Definice nebo snad spíše povšechná charakteristika je zde -- a také u metafor a symbolů -- celkem jasná: básnická záměna pojmů na základě podobnosti. Jde tu vždy o tři složky: to, co je srovnáváno (comparandum), s čím je to srovnáváno (comparatum) a společné znaky obojího (tertium comparationis ). Tedy: Jaroslav jak orel letě -- spojujícím článkem je prudkost a síla útoku.
Složitější věci se utvářejí, máme-li pojmy zde v nadpisu uvedené přesně rozlišit. Duch je vždy týž, ale forma je různá. Abychom své poznatky příliš netříštili, přidržíme se starého kriteria Gebauerova , který za příměry (nebo přirovnání, což chápeme zde pro jednoduchost jako totéž) pokládal jen takové případy, kdy je comparatum a comparadum spojeno příslovci jak -- tak nebo jiným podobným způsobem, kdežto paralelimus vzniká jemu i nám tím, že jsou dva jevy nebo děje sobě příbuzně vyjádřené dvěma větami nebo celými odstavci. Máme tu ovšem na mysli paralelismus obsahový, nikoli formální, který zařadíme mezi ,,figury '' a který vzniká tak, že po sobě následují dvě věty se stejnými slovy a v obdobné struktuře. Leckdy ovšem pěvec užívá zároveň obou těchto ozdob na témž místě. K našemu dělítku i vůbec k věci viz Gebauera , uvedené články v LF z doby, kdy byl tento učenec ještě přesvědčeným obráncem R.
Paralelismy v R jsou početné a jsou tyto:
Libuše - zmije, která se vplíží do ptačího hnízda LS 95 (tedy mezi muže); Jarmír - jedno slunce na nebi, jeden vládce Ol. 6,9 nn; jinoch a dívka -- pár milujících se holubů, celý Sbyh.; jinoch mlčí s němým lesem, Sbyh. 25,8; Jinoch chodí ozbrojen do boje, proráží shluky nepřátel jako jelen proráží hustý les svými rozvětvenými parohy Jel. (hlavně začátek písně); Záboj mluví ke svým druhům zdola v údolí tak, jak je i jeho nitro nízko pohrouženo v hoři, Záb. 20,27; Záboj a Luděk - dub proti dubu, Záb. 22,31; česká vojska se valí - divoká řeka rovněž, Záb. 24,4 a 24,15, tedy dvakrát opakováno. české voje pronásledují rozptýlené nepřátelské vojsko tak, jako se ostříž vrhá na ptactvo (asi schoulené v úkrytech -- dobře odpozorováno z přírody), Záb. 24,9; vítr bouří přes krajinu jako ženoucí se vojska, Záb. 24,13; voj nepočetný sotva odolá množství nepřátel tak, jako nelze kyjem (holí) odrazit palici, Čest. 17,12; nejinak málo úspěšné by bylo napřahovat hlavu proti skále, Čest. 17,14; lepší je lest, jako liška oklame prchlivého, ale nepříliš chytrého tura, Čest. 17,15; jako se musí dívka vdát, tak musí zrát v poli žito, jablko v sadě a tak jsou uskladněny klasy na zimu, Žez.; je nejlépe napadnout samotný střed nepřítele stejně jako šlápnout hadu na hlavu, chceme-li jej usmrtit, Záb. 22,9; nepřátelští vojíni se ve zbroji lesknou jako vzduch ozařovaný sluncem, Záb. 22,20; zbytečné rozkazování zpupného nepřítele je nám tak lhostejné jako dým vycházející z ohně, Záb. 22,18; krákající krahujci (bez pejorativního smyslu!) a truchlící dívky, Jel. 27,30 (ale zde je možno brát ptáky jako zlověstné posly), Jel. 27,30.
Téměř všechny tyto příklady mají to společné, že líčený přírodní úkaz předchází před hlavním obsahem (Sidelnikov, str. 79 nn). Přitom bývá užíváno i týchž výrazů, je-li to logicky únosné. Nejdůsledněji je paralelismus proveden ve Sbyh., kde se obě dvojice -- ptáci a lidé -- stýkají nejen formálně, ale i dějově v dramatických dialozích. Podle dokladů se zdá, že tento způsob porovnání -- paralelismy se samostatnými větami -- je ve slovanské orální poesii původnější. Proto je i Záb. a Čest. touto básnickou ozdobou značně nasycen.
