Vedle jiných výtek proti původnosti našich textů slýcháváme a čteme námitku, že jazyk RZ a RK je proti psaným českým středověkým památkám příliš snadný. Ale postrádáme tu bližšího odůvodnění.
Předně je možno proti tomuto tvrzení namítnout, že jsou tu dodnes místa, jimž plně nerozumíme nebo jejichž smysl není jednoznačný. Vcelku je ovšem sledovaná orální poesie vždy srozumitelnější než mnohý umělý výtvor, ač ani Dalimil není k četbě zvlášť obtížný. Opírá se totiž jednak o prameny vyšedší z lidu, tedy o zpěvy příbuzné Rukopisům, ba možná o ně samotné, jednak o své vlastní neb od jiných přejaté stereotypní obraty. Alexandreis je ovšem pro čtenáře obtížnější; je poutána metricky, stylisticky , obsahově -- neboť se drží cizí předlohy; pochybuji však, že má bohatší slovník. Jakožto Čechům nám ovšem četba R nepůsobí zvlástní nesnáze, a tím se dostáváme k jádru věci. Kdo se ,,začte'' do Homéra , probíhá jeho textem rychle a snadno, neboť si osvojí jak výrazivo písní, tak i ,,formule'' a ,,formulové výrazy'' , jimiž jsou Ilias s Odyssejí plně nasyceny. Orální epika a lyrika byly a vlastně, pokud existují, ještě jsou vždy ,,lehké'' k pochopení, neboť jinak by přítomné nezaujaly, nebyly by zapamatovány, reprodukovány ani dále šířeny. Už délka písní je volena tak, aby je mohlo obecenstvo pohodlně sledovat až do konce. Psychologie nás poučuje, že napjatou pozornost nikdo neudrží bez mimovolného ,,vypnutí'' déle než 45 minut. Homér je ovšem dlouhý. Byl jistě recitován po částech nebo etapách, ale zato konstatujeme co do trvání zpěvů analogii R se srbochorvatskými písněmi (Krzyžanowicz, str. 97). K věci též Bowra, Heroic, str. 115 a Mareš, Marnost, str. 224, který zde zdůrazňuje mj. hlavně nezávislost svobodného tvoření proti skladbám, opírajícím se o umělé předlohy.
Poněkud obtížněji se řeší otázka, do jaké míry jsou R poplatné minulosti, jaký byl poměr pěvců a písařů (ti stejně jak oni žili už v době křesťanské) k ,,pohanským'' tradicím, objevujícím se ve starší části RK a RZ. Problému jsme se již dotkli v úvahách o historické věrohodnosti skladeb, ale zde je nutno vzpomenout tzv. sociologického důkazu falsifikátu. Středověký člověk by se prý neodvážil chválit předkřesťanskou minulost národa, neboť by mu hrozilo ,,spálení na hranici a po smrti oheň věčný''. Tento názor na dobu vzniku i pěstování orální poesie ve středověku je hrubě zkreslený a jednostranný. Kdyby byl správný, nemohly by být ani v klášterech opisovány všechny starověké latinské a řecké texty, nebyl by Aristoteles a Vergilius takovými autoritami, že první býval zván prostě ,,philosophus'' a druhý ,,poeta'', aniž se uváděla jejich jména. O římském básníku by to jistě platilo i v případě, že by nebyl složil svou pověstnou -- a spornou -- čtvrtou eklogu. Nebyly by přežily ani výtvory folkloru , ani herojské písně. Mluvit o ,,supranaturalismu'', o ,,blouznivém mysticismu'' nebo ,,ultramontanismu'' zde znamená nahrazovat pravdu jen jejím skrovným výsekem.
