Nedostatek plastičnosti a názornosti byl Rukopisům mnohokrát vytýkán staršími odpůrci, jejichž tvrzení i Sborník (stať Otruby a Řepkové) bez váhání a bez prověření přijal. Bohužel jsme se však dosud nikde nedověděli, jak by si kritik to neb ono místo pěkněji představoval.
Čestnou(?) výjimkou je tu Dolanský (Kačič , str. 123 a 158). Spíše než ,,hovědce otehnachu'' (o Sasících, Ben.) se prý měl padělatel rozepsat o bečení, mečení, ryčení a bučení různých domácích zvířat; byl by dosáhl ,,vzácného mistrovství'' hlavně uváděním těchto onomatopoických zvuků. Snad by se byla ona srbochorvatská píseň stala ještě hodnotnější, kdyby bylo přidáno ještě další - kání, jako štěkání psů, mňoukání koček, vrkání holubů a kdákání slepic. V Ben. se říká lapidárně a s jistou monumentálností, že nepřítel odehnal stáda, pobral zlato a stříbro a spálil chýže. Tím ovšem ožebračil domácí obyvatelstvo úplně. Jednotlivostmi se pěvec nezdržoval, píseň byla koncipována stručně. Ale ,,padělatel'' pozlobil Dolanského ještě další ,,chudobou básnické fantasie'' při líčení útoku Tatarů na Hostýn . Mezi obránci nejsou ,,kněží, děvčata, ženy, studenti, pěšáci, jezdci a kopiníci'' jako při obraně Vídně; mělo tu dále být něco o ,,kamení, dříví, handžárech, nožích, palicích a vřelé vodě'' (obránci v Jar. neměli ani studenou) atd., kdežto falsátor se prý omezil na luky a meče (tedy, dodáváme my, opět mluvil lapidárně jen o zbraních pro boj na dálku i zblízka). Skácených dvacet dubů Dolanský pominul, neboť k nim nebyla předloha; odlišnosti dobových i místních poměrů vůbec nedbal. Je tu ovšem difficile satiram non scribere, ale buďme vážní.
Je velký rozdíl, skládal-li pěvec kratší píseň nebo delší oslavnou ódu. Jakýkoli detailní popis v Ben. a v Jar. by poškodil požadavek vnitřní logiky, uměřenosti a umělecké vyváženosti díla. Už jsme zdůraznili -- ve shodě s každým vážným kritikem -- že celek musí být v příslušné relaci s částmi.
Jakýsi ,,kanón'' pro líčení a popis v orální epice i částečně v lyrice byl již častěji podán. O vzhledu zbraní, oděvů, domů aj. se mluvívá v epice stručně, ač výjimku existují -- pochopitelně opět v delších skladbách. Chadwickové (I, 404) právem upozorňují v těchto spojitostech na to, jak prodlévá Homér nad zjevem Thersitovým nebo nad štítem Achilleovým. Vzhledu žen bývá věnována větší pozornost než mužům, o jejichž rysech v obličeji, o jejichž postavě neb obleku se zhusta nedovídáme nic. R splňují tuto uměleckou podmínku snad bez výhrad. Pěvec aspoň zběžně popsal krásu Ludišinu a Kublajevninu -- už také proto, že hmotná úroveň v Čechách se v době vzniku Jar. a Lud. podstatně zvýšila; trochu si dovedeme představit dceru Vojmírovu, úsporně, ale výstižně je charakterisována Libuše ve své ,,bílé říze'', ale u mužů je zbraň a zbroj vždy jen letmo připomenuta. Také prostředí děje je znázorňováno ráznými, markantními črtami bez podrobností, tak aby vznikl dojem mohutnosti a síly. Štúr (str. 41) cituje v této souvislosti začátek Záb. Se stejnou strohostí se odvíjí scéna, její vnější jednotlivosti v Čest. (hrad - hory - úval - pochod slunce i vojska), v Lud. (hodovní síň - zápasiště - hlediště/pavlač), Ol. (Praha - Hrad? - les - řeka - most); Záb. (posvátné háje a stromy - údolí - lesy), v Ben. (dědiny - vrchy - lom). Jen v Jar. jsou poměry složitější, neboť píseň je delší a má také odlišnou osnovu. Jsou tu jmenována různá bojiště, ale s obdobnou vypravěčskou technikou jako v ostatním RK. V LS se místo děje omezuje na sněmiště a na Vyšehrad .
Další specifičnost popisu v orální poesii tkví v tom, že bytosti, jichž nikdo neviděl, jsou charakterisovány povšechně, aby vznikl nejasný, ale postačující dojem, nikoli přímý názor. V Gillgamešovi je ,,hltavý a ohnivý drak'', ale dále není o něm nic bližšího řečeno; nedovídáme se podrobnosti o upíru Grandelfovi a Beowulfu, ani o duších v podsvětí, navštíveném Odysseem . Kdo by tu nevzpomněl na ,,lítou saň'' v LS, na Luďka ze Záb., který také ,,pije krev'' jako vampyr, nebo na stíny ,,mrtvých'' ze Záb. a Čest., které ,,těkají po stromech'' a jichž se bojí vše živé kromě sov?