Pro úplnost dodáváme, že R mají některá místa, kdy paralelismus není jistý a kdy lze v antithesi obdobných jevů viděti též symbol. Tak třeba ve Sbyh. 25,32 rané slunce = radost v jinochově srdci; možná v Kyt. 26,10 bystrý větřík - spěchající dívka, obdobně lze chápat začátek Róže . O symbolech později.
Postupným vývojem se paralelismy zkracovaly, měníce se buď v metafory nebo stojíce k ostatnímu obsahu písně jen volně (navození nálady).
Zde je třeba výše esteticky hodnonit formální a obsahovou přesnost (úplnost) paralelismu nebo (mladší) těžiště této ozdoby, které tkví spíše v podobnosti -- někdy dosti odlehlé -- o tom by se mohly názory různit. Je tu dvojí mínění jedni učenci (např. Mukařovský) tu nalézají u mladších lidových písní diskontinuitu, nesouvislost, leckdy jen formální návaznost, ale jiní, jako Marčok, hájí jednotlivé skladby, ba mluví o genialitě jejich tvůrců, kterým prý teprve poetismus nebo surrealismus dokázal porozumět. Aspoň jeden příklad: ,,Na téj Detve studňa murovaná / pri nej stojí milá uplakaná''. Je tu prý tragické podbarvení: náznak skoku do vody pro nešťastnou lásku. Takový výklad je leckdy možný, ale skrývá v sobě nebezpečí, že uvidíme příliš mnoho, když ovšem by zastánci opačných názorů zase mohli vidět příliš málo. Pro R varujeme před příliš smělými výklady. Zde je vždy převaha konkrétna, přesné a průhledné souvislosti s obsahem. Ptáci nosí opravdová poselství (družná vlaštovica v LS není ani symbol, ani paralelismus, ale skutečnost, vtělená ovšem do pohádkového motivu ; dívka v Róži pálí skutečné louče a nejde o promrhané hodiny čekání, Vltava se v LS také kalí z důvodů zcela reálných. Proto odmítáme též alegorické výklady Sbyh. aj.).
Snahou o plný realismus bychom však upadli do druhého extrému. To se stalo Hrubému (uv. spis, str. 19 nn), když dokazoval, že paralelismy v R jsoo nedokonalé, že nejsou dovedeny do nutného závěru. Má na mysli hlavně Jel. a Sbyh. Ale to by byl musil být vedle jinocha ,,zavražděn'' i jelen; holub by byl musil uklovat krahujce nebo Sbyhoně, nemluvě ani o prorůstání dubu a mrtvého hrdiny. A tak se paralelismy nebo příměry v orální epice i lyrice rozšiřují a zkracují podle potřeby. Homér třeba uvádí základní podobnost ale potom se jeho pozornost obrací k něčemu jinému, ač příměr (kromě nenápadného ,,hós'' = tak je stavba příslušného odstavce vlastně paralelismem) pokračuje. Tak třeba je krví zbrocený Menelaos (II, 4,141 nn) připodobněn ke slonovině barvené nachem, ale potom se mluví o tom, že mnozí rádi nosí takové ozdoby (Bowra, Heroic, str. 276 uvádí ještě další příklady). Také Gebauer (LF 1, 1874, str. 276 nn) upozornil ještě jako obránce R na ,,kažení obsahu'' jestliže je paralelismus hrubě nedokonalý, takže vzniká kompilace bez návaznosti. Takové nedůslednosti slouží mnohdy spíše rýmu nebo vzbuzení nálady, takže poesie doznává tímto zmechanisováním úhony. G. dokázal, že R tento nedostatek nemají a že východní Slované jsou povětšině lepšími tvůrci než západní, pokud jde o tyto úvody k písním.
Jsou i další rozdíly R proti největší orální poesii . Tak Maretič (Naša..., stl. 80 nn) cituje písně, v nichž je člověk zastoupen jiným pojmem (ptákem, rostlinou), aniž je to ve skladbě výslovně řečeno. Tak třeba je kachna + sokol inkognitem dívky a milence. V R nic takového není, i když nelze pochybovat o básnické ceně onoho způsobu.