Musíme se spíše ptát, do jaké míry jsou R konservativní. Je to otázka nesnadná, máme-li jen zbytky jednoho jediného textu. Zdá se však, že je nutno odpovědět kladně, i když se ovšem na tradici nejvíce lpělo při dílech náboženského obsahu (Bogatyrev, Voprosy, str. 382 nn a 393 nn). Jádro i duch písní R asi zůstávaly v zásadě týmiž, jak ostatně dokazuje i Jel. z 13. století; je ovšem samozřejmé, že třeba válka Čechů s Lučany byla thematem i jiných skladatelů a zpěvů. Setrvačnost, s níž se tradují folklorní motivy, dosvědčil už Nebeský (ČČM 26, 1852, sv. 4, str. 152) a v návaznosti na orální tvorbu vůbec Chadwickové (II, str. 249 aj.) zejména s odkazem na ruské byliny. Inteligence nebo spíše intelektuálové vždy hovějí spíše novým myšlenkovým proudům než prostý lid. Mnohá themata jsou nadmíru stará, přecházejíce od věků do věků, od národa k národu přes velké vzdálenosti. Příklady u Bowry, Heroic, str. 298 nn. Autor knihy zde uvádí Proita a Bellerofonta, Pelea a Krethea , Putifarovu ženu , Euripidova Hippolyta , Davida a Mhera (arménský epos ), vše jako cestování téhož motivu, téže dějové zápletky.
Už jsme dovodili, že historická věrnost v R převládá; tím však neříkáme, že by tu nebyly vůbec zastoupeny archaické pohádkové motivy . Náleží k nim patrně Trut a jeho vítězný boj s ,,lítou saní'' (LS 36). Jindy lze usuzovat na pradávný původ spíše jen dohadem. Tak třeba upomíná Tetva Popel (LS 15) a jeho ,,starý rod'' na Popelku, Pepelova, Popelvara (slovenský folklor ) a na ,,ležoboku'' Ilju Muromce , na Odyssea v žebráckém přestrojení. Tito ,,usmolení'' podceňovaní hrdinové nabudou zpravidla sil a proslulosti zázračným zásahem. U ,,Tetvy'' nalézáme zajímavou shodu s germánským Tetleifou (Ditleibem); Detlev od ,,diot'' - lid, ,,lewe'' starohornoněmecky ,,lev''. Viz u Žirmunského, Epičeskoe, str. 109 nn. Reminiscencí na ony bohatýrské doby je snad i Zábojův bojový čin (často odpůrci zle kritisovaný), jímž byl po úderu mlatem poražen strom a zabito třicet lidí (Záb. 23,4). Ale nikdy si nejsme jisti, zda nejde o pozdější přídavek lidové obraznosti.
Jsou ovšem případy, kdy je nám konservatismus orální poesie velmi vítaným -- nebojme se říci -- historickým informátorem. Pokud se národ nesmísí s cizinci -- dobyvateli -- uchovává své písně bez přerušení. Proto je ovšem nutno R datovat před německou kolonisaci a před výraznější projevy gotisace v našich zemích. Kroniky mohou být méně spolehlivé, neboť v nich bývá zaznamenáno jen to, co autoři nalezli ve starších psaných předlohách. Historie Inků je známa jen z lidového podání! O tom pěkně Levin , Ossian, str. 13 nn.
Vraťme se k výtce odpůrců, týkající se neslučitelnosti středověkého křesťanství s oslavou našich pohanských předků. Pomiňme Dalimila , Pulkavu i katolického kněze Hájka z Libočan , ač duch jejich děl je mnohdy Rukopisům nedmíru blízký; uveďme raději namátkově některé jinonárodní analogie. Bowra (Heroic, str. 392) ukazuje, jak jsou v Beowulfu přesně líčeny pohanské zvyky (hlavně při pohřbech panovníků), ač byl pěvec nebo skladatel v křesťanské víře velmi pevný. Vzpomeneme zde jistě tatarského věštění z rákosových otýpek (Jar. 8,22 nn). Hattala (Obrana, 270 nn) upozornil, že staroněmecké Nibelungy a Gudrun patří svým duchem ještě plně národní literatuře, majíce leda nátěr křesťanský, ač ovšem pozdější rytířské zpěvy již zcela patří umělému písemnictví. Žirmunskij (Epičeskoe..., str. 70 a 71) zjišťuje pohanskou tendenci i v gruzinském eposu o Pamsi Bejlekovi , bojujícím proti křesťanským národům Malé Asie a Zákavkazska; obdobně je pojat odpor polockého údělného knížete Vseslava Brjačislavoviče proti potomkům Jaroslava Moudrého při obraně Novgorodu a Kyjeva. Mohl tedy také Záboj hlásat válku proti křesťanským cizincům; v jeho projevu ovšem o skutečné věroučné otázky vůbec nešlo.