Jiná shoda: strohost, úspornost při líčení jízdy na koních (Bowra, Heroic, str. 211 nn). I jinde se dovídáme, že bojovníci letěli jako jaří sokoli (v Záb. ostříži) přes hory a lesy, řeky a jezera bez podrobnějšího popisu nebo lokálních označení. Přitom ,,fury they breathed'', což upomíná na oblíbený obrat ve starší části RK ,,soptati krutost''. Lovci paralel tu mohli načerpat další shody z epiky -- norské.
Ale pro duchovní příbuzenství není třeba cestovat tak daleko. Stačila by i naše Alx. tam, kde bychom se chtěli seznámit s požadovanou nebo postrádanou plastičností a názorností při popisu bitev a zápasů, které tvoří hlavní obsah skladby. Dějepisec, kronikář nebo pisatel memoárů by nás informoval, co dělalo vlastní a nepřátelské centrum, pravé a levé křídlo, jak si počínali jezdci, pěšáci, lukostřelci, prakovníci atd. Orální pěvec však dá vojskům srazit se (přitom zpravidla čteme nebo slyšíme nějaké příměry a přirovnání ) a poté přikročí k popisu půtek jednotlivců. Alx. a jim podobné skladby tu přebíraly náměty a techniku z ústní epiky; thematickým shodám budeme věnovat zvláštní odstavec. K věci viz poučení např. u Skendiho, str. 97. Nejpodrobněji se vždy seznamujeme s hlavním soubojem (Achilleus - Hektor , Roland - Olivier , Rustam - Sohrab , Záboj - Luděk, Čestmír - Vlaslav, Jaroslav - Kublajevic). Příkladů jsou desítky a stovky. Hromadné scény jsou ovšem pojímány s individuálními odlišnostmi, neboť bez nich by pěvec upadl do schematismu. Zdá se, že se tomuto nedostatku nevyhnul Ol., neboť jeho původce byl, jak ještě uvidíme, spíše lyrik. Ale zásadní rozdíly v popisu srážky jsou v Ben. (vojska s naježenými kopími a kyji = les proti lesu), v Čest. (obléhání Kruvojova hradiště), ,,zúžení v ostrou hranu'' pří ústupu na Hostýn v Jar., drtivá akce jízdy v Záb. Popisy smrtelných zranění bývají podávány podrobně. V Homérovi je často líčeno, jak hrot zbraně pronikl prsa, obličej, podbřišek, ústní dutinu nebo vnitřnosti; v R je tato drsnost zmírněna, ale přece tu jsou obdoby při pasážích o smrti Kublajevicově, Vlaslavově , Kruvojově, při ,,sedání'' v Lud. a pravděpodobně i na Proužcích , kde se mluví o žalostných skřecích.
Líčení přírodních poměrů potkáváme jenom tam, kde navazuje na děj, hlavně v Záb. a Čest. O městech mluví orální poesie zřídka. Ostatně jich bylo -- v dnešním smyslu slova -- v dobách, o něž jde, ještě poskrovnu. Význačná místa (Vyšehrad) mohou, ba musí být idealisována. Zda ,,rozložité okno'' nebo ,,zlatý trůn'' v RZ mohou být skutečností, nechť rozhodne archeologie.
Pokud jde o určení místa, kde se co děje, musíme mít na paměti, že posluchač zná jádro věcí, jichž byl mnohdy sám účasten (Jar.). K tomu Bowra, Heroic, str. 132 nn. Zevrubnější líčení nalézáme tam, kde národ změnil své sídliště. V R nic takového není, takže získáváme nepřímý důkaz proti sporadicky vyslovované teorii, že vznikly původně jako památka jihoslovanská. Jakýsi náznak migrace lze vidět ve sdělení LS, že ,,naši otcové přišli do těchto žírných krajin přes tři řeky''. Takovéto statické nebo částečně statické motivy odpovídají ovšem prostředí, v němž písně vznikly. Např. v albánských eposech jsou oči, vzrůst, zuby, čela dívek připodobňovány jarní vodě, stromům, větvím, skalní stěně, kaménkům v bystřině atd. (Skendi, str. 162 nn), R se počínají podobně. Viz třeba popis tatarské princezny, v němž se vyskytuje luna, temné lesy -- ale také zlatohlav, neboť jde o 13. století. Příroda se ozývá též v úvodě Lud., kde knížecí dceři ,,kvetly ruměnce na tvářích'', ale je tu i reminiscence na obrábění kovů a úpravu účesů (vlasy zlatoskvoucí, vlas v prsténcích skadeřený). Protože písně R jsou krátké, slovy se neplýtvá. Zpěvy ach. jsou rozsáhlejší, a proto je takovým líčením věnováno více místa. I rozvoj civilisačních poměrů tu vykonal své (oči - drahé kameny, zuby - perly, vlasy - hedvábí apod).
Obraťme se nyní k ryze estetické stránce problému. Předně je třeba si ujasnit zásadní rozdíl orální poesie (včetně lyriky) proti umělé. První z obou žánrů má vždy za předmět konkrétno, jednotlivinu, druhá operuje s obecnostmi. Proti přímému ,,zacílení'', známému z folkloru , stojí obrysovost, abstrakce. Žirmunskij (Poetika a poesie, str. 13) cituje Puškinovy verše, které zde přepisujeme v Křičkově překladu:
Když ulicemi rušnými sám mířím,
když v přeplněný vejdu chrám,
když s mládím nerozumným hýřím,
já zamýšlím se, přemítám ...
