,,Královna básnických ozdob'' nám působí při rozboru R a také trochu i při textech k nim přidružovaných některé problémy. Jde totiž o prostředek nejen básnický, ale i jazykotvorný. Nevíme, zda některé výrazy byly v R cítěny ještě jako původní -- nedeetymologisované -- nebo zda se již lexikalisovaly a zda je posluchači chápali zcela tak jako dnešní čtenář. Uveďme aspoň tři příklady. Je v LS sousloví ,,naríkaje mútno'' třeba brát jako metaforické? Asi ano, neboť v téže písni čteme ,,če mútíší vodu'', takže zkalená voda = zarmoucené srdce. Slovo ,,plzný'' je původně ,,orný'', tam, kde má pluh nebo rádlo snadný skluz; ale pozdější význam je ,,užitečný'' nebo vůbec ,,prospěšný'', a to už v Lud. 18,29 a možná i v Čest. 14,24. Libušina slova k soudcům ,,rozrešite pravdu'' nemusejí být chápána suše jako ,,nalezněte spravedlnost'', ale snad ještě v původním smyslu ,,rozvažte (uzel) při tomto složitém právním případu''. Potom by to byla nepochybná metafora. Je tedy velmi možné, že Rukopisy byly v době svého vzniku chápány ještě jako text mnohem básničtější, než jak jej vidíme dnes, a máme tedy nový důkaz o neudržitelnosti tvrzení (K. Krejčí), že tyto památky vděčí za značnou část svého koloritu jen tomu, že jsou psány staročesky.
Definici metafory osvětlíme poměrně snadno a pro naše potřeby dostatečně jako ozdobu vzniklou (stejně jako příměr) z podobnosti dvou věcí. Z pojmu, o nějž pěvci (básníkovi) jde, se vyčlení některá nápadná vlastnost, jež je společná jinému objektu, a ten nahradí původně myšlený, hlavní předmět vůbec. V paralelismech a příměrech se tedy uvádějí vedle sebe nebo za sebou dvě věci, v metaforách jen jedna. Místo představy ,,vojsko Pražanů postupovalo jako jarní proud'' dostaneme stručnější ,,prúd Pražan jarno teče''.
Už několikrát jsme narazili na známý postřeh F. Mareše, že obrazy R jsou viděné nebo slyšené, ale obraty umělých básníků spíše myšlené, plynoucí z představivosti, a mnohdy také mnohomluvně sycené dalšími ozdobami. M. měl plnou pravdu, charakterisoval-li takto příměry našich textů; ale to neznamená, že by pěvci nebyli schopni tvořit i ze svého nitra, z vlastního světa. Souhlasíme s Hrabákem (str. 143 nn), že metafora může být účinnější, výstižnější, hutnější a tudíž cennější tím, že vnuká další myšlenky, které bývají při paralelismu nebo přirovnání méně najevě. Tak třeba ,,u povodeň Tatar'' (Jar. 10,12) je snad básnicky hodnotnější, než kdybychom četli, že se nepřátelé valili jako povodeň, neboť po pravé metafoře se vybaví nejen rychlost a síla, leč také ničivost, zhoubnost zátopy a její následky.
Metafory najdeme u Homéra , u slovanských pěvců lyrických i epických snad s výjimkou bylin (J. G. Kruglov , Kravcovův sborník III, str. 128). Vzácnější jsou ve starých germánských zpěvech, a to snad proto, že přece jen retardují -- zdržují hlavní dějové pásmo. Přílišná frekvence tropů by skutečně mohla být na újmu dramatickému napětí a spádu, ale Rukopisům takové nebezpečí nikdy nehrozí. K věci též Hegel I, str. 394 nn. Proti antické, klasické jednoduchosti lze postavit květnatost dramatických básníků včetně Shakespeara , nemluvě o romantických autorech neb o blízkém Východě. Slovanská poesie včetně R stojí asi uprostřed obou krajností.
Obraty jako ,,vzdychající vlny, hněvná záplava, úsměvné nivy'' (Hegel I, str. 392) v R ovšem chybějí. Byly by možné jen tehdy, kdyby příslušná substantiva byla plně personifikována. Tak chápali naši pěvci řeky, les, slunce (viz naši kapitolu o smyslu pro přírodu), ale vždy jaksi monumentálně, s příměsí dávného animismu, nikdy s módním interním sentimentalismem .
Metafory se dají třídit podle různých hledisek. Ponecháme opět čtenáři, aby si případně níže uvedené doklady sám kodifikoval. Jednou z možností je toto schema:
Jindy se uvažuje o tom, zda metafora vyvolává smyslovou představu nebo ne. Tak třeba příklad Tomašovského, str. 46 Poet:
včela, co obývá celu voskovou,Obdobné obraty (pro R anachronistické) nepřicházejí u nás v úvahu. T. též rozlišuje příklady oživované mrtvé přírody: země křičí při orbě (taktéž nepřijatelné pro R) nebo konkretisace abstraktního (vodopád staletí), ještě vzdálenější našim textům. Naproti tomu nabývá někdy metafora na účinnosti tím, že vedle běžného slova (krutost) je postaven výraz vzácnější (soptati, soptiti). Toto spojení je v Záb. 24,2 a 22,7, ale sloveso mělo patrně ve staré češtině širší platnost.
letí si sbírat s polí daň
Jiná kriteria při rozdělování metafor najdeme u Durdíka (str. 270 nn).
