň se nezmiňuje o nějakém převlečení a tato teorie také odporuje Dalimilovi a Hájkovi , nehledě k mladším kronikám. Proto se kloním k jinému mínění. Buď je to malý pěvcův ,,lapsus memoriae'', k němuž mohl být sveden i častým v epice symbolickým číslem ,,sedm.'' Snad se tu vrátil -- při původní improvisaci před zápisem písně -- mimoděk k verši, kde mluvil o sedmi vladykách. Anebo byl osmý zůstaven na mostě jako stráž proti případnému přepadu a měl krýt útočícím vojskům záda. Někdo také musil zůstat u koní, jejichž užití při závěrečné válečné akci ovšem nepadalo v úvahu.
Hodně a také zbytečně se spekulovalo o identitě Výhoně Duba s Berkovcem z Dubé, o němž mluví v těchto souvislostech Hájek. Jde tu jistě o jednu a touž osobu. Že by jména ,,Berka, Berkovec'' byla německá, jak soudil Goll , nevěřím. Jsou to deriváty ke slovesu ,,bráti'' stejně jako MJ Beroun a Moravský Beroun. ,,Berka'' je dle Malého stč. slovníku též apelativum a znamená vyděrače nebo lupiče. Žilo-li toto jméno již v 11. století, odmítl pěvec takové označení svého hrdiny a nahradil je čestnou přezdívkou, jakou je i Záboj = Obránce, Lumír a Lubor = působící mír nebo válku vedle trochu pejorativního Chrudoše = Ježatce a Staglava = Tvrdohlavce, Sbyhoně = Kořistníka aj. O tom v mém Rozboru passim. Je to zjev v ústní epice velmi častý.
Udatnost pánů z Dubé je známa jinde a také oslavována; nejznámější je ovšem Hynek z Dubé , jejž chválil jako statečného bojovníka hlavně Dalimil 93, v. 24 nn. Dubá leží asi 10 km západně od Doks a není tedy na Oldřichově cestě do Prahy, která vedla v přibližném směru od Loun. Ale na Proužku 3 je dvojí zmínka o výpravě ,,ku Praze'', takže lze předpokládat, že se oba vůdci sešli někde na průsečíku obou drah, možná na Strahově.
Dříve než přistoupíme k nejožehavějšímu problému, totiž tomu, zda je v písni líčen Oldřichův útok na Pražský Hrad nebo na Staré Město pražské, je třeba se ustanovit na tom, jak asi tehdy Praha vypadala a do jaké míry se naše informovanější představy o tom shodují s popisy a termíny, jichž užil náš pěvec. Čteme-li starší pojednání o těch věcech -- včetně Gollova -- vzniká někdy dojem, jako by tu byly jen dva hrady, sídelní a Vyšehrad , jenž by byl ještě k tomu novostavbou (10. století). Nanejvýše se akceptuje nějaké podhradí, složené patrně ze skrovných dřevěných chýší a bud. To však zcela odporuje zprávám třeba Ibrahima Ibn Jakoba , o jejichž spolehlivosti není třeba pochybovat. Líčí Prahu jako město (civitas, suburbium) aspoň částečně kamenné, jako velké obchodní středisko na obou březích Vltavy . K prvotnímu poučení o tom užívám Vaněčkovy knihy (hlavně na str. 134 nn). Nepřímo však potvrzuje tato fakta i píseň sama. Kromě ,,Vyšehradu'', jenž je uveden, jak jsme viděli, na Proužcích, není nikde řeč o ,,Hradu'' jako sídelním středisku. Vždy čteme jen ,,Praha''.
Zde nám také pomáhá ,,pořádkumilovnost'' orální epiky, v níž se každý popis i děj rozvíjí vždy týmž směrem v prostoru i v čase. Toto naprosto důsledné pravidlo by si měli uvědomit všichni ti, kdož se pozastavovali nad ,,novoromantickým líčením'' spící Prahy ve známých verších 22 nn. Vojíni se dívají ,,od kraje lesa na vrchu'' (Strahově) a vidí před sebou postupně: Prahu na levém břehu - Vltavu - Prahu na pravém břehu - vrchy za městem (blízké, neboť se modrají) a konečně východ slunce.
