Jako úvod k této kapitole, která bude ovšem opět daleko spíše spekulativní než dogmatická, je třeba předeslat několik úvah o slovním přízvuku, jaký se nám zdá pro R nejpravděpodobnější. Akcent ve staročeské básni stejně jak v našich písních nebyl ovšem činitelem rozhodujícím, ale podružným, průvodním, ne však zanedbatelným. Důležitější je a byl v lyrice takt , tedy celek hudební ; ale snad tomu tak bylo i v epice, kterou od prve jmenovaného žánru neoddělujeme; ostatně s námi souhlasí též první vydavatel, středověký textolog . Priorita hudby byla v námi zkoumaných nebo stylově, typologicky příbuzných literárních památkách již často zdůrazněna. Tak první už Jireček (Echtheit, str. 74) s odvoláním na Bedův spis ,,De metrica ratione liber unus'', že slova bývala přikomponována k melodii, tak aby byla ,,ad iudicium aurium examinata''. A Marčok, Est. str. 121 praví doslovně: ,,Preto sa analogicky domnievam, že v pôvodnom ĺudovom povedomí nie je východiskom stopa, ale frazologicko-intonačný celok, takt, ktorý sa tradične nazýva ,,poloveršom''.'' Autor se rázně vypořádává s positivismem , tedy dalo by se říci ,,s přízvučníky'', neboť tento směr se prý má k novým poznatkům o prosodii tak jako Eukleidova geometrie k Lobačevskému .
Rukopisy jako dílo v zásadě múzické rozbíral J.E. Hanka (uv. spisek, hlavně na str. 25 nn), ale jeho závěry, jak soudím, nelze ověřit. Předně si dal nedokazatelný předpoklad, že písně jsou skládány v taktech tříčtvrtečních; kromě toho uptaňuje v textu některé konjektury, aby svou teorii podepřel, a to pokládám za nespolehlivý, ba nebezpečný badatelský postup.
Aspoň částečně je význam slovného přízvuku v lidové neb orální poesii rehabilitován Žirmunským (Poetika a poézie, str. 170), kde se říká o ruských bylinách, že jsou v nich hudební přízvuky rozmístěny v soulasu se slovními nebo větnými, aniž znásilňují jazykový materiál. Jde tedy v těchto skladbách o verše tonické, kde záleží na počtu přízvuků, nikoliv slabik. Ž. ovšem připouští leckde různé volnosti.
Jazykovědné studie i současný stav nářečí naznačuje, že kromě dnešního přízvuku existoval -- a mnohde ještě existuje -- též přízvuk penultimový, tedy ležící na předposlední slabice slova nebo vůbec tříslabičného celku (po předložce). První převládl v Čechách středních, západních a jižních, druhý měl své těžiště na východě, a to hlavně v blízkosti polského území. Tento akcent byl asi více rozšířen než dnes, ba soudí se někdy, že se původní praslovanský posuvný přízvuk ustálil na penultimě na celém našem území. O těchto možnostech stručně Komárek , dodatky ke Gebauerově mluvnici, str. 737 (viz též bibliografická data v Rozboru ). Domnívám se, že v oblasti R bylo např. ,,iměti'' = míti a předpona i předložka ,,iz''; protože násloví později zmizelo, býval přízvuk asi na kmenové samohlásce sloves. Ale nevíme nic přesného ani o časovém, ani o místním akcentologickém vývoji tehdejší češtiny, o případném prolínání přízvuku dnešního a penultimového , přičemž nelze vyloučit ani dlouho trvající relikty stavu praslovanského. Protože však v R chybějí nosovky, jery a jiné mluvnické jevy z nejstarší doby, odvažujeme se soudit, že přízvuk byl při nejmenším v době opisu již ustálen; podporuje nás v tom i zjištění, že některé písně lze i při dnešním stavu výrazně intonovat . Třeba u Kyt. se zdá, jako by se slova přímo řadila do sestupných daktylských a trochejských taktů.
