Původ tohoto metrického útvaru, jímž byl složen RZ a přibližná polovina RK, je ovšem temný. Nejpravděpodobnější se jeví teorie, že vznikl ze staršího verše dvanáctislabičného, jenž je v stsl. a jehož slabičné dělení je 5+7. Po zániku jerů by byl zkrácen na deset jednotek (dodáváme: snad přetrvávaly nějaké relikty po zmizelých polovokálech) a poté na osm. Stalo se to mj. proto, že tato forma je -- aspoň v češtině -- pro recitace i písně asi nejvhodnější (Horálek, Studie, str. 146 nn). Jindy se však usuzuje na opačný postup, na splynutí dvou kratších veršů (invokací, adorací), z nichž každý by měl dva slovní přízvuky, případně vždy jeden výraz o zásadní důležitosti, jako třebas ve Frizinských zlomcích: Kriste gospodi/božji synu ... Ať je tomu jakkoli, je vedle základního sestupného, v zásadě trochejského rytmu xxxxxxxxxx charakteristickým znakem deseterce diairese kladená po čtvrté nebo šesté slabice. Ve velmi vzácných případech ji střídá caesura po slabice páté, ač nevíme, zda bychom neměli takové verše měřit vůbec jinak.
V balkánských zpěvech byl a snad ještě je deseterac daleko nejčastější formou epické orální poesie . Odpůrci tu ovšem hledali známou koincidenci ; Hanka prý tento způsob do svých podvrhů mechanicky zapojil. Obránci ovšem nelenili s protidůvody. Ukazovalo se, že tento verš je doložen i jinde, třeba v básních autorů byzantinských i v některých stč. skladbách (Hra o třech Mariích, píseň ,,Nesem vám noviny'' aj., Mareš, Marnost, str. 83). Viz i Zprávy Společnosti 1949, str. 7, jiné doklady v Adámkových materiálech. Také Brandl (str. 44) počítal domácí doklady (v novějších lidových písních) a našel jich u Sušila 57, u Erbena 6. Týž učenec si povšiml v těchto souvislostech i folkloru na Ukrajině (str. 56). D91#91uska cituje skladby světské povahy, a to může být důležité, Stanis92#92awa Kleryky z r. 1525 a 1530, které mají schema 6+4 nebo 4+6, tedy a diairesemi , jak uvidíme, tak jako v R. Kromě toho někdy tento řez chybí, takže vznikají ,,sredniowki''. Všude se tu uplatňuje vliv poesie lidové. Také jinde se uplatňovalo členění 6+4, tedy jiné než v sch., kde je diairese po druhém trocheji takřka monopolní. Je tedy vidět, že tento úzus je pozdější a že nahradil původní větší volnost. Další polský materiál opět u D93#93uské, str. 66 a 74, a to zvláště příklady z básníka N. Reje z 16. století. Horálek (Studie, str. 160) považuje členění 4+6 za epické, 5+5 za lyrické a R mu dávají vcelku za pravdu, ač schema 5+5 se vzácně vyskytuje i v Jar. Podle téhož vědce (str. 178) bývá pausa po šesté slabice v básnictví makedonském. Potebňa (Istorija, str. 236) zjišťuje, že schema 5+5 je závazné pro ukrajinské koledy. Moszynski (Kultura 94#94udowa Slowian, Varšava 1968, II, str. 680) zaznamenává tyto hlavní typy: deseterce 4+6, dále slabičné systémy 6+6(Sbyh.!), 4+3, 4+4, 4+4+6, 4+4+5,4+4+4, 4+4+3, 5+5(Kyt.) a 5+3. Jakobson (O českém verši str. 36) usuzuje takto: čím je jazyk ,,gramatičtější'', tj. bohatší na tvary, tím je slovosled volnější, slova samostatnější a caesury závaznější. Tomu by mohla nasvědčovat stavba veršů staršího RZ proti Jar., kde je více odchylek a nepravidelností. Kravcov (str. 107) dovozuje, že recitativ je starší než zpěv, a proto by měl útvar 4+6 nebo 6+4 převahu nad typem 5+5.