Jiným charakteristickým jazykem R je úspornost a hutnost. Žirmunskij (Poet, str. 39 nn) chválí Puškina, že každé jeho slovo přináší něco nového. Totéž lze říci o našich textech; rozumí se ovšem, že nesmíne přihlížet k básnickým figurám a formulím . K rozborům, jaké osvětluje Lotman (Analiz, str. 35) nemáme technických prostředků. Autor dovozuje (pozn. 1-3) obsažnost básnického jazyka proti próze a hodnocení ceny skladby těmito metodami: jde tu o možnost - nemožnost uhodnout z předcházejícího, co bude následovat. Čím snazší je takový výhled, tím zbytečnější je délka textu. Poesie je tedy informativnější než běžný prozaický text -- tedy, jak dodáváme my, třebas i Dalimilova kronika. Statistiky se tu však dělají podle zvuků, nikoli podle slov. Ale i prostou četbou snadno zjistíme bohatost děje v R. Mohlo by se myslit, že třeba Jar. přináší ve své úvodní části jen suchá popisná fakta. Ale není tomu tak. Pěvec ovšem líčí podrobněji to, co sám viděl, ba zažil, ale aktualisoval onu exposici také tím, co slyšel a co se mu zdále hodno zaznamenání (osud Kublajevnin, věštění u Tatarů aj.)
Další kladnou stránkou jazyka R je vkusnost. Řeč je prosta jak stylistických nedokonalostí, tak i přesycenosti a bombastu. Je ,,prostě vznešená'', neobsahuje hrubost nebo dokonce obscénnosti. Zde máme na mysli některá místa, líčící podrobněji ženské půvaby nebo i milostný styk, a to: Jar. 8,9, Záb. 20,31, Sbyh. 26,10 a snad i Jah. 27,6, dále Róže 28,11 a možná Kyt. 26,20. Vidíme tu jeden z prvků, který sjednocuje lyriku s epikou a dokazuje, že celá památka je plodem téhož ducha. Kdybychom měli před sebou mystifikaci, proklouzávaly by do textu jiné žánry (Lotman , Analiz, str. 119 nn). Náplň písní je tedy herojsko-lyrická. Bylo kdesi napsáno, že R čnějí z české literatury jakoby bludný balvan, který se nedá k ničemu přiřadit; dodáváme, že to tak být musí,
že se tu nesmí promítat ani minnesang , ani úpadkové písně o řemeslnících, ani oplzlost ,,májových snů'', ani kramářské výtvory s líčením ,,velikýho mordu'', jenž se stal tam a tam, ani jakýkoli jiný starší nebo novodobý slovesný kýč.
