předchozí kapitola rejstřík následující kapitola

12.3 O skutečné logice a hledaných nelogičnostech

O skutečné logice a hledaných nelogičnostech v R se také již psalo, ale dokonale proanalysována tato stránka tohoto básnického díla nebyla. Obránci, naše kapitola o exegetických problémech a trochu i náš Jazykovědný rozbor se již s některými problémy sem náležejícími vyrovnali. Za zvlášť záslužné je třeba označit postřehy Seykorovy  (Ad RK, passim, i jinde). Proto celkově pomíjíme drobné domněle nelogické drobnosti, jež byly konstruovány neporozuměním textu a jichž bylo ovšem vyneseno na světlo hlavně zásluhou Masarykovy  ,,konkrétné logiky'' dosti. Občas tu docházelo i k chybnému členění vět, k nepochopení pravých významů, mylnému spojování souvislostí atd.

Z tohoto ,,klasobraní'' uvedeme jen jedno místo, protože tu můžeme argumenty obránců ještě posílit. Bylo vytýkáno, že ,,kytice z viol a róží'' je nemožná, protože tyto rostliny prý současně nekvetou. Vyvrácení: jde o violu zahradní, nikoli o drobnou fialku. O tom např. ve Zprávách 1937, č. 7, str. 3 s odkazy na Herbena , lidové výšivky a jednu srbskou píseň (Vuk  I, 62) a ve Zprávách 1938; č. 2-3, str. 8 se shodami ve velkonočních koledách a v lidové poesii německé. Nalezli bychom jistě i další paralely . Dodávám: naši předkové vázali věnce a kytice jen z rostlin vonných (Čes. televise 13. 6. 1982 v 18 hod.). ,,Padělatel'' věděl, že nesmí mluvit o jiřinách, tulipánech apod., které mohou být okázalejší, ale bez vůně, nehledě ovšem k jejich pozdějšímu příchodu do našich zemí. Červeň a modř (tedy snad i spojení chladné barvy s teplou) je mimo to i projevem lidové ornamentiky (Peukert, str. 70).

Nejrůznější nelogičnosti (?) co do času, prostoru, dějové posloupnosti apod., které nepatří do umělé literatury , ale bývají nedílnou součástí lidových lyrických písní, byly již mnohokrát rozpoznány a odůvodněny (např. Grégr , str. 107 nn a F. Prusík , Osvěta 16, 1886, sv. 2, str. 708, pozn. 1). To vše se spoustou dokladů. Mrtví ještě mluví, kohoutí zpěv zaléhá z jižních Čech až do Prahy, hovořící osoby se střídají a jejich projevy se vzájemně prolínají, tedy pěvec sám s osobou z jeho skladby atd. Největší ,,nesmysl'', jak by se asi vyjádřil leckterý z odpůrců starších i novějších, jsem objevil mezi příklady z Marčokovy Estetiky, str. 81: jinoch zabije svou dívku v loďce na řece, mrtvá mluví se svým vrahem a on jí říká, že její oči zahrabal do písku, ruce že jsou na louce u Trenčína, srdce na poli u Budína. Přitom se oba oslovují ,,můj milý, má milá''. Proti tomu přímo bije do očí střízlivost a věcnost R. Jsou však i jiné naivnosti, které postihují nejen lidovou lyriku, ale též epiku. Poznáme, že tímto jevem pro orální poesii typickým jsou R zasaženy, ne však proniknuty.

Často se uvažovalo, proč spolu mluví hrdinové homérských  písní, hlavně Iliady , bez tlumočníka, i když jde o srážky různých kmenů nebo národů. Maretič (Naša..., str. 133 nn) uvádí, jak se v sch. epických zpěvech hladce dorozumívají jižní Slované s Latinci, Turky, Araby; v ruských bylinách domácí bohatýři s Tatary nebo Litevci. Při líčeních z války Řeků s Trojany  se ovšem můžeme jen dohadovat ethnické příslušnosti obléhaných. Analogii pro R vidím v Záb., kde má říci Luděk svému ,,ukrutníku'' (podle Mater verb. značí toto slovo ,,latro'', tedy loupežníka), že jeho ,,velenie'' je pro Čechy ,,dýmem''. Luděk i Záboj jsou Slované, ale ,,král'' je ,,cuzí'', tedy Němec. Ostatně se zdá, že odrodilec svému pánu toto poselství ani nevyřizoval.

