Léty, jichž přibývá, a z jiných osobních důvodů jsem nucen přikročit k této práci dříve, než jsem původně zamýšlel.
Poslední větší práce věnovaná RZK je ovšem známý ,,Sborník RKZ'', Praha 1969, z něhož nás tu nejvíce zajímá stať M. Otruby a M. Řepkové, díl. I, str. 83 nn. Bohužel je nutno toto pojednání označit za nedostačující, a proto také informovanost čtenářů je nevalná. Tento náš nepříznivý posudek se netýká tolik věcné stránky textu jako spíše samého přístupu k němu. Dnes totiž víme mnohem více o tzv. orální -- ústní poesii a víme, že ji nikterak nelze analysovat tak jako literaturu umělou ; první se od druhé ne snad ,,může'', ale musí lišit, má-li být ,,pravá''. Stylistickým rozborem textu R lze dokázat jejich sounáležitost s díly téhož typu do nejmenších podrobností.
Jiný důvod, proč se již přes dvacet let zabývám Rukopisy, tkví v tom, že je veřejnost nezná. Občas pronikne jen nějaký výňatek (v převodu do nové češtiny). Autor těchto řádků vzpomíná, že v čítance pro prvorepublikánská gymnasia byla jen Píseň pod Vyšehradem , a to v nepříliš dobrém Flajšhansově přepisu. Proto je v závěru naší studie připojeno naše ,,vydání'' RZ a RK, pořízené podle obecných edičních zásad pro staročeské texty.
Úkoly, kterých si zkoumání R vyžaduje, nejsou ovšem mými pracemi vyčerpány ani zdaleka. I ty vědní úseky, které jsme si zatím vzali za themata, tedy jazykovědný a literárněvědný rozbor, nelze plně zvládnout bez účasti širších odborných kolektivů, ba celých ,,týmů'', bez součinnosti vědeckých ústavů a snad i bez využití matematické lingvistiky a výpočetní techniky, nejsou-li k tomu naše texty příliš krátké. Ale v budoucnu se jistě dostane i na ostatní obory: na historii, kulturní historii, na sociologii, právo, studia muzikologická ; bude nutno i objektivně zpracovat dějiny celého neblahého sporu. Paleografie se bude musit bedlivěji zaměřit na to, jak byly a snad ještě jsou přepisovány památky poesie tohoto žánru. Protože protokoly známé Ivanovovy komise neprošly oponenturou, protože se Kriminalistický ústav od celé akce odpovědně vzdálil (prohlášení v domácím i zahraničním tisku) a protože žádná oficiální zpráva s posudkem experimentálních věd nebyla vydána, je nutno nastolit zde status quo, tedy akceptovat dosavadní výsledky staršího zkoumání hmotné stránky Rukopisů, jejichž starobylost byla tímto způsobem již často nesporně dokázána.
Čteme ostatně také u novějších literárních historiků např. u Balajky , že ,,ani nejnovější chemická zkoumání neprokázala novodobý původ R.''
Od vydání Sborníku se situace nezměnila. K proniknutí do podstaty Rukopisů má naše věda stále ještě daleko, jak o tom svědčí např. stanovisko D. Jeřábka (Česká literatura 33, 1985, č. 2, str. 158), kde se mluví o ,,neostrosti hranic mezi podvrhy a původní tvorbou v české jungmanovské kultuře''. Projev, jenž se vyvrací sám sebou. A proto se mohou obránci, ač nepočetní a málo známí, odvolat na slova O. Hostinského (Studie, str. 328), že ,,řadou jmen z jakýchkoli příčin vážených snadně lze oslepiti zraky velkého obecenstva a slepá víra nastupuje pak místo nepředpojatého soudu''.
Odpůrci, ale i starší obránci zůstali věci hodně dlužni. Prvním je nutno vytknout mimo jiné to, že dosud neprovedli (a samozřejmě nikdy nevývratně neprovedou) ,,literární atribuci'' R. Nenalezli padělatele, jehož by mohli po vědecké analyse označit za autora; uvádějí leda jména některých obrozenců - hned to, hned ono -- ponechávajíce si v záloze východisko k ,,velkému neznámému'' (K. Krejčí). Druzí měli již dávno zevrubněji zpracovat postřehy Jirečků, Nebeského a zvláště geniálního Šafaříka k orálnímu žánru, jehož jsou R nepochybným a zcela zřetelným představitelem. Omezili se na vyvracení jednotlivých nepodstatných námitek namísto toho, aby nastoupili k drtivému protiúderu.
Ten by byl již dávno dokázal ,,pravost'' R a ovšem i starobylost a původnost dávné slovanské kultury včetně existence hrdinských zpěvů, jež jsou aspoň západním Slovanům trvale upírány. Tím by se získala také kontinuita celého vývoje české vzdělanosti od dob nejstarších až po čas, kdy právě Rukopisy byly mocnou vzpruhou národního uvědomění a zdrojem inspirace ke mnohým uměleckým dílům slovesným, hudebním i výtvarným.
Závěrem k tomuto úvodnímu slovu děkuji svým osobním přátelům a příznivcům R, kteří mi byli při práci radou, skutkem (zprostředkováním filologických materiálů) i morálním povzbuzením nápomocni. Od dob mého Jazykovědného rozboru jich žel ubylo. Jsou to: F. Adámek, Brno; Ing. Jiří Urban , Praha; B. Barašík, Ostrava; Dr. Jiří Rieger , Mělník. Má velmi skrovná korespondence s odpůrci nebo s učenci přímo nezúčastněnými nevedla dosud k žádoucím výsledkům.