Uvedené verše vzbuzovaly nesouhlas i po stránce věcné. Ivanov (str. 404 nn) dovozoval na podkladě Beckovského , že události se staly v prosinci 1004. Ale od této námitky upustil, jak plyne z jeho (fingované?) debaty s Šonkou . Podle itineráře císaře Jindřicha II. došlo k obsazení Prahy dne 8. září; a v této době je spojnice objektů, jak je líčí píseň -- Strahov - Hrad - vrchy -- východ slunce evidentní. Ivanov snad ani neuvážil, že v zimě nebylo dobře možné vyhánět dobytek na pastvu. I mlha, případně pára nad řekou do celkové situace přesně zapadá, neboť taková ranní povětrnost bývá v devátém měsíci v roce -- za předpokladu, že se meteorologické poměry v našich zemích za tisíc let mnoho nezměnily -- nejčastější.
Přecházíme nyní ke spornému členění vět ve verších 27-28 ,,S hory dolóv ticho všetichúnko v tichej Praze chytro pokrychu sě'', které schválně přepisujeme in continuo. Odpůrci tvrdili, že se Čechové nemohli ukrýt v Praze -- Hradě, na nějž měli útočit, a to bylo důkazem, že ,,básník'', jak se stále chybně skladatel charakterisuje, líčí útok na Staré Město. Proto navrhl Mareš ve svém vydání členění takové, že ,,Chytro pokrychu sě'' je počátkem nové věty, kdežto zdůrazněné ,,ticho'' by se týkalo jen a jen Hradu a spících Poláků. Je tu ovšem potíž s enjambementem -- přesahem, neboť tím by se větné rozmezí ocitlo uprostřed verše, a tomu v poesii našeho druhu tak nebývá. Nicméně se lze odvolat na v. 21-22 ,,...tamo, kde bě/množstvie Polan rozvaleno ve sně...''. Ale z toho, co jsme řekli výše, vyplývá, že spor nemá rozhodující význam ani pro řešení problému, kudy a kam Čechové útočili, ani pro pravost nebo nepravost písně. Na tehdejší Malé Straně, v tomto ,,suburbiu'' bylo dost místa pro ukrytí tří set padesáti lidí i se zbraněmi. Koně možná zůstali na schůdnějších místech v lese. Také pěvec Záboje říká ,,koni řechci vesken ten les''.
Ani debata o následujících verších (ř. 27-28) neměla a nemá vliv na obraz situace, jak si jej utvořil pěvec a objektivní posluchač nebo čtenář. Goll (str. 20) se pozastavuje nad tím, proč čeští vojíni ukrývali zbraně pod plášti, když velké bubny a prapory byly přec mnohem nápadnější a ke schování nesnadnější. Ale za prvé: bubnem nebo praporem ještě nikdo nikoho v bitvě neskolil. Za druhé: v tehdejších složitých politických poměrech si nemohl být Oldřich jist, zda se na podhradí nevyskytne zrádce -- stačil by jeden. A konečně: Goll si neuvědomil, že někdy je hrot nebo kovová plocha zbraně zdálky lépe pozrovatelná než cokoli jiného, jestliže totiž na ni padne paprsek měsíce nebo slunce. Stráž na Hradě jistě obhlížela obzor, majíc nepochybně bystřejší zrak než dnes my. Využití jiskřících zbraní -- v opačném smyslu -- měl na mysli pěvec Čest. (17,21), kde šlo naopak o to, aby nepřátelské oči byly oslněny ,,by sě lsknula braň jich (Čechú) v zrace vrahóm''.
Za druhořadý pokládám také spor o to, jak byla brána otevřena. Někdy se Ol. ř. 28 ,,bránu otvořiti vzhóru'' vykládá tak, že se to stalo vysunutím do výše. Toto mínění zastává např. K. Urban (str. 6), který upozorňuje na to, že u Dalimila se mluví o spuštění mostu, což odpovídá dobám pozdějším. Ale je možné, že ono vytažení je již vyjádřeno ve slovesu ,,otvořiti''. Se stanoviska pastýře a ostatně i vojska je brána nad nimi a k tomu se i víže představa o uvolnění cesty ,,vzhóru''. Ale oba výklady se mi zdají stejně dobré. Samo spojení je v RK časté, viz např. Jar. 11,5 ,,vz chlumek vzhóru'' a ještě bližší Čest. 15,5 ,,vzhóru k hradu ... tecte!''.