Epická i lyrická technika někdy sváděla pěvce i k nedbání důležitých faktů, k pochybením psychologického charakteru. Maretič uvádí -- na citovaném místě -- příklady z výše jmenovaných literatur. Vrchol tu lze spatřovat ve slovném projevu, v němž tatarský chán sám sebe nazývá psem. V R nic takového není, ač bychom se snad mohli poszastavit nad ,,táhlým hrdlem'' zabitého jinocha v Jel. 27,29. Snad bývalo kdysi v orální epice ustálené sousloví ,,teglom g7rdlom'', ktedy formule a zároveň vnitřní rýmoid , jenž pěvci vklouzl do skladby spíše ze setrvačnosti. Aliquando bonus dormitat Homerus. Na str. 134 svého díla se Maretič zmiňuje o jiném v přísném smyslu slova méně logickém úkazu, jenž se prý v sch. vyskytuje dosti často, v Homérovi  však ne. Někdy říká celé shromáždění něco, co by mohl lépe vyjádřit jediný člověk. R jako by se tu ocítaly někde mezi srbochorvatskými a homérskými eposy . V Jar. 12,2 čteme ,,Tako řéchu jedni, tako druzí'' (o možnosti kapitulace na Hostýně ), v Čest. slyšíme (14,20) stížnosti na Vlaslava , jež pronášejí ,,rozplakaní hlasi'', v Ben. se dovolávají pomoci vyplenění vesničtí obyvatelé (6,18). Ale v prvním dokladu je kolektivní původ řeči jasně vyjádřen, v druhých jaksi přenesen na pěvce nebo na celou situaci, takže čtenář v tom nějakou naivnost nerozpozná. Nedokazovali to, pokud vím, ani odpůrci, a to už je co říci.

Důležitější je pro nás otázka, jak jsou jednotlivé písně logicky skloubeny. Děj je ovšem vždy přímočarý bez složitosti nebo retardací, jak je pro epiku příznačné, kdežto lyrika rozvíjí jeden cit, a to čím věrněji a poctivěji, tím lépe. Thema výpravných písní bývá dáno již v úvodě, obrazy jdou potom prostě za sebou s vydatným užíváním parataxe. Proto nesouhlasíme ani s Palackým , jenž prý dle Sborníku (II, str. 93) vytkl některým skladbám R ,,osnovu neumělou a nedbalou''. Primárním požadavkem poesie námi zkoumané je, aby byl každý příběh ukončen (týká se arci též skladeb lyrickoepických). Proto nelze LS pokládat za uzavřený. Postulát úplnosti vytkl a odůvodnil např. Bachtin,  Epos i roman, Voprosy literatury 1970, č. 1, str. 104. Ale žádané tendenci a plánovanému celku, jak si jej pěvec nebo i jeho posluchači stanovili, musí odpovídat i jednotlivé části. Dílčí projevy a také přímé řeči jsou hutně zaměřeny na hlavní myšlenku (,,řeč je plastická jako znak v erbu'', Lichačov, Člověk..., český překlad, str. 34 nn). Více bývají odůvodňovány činy nepřátelské, tedy ,,záporné'', než obrana, tedy akt ,,kladný''. To se týká hlavně logické výstavby Jar. (vpád Kublajových Tatarů). Někdy se mluví v těchto souvislostech o vztazích finálních (f) a kausálních (k), mezi nimiž je spojovacím článkem děj (d). V R je východiskem zpravidla nepřátelská okupace (k - následuje boj proti ní) a cílem je zničení nebo vyhnání protivníka (f- vztah finální). I v nečetných episodách  (vyprávění Zábojovo o dvou jinoších, iniciátorech místního vítězství nad cizinci Záb. 21,17 nn a slovní konflikt Věstoně  s Vratislavem Jar. 12,5) lze charakterisovat jako schema k-d-f. S obsahem musí ovšem ladit i forma. O. Zich  (v Kubínově  Ars, str. 564) žádá právem pro každý žánr určitou řeč, vystihující každým slovem myšlenku co nejvěcněji. V R je možno tuto zásadu aplikovat na válečné scény, na přírodní motivy, na právo (LS) i na poučení náboženského rázu (Vratislavova řeč v Jar. 12,7 nn). Bližší uvidíme při detailním formálním rozboru. Při takovýchto úvahách je nutno mít stále na paměti, že mluvený projev je důraznější a účinnější než psaný a čtený (E. Lesňák , Umenie živého slova, Bratislava 1980, str. 18 nn).