O různých -ismech. Omyly a pravda. Ve starší době (za Masarykovy republiky) byly R jako nepochybný padělek umístěny, jak je přirozené, co do zrodu do počátku minulého století; ale nepamatuji se, že by tu byla bývala snaha začlenit je do některého domácího i světového literárního proudu. Dnes jsme se však takových pokusů dočkali. Bylo to částečně umožněno tím, že se někteří naši odborníci přiklonili k uznání tzv. preromantismu . Ve stručnosti lze říci, že má jít o hnutí z 18. a částečně ještě z 19. století, vzniklé jako reakce na klasicismus a vyústivší později do pravého romantismu . Jeho hlavní znaky by byly: uvolnění dosavadních estetických pravidel, záliba ve folkloru , v minulosti, zdůrazňování citové složky lidského konání, líčení strašidelných a záhrobních výjevů, víra v revoluční vývoj světa. Nicméně se přiznává, že klasicismus byl významnou hybnou silou tohoto směru (Slovník Vlašínův 1984, str. 292 nn, též B. Balajka, uv. spis str. 161 nn). 12.1 Někdy bývá preromantismus ztotožňován s tzv. sentimentalismem . -- Mnozí učenci mu však upírají samostatnou existenci vůbec, a to dle mého mínění právem. Předně by neměl u nás mnoho literárních zástupců v případě, že z něho vyloučíme Rukopisy. A dále: pokládám za nezbytné vždy vycházet od tvůrčí osobnosti umělce. Jistě jsou básníci a spisovatelé, které lze řadit k čistému nebo téměř čistému romantismu , případně k realismu a jeho možná zhoubnému výhonku -- naturalismu. Ale největší světové duchy nikdo do žádné kartotéky nezařazuje; nepřísluší to ani při Homérovi, ani při Shakespearovi , ani při Goethovi, ba není to vhodné ani u klasiků naší domácí literatury. Takové počínání je však nutno odmítnouti také u domnělých preromantiků, ač z důvodů spíše opačných. Kdežto první skupina je složena z velkých osobností, které ztělesňují při plnění svých uměleckých intencí různé prvky uvedených proudů, je druhá charakterisována spíše epigonstvím, nevyzrálostí, pozvolným propracováváním se k ideálu. Hodnotíme-li Rukopisy nízko, jak činí mnozí odpůrci, stává se vykonstruování preromantismu lépe pochopitelným.
Dosud se ovšem udržují dosavadní imputace nebo insinuace při literárním zařazování R, ač se jeví přesun k jakémusi ,,klasicistnímu'' přesunu k jungmannismu, dá-li se to tak nazvat, ba stále více proniká názor, jako by Jungmann o podvodu věděl nebo dokonce jako by byl sám jeho hlavním původcem. Ustavičně se opakuje tvrzení, že tu vznikla ,,pia fraus'' z idealistické touhy po důkazech o vysoké politické, kulturní a mravní úrovni starých Čechů.
Podle K. Krejčího (Česká..., str. 55 nn) jsou v R ,,kolektivním hrdinou lidové masy'' a básník prý vtělil do svých výtvorů ideu ,,obnovy státní suverenity s myšlenkou národního sjednocení''. V RZ prý vystupuje ,,národní parlament''. Vůdčí osobnosti v R jsou prý odrazem osvícenského ideálu spravedlivého konstitučního vládce atd.
O případné ,,historické nevěrohodnosti'' RZ, naplněného snad tendencemi pěvcem zamýšlenými jsme již pojednali. Ovšemže tu není ,,národní parlament'', ale sdružení kmetů, lechů a vladyků. jež je k rozhodnutí kompetentní, kdežto ,,národ'' a snad i ,,sněm sboren'' mohl dát, jak je tomu vždy v orální epice, jen hlasovým projevem pečeť ,,pravdě po zákonu'' . Nikde také nejsou v R ,,lidové masy'' hlavním hrdinou, i když je vládcův poměr k nim lidský -- ale patriarchální. Žádná herojská píseň , ať v R nebo kdekoli jinde, neobsahuje sebemenší náznak nějakého třídního napětí nebo filosofických spekulací politického dosahu. Vzor ,,spravedlivého vládce'' není omezen na díla klasicistů z 18. století, i když byl v té době v literatiře hodně propagován (viz J. Schulte-Sassa , Mecklenburgův výbor, str. 148 s odkazy na sněm v Iliadě , ale i na Platonova slova o filosofech - vládcích). Zkrátka: představitel ,,státu'' tvoří v poesii typu R s lidem vždy harmonickou jednotu, jak ještě osvětlíme v kapitolách o etice R. Uvozovky jsme zde připojili proto, že v pěvcově pojetí nebyly Čechy v Libušině době pevným politickým útvarem, ale jakýmsi svazkem , snad ,,amfiktyonií'', jejímž středem byl posvátný Vyšehrad , neboť jinak by ke sporům mezi Staglavem a Chrudošem , umístěnými do různých krajů země, ani nemohlo dojít. Viz k tomu M. Ivanova , Tajemství... str. 274 nn. Libuše není vládkyní ani konstituční, ani žádnou jinou, nesoudila přímo, byla spíše nehlasující předsedkyní a trochu se blíží dokonce i delfské Pythii, ačkoli ,,věščby'', o nichž se v písni také mluví, jsou asi právní výroky podané veršovanou formou. V prapůvodním znění LS byl patrně ,,duchovní'' hlavou celého shromáždění Vít(ě)z - Svantovít , v. 50. Místo je, jak známo, bohužel porušeno. Lépe se dařilo Krejčímu při posuzování závěru Ol. (v. 69 nn), ač ovšem ani zde nejde o prostorové a časové vnímání uplatňované klasicismem, ale o již uvedenou ,,pořádkumilovnost'' orální poesie. ,,Vstane jedno slunce (= Jaromír) a radost se roznáší od Prahy do celé země''. Obraz, jak K. správně upozorňuje, postupuje ve ,,stále se šířících kruzích'', kdežto v pozdějším romantismu nalézáme ,,bezbřehou, volně se rozlévající hladinu vodní''.