Tedy ještě znovu: Hrad nebo Staré Město? K řešení tohoto problému je ovšem nutno se spoň krátce zabývat Gollovým rozborem, jehož se odpůrci stále dovolávají jakožto rozhodujícího spisu. Ve Sborníku se mnohokrát zdůrazňuje vysoká úroveň oné práce, kterou se prý obráncům vyvrátit nepodařilo -- už proto ne, že k tomu neměli odborné předpoklady.
My se ovšem díváme na věc jinak. Předně je nutno si ujasnit, že Goll byl typickým zástupcem positivistické školy historické se všemi jejími přednostmi i nedostatky. Z těch G. jeden sám přiznává na str, 4: zřekl se použití jiných věd než historie, napřihlížel tedy k našemu textu v plné šíři a chybělo mu ovšem také poznání hlavních charakteristických rysů orální epiky, o níž se dnes můžeme poučit daleko zevrubněji.
Kromě toho přistoupil Goll ke své práci ,,cum ira et studio'', i když tuto tendenci obratně zastíral, takže jeho snaha o podvrácení víry v R není u něho tak najevě jako u jiných odpůrců. Nebyl ostatně na jejich straně vždy. Ale příznačná jsou slova jeho úvodu, který možná napsal i v rozhořčení nad tím, že byl nucen brožuru vydat vlastním nákladem. Slova ,,exoriare aliquis nostris ex ossibus ultor'', Vergiliův verš, znamenají, jsouce mírně upravena, ,,nechť vstane z našich kostí nějaký mstitel''. Tragikomickým řízením osudu se stalo, že tento výrok je v celém spisu jediný, jenž podržel svou platnost. Ano: vstalo tolik mstitelů a mstitelíčků, že obraně R je po dobu mnoha desetiletí znemožněno cokoli publikovat, ať již nákladem vlastním nebo jakýmkoli jiným.
Jděme k věci: knížka je psána s vysokou erudicí a pílí, bezvadně po stránce formální i odborné přes výhrady, které jsme k ní již výše zaujali. A tak musíme po jedné stránce litovat, že se objevením Jižní brány do Pražského Hradu ocitly všechny Gollovy argumenty v troskách. Tento archeologický nález, který byl dle Mezníka provázen velkým nadšením zastánců pravosti R, uvedl ovšem protivníky do nemalých rozpaků; traduje se -- nevím, zda právem -- že Goll byl tímto faktem velmi rozmrzelý; bylo-li tomu tak, převážila zde učenecká ješitnost nad přirozeným národním citem. Já bych byl osobně velmi rád, kdyby kdokoli přišel s lepším a přesvědčivějším výkladem sporných míst v Ol. i v jiných písních RZ a RK.
Goll si stanovil dvě hlavní these, které se však ukázaly nikoli vědeckými pravdami, ale jen předpoklady. 1) dvojí vláda Jaromírova -- o tom zde později -- mohla být padělateli známa z pozdějších historických děl a 2) historické, ba i vojenské a strategické nepravděpodobnosti, které je nutno ,,básni'' vytknout, neboť prý nemůže líčit útok na Hrad, ale jen na Staré Město ve shodě s Hájkem a jinými novějšími kronikáři. Probereme tedy postupně, opírajíce se o skutečný ,,dnešní stav poznání'' staré Prahy a našich textů, obě možnosti:
Staré Město: Tato verse vznikla chybným výkladem starších slovesných památek -- latinských -- kdy slovo ,,urbs'' bylo překládáno síše mechanicky ,,město'', ač podle důvtipného výkladu Tomkova znamenalo např. u Kosmy ,,hrad'', kdežto ,,město'' bylo buď ,,suburbium'' nebo ,,civitas'', tedy podhradí, obec. Proto má také německý překlad Dalimilovy kroniky výraz ,,in die Stadt''. Také nešťastnému Hájkovi byl takový průběh událostí imputován, a jak známo, shoda s tímto kronikářem bývala už polovičním důkazem falsa.