Ž. upozorňuje, že básník má na mysli povšechné pojmy: jakýkoli chrám, jakoukoli mládež, jakékoli ulice. Samozřejmě tu jde o jiný literární druh než R, ale příklad nastiňuje metodu, podle níž se měla řídit literární kritika našich památek -- určit napřed slovesný druh a potom (nebo raději nikdy) akceptovat ,,vlivologické'' postupy. Důsledkem onoho ,,přímého zacílení'' je ovšem přesnost vidění, které se právem obdivoval Mareš (Pravda, str. 132 nn), když vytkl rozdíl mezi ,,rozvalující se tmou'' vyplňující prostor a ,,záclonou tmy'', kdy se novodobý básník opřel o metaforu , tedy o tropus myšlený, nikoli očima sledovaný, a tudíž vlastně méně přesný, třebaže poeticky cenný. Již zde se tedy dostává výtka nedostatečné názornosti a plastičnosti do povážlivého světla, do ,,množící se večerní tmy v jeseni''. Zafilosofujme si: je vůbec možné uměleckou činností -- v našem případě literární -- vystihnout přírodu nebo nitro člověka slovními prostředky v celém rozsahu? Tuto otázku si nověji položil E. Staiger (Mecklenburgův výbor, str. 103). Dovolává se mj. Schillerova paradoxu: ,,Mluví-li duše, tu již -- ach -- není to duše, jež mluví.'' Lidská reprodukce je nedokonalá; slovesné artefakty nezachytí plně lidské nitro; výtvarníci stěží zvládnou změnu a jen v malé míře pohyb; a vážná hudba, jak se domnívám, bývá vzdálena od vnímavosti prostého ,,konsumenta''. Jsou prý dva druhy básníků: jedni pláčou, druzí říkají, že pláčou. Rozebereme tedy nyní, s jakou bezprostředností vyjadřovali pěvci R to, co jim tanulo na duši nebo na mysli. Podle Baumgarta (úvodní kapitoly Handbuchu) lze postavit malířství a poesii na týž základ: prostými slovy vyjádřit děj nebo cit tak, abychom jej před sebou viděli. Proto také byly R tak bohatou inspirací ilustrátorům, sochařům, řezbářům atd. Bez duševního souzvuku autora, přírody a příjemce nemůže pravé umění vůbec existovat.
Kdyby byl jazyk R málo názorný, byla by se v něm projevovala tzv. dekonkretisace, Je to novější básnický postup, který může být někdy účinný (při reflexích apod.), jindy nikoli. Pojednává o něm např. Bečka (str. 36 nn). Příklad: bílý snížek změněn na ,,bělost sněhu''. V RK Jah. je ovšem koníček ,,bílý jako snížek''. S věcí souvisí též větší nebo menší užívání abstrakt, názvy duševních hnutí nebo vlastností.
Ale pozor! Neříkáme, že by takové výrazy v R chyběly. Mnohdy jich pěvci užívali s oblibou. Ale jádro věci záleží v tom, že jim připisovali schopnosti bytostí živých, tedy je personifikovali. Dějového momentu dosahovali ovšem zejména spojením se slovesem, takže vznikají obraty, v nichž je sledované slovo podmětem nebo předmětem. Tak nalézáme takováto spojení: umy dorůstaly, třas osedl (vrahy), hněvy uchvátily, Kruvoj řval chrabrost v lidi, prudkost vyrazila Luďkem, soptati krutost, zloba potře + předmět, radost zazněla, (Oldřich) ,,snahú chváta'', žel rval srdce, bodrost se rozestoupila v myslích, hoře se rozneslo, holub vrkal své hoře (zármutek), Kruvoj hoře způsoboval, srdce v hoři pohroužena, vzmužte chrabrost (katachrése?), krutost rozpálíme, krutost neste, krutost byla bouřícím nebem, strach vyrážel skřeky (akus. nebo instrum.) a další. Výběr těchto ,,abstrakt'' je typický, neboť jsou to pojmy jednoduché, primární, ryze epické (Bečka, str. 98). Mimochodem poznamenáváme, že tohoto způsobu užíval i Linda (dutost harf!), ale nevhodně. Nicméně jsou adjektiva souznačná s výše citovanými substantivy v převaze: lítý, bolný, bujný (proti bujarosti), jarý proti jarotě, krutý, milý proti milosti a krutosti, radostivý a radostný proti radosti, silný proti síle (to znamená nejčastěji ,,velký počet'', sila búři sě v Ben.), slavný, strašný, tvrdý proti tvrdosti nebes (to je výraz konkretisovaný - pevná cesta, po níž chodí slunce), udatný a udatý proti udatenství, věhlasný proti věhlasu, zlobný, zlobivý a zlostivý proti zlobě, žalostný, žalostivý proti žalosti, žalu atd.