Čičerov (str. 355 nn) plně přihlíží k těmto rozdílům v paralelismech a dělí tuto básnickou ozdobu na tři druhy: na prostá (logická, přímá) přirovnání ,,bílá bříza k zemi se kloní / dobrý mládenec se s matkou loučí'', na formální, kde není podobnost jen scénická obdoba ,,kachnička plove po říčce / mládenec rozmlouvá s Mášeňkou'' a konečně na taková, jež operují se záporem ,,nebyl to sokol, byl to mládenec'' apod. Ve třetím případu je ovšem uplatněno jiné kriterium než v prvním a druhém. V R lze dokázat jen typ první, třetí chybí vůbec a druhý asi také, neboť doklady, které by se daly shledávat v Róži a Kyt., jsou nejisté. V monopolním výskytu druhu prvního, tedy v přímo vyplývající shodě obou dějů nebo dokonce přímém a účinném zasahování přírody do příběhu nacházíme skrytý, ale ním pádnější důkaz starobylosti. Snad je tento způsob dokonce archaičtější než příměry Homérovy . Srovnání s negací je považováno za úzus srbský a ruský, ale vyskytuje se, třebaže řidčeji, i v našich lidových písních. Přesto se zdá mladší. To pěkně odůvodňuje Potebňa (str. 207 nn). Soudí také, že každý básnický obrat včetně stereotypních (černý les) byl původně srovnáním: z lesa se utvoří představa černě.
Potebňa (str. 222, 223) má i příměry uvozené příslovcem ,,jako'' za mladší, pozdější a umělejší. Upozorňuje -- k dotvrzení větší archaičnosti paralelismu záležejícího v souřadném souvětí -- přímo na Róži z RK, a to je nám velmi vhod. Autor zemřel v roce 1891, ale jeho kniha vyšla nově v roce 1976. Příměry prý vznikly teprve tehdy, když si pěvec uvědomoval rozdíly mezi dívkou a třeba zorou nebo lunou, kdežto paralelismus nebo také instrumentál srovnávací spadá do doby, ,,kdy se člověk od živé přírody ještě neodděloval''. A skutečně jsou příměry s ,,jako'' hlavně v mladším Jar., kdežto starší způsob převažuje v LS, Záb. Čest. a Jel., občas jej ovšem nacházíme i v ostatních částech kodexu.
Harkins (str. 55 nn) se ani v tomto směru s R dostatečně neseznámil; na to jsme ovšem u odpůrců již zvyklí. Soudí, že skutečné paralelismy jsou jen v LS, v Ol. a v lyrice, a to prý je důvodem k domněnce, že autorů (sic!) R bylo více. Náš výčet je snad přesnější a dokazuje, že nejvíce těchto archaických básnických ozdob je v Záb. Jak jsme již viděli, je v R dosti lyriky také v písních spíše nebo výslovně výpravných. Proto se zdají zkrácené příměry s ,,jako'' znakem větší koncisnosti, snahou o rychlejší průběh děje. Pěvec Ol. byl dosti citově založen, původce LS jakožto delšího eposu měl jaksi ,,více času'' a paralelismy v Záb. jsou umístěny do té části písně, jejímž obsahem je boj už rozhodnutý.
Tím přecházíme k rozboru příměrů -- přirovnání . V přešetřování jejich myšlenkové náplně se občas vrátíme i k dosavadním výtěžkům této kapitoly, neboť duch všech těchto básnických ozdob, jak jsme již uvedli, je v zásadě týž.
Nejdříve výčet a trochu mluvnice:
Povšechně lze k asi šestnácti paralelismům a osmatřiceti přirovnáním v R říci asi tolik: Comparata jsou brána převážně z přírody živé i neživé, z meteorologických jevů. Pěvci si zvlášť libovali v uvádění dravých nebo aspoň velkých zvířat a ptáků, jak je patrné na první pohled. Porovnání probíhají většinou ,,a minore ad maius'', tedy tak, že osoba, o niž jde, je jaksi ,,menší'' než jev, s nímž je porovnávána, tedy třeba Jaroslav - lev; ale ovšem i části těla nebo výzbroje proti vnějším úkazům (oči - jasné nebe, meč - padající strom atd.). Řidší je i opačný postup ,,a maiore ad minus'', např. o Tatarech, kteří byli smačkáni jak červi atd.
Z oboru lidské činnosti je čerpáno málo. Snad jen v Žez. (zrající žito, jablko) a v Záb., kde se mluví o dýmu s nímž je porovnáván zpupný a zbytečný rozkaz nepřátelského vůdce. Ale tu není jisto, zda jde o kouř vycházející z ohně člověkem zažehnutého.
