Vnitřní vývoj orální epiky v našich zemích můžeme jen odhadovat, řídíce se jednak dochovanými fragmenty, jednak analogiemi s jinými národními výtvory téhož typu. K. Brugmann (u Hattaly , Obrana, str. 244 nn) uznává tři stadia:
Dá se také soudit, že byly původně skládány písně spíše kratší a že teprve později vznikaly rozsáhlé eposy . První druh se lépe hodil k improvisaci, k okamžitému přednesu v každé době (třeba i před bojem), k převzetí i k rozšíření. Teprve rozvoj tehdejší společnosti, zvýšení její hmotné úrovně a pevnější organisace (zasedání, hostiny, obecenstvo) připouštělo rozšiřování zpěvů a jejich dělení na etapy. Kratší písně se lépe hodily ke zpěvu, delší k recitaci provázené ovšem hrou na strunný nástroj. Tuto zákonitost pěkně dokazuje RK. Ben. i Sbyh. jsou zpěvné, astrofické, Záb. a Čest. byly zčásti recitovány, zčásti zpívány. Deseterce , později verš osmislabičný nabývaly pak stále více převahy. Rozumí se, že i delší epos byl u nás možný již od dob velmi starých. Jistým příkladem je LS; pravděpodobně byl stejně upravován i rozsáhlejší děj dívčí války. O paralelnosti kratších i delších skladeb se vyslovil kladně Bowra (Heroic, str. 330), uváděje za příklad Iliadu a popis Herakleova štítu; kratší písně mohly být pospojovány, arci po náležité úpravě, ve větší celek (Bowra, str. 315). Tím vzniká kontaminace, jež může, ale ovšem nemusí být vždy umělecky zdařilá. Tento případ snad nastal u Čest. Příběh boje s Vlaslavem je podán leckde, ale Kruvoj vystupuje jen v RK.
Tyto otázky lze řešit i z jiných aspektů. Epos nebo epopeja se asi spíše vztahovaly na dějinné události vskutku rozhodující, pro národ nadmíru závažné, kdežto kratší písně se týkaly spíše episod . Snad proto je Jar. z RK nejdelší, proto předpokládáme původní rozsáhlost RZ proti spíše lokálnímu významu Ben., Lud., Ol. Nelze ovšem vyloučit, že Záb. a Čest. původně také tvořily větší celky.
Do omrzení slýcháme tvrzení, že R byly zfabrikovány proto, aby dokázaly dávnou českou sílu a bojovnost, lásku k vlasti, slovanské smýšlení, občasné ctnosti atd. Jenže to je obsahem i duchem každé orální epiky bez výjimky. Tak je jádrem nebo aspoň pozadím Iliady a Odysseje řecká expanse ve Středomoří, v germánských skladbách se líčí soupeření kmenů a rodů (proto dosáhli tito národové značné výše v umění dramatickém), u Tatarů byly opěvovány kořistnické výpravy proti karavanám a kupcům (mongolské nájezdníky k tomu leckdy chudoba přímo nutila), u Polynésanů byly thematem námořní výpravy a také překonávání hladu, který na těchto ostrovech vládl pro nedostatek zvěře (kanibalismus). Africké národy, jež musely naopak těžce zápasit s divokou přírodou, popisovaly ve svých písních boje se lvy, slony, hrochy -- a leckdy též s arabskými otrokáři. Samozřejmě zde všude hrála důležitou úlohu též láska, zpodobňovaná epickou formou zvlášť zdařile a často třeba u Tuaregů. 13.1 Hrdinství a milování je prostě thematem všech orálních epik a tedy také R, ač ovšem zde je blízký vztah muže a ženy zevrubněji podán jen ve Sbyh., jinde leda v náznacích. O této stěžejní náplni herojských písní psali obsáhle hlavně Chadwickové (III, str. 50, III, str. 229, III, str. 514, III, str. 661 aj.).
Hlavním námětem písně je snad vždy oslava vítězství, která navazuje na dějiny některého feudálního rodu nebo dynastie. Slované ovšem zřídka napadali cizí území, ač dovedli být i v obraně stejně krutí a nelítostní jako jejich nepřátelé. Milovali mír a dávali mu přednost před válkou (Propp, Russkij, str. 314 nn), jak dokazuje stručně, ale jednoznačně Jar. 7,28 nn, kde ,,obih'' splývá s pojmem ,,mír'', tedy štěstí, klid, blahobyt, přerušované ovšem útoky Poláků (Ol.), Sasů (Ben.), Tatarů (Jar.), Lučanů (Čest.) a přesně neidentifikovatelných německých kmenů, spojených s domácími zrádci(Záb.). Že také věrnost starým slovanským řádům a zvykům, napomáhajícím státotvornému dílu Přemyslovců , byla v životním zájmu našich dávných předků, je nabíledni, a proto je RZ tak ryze český, inspirující a pamětihodný, O nějakém modernismu jakéhokoli odstínu tu nelze vůbec hovořit. Je tu skutečný ,,pračeský'' duch, který by měl svou platnost i v případě, že by Rukopisů vůbec nebylo.