Ještě jinak Bečka. Pojednává o metaforách
Pod metaforu bývá řazena personifikace , kdy se o neživé věci mluví jak o živé. V R by byl tento pojem dosti labilní. Nevíme třeba, zda pěvec Čest. viděl ve slunci živou bytost, která chodí po obloze (možná, že tu byl původně název nějakého boha, třeba Peruna), nebo zda je personifikoval; shodně lze váhati také u obratů analogických, týkajících se lesů, řek i květin.
Jinou odrůdou metafory je katachrese, zneužití nebo překřížení více tropů tak, že se při bližším přezkoumání textu objeví nelogičnosti. Tak třeba ,,ať po nás žraloci imperialismu nenatahují své pařáty'' nebo dokonce ,,nepřítel byl rozprášen na hlavu''. V RK jsou dva příklady, ovšem zdaleka ne tak křiklavé, a budou dále uvedeny.
Metafory jsou v našich textech nejčastěji zrakové, řidčeji sluchové nebo ,,mechanické''. Válka je častěji srovnávána s bouří, při níž někdy vystupuje do popředí stránka optická (blesky), jindy akustická (rachot) nebo i zhoubné účinky (ubíjení nepřátel). Záleží na situaci i na subjektivním přístupu pěvcově. Vždy však pozorujeme stručnost; jadrnost a přesnost. Náběh ke slupce bez jádra, k pěkným slovíčkům, řazeným za sebou bez určité myšlenky, bývá viděn jen v MPKV .
Prostředí, z něhož jsou metafory R brány, jsou ovšem značně podobné scenerii příměrů . Pěvci čerpali z přírody (bouře, déšť, povodeň, mraky, proudy vod, roční období, skály, lesy, různá zvířata, hlavně velká a silná); lidská činnost je tu častějším vodítkem než u ozdob z předcházejících odstavců. To souvisí s přenesením těžiště tohoto tropu z přímého vjemu do představ: pálení ohňů, kácení lesů, tesařské řemeslo, sběr plodů, navazování lan (rozrešite pravdu, ale i ,,přetrže sě ticho'' v Lud.), vaření a míšení hmot, tavení drahých kovů, hlazení povrchu různých předmětů (shlaď nepřátely?, Jar.), nejrůznější bojová činnost, náboženský život, příbuzenské vztahy, vláda nad lidmi (sem snad ,,srdce jímáše'', Záb.), prorážení cest a pěšin, stavba domů, bydlení (tma ... zapřieti zraky, tj. opletla jakoby proutím, jimiž se tehdy oddělovaly od sebe místnosti, ale výklad není jistý). Konečně pohádkové motivy , zvláštní případy, snad ,,přieval zživi pramen'' v Jar.
Metafory nepochybně básnické (tedy nikoli lexikální) nedělíme podle mluvnických pravidel, jež by se dala ostatně zkonstruovat jen s obtížemi, ale spíše po stránce věcné, logické. Rozhodli jsme se je utřídit do čtyř skupin, a to:
Přesné hranice mezi těmito typy, hlavně sub A) a B), nelze ovšem vésti ani zde. Nicméně bychom měli:
V některých OJ vidíme přezdívky většinou čestné, pochvalné. Tento jev jistě svedl odpůrce k tvrzení, že jde o názvy vymyšlené padělatelem, neboť někdy nebylo možno je přímo doložit. O věci jsme pojednali v Rozboru , kap. 14.1. Zde jen co nejjednodušeji: v mém výkladu znamená Chrudoš Ježatce, Staglav Tvrdohlavce, Sbyhoň Kořistníka, Záboj Obránce (proti doloženého Přěboji, tj. Útočníku), Lubor, Lumír a Luděk lidi, kteří uvolňují, rozpoutávají boj, mír, poddanství (nebo i zlo, poslední OJ připouští několik výkladů). Že ,,Neklan '' znamená ,,Nepřemožitelný'', věděl už Dalimil a došel souhlasu polských etymologů. Snad by se dala odvodit ještě i další nomina - omina. Tento způsob je vlastní také jiným orálním epikám. Odinova krycí jména vypočítává Heger , Edda str. 95, čestná pojmenování tu mají též jiní bozi, ale i hadi, obři, příbytky (Heger , str. 464). Na germánské analogie poukázal Bowra, Heroic, str. 435: Widsith = daleký cestovatel. Totéž označování hrdinů zjistili Chadwickové I, str. 230 nn: u Řeků a Germánů. V Od. 8,111 nn objevili třináct jmen, jež charakterisují mořeplavce, ale jsou i další jako v Il. Dolón = Lstivý, pěvec Terpiadés = Potěšující, Thersítés = Svárlivý (jméno nesympatického bojovníka proti achajským