Čtenář bude nadpisem tohoto odstavce pravděpodobně překvapen. My však zařazujeme do tohoto literárního druhu Jel. a Sbyh., častěji označované jako ,,básně lyrickoepické''.
Podle starých definic je romance (balada) ,,výpravná báseň, v níž hrdina vítězí (podléhá) v boji s vyšší mocí''. Je to výměr nedostačující a snad i nesprávný, a to již proto, že autoři takových skladeb sami někdy uvedená pojmenování zaměňují. Ostatně jsou početné básně tohoto typu, v nichž se ,,vyšší moc'' vůbec neuplatňuje. A proto je vhodnější dnes častěji čítané poučení, že tu jde o epiku, jejímž účelem není bavit, ale vzbuzovat silný cit, a to soustrast a dojetí u balady, u romance spíše nadšení. K prvnímu druhu počítáme Jel., k druhému Sbyh. Obě písně se v něčem podobají, po jiných stránkách se však značně liší. Hegel (II, str. 474) považuje obojí druh za lyriku.
Původ balady (pro stručnost budeme mluvit o ní, ač máme na mysli obojí literární druh) známe ovšem opět nedokonale. A jako v jiných kapitolách opíráme se i zde o analogie Chadwicků (III, str. 682), kteří dělí tyto skladby na národní a mezinárodní. Není třeba zdůrazňovat, že Sbyh. i Jel. patří do skupiny první. Oba jmenovaní učenci soudí, že tento žánr přišel od jihu; mně se to nezdá jisté, ale koneckonců leží i Čechy proti anglosaským nebo germánským zemím zhruba tímto směrem. Písně zde sledované mají podle Ch. drsný ráz bez zasahování mythických bytostí; láska v nich aspoň původně nebyla častým thematem (Jel.). Bývaly určeny mladým lidem (,,junoše plakáchu vsě děvy'') a provázeny hudbou a snad i tancem (Ch., str. 689). Asi nepocházely od dvorských pěvců, ale jejich původ byl spíše lidový. Možná, že na rozvoj balady měla kladný vliv jejich muzikální složka, neboť recitace delších epických písní třeba působila monotónně.
Také Horálek (Studie, str. 13) zkoumal vznik a vývoj balady, a to hlavně ovšem české a pochopitelně bez RK. K českým skladbám shledal varianty slovenské, lužické, polské, ukrajinské, tedy z jakéhosi širšího ,,regionu'' R. Je samozřejmé, že byly též paralely ruské.
Hegel (II, str. 481) neměl zcela nepravdu tvrzením, že z lyriky je každému národu nejbližší ta jeho. Snad proto si Goethe tak vážil Kyt., ale proměnil ji ve svém zpracování v baladu, chtěje ji naplnit bohatším dějem. Uvedli jsme již, že tuto píseň nelze k násilnému přehazování veršů doporučit, neboť jde o jednorázový citový projev. Zdá se však, že balady vůbec nenalézaly u Slovanů takovou oblibu jako skutečná lyrika. Soudím tak nejen z počtu ,,čísel'' v příslušných sbírkách, ale i ze zúžení baladických themat, jež u Slovanů zahrnují převážně jen nepřátelství v rodinných a příbuzenských vztazích, vedoucí ke katastrofám.
Místo snahy o přesné vymezení pojmů je snad lépe uvést podstatné znaky balady, i když takové počínání není přísně logické. Ale budeme svědky úkazu, jak se při naší práci stále opakují požadavky žánru, splněné bod za bodem.