Jaké jsou naše možnosti k rozpoznání slovního přízvuku R u tzv. volných veršů . Můžeme tu použít těchto vodítek, jež ovšem nejsou zcela jistá:
Tím neříkáme, že by taková vyústění veršů nebyla v R zastoupena, ale mají svůj účel; váží se na obsah, jak ještě ukážeme při úvahách o malbě zvukem a rytmem. Jednoslabičné slovo se v závěru objevuje nejčastěji právě ve verších ,,volných'' a zvláště si tento úzus oblíbil pěvec Jel., tedy skladby, která je opět a opět nápadná svou originálností. Tento úzus nastává tehdy, jestliže vstupuje do děje nová osoba, přinášející osudový obrat; nebo když mluvčí na něco ukazuje, něco zdůrazňuje; nebo když se stupňuje vjem predmětu v čase a prostoru. Tak máme ,,roste dubec, dub'' v Jel. 27,26; krahujci se slétají ,,na sien dub'' v Jel. 27,31; dub rozkládá své suky ,,šíř i šíř'' Jel. 27,27; vyrazi třas Čest. 17,24; podskoči naň ... lútý vrah Jel. 27,18; aj, šerý vrch! Záb. 24,26; až po třetí vrch Ben. 7,9; i pobitie jim! (Sasům) Ben. 7,19; nohu v krok i ruku v braň Záb. 22,22; Přenesechu své zvěsty na druhý břeh Záb. 24,8 a 24,19. zakončení xx nebo xxx byla slovanským poesiím cizí a pronikla teprve v dobách romantismu , kdy se začala dávat přednost vzrušeným jambům , skýtajícím též možnost výrazných mužských rýmů .
V desetercích RZ je trojslabičných celků, jež by se měly iktovat xxx, asi dvacet, ale útvarů xxx asi 32 (vedle dalších odchylek). V Ol. je výsledek opačný, poměr prvních případů k druhým je 15:6 (+ jiné nepravidelnosti), v Jar. nacházíme 103:73 a mnoho volností, v Záb. jsou rovněž dobré desetislabičné trochejské verše, v nichž penultima vítězí v poměru 19:10, ale v Čest. je stavba trochu jiná, poměr je asi 29:27 pro přízvuk na předposlední slabice. Čtyřslabičné celky s iktováním xxxx nebo xxxx jsme již rozbírali. Z toho všeho odvozujeme hypotesu, že přízvuk v RZ, v Čest., Záb. (a také v Róži a ve Sbyh.) je v zásadě penultimový a platný také pro tonické verše v epice. Ol. a Jar. by se řídily přízvukem dnešním, nepříliš silným.
Jsou tu ovšem nadále dvě velké nesnáze. První z nich záleží v míšení dekasylabů s verši ,,volnými'' nebo tonickými , které jsou hlavně v Čest. sdružovány do větších skupin. A za druhé: přizvukovaná kóla jsou mnohdy různé délky, celky mohou být dvoj- až sedmiiktové , ba leckdy jsou tu vmíšeny útvary, které ani při značné toleranci nelze vpravit do tonického schematu.
Při smělejší textové kritice (jak jsme již viděli, nedoporučujeme ji) bychom ovšem mohli leckdy dosáhnout větší pravidelnosti. Že naše texty prošly emendacemi, dokazují staré opravy a rasury, o nichž jsme pojednali v Rozboru (kap. 3.3). Naší teorii o tonických verších by prospělo třeba čtení u za v (u krajiny Neklaniny), trojslabičná interpretace některých imperfekt (sdieše), čtení ,,k hradu'' místo ,,ku hradu'', čtení slova ,,drva'' v Čest. dvojslabičně. V Záb. by byla možná konjektura ,,Mužie bratrských srdec, mužie iskreních zrakóv'' a verš ,,v osvětě plno blska z králevých vojév'' měl asi původně ,,iz''.
Dodáváme ještě, že penultimový přízvuk pro některé zpěvy RK akceptovali též Karlík a Seykora ve svém vydání z r. 1936 (str. 10). Ale s jejich míněním o tom, že prehistorický přízvuk býval v češtině i na slabice poslední a že je třeba texty skandovat, nemůžeme jen tak beze všeho souhlasit. Rekonstrukci RK do jeho predpokládané nejstarší orální podoby nedoporučuji, neboť tato svrchovaně obtížná práce by neodpovídala ,,proteovskému'', měnivému, improvisačnímu aktu tvoření, jaký byl zjištěn zkoumáním techniky tohoto žánru.
Zjišťujeme dosti početné, relativně souměrné jednotky o dvou, třech až sedmiiktových verších, následujících za sebou. Nemělo by ovšem smyslu opisovat celého Čest., Záb. a Jel., a proto se omezíme na ukázky: ,,Na jejé vrchu/obětuj bohóm/,bohóm, svým spásám'' xxxxx / xxxxx / xxxxx, tedy 76#76 s anakrusí, Čest. 16,19 nn; v dědinách ohněm i mečem./Vsě, če plzno bieše xxxxxxxxxxxxxx 77#77 Čest. 14,24; Neklan káže vstáti k vojně/, káže kniežeciemi slovy xxxxxxxxxxxxxxxx 78#78 Čest. 14,4; i zacházeje zezvuče nemeskáše/i kehdy docházéše posleda vojév xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx Čest. 17,3; Kto sezže dědiny, i kto rozplaka vaše hlasy?/Kto, ?Vlaslav? Poslednie budi jeho vrastvo! xxxxxxxxxxxxx / xxxxxxxxxxxx 79#79. Domnívám se, že tu byl prehistorický přízvuk ,,budi'' na druhé slabice; Z širokú prsú zloba sě mu rozevře po vsěch po údech/,,Vojni'', vece, ,,z jutra záhé rozpálímy krutost vsiu'' xxxxxxxxxxxxxxxxx / xxxxxxxxxxxxxxx 80#80? Čest. 14,26;
Záboje bychom mohli podobně excerpovat. Od Čest. se liší menším počtem deseterců a větší kvantitou kratších, tedy vzrušených veršů nebo kól. Viz též naše vyvrácení Králových invektiv! Za poznámku stojí, že je tu několik veršů upomínajících na Sbyh., tedy co do slabik 6+6 o přízvucích snad 2+2 nebo 3+3, např. I minu den prvý, i minu den vterý; v ponížený úval hlubokého lesa; z srdce najnížeje pohrúžena v hoři; Bato, ty mluvi k nim oteckými slovy; i přijide cuzí úsilno v dědinu; Aj, ty Záboju, ty pěješ srdce k srdcu (?); I v dědiny vrátíše sě byvšie blahost (?); i s prsú na prsy vsi kladechu ruce; kolkol jejú vezdě u přělútéj seči (?), zde čtu u místo v; i míjechu rovně i hory i lesy; Zábojevi voji rozehnachu sě v šíř; vezdě srážechu je i stúpáchu koni. Celkem je tu asi 12 případů. V Čest. je tento typ rovněž zastoupen, ale ne tak často. Pomíjíme případy, které jsme sdružili jinak, např. ,,Kto? Vlaslav?'', kde jsme spojili tyto dotazy s předcházejícím kólem. Ale i zde máme: Stojá hory v pravo, stojá hory v levo; horami sdě otsud, horami tam ottud; aj, pod nimi z přěda postavi sě silných; skad hořechu meče, skad sipěchu střely (zdá se, že řídké a také napadané formy ,,skad'' je tady užito právě z metrických důvodů); krváceti Kruvoj pod sekyrú mestnú; za vícestvie v zádech, za vícestvie v přědě (váže se na výše uvedené doklady s ,,otsud - ottud, v pravo, v levo''); neže sě poznaje, že slunce pokroči; i pokoří sě vsě vojska tudy jdúce (?).
Zajímavé je ukončení veršů ve formy xxxxx, které skutečně vypadá jako závěr hexametru , ale větším dílem s přízvukem penultimovým, o němž ovšem Krále uvažovat ani nenapadlo. Někdy lze tyto veršové závěry měřit i xxxxxxx. Tak máme v Čest.: na kniežecie slova -- proti Vlaslavu -- pohaněnie Neklanu -- tamo k pachrbu -- dým po dědinách -- Kruvoj škaredý -- ohněm i mečem -- po vsěch po údech -- jasné slunečko -- vězi Vojmíra (?) -- zaměsichu voji -- zasazené za drva (jednoslabičně ,,drva'') -- padáše v Pražany -- drvo se skály (zde ,,drvo'' dvojslabičně, ale víme již z kapitoly o formulích, že takové volnosti jsou povoleny, ba nutné) -- v hustotě pod skalú -- postavi sě silných -- týkáchu druh druha -- sebe dle dřevce -- čtvrtých na třetie -- s milú svú dcerú -- sekyrú mestnú -- stepati Vlaslava -- dokročí poledne (nikoli ,,póldne''!, výmluvné) -- na vrahy pospěti -- bohóm zmilená -- slunce pokročí -- tamo na miesto -- tvoje pověje -- oružie nesúce -- slávu hlásáše -- plece naloži -- polednie slunce -- v súkromí mluviti -- tur jarohlavý -- vzmnožichu svá čísla -- vzmnožichu jich strachy (následuje za sebou, i jinak je stavba veršů obdobná) -- Čstmír se zástupem (ne ,,Čestmír''!) -- protivo Vlaslavu (ne ,,proti, protiv'') -- s horami válely -- ze silna Vlaslava -- celkem kolem 40 dokladů. V Záb. je toto akatalektické, výrazné, při penultimě s melodickým vyvrcholením přízvuku zvlášť účinné zakončení ještě častější, napočítal jsem 57 dokladů: dlúho sě mútě -- otvede je v úval -- neřeče nikomu -- úsilno v dědinu -- dietkám i ženám -- družu nám jmieti -- v čelo přěd bohy -- posěkáchu vsě drva (?) -- rozhrušichu vsě bohy (opět v bezprostředním sousledu) -- srdce jímáše -- mečem i mlatem -- tamo pokrysta - - vracesta sě rozkosem -- bieše dorostla -- druzí bratřieci -- bráchu sě lesem -- minu den vterý -- bystrú na krále -- tamo les temen -- tepruv ot vrcha -- prudka Slavoje -- bieše pět sluncí -- lysíma zrakoma -- rozlúti sě Luděk -- svola své voje -- osvěty ot slunce -- Luděkova dle slova -- v střiecu jim v čelo -- vyrazi Luděkem -- protiv Záboju -- nade vsě voje -- vrahu otrazi -- po sobě stesasta -- sbrocechu je mužie -- přejide poledne (? čtení nejisté) -- na pól k večeru -- Záboj výš vzhóru -- dušu vyrazi -- vzhóru na koně -- přese vsě vlasti -- po vrazech sě hnachu -- hory i lesy -- za vlnú sě valé (281#81) -- voji skok na skok (?) -- létá za ptactvem -- lúto po vrazech -- búři(e) přes vlasti -- vícestviem dařili -- tamo po dřevech -- pokrm bohovóm -- množstvie obětí, celkem 57 dokladů.
Lze ovšem namítnout, že útvary xxxxx dostaneme mnohdy v obou písních i při přizvukování novočeském. Je jich přece o něco méně: v Čest. 37, v Záb. 58. Někdy je možno měřit oběma způsoby, třeba ,,mečem i mlatem'' nám neřekne o akcentu nic určitého. Významnější však je, že tak i onak dosáhneme akatalexe, při které nám vychází závěr buď logaoedický (daktyl + trochej ) nebo ditrochejový . Třeba ,,Strach z hrdl (to jednoslabičně) jich vyráže skřěky'' lze měřit buď xxxxxxxx (lepší možnost) nebo také xxxxxxxx (méně pravděpodobně).
Záb. je o málo delší než Čest., poměr řádků je 147:136, ale úzus veršové výstavby je jiný, jak je možno se proporcionálním propočtem z toho, čo již bylo řečeno, a z toho, co ještě uvedeme, snadno přesvědčit.
Stejně důležité jako závěry veršů jsou i jeich počátky. Mají-li se naše teorie potvrdit, musí být sestupné. Že ,,i, a, aj, ach'' je nutno přizvukovat, již víme; vznikají tak útvary xxxx nebo xxxxx. Tento druhý případ třeba v Záb. 21,27 ,,aj, vystúpichu (z úvala rózno)''. Začíná-li v Záb. a v Čest. verš celkem tříslabičným, musíme podle našich hypothetických výsledků buď akceptovat anakrusi nebo metrickou volnost, ale protože text byl recitován, mohly být verše nebo kóla přednášeny též in continuo, jak jsou ostatně i zapsány.
Takových počátečních útvarů s odchylkou je v Čest. 26 a v ZÁb 31. Rozumí se, že Jar. a Ol., jak uvidíme, je stavěn jinak. V nich je přízvuk novodobý a začátek s tříslabičným celkem -- slovem je velmi vhodný a přirozený.
Jel. se i zde výrazně liší od ostatního obsahu RK. Postupujeme-li dle naší metody, musili bychom dojít ke dvěma rozdílným závěrům, z nichž jen jeden může být správný. Buď je skladba iktována jambicky , tedy vzestupně, nebo je slovní přízvuk novodobý přes nepochybnou starobylost všech ostatních aspektů. Přikloníme se samozřejmě k druhé eventualitě. Nabízela by se ještě jedna dílčí možnost: jde-li o ,,pláč'', mohly být verše recitovány členkami pohřebního shromáždění. Ale k tomu se píseň zdá básnickým dílem příliš jednolitým.
Spojky ,,a, i'' v Jel. téměř chybějí stejně jako uvozovací ,,aj, ach''. Trojslabičné celky jsou z třiceti možných případů třináctkrát na počátku verše; na poměrně vysoký počet katalexí jsme již upozornili; možná, že je nutné sem přiřadit i daktyly (soudím, že jsou tu opravdu) ,,proráže, nohami, chodíva, nosíva, dušica, srdečce, rohoma, krahujcév''.