Přiznávám, že jsem byl sám nějakou dobu stoupencem ,,Starého Města'', maje k tomu tři hlavní důvody:
Nicméně jsou důvody pro teorii českého náporu na Hrad silnější a výše uvedené argumenty se dají dosti snadno vyvracet. ,,Přiekopy'' je spíše instrumentál plurálu -- už proto, že taková příslovečná určení bývají v RK v závěru veršů také často, i když by je náš slovosled umístil raději jinam. Viz Jar. 9,27 a Jar. 10,21 ,,tako by roj slyšán ot daleka; vzmoslichu sě Bohu žalostivo'' a ,,zpátečními kroky chlumkem vzhóru''.
To, že se v písni nemluví, jak se zdá -- častěji a výrazněji o Boleslavu Chrabrém, jsme již odůvodnili.
Útok na Hrad ovšem vyplývá i z dějové logiky. Je nepravděpodobné, že by pastýř šel ať se stádem nebo bez něho po nějakém mostě přes Vltavu do Starého Města, ač takovou hypothesu nadhodil Letošník ; měl na mysli bránu Mosteckou na levém břehu. Také jeho úvaha o tom, že rčení ,,po šerém jutře'' znamená směr k slunečnímu rozbřesku, tedy východní, naráží na gramatický úzus R, neboť v takových případech užívají pěvci akusativu. A jsou ještě další pádné důvody pro ,,Hrad''. Předně je tu souhlasné líčení starších zpravodajů, z nichž zvláště Dalimil mluví velmi jasně, jak ještě uvidíme. Dále je třeba si uvědomit, že strategicky by byl útok na Staré Město málo významný, zváště kdyby byl Hrad ještě v moci Poláků. Také by bylo bývalo možné podniknout takovou válečnou akci spíše od Vyšehradu , který byl v českém držení naprosto nepochybně. K tomu hlavně Tomkovy úvahy.
Tvrzení, které nacházíme u Golla i jiných, že se falsátor opíral o Hájka , jenž líčí ve své kronice útok na Staré Město, je mylné. Viděli jsme již a ještě uvidíme, že se pěvec neopíral o žádný psaný pramen -- leda snad o Thietmarovy letopisy -- ale o skutečné události, jejichž současníkem byl; využíval autopsie, v krajním případě pěvecké tradice, a tak i s těmito ,,materiály'' pracoval. Avšak ani Hájek , a to je pro vyvrácení námitek proti R rovněž důležité -- neměl na mysli Staré Město, ale Hrad, i když snad v jeho líčení zůstávají některé nejasnosti, vzniklé patrně kontaminací nebo nekritickým převzetím pramenů. Četl jsem příslušné místo několikrát a musím dát plně za pravdu Marešovi, jenž došel k témuž závěru. Pastýř žene stádo Jižní branou Hradu ven, nikoli dovnitř, a Češi jej na hradním mostě vystřídali (Marnost, str. 101 nn).
Zbývají tedy jen některé sporné otázky kolem uvedené brány. K. Třeska (Zprávy, uv. místo, str. 7) správně konstatuje, že šlo o vchod vedlejší, spojující Hrad se ,,suburbiem'' a sloužící patrně k hospodářským účelům. Bylo tomu asi skoro tak jako ve dnešních obchodních domech, jez mají hlavní vchod pro zákazníky a vedlejší pro dovoz zboží.