Vojevůdce -- hlavní osoba každé písně -- jedná vždy v plném souladu jak s vůlí boží, tak i se zájmy svých podřízených, domácího obyvatelstva. Jak jsme již viděli, je konání lidí vždy svobodné. Bozi sice zasahují někdy v epice do děje (u starých Řeků a Indů), ale to by si vyžádalo zvláštní úvahu. Ve starogermánské orální poesii je situace opět poněkud jiná. Zde je přiřčena zvláštní úloha Sudbě (Nornám , které dávají lidem na srozuměnou svou vůli, jež se stává neodvratnou nutností - Notwendigkeit); tím je dán mnohdy ponurý, tragický obsah konfliktů, jež jsou zde líčeny. Proti těmto germánským božstvům jsou naše ,,sudičky'' jen dobromyslné tetky. -- O této jednotnosti, bezkonfliktnosti dění ve většině orálních epik pojednal mj. Baumgart, uv. spis, str. 200 nn, pochopitelně bez zmínky o R. Také Wollman, str. 5 mluví právem o důsledném slovanském anthropomorfismu, ale odporu k víře v nějaký ,,osud''. Ten se vkrádá do některých básní našich romantiků z 19. věku, ale jeho existence v R by byla opět jedním z usvědčujících důkazů padělku, o nichž ovšem zatím sotvakdo uvažoval. Wollman si též bystře všiml, že slovo ,,oběť'' je tvořeno ze stejného základu jako ,,věštba'', a není náhodné, že se obě slova vyskytují v R, jsouce ovšem doprovázena námitkami. Věcně se tu jeví shoda se známým svědectvím Prokopiovým o Slovanech (6. století). Vztah k nadpřirozeným bytostem, který se jeví v R velmi živě, přešel později v abstrahování nebo zethisování .
V některých orálních skladbách je hrdina posilněn (v literárním hodnocení bychom spíše řekli, že je omezen) tím, že se mu připisují nadlidské schopnosti dané mu nadpřirozenými bytostmi. Bowra (často uv. spis, str. 5 nn) mluví o ,,šamanské'' poesii Finů, Jakutů a Tibeťanů. Naše písně jsou toho zcela prosty. Libuše není věštkyně, ale jen vynikající osobnost.
Ve svém celkovém kladném hodnocení R se Krejčí (Sborník Antika..., str. 339) dopustil, jak jsme už viděli, závažného omylu, mluvě o ,,demokratismu'', ,,republikanismu'' a ,,patetickém patriotismu''. Je tu naopak ,,patriarchální aristokratismus'', chceme-li zůstat při takovýchto -- ne vždy přesných -- výměrech. Uvidíme též, že pojmy ,,svoboda, volnost'' aj. jednak vůbec v R výrazově doloženy nejsou, jednak jsou chápány živelně, ne-li přímo živočišně a že ohlasy z Rousseaua nebo z antiky napadají v úvahu.
Hegel (II, 406) byl jistě jedním z prvních, kdo zdůrazňovali, že v orální epice nejsou ještě individuální zájmy vzdáleny zájmům kolektivu. Epický hrdina jedná vždy samostatně, i když slouží celku dosti volně pojatému (Hegel I, str. 185 nn),. Tak se věci jeví u Homéra , ve starofrancouzských eposech , ve španělské epopeji o Cidovi , v ruských bylinách, ve zpěvech balkánských a samozřejmě i v R. Výstup Libušin, Chrudošův a Ratiborův dosti připomíná sněmovní scénu z 1. zpěvu Iliady . Důležité je také, že nedochází k žádnému kárnému zásahu proti Chrudošovi nebo k nějakému diktátu Libušinu nebo sněmovnímu. Nápadněji než v R by se mohlo jevit ,,osvícenství'' v takovém Goroghlym, vládci Uzbeků, který usilovně pečuje o svůj lid (Žirmunski, O hrdinském..., str. 208 nn). Lichačov (Člověk..., str. 48) uvádí, že neporadí-li se vládce se svými družiníky, nemusejí ho poslouchat. Společnost se v době, do níž R patří, dělila, nepřihlížíme-li k ,,patriarchům'', zhruba ve tři skupiny: na ,,muže'', ,,chlapy'' a ,,lidi''. První tvoří jakousi smetánku, vojevůdcovu družinu, druzí k nim patří jakoby zbrojnoši, pod třetím pojmem je míněno všechno ostatní obyvatelstvo. Všechna tato označení se v R skutečně nacházejí a stačí odkázat na tato místa: Sn. v 2, Jar. 12,14, Lud. 18,28, Záb. 20,24, Lud. 19,25 a 19,29, Ol. 5,4. Na ,,ludi'' je celkem 20 dokladů (podle Flajšhansova Slovníčku). Nejnápadněji je odlišena třetí vrstva v Ben. 6,31 a v Čest. 16,3, ač je ovšem v pěvcové obraznosti do ní třeba zahrnuto i celé vojsko nebo i národ.