Balady se liší od epiky tím, že je využíváno jediné události, jedné situace a ne delšího dějového toku. Není v nich tolik hrdinství; v Jel. se jen letmo připomíná, že jinoch chodíval do lítých bojů, ve Sbyh. je zabit pán hradu i se svou čeledí; zde je těžištěm příběhu přechod od smutku k radosti, od uvěznění k volnosti. Přesto je ovšem v obou písních děj ještě plně zastoupen (Kravcov, str. 184). Jiným znakem sledovaných písní je anonymita jednajících osob. Ani zavražděný, ani jeho záhubce v Jel. není jmenován, nemluvě o truchlících děvách. Ve Sbyh. je sice vladyka Sbyhoň (asi přezdívka ,,Kořistník'', Rozbor , kap. 14.1), kdežto vítěz nad ním i jeho milá jsou v anonymitě. A. V. Kulagina (Kravcovův sborník III, str. 79 nn) spatřuje právem jiný typický znak balady ve vyhrocených antithesích. Ve Sbyh. je to svobodná láska proti násilí, v Jel. stojí proti poctivému válečníku úkladník. Zpravidla vítězí v baladě zlo, jež je však po mravní stránce přemáháno dobrem. V ruské orální literatuře tohoto typu rozeznává Kulagina jedenáct možných protikladů:
Etická stránka balad a romancí je silnější než v epice. Proto epitheton ,,vilný Sbyhoň'' a ,,lútý vrah''. V lyrických písních tak příkré kontrasty nebo odsudky nejsou. Vždyť ve Skř. je věta ,,otvedechu zmilitka'' bez výrazu soucitu nebo rozhořčení, v Op. také jen prosté konstatování, že hocha dívce ,,vzechu''. Jiný rozdíl: v baladě nikdy nemluví pěvec nebo pěvkyně v první osobě. Dále: tento žánr je častěji podbarven sociálně než epika. Náznak by se dal vidět ve Sbyh., kde se děje zmínka o tvrdém hradě s velkou síní, dvojích vratech a služebnictvu vladykově, kdežto jinoch je sice ozbrojen, ale je sám a snad i nepříliš bohat.
Trocha mystiky je v Jel., tragika s tajemností rovněž (Kravcov, str. 309), ale žádný vliv pohádek nebo umělé literatury . Pěvci RK se obešli bez duchů, rusalek, létajících koberců, dalekonosných střevíců atd.
Kravcov charakterisuje baladu velmi podrobně a přesně (str. 31, 39, 40, 42, 170, 370), totéž činí též Balašov u něho (str. 172). Uvádíme další typické znaky co nejstručněji: využití jednoho motivu bez dekorujících episod , bez psychologisování nebo dokonce bombastu; jiný výběr epithet než v lyrice, bez zdrobnělin (v písních RK už jsou: koníček, sniežek, travka, skřivánek, vienek, prstének, kamének). Balady a romance mívají dramatický ráz: viz stichomythie s antilabami ve Sbyh.! Lyrické melodie se připouštějí (Sbyh. je píseň s pravidělnými dvanáctislabičnými verši). Starší skladby jsou ovšem nestrofické, hlavně Jel., ale Sbyh. vlastně též, neboť každý verš je zároveň slokou s minimem přesahů. Dialogy ostré, úsečné, co slovo, to pregnantní výraz (srv. vypouštění spon v jednočlenných větách ve Sbyh.). konflikty podány břitce, ale bývají neukončeny; proto není v Jel. zmínky o snaze po trestu na vrahovi. Místo - čas - děj tvoří vždy jednotu. City nejsou přímo vyjadřovány, jak jsme již výše uvedli, ty musejí prožívat především posluchači nebo čtenáři. Vyloučeno je i moralisování nebo didaxe.
Závěrem lze říci, že podle názoru estetiků je psaní balad dosti nesnadné, a to mimo jiné z toho důvodu, že se básník ocítá v nebezpečí, že složí buď prostou píseň nebo upadne v nějaké poučování. Tyto překážky, myslím, nezvládl plně ani vynikající autor jako Erben , jehož ,,Svatební košile'' se Bürgrově Lenoře dle mého soudu nevyrovnají. Ale německou skladbu prý předčí skotský originál, ač ovšem není jisto, zda námět není ještě starší (Baumgart, str. 49 nn). Řekové v klasické době tento žánr vůbec nepěstovali, majíce velice vyvinutý smysl pro plastiku, detaily, pestrý děj, ale méně sklonu k baladické tragice. Ta byla bližší Germánům, Slovanům a pravděpodobně i Keltům.