Z definicí a popisů této básnické ozdoby, která se váže na dosud probrané, ale také se od nich liší, se mi líbila slova Hrabákova (Poetika, str. 159), že tu jde o ,,znázornění abstraktního pojmu konkrétním předmětem''. Lze to snad ještě rozšířit tak, že se uvádí věc, při níž se vybaví kompars vlastností a dějů o hlubším smyslu. Podobnost, pokud ji lze přímo konstatovat, není vyjádřena, ale jen myšlena. Jde-li o dynamický motiv , vybaví se představa toho, co předcházelo nebo je s průběhem děje současné, případně i co bude následovat.
I romanopisci často užívají tohoto prostředku. Maně se mi vybavuje scéna z Dickensova ,,Dombeye a syna'', jak hrdinka pohlíží na moře pokryté chaluhami. Spisovatel tím naznačuje její budoucí těžký osud.
V R ovšem narážíme opět na některé nesnáze. Nevíme leckdy bezpečně, zda máme před sebou jen konstatování prosté skutečnosti, nebo zda je symbolismus pojat do písně jako původní skladatelova invence; konečně tu mohou být i reminiscence na doby praslovanské, praindoevropské nebo ještě starší. Soudívá se, že se při těchto mythických nebo polomythických představách jeví jejich postupné slábnutí: od víry, že se to neb ono skutečně stalo, se přechází k symbolu a posléze k jakési individualisaci, zlidštění a ke ztrátě mythičnosti. V R, jejichž krátkost musíme mít ovšem stále na paměti, nejde o nějaký stereotyp, ustálenost (jako třeba keř růže v horách zpravidla symbolisuje osaměle žijícího člověka, Miodoňska, str. 226). V našich textech jsou prvky, jež možná k vytvoření symbolů teprve vedly nebo vyplynuly ze starších představ.
V následujícím přehledu uvádíme nejdříve symboliku nepochybnou nebo velmi pravděpodobnou a potom případy, jež mohou být sporné. Přitom se ovšem mohou vybaviti také některé metafory , paralelismy a příměry, jež byly již probrány, ale jejich opakování se budeme vyhýbat. Je pozoruhodné, že se frekvence těchto obratů v jednotlivých písních značně liší.
LS tu skýtá hojně materiálu. Je-li píseň oslavou vzniku přemyslovského státu, má i výčet řek, hor a sídlišť zde podaný vyšší funkci: oslavu sjednocení kmenů kol posvátného Vyšehradu . Tím ovšem nabývá pravého významu zlatý stolec Libušin, snad i družná vlaštovica -- jako nástroj příštího děje. Své místo nalézá i Trut - drakobijce; tento prastarý motiv není ani tak bojem jara se zimou, ač i tento výklad by byl možný, jako spíše potvrzením názoru Meletinského (Poetika, str. 202 nn), že je to zosobněním vítězství tvůrce (demiurga) nad dosavadním chaosem. Kde má být dosaženo pokroku, je třeba ,,v jedno vlásti''. Ale nechceme vidět příliš mnoho.
Zcela jistě mají symbolický význam soudní náležitosti, k jejichž použití -- jak se zdá i přes neúplnost textu -- v dalším průběhu písně ostatně ani nedošlo. Máme na mysli desky pravdodatné (snad s temnými značkami), vodu svatocúdnou, oheň pravdozvěsten, meč křivdy kárající. Zejména oba živly mají ve slovanské poesii a mythologii zvláštní opodstatnění, jsouce živly očistnými (ordálie! ) viz Krzyžanowski, Slownik, str. 380 nn.
Ve zlomku Ol. je patrně symbolem líčení spící Prahy 5,22 nn; často napadáno odpůrci jako ,,novoromantické''. Tvrdilo se též, že takové popisy mají být i v epice dějově motivovány. Ukážeme na vhodnějším místě i paralelu z ,,pravé'' stč. literatury. Jde tu zřejmě o náznak nadcházejícího vítězství a osvobození. Dokazuje to i přímá zmínka o ,,vzchodě'', o východu slunce, jenž byl vždy stranou šťastnou (proti západu), viz Heger , Edda , str. 457; je tu dále i ,,jedno slunce'', totiž Jaromír . Ostatně byl pěvec Ol. spíše lyrik než epik, jak dokazuje i zběžné vylíčení polské porážky. A konečně známe i v ryze výpravných zpěvech takové vložky. Grincer (str. 348 nn) poukazuje na staroindické líčení z Ramajany a připomíná též popis Kalypsina ostrova (Od. 5,59 nn), kde snad bylo Homérovým cílem naznačit, že tamní pobyt byl i pro nostalgií stiženého Odyssea přitažlivý.