Subjektivismus a sentimentalismus ? Už jsme viděli, že se pěvcova osobnost i přes přísnou objektivitu epických písní žánru R neztrácí. Friedemannová (uv. spis) pěkně ukázala, že by bylo v opačném případě dílo ochuzeno, stalo by se plytkým a necitlivým, ba že by jeho idea vůbec zmizela. Vždyť i Homér se nepokrytě jeví jako odpůrce války a trochu také jako laudator temporis acti (viz zde dále). Uvedeme ještě jinde příklady, jak je vlastní děj R prokládán pěvcovými subjektivními, účastnými projevy. Lyrika R se ovšem spravuje zákony, které tento literární druh určují vždy a všude.
Ono ,,já'' se ovšem může stát výrazovým prostředkem, jaký byl do ústní poesie vnášen pozdějšími upravovateli, tvůrci tzv. ohlasů. Zde se můžeme opět dovolat Krejčího (Slavia, uv. čl. str. 386), který právem dokazoval odlišnost Ossiana (dodáváme, že tak mohl učinit i s PV) od R. V Macphersonovi je hojně pravého sentimentu i romantiky (mlhy, noc, duchové padlých hrdinů, erotika) družících se k příslušné scenerii. Skutečný ,,sentiment'' v R chybí vlastně úplně, neboť smutek hlavní osoby v Záb. i malomyslnost ve Sb.jsou v obou písních brzy vítězně překonány.
Romantismus nebo realismus ? Zde hodně záleží na přístupu čtenáře nebo badatele k věci. Řekněme hned: buď nalezneme oba směry nebo žádný z nich. Cit pro přírodu je všeslovanský a přetrvává dodnes -- v orální poesii , ve folkloru v jiné rovině než v umělém básnictví. Viz kapitolu o ,,vcítění'' . Záliba v líčení historických událostí je samozřejmá, idealisace některých postav nebo výjevů rovněž. Jak často dovozoval můj nezapomenutelný vysokoškolský učitel Karel Wenig (jehož účast na protirukopisném manifestu z r. 1911 byla jedním z mých největších životních překvapení), poznáme romantika v kultuře a vlastně i v běžném životě zcela neklamně podle toho, že hodnotí minulost výše než přítomnost, kdežto osvícenec se na věci dívá opačně. Přímé stesky na zhoršivší se současnost v R nejsou, ale s úctou a láskou se vzpomíná minulých dob. Trut , ,,pravda'', kterou přinesli ,,naši otci pres tri rieky'' a jež je ,,po zákonu svatu'' , starý rod Tetvy Popelův , pluky Čechovy, Lumír. Snad tu jsou reminiscence na zašlý zlatý věk (J. V. Štal6, Tipologija, str. 182 s odkazy na Homéra).