Ostatně odpovídají poměry líčení v R i ve veškeré orální epice též historickým skutečnostem, a to zvláště u Slovanů. Pypin, který se posléze postavil proti R, správně upozornil, že v čele obce býval ,,kněz'' s národním sněmem; patriarchální vláda přetrvávala i v rodině, dědiny byly právně solidární (honitba, újezd, opole u Poláků, verv na Rusi, okolina v Srbsku). Prokopios uvádí v díle již citovaném, že Slované nejsou ovládáni jedním mužem, ale že vše projednávají společně.
Tato svobodomyslnost herojských písní se ostatně projevuje i v jiných směrech. Nikde není ani stopy po něčem, co by se dnes nazvalo ,,rasovou diskriminací''. Tatarům není v Jar. ani na okamžik upírán herojský rys a lidská důstojnost; jsou potíráni jen proto, že jsou to vetřelci, a dokonce ani rozdílné náboženství není zvlášť zdůrazňováno.
Slovo ,,otrok'', jež ostatně znamenalo v nejstarších dobách člověka nezletilého a tudíž vyloučeného z rokování, se v R nevyskytuje. Tím není řečeno, že by pojem nevolníka nebyl znám. Je pro něj výraz ,,parob'' v Záb. 22,17. Tento společenský stav nebyl právně dědičný, ba nemusil v něm setrvávat ani jednotlivec; zajatci bývali po čase pouštěni na svobodu (Mauricius u Adámka, Zprávy 1949, str. 10). Ale být zcela vydán v područí nepřítele bylo v herojské epice největším neštěstím i hanbou (Záb. 21,2. Proto též odsouzení Věstoňova kapitulanství v Jar.). Namátkou jedna ,,paralela'': také hunská kněžna Herborg si naříká (v závěru, tedy ve vyvrcholení svého ,,pláče'' nad neblahým osudem, jenž ji postihl) na rabství v domě vítězově (Edda , Heger , str. 327).
Tolik na odpověď Krejčímu. Podrobnosti ještě v kapitole o etice R.
Hlavní osobou je tedy epický hrdina, nejčastěji panovník, vojevůdce, ,,kněz'' (ve starém významu slova). Nikdy tu není nějaké neurčité schema, lid vůbec apod. (Hegel II, str. 426 nn). Vrcholem skladby je téměř vždy souboj s hlavní postavou nepřátelského vojska. Přitom členové družiny, náčelníkova armáda apod. tvoří jen kulisu, jindy jsou v pozadí vůbec. Největší účast na ději mají ,,chlapi'' a ,,chasa'' v Ol., ,,kmetští ludie'' v Ben., kdežto v Čest. jsou uváděni jen ,,silní'', v Záb. je této anonymity ještě více. Je tu pěkně vidět rozdíl poměrů zrcadlících se ve starší a mladší části RK. V této se státní zřízení, můžeme-li o něm mluvit, již upevnilo, zbraně se modernisovaly (bez mlatů!), bylo více vůdců, konaly se porady atd. Týž vývoj procházel i v ruské epice (Propp, Dejstvitělnost, str. 120 nn). Ideu hrdinství sleduje Bowra, Heroic, str. 1 nn od starých Řeků až po novověk; příznačný je verš z Jar. 12,14 ,,ač sě hrdinami zváti chcete''. Proto epitheta ,,silný, mocný, udatný, statný, chrabrý'' aj. Tyto kladné vlastnosti se však nemusejí projevovat jen v boji (Bowra, uv. spis, str. 49 nn). Proto je nutno statečně odolávat žízni (Jar.), cvičit se ve zbrani (Lud.) a konati tajnou válečnou přípravu i za ,,okupace'' (Záb.). Hrdina nikdy nekolísá, jeho povaha je neměnná. Bývá zřídka raněn, ba snad nikde není v orální poesii usmrcen. To by byl náběh ke tragedii jako odlišnému literárnímu druhu. K povšimnutí: v Záb. sice český válečník i Luděk ,,ranami vsě po sobě stesasta'' (23,9), ale tu jde jen o povrchové oděrky, možná o šat; Jaroslav je ,,ves ve krvi sbrocen'' (13,28), ale ta nemusila být jeho vlastní. O těch věcech též Propp, uv. spis str. 379 a Kravcov, Sborník, str. 162.
Pěvci jsou i k nepříteli objektivní. Kruvoj , Luděk (bojuje se Zábojem jako rovný s rovným) i Kublajevic neztrácejí nikdy herojské rysy. Totéž platí o všech soubojnících v Lud. Vždy je tu ideálem ,,fortitudo et sapientia'' jako ,,topos'' tohoto žánru (Szcerbicka - Šleu, passim). I špatný panovník (Neklan?) bývá líčen kladně nebo jsou jeho chyby zamlčeny (Levin , Ossian, str. 11). Mužnost a síla působí na čtenáře i posluchače vždy kladně a lze je pokládat za estetickou i etickou normu (Durdík, str. 37). Tělesný vzhled není popisován, leda jen nadmíru obrysově; tím spíše to platí o vedlejších osobách (Propp, uv. spis 90 nn). Ten správně upozorňuje, že se v orální poesii nikdy nedovídáme, jaký obličej měl Achilleus, Rama , Gilgameš, Noe , Kutuzov, Napoleon , Ivan Hrozný. Tak je tomu i v R.
Ženy jsou ovšem v eposech i v kratších epických písních zpravidla v pozadí, i když se o nich mluvívá jako o mladých a krásných (Kublajevna, Ludiše, dcera Vojmírova, jistě i Libuše atd.). Mohou hájit svou čest se zbraní v ruce, ale většinou nebojují (sch. alb.). Výjimkou jsou ovšem bohyně v Iliadě , ač takové scény správně označil Vaňorný za cizí našemu vkusu. Ženské city jsou -- až na zvláštní případy -- vyhrazeny lyrice; výjimkou je Aljoša Popovič a Jelena (Propp, Russkij..., str. 406). Ale nikde není ani stopy po nějakém ujařmení nebo méněcennosti žen. Ty byly naopak u Slovanů i jinde v ,,epických'' dobách poměrně svobodné (Pypin, str. 26). I to je v R jasně vidět v epice i v lyrice. Ostatně dokazuje historie touž situaci (Libuše, dívčí válka, politická role Ludmilina nebo Drahomířina, ženské kláštery (sv. Anežka) aj.). Z historické poetiky by bylo možno -- ceteris paribus -- uvésti Sapfu.
Dalo by se ovšem proti všem těmto argumentům a shodám namítnout, že padělateli koneckonců stačilo několik starobylých písní, aby je poměrně přesně napodobil. Ale jsou tu drobnější, ale tím působivější a průkaznější zákonitosti. Zde třeba ta, že v bojích a soubojích má každý hrdina jméno, i když jde o méně významnou osobu (v Iliadě, ale také v Lud., kde je uvedeno osm zápasících mužů). Ženy se však leckdy musejí obejít bez této pozornosti pěvců. V R jsou anonymní sestra Chrudošova a Staglavova , dvě ,,věhlasné děvy'' z Libušiny družiny, ostatně i Kublajevna sama a její služebnice, dcera Vojmírova, manželka kněze ze Zálabí, milenka ve Sbyh, dívky truchlící nad zabitým jinochem v Jel. O lyrice tu nemluvíme, neboť tam nejsou jmenováni ani milenci.
Dalším prvkem, který je pro poesii námi sledovaného druhu nepostradatelný, je královská nebo knížecí důstojnost, při jejímž podání si pěvec dovoluje nadsázky. O věci jedná Bowra, Heroic, str. 142 nn a cituje Beowulfa, eposy asijské, germánské (síň Attilova), ruské; jistě sem patří též Priamův hrad z Iliady. Libušin Vyšehrad je proti sceneriím výše jmenovaných sídel jen jakýsi chudý příbuzný. Není to ani sídlo ,,vypínající se k nebi'', jeho záře nesvítí přes celé území, nedočítáme se o domech zdobených čtyřbarevnými démanty, obrněných okenicích, hedvábných stuhách, stříbrných balustrádách, šarlatových kobercích ani o stropech omalovaných hvězdnou oblohou. Pěvec LS byl při vší úctě k posvátnému Vyšehradu (nebo snad právě pro ni) prostý, jeho výrazivo je jednoduché. Okno je jen ,,rozložito'', stól nebo trůn je sice ,,zlat'', ale seriosní věda, třeba i vychází z historické školy, by mohla interpretovat ,,pozlacený''. Bílá říza kněžnina je symbolem počestnosti. Nemluví se tu o případné okázalosti vladyckých sedadel atd. Žádný popis v epice není ovšem samoúčelný, vždy něco znamená, na něco posluchače nebo čtenáře připravuje. V LS je to oslava dávného patriarchálního (nebo matriarchálního - viderint historici!) zřízení. S Lindovým popisem Vyšehradu v jeho ,,Záři nad pohanstvem'' to ovšem nemá nic společného.
Velmi střízlivým zůstali naši pěvci též v uvádění zbraní. Ty bývají leckdy v epice líčeny tak, aby naháněly nepřátelům hrůzu. Helm Čestmírův je však leda ,,nepronikavý'', meč a nůž je v RK jen ,,ostrý'', štít je ,,dvú zubú'' (kančích, jako by měly protivníka protknout). Mlat bývá ,,těžký'' nebo ,,tiežný''. Meč býval pojmenován u Germánů, Francouzů a Tatarů (Bowra, Heroic, str. 152). Opět jemný rozdíl a další útes falsariem obeplutý.
Přikročme nyní -- ve shodě s epickým smyslem pro stejnoměrnost a pořádek z vnějšku dovnitř, tedy k citům a pohnutkám jednajících osob, k jejich psychice. Ta je ovšem jednoduchá: radost a žal, láska vedle nenávisti, hněv, krutost, odvaha proti řidčeji uváděnému strachu a jeho projevům. Lze to vše ještě zjednodušit na pojem ,,kladného'' a ,,záporného''. Viz třeba F. M. Selivanova, Kravcovův sborník II, str. 86 nn. Motivy hrdinů, kteří se brání a vítězí, bývají prosté: úsilí o záchranu vlasti, vzácněji o ztrestání osobní urážky. Naproti tomu jsou pohnutky druhé strany leckdy složitější: kořistnictví, lakota, pomstychtivost, touha po moci (Lichačev, Člověk..., str. 64). V R se týž rozdíl projevuje v Čest., Ol., Ben., Jar., Záb., ano i v LS (postava Chrudošova). K úspěšnému vedení boje slouží hrdinovi hlavně rozum a tělesné přednosti (Lichačov, ibid., str. 68 nn). Proto se tak často uvádí i v R ,,síla'' a její synonyma (množství dokladů), ale často se též dočítáme o ,,věhlasu, umu'' (LS, Ol., Jar., Záb., Čest.). Činy nejsou nikdy odůvodňovány sociálním postavením, mocnou družinou nebo věrností vazalů, ani nějakými symbolicky vyjadřovanými ideami, ale vždy jen osobními vlastnostmi a motivy hrdinovými. V ruské epice bývají činy přenášeny (hyperbolisovaně ) na jednoho člověka, naše texty jsou v tomto směru jaksi demokratičtější.
O prostém, živelném chápání ,,svobody'' jsme již mluvili. Zvlášť nápadným příkladem je tu Sbyh. 26,9, kde se říká o mileneckém páru, že chodí po osvobození milenčině ,,kamo sě zachtě'' tak, jak si volně poletuje i párek holubů.
Někdy slýcháme a čteme výtku, že jsou R příliš protkávány subjektivitou (ostatně jen zdánlivou, neboť leckdy tu nemluví pěvec, ale spíše duše národa) a lyrismem; dodejme, že zejména Sbyh. není prost ani prvků dramatických, jevících se mj. v krátkých větách, vzácných prý ve staročeské literatuře. Jde tu o námitku Flajšhansovu . Sbyhoňův záhubce se však zprvu vydává za bludného lovce. F. zřejmě nečetl Iulia Caesara Scaligera , jenž ve svých ,,Poetici libri septem'' I,4 říká: ,,Ac venatores, quia sunt in motu, minus ad verba propensi existunt'' (Baumgart, uv. spis, str. 270, pozn. 1). O nevyhnutelné návaznosti epiky na lyriku pojednala dobře Friedemannová (uv. spis, str. 10, 12), opírajíc se o citáty hlavně z Goetha . Proti Talvj, která též konstatuje u R přemíru lyriky, lze se hájiti také Pongsem (III, str. 40 nn a j.). Ten dovozuje pro starou germánskou epiku právě míšení všech žánrů (Hildebrand -- zde projevy lyriky, epiky a dramatu, spojující se v jakousi baladu). Ostatně už to, že ve zlomcích RK je dochován trojí literární druh -- uvidíme, že je tu i romance a balada -- je výmluvné. Spojení lyriky s epikou lze konstatovat v Záb., Ben. a v Ol., částečně v Čest.; Lud. a Jar. mají jakožto písně mladší lyriky nejméně. Dramatický živel, jak jsme viděli, je zastoupen ve Sbyh. Kayser (uv. spis, str. 340 nn) dokazuje, že takové míšení žánrů není nic zvláštního. Upozorňuje třeba na Pindarovy ódy, kde je do oslav ctnosti (lyrických) vkládána epika -- líčení vítězných závodů spolu s výklady mythologickými.
Složité psychologické výklady tedy v R i v jiných orálních epikách chybějí. Protože se hrdina ještě nevzdálil od světa, nepitvá své nitro (Friedmannová, str. 19). Selivanova (uv.čl., str. 94) dovozuje na ruských bylinách, že tu zhusta probíhají tři stadia, jimiž se líčí hrdinův afekt:
Poraženectví, ale zvlášť věrolomnost a zrada se v R setkávají s ještě silnější citovou odezvou než nepřátelský čin spáchaný cizincem. Potvrzuje se známá zkušenost, že nenávist mezi soukmenovci bývá smrtelná. Proto je i Kruvoj ,,škaredý'' a Vlaslav ,,nadutý''. Skon obou je hanebný, líčený až naturalisticky. Cizí ,,vrazi'' takto tupeni nebývají (Hattala , Obrana, str. 7 nn). Motivy, které vedou bojovníka i pěvce k zahájení válečného konfliktu, bývají spíše vnější. Tak třeba Záboj netruchlí z osobních důvodů, ale nad stavem ,,krajin všech'', jinoch ve Sbyh. nad ztrátou své dívky, chán Kublaj pořádá výpravu pro zavraždění své dcery, v Ol., Čest. a Ben. je důvodem hrdinova zásahu nepřátelský vpád, v LS se Chrudoš rozlítil pro domnělou nebo skutečnou újmu na svých majetkových právech atd.
Boj s vnějším nepřítelem je ovšem pro epiku přitažlivější než rozbroje uvnitř národního nebo státního celku; ty by svědčily spíše dramatu. Tragický motiv, ostatně v českém bájesloví vzácný, skrývá v sobě pověst o Strabovi a jistě také o Čestmírově smrti; hrdina se obětoval za slabého Neklana . Není náhodou, že příslušná píseň RK tyto motivy neznala nebo nechtěla znát.
Jiné styčné body RK s ostatní orální epikou rozebereme ještě v příštích kapitolách; zde však ještě aspoň jeden moment, skládající se vlastně ze dvou složek. Hanka , Linda, Svoboda , Marek , Jungmann a Velký Neznámý nezapomněli ani na časté líčení hostin, při nichž hrdinové nebo bohatýři ,,jedli, pili, dobrou vůli spolu měli'' atd. Kromě toho zde zpravidla pronášeli chlubivé řeči. Kromě ruských bylin se vyskytují takové partie i v Homérovi a v britských písních (Chadwickové III, str. 70). Takové scény jsou stručně naznačeny v Lud., ač ona honosivost zde přichází teprve před soubojem Luborovým se Sděslavem (Lud. 20,1). Z této písně, ale i z ostatních skladeb R čerpáme též poučení, že není vhodné mluvit o epice ,,lidové'' nebo ,,folklorní '', ale spíše o dvorské, aristokratické. Volíme pojem ,,orální, ústní'', neboť v tom je zahrnuta i lyrika.
Baumgart (uv. spis, str. 258 nn) žádá, aby epika měla
Tendence musí být v epice nenásilná. Staročeské legendy a kroniky někdy příliš poučují a káží, jak ostatně přímo z toho literárního žánru vyplývá. Zbožnost v Jar. je podána neskonale umělečtěji. Poměr mezi R a ,,pravým'' stč. písemnictvím je asi takový jako mezi ruskými letopisy a ,,slavami'', skládanými ku poctě národních hrdinů, vítězných ,,knězů'' po jejich návratech z válek. Putilov (Russkij..., str. 62) upozorňuje, že tragický konec vojevůdcův je motiv pozdní. A hle -- není v Čest., ač jej pověsti zachycují.
Epická píseň musí být jednolitá se začátkem, středem a koncem. To je vždy platný požadavek, vyslovený už Aristotelem , jenž připouští, aby historie zůstala neukončena; uměleckému dílu však takový nedostatek neodpouští. Tím je ovšem dokázáno, že RZ je torso. Původně tu byl asi vylíčen počátek Přemyslova rodu. Svědčí o tom také epická šíře zlomku a místní ,,digrese'', jichž RK nezná.
Není tu od místa pojednat krátce o vztahu básnictví k próze. Činíme tak proto, že forma Rk je neobyčejně nenásilná, takže dává pěvcovu duchu plný rozlet. Proto jsou některé písně (Záb., Čest., Jel.) prostoupeny veršem (zdánlivě?) volným, připadně jím cele složeny. Dle Lichačova (Poet...) byl románský stavební styl v Rusku dosti nepravidelný, a to by mohlo být východiskem k dalším úvahám o starší době české orální epiky a lyriky, ke spekulacím o vztazích poesie k umělému a lidovému výtvarnictví, případně k architektuře. O vztazích řeči vázané i nevázané se ovšem psalo mnoho, arci bez zřetele k R. Za velmi výmluvné pokládám stanovisko Goethovo (u Hattaly , Obrana, str. 249), že je-li píseň přeložena prózou, obnaží se jaksi její skutečná cena, skutečné básnické jádro, když kriteria rytmu , rýmu nebo stejnoslabičnosti zmizela. Proto jsou R i dnes tak působivé, i když onen kolorit orální písně (hudba , zpěv, tanec, pěvcovo vystrojení) musíme postrádat. Známe i jiná stanoviska odborníků, jež by se dala nazvat voluntaristickými nebo teleologickými: básnictví prý má za účel seberealisaci, próza informaci; dotazy tedy jdou za tím, proč bylo to neb ono psáno, případně recitováno. Ale je i vzletná próza vedle ryze agitačního básnění. Proto se opět vyslovujeme pro hledisko universální. Umělecké dílo -- v našem případě R -- musí poučit i pobavit, a nevím, proč bychom se měli vzdávat formy, pokud není příliš násilná a pokud neruší ostatní žádané klady.
Kritika odpůrců ovšem Rukopisy nikdy plně ocenit nemůže; potíže nastávají už prostě tím, že jsme odkázáni na četbu, jež visuální a ještě spíše auditivní dojmy poslechu nenahrazuje. K tomu Gusev, str. 90, s nepřímým vyvrácením estetického hodnocení Krejčího a jiných. Filmové nebo i divadelní představení, které bychom mohli sledovat jen knižně, by se možná ve mnohých případech ani nedostalo do literárních příruček. Přitom si nejsme jisti, zda se nám R zachovaly v původní podobě. Opíráme-li se o sch. analogie (Parry, I, str. XII), lze nám akceptovat chyby, mezery nebo opravy zaviněné diktátem, případně zaviněné tím, že starší záznam byl při psaní in continuo hůře čitelný. I staročeská výslovnost mohla být a pravděpodobně byla melodičtější, slovný přízvuk snad byl silnější, výslovnost mnohostrannější; a tím dopadl celý přednes výrazněji. Jsme-li přesvědčeni o původním předzpěvu a přednesu, pochopíme snáze, proč pěvci (a ostatně i jiná stč. literatura, jež také nebyla původně čtena, ale poslouchána) užívají tak často upozorňovacích slůvek při vokativu atd. (různá aj, aj, ta, aj hle, i se, ó, ha, aj zři, ó harahara). Bývá to ovšem označováno za ,,nepěkné''. O společenských a kulturních změnách, datujících se již od posledních Přemyslovců a vedoucích k úpadku a zániku herojské epiky jsme již mluvili. Pěkně říká Propp (Dejstvitelnost, str. 22), že folklor -- a jistě také žánr námi sledovaný -- vzniká, vyvíjí se a mění jako jazyk sám a že jej nelze oddělovat od ostatních změn, k nimž v proudu času dochází. Chceme-li, zračí se v něm i pozůstatky ,,beztřídní společnosti'', tedy pravý opak vykonstruovaného ,,moderního humanistického ducha'' v R. Přechod staré epiky k umělé literatuře přibližně stejného obsahu a poněkud podobných forem, případně splývaní obojího slovesného umění viděli někteří obránci R už v Jar. a Lud. První z obou pěvců skládal snad někdo kotvící ještě ve starším způsobu, ale dotčený již novými směry a kromě toho znalý náboženských textů českých a patrně i staroslověnských. Snad byla píseň přednášena hostýnským poutníkům asi jako staré francouzské hrdinné zpěvy o Karlu Velikém před sv. Jakubem z Compostelly. H. Jireček tvrdí -- snad právem -- že úroveň Lud. je již nižší, neboť jde o líčení turnaje, poutané novější metrickou formou a chudší na básnické ozdoby (Spisy, str. 68).