Zvlášť si oblíbil symboliku pěvec Ben.: ,,víte věnce ... svému vyprostitelu 6,27; travička vstává, zdupaná cuziem kopytem 6,25-26; osenie se zelená, proměnie sě vsě 6,28''. Že tu nejde o údaje v zásadě konkrétní, ale o znovuzískání svobody a míru, je nabíledni.
Zato v Jar. je tato básnická ozdoba zastoupena velmi skrovně. Snad jen (otřelé) ,,tažechu polem'' 8,20 by sem patřilo; ,,daň četnú položichu'' bych bral doslovně, ne snad tak, že by se myslila všechna břemena, jež spočívala na porobených národech. Pěvec raději užíval metafor a příměrů , jimž je ovšem někdy možno přičíst i symbolický dosah.
Ale dosti příkladů nalézáme v Čest.: Vlaslav ... pustiáše meč i oheň 14,9 (tedy hlavní znaky války); totéž i 14,24; Kruvoj podáše věrnú ruku 15,3 (uzavřel smlouvu, ale nedodržel ji); hlasem i rukú uvádieše biedu na lud 15,4 (ukázal se nepřítelem ve slovech i skutcích); pokroč Vojmíře , v rané blaho 15,32 -- zde je to nejisté, zda jde o radost z pomsty, která bude ihned nad Kruvojem vykonána, nebo o symbol svobody a volnosti; blahodějné jutro i 16,1; dále snad všechna místa, kudy postupuje úspěšný válečný pochod ve shodě s jasným, vojíny provázejícím a je vedoucím sluncem; oběť pověje v slúpech dýmu 16,25 a plápoláše oběť 16,33 -- oba doklady se zdají vyslovovat uspokojení, že žertva byla bohům milá; tak i oběť červené jalovice s lesklou srstí, vykoupené od pastýře velmi draho; skála bohóm zmilená 16,18 -- byla blízko nebi, snad převzato od Keltů, viz Frazer, str. 615; zpěv i rázná hudba Pražanů u oběti 17,1 nn; Morena sýpáše Vlaslava v noc črnú, tj. ,,odívala ho ve smrtelné roucho'', jak by snad řekl moderní básník (Čest. 18,1).
Ludiše: pravděpodobným dokladem se zdá ,,tuří hlava'' na Sděslavově štítu -- symbol síly, ale je tu dále plně vysvětlení konkrétnosti tohoto faktu. Dále ovšem ,,věnec z listie dubového'' 20,12 na znamení velkého vítězství v sedání. Frazer, str. 160 uvádí takový triumfální věnec jako starořímský obyčej, ale jistě nelze věc tak lokálně omezovat. Důležité jsou v Lud. ještě ,,medná pitie''. Tato poživatina zvyšuje dle Chadwicků I, str. 652 paměť, odtud i ,,bodrost v myslech'' v písni. Někdy se mluví v epice prostě o pivu (,,beer'' nebo ,,ale'' hlavně u Anglosasů), ale v Lud. je to nepochybně staročeská medovina. Podle Eddy pochází z medu zdroj moudrosti, ale i zpěvu, Meletinski, Poetika, str. 250. Viz i P. G. Bogatyreva, Voprosy teorii narodnogo isskustva, Moskva 1971, str. 201 a 208 o magické síle tohoto pokrmu. ,,Miedná ústa'' jsou ovšem i v MPKV .
Záboj: bádání o symbolismech nám pomáhá vyřešit otázku ,,všech dřev'' - stromů 21,28. Jde o posvátné duby, shromaždiště i obětiště našich předkřesťanských předků. Dub byl posvátným stromem i pro Prusy, Litevce, Thráky a Indy (Chadwickové I, str. 611), nemluvě o Řecích a Římanech. Ch. odvozují název ,,druidové'' z jazyka welšského. ,,Derwydd'' znamená i kouzelníka, plurál též ,,drywon'' výraz nadmíru starý; welšské sudičky Fatae Deruones, uv. spis str. 647. Dále je tu vysvětlení i pro ,,veškerou pouť od Vesny po Moranu '', tedy po celý život od mládí až po smrt, Záb. 21,4. K tomu též Frazer, str. 404, kde uvádí trojici alegorických bytostí: Demeter - Persefone - Pluton (dva protiklady života); ,,S prsú na prsy kladechu ruce'' 21,25 na znamení naprosté důvěry druha k druhu, tamtéž i ,,tiščechu jej (Záboje) v přěsilná paži'' Záb.; Přátelské setkání Záb. 22,14 ,,podasta se přěsilně ruce''. ,,Hotovi všici nohu v krok i ruku v zbraň Luděkova dle slova'' Záb. 22,21 nn -- výraz kázně a poslušnosti. Pochybné je, zda máme brát popis ničení model, posvátných hájů a plašení posvátných ptáků i jiné zásahy ,,cizích'' proti pohanským Čechům za symbolické. Spíše je to věrný popis skutečnosti, ostatně zcela shodné s historickými zprávami. Již uvedené opisné pojmenování Luďka upírem 23,14 lze však pojímat šíře: pije krev celému národu. Záb. 24,28 ,,jedno sovy nebojá sě'' (duší padlých nepřátel) je výrazem záhrobí, spojení příšerných nočních ptáků se zabitými, kteří až do pohřbu -- žehem nebo zakopáním do země -- nemají po smrti klidu.
Ve Sbyh. je snad symbolické časté opakování sousloví ,,hrad tvrd'', tedy nejen kamenný, zděný, ale i těžko přístupný. Volné létání holubího a procházky lidského páru vyjadřují abstraktní pojmy svobody (26,5 nn). Jinak je Sbyh. bez jistých dokladů.
Kyt. je celá symbolická: kvítí puštěné po vodě -- jinošské námluvy 26,12, snad i sázení a svázání bylin - viól a růží -- značí klíčící lásku. Jejími zárukami s dívčiny strany jsou postupně prsten - jehlice z vlasů - panenský vínek, viz 26,12; 26,16; 26,18; 26,21.
Proti zcela jasné Kyt. je Jel. písní dosti problematickou. Dubec, dub rostoucí z jinochova mrtvého těla je symbolický zcela určitě (v Rusku, na Ukrajině, též na půdě naší vlasti, ale i v Anglii a ve Skotsku vypučí na hrobě častěji kalina, šípek, hloh, jak uvidíme ještě v kapitole o thematických shodách R s orální literaturou jiných národů. Záhadnější je však jelen, hlavně druhý (?), který ,,piena v listie táhlé hrdlo'' 27,28. Nevíme, zda pěvec mínil první zvíře, které mu sloužilo na začátku skladby k rozsáhlému přirovnání , nebo zda jde o jiného lesního tvora téhož druhu. Květ se bystře dohadoval, že je tu vyjádřena marná touha po překonání smrti -- výklad možný. K potrojnosti člověk - dub - jelen budou mít jistě folkloristé a kulturní historici vůbec ještě co říci. Ve skandinávské mythologii je Yggdrasil ,,strom života'' prapůvodem lidí, totéž u Chazarů a Jakutů (Meletinskij, Poet., str. 240). Je to obdoba při zeměpisné i ethnické vzdálenosti těchto národů jistě nápadná. Byly nalezeny i vztahy ke staré Persii: Sakdeos - jelen - démon; saka - daiva, totem jelena u Skythů a Sarmatů; Massagetai, známí z Herodota = lidé = jeleni, Móglsakos = syn jelena. K tomu T. Milewski , Indoeuropejskie imone osobowe, Vroslav - Krakov 1969, str. 155. ,,Bystří krahujci'' 27,30 jsou snad zpravodajové o neblahé události, poslaní bohy.
Symboličnost Róže je velmi zřetelná. Květina znamená uvadající lásku, ztracený prsten a kamének z něho vypadlý její úplný zánik. To je spojeno s vychladlou místnosí marného dívčího bdění a čekání na milence.
Symboličnost Žez. je rovněž najevě, ač není tak přesná: změny v přírodě odpovídají přeměně dívky v ženu.
V Op. je pozoruhodný opis -- symbolika spojená s eufemismem -- matčiny smrti ,,travka na něj roste''.
Skř. je podle našeho chápání symbolu bez přímého dokladu, ledaže bychom brali v úvahu protiklad volného ptačího letu nad širými poli a kamenného hrádku, který slouží za vězení.
Zl. písně je ovšem bez nutného kontrextu, ale vrána nebo havran, o němž se tu mluví v prvním verši, mohli být pojímáni jako ptáci zlověstní.
Důležité pro ústní -- lidový nebo prostonárodní původ R je hojné užívání některých čísel, zejména ,,3'', ,,9'' a také ,,7''. Původ této tendence, známé i z pohádek, epiky a dramatu, je temný, nepochybně jde o nadmíru starobylý jev. Věc souvisí s náboženstvím. Soudívá se, že třeba záhadné slovanské ,,tryzna'' je složeno z uvedené číslovky a ze základu zn-, patřícího k praslov. znějo, nář. mor. zneť, znoj - páliti. ,,Tryzna'' nebo ,,trizna'' je i v MV . Válečný a věštný kůň Triglav býval před bojem třikrát voděn přes devět (329#293) koží, viz V. V. Ivanov a V. N. Toporov, Slavjanskie jazykovyje modliruščije semiotičeskie systemy, Moskva 1965, str. 33. Také do Radegastovy svatyně v Retře vedlo devět bran (ibid., str. 37).
Číslo ,,1'' v R není, je to vždy zájmeno, totéž lze říci o ,,druh, druhý''. ,,Dva, dvakrát'' vyplývá z textu, neboť se zpravidla líčí boj dvou stran; nicméně započítáváme frekvenci v RZ i v RK, celkem 11 případů. Zato je ,,3'' a ,,třetí'' zastoupeno sedmnáckrát. Tu je nutno započísti také 30 a 300, tedy i tři desítky, tři stovky. Čestmír vede svá vojska kolem hory ,,devětikrát'', ač by jeho strategické lsti stejně vyhovovalo, kdyby se tak dálo osmkrát nebo desetkrát. Devět bylo i vladyků v LS, případně 7 + 2 (dva svářící se bratři). Také původ posvátné sedmičky není dost jasný, může být křesťanský, ale spíše semitský. V Ol. je uvedeno sedm českých vůdců (230#30). Pro úplnost připomínáme, že čtyřka je v R třikrát, pětka jednou, šestka jednou (231#313 ?), osmička jednou v Ol. (snad 7 náčelníků a jeden pastýř), desítka jednou. Převaha čísel 2, 3, 5, 7 a 9 nad ostatními je evidentní. Podvojnost a potrojnost jako jeden z hlavních znaků lidové poesie odůvodnil Kravcov, Sborník, str. 160.
Ale zjištění frekvence přímých číselných údajů v R problém ještě nevyřeší. Bývá tu rovněž uváděn analogický předmět nebo děj vždy třikrát, a to zejména: LS ,,kmetie, leši i vladyky'' (několikrát), bouře vykonala tři akty; sesypala déšť, opláchla hlavy hor, vypláchla hlínu; vlaštovka na okně sedí, běduje a stěžuje si.
V RK: ,,chlapi'' v Ol. mají ostré nože, mocné paže, pevnou víru; bojovníci vykonají tři počáteční činy: dosáhnou mýtiny, podají si ruce, vykonají poradu; radost z vítězství se roznáší po Praze, kolem Prahy , po celé zemi. V Ben. pobírají Sasové stříbro, zlato, zboží; hněv mstitelů je uchvátí, vzbouří se v jejich útrobách, rozohní zraky; v boji je užito kyjů, mečů a kopí; v Jar. je Kublajevna zabita pro drahé kamení, pro perly, pro zlato; její průvod, když vyjížděl, sebral zásoby, sedl na koně a dal se na cestu; Tataři se rozpálili, vyměřili daně, dobyli dvou království (9,18); obdobně je ve tři děje rozložen postup nepřátel do Moravy 10,7 nn. Před opevněním Hostýna se bojovalo tři dny; Vněslav dává povel, udeří na štít, zatočí korouhví; Obránci svalí klády, rozmačkají tak první útočníky a učiní škodu ještě dalším; křesťané obracejí zraky k P. Marii, lomí rukama, teskně zírají k nebi; ,,za mnú'' volá Věstoň třikrát. Popis vyššího zákroku: přijde mrak spustí se déšť, oživí se pramen; Tataři se u Olomouce uleknou, odházejí dřevce, prchají; v Čest.: zlézání Kruvojových hradeb se děje natřikrát (třetí muži vystoupí na druhé, čtvrtí na třetí, pátí na čtvrté); s hradu planou meče, sviští střely, padají klády; Čestmír vybízí Vojmíra k třem činům: aby sedl na koně, projel les, obětoval bohům; Vojmír při konečném boji zaútočí na Lučany, postaví se po bok Čestmírovi a zabrání nepříteli ve výstupu na rovinu; v Lud.: rodina vládce pořádajícího sedání je tříčlenná; také usazení diváků prozrazuje potrojnost, neboť kněz je tu jmenován se starosty, jeho žena se zemankami, Ludiše s dívkami; Lubor přemáhá postupně tři soupeře; Sděslav se chlubí chrabrostí dědovou, otcovou a svou vlastní; v Záb. druzi hlavního velitele jej obejmou, přislíbí mu věrnost a uzavrou rozumnou dohodu; každý má víru v Záboje, bystrou zbraň, srdce plno nenávisti k vetřelcům, kteří ,,drtili sochy bohů, káceli duby, plašili posvátné ptáky''. Při smrtícím úderu letí mlat, štít Luďkův praskne, jeho prsa jsou rozdrcena; pronásledovatelé míjejí roviny, hory a lesy, jejich jízda trvá tři dny a tři noci. Ve Sbyh. postrádá holub udatného srdce, ostrých drápů a silného zobáku, kdežto jinoch má dobré zbraně, statečnou mysl, železný mlat. Kytice je vsazena v kyprou zemi, svázána, puštěna po vodě; hmotné projevy lásky jsou opět tři: prsten, jehlice z vlasů, dívčí vínek. V Jah. je ,,trnie'' třikrát apostrofováno, dále se říká o milenci, že ,,objal děvče, přitiskl je k srdci a líbal je na ústa''. V Jel. vrah napadl jinocha, zakoulel očima, udeřil; jelen přichází, skáče, vypíná se na dub. V Róži květina předčasně rozkvetší pomrzla, uvadla, opadla. Rozumí se, že je i mnoho dějů vyjádřeno dvěma, čtyřmi nebo pěti větami nebo ,,promluvami'', neboť jinak by se celý výtvor zmechanisoval, zploštěl by a třeba se stal i podezřelým ještě z dalších a tentokrát odůvoděných příčin. Ale záliba pěvců v ,,triadách'' je nepochybná.
V novější době je literární symbol pojímán šíře a řekl bych i pružněji. Jestliže Šalda (Slovník lit. teorie, nepřímý citát, str. 367) vyložil Máchův Máj jako ztělesnění tří symbolů (poutník - vězeň - země), v němž prý autor vložil svůj poměr k životu a světu, dalo by se užít obdobné metody i pro R, ač bychom raději mluvili o základní ideji díla. To je ovšem vítězný boj proti nepřátelským vetřelcům, ať jsou odkudkoli, proti cizím mravům a zvykům, jež jsou Čechům a Slovanům nepřijatelné. U pěvců nebo spíše pěvkyň lyrických skladeb je to ovšem láska, totiž vítězná, ať už ve skutečnosti (Sbyh.) nebo aspoň ve smyslu mravním potud, že s ní RK nepochybně sympatisuje, jak tomu bývá téměř vždy také v pozdějším folklorním písňovém umění. Chceme-li, můžeme vidět v našich skladbách ,,napětí'' nebo ,,thesi s antithesí '' a vyšší jednotu, synthesi. Jedním z prostředků, jímž mohou být hlavní myšlenky zobrazovány, charakterisovány nebo symbolisovány, mohou být i tzv. oposita , slovní výrazy, které vyslovují žádaný protiklad. Pojednali jsme o tom částečně již v Rozboru (kap. 12.5). Příslušný odstavec byl zpracován podle knihy uvedené i zde (Ivanov - Toporov, o semiotických systémech). Meletinskij, Poet. str. 230 nn jich uvádí ještě více. Všímá si antinomií vrch - dol, levý - pravý, blízký - daleký, vnitřní - vnější, velký - malý, teplý - chladný, suchý - mokrý, tichý - hlučný, světlý - tmavý, nebe - země, země - podsvětí, země - moře, sever - jih, západ - východ, den - noc, zima - léto, slunce - luna, svůj - cizí, mužský - ženský, starší - mladší, rodina - svět, voda - oheň, oheň slunce - oheň krbu, syrový - vařený, dům - les, obydlené místo - poušť atd. Jistě by tu mohlo být i bílý - černý a mnoho jiných. Tak prý vznikly prazáklady mythologie, ale já bych se klonil k názoru, že postup mohl být