Přitom však jeví R podivuhodnou svébytnost. Tak je např. srovnávání Bojana z Igora s Lumírem , jak je provádějí odpůrci, částečně nevhodné. Je to zřejmé přímo z textu. Ve Slově říká autor, že bude zpívat jinak než jeho předchůdce, kdežto Záboj pěje jako Lumír, ale v omezeném měřítku. Příslušné místo ze Slova se považuje za temné. Snad se míní, že Bojan měl větší fantasii, ale menší schopnost logické komposice. Lumír měl vliv na ,,Vyšehrad i všechny vlasti'', ale Záboj jen na své spolubojovníky. Lumír i Záboj jsou ,,realističtější'' než Bojan, který je představován jako divotvorce a kouzelník s přímou božskou inspirací, kdežto Zábojovi je dáno pěvecké umění od bohů; bozi jej milují, ale on musí tvořit sám, ponechávaje si svou osobnost. Viz Bowra, Heroic, str. 17 nn. Časová vzdálenost mezi Zábojem a Lumírem se nezdá příliš veliká, když i ve verších o L. se hovoří o Vyšehradu a celé zemi. To ukazuje na nějaký jednotný, volně nebo těsněji spolu související útvar (jako v RZ).
Zajímavý je i sklon k realismu v Jar., kde se sice mluví o Matce Boží, která na Hostýně ,,divy tvoří'', ale obranný boj na tomto vrchu míjí bez zázraku, ba mohli bychom dostavivší se déšť a vítězství obléhaných vyložit takřka přirozenou cestou, i když ovšem předcházely modlitby. Kuba (Cesty, str. 207) zaznamenal ,,Žalm počajevský''. V něm P. Maria odvrací turecké a tatarské střely tak, že padají na nepřítele, zatím co se bránící vojsko chová dosti pasivně.
Proti patetickému Záb. probíhá Čest. střízlivě, místy téměř suše, neboť pěvec měl reálnější nebo ,,realističtější'' cíle. Proto je zde i popis, jak se Čestmír ozbrojuje, a nápor na Kruvojovo hradiště podán ,,jako v zrcadle'' (Květ, str. 39 a 49).
Vyznívá-li Záb. nebo Lud. s popisem ,,sedání a půtek'' romanticky, poráží lid v Ben. Sasy cepy a kamením, tedy skoro naturalisticky. Proti honosnému vystrojení tatarské princezny a šlechtickému postavení Ludišinu stojí v příkrém protikladu dívky z lyrických písní RK, které chodí pro vodu, zapalují v kamnech, sbírají jahody a protrhávají konopí. Přece však zapisujeme i odchylné mínění (Nebeský, O literatuře, str. 90), že ani lyrika RK není přísně realistická, že je to ,,duševní život národa v jeho básnickém povznesení''.
Novoromantická láska byla vždy líčena tlumivě, téměř platonicky; sem by se dal se zamhouřením obou očí zařadit vztah Ludišin k Luborovi, ač tu není o nějakém bližším vztahu ani slova; ale co mnohoženství v Záb. ,,ostavi svoje lubice'' a projevy lásky v lyrice, jež jjsou mnohdy až odvážně upřímné?
Vedle pronikavé zbožnosti tu stojí svobodná vůle jednajících osob, jevící tedy ,,indeterministický'' světový názor pěvců a zároveň synthesu; vedle oduševnění přírody, zvláště řek, nalézáme v LS detailně přesné zachycení současných právních poměrů; vedle lyrického líčení v Ol. potkáváme zřejmě nějaký ukrutný výjev na Proužcích , o němž ovšem nic bližšího nevíme; kontrast divokých bojů a neživé přírody (měli bychom napsat ,,?'') zjišťuje už Nebeský (ČČM 27, 1853, sv. 1, str. 384). Narážky na záhrobní život zde ovšem jsou (Čest., Záb.), ale jsou zcela ve shodě se starou slovanskou vírou v osudy duší, které vylétly z těl určených k pohřbu nebo ponechaných tak, jak padla; kromě toho už nebožtíci nezasahují do života živých, takže tu chybí motiv častý v literatuře hlavně z první poloviny minulého století.