Novější lidová píseň už není tak důsledná. Marčok (str. 67) cituje některé příklady: šuhajova krása zle volky nepásá; lásko - kde ťa ludie berú (ale zde je pěkné připodobnění ke vzácným bylinám); Haničko ... prebije mi serdco tve rumene ličko (reminiscence na řemeslnickou činnost, analogie v R není, ač ovšem ,,ruměnci ktviechu'' v Lud.).
Jak známo, byla MPKV objevena zhruba rok po R. Přesto změnil ,,padělatel'' svůj básnický úzus za tu dobu velmi značně. Tento pozdější text, ač nevelký, má hodně abstrakt, ale jsou do něho vmontována krotce, bez fantasie, spíše jako klišé minnesangu : dívka ... moje žádost, spasenie očima (vokativy), prúd slastí, početie veselé, moje radost, mój žel, milost mi vyjavi dóstojnost, mysl mě pudí lúbiti, blaženstvie přijide.
Obrozenci -- po výtce racionalisté -- si velmi libovali v opisech osob nebo pojmů. Vznikal tak dojem pisatelovy učenosti a sčetlosti, ale leckdy na úkor poesie. Příklady lze nalézt kdekoli, např. u Žirmunského, výše uvedený spis, str. 37 nn. Tak nalézáme: svatostánek vědy (universita), vesnický Kyklops (kovář), hostina Bakchova (pitka), polní daň (med pro včely), voskové cely (úly), bloudit strunami lyry, něžná vášeň (láska), má železa (pouta), olova veselý svit (kulka). Tento úzus, částečně i Jungmannův , by byl pro pěvce nesrozumitelný a nepřijatelný, ač ovšem některé anachronismy by nepadaly v úvahu vůbec; není však jisto, zda by se byl i tu skutečný falsátor vyhnul všem útesům, které mu hrozily.
Řeč R je plastická i názorná, přitom však hutná, ,,lapidární''. Jedním z dokladů, proč tomu tak je, se jeví také početné, převažující užívání slov s velkým pojmovým obsahem proti rozsahu. To jsou sice věci patřící spíše logice, ale je tu na prospěch připomenout Bečkův výklad (str. 29 a zvláště 32 nn). Strom je pojem o celkovém rozsahu (je jich mnoho), ale o malém obsahu (nedá se o něm mnoho říci). Při ,,jabloni'' by tomu bylo naopak. B. má i příklad ze sloves: přiblížil se - přikradl se. Druhé verbum je obsažnější, tudíž i básnicky výraznější. Vnucuje se analogie z R: přibočil se (Lubor ke svému sokovi, Lud.) je v dané soubojové situaci jistě vhodnější než třeba ,,přiběhl, přiskočil'' apod. Vyčerpati toto dílčí thema tu ovšem nelze, neboť bychom museli opsat většinu R, a tak musíme ponechat čtenáře, aby si tento jev vychutnal sám, pokud se ovšem dostane k R v pečlivém přepise do staré češtiny nebo aspoň k citlivému překladu. Spokojíme se tu výběrem ukázek -- příkladů zvlášť průkazných nebo takových, k nimž byly vzneseny námitky. Na újmu nám ovšem je, že leckdy přesný význam slova ani neznáme, ba setkáváme se i s výrazy jinde nedoloženými.
,,Búria rozvlajáše'', LS, spíše než ,,pohnula'', to by mělo větší rozsah, menší obsah. Tedy ,,bouře rozvlnila Vltavu ''. ,,Sesypavši tuču'', LS, nikoli žádané ,,ssuvši'', ač ,,posúti'' je v Jar., v němž jde však o dokončený akt -- úrodu zavalenou krupobitím. Ale žádný lijavec nebo mrak, o němž se mluví v LS, nespadne najednou. ,,Sprosi kněžnu'', tj. ,,uprosila'', řečeno pregnantně (LS). Trut pogubi saň (LS). Bohužel nevíme, jak to učinil, snad odsekáním hlav. Proto přesnější než třeba ,,zbi''. Posluchačům byla pověst ovšem známa. ,,Nález, ký by směril (bratry)'', LS; nejen smířil, ale i porovnal, ne-li pokořil. Snad by se tu hodila dnešní ,,usměrnil''. Govoriti, hovořiti, hovor: tak vždy o projevu na sněmu nebo aspoň mezi více lidmi. Při dialogu bývá ,,vece'', kdežto ,,mluviti'' znamená delší souvislou řeč; o jednorázovém projevu se užívá sloves ,,řéci, řeknúti, řiekati''. ,,Vrši sě promodrujú, vzchod šerý projasňuje'' -- o ponenáhlém úsvitu, výborně slovy vystiženo. ,,Siečné rány sekú'': Ol., výraznější než ,,udeřiti'', jež je v R ovšem také. Zde však je míněno zasažení nepřítele ostřím, kdežto druhé sloveso vyjadřuje jakýkoli úder. ,,Polené davem trčú'', Ol. = běží, ale strkajíce se navzájem, tedy v panice. ,,Shlučechu sě ludie'', Ben. Bylo jich mnoho, a to podrážděných, hlučících. Méně básnické by bylo ,,sešli se''. ,,I by Němcém prnúti'' (často v RK), ke kořeni ,,per'', původně ,,létati'', o kvapném útěku. Tak i ,,palovati'' = upalovati, Jar.; ,,Kublajevna sě otpravi'', tj. ,,vypravila se'' s průvodem a nutnými potřebami, jistě obsažnější než třeba ,,vydala se''; ,,Zora sě sieje'', Jar., o matnějším/měsíčním nebo hvězdném svitu. Při intensivním dojmu se užívá výrazů ,,zírati, hořeti, úsvět'' atd.; ,,spěti, spěchati'' silnější než ,,táci, táhnúti'', ač i to je v RK. Jsou tu i