Různá mínění byla vyslovena o smyslu a účinku těchto diairesí . Jireček (Echtheit, str. 74 nn) tu vidí potřebu oddechu; posluchač tak lépe mohl porozumět textu. Pravidlo se prý porušovalo v době, kdy se skladby již četly. ,,Jaroslav'' je ovšem píseň, ale pocházi od někoho, kdo byl ,,poeta doctus''; a tak nevylučuji, že je v této skladbě několik veršů bez diairese právě z důvodu uváděného Jirečkem. Někdy se myslí, že první čtyři slabiky sloužily k uvození přímé řeči, ale epická praxe tomu nenasvědčuje, neboť při delší písni (RZ) býval oslovení věnován celý verš, v kratší skladbě zase následovaly přímé projevy bezprostředně za sebou. Jiná praktická příčina diairesí tkvěla patrně aspoň někdy v tom, že se desetislabičné verše dají rozpůlit na 5+5 jednotek. Schema 4+6 a 6+4 je v českém folkloru proto řidší, že je nestejnoměrné. Z toho vyplynula větší obliba útvarů osmislabičných a dvanáctislabičných, jež lze snáze dělit na menší části. Ostatně i novější lidová píseň, má-li dekasylaby, rozpadá se častěji na takty (spíše než na ,,stopy'') 3+2/3+2 nebo 2+3/2+3 jako v Kyt. Jsme-li u hudby , můžeme uplatňovati domněnku, kterou nalézáme hlavně u ruských a sovětských učenců: deseterce 4+6 mohly být členěny na 4 noty čtvrťové + 4 osminové + 2 čtvrťové.
Uměleckou stránku těchto předělů rozbíral po Jirečcích Goll (ČČM 45, sv. 3, str. 247 nn), jenž postavil RZ nad Jar. vzhledem k větší metrické důslednosti prvního proti RK. Aplikujeme-li tento postřeh učence i básníka Golla na ,,pravou'' staročeskou básnickou tvorbu, bude oceněna po zvukové stránce velmi nízko, neboť je řízena vedle rýmů jen principem slabičnosti. G. byl naším předchůdcem i v tom, že kladně hodnotil i absenci slov pětislabičných (spojení ,,do nedozíráma'' nebo ,,na Kublajevica'' je třeba brát jako šestislabičné), která by byla na újmu zpěvnosti našich textů, nehledě ani na naše poznatky o sudoslabičnosti formulí. Originální a důvtipnou myšlenku vyslovil Durdík (str. 153 nn), který přisoudil pro poesii značný význam ,,zlatému řezu'', známému z geometrie. Verš by byl měl být ke své větší části přibližně v takovém poměru jak ona k části menší. V dekasylabech bychom dostali takovéto ,,rovnice'': 10:6=6:4, tj. 5:3=3:2; první podíl by byl 10/6, druhý 9/6, tedy ,,téměř'' stejný.
Ještě dvě poznámky k tomuto úvodu:
Přikročme k rozboru deseterců v R. Odůvodnění, proč pokládáme slovní přízvul RZ, Čest. a Záb. za jiný než v Ol. a v Jar., jsme již podali. V tom, že se deseterce v RZ liší od téhož metra v RK, souhlasí s námi Jakobson ; připojíme k tomu ještě další důkazy. Odpůrci by tedy měli uznat existenci nejméně dvou falsátorů, kteří by oba uměli skládat dekasylaby, a to každý jinou technikou. Taková možnost nepřipadá pro rok 1817 v úvahu. Věda, která se rozchází se zdravým rozumem (common sense), ztrácí právo na své označení a stává se propagandou -- někdy dobře myšlenou, ale převážně ani to ne.
Téměř všechny deseterce R mají diairesi , a to buď po druhém nebo po třetím trocheji. Nesměrných veršů , dá-li se to tak nazvat, je poskrovnu. Ale někdy se nesnadno řeší otázka, kde má být přerývka umístěna. Peukert (passim) i jiní učenci rozpoznali, že diairese tvoří často důležitý šev ve verši, oddělujíc závažnější části věty od méně závažných. Po delším přemýšlení a doznávám, že i tápání, jsme se rozhodli uplatnit se zřetelem k syntaxi a k formulové výstavbě R tato kriteria:
Stává se ovšem, že se kříží typ 1) a 2), takže zařazení verše je nejisté. Tak třeba ,,Vstachu kmetie, leši i vladyky''. Tu jsme se rozhodli zařadit takové případy sub 1), neboť tento typ je nejhojnější.
Dostáváme tudíž statistiku:
| Skladby | typ 1) | typ 2) | typ 3) | typ 4) |
|---|---|---|---|---|
| Sn. | 5 | 3 | 1 | - |
| LS | 73 | 25 | 11 | - |
| Ol. | 24 | 29 | 7 | - |
| Jar. | 124 | 101 | 50 | 14 |
| Čest. | 35 | 21 | 15 | 2 |
| Záb. | 20 | 17 | 4 | 7 |
Verše zcela ,,nesprávné'', tedy bez diairesí , jsou v Jar. tyto: 12 vstáše dceře dle taterska cháma (,,dle'' nelze dobře oddělit od ,,dceře''); 83 tu sien ješutno v Tatary teče; 85 tako Tateré sě rozznojichu; 114 /blize bliz poplenichu vsě vlasti; 149 /až do nedozíráma daleka; 189 pěvše chrapavě k Mateři Božiej; 196 tomu v Taterech milosti ždáti; 208 neroďte, bratřie, spěti v pahubu; 228 i daj svlaženie útrobám našim; 264 uh, by ryk, sténánie žalostivo; 267 aj, ta Jaroslav jak orel letě; 274 kehdy nastřelen za lovcem žene; 275 tako zlúti sě, vz Tatary trči; 282 mečem Kublajevica zachváti.
Z toho, jak se zdá, jsou ,,lyrické'' jako v Kyt. o formě 5+5 verše 12., 85., 189., 196., 208., 228., 267., 275., tedy devět ze čtrnácti. Z dalších byl v. 282 obtížný použitím pětislabičného slova. Při OJ bývají v poesii volnosti dosti často; namátkou vzpomínáme na úzus v jambických trimetrech antických dramat. V. 149 snad naznačuje svou nepravidelností ono ,,nedozírámo'' tatarského tábora . Verš 264 možná vyjadřuje neladný hluk bitvy. Ve verších 12, 85 a 267 neodděluji ,,malá slůvka'' od objektu (předložky, reflexivum, příslovce ,,jak''), ale nevíme, necítila-li se v 13. století ještě jako plnohodnotné samostatné výrazy; ,,sě'' bylo určitě někdy přizvukováno, viz ,,na sě'' ve Sbyh. 25,21. Je tedy počet zásadních odchylek v diairesích i v Jar. nevelký, ale rozdíl proti Ol., nemluvě o RZ, je značný. Ol. se značně liší oblibou diairese po třetím trocheji.
Typ 3) je nejčastější v Jar. Tím je podepřen důkaz o pozdějším původu písně a také o pozvolném úpadku metrické formy, jíž bylo užito snad i ze setrvačnosti. Lud. se svými oktonáry je asi ještě mladší.
Značný počet nepravidelných veršů v Záb. je možno vyložit snad i tím, že to ani dekasylaby nejsou. Anebo nebylo metron ještě vžito. K těmto nejistotám přistupuje také nezřetelnost ve členění některých úseků.
Diairesi po 4. a 6. slabice konstatoval jako charakteristický znak slovanských písní již Goll (uv. čl. str. 256 s citací z Kollára ). Vycházel přitom z klasické (antické) rytmiky. My se však při úvahách o písních musíme zaměřit spíše na hudbu , pokud je to ovšem možné.
J. Truhlář (ČČM 45, 1871, sv. 2, str. 148 nn) napočítal v Záb. 65 deseterců, tedy bezmála do poloviny textu. Vzpomíná přitom starší práce J. Hanuše. Ale provádí některé úpravy, např. vypouštěním spojky ,,i''. Proto se přidržujeme vlastních výpočtů.
Naše podrobnější rozdělení deseterců dle typů není ovšem jediné možné. Podle Peukerta (uv. práce) lze uplatnit jiná kriteria jak pro dekasylaby, tak i pro formy ryze písňové. Byly by tu v zásadě tři eventuality:
Ale je mnoho veršů, které pokládáme za jednotky samy o sobě, a proto se nám zdá výše uvedené schema méně vhodné. Zaznamenáváme je však jako případné východisko k dalšímu zkoumání veršové skladby R.
S velkou dávkou pravděpodobnosti lze říci: tam, kde jsou diairesemi odděleny zřetelné syntaktické celky, užil pěvec formulí nebo formulových výrazů . Mějme stále na paměti, že text kterékoli skladby R nebyl ojedinělý, ale že jeho tvůrce složil desítky, ne-li stovky takových zpěvů, v nichž se jednotlivé výjevy opakovaly a byly také vyjadřovány týmiž nebo obdobnými obraty. Nahlédl jsem namátkou do Iliady a Odysseje ; k podrobnějšímu zkoumání tu není místo ani čas, nehledě k tomu, že takovou práci již vykonali jiní. Nicméně zjistíme i při zběžné četbě, že části hexametrů , oddělené třemi možnými caesurami nebo diairesí bukolskou, jsou zhruba (ač ne ovšem pokaždé) zároveň syntaktickými celky, analogickými k jiným příbuzným místům v písni. Vedle literatury obsažené v naší bibliografii nebo znovu zde citované upozorňujeme v těchto souvislostech ještě aspoň na dvě práce: E. Meillet , Origines indoeuropéennes des metres grecs, Paříž 1923 a B. Tomaševskij, Russkoe stichosloženije, Leningrad 1923.
Asi před patnácti lety jsem navázal v dílčím strojopisném pojednání, zaslaném přátelům R, na citovaný již Kochelův článek (s odkazy na Červenku a Sgallovou ) o tonismu a sylabismu ve slovanských překladech ze sch. poesie. Uvedení badatelé pozorovali zejména, jak se slovný přízvuk shoduje nebo neshoduje s rytmickým. Všímali si hlavně začátků slov, jejich první slabiky, která je v nové češtině a převážně i v srbštině přizvukována. Tím jim vznikla schemata jako třeba ve verši ,,Dostúpichu mýta středem lesa'' 1+3 nebo ,,množstvie Polan rozvaleno ve sně'' 2+2 atd. Samozřejmě je v prvním z obou citovaných veršů i -pi- přízvučné, ve druhém verši -le-, ale tyto slabiky se nepočítají, neboť tu nejde o počátky slov. Tento postup by se dal uplatnit i při penultimovém přízvuku RZ, Čest. a Záb., ale ovšem s obtížemi.
V době, kdy jsem tuto úvahu psal, nevěděl jsem ještě tolik o slovanském dekasylabu. Chyba byla hlavně v tom, že jsem akceptoval diairesi jen po druhém trocheji, kde byla možná třeba i jen mechanickým slovním členěním. Jiné verše byly pro mne inversní (s řezem po trocheji třetím) nebo nepravidelné, tedy beze švu nebo nesměrné , o slabiku delší, případně kratší. Dnes víme, že je nutno i tyto odchylky brát plně v úvahu. Proto zde čerpám spíše jen z dalších odstavců své starší práce.
Pokládám za nutné porovnat slovní přízvuky v desetercích Jar. a Ol. podle běžně známých pravidel, stanovených hlavně Králem (pro českou prosodii) a zachycených třeba F. Trávníčkem v Historické mluvnici československé, Praha 1935, str. 231 nn. Tedy: přízvuk je na předložkách; následují-li další slova nebo slovní celky, nastává přesmyknutí s první slabiky na druhou, resp. i čtvrtou, tedy ,,na Polany'' xxxx, ,,na vrše, kdě'' xxxx, ,,na Kublajevica'' xxxxxx. Výjimkou jsou zkrácené nebo postpositivní předložky, z nichž je v R doloženo ,,dle'' a ,,kol'' (to vedle ,,kolo, kolem''). Jednoslabičné slovo nabývá charakteru příklonky . Při dvou jednoslabičných slovech by mělo být akcentováno to důležitější, tedy ,,ves lud'' xx, ale v R se tu měří zpravidla xx, tedy ,,chybně''. Dnešní překladatelé měří mnohdy též dvojslabičná ,,malá slůvka'' nepřízvučně, ale tento případ nepadá pro R v úvahu. Komposita typu ,,červenobílý'' xxxxx rovněž nejsou v Jar. a v Ol. doložena. Sporné by mohlo být přizvukování, je-li nějaké slovo pod zvláštní intonací , třeba ,,hřiech v porobu samochtiec dát(i) šíju'' nás nutí číst počátek xxxx, ač by bylo při bezdůrazovém chápání textu třeba číst xxxx ... V následujících úvahách se přikloníme k ortodoxní gramatice a budeme verš brát za ,,rytmicky chybný'', neboť je nutno použít jednotného kriteria.
Zkoumání Jar. a Ol. po této stránce dokazuje nezvratně různý původ obou písní, tak jak se projevil už také při jiných aspektech našeho rozboru. Zde je nutno statisticky zachytit všechny takty . K osvětlení našeho postupu několik příkladů:
Je pochopitelné, že pěvce nelze tak mistrovat. Kdyby bylo v posledním zde citovaném verši psáno ,,do nedozíráma do daleka'', byl by verš úplně ,,správný'' a dostal by dokonce diairesi po šesté slabice. Ale odvažuji se říci, že by se stal touto zdánlivě nepatrnou úpravou romanticky sentimentálním a snad též otřelým. Chyběly by mu již jen ,,dumné'' tečky ,,do daleka ...''.
Jakobson usoudil, že Ol. a Jar. pocházejí od téhož autora, ale i v tom se mýlil. Už běžný pohled ukazuje třeba rozdílný úzus v iktování předložek. V Ol. je poměr správně přizvukovaných k odchylkám 32:2, tedy 16:1, ale v Jar. je 63:24, tedy 21:8, asi 2,6:1. Procento ,,chyb'' je v Jar. 17,3%, totiž 250 odchylek z 1445 taktů , v Ol. jen 11%, neboť zde je počet trochejů 300 a ,,chyb'' 33. Rozdíly proti výpočtům v mé starší práci jdou na vrub různému čtení. ,,Chybných'' veršů, tedy aspoň s jednou arytmií, je v Jar. 121 z 289, v Ol. jen 16 z 60, tedy v Ol. 26,7%, ale v Jar. 41,9%. Je ovšem možno připustit, že Jar. je jaksi bojovnější, že pěvec, dostav se do ohně, dbá formy méně než lyričtější původce Ol., ale to se jen váže na další stylistické rozdíly, které jsme už vytkli a ještě vytkneme.
Bez užitku není ani zjištění, na kterých místech se ,,chyby'' vyskytují nejčastěji. Výstavba deseterců sama vyžaduje, aby první, resp. poslední dva takty byly pravidelnější. S tím souvisí také již ověřená obliba pro akatalexi. Anomalie, které by mohly působit rušivě, se tak jaksi napravují, jak jsme se toho dotkli též při porovnávání R s prosodií našich básníků z 19. - 20. století (Vrchlický) . V Jar. jsou závěry, poslední takty , nepravidelné jen na těchto místech: v. 3 um sbierajte, v. 5 Olomúc vévodí; 12 pro zlato zabili; 30 i perlami; 36 chám taterský; 100 vzpieránie; 104 křesťany; 107 zlostivých; 119 nekloni; 132 přěmnožstvie; 141 k oblakóm; 149 daleka; 150 hemzechu; 271 drážlivý; 175 na rovni; 195 živótek; 208 v pahubu; 217 spáchámy; 224 nad vrahy; 231 věkoma; 281 zachváti; tedy 20 případů z 289 veršů, tj. asi 6,9%. V Ol. jsou tyto ,,nesprávné'' závěry: v. 18 Polanóm; 49 chvatajú; 52 přiekopy; tedy 3 ,,chyby'' z 33 veršů, takže procento je asi stejné jako v Jar. Zlomek Ol. je ovšem dosti krátký. Vyplatí se též prozkoumat odchylky v prvních taktech Jar. a Ol. V onom jde o tyto případy -- včetně těch, které bychom mohli měřit (jako Goll ) i ,,paionsky '' xxxx: v. 11 ne ot vzchoda; 13 juž křestěnští; 20 i dvě ...; 22 i vsedachu; 23 i brachu; 41 ež chám; 43 i sebrachu; 44 i tažechu; 54 i na dlí; 55 i ju ... (?); 66 i tresť; 63 i do řad; 65 a hnachu; 75 by nepřišli; 81 tu ščít; 82 tu kóň; 83 tu sien; 87 dvě králevstvie; 94 jak mrak; 99 a v ješut; 122 i u povodňu; 128 i chorúhvú; 140 v tom temná; 142 i zapřieti; 143 i křesťan; 146 když na vzchodě; 149 až do nedozíráma; 155 i mknuchu; 156 i vzúpichu; 161 i mácháchu; 163 i vzjietři sě; 165 v třie prúdy; 166 i hnachu; 168 vsěch dva desiet; 173 i svalichu; 174 sie smačkachu; 177 až noc; 185 i v táboře ; 202 tu Vratislav; 204 die: ,,prorado ...''; 207 ne v porobě; 219 hřiech v porobu; 224 i povyš ny; 228 i daj ...; 243 i pod nimi; 251 lom oščepóv; 259 i sien; 260 jak po skalách; 262 i siemu; tedy celkem 49 případů. Na první a poslední trochej připadá v Jar. 69 odchylek, na vnitřní tři takty 181. Není proto rozdělení ,,chyb'' rovnoměrné, neboť by mělo být 2:3, ale je asi 1:2,6. K tomu je ještě třeba brát v úvahu frekvenci spojky ,,i'', která je (formulově) uvozením mnoha veršů, ketré by možná ani neměly být brány v úvahu. Také první taktu Ol. jsou většinou ,,správné'', ale výjimky tu jsou: v. 5 sie chasa; 15 hoj, poslyš; 47 ves most; 48 strach uderi; 49 aj, Polené; 50 aj, vladyky; 54 aj, vícestvie, tedy sedm dokladů; z 33 ,,chyb'' máme zde tedy 10 v prvním a posledním taktu. Poměr tedy opět není 2:3, ale 10:23, takže se index blíží Jar. V Ol. nejsou útvary s ,,i'', ale spíše a ,,aj'' v obdobné funkci. Opět jedno malé, ale tím průkaznější svědectví o různém původu obou písní. Docházíme zde tedy opět k výsledkům již dříve známým: skladební technika je sice táž, ale individuální rozdíly mezi pěvci jasně patrné.
Z těchto závěrů nám vyplývá též odůvodnění, proč je verš R tak zpěvný a melodický. Co verš, to věta; začátek má vždy jakýsi počáteční ,,ráz'' nikoli ovšem jako pojem fonetický, ale recitativní. Střed je volnější, neboť pěvec není kolovrátkář. Důsledné trocheje by působily namnoze velmi jednotvárně. Závěry veršů intonačně spíše klesají, ač jsou ovšem případy, kdy jsou výrazněji intonovány . O tom bude ještě řeč. Celá tato linie o střídavé výšce (melodii) se váže na jiné zákonitosti již dříve popsané: na slovanskou akatalexi, na formulovou výstavbu textu a ovšem též na archaický slovosled, v němž výpravné verbum stávalo na prvním místě. V ,,pravých'' a umělých textech, spoutaných rýmy a nepohodlnou krátkostí oktonáru , se tyto postuláty neuplatňují vůbec anebo jen vyjímečně a skrovně.
Rozebeřme nyní obdobně RZ. Pripomínáme, že vycházíme z penultimového přízvuku; předložka ,,dle'' a spojak ,,li'', obě postpositivní, tvořily asi s předcházejícím substantivem nebo slovesem jeden celek, tedy ,,budetě li'' xxxx a ,,plezně dle'' xxx, jak jsme již výše uváděli.