O této ,,defolklorisaci '' se lze dočíst v každé odborné publikaci, pojednávající o těchto otázkách. Proto uvádíme jen bližší nebo zvlášť vhodnou literaturu. Jireček, Spisy, str. 173 nn; pěkný přehled u O. Petrů, Rytířské..., str. 7 nn; Hegel II, str. 418 nn (ukazuje, jak Nibelungy ztrácely postupně na popularitě), Bowra, Heroic, str. 537 nn atd. Poesie, kterou známe z ,,pravých'' stč. památek, je individualisována, stává se složitější a dušezpytnou. Autor si uvědomuje svou osobnost, chce vyniknout; také posluchačstvo, později čtenářstvo mění svůj vkus. Působí tu zjemnělý dvorský život, přibývá lyrických vložek, básně jsou rýmovány, oslavují krásu žen; slabší pohlaví, které bylo v orální poesii namnoze jen jakýmsi okrajovým přídavkem (Čest.) se dostává do funkce téměř ústřední. Starý realismus je vystřídán fantastičností. Rytířské zpěvy nejsou v dnešním smyslu slova vůbec původní, jejich historická věrnost je ilusorní, daleko pochybnější než v R. Tyto novější výtvory se vyznačují též obsáhlými didaktickými vložkami nebo exkursy -- třeba o šťastném životě posmrtném pro padlého hrdinu nebo spíše rytíře. Charakteristiky jsou idealisující a rozvleklé (viz konečně i domnělou interpolaci Hankovu k Leg. o sv. Prokopu ). Počet ustálených formulí se pronikavě zmenšuje nebo se jich užívá k jiným účelům. V dobách ještě pozdějších jsou i divy a zázraky pokládány za předmět zábavy a slouží k úniku ze všedního života. Nesmíme si ovšem myslit, že dávná epika zmizela beze stopy. Ukazují na ni pozůstatky stereotypních veršů, občasný náslovný nebo vnitroslovný rým, snad i některé gnómy a ustálené obraty, tedy jakési ,,prefabrikáty'' (Petrů, str. 15) jako třeba ,,to jestě slyš'', upomínající na začátky Jar. a Lud. Později působily takové úvody jako mechanická klišé. Koncový rým byl ranou pro dřívější ,,frázování '', kdy každý verš tvořil logický celek, ba býval sám strofou. Tyto syntaktické jednotky se ještě držely, a to hlavně tam, kde byl stejnozvuk tvořen paradeigmatickými sufixy jmen a sloves, tedy rýmem gramatickým. Takové pozůstatky nacházíme v Dal., v Alx, ba i v Trojanské kronice.
Mutatis mutandis lze obdobně charakterisovat i rozdíly R s Ossianem . Spekulace o ,,českém Macphersonu'' jsou odsouzeny k nezdaru. Autor Oss. přepracoval galsko-skotské (z Highlands) předlohy, originály vykrášlil tak, aby hověly současnému vkusu, zbavil je formulí, orální pravdivosti a drsnosti a naplnil je reminiscencemi na současné autory. Nejde ovšem o falsum, ale o volné parafráze, při nichž ledacos zůstalo nejasným. Také duch těchto písní je proti R jiný; mystický, sentimentální, mlhavý. O tom ještě jindy.
Co na závěr? Epiku R stejně jako jiných památek tvořil ,,Volksgeist'', jemuž nelze vytýkat romantismus ani co jiného. Slýcháme ovšem námitku, že jednotlivé písně R jsou sice v jednotlivostech rozdílné, ale že celkový ráz je totožný a že tedy byly uměle zkomponovány jedním člověkem nebo nejvýše dvěma lidmi. Ale takového dojmu, jemuž klamně podlehl Otruba i další, je možno nabýt i z jiných herojských písní, jež jsou složeny přibližně týmž jazykem a v témž stylu , ale mezi nimiž je časový rozdíl několika století. Bowra, Heroic, str. 476 uvádí za příklad epiku sch., ruskou, kirgizskou, kalmuckou, Eddu aj.
Shrnutí: za stěžejní body námi sledované epiky lze označit: