Metrická spojitost lyriky s epikou je v orální poesii těsnější, než se nám snad zdá. Dalo by se uvést mnoho příkladů, jak bylo v obojím žánru užíváno týchž nebo blízkých forem. Deseterac byl v sch. zde i onde hojný (Maretič, Naša ..., str. 63 nn). Proto také nalézáme strofické útvary v ryze výpravném Ben. a dekasylaby, třebaže úplně jinak stavěné, v Kyt.; proto je RK tak mnohotvárný, aniž jsou rozdílné skladby jakkoli odděleny písmem nebo odstavcem.
Pátrání po rytmu , stopách a slovním přízvuku je v lyrice RK ještě méně bezpečné než v epice. Byl tu ,,časový isochronismus'' sepjatý nepochybně s hudbou , jež je ztracena. Nacházíme tedy prapůvodní ,,metriku'' lidových písní lyrických (Timofejev, str, 342).
O slábnutí epiky a rozvoji lyriky, do níž se verš přesouval, o pronikavých změnách společenských a kulturních ve 14. století a ještě spíše v době husitské již byla řeč ( tak i Hrabák, str. 7 a 11). Možná, že i to, že je v zachované části RK lyrika v závěru (od str. 25 do str. 28 pergamenu) s věcí nějak souvisí, i když předchází nepochybně zvlášť starobylý Záb. Verš umělé poesie se buď ,,prozaizoval'' nebo ,,zautomatizoval'' (Hrabák, str. 12 nn). Kontinuita lidové písně od nejstarších dob až po dnešek, vážíc se na celkové politické i sociální poměry, je nesporná; z vrstevníků nálezců R ani ze starších obrozenců však nikdo neskládal tak jako naši pěvci. Buď byla pěstována časomíra nebo se básnilo důsledným, ale většinou nepříliš zpěvným, ba otrocky kladeným přízvukem (Hanka, Chmelenský, Kamarýt, Picek, Vacek-Kamenický, Čelakovský, Kollár ). Záliba ve folkloru je pozdějšího data. Rozdíl vysvitne velmi nápadně, položí-li se vedle sebe kterákoli původní skladba z počátku minulého století a třeba toto prosté čtyřverší z Jah.:
Ach, ty trnie, ostré trnie,Kdybychom obešli -- tak jak to dnes dělávají naše sdělovací prostředky -- příslušníky dnešní inteligence, třeba studující mládež, která R pochopitelně nezná, dostali bychom jistě odpověď, že jde o nějakou lidovou píseň složenou v nářečí.
čemu si bol sdělo?
Za to budeš, ostré trnie,
z borek vymýtěno!
Některých spekulací o slovném přízvuku se při lyrice RK přece jen odvažujeme, užívajíce kriterií již známých. Lze se tu opříti také o zjištění O. Hostinského (Studie, str. 351 nn), že se tento akcent kryje v lidové písni s rytmickými ikty asi v šedesáti případech ze sta; a že začátky jsou takřka výhradně přízvučné, bez předrážek. Možná, že užívání spojky ,,i'' nebo jiných obdobných slovců v R mívalo někdy za účel paralysovat penultimový přízvuk.
Róže je z této části RK asi nejstarší. Ukazuje na to jednak archaický aorist ,,nedoždech'', jednak forma, která má ještě daleko do strofičnosti. Přízvuk byl pravděpodobně penultimový. Z šestnácti veršů není ani jeden nepochybně katalektický. Na závěr xx ukazují slova ,,seděch (296#96), róže, sezžech, ve sně, s prsta, nenedjidech''. Tříslabičná slova na začátku veršů (aa vět) jsou jen dvě, ale v závěrech je jich mnoho (devět). Tím nám vzniknou dosti pravidelné logaoedické řady trochejů a daktylů s ,,ženským'' zakončením veršů. Metron by bylo takové:
=15ex xxxxxxxx
=15ex xxxxxxxx
=15ex xxxxxxx
=15ex xxxxxxx
=15ex xxxxxxx zde snad končí sloka
=15ex xxxxxxxx
=15ex xxxxxxx
=15ex xxxxxxx
=15ex xxxxxxx s volností ,,vsě dřiezhy'' daktylsky, konec strofy
=15ex xxxxxxxx
=15ex xxxxxxx
=15ex xxxxxxx
=15ex xxxxxxx ,,svlekl sě'' participia jednoslabičně!
=15ex xxxxxxx ,,smekl sě''
=15ex xxxxxxx
=15ex xxxxxxx zde snad dvakrát s anakrusí, vznik zdánlivých jambů , anebo je to metrická volnost. Jde o dopěv, odloučený od ostatních strofických (?) útvarů a nelze vyloučit ani porušení textu.