V tomto systému, arci hypotetickém, se nám jeví 41 ,,chyb'', ale při měření podle novodobého přizvukování by jich bylo daleko více, totiž asi 66, takže procento ,,transakcentace'' by značně stouplo. Náš postup ovšem naráží na nikoli nepatrnou potíž v tom, že je v něm povážlivé množství odchylek právě v prvních taktech : Sn. v 5 vladyku (ale při celku ,,vladyku si'' s reflexivem bychom mohli shledávat oblíbený celek čtyřslabičný xxxx s výraznějším akcentem na ,,ku''), dále LS v 10 vadíta sě (nebo jako v předešlém spojení?), v 69 klaněchu sě (zase tak?), a možná i další: v. 79 sbierastě je; 89 směříta sě; 90 budeta jim; 93 triasechu sě; 98 prevěncu (rozhněvaný Chrudoš nedbal na metron?); 101 slešeste sdě; 109 nechvalno nám. Je tedy snad dovoleno pokládat tyto útvary za ditrocheje , přesněji řečeno za trochejské dipodie, útvary ne dvojité, ale ucelené? Doznávám, že se zatím neodvažuji tvrdit něco kategorického; ale sdružení důležitých slov se zájmeny příklonného charakteru, uvážíme-li ještě i výrazné postavení první slabiky ve verši, mohlo snad vésti k jakési ,,metathesi'' přízvuku, zvláště nebyl-li příliš silný. Při novočeském přizvukování bychom se také musili vzdát často již pozastaveného útvaru xxxx, který je asi též v Čest. a Záb.
Někdy se ve všech těchto souvislostech zkoumá též otázka, zda nebo jak často se v orální epice verše obdobné metrické struktury sdružují. Domnívám se, že v R se tento jev váže na obsah. Formulové výrazy, v nichž se v LS vyjadřuje obeslání devíti kmenových náčelníků na Vyšehrad , mají též paralelní obraz v desetercích. V Ol. sluší poukázat na onomatopoické dvojverší ,,uderichu rány bubny hromné/vyrazichu zvuky trúby hlučné'' a na závěr popis, jak se šíří od Prahy po celých Čechách radost z vítězství. Obdobný metrický obraz můžeme čekat při počátečním nebo koncovém postavení slovesa (hlavně v Jar.). Sdruženy jsou ovšem i verše ,,I by klánie, i by porubánie/i by lkánie, i by radovánie'' 252-253. Pokud se obsah za sebou jdoucích dekasylabů neshoduje, ale metron ano (jsou takové případy), upouštím od záznamu, neboť soudím, že jde o náhodu, třeba v Jar. v. 235-236 ,,blsky ráz ráz bijú v stany Tater/hojný přieval pramen chlumský zživi''. Děj, myšlenka je vždy přec jen přednější než básnická forma.
Od zkoumání metrické ,,správnosti'' v Záb. jsme upustili, neboť jednotná klasifikace deseterců by tu byla nadmíru ošidná. Ale pro Čest. lze snad provést obdobná měření jako v RZ, v Jar. a v Ol. Dekasylaby jsou tu jistější, početnější a pospojované ve větší skupiny. Akceptujeme přízvuk penultimový . Celkový počet veršů, jež nás tu zajímají, je 73. Z toho je metrických odchylek 82, ale při dnešním přizvukování by jich bylo 91. Tím se ovšem výpočty stávají dosti nejistými. Tak neb onak se zdá, že dekasylabická technika zde byla teprve v počátcích. Vychází nejméně 22,7% veršů ,,chybných''. Za zmínku ještě stojí, že i zde snad vznikala ,,metathese'' při iktech na počátku veršů, tedy že se útvar xxxx měnil pod účinkem příklonky v trochejskou dipodii jako v RZ, viz výše. Doklady: v. 95 i pátých až; 100 zachváti vsie; 120 vzradova sě; 123 i vtřasú sě; 124 nezjařte sě; 147 jalóvku siu; 148 v úvale tom; 170 věhlasno to; 191 rozpornú sě; 211 ulekú sě; 212 upěchu sě (?). Proto nepátráme po procentu ,,chyb'' v prvním taktu, ale akatalexe je úplná, neboť při akcentu, jejž jsme hypoteticky určili, je katalexe možná jen při zakončení verše výrazným monosylabem.