Archeologickým nálezem, jenž se ukázal pro otázku ,,Oldřicha'' tak důležitým, nebyli ovšem naši odpůrci nijak nadšeni, ač by objektivní pozorovatel očekával, že budou potěšení jednak rozšířením našich znalostí o Hradu, jednak výraznou možností, kterak rozřešit jeden z hlavních historických problémů RK. Stal se však opak: trvala snaha dílem o to, aby byl význam objevu oslaben, dílem aby nadále vítězila verse Starého Města. Pokusů tu bylo několik. Nejdříve byly vyslovovány pochybnosti o tom, že by brána stála už na počátku jedenáctého století. Tuto námitku však vyvrátil jak Karel Fiala , tak též Ivan Borkovský ve svých pracích, k nimž podal krátkou bibliografii K. Urban (str. 4) a o nichž se lze poučit i v samotném Sborníku (str. 160 a 161). Přišla též jiná námitka: pěvec prý mluví o tom, jak Čechové se Strahova sestupovali, ale nikde se nezmiňuje o nutném stoupání k Hradu, jež musilo po tom prvním pohybu následovat. Takovou podrobnost však mohl pěvec lehce ze svého líčení vypustit, a to tím spíše, že ji aspoň naznačuje slovy ,,vznide pastýř na most'' a ,,vzkoči'' kněz na most (místo ,,vzskoči'', případ fonetického pravopisu RK). Archaická předložka i předpona ,,vz-'' značí vždy směr vzhůru, proti něčemu.
A tak se novodobý ,,útok na Jižní bránu'' rozvíjel ještě jinak: se dvou stran, ale zdá se, jako by jeho organisátoři buď úmyslně nebo bezděčně jeden o druhém nevěděl.
Ivanov věnoval ve své knize i v přípravě k ní velkou snahu o to, aby dokázal, že ,,Hanka mohl znát'' tuto bránu ze Schedelovy kroniky, kde je na dřevorytu ona brána zakreslena; publikace měla první vydání v roce 1493. Viz Ivanovův spis, str. 404 nn. Tuto násilnou a místy krkolomnou koincidenci Sborník nepřijal -- pravděpodobně proto, že by musil nechat padnout celý Gollův historický rozbor. Geniální padělatel by se byl snad v duchu tázal, zda ona Schedelova mapa zobrazuje stav, který trvá od desátého století, protože kdyby se pozdějšími výzkumy prokázal opak, byl by podvod okamžitě odhalen. A tak se Mezník soustředil na argumenty proti sousloví ,,brána přes Vltavu''. Zde se jeví protidůvody našich oponentů jako působivější. Ale je to jen zdání.
Vyjděme ze slovní stránky textu. ,,Brána přes Vltavu'' nemůže být chápána doslovně, protože taková stavba je imaginární. Předložka ,,přes'' znamená v RZ i v RK vždy překročení nebo překlenutí něčeho, postup s jedné strany na druhou. Je doložena v místním, řidčeji časovém významu více než desetkrát. Z toho plyne, že v Ol. musíme akceptovat brachylogii a že pěvec chtěl říci ,,brána vedoucí k cestě přes řeku, k Vltavě ''. Toto pojmové zpřesnění nám ku podivu umožnil -- právě Ivanov jakožto označení přetrvávající mnohá staletí, neboť na str. 408 je zde citována Třeboňská kronika, která mluví o ,,bráně, kterou se chodí k řece''. Tím se ovšem dotýkáme otázky, jaký byl tok Vltavy v roce 1004. Máme na mysli její rameno, jež leželo blíže Hradu a jehož dávná existence byla potvrzena novými archeologickými výzkumy, o kterých se lze běžně poučit opět ze Sborníku na uvedeném místě. Je tu ovšem dílčí námitka: toto rameno teklo prý od Jižní brány příliš daleko, než aby mohla být takto pojmenována. Vltava by se prý měla Hradu ještě více přibližovat nebo jej dokonce obtékat.
Ponechávám stranou neřešitelnou otázku, zda se nemohla řeka, která byla tehdy na vodu jistě bohatší nez dnes, rozlévat ještě za tento poboční tok; o nějaké primitivní regulaci lze asi těžko uvažovat. Vezměme ku pomoci opět filologii. Slova ,,přes Vltavu'' lze jistě chápat i jako náběh k hypostasi (zvěcnění) předložkového výrazu. Vždyť máme spoustu jmen tvořených s prefixy ,,na, u, před, za, pod, nad'' a dalšími. ,,Přes'' je tu patrně vzácnější, ale uvedl bych aspoň jeden příklad, třebaže by tu mohlo být více etymologických výkladů. Jde o město Přeštice, jež se podle jedné teorie původně jmenovalo ,,Přes tyče'' a změnilo své znění běžnou asimilací souhlásek. Je to případ, kdy skutečný topografický stav souhlasí se slovní formou: do města, jež je starého původu, bylo skutečně mnohdy nutné takto docházet, neboť je na jedné straně obklopeno lukami, často zaplavovanými rozvodňující se Úhlavou. Tyto ,,tyče'', které byly ovšem v nové době nahrazeny lávkou, jsem ještě sám viděl za svých studentských let. Mohli bychom tedy příslušnou část Malé Strany pomyslně nazvat jako ,,Přesvltaví'' nebo spíše ,,Závltaví''.