Vše je tu ovšem ,,na vodě'', neboť bez znalosti hudební stránky písně nelze říci nic určitého.
Také Sbyhoň svědčí spíše o penultimovém než o novočeském přizvukování. Základní podoba dvanáctislabičných veršů -- dosti přesných -- je ovšem xxxxxx/xxxxxx s diairesí uprostřed. Ale ve třech případech z padesáti tří spadá tento šev doprostřed slova. Tříslabičných celků s vynuceným iktováním xxx jsem napočítal sedmnáct, ale útvarů xxx mi vzniklo dvacet osm. Tyto formy jsou často uvozeny ,,i'' nebo ,,aj'', jak jsme o tom mluvili výše. Různých volností, hlavně při užití předložek, je ovšem dosti. Nepravidelný kondicionál s ,,bysi'' a smělý novotvar ,,srdice'' by ukazoval na původ mladší, ale patrně nářečový.
Beneš má přízvuk novodobý. Svědčí o tom několik známek: předně je tu patnáct případů trojslabičných slov na počátku verše nebo předložek před výrazem dvojslabičným, dále zřetelná katalexe , vynucená ovšem převažujícím lichým počtem slabik (nehledě k tomu, že jde o velmi výrazná monosylaba, na nichž leží také věcná intonace ). Píseň je strofická, vždy po čtyřech verších 8+7+7+5, systém je poměrně velmi důsledný. Uvedené závěry s jednoslabičnými slovy na samém konci, a to: ,,rezezlených muž, k Troskám jdú, proměnie sě vsě, v hromadu zve, jmě cep, dřevních hor, až po třetí vrch, ot skalnatých hor, kot vetchých dřev, i pobitie jim'' ukazují na nutnost číst vzestupně, ale potom musíme měřit xxx i ,,lud drážlivý, zlato, sbožice, Sasóm pleňúcím''. Spojky ,,i'' aj. jsou na počátku veršů pětkrát a napomáhají sestupnému rytmu.
Kytice dokazuje novočeský přízvuk nejzřetelněji, neboť se dá i bez hudby přirozeně intonovat ve schematu xxxxx/xxxxx nebo naopak xxxxx/xxxxx. Nesměrnosti nebo variace se vyrovnávaly tempem nebo melodií. Trojslabičná slova, jichž je sedmnáct, jsou iktována daktylsky , akatalekticky, tedy kromě Ben. pro R typicky. Tu však míníme jen první poloverše, neboť v závěru není takový celek ani jednou. Mladší původ písně dosvědčuje i akusativ ,,tebe'' (původně jen genitiv), v R ojedinělý, neboť jinde je pro tento pád závazná forma jen ,,tě, mě, ny, vy''.
U Jahod lze nejspíše mluvit o verších sylabických nebo ,,hudebních '' v tom smyslu, že každé slabice asi odpovidala jedna nota . O slovním přízvuku se tu mnoho nedovíme, neboť rytmisovaných celků xxx nebo xxx je dvacet čtyři, z toho přesná polovina odpovídá prvnímu i druhému typu, tedy poměru 12:12. Je tu deset čtyřveršových strof o verších se slabikami 8+6, 8+6, ale první má dva verše navíc. Je to buď volnost ze starší doby, kdy se slokové výstavby příliš nedbalo, anebo něco vypadlo z původní podoby písně. Ta se skanduje trochejsky celkem plynule.
Žezhulice nemá ani jeden trojslabičný celek, sloky se zdají dvouveršové nebo čtyřveršové, slabiky 8+7 zcela pravidelně. Sudé verše by se daly skandovat jambicky . To je nápadné, neboť souhlasíme s míněním, že vzestupné takty vůbec nejsou domácí, ale že jsou pozdějšího a patrně cizího původu. Jejich básnické užívání vyžaduje nemalou skladební techniku . Docílit klesavého rytmu v sudých verších by bylo možné leda doplnením ,,by'' na ,,kda by'' nebo ,,kdy by'' a ,,že'' na ,,ježe'' nebo ,,jako''. Ale k tomu nemáme právo.
Opuštěná má tři útvary xxx nebo xxx, ale dvakrát bychom musili iktovat xxx. Tyto útvary jsou asi mimo schema, přízvuk vypadá novočesky, rytmus klesavě už tím, že verše jsou několikrát formovány do řečnických otázek nebo teskných apostrof, kdy je přízvuk na první slabice samozřejmý. Verše jsou složeny do dvojic nebo čtveřic s počtem slabik 8+6. Jedna odchylka ,,kdě moje máti, dobrá máti'' byla jistě vyrovnána užitím zdánslivého daktylu místo trocheje.