Povšimněme si nyní vnitřní logiky delších písní. Upouštíme od lyriky a také od Sn. a Ol., jež jsou zachovány příliš troskovitě.

LS je sice též neúplný, ale nepochybujeme, že se jeho ztracená část příliš nelišila od pověstí, jež jsou zachovány jinde. Spor ve starobylém rodu Popelově se mohl stát nebezpečným pro celou zemi, a proto bylo nutno svolat sněm na Vyšehrad ; zároveň byl v sázce i dávný slovanský právní a společenský řád. S vážností situace přesně korespondují umírněná, ale obsažná, k obecnému blahu se nesoucí slova Libušina, jež proto docházejí plného souhlasu shromážděných (anebo, chceme-li, souhlasu pěvcova). Pozoruhodné dále je, s jakým taktem a vnitřní logikou přechází kněžna hrubou invektivu Chrudošovu  a jak se i sněm přenáší přes celou věc projevem Ratiborovým . Výmluvné a možná i historicky věrné je to, že si Libuše ani slovíčkem neosobuje právo sama rozhodovat, i když říká, že už nebude (mužům) soudit svády (v. 103). Zříká se patrně výsady svolávání sněmů a působení při nich, moderně řečeno, jako referentka. Právem nazval Mareš tuto píseň ,,prostě vznešenou''. Osobně považuji Libuši, uznáme-li ovšem její skutečnou existenci, za největší českou ženu v historii a nebojím se přiznat, že její obraz v LS se plně shoduje s líčením Hájkovým. 

Logicky je sestaven i Ben., je v celku i v jednotlivostech důsledný. Sasíci vpadli do země hlavně proto, že český ,,kněz'' i ,,lid branný'' byl ,,daleko'' (perfektum ,,k Otě zajel'' dokazuje minulý děj  v přítomnosti trvající). Proto se mohli na Heřmanovu výzvu dostavit k obraně jen ,,kmetští lidé'', pochopitelně bez jízdy a s nouzovými zbraněmi, neboť se dále mluví o cepech a kamení z lomu. Novodobě bychom řekli, že odboj měl ráz partyzánského hnutí. Proto se mluví též o ,,polských'', tedy polních květech, jimiž má být ,,vyprostitel'' odměněn. Pokud by se zdálo, že boj není líčen příliš přehledně, je to způsobeno třemi důvody. Předně líčí pěvec události posluchačům známé; mimo to byl poután přesnou strofickou formou a jistě i rozhodnutím (nebo přáním obecenstva) přednést skladdbu krátkou, a konečně tu hrál roli také styl  líčení, jež není ani kronikářské nebo zvlášť znalecké, ale ryze epické. O tom bude ještě pojednáno jinde.

Nejdelší a podle některých kritiků i nejkrásnější píseň RK je Jar. Podle Květa je tady uceleně zpracována typicky středověká etická idea: za křesťanskou zločinnost a zpupnost přišel z Božího dopuštění trest z rukou pohanských tatarských nájezdníků a vina byla usmířena teprve dlouhým utrpením přepadených národů a vítězstvím na Hostýně , umožněným Matkou Boží, a hrdinným zásahem Jaroslavovým u Olomouce. Cosi z aischylovské  ,,theodiceje?'' Jistě tu lze takové závěry ze skladby vyvodit, ale přímo zde tato idea vyjádřena není. Přesto je tu celý středověk jako na dlani: děje a řeči, příčiny a následky, vše vzorně do sebe zapadá, vrcholnou ukázkou je už připomenutá řeč Vratislavova, jež jako by obsahovala ,,program'' rytíře, kněze i vojína zároveň. Loupežná vražda na Kublajevně , spáchaná Němci, je předem připravována ,,křesťanskými lidmi'', kteří ,,střežili'' princezninu cestu; pochopitelný chámův hněv; nerozvážnost Evropanů, kteří před bojem ani neuspořádali válečnou poradu - ,,svěť'' a hnali se na nepřítele sice s velkou silou, ale nikoli menší pýchou, jak je v písni přímo vytčeno; proto sklidili u Lehnice i jinde drtivé porážky, při nichž Tataři nabyli vrchu i zásluhou ,,ďábelské'' magie, věštění z rákosových otýpek, jež povzbudilo Tatary již podléhající skoro tak jako déšť křesťany, jímž uhasili na Hostýně  žízeň. Plně psychologicky odůvodněn je i konflikt Vratislavův s Věstoněm , tedy utkání lidské slabosti, třebaže omluvitelné, s vyšším ideálem povinné obrany víry i vlasti.