Tertium comparationis je většinou síla, početnost vojska, častější opakování děje, prudkost a náhlost útoku, dychtivost boje, obratnost, vyhrůžnost, žel, lstivost, nicotnost, velká válečná převaha atd. V paralelismech stojí zpravidla comparatum před comparandem, ale v příměrech převažuje opačné pořadí. Domnívám se, že v tomto druhém případě je příčinou hovorový úzus a ovšem též nasycenost skladeb dějem: napřed tane pěvcům na mysli hlavní pásmo příběhu, potom teprve připojují tuto básnickou ozdobu. -- Obrazy se někdy opakují, ale bohatý slovní výraz vylučuje dojem jednotvárnosti.
Při sledování vývoje těchto obratů -- pokud můžeme dojít k nepochybným výsledkům -- nám vychází jednak slavinita R při plném zachování domácí svébytnosti, jednak soulad se současnými přírodními a společenskými podmínkami v našich zemích. Soudívá se, že přirovnání bývalo vhodným básnickým prostředkem primitivního epika, kterému ještě chyběla slova k podrobnému popisu. Dnešní romanopisec se skutečně obejde bez tohoto prostředku, a pokud k němu sáhnou novější básníci, nepotáží se vždy se zdarem. Tak např. byl kritisován Chateaubriand , který prý nevhodně přirovnal letící plameňáky k opeřeným šípům; osobně se mi nezamlouvá ani Macharovo ,,jako včely v úl svůj, tak spěla kopí perská v prsa jeho'' (V záři hellénského slunce, Posel). Neboť ani optická podobnost (včely - kopí) zde není; o tom dále. To by snad příliš nevadilo, ale ani způsob, ani cíl onoho ,,spění'' se neshoduje.
V některých orálních textech je přirovnání nebo paralelismů málo. Platí to především o finském eposu Kalevala , písni o Hildebrandovi , Maldonu a také o skladbách arménských. Důvodem tu jistě nebyl nedostatek invence, ale spíše snaha o co největší koncentraci, zhuštěnost děje. Tím více jsou hodny ocenění R, které nikdy netrpí rozvláčností, přestože je v nich těchto zde sledovaných básnických ozdob poměrně hodně. Opět tedy umělecká vyváženost -- skoro bych řekl kalokagathie.
Hluboce se zamyslil nad těmito problémy Ponge (str. 150 nn), který si povšiml rozdílů v příměrech v literatuře řecké, germánské a slovanské. U první vysoko hodnotí schopnost uvést v souvislost i jevy nadmíru odlišné; třeba jak v Iliadě pozoruje hrdina bitvu tak napjatě jako rolník opékaný kozí žaludek!
Dnešní krátká přirovnání v lidových písních jdou na vrub složitějších sociálních poměrů. Bezprostřední vztah k přírodě, k nejbližšímu okolí již minul. Také v Odysseji se proti Iliadě projevuje obdobná tendence. Příměrů je v ní méně, snad jen asi čtvrtina proti hrdinské epopeji o dobývání Troje. Jsou i méně cenná a jeví stopy společenského vrstvení, jsouce brána také z života prostých lidí. Látka nebo scenerie těchto básnických ozdob v R jeví trochu analogie s Odysseou , ale je ovšem typicky česká: lov, kácení lesů, rozvodvěné řeky a bystřiny na jaře, letní bouře atd. Nejsou tu žádné stopy cizích epik: žádné dlouhé zimy jako u Seveřanů, žádné námořní katastrofy, žádné popisy bujných pralesů jako v indických eposech atd. Obdobu nalézáme ovšem i při výběru zvířat, ač se tu ovšem ocitáme v nebezpečí výtky, že taková ,,opatrnost'' mohla být i samozřejmá u každého falsátora. Proto něco ,,složitějšího'': Chadwickové (I, str. 441) upozorňují, že epika tu používá plurálu (vlci a ovce v Jar.) nebo singuláru, a jmenují zvláště koně, psa, jelena, divokého kance, tedy ve shodě s R, v nichž ještě přistupuje býk, tur, had (zmije), orel, lev, tedy značná podobnost na straně jedné a bohatství výrazu na straně druhé. Také proti ruskému folkloru si naše texty uchovávají plnou samostatnost ve výběru příměrů, symbolů i paralelismů. Shoda je třeba v motivech, kde je využito vran, havranů, dubů, holubů. jahod, jablka, ale jsou i značné rozdíly, třeba hned ten, že v R