V této kapitole se budeme zabývat povšechným charakterem sedmi krátkých písní RK, totiž Jah., Kyt., Op., Róže, Skř., Žez. a Zl. Sbyh. a Jel. sem přímo zařadit nelze, a proto je jim věnována studie o romanci a baladě v RK.
Školské definice tvrdí, že lyrické básně (v našem případě písně, které můžeme označit jako staročeské lidové) mají za dominantu líčení citů a nálad. Pro naše potřeby nám tento výměr postačí.
Také rozdělení žánru na motivy nebo themata je obecně známo. Jsou písně bojové, povzbuzující (parainetické), milostné, k nimž patří všechny námi zde sledované; od dob velmi dávných byly zpívány koledy; nepochybně novějšího data jsou písně svatební, možná i pohřební (až na pověstné ,,pláče''), reflexivní, církevní zpěvy atd. RK tedy patří do nejstarší vrstvy tohoto uměleckého tvoření a již to je výmluvným svědectvím ,,pravosti''.
Původ této lyriky -- milostné -- se nám ovšem ztrácí v nedohlednu už také proto, že tu nalézáme texty nerýmované, většinou bez pevných strofických útvarů a s některými nedůslednostmi v počtu slabik. Proto lze snad dovodit, že vzory pro RK byly ještě prostší a méně umělé. O nápěvech nevíme nic, takže se budou musit omezit na analogie podle jinonárodních výtvorů téhož typu i příští muzikologové . Proti epice, jež je i v R metricky převážně dosti pevná, je zvuková stránka lyriky různorodá. Patrně byla taková vždy. Odlišný ráz jednotlivých skladbiček se jeví už při pouhé četbě (nestejný počet taktů ). Z obdob v sch. a také v Rusku (Chadwickové II, passim, např. na str. 261) lze snad vyslovit domněnku, že tato část RK byla složena ženami, pravděpodobně jimi také zpívána, ač ovšem v Jah. mluví většinou milenec.
Naléhavě potřebuje nápravy názor kdysi takřka monopolní a snad ještě dnes porůznu sdílený, jako by lidová píseň vznikla jako vedlejší a třeba i neplně hodnotná odnož skladeb umělých z dob renesance nebo baroku. Nepochybně tu byla podceněna i nápěvová složka. Sám ještě pamatuji středoškolský výklad, že noty bývaly k textu přidružovány po odposlouchání nějaké melodie v kostele nebo v hospodě. Nehledě k tomu, že se mnohdy klasifikuje hudba jako prius a slova jako posterius a že máme i staré písňové doklady (i když duch těchto textů je proti RK zcela jiný), jsou tu i průkazné výklady hlavně Úlehlovy a Kubovy, jež ovšem mají jednu, ale tím osudnější mezeru: že nepřihlížejí k textům námi rozbíraným jako k důkazu nejpádnějšímu.
Stáří českých, moravských i slovenských písní přesvědčivě osvětlil V. Úlehla (uv. spis, str. 318 aj.). Mnohdy se dnešní nápěvy najdou ve starých kancionálech. To znamená, že se musely napřed popularisovat, než je nějaký duchovní autor pojal do náboženského textu, který je dejme tomu z 15. nebo 16. století. Tímto směrem šli ve svém bádání též Hostinský, Zíbrt a jiní. I texty ledakterých novějších písní jsou nadmíru archaické. Jsou v nich reminiscence na pohřby žehem, na pohanské oběti, ba obsahují též dávnou erotickou mystiku, apostrofují-li chmel jako dárce opojné lásky. V Kolbergově encyklopedickém díle o polské lidové písni, o němž bude řeč, je těchto písní, majících varianty také u nás, asi padesát. Na str. 297 vyšlo Úlehlovi jako rozhraní původních písní a nových příměsků 13. nebo 14. století. Týž předěl zkonstatoval i Mencl ve svém díle o lidové architektuře u nás. Totéž rozmezí by měli zjistit také historici a kulturní historici, pokud jde o vnitřní dějinnou náplň, tedy o společenské a kulturní poměry v našich zemích. A právě do této doby klademe též ponenáhlý zánik a jednorázové (?) sepsání naší herojské epiky a původní lyriky. Kontinuita s popěvkem nebo kramářskou písní (Úlehla, str. 216 nn) tu ovšem není, to je útvar nový stejně jako ,,pravé'' stč. písně o řemeslnících apod. Spojení několika lidových písní v jednu, tedy splynutí dvou nebo více celků v rámci žánru je ovšem vždy možné; chceme-li, můžeme takto analysovat Róži, ač to není nutné a pravděpodobně ani správné. Odlišné od RK jsou ovšem i takové zpěvy, které cituje v ukázce třeba Hrabák (Kompar., str. 161) ze ,,Hry veselé Magdaleny''. Začátky jako ,,kudy sem já chodila'' a ,,byla ti sem v sádku'' nemají nic společného s naším Rukopisem již po stránce jazykové, neboť zde bychom měli ,,kudy jáz chodich'' a ,,jáz bych (běch) v sádce, sádečce''. Kromě toho jsou Hrabákovy příklady rýmovány s ustálenými strofami, tudíž i po této stránce značně mladší. Lidový charakter je tu ohlasem, nikoli jádrem.
Fragmentární ráz RK nám bohužel nedovoluje, abychom plně rozpoznali sociální původ těchto krátkých písní. Většinou, jak se zdá, jsou jejich hrdiny nebo spíše hrdinkami prostí pracující lidé: dívky činné na zahradě, v domácnosti, v borku nebo na poli. Ale v Jah. jezdí jinoch na koni ,,bílém jako snížek'', takže mu lze přisoudit urozený původ. Totéž by se dalo říci také o dívce píšící lístek (Skř.), ač pleje konopí. Kdo by se tu pozastavoval nad domnělou nelogičností, může si přečíst Chadwicky (II, str. 236 nn). Zde se dokládá, že aspoň některá lyrika měla aristokratické kořeny, že třeba ruské písně chudých lidí vyznívají sounáležitostí s epikou. Mluví se v nich o kněžnách, kněhyních, o věnných městech s bohatými statky, ač jde ve skutečnosti o nuzné poměry a drobné peněžní částky. Ostatně padá v úvahu i to, že jsou v RK písně ,,lidové'' i ,,šlechtické'' pojaty do jednoho sborníku.
Jak jsme již uvedli, je vnitřní, tj. milostná náplň lyriky RK s pozdějšími lidovými písněmi téměř totožná; rozdíly však přece existují a bude k nim podrobněji přihlédnuto v kapitole o formálních i thematických shodách R s jinou, jinonárodní orální poesií . Vtipně napsal Sidelnikov (str. 12), že národ své zpěvy ,,prosívá'', upravuje je dle současných poměrů nebo některé vůbec opouští. To platí plně o RK: z Kyt. zůstala technika klimaxu a pouštění věnců po vodě jakožto starý lidový zvyk, ale nemusí z toho být hned zásnuby; z Žez., jak se zdá, se pointa vytratila, zbylo jen formální spojení kukaččina volání s příznivým nebo nepříznivým dívčím osudem; z Róže jen symbol této květiny - živá nebo umírající láska; ztráta prstenu zde pozbyla magického smyslu; ze Skř. se možná stala skutečná Pekařova ,,rekrutýrka'', ale dopisy nenosí už skřivan a není při nich zmínka o pergamenu a pérci, ale o jiných dostupnějších, ač méně trvanlivých instrumentech a psacích látkách; z Op. přežívá motiv osiřelého dítěte s případným připojením náboženského vyústění; Zl. je asi pravzorem tzv. písní vězeňských; v Jah. je milenec nahrazen kavalírem, oficírem nebo aspoň myslivcem, milování někdy nezůstane bez následků atd. atd. Týž proces přeměňování a přikrašlování někdy zdařilého, jindy nepovedeného nacházíme i při Jel. a Sbyh., kde je první humanisován a druhý rozšiřován.
Zcela shodná zůstává v RK i v novějších písních scenerie: les, louka, pole, zahrada, domácnost. Hojně je zde i tam vykořisťován motiv práce zvláště dívčí. I tu se však jeví rozdíly. Pokročilejší stupeň civilisace dopřává pěvci větších možností při líčení prostředí, ale cit nebo ,,děj'' je v RK přímočarý, intensivnější, osudovější. S tohoto hlediska je nutno přistupovat k názoru některých odpůrců (např. Krejčího), že po převedení písní do novočeštiny mizí jejich půvab nebo kolorit. O zásadním tradicionalismu této lyriky dobře píše např. Horálek (Studie, str. 50, 79 a jinde).
Politický a společenský vývoj společnosti v 15. až 20. stoleti, ne vždy prospěšný, se obrazil také v orální lyrice. Jireček (Spisy, str. 130 nn) už více než před sto lety zjistil, že úroveň písní klesá tam, kde vznikají větší lidnatá střediska. Srovnává tu Čechy s Moravou a Slovenskem a dochází k závěru pro prvně jmenovanou zemi nepříznivému. Snad se tato tendence uplatňovala, třebaže v menší míře, už ve století čtrnáctém a také jsme už dokázali, že RK není památkou středočeskou. Hory, obtížné komunikace a snad i blízkost východních Slovanů (Polsko, Ukrajina) rovněž sehrály své. Ztráta politické samostatnosti měla účinek i na charakter písní vojenských, ač se dá v RK mluvit o těchto thematech jen okrajově -- v epice tam, kde vůdce povzbuzuje své spolubojovníky. Projevy odvahy a válečného odhodlání nalezneme v pozdější lyrice velmi zřídka. Vojenská služba, konaná ostatně v cizím zájmu, budila spíše strach nebo odpor.
Z měst ovládaných kupeckou buržoasií se lidová píseň už dávno odstěhovala na venkov. Na její místo se namnoze protlačily popěvky a odrhovačky leckdy obscénní nebo aspoň výtvory autorů umělých -- básníků a spisovatelů. Jak jsme již odůvodnili, bylo i to důvodem, proč byly R tak dlouho v poloilegálním úkrytu. Výtky romantického idealismu nebo klamného pohledu na skutečný stav českého venkova není třeba se příliš obávat.
Dávno bylo zjištěno, že slovanské písně jsou spíše smutné než veselé. Také v RK má první z obou typů převahu (Róže , Op., Skř., Zl., Jel. proti Kyt., Jah., Sbyh., kdežto u Žez. to nelze rozhodnout). Konstatoval už Jireček, Echtheit, str. 44. Je snad mollová stupnice proti durové u Slovanů původnější?
Tak jak v epice, je i v lyrice RK (u novějších písní je tomu nejinak) cit vždy prostý, jednoduchý, ale silný, podávaný zcela jinak než v básnictví umělém. V tomto se lze dovolat na L. P. de Vriese (Natura, str. 89 nn), který tvrdí, že sentiment se projevuje tam, kde nastává ,,blocking'', tj. zábrana v možnosti ovládnout vzrušení (strach, smutek ze ztráty milované bytosti aj.). Autor rozděluje dále city na ,,affect'' (nitro) a ,,expression'' (vnější projev). V našich textech obé samozřejmě splývá nebo následuje bezprostředně za sebou.
V uvedených sedmi lyrických písních RK nenalézáme také nějaké psychologisování, boj citů, který bývá v umělé poesii podán někdy s hloubkou, ale někdy také chybně. Bowra (The Romantic..., str. 241) takto rozbírá Swinburneovu báseň o smrti Meleagrově, ač hodnotí tuto skladbu po stránce estetické vysoko. Jak známo, je v ní Althaia zmítána dilemmatem, zda má usmrtit svého syna za to, že jí ve sporu o Atalantinu kořist ze zabitého kalydonského kance zabil dva bratry. Tato dějová i citová komplikace je ještě zmnožena Meleagrovým projevem k matce, jenž je prý psychologicky chybný: ,,But thou, o mother / the dreamer of dreams / wilt thou bring forth another / to feel the sun's beams / when I move among shadows a shadow / and wail by impassable streams?'' tj. ,,Ale zda ty, matko, která sníš své sny, zrodíš jiného, který by pociťoval sluneční paprsky, až já se budu pohybovat jako stín mezi stíny a naříkat u proudů, jež nelze přejít (tj. u podsvětních řek)''. Uvádíme tuto úvahu k ozřejmení skutečně propastných rozdílů obou žánrů. Jediný náznak vnitřních rozporů jednající osoby je v RK v Jah., kde se zamilovaná dívka obává své přísné matky; ale toto hnutí je rychle potlačeno, neboť její hoch patří k ,,dobrým lidem''. Pěkný příklad přímočarosti i spojení citu s etikou.
Dalším charakteristickým znakem lyriky RK je její řekněme všelidství. Stručně řečeno -- mohla by patřit kterémukoli národu -- i neslovanskému - snad s výjimkou těch, které hovějí vášnivému eroticismu (Turci). Žádny panslavismus, tolikrát Rukopisům vytýkaný, zde nenalézáme -- zcela ve smyslu úvah Peukertových (str. 63) a Čičerovových (str. 133 nn). Písně jsou v zásadě realistické s trochou mystiky (Róže). Sluší se dále připomenout, že ve skladbách zde sledovaných nepřicházejí žádné sociální motivy nebo protiklady, jde o lyriku čistě osobní. Rozchody mileneckých dvojic zachycuje píseň teprve tehdy, když se tvořily příkřejší majetkové protiklady nebo stavovské rozdíly. Výjimkou by mohl být Skř., ale nevíme, proč byl mládenec ,,odveden'' v kamenný hrádek; dívku důvody nezajímají. Opět zde vidíme povrchnost odpůrců, kteří zastávali mínění (Pekař), že šlo o vojenský odvod. Vynikající historik si patrně neověřil, zda byly ve středověku nějaké odvodní komise a kde zasedaly, stejně jako neprověřil Nejedlý text Jar., neboť si neuvědomil, že nikdo nehrál Tatarům na lesní rohy symfonii. Při takovém přístupu k textu se nelze divit Marešovi, že se díval svrchu na celou filologii jako vědu.
Lyrika RK je ,,bezprostřední'', ne snad ,,předmětná'' nebo dokonce ,,apelativní''. Druhé dva uvedené žánry se obracejí spíše k veřejnosti, první však k subjektu, k prožitku hlavní osoby. Ale takové básnictví snad Hanka ani vůbec nepěstoval; aspoň ne se zdarem; také nevím, zda měl H. ve svém ,,civilním'' životě nějaká milostná vzplanutí. Jednou z jeho nejzdařilejších a často citovaných básní je ,,Vděčnost obyvatelů'', ale to je vlastně oslava Dobrovského.
Jak známo, mívá i lyrika ,,děj'' (Baumgart, str. 49) anebo aspoň tzv. asociativní motivy (Hrabák, Poet., str. 249). Ani v lidové písni nejde jen o citové výlevy, ale poznáváme i jejich důvody, příčiny a následky. Pro zlomkovitost RK nemůžeme pronášet v tomto směru kategorické soudy o stč. orální lyrické poesii, ale dohadem lze soudit -- podle její sounáležitosti s epikou -- že tu bylo dynamických motivů trochu více než v 18.-19. století. Ostatně tomu nasvědčuje i tehdejší jistě pohnutější, vzrušený život.
Nesouhlasíme však s názory některých obránců (Zákrejs, Šťovíček), kteří vidí v oněch sedmi, případně devíti písních RK jeden příběh. Mé protidůvody jsou tyto:
RK zde splňuje také universalistický postulát Heglův (II, str. 489 nn), aby lyrická báseň tvořila jednotu srdce a citu, tedy jádra, se scenerií; potom se teprve dosáhne vrcholného estetického účinku. Naši pěvci to dokázali několikrát: zelené lesy - hrob - truchlící dívka (zde je ovšem též umělecký kontrast); milenka plející konopí - pole - skřivan (snad dokonce též jako symbol těžko dostupných výšek a dálek); lesy mlčící se smutným jinochem - pochmurný uzavřený hrad - bolestné vrkání holubů; vše objímající příroda v Jel.; střídání ročních období a proměnlivost lidských osudů (Žez.); pravděpodobně i vrána nebo havran krákající nad jinochem uvězněným ve tvrzi; uvadlá růže - zklamaná dívka - vychladlá místnost aj. Jak vidno a jak ještě poznáme, projevili naši pěvci toto umění též v písních epických a lyrickoepických.
Krátkost zachovaných lyrických textů nám bohužel zabraňuje provést statistické zkoumání Marčokovo (Est., str. 182 nn) podle gramatických tvarů. Autor prošetřil slovenské písně a zjistil v nich 66,6% présentů, 26,3% minulých časů, 7% futura, 94,5% čísla jednotného, zbytek množného a dvojného; třetí osoba má 45,3%, 1. osoba 35,3%, 2. osoba 19,3%. Sloves vnějšího pohybu a smyslového vnímání je 60%, sloves pomocných (verba existentiae apod) 17%, vnitřní pocity bolesti a radosti jsou zastoupeny deseti procenty. Slovesa jsou prý dost ,,odbyta'', jména jsou prý charakterisována podrobněji. Ale pro RK toto poslední zjištění neplatí. Nedokonavost je častější než dokonavost - v tom je shoda. Takovéto výpočty se pro nás jeví zatím imaginárními též proto, že mnohdy nevíme přesně, zda máme textovou formu interpretovat jako čas přítomný nebo jako aorist; a perfekta např. v Róži vůbec nemají v dnešním jazyce plný časový a vidový ekvivalent. Přítomný čas je nutný, aby přiblížil posluchačům děj, kdežto minulý posunuje příběh dopředu (ale někdy je i retrospektivní). Marčok, str. 94 nn.
Mnohokrát se psalo a diskutovalo též o tom, jakým stylem má být komponováno dobré lyrické slovesné dílo: zda má být čiré, prosté a jednoduché nebo zdobeno mohutnými, častými a vzájemně se prostupujícími obrazy.Jistě má významné pěstitele genus grande, medium i tenue v řečnictví i v poesii. Lze tu sáhnout k otřelému pořekadlu, že de gustibus non est disputandum. Nicméně se pro lidovou píseň hodí a ji cennou činí spíše pádný, jadrný a v prostotě výmluvný slovní výraz. Snad překvapuje, že tento požadavek vznesl v Athenaeu 3, 1886, str. 202 nn hlavní odpůrce R Masaryk . Tvrdí ovšem, že naše texty těchto kladů postrádají, jsouce mlhavé, neurčité a nepřesné. Tím se ovšem dostal do rozporu s tímto žánrem vůbec neuváživ, že podstatnou vlastností oněch sedmi drobností je jejich krátkost. Osiřelá dívka přece nebude (Op.) pronášet v těch několika verších dlouhé litanie, kým je, nač zemřeli rodiče, proč jí vzali milence atd. Totéž lze říci také o sousedních textech. Ostatně se M. dostává také do sporu s profesionálními znalci estetiky . Staiger (str. 56) říká, že ,,lyrika je to nejtěkavější. Jakmile začneme vnímat pevné a předmětné tvary, je konec písni''. Že píseň má být spíše kratší, má-li budit účinek, říká rovněž Staiger (str. 21) a nehledaná upřímnost výrazu je žádána znovu a znovu. ,,Čím hlubší cit, tím prostší výraz'' (Krčméry u Marčoka, str. 166 nn). K povšimnutí: básnické ozdoby v lyrice RK ustupují, vždy nalézáme jen stručné a tím výmluvnější vzjadřování pojmů. Barabaš (str. 185 nn) hájí lidovou poesii ,,jednoduchou jako pravda'' a tím ji oceňuje jako žánr vysoce umělecký. Připisuje úryvek Igora (pláč Jaroslavnin). Je prý zde všude nutná lakoničnost, plná shoda slov s umělcovým záměrem, odstranění komplikací, zbytečných ozdob a samoúčelných obrazů. Vynikající italský romantický básník Leopardi (V. Kubín , Ars, str. 284 nn) tvrdí, že pravou poesii je nutno hledat v lyrice -- subjektivní, žhavé, citové. Vyslovuje se též pro kratší formy, a proto klade epiku až na druhé místo jakožto něco chladnějšího, co vyžaduje přemýšlení a plánování. Průkazný je též soud O. Březiny, a to tím spíše, že básník sám byl autorem právě opačného typu. Kubín z něho zaznamenává výrok ,,A jako všichni, kteří nemohou dát to nejvyšší a nejsladší, učím se mlčení.'' A jinde: ,,Kdybych psal ještě básně, musily by být průhledné jako lidová píseň.''
Lze tedy už po tomto zběžném úvodu hodnotit lyriku R vysoko dokonce i přesto, že nám chybí nápěv. Bez tohoto nedostatku bychom mohli mluvit ještě určitěji, neboť Potebňa (Istorija..., str. 235) praví, že hodnota i život lidové písně, k níž by nebyly známy noty , by byly poloviční a že hudbou může třebas obsahově velmi chudý text nabýt ,,zcela nečekaného, hlubokého smyslu''.