A dále: spojíme-li Jižní bránu přímkou s prastarým mostem, o němž se zmiňuje Křišťan a který byl vystavěn přes Vltavu přibližně tam, kde je dnes most Mánesův, protínáme právě toto boční rameno řeky téměř uprostřed.
A konečně je dobré vmyslit se i zde v pěvcovo prostorové vidění okolí. My bychom snad řekli ,,otevřel mu bránu do Hradu'', protože si následující děj představujeme; pěvec však přímo nazírá, jak se strážný dívá do okolí. Verš je koncipován z jeho stanoviska a slova ,,otvoři mu'' jsou dostatečně srozumitelná; je to případ jakési ,,autonomnosti'' výrazu, chápané nikoli slovně, ale myšlenkově. ,,Přes Vltavu'' ovšem nešel ani Oldřich, ani pastýř. Mimochodem: píseň zná ,,stráž'', ale Hájek ,,branného''. Původně jednorázový a ryze vojenský úkol se patrně později stal trvalou službou nebo úřadem.
Citované Urbanovo pojednání je krátké, ale tak instruktivní, že dává čtenáři více než sáhodlouhé úvahy, které čteme jinde. Především můžeme na jeho podkladě restituovat téměř s jistotou děj, jenž v Ol. vrcholí. Vstup Čechů do Hradu západní (hlavní) branou byl by zde nepochopitelný proto, že Oldřich nejdříve sestoupil na Malou Stranu, načež by se musil vracet skoro touž cestou. Tento oblouk by byl zbytečný a jeho existence také dělala dosavadním vykladačům nejvíce obtíží. Vůbec nepadá v úvahu vpád do Hradu úzkou ,,cauda urbis'', tedy jakýmsi ocasem (Opyš) na východní straně objektu. Proto zbývá jen brána Jižní. Tou byl při normálním provozu vyháněn dobytek na pastvu, neboť tu šlo nejen o politické a representativní, ale i hospodářské středisko, jak rovněž dokázaly archeologické nálezy, jež potvrzují chov dobytka včetně vepřů. Chlévy a stáje byly, jak se zdá, rovněž umístěny poblíž uvedené brány. Do ní vtrhli Čechové a ocitli se zcela ve shodě s Dalimilem ,,střěd hradu'', i když to v písni přímo řečeno není. Dosáhli tím rozhodující strategické výhody a patrně též bez obětí na životech. Kdyby byli vedli útok jinudy, byli by musili ještě překonávat dva valy vnitřní, vybudované napříč Hradem. Nám zde stačí primitivní představa: Hrad jako obdélník zhruba od západu na východ; uprostřed základny Jižní brána, na západě brána hlavní, na východě Opyš; napříč pak, tedy rovnoběžně s šířkou obdélníka, dva vnitřní valy.
Tak si vysvětlíme paniku, jež se zmocnila rozespalých Poláků, kteří v první chvíli nevěděli, kudy se dostali Čechové dovnitř. Proto čteme v písni, že ,,skáčú v pravo, v levo'' a že se snaží dostat ,,dále, dále ...'' před napadnuvšími je vladyky a vojíny. Viděli jedinou záchranu v útěku, ale ten byl velmi nesnadný. Byl možný jedině přes hradby skokem do příkopů, ale další cesta byla znesnadňována palisádami. Proto praví pěvec, že ,,davem trčú'', tj. v tlačenici, natištěni na malé prostoře a strkajíce se; trčeti je sice ,,běžeti'', ale jinak; v obdobném významu jako v Ol. je sloveso i v Jar. 13,25 o hrdinovi, který se vrhá v husté řady Tatarů. Bez zátarasů je leda Opyš, arta posterula, kde se podle Pulkavovy zprávy mnozí umačkali, a také stráň na severní straně Hradu, kde byla snad obrana možná i bez umělých opevnění; sem hledí Dalimilova zpráva o Polácích, že ,,s stráně sě plazichu''.
,,Přiekopy'' jsou tu myšleny jako plurál, neboť jich bylo za sebou víc. Není tu duál ,,přiekopoma''. Urban dovozuje správně, že se do nich mohli Poláci dostat sesunutím po šikmé hradební zdi; ale nemohli zlézt palisády, jež šly s touto kamennou stěnou paralelně. Odtud tedy směr polského útěku k východní bráně nebo brance.
Ještě poznámku k použití jízdy. RK sice říká, že ,,prokní cvála'', tedy že každý (z vladyků) jel na koni, a Hájek mluví o ,,lidu jízdním i pěším''. Myslím, že i tu je píseň přesnější než ostatní zprávy. Velitelé použili koní snad také proto, aby se mohli jejich podřízení (chasa, chlapi) lépe orientovat; vždyť operace začínala ještě za tmy. Trochu obdobně si počíná i Vněslav v Jar. 10,15, který na sebe upozornil ,,bratry'' tím, že zamával nad hlavou korouhví a udeřil do štítu, sedě samozřejmě rovněž na koni. V útoku samotném by byla jízda ovšem bezúčelná, a tak se o ní dále nemluví. Se scény ovšem zmizel pěvci i pastýř, který si možná mohl co do chrabrosti podat ruku s polským Boleslavem.
Je nutno se zmínit ještě o verši ze závěru Ol. ,,Vstane Jarmir nad vsiu zemi opět'', který říká zřetelně, že kníže nastoupil na trůn podruhé. Také tento historický fakt zůstával badatelům dlouho skryt nebo byl sporný. Nebylo divu, protože se panovníci v Čechách v onom kritickém období střídali velmi rychle, po násilných aktech, brzkých úmrtích a tím komplikovaněji, že byli mezi nimi také Poláci Boleslav Chrabrý a Vladivoj . Ještě i Palacký v těchto zmatcích s počátku tápal. Dnešní věda snad již dvojí vládu bezvýhradně uznává, jednu krátkou z roku 1003, druhou delší po roce 1004. Goll (str. 32) objektivně zaznamenal zprávu z Thietmarových letopisů, podle níž Jaromír a Oldřich ,,revocantur'' a Jaromír byl v r. 1004 ,,in pristinos honores restitutus''. G. však oslabuje Thietmara tím, že mluví v této souvislosti o konjektuře Dobnerově, které prý mohl padělatel použít. Přesný překlad slova ,,coniectura'' je ,,domněnka''. Přiznávám, že jsem byl tímto termínem na počátku uveden v omyl, protože filologové ho užívají spíše ve smyslu opravy zachovaného textu, která je někdy nutná, jindy však nejistá nebo i mylná. Ale shrňme nejdůležitější body našich výkladů:
Dlouhé desítky let uplynuly, než byla dvojí vláda Jaromírova ve vědě antikvována; více než sto let trvalo, než se stala Jižní brána Pražského Hradu známou; a snad se mohu odvážit dodat, že teprve nyní nám lze s největší pravděpodobností restituovat v hlavních rysech obsah i základní myšlenku Ol., opíráme-li se jak o zákonitosti orální epiky a jejich vzájemné vazby, tak o dílčí i celkovou komposici našich textů. A to vše nám zprostředkuje píseň sama, byť neúplná. Na kolik to bludných kořenů vstoupila a ještě vstupuje od roku 1817 česká filologie i historie!
K zaokrouhlení thematu je ještě nutno upozornit na některé omyly a nedopatření, jež jsme v těchto spojitostech zjistili u Golla, ve Sborníku i citované Ivanovově knize. Chyby v přepisech textů jsme vytkli na jiném místě.