opačný: staré představy, možná primitivní, ale ucelené, pronikly do slovesného umění. Buď jak buď, užívají též R většiny těchto oposit , která mohou být chápána ve vyšším, tedy symbolickém smyslu. Jistě tu stojí kladné hodnoty proti záporným, tedy mír proti válce, bohatství a štěstí (obih) proti pustošivým vpádům, světlo proti tmě (ač i ta může, sledujeme-li ji v konkrétním slova smyslu, být příznivým činitelem), Záb., Sbyh., věrnost proti zradě (jakékoli, viz Vlaslava , Kruvoje a Věstoně ), síla proti slabosti, rodinná soudružnost proti ztrátě drahých bytostí, tedy život proti smrti atd. Hlavním momentem je ovšem protiklad ,,svůj - cizí'' (Meletinskij, str. 276). Tento ,,symbolismus '', chceme-li užívat toho výraz je ovšem konkrétní a nikdy není naznačován mlhavě nebo skrytě. Jeví se to již i námi probranou účastí přírody, samotné vlasti na ději (řeky v Záb., slunce v Čest., mlčící nebo truchlící les v Jel. a Sbyh.). A není snad Hostýn v Jar. myšlen jako poslední křesťanská bašta ve slovanské části Evropy?
Jindy je symbol uváděn jako imanentní básnický prostředek, provázející nabo naplňující tropy zde již popsané. Štúr (O národních..., str. 46 nn) pořídil pro slovanské písně, do nichž samozřejmě zařadil též R, větší výčet, který zde podáváme celý, vyznačujíce ,,symboly'' přímo se v našich textech vyskytující: slunce, měsíc, hvězdy, oblaka, dennice (zora), siré pole, hora, háj, řeky (Dunaj), hrob (mohyla), vítr, růže, viola, lilie, barvínek; dále několik rostlin slovanských, ale nečeských; vinná réva, lípa, javor, kalina, dub, vrba, jeřabina, kukačka, sokol, holub, labuť, slavík (PV), kachna, orel, a jistě i vlaštovka, kterou Š. pominul; z barev bílá, černá, červená, modrá a plavá.
Novější a daleko rozsáhlejší (taková práce nemůže být nikdy hotova!) je kniha A. de Vriese, Dictionary of Symbols and Imagery 2, Amsterodam - Londýn 1976. Tento spis si vůbec nevšímá slovanských literatur, ač je jinak velmi široce pojat. Toto opomenutí má dobrou i špatnou stránku. Důležité je, že se tu poskytuje spousta příkladů z evropského i světového písemnictví, citátů, které můžeme se zdarem aplikovat na R, pojmeme-li ovšem symbol šíře a ztotožníme-li jej takřka s ,,obrazem''. Získáme tak další nepřímý důkaz ,,pravosti'' našich textů, neboť domnělí falsátoři by sotva byli mohli mít takovou fantasii nebo takový odborný přehled. Kromě toho nabývají R i na své vlastní literární hodnotě, neboť je můžeme posuzovat v širších souvislostech, jak k tomu de Vries podává návod.
V níže sestaveném soupise, jenž možná ještě není úplný, citujeme nejdříve slovo neb obrat z R a poté anglické soujmenné označení podle ,,Dictionary''. Upouštíme od poukazů na stránky, čtenář nechť si doplní vždy ,,s.v.'', tedy ,,sub voce'', pod heslem. Někdy výčet doplňujeme podle jiných publikací téhož charakteru.
K tomu výčtu ještě dodáváme odjinud:
Přídavek -- některé glosy z Mater verborum (Paterův odst. B). Chybí tu ovšem kontext a mohlo by se říci, že MV přímo nesouvisí s thematem naší současné práce. Nicméně se zdá, že tento slovník čerpal z nějakých zdrojů našim textům příbuzných. Odkazujeme opět na de Vriese:
Mohlo by se snad namítat, že tu jde mnohdy o poznatky z literatury umělé a že je mohl znát i sčetlý padělatel. Ale kromě důvodů, které jsme pro napsání této kapitoly uvedly na začátku, je tu ještě jeden: je nutno hledat skutečnou provenienci R podle ducha skladeb, nikoli podle náhodných slovních nebo dokonce jen zvukových shod.