Rekapitulujeme: ač nesouhlasíme s Timofejevem (str. 419), že poesie námi zkoumaného žánru je mythologický realismus, tedy spojení možného s nemožným, má tento postřeh něco do sebe. Došli jsme k názoru, že nejpřiléhavějším názvem pro literární směr, k němuž R patří nebo budou patřit, je všelidský a všesvětový universalismus .
Pro objektivitu zaznamenáváme ještě alegorický výklad např. V. Horákův (RK, passim). Autor viděl ve Sbyhoni obra Zimu, zahubeného bohem Jara nebo Vesny, který osvobozuje svou milenku - Zemi. Jelen v Jel. by měl protějšek v Eddě ; živí se listím světového stromu, jinoch by tu byl symbolem odumírající přírody. V Záb. se prý mythos převtělil v děj a stal se méně zřetelným. Soudím však, že takové výklady jdou příliš daleko.
Ohlasy Rukopisů; ještě něco k bludným teoriím odpůrců. Vliv R na českou politiku a kulturu po roce 1817 byl již mnohokrát osvětlen, je všeobecně znám a je také probírán v této naší studii. A zde se již setkáváme s prvními nesnázemi oponentů. Soudí se, že falsum již a priori nemůže mít skutečnou hodnotu, jsouc dílem hrubě tendenčním bez uměleckých cílů, ale uznává se i básnická cena našich textů. Jak z tohoto rozporu vybřednout? Byly konány pokusy také již zde ozřejmené: že některé skladby jsou, ač apokryfní, pěkné, jiné nikoli (Ďurišin, Teória, str. 102), že tedy i padělek může mít nějaký kladný vliv. Autor knihy má přímo na mysli R. To je jistě pravda, ale toto tvrzení potřebuje zpřesnění, a to i v případě, že bychom měli před sebou skutečnou nepochybnou mystifikaci. Viděli jsme a ještě uvidíme, že duch orální lyriky je -- až na formu a částečně i životní prostředí -- zcela shodný s dnešní lidovou písní milostného rázu. Epika měla své epigony; ale tvůrci děl hudebních, malíři a sochaři, kteří přebírali motivy R, dokázali ve svých dílech plnou kongeniálnost se zdrojem své inspirace. Historický román nebo povídka by tíhly k realismu nebo romantismu i bez R. Třebízský nebo Zeyer vždy čerpali spíše z R nebo z Hájka než z Kosmy.
Druhý blud, a to ještě závažnější, nalézáme, jak jsme již viděli, ve známé stati Otruby a Řepkové (Sborník II, str. hlavně 114), že se dosud nenalezly ve staročeském písemnictví žádné přímé ohlasy R; že existence orální epiky a lyriky u starých Čechů není prokázána. Argumenty e silentio však mají nepatrnou platnost -- rozhodně ne takovou jako shody R s analogickou tvorbou ostatních národů včetně těch nejprimitivnějších. Také bychom se octli ve velkých rozpacích, kdybychom chtěli bez R pátrat po kořenech a vývoji lidové písně. A kterak vysvětlit existenci domnělých Hankových a Lindových ,,pramenů'' ke zbásnění podvrhů? Ostatně si dovedeme představit, jaká by byla reakce odpůrců na nějaký nový nález textu podobného Rukopisům. Bylo-li možné připsat Hankovi Kyjevské listy , dalo by se jistě též dokazovat, že ten neb onen staročeský spis podobný našim textům nebo obsahující citát z nich ,,Hanka znal''; a spekulovalo by se, zda tuto památku mohl převzít od Dobrovského; četli bychom, že tento patriarcha naší bohemistiky a slavistiky měl po ruce rukopisy dnes neznámé; a četli bychom hlubokém úvahy o tom, zda měl Hanka čas k prostudování těchto písemností atd. atd.
Pololegální postavení epiky od 15. století až do našeho věku spolu se změnou poměrů v literatuře a v kultuře vůbec bylo již odůvodněno v předešlých odstavcích. Zbývá dodat, že s úpadkem nebo zánikem žánru ztělesněného v Rukopisech jde ruku v ruce i přebírání cizích motivů (ovšem i jmen), spojování kdysi národní poesie s umělou, realistických motivů s pohádkovými a zázračnými atd. Aspoň jeden typický příklad: pověst o Horymírovi a jeho koni může být pradávného původu aplikovaného již v herojských dobách na domácí poměry. Svědčí o tom dějiště příběhu (staroslavný Vyšehrad) a nelze jistě ani vyloučit nějaký spor mezi zemědělci a horníky třeba i v těchto archaických časech; ale o novodobých příměsích svědčí jméno ,,Šemík'' (Schemming?) a neústrojně tvořené OJ ,,Horymír'', původně možná ,,Gorimer'' nebo tak podobně.
Propp (Russkij..., str. 359) dovodil, že se historická píseň, která se také v tak mnohém liší od bylin, brzy zapomíná. D. S. Lichačov (Poetika, str. 21) má příznačnou větu, že se v celé ruské literatuře s výjimkou ,,Prosebné'' Daniila Zatočnika nenalezne spis, do kterého by pronikl nějaký šprým potulného skomorocha . Ze všech těchto důvodů nelze hledat v uznávaném stč. písemnictví žádné přímé narážky na R.
Tím ovšem není řečeno, že by byly děje R pouhými pěveckými výmysly a že by nebyly zpracovány také jinými pisateli; vždyť by potom ubylo odpůrcům hodně materiálu pro hledání paralel! Záboj, Sbyhoň, Jelen a Ludiše se ovšem buď ztrácejí v nedohlednu, nebo jeví místní charakter; Lud. dělá dojem písně, lze-li to tak nazvat, soukromé. Pověstí, jež jsou obsahem RZ, Ol., Ben., Jar. a Čest. je ovšem více a byly vyšperkovány dalšími přídavky. Kolik je v těchto komparsech historické pravdy a kolik idealisace, musí rozhodnout povolanější odborníci. Taktika odpůrců je známa; pro ně byl Hájek z Libočan nespolehlivý kronikář, který lže nebo si vymýšlí; Balbín a jeho škola jsou obviňováni z katolické nebo jezuitské propagandy; důležitý list z Paměti Přibyslavské prohlášen za falsum. Jako typický příklad původně jednodušší verse uveďme aspoň jeden příklad. O Čestmírovi mluví Kosmas, Dalimil , Pulkava , Paprocký a Hájek , a ti všechni připojili různé podrobnosti: o Čestmírově smrti a pohřbu, o povaze Neklanově , o bitvě s Koldojem , o chlubných řečech Vlastislavových aj. (Šťovíček, str. 9 nn). Literatury o dalších postavách R z dob historicky lépe známých je tolik, že by se citace vymykala cílům a smyslu naší současné práce, a je snadno dostupná. K Jar. napsal pěknou stať Kalousek (Osvěta 16, 1886, sv. 2, str. 1096) a zdůraznil, že Kruger popisuje zázrak na Hostýně mnohem barvitěji než pěvec RK. A proto snad to byli hlavně malíři, kteří svými obrazy rozšířili povědomí o událostech na Hostýně , u Olomouce a kolem Hruboskalska. Žunkovič (str. 55) mluví o pěti obrazech k Jar., Seykora s Karlíkem připomínají obraz na zámku Hrubé Skále s nápisem ,,A Schmidt invenit 1563'' (uv. vydání, str. 92).
Pokládáme za povinnost upozornit na zajímavé pojednání F. Hornova-Karpatějeva (Zprávy 1938, č. 19-20, str. 3 nn), který vidí ohlas Čest. v říkadlech a písních na Rakovnicku. Je to úvaha nadmíru bystrá, s originální argumentací, s hlubokým proniknutím do folkloru i do místních jazykových problémů. Ale to vše se mi zdá příliš smělé, než abychom mohli výsledky tohoto článku antikvovat jako nepochybné. Ale vše, co jsme tu v posledních odstavcích uvedli, dokazuje nesporně, že R nijak nebyly bez ohlasů.