Ivanov, str. 409 nn.: Zde sice není věcný omyl, ale je tu pochybení psychologického rázu. Dokazuje se tu závislost naší písně na Hájkovi hlavně na podkladě Hankovy pozůstalosti, kterou prý Ivanov pečlivě a po mnoho hodin zkoumal. Nenalezl ovšem nic, co by budilo podezření, že Hanka byl padělatelem RZ a RK. Dovedeme si jistě představit radost, kdyby se něco takového objevilo, mezi odpůrci! Ti ovšem namítnou, že žadný zloděj nebo lupič nenechá na místě činu své nářadí. Ale v Ivanovově knize mělo být na tento fakt poukázáno.
Mezník, str. 161: Zde se praví, že Dalimil má pastýře se stádem. To je přinejmenším nepřesné, neboť se tu praví, že ,,chtě stádo vyhnati''. Hájek ovšem říká ,,stádo žena'', patrně z Hradu; poté nastal český útok. Opačný postup, totiž že by byl dobytek teprve k Hradu přiháněn, by byl možný jen v případě, že by šlo o stádo ukořistěné. Běžně jistě nebyl dobytek ponecháván na pastvě přes noc.
Mezník tamtéž: domněnka, že se ve ztracené části Ol. líčilo, jak Poláci dobyli Prahy , je mylná. Naši pěvci nikdy detailně nepopisují nepřátelský vpád, úmyslu jeho vůdců atd. Prostě vždy konstatují, že byli zlí (tak právě Polané v Ol.), že loupili, pálili a ujařmovali.
Mezník, str. 162: Jako jeden z důkazů, že máme před sebou falsum, je uváděno, že se píseň neshoduje s Kosmou. Toto mínění je asi převzato z Golla, který rovněž mechanicky ustavil tuto thesi: nejstarší pověst (?) je nejpravdivější, vše pozdější je nespolehlivý přídavek. Ale my jsme již ukázali na naprostou nedostatečnost Kosmových údajů o kritické době. Urban jeho stať právem nazval ,,anekdotickou'', ač chtěl původně užít ostřejšího výrazu.
Goll, str. 12: Nadhodil možnost, že by ,,báseň'' mohla být s líčenými událostmi souvěká, ale že její autor, jsa nadán prorockým duchem, vložil do ní opevnění Starého Města, zbudované více než o dvě stě let později. Slouží Gollovi ke cti, že se sám takové domněnky vzdal. Ale projevil při tomto uvažování neznalost námi sledovaného žánru, jenž je co do hmotné stránky popisovaných poměrů vždy nadmíru realistický.
Goll, str. 23 nn (přebírá i Sborník): Zde se vyvozuje, že pěvec užil obdobných nebo shodných výrazů jako Dalimil nebo Hájek . Takové slovíčkaření považuji za činnost učenců nedůstojnou. Jestliže dva nebo tři lidé líčí tutéž věc, v tomto případě sestup s vrchu k Pražskému Hradu a útok na něj, nutně si budou v některých aspektech i podrobnostech formálně odpovídat a jindy odporovat. Musíme opakovat, co jsme řekli už jinde, že bychom u skutečného falsátora -- nadto co do slovního výrazu nepříliš fundovaného -- museli akceptovat shodu buď mnohem větší nebo naopak žádnou.
Goll , str. 48: Prý by jistě ve ztracené části Ol. vystupoval Výhoň Dub. Kondicionál tu není na místě, neboť jsme výše ukázali, že byla o něm řeč skutečně.
Závěr: Píseň je v podstatě idealisovaný Thietmar , který jako současník líčených dějů se projevil zpravodajem nejpřesnějším. Stranil ovšem německému císaři a pěvec, jak je samozřejmé, projevil naopak tendenci přátelskou Čechům. Tendence mohla být upravována, hmotné náležitosti jen potud, pokud této tendenci napomáhaly. Takové stanovisko je nutno zaujmout, pokud chceme naší písni přisuzovat význam historického pramene. Snaha o důkaz, že tu nějaký mystifikátor slátal svůj výtvor z Hájka , Beckovského , Balbína nebo dokonce Dobnera, je bezvýchodná a rozkladná, nihilistická.