slovesa ,,blížiti se, hnáti se'', vždy přiléhavě k situaci; ,,postúpati'', Jar., tedy různým způsobem se hýbati s místa; ,,Tataré sě dodráchu lúto'', tj. přes zoufalý odpor obyvatel, jejichž územími procházeli. Tak i křesťané ,,úsilno sě drúce'', Jar.;,,Tma zapřieti zraky'' Jar., tj. postavila clonu; ,,křestěné náspy vrhú'' Jar., tj. navršili už založené opevnění. Méně vhodné by tu bylo ,,zříditi, vystavěti, zbudovati''; (křesťané) ,,mknuchu sě prudko vz chlumek vzhóru'', Jar., nelze snad ani přesně přeložit, význam je patrně ,,jedním vzmachem kvapně vystoupili'' apod. ,,náspy rozkotati'', Jar., přesnější než méně obsažné ,,bořiti, ničiti, povalovati'' atd., neboť tu jde o násilné rozboření, rozmetání náspů na různé strany; ,,den sě rozhořieva'', Jar., úsporně řečeno o pomalém stoupání teploty; ,,Věstoňa (Vratislav) chváti'', Jar., tj. prudce popadl, nikoli jen ,,jal, chytil''; ,,pohynem-li žiezňú'', Jar., přesně vystiženo hynutí jednoho po druhém, lépe než ,,zemřeme-li'' apod.; (Hospodine) shlaď je (nepřátely), Jar., tedy ,,vyhladit'' tak, aby po nich nic nezbylo, proto i ,,u věk a věky věkoma''. Ale i ,,potři'' je původně metaforické , názorné a výstižné. ,,Sien sě koti přě druhého'' -- vyjádření zmatku v boji muže proti muži, Jar., lépe než ,,pade'' apod.; ,,Vrahy mláti'', Jar., jako kladivem o zuřivém bití, silnější než třeba ,,tluče''; ,,Meč vtasi'', Jar., tedy jako do pochvy, takže ostří úplně zmizelo; ,,Ucho střieže'', Jar., neboť boltec se dá snadno ,,ustřihnout'', lépe než kdyby tu bylo ,,otrazi'', to je v Záb. o kusu štítu; ,,Lev nastřelen'', Jar. -- zde by bylo ,,raněn, zasažen'' snad i ,,postřelen'' méně plastické; ,,Kyčlu protče mečem'', Jar., vyjadřuje, jak meč pronikl; ,,Holedba sě Vlaslav'', Čest. o prázdné, ,,holé'' chvále (základem je ,,goljaď, goled6''); ,,Hlásáše pohaněnie'' a ,,hadlivě ny pozýva'', Čest., obé je silně zdůrazněno a znamená hlasité tupení protivníka; ,,Prolétni lesy'', Čest., jde o spěšné vykonání cesty, proto následuje i příměr ,,jeleniem skokem''; ,,Vlaslav sě koti'', viz výše ,,sien sě koti'', Čest., o marném úsilí vstát, jde o smrtelně zraněného; ,,Morana jej sýpáše'', Čest., nedosti jasné, ale patrně ,,halila, oblékala'', viz naše ,,vydání R'' s krátkým komentářem. Myslí se asi, že smrt jej neprodyšně halila do temnot jakoby do brnění, z něhož není úniku; ,,Vlasi vějú'', Lud., znázorňuje nejen půvab sám o sobě, ale i pohyb kadeří ve větru apod.; ,,Uondána, unavena'' o dvou zápasnících, Lud. Který výraz je silnější? Zdá se, že druhý, neboť ten se vztahuje k náročnějšímu souboji. Jaké to jemné rozdíly (obě slovesa by se hodila do rytmu stejně dobře) vystižené ,,padělatelem'' z doby, kdy se nová čeština teprve tvořila! Lubor ,,sě přiboči'', Lud., lépe než ,,přiblížil se'', pěvec vyjadřuje lstivý nebo obratný bojový manévr; ,,Záboj obzíra krajiny'', o širokém rozhledu (Záb.), je tu ostatně i ,,na vsě strany''. ,,Hada potřieti'', Záb., jde o rozdrcení hlavy a zároveň úplné zničení nepřítele, nikoli ,,zabíti, usmrtiti''. ,,Shladiti'' by bylo též vhodné. ,,Ranami vsě po sobě stesasta'', Záb., je řečeno o lehčích svrchních poraněních. ,,Vody uchvátichu množstvie cuzích'', Záb., tedy ,,uchopily a stáhly pod hladinu''; ,,Velé dúš těká po dřevech'', Záb., nikoli ,,běhá'' nebo ,,létá'', jde tu o přerývaný, nepravidelný a snad i neúčelný pohyb; Sbyh., ,,Junoše žalostivo vzdycha (po své milé)'', tedy nejen ,,běduje, naříká'', ale i ,,touží''; ,,Ty bysi byl vydřel krahujcu svú drahú'', Sbyh., tedy po tuhém boji, po ,,dřině''; ,,Kytice plyje'', Kyt., tj. pluje, nepotápí se ani úplně, ani částečně jako ryba nebo ssavec (Mareš); ,,Je sě milá žalovati'', Jah.: to není jen ,,projevovati žal'', ale i stěžovati si, s přechodem od původního významu k deetymologisovanému; ,,Přižech děvče k srdcu'', Jah., silnější než ,,přitiskl'', ale ne hrubé, to by bylo ,,přimáčknout''; ,,Junoše rozráže vrahóv shluky'', Jel., předmět se vhodně váže na přísudek; ,,Podskoči naň vrah'', Jel., pregnantně o úkladné vraždě; ,,Krahujci pokrakujú'', Jel., jistě ne unisono, proto je tu prefix a nedokonavý vid; O plastičnosti pozvolného hynutí růžového květu nebo keře v Róži jsme se již několikrát zmínili; ,,Svlekl sě prstének, smekl sě kamének'', Róže: k povšimnutí jemný rozdíl. Proti kruhovému prstenu, jenž sklouzne, se kamének vytrousí; ,,Otvedechu zmilitka'', Skř., řečeno absolutně, neboť jen tento akt dívku zajímá, po důvodech se neptá, o nich pěvkyně nehovoří.