není ani zmínky o sokolu, ač tento pták vnikl dokonce i do umělé staročeské lyriky (dívka = sokolík). Zato se v R setkáváme -- někdy snad dosti překvapivě -- s ostřížem, krahujem a krahujcem, sovami, orlem a skřivanem. Ještě příkřejší rozdíly nalézáme ovšem ve staroindické poesii, v níž bývá objekt porovnáván s více jevy najednou (Grincer, str. 342). U Slovanů by to bylo neobvyklé, zde se spíše vkládá do srovnání ještě nějaký děj, jak plyne z výše uvedených dokladů. Grincer (str. 343) upozorňuje, jak je Sita v Ramajaně připodobňována k záři, roztavenému zlatu a Ravana ke kouřící sopce, hrozivému mraku, černému slonu aj., a to vše současně. Květnatost těchto eposů se jindy projevuje v tom, že se předmět rozkládá na části, z nichž má každá své comparatum. Tak čteme, že plovoucí mrtvoly byly jak dřeva v řece, voda jako krev, hlavy a krky jako ryby, pěna jako mozky. Nic analogického není v orální epice evropské, kde pozorujeme úsilí o syntetickou jednoduchost. Indický způsob má spíše analogie v poesii hebrejské (líčení ženské krásy) a v orientálních slovesných dílech vůbec.
Česká středověká poesie umělá -- nebo i jiné podobné básnictví z téže doby a u jiných národů -- jeví zřetelné příznaky epigonství. Máme na mysli hlavně Alexandreidu, která napodobuje, a to ještě prostřednictvím latinského eposu Vergiliova , rozsáhlé příměry z Iliady a Odysseje , aniž se jí to vždy daří. Je tu přímý protiklad národní slovanské stručnosti a soustředěnosti na hlavní motiv. O tom Sidelnikov, str. 77.
Setkali jsme se již se mnoha systémy, jež tuto básnickou ozdobu podrobněji třídí. Tak třeba Bečka (str. 78 nn) rozeznává přirovnání
Svůdné je také rozlišování Krzyžanowiczovo (Slownik, str. 293), který nachází tato hlavní kriteria:
Pro pořádek ještě registrujeme, že u novodobých autorů se objevují některé výstřelky jako ,,rezeda voní jako rezeda'' (tautologie) nebo groteskní ,,skočil vysoko jako soprán''. V R nic takového ani přímo, ani v nějakém náznaku pochopitelně není, ač figuru etymologickou u epithet jsme objevili a třebaže by nějaké bizarnosti nemusily být překvapením u skutečného falsátora, kdyby jím byl třeba Linda.
Pokusíme se nyní o dvě kriteria, která se nám zdají svou konkrétností a určitostí co nejvíce na místě pro případné členění příměrů .
Prvním z nich by byl prostý počet porovnávaných objektů. V epice a konečně i ve folklorní lyrice bývají dva nebo čtyři. Jestliže se Zábojova vojska hnala jako rozbouřené vlny, jde o první případ -- 1+1. Srovnáme-li pronásledovatele s ostřížem, jenž se žene za ptactvem, tedy za objektem pronásledovaným (Záb.), dostaneme schema 2 + 2. Výjimkou je paralelismus ve Sbyh., kde stojí proti sobě jinoch + jeho milá + únosce a na druhé straně holub + holubice + opět únosce, tedy Sbyhoň, takže vzniká útvar 3 + 3, přičemž ovšem jeden ze členů tohoto součtu se opakuje. Vynutila si to logika děje.
Druhá klasifikační možnost vzniká úvahou, zda tertium comparationis tkví ve smyslovém vnímání nebo v dynamice děje. První podobnost záleží v podobnosti, která se jeví zraku, sluchu, čichu atd., v R sem patří např. ,,koníček bílý jako snížek''. Dnes je to stylistický prostředek velmi běžný (,,měl ruce jako lopaty'' nebo ,,vlasy mu stály jako hřebíky''), ale v orální epice převažuje způsob druhý. Jaroslav se liší tělesným vzhledem od lva nebo orla jako každý člověk od ssavce nebo ptáka, ale jeho výpad na nepřítele je vhodně srovnán (jako ve výpravném básnictví často) s útokem rozdrážděné raněné šelmy. Téhož typu jsou také ostatní příměry: Záboj stojí proti Luďkovi jako dub proti dubu, Tataři náhle vyrážejí jako plameny dosud v zemi ukryté, nepřáteli se zatmí svět, jako když se rozmnoží podzimní temnota atd. K věci též např. Lichačov, Poetika, str. 160 nn.