náčelníkům), u starých Irů a Němců se potkáváme se jmény hanlivými nebo pochvalnými jako Rychlonohý, Ohnutá, Cest znalý, Nepokojný, Podléhající, Umělec. Mnoho je tu ,,hapax legomen'', tedy jmen, jež se jinde nevyskytují. Pro slovanské orální literatury uvedl příklady Propp, Russkij..., str. 414: Blud , Choten , Čajna (Žádoucí), Čaovaja (Čestná, Počestná). Jde tu zároveň o ,,nekalendářní'' jména ruského folkloru . Někdo měl i více jmen, jež se střídala, někdy podle těchto OJ vznikla též MJ (viz snad i Staglav - Šťáhlavy). Někdy přecházela slovanská jména z jednoho národa do druhého. Ondráš , Jánošík se najdou též u Poláků, Ukrajinců. Vyjadřovaly se i rozmanité tělesné a dušení vlastnosti (Dobryňa, Sokol , Zmeio , Volko aj.) K tomu J. I. Smirnov, Slavjanskie ..., str. 30 nn. Hoekstra, uv. spis, str. 57 považuje i následující OJ z Odysseje za vymyšlená pěvcem: Iros , Arnaios (Hádavý, jména žebráků, kteří vystoupili napřátelsky proti přestrojenému Odysseovi ), Antinoos, (Nerozumný, Nemírný) proti Amfinomovi (Umírňujícímu) znázorňující povahu obou jmenovaných Penelopiných nápadníků.
Ještě další jednotlivosti jsou v těchto souvislostech důležité. Uvedená ominosní jména nepřiléhají jen k povahám nebo tělesným vzhledům svých nositelů, ale i k výjevům v písních líčených, k situaci. Kdyby tomu tak nebylo, vznikl by básnicky neúčinný stereotyp (Mukařovský, Studie, str. 217 nn). Jména se často opakují a není tu střídání různými opisy, jichž užívají novodobí autoři (třeba ,,náš hrdina'' aj.). Výmluvné je i to, že osoby R nikdy nejsou jmenovány podle svých předků nebo přímo podle svých otců, jak tomu bylo třeba u Germánů a starých Řeků. To souvisí s faktem, že u Slovanů nebývalo právo prvorozenství. Tato zákonitost, pro ,,pravost'' ovšem opět velice důležitá, se věcně váže hlavně na RZ (viz i Horák, RK, str. 12).
Aby se nezdálo, že přistupujeme k R s ustavičnou chválou, připojujeme i pár slov kritických k tzv.
V textech spojovaných s R se i tu jeví úplně jiný stav. V MPKV jsou pravé metafory ,,sladinská dóstojnost, prúd slastí (o milence), miedná ústa, róže po rose že (plane, touží)''. Některé obraty by se tu daly vykládat jako personifikace , ale i jako metonymie nebo alegorie. Metonymické chápání pojmů souvisí se starším ,,předuniverbisačním'' stadiem jazyka, jak o tom ještě pojednáme; ale aby se výklad příliš netříštil, citujeme už teď z MPKV několik případů takového atomisování pocitů: milost (nebo Milost?) mi vyjevi dóstojnost, milost rostieše v jasnějšiem účastenství, mysl želeje, mysl mě pudí lúbiti, blaženstvie přijde očima v laskavé srdce, žel lásku (tj. smyslnou) zapudi, žel těší (tj. asi ,,posiluje mou zdrženlivost''), láska túži (uvadala), srdce moje zajela děva, žel neprose, koho rve (snad: neptá se, nedbá na mou královskou důstojnost). Je tu tedy pokus o jakýsi dušezpyt lásky. V R nic takového není. Zde se jen konstatuje, že se dva mají rádi, a někdy ani to ne (Ludiše - Lubor?), láska vyúsťuje v soužití, a to někdy už v textu (Sbyh.). V Lib. pror. jsou metafory: rubíšek - surculus - výhonek, úlomek, ale i sazenice. Jde tu o překlad. Dále ,,králevstvie zkvetne, v jiho (sic) podrobeni''. Oba obraty jsou stereotypní a málo původní, dikce je vůbec daleko chudší než v R. Ale je tu jedno zajímavé oxymoron (vládce) ,,sejže všechněch plamen'', čekali bychom spíše ,,uhasí''. V latinské versi tento obrat chybí. Snad tedy ani autor tohoto textu nebyl bez básnického nadání.
Nevalné jsou i metafory v Leg. Prok.: ,,poče sě čstnostmi třpytieti'' a ,,v učenií lóně''. Druhý příklad je snad původní, ale první jen tlumočí latinskou předlohu.
V PV ,,srdečko (slavičí) čuje radost i žel'' je Rukopisům bližší, ale zároveň i MPKV. I v této drobnosti se pozoruje ,,mozaikový'' charakter skladby.