Velmi poučný je i pohled na Čest. a Záb. co do logiky jednání. Opřeme se zde hlavně o charakter obou vojevůdců, dle nichž jsou písně pojmenovány, abychom lépe poznali ,,motivaci'' obou skladeb. Jen při velmi povrchní četbě by mohl vzniknout dojem, že ,,autor'' těchto dvou písní je týž.

,,Záboj'' je básničtější, mj. proto, že i hlavní hrdina má rysy epicky výraznější. Je to typický cholerik, který dlouho přemýšlí, ba i trápí se, ale rozhodne-li se jednou k činu, provede jej do důsledků, do konce. Nejdříve své soukmenovce přemluví zdařilou vložkou, v níž je obsažen příklad dvou jinochů -- téměř ještě nezletilých -- dobyvších nad ,,cizími'' lokálního vítězství, a vylíčeno otrokářské deptání domácích mravů a zvyklostí. Poté následuje přímočarý útok na hlavní síly nepřítelovy, neúprosné pronásledování poražených a vyčištění země od vetřeleckých zbytků. Záboj přitom nešetří ,,vraha'', ale ani sebe, ani Slavoje , ba snad ani svých lidí vůbec. Jsou tu některé jednotlivosti, jež bývaly chybně vykládány, ale které jsou právě svým vklíněním do konfliktu příznačné a důležité. Záboj odhazuje štít (23,26) ne z velkomyslnosti, jak písni imputoval Flajšhans  aj., ale aby mu při pobíjení nepřátel nepřekážel; netrpělivost Slavoje, který chce cizince napadat ihned, krotí ,,vrchní velitel'' bez hněvu, ale rázně poukazem na ,,hadí hlavu'', kterou je třeba rozšlápnout (22,9). Když je Záboj upozorněn. že z vetřelců zbyl jen ,,hlouček'', který ,,žalostivě prosí'' o život, nedbá toho vůbec, neboť úplná likvidace cizích tlup v zemi je důležitejší. Jako bychom tu v duchu slyšeli starobylá slova, že by měl být vetřelcům ponechán aspoň ,,nuntius cladis'', anebo dnešní strohé vojenské ,,dost, splňte rozkaz!''.

Povaha Čestmírova  je jiná. Je to stratég a diplomat s nemalou dávkou racionalismu, i když se snad některé jeho válečné úskoky zdají naivní. Důmyslné dobývání Kruvojova  hradiště jsme již osvětlili. Devateré obcházení hory, které má v Lučanech vzbudit zdání mnohonásobné české přesily (17,19) není zdaleka jedinou lstí, jíž Čestmír užil; je ovšem nutno textu dobře rozumět. Máme tu na mysli oslnění nepřátel leskem zbraní (17,21) a obklíčení Vlaslavových  vojsk v úvale Čestmírem a Vojmírem (17,27). S tímto strategickým postupem těsně souvisí Čestmírova rozvážnost politická. Vojmíra získává nadobro příslibem (vet, 16,11) Kruvojových válečných prostředků. Náboženské povinnosti Čestmír plně uznává, ale pojímá je střízlivě, činorodě, jak plyne hlavně z dialogu  s Vojmírem  (16,5 nn). Tím vším není řečeno, že by nenávist hlavního hrdiny byla slabší než Zábojova, spíše je tomu naopak. Slované a snad Indoevropané vůbec vždy chovali a možná ještě chovají větší záští k odrodilcům a zrádcům než k otevřenému vnějšímu nepříteli. Proto je i v této písni líčena smrt Vlaslavova i Kruvojova téměř naturalisticky.

Jednotícím principem Jel. je příroda, v níž je vlastní jednoduchý děj takřka pohlcen. Proto by tu nemělo smyslu konstruovat nějaké sylogismy.

Proti Sbyh. byly vynášeny různé liché námitky: třeba ta, co chtěl dělat Sbyhoň se zajatou holubicí. Nehledě k tomu, že chování zpěvných, krmných i lovných ptáků znali Slované od nepaměti, je třeba i zde vidět věci se stanoviska logiky nikoli ,,konkrétné'', ale básnické. Pěvec prostě dovedl svůj paralelismus -- pár holubů, pár milenců -- do důsledků, chtěje obdobu zcela vyčerpat. Jiné paralelismy v RZ a v RK, chceme-li je objevovat, jsou spíše antitheticky  postavenými přirovnáními .