Tyto příklady by se daly ještě hodně rozhojnit.
Dosud jsme dovozovali básnickou sílu R z invence a fantasie jejich pěvců jakožto tvůrčích osobností. Ale nelze nepřihlédnout k možnostem staré češtiny, která byla po mnohých stránkách plodnější než novodobý jazyk, umějíc vyjadřovat i stavy a vztahy, jejichž vystižení je dnes buď vůbec nemožné nebo takové, že si vyžaduje opisů leckdy nemotorných nebo kostrbatých. O těchto jevech jsme podrobněji pojednali v Rozboru , a proto zde budeme co nejstručnější. Uvádíme jen rychlý přehled s případnými citacemi z naší starší práce: Bohatší vidové a časové poměry, schopnost vyjádřit současný děj dokonavým přechodníkem, Jar. 9,11, Čest. 16,32, Jar. 10,4 (čaroději přišli ,,přinesúce třti'' aj.); viz str. 307 nn, sem se dále druží aorist, který vyjadřuje i děj nedokonavý, ale spolu ukončený, tedy čas výpravný, epický, a naopak imperfektum též od sloves dokonavých, ale opakujících děj v čase, v prostoru nebo v mysli osoby, o niž jde; slovesa obojvidová; užití perfekta a plusquamperfekta o dějích trvajících svými následky do přítomnosti, resp. do minulosti; rozlišení aoristů ,,běch'' a ,,bych'' s pozůstatky původního plného významu slovesa; schopnost vyjádřit přerývaný, postupný děj přechodníkem minulým od sloves dokonavých i nedokonavých (LS, v. 4 nn, Róže 28,2).
A další jevy: předuniverbisační stadium jazyka, kde splývá duševní hnutí s hmotným projevem -- my řekneme ,,rozhněvali se'', ale pěvec ,,hněvi uchvátichu obě straně'', Ben., (Rozbor , kap. 11.2). Takové obraty najdeme hlavně na těchto místech: LS 92 nn, Ben. 7,1; Jar. 11,11; 11,23; 13,19; Čest. 14,20; 14,26; 17,24; 17,32; Lud. 18,25; Záb. 20,28; 21,11; 22,6; 22,29; 23,16; 23,19; 24,2; Op. 28,19. Ve starší části R je takových případů podstatně více než v novějších písních. Živá symbolika hlásek (Rozbor , kap. 12.5), z nichž temné, široké značívají -- mnohdy zvukomalebně -- něco nepříjemného nebo aspoň hlučného, břeskného (uderichy zvuky bubny hlučné Ol.) proti vokálům úzkým ,,i, e, ó'' (ve slovech militek, militka aj.); Stará čeština, aspoň ta, kterou známe z R, v zásadě postrádá různých metrických výplní, oblíbených u některých novodobých básníků, zvláště těch, kteří psali v jambech ; Citoslovce mívala plný význam, ,,ten'' nemělo ještě funkci členu a také mnohé částice ,,tu, nynie, sěmo, tamo'' měly ještě plný adverbiální význam a nebyly nepřizvukovanými veršovými vložkami (Rozbor , kap. 11.7); kořenná substantiva jako ,,vid, prask, chod, tah, kot'' a další byla vlastně obojvidová (Rozbor , kap. 10); slovesné prefixy mají téměř vždy živou funkci, nejsou tedy ,,mrtvé'' a neslouží tak často jako v pozdějších skladbách k pouhému vystižení dokonavosti; Rozbor , kap. 11.6; hypoteticky lze uvažovat o tom, zda byl původní slovní přízvuk spíše výškový, zda nebyl silnější než dnes. Bylo-li tomu tak, působila recitace R jistě účinněji, byla zvučná a pádná, přičemž padaly na váhu jistě i rozmanité fonetické nuance, o nichž dnes nic nevíme; stará čeština měla více komposit , a to básnických (srv. dávné OJ, náš Rozbor , kap. 10.7. a část onomastickou); konečně metaforičnost a metonymičnost (lexikální); tyto tropy byly v době R početnější a výraznější, než se jeví nám, kteří se díváme na mnohé výrazy jako na běžné, ustrnulé. Třeba naše ,,rozřešiti'' znamená prosté ,,rozhodnout'', ale pěvci LS, kde se toto sloveso vyskytuje, jistě tanul na mysli původní obraz: rozvázati uzel, tedy ,,dát do pořádku složitou právní při''. Sem patří též slovesa dnes jen pomocná, kdysi však plně funkční: býti (viz výše), moci (mohúcí = mohutný, silný), směti (odvažovati se) aj.