Smyslový vjem je tedy druhotný, ale není zanedbatelný. Popis comparanda i comparata bývá podáván hlavně tam, kde jde o přirovnání delší, homérské . Kvantitativně rozsáhlé je místo, kde jsou Zábojova vojska srovnávána s lovícím ostřížem. Je tu plasticky, třebaže krátce, vylíčen dravcův zjev: dlouhá křídla, bystrý let -- to je úvodem pro tertium comparationis. Vraťme se tu ještě k příměru z Iliady , kde hrdina pozoruje vývoj bitvy se stejnou pozorností jako pastevec opékaný kozí žaludek. Je to velmi pozoruhodný básnický obrat, originální, svědčící o bystrém pozorování přírody i lidských úkonů. Osobně však soudím -- aniž svůj estetických názor komu vnucuji -- že také oba základy komparace, má-li být příměr účinný, mají zračit některé společné vlastnosti; a v tomto případě ovšem tomu tak není. R jsou reálnější: u mečů a blesků je v popředí zájmu jejich mechanický -- smrtící účinek. Ale je to i podobnost optická; Chrudoš i Kruvoj jsou rozhněváni, ale oba jsou i silni jako býci nebo tuři; Jaroslav je rychlý jak orel, početnost vojska odpovídá množství dopadajících krup atd.
Na závěr k přirovnáním v R dvě drobnosti. K povšimnutí je častý výběr světelných efektů. To souvisí se středověkou zálibou pro všechno, co se leskne (Lichačov, Poetika, str. 166). Proto i v R je mj. bouře častým comparatem , mluví se o zářivé bělosti koně, Kublajevna je jako luna, Ludiše má zlatoskvoucí vlasy, potkáváme tu stříbropěnnou Vltavu (viz dále o metaforách), oči jsou jako jasné nebe, je tu jasná zora, jitřenka, Jaromír = nově vycházející slunce aj. Proto je také u porovnání Kublajevny s lunou vhodně užito slovesa ,,sieti sě'', které značí proti prudké sluneční záři spíše matný, fosforeskující svit. Zde si připomínáme také námitky proti slovu ,,luna''. Mluvčí rozhlasové relace ,,Meteor'' (6. 3. 1983) si bystře povšiml, že tento výraz netvoří zdrobněliny. Patří tedy plně do epiky, kdežto ,,měsíc, měsíček'' je lyrický, někdy dokonce humoristicky zabarven.
Postavme ještě proti sobě R se dvěma dalšími domnělými Hankovými podvrhy, pokud jde o příměry v nich zachycené. V MPKV čteme ,,jak róže z pupy jdúcie po rose sladce žže, celovách miedná ústa''. Na první pohled vyvstane odlišnost básníkova úzu proti dikci pěvců R. Už stavba věty je anakoluthická, neboť doslovný překlad by byl ,,jako pučící růže sladce plane (tj. touží) po rose, tak jsem líbal ...''. Touto ,,rosou'', jak plyne z německé verse, by byl milenec, květina je jakoby oživena sladkobolnou touhou. Ohnisko příměru se zdá tkvít spíše v růži než v milenecké dvojici (proto je snad i comparatum před comparandem, kdežto v R bývá postup opačný). Proti přímočarosti pěvců tu vidíme složitost, vnitřní kontemplaci, proti monumentálnosti drobnomalbu, proti jednolitosti hromadění ozdob (touha po vláze, sladkost, medová ústa). I když místo z MPKV samo o sobě básnické je, stává se identifikace autora s proveniencí R narosto absurdní.
Lib. pror. se jeví opět v žánru zcela jiném. Zde se říká, že přicházející vladař ,,jako slunce zevšad jasně svítí, mnoho vlastí bude držeti''. Odpůrci by ovšem mohli poukazovat na shodu s Ol. (vstane jedno slunce po všem nebi, vstane Jarmír ...), ale to by byl pohled povrchní. Estetika si spíše povšimne nedůslednosti v komposici Lib. pror., kde se jedním dechem metaforicky tvrdí, že vládce ,,svítí'', ale hned na to s metaforou v době skladby jistě již otřelou, že ,,mnoho zemí bude držeti'' (ovládati).