Co verš, to věta, která by mohla být při přepisu oddělena tečkou. Přibližně uprostřed veršů nebo kól pozorujeme diairesi jak rytmickou, tak i syntaktickou, neboť odděluje hlavní větné členy. Typ ,,po horách, po dolinách/krásná parohy nosi'' konstatujeme nejméně 2382#82 z 31 veršů. Stopy jsou nejspíše logaoedické , daktylotrochejské s počtem taktů 4-6 na verš. Částečná pravidelnost se jeví v počtu slabik. Počátek písně je v delších kólech, která zároveň vyjadřují dějovou exposici, hlavní děj je vystižen vzrušenými celky o něco kratšími, závěr pak vyúsťuje v útvary o devíti slabikách. Proto je asi třeba číst v závěru ,,děvy'' a ne ,,děvice''. Tento dopěv trochu upomíná na poslední verše Róže . Kólon ,,nenie juž junoše v horách'' je snad arytmický ,,Abgesang'' a zároveň vrchol, patetický výkřik. Pásma celého baladického příběhu spolu se sylabickým schematem by byla: 15-14-13-12 // 11-11-9-11 // 8 // 10-11-9-11 nebo 10 podle toho, čteme-li ,,žalostní'' nebo lépe ,,žalostiví'' -11-13-9 // 12-9-9-9 // 11-8-10 // 11-9-9-9-9. Krátké ,,aj, tu leží'' spojujeme s předcházejícími slovy. Zajímavé je, že po jakémsi úvodu ke každé ,,kapitole'', který je delší, následuje forma stručnější.
Pokusme se ještě najít odpověď -- nebo aspoň cestu k ní -- na otázku, zda se mohla pravidelnější metra (dekasylaby, dodekasylaby, oktonáry ) vyvinout z veršů tonických , tzv. ,,volných'' a jak. Chceme-li v Čest rytmisovat kratší kóla, tedy, jak ještě jednou opakujeme, krátké věty nebo aposň syntaktické celky, vychází nám hodně útvarů osmislabičných, jež se k novějším schematům dobře hodily. Tak máme: Neklan káže vstáti k vojně -- káže kniežeciemi slovy -- vstachu voje, vstachu k vojně -- vstachu na kniežecie slova -- i vsta Čstmír i vzradova sě -- v skořě voje v řady idú -- potře jeho zloba krutá -- i zaje vojevodu nám (?) -- I zazli sě Čstmír na Kruvoj -- pohovte zemdleným údóm -- i podáše věrnú ruku -- uvádieše biedu na lud -- i zeměsichu sě voji -- jako ledovití mraci -- přiklonichu k pevnéj hradbě --dada za ňu kón i s uzdú -- voji ozvučeni hlukem -- i hrnú sě devětikrát. K povšimnutí jsou i zde volnosti nebo odchylky volené tak, aby vznikl náležitý počet slabik (devětikrát, Čstmír). Z výše uvedených příkladů lze vyčlenit i ty, u nichž by bylo možno položit doprostřed diairesi , takže by mohly dobře figurovat i v Lud. Odpůrci by ovšem mohli usoudit, že tedy Čest. i Lud. složil týž člověk, ale ostatní stránky obou písní jsou tak rozdílné, že i oni akceptují autorství Lindovo vedle Hankova . Ostatně se v Čest. jeví také příbuznost se ,,skladatelem'' deseterců. Nalézáme i mimo ně vhodná kóla šestislabičná: vsě, če plzno bieše -- Neklanových vojnóv -- nad hlavami vojém -- je spevnichu v zemi (čtení nejisté!) -- prodli v službě bohóm -- šesti jezdcém za voj -- srazi Vlaslav dolóv -- doniž mrtev nesžen. Daly by se vyjímat i jiné celky, ale od toho upouštíme, neboť takové počínání by se mohlo zdát násilné.
Záb. je po této zde sledované stránce stavěn jinak než Čest. To je opět fakt, kterého by si měl učený svět již dávno povšimnout.
Předně je tu mnoho kól šestislabičných, jež jsou někdy bezprostředně za sebou, takže se jeví podobnost Sbyh., tedy písně s dodekasylaby. Máme: pokloni sě bohóm, otsud k druhu spěcha -- i minu den prvý, i minu den vterý -- v ponížený úval hlubokého lesa -- z srdce nejnížeje pohrúžena v hoři -- bato, ty mluvi k nim oteckými slovy -- i přijide cuzí úsilno v dědinu -- aj, ty Záboju, ty pěješ srdce k srdcu -- tobě ot nich dáno v srdce proti vrahóm -- i v dědiny vrátíše sě byvšie blahost (?) -- aj Slavoji (?) bratře tamo