Některá slova, jež mají proti dnešnímu užívání smysl plnější a pregnantnější, jsme již uvedli. Zde připojujeme několik dalších. Kde to pokládáme za účelné, uvádíme i výrazy již vyhynulé. O bohatosti slovníku R viz rovněž výše.
Tak máme: mútiti = kaliti, ale i zarmucovati; plzný, původně kluzký, tj. orný pro pluh, později též prospěšný, tak v R i v MV ; naríkati = bolně si stěžovati; pogubiti = utlouci(?); rozrěšiti, směriti viz výše; búřiti - též o lidské síle (furere); dav = lidé na sebe natlačení, ,,dávící se''; hlahol znamená zvuk a spolu též signál; hlásati = hlasitě se modliti, k tomu i hlasonosný; hluk = hlučící vojenská jednotka, mluví se o hluku ,,radostném'' a myslí se obojí; holeďbati sě, viz výše; komposita jako jarobujný, jarohlavý, (silný a vzteklý, vzteklý a pošetilý), tedy dva významy v jednom slově; šedošerý , dlúhopustý; kotiti sě, tedy být sražen a váleti se; krutost = válečná zuřivost, ,,elán'', přesný překlad je tu snad vůbec nemožný; kyprý = nejen ,,zkypřený'', ale i čerstvý, vhodný k ,,rychlení'' květin; mocný a mohúcí, nevzmožný = nemožný, ale z příčin objektivních i subjektivních; obih = hojnost i štěstí; odolati = sraziti nepřítele dolů a tím jej přemoci; pleňúcí = plenící a zároveň plenivý; plýti viz výše; podskočiti viz výše; pol = rovina, břeh, okraj, na nějž lze po srázu vystoupiti viz výše; postúpati viz výše; posúti = posypati tak, že celý povrch pole je pokryt a úroda zmařena; pótka = zápas muže proti muži tak, že se jeden druhého dotýká (týkati sě rovněž v R doloženo); přibočiti sě = vpadnout v bok; prnúti viz výše; promodrovati sě, projasňovati -- modř a jas vystupují z šera; protknúti nebo spíše protci = seknutím proraziti; prudký = ženoucí se vpřed proudem; řehtati o lese, ozývajícím se ržáním koní; tak i řičeti; rozprnúti viz prnúti; sen = sen spícího; stříci, střihnouti = hladce useknout; strojiti sě = připravovati se duševně i vybavením; strojná kráse = umělá, snad i ,,rafinovaná''; téci jako proud, o vojsku útočícím vlnovitě; těkati viz výše; tuča = bouřný mrak a zároveň déšť již se lijící; túžiti = rmoutiti se, ale patrně již s nádechem dnešního významu; uondati sě = po souboji, jenž měl několik etap; úsilný = nasilný a zároveň snažný; věhlas = rozum, ale spolu jeho uplatňování (též patřičnými slovy, radou na sněmu); věkožizný = asi dávající sílu i život; do jisté míry sem patří též adjektiva s komponenty přě-vele, vsě-; věrný o ruce jež se zavázala k věrnosti (prolepsis); vražba = věčná smrt, k níž svádí ,,vrah'', v tomto případě ďábel; vznojený - jedním slovem vše řečeno: horký, o nebi pokrytém parami, neboť předpona vz- značí vznik i směr; zapoleti - o zraku, vzpláti hněvem; zapovídati = asi činiti rozhodnutí, vyhlašovat svou vůli, snad i přislibovat; zbíti = zabíti ranami; zdieti (sě) = vést určitý způsob života, v Záb. se myslí život neutěšený; zkusiti = silně zakusiti (chrabrost protivníkovu); znamenati = trvale se pamatovati; ždáti = toužebně čekati. Bylo by lze uvést ještě další doklady.