Ve Skřivánku je poměr tříslabičných celků xxx nebo xxx k útvarům xxx 7:4, slabičné systémy jsou 7+6, sloky čtyřveršové. Jedna volnost ,,kak bych mohla ráda býti'' nám dává (stejně jako v Op., kdy přesnější ,,má máti'' vypadá kakofonicky ) na srozuměnou, že gramatická přesnost byla přednější než pravidelnost v počtu slabik. Delší jsou i verše ,,nenie pérce, nenie blanky'' a ,,pozdravuj drahého pěniem''. Opět volnost, jež se patrně obrazila i v hudbě . Konjektury ,,ni blanky'' a ,,draha'' místo ,,drahého'' vyhrazujeme radikálnější, ale méně spolehlivé textové kritice.
Zlomek o jednom neúplném, ale sotva jiném než osmislabičném verší zapadá plně formou i duchem do lépe zachované lyriky RK.
Naše zjištění o enjambementu a členění větších syntaktických celků diairesemi na menší platí ovšem jak pro epiku, tak i pro lyriku RK (pro tuto v míře o něco menší). V drobných skladbách jsou -- zásluhou hudební formy -- věci tak jasné, že upouštíme od další analysy. Zvláštní pozornosti si však přece zaslouží Sbyh., Jah., a Ben.
Sbyh., jak již uvedeno, je psán dvanáctislabičnými verši s diairesí přesně uprostřed. Ale ve švu nebo řezu se objevují některé speciální znaky. Lze tu přikročit k těmto podružným hlediskům:
Prvních případů je 42, druhých osm a poslední jsou tři. Nepravidelnosti vznikly u slova ,,junoše''. Je možné, že v písni byl původně ,,jun'' nebo jiný archaický výraz.
Při analogickém postupu uplatněném na Jah. nám vyjdou obdobná čísla. Presný řez prostředkem (,,ach ty trnie, ostré trnie'') dostáváme šestnáctkrát, typ 2) dvakrát, anomalie třikrát.
Flajšhans dělil ve svém vydání RZ a RK Sbyh. na kóla 6+6 asi proto, aby mohl mluvit o (,,chybném rozdělení'' veršů našeho typu č. 3). S tím lze souhlasit leda podmíněně. Je tu opět vidět pozvolný vývoj písňové formy, starší stadium -- nerýmované a někdy nepravidelné -- podává právě Sbyh. Tento vývoj si zřejmě neujasnil Hanka ve své edici z roku 1819, která se blíží pojetí Flajšhansovu. Kromě toho se takových nedokonalostí dopustil i pěvec sch. skladby (,,Oženilsja Janko'', psané ve stejném rytmu a shodující se částečně i námětem (podle přepisu a komentáře Bogatyrevova, Anth. str. 344 nn). Původce písně si však počínal po ostatních stránkách jinak: třeba tak, že anaforou pokrýval první polovinu veršů. Učinil tak sedmkrát. Rýmovaných paralel ke Sbyh., tedy 6+6, vzniklo později velké množství. Brandl je ve své práci o RZ přestal počítat, zjistiv jich u Sušila více než sto, a ve výboru Melicherčíkově je takto složeno ze 122 čísel 80, a to jsem ještě nepřihlížel k písním, do nichž je vkládáno (,,hej'' mimo metrický nebo hudební kontext. K věci též Krzyžanowicz, S97#97ownik str. 353 nn. Případnou vazbu penultimového přízvuku Sbyh. na tuto vysokou frekvenci formy na Slovensku i v Polsku by bylo třeba ještě prověřit.
V Ben. došlo k některým nedopatřením v přepisech jednotlivých edicí. Dokonce i vydání Marešovo, Kořínkovo a Perkovo nemá správných členění do strof o čtyřech verších dle slabik 8+7+7+5. Ani transkripce nebývá bezvadná. Zvláštní forma, kterou jsem dosud v žádné lidové písni nenalezl, má protějšek v Leg. Dor., jak zjistil už Nebeský, ČČM 26, 1852, sv. 4, str. 165, pozn. 53. (,,Ó Doroto , panno čistá/tvój hod ctí církev svatá/neb jsi děvka výborná/Bohem zvolená'' (takto prepis zutora článku. Peukert (str. 118) uvádí, že sedmislabičné verše mohou být starobylé, a dovolává se maďarských a německých analogií. Bylo by tu snad sedm dob + pausa. Potom by Ben. a Dor. mohly být jakýmsi mlhavým východiskem i pro muzikology . Jde tu o skladby s přesahem -- jinak vzácným -- tedy o formy dosti náročné.