O synonymech, lépe řečeno o slovech s významem sobě blízkým, jsme pojednali v Rozboru , kap. 12.8, proto se budeme snažit, abychom se neopakovali. Děj R probíhá vždy rychle, dynamicky a bojovně. Je tedy nasnadě, že největší výrazové bohatství najdeme při vyjadřování pohybu (bieci, téci, táci, táhnúti, blížiti sě, bráti sě, spěti, spěchati, stúpiti + různé prefixy nebo vidová rozlišení, jíti, choditi, dokročiti, trčeti, hnáti (sě), chvátati, prnúti, palovati), bojových operací (bíti sě, zápasiti, bojevati, vojevati, váleti, klánie), porad a sněmovních jednání (dieti, řieci, mluviti, věcěti, govoriti a hovořiti), světelných efektů (hořeti, pláti, plápolati, sieti sě, lsknúti sě, zapoleti sě, sžéci, zlatostvúcí, zírati = zářiti aj.), smrti, porážky (zabíti, zbíti, svíceziti, odoleti, porúbati, pogubiti, shladiti, potřieti, vymýtiti, shynúti, umřieti, zajíti k otcém), pláče a bolesti (plakati, nařiekati, bědovati, lkáti, sténati, túžiti, vzdychati, žalovati, mútiti srdce), různých zvuků (řehtati, řičeti, řváti, úpěti, volati, zvučeti, zevznieti, rachot, jeket, syket, chřest, drnket, ryk aj.), duševních hnutí (rozohniti, rozpáliti, rozlútiti sě, rozznojiti sě, rozkacený, zapoleti sě, zjařiti sě, vaditi sě, zamiesiti sě hněvem, zazlíti sě, vzjetřiti sě), mechanických postupů (bíti, tlúci, mlátiti, krušiti, rozhrušiti, smačkati, sdrtiti), vládních a vojenských rozkazů (rozkazovati, veleti, vévoditi, kázati, hlásati). Také tento výčet není úplný, ale k ilustraci bohaté slovní zásoby a schopností, s nimiž pěvci volili různé přiléhavé (a tudíž názorné i plastické) významové odstíny, jistě postačí. Opět se vynucuje srovnání s obrozenci, z nichž mnozí ještě tápali v nesnázích, jak daný pojem správně vystihnout, což se jim leckdy ani nezdařilo.
Vraťme se ještě k otázce, do jaké míry je básnická řeč vůbec schopna vyslovit děj a cit, zda je tedy s to ,,mluviti za lidskou duši''. Budeme mít ještě hodně příležitostí k estetickému hodnocení R, ale zde uvedeme hned několik míst, kde se pěvci přiblížili svému i posluchačovu chtění nebo ideálu snad nejvíce. Soudím, že se jim to dařilo hlavně tam, kde spojili dva nebo více básnických prostředků, formu s obsahem, zvuk s myšlenkou, snad i notu se slovem. Z LS máme na zřeteli smutek řeky Vltavy ned bratrským svárem a nešťastným rozbrojem v zemi; patetický výstup Chrudošův , vždy ceněný jako velmi plastické líčení; z Ol. popis probouzející se Prahy, který není ,,novoromantický'', ale středověkově symbolický, podaný s orální ,,pořádkumilovností'' , o níž pojednáme později; v Ben. je hodna obdivu přísná, koncisní strofická forma i její vazba na obsah; v Jar. jednak uvedená již řeč Vratislavova, jednak umělecká osnova, s níž je hlavní obsah zasazen do historického pozadí; v Čest. vyjádření národní nenávisti k zrádcům a věrolomníkům, končící bídnou smrtí Vlaslavovou , naturalisticky líčenou; ve Sbyh. spojení lyriky s epikou a dramatický dějový spád; v krátkých písních upřímnost hlubokého prožitku v přírodním rámci a nepochybně i citlivé spojení s hudebním doprovodem.
Za nejcennější části RK pokládám Jel. a Záb. První z obou skladeb je geniálně vyjádřeným projevem pohanského pantheismu , lze-li o něm hovořit: zavražděný jinoch je pojat jako nedílná součást všeslitovné přírody, která projevuje svou účast slovem i činem. Verš ,,zevzněchu mútno žalostiví lesi'' (tj. jistě ,,lěsi'') je kromě toho snad nejzdařilejší zvukomalbou v české literatuře; věc osvětlíme ještě na vhodnějším místě dále. -- Záb. zaujme hlavně charakteristikou hlavní osoby, jež je duševně i tělesně neobyčejně silná, ne však prostá citu, ba pokory. Nevím, zda bychom někde nalezli (v literatuře nebo v politickém životě) řečníka, který nepřemlouvá národ s tribuny, ale stoje ,,najníže'', neboť jeho mysl je ,,najníže pohrúžena v hoři''. S touto zdánlivou sentimentalitou je sloučena nemalá státnická bystrost, i když ji pěvec vyjadřuje slovy naivními, někdy třeba i náš nesouhlas budícími. Nikoli vraždy, loupeže, žhářství a násilnosti, ale to, že vetřelec hodlá změnit duši národa, v sobě skrývá největší nebezpečí!! Básnicky velmi cenná je též malba rytmem, jíž je provázeno stíhání poraženého nepřítele jízdou -- vedle dalších předností skladby, k nimž se ještě dostaneme.
Závěrem lze říci: tomu, kdo upřel Rukopisům ,,názornost a plastičnost'', je text písní neznám -- anebo je nutno odpůrcům vytknout, že nepronikli hlouběji do našeho středověku a nedokázali s jeho duchem uvést v soulad jazyk našich pěvců. Šlo tu zřejmě o přepisování téže these z knihy do knihy. Masaryka lze za jeho estetický rozbor částečně omluvit tím, že v době ,,velkých bojů'' o R neuměl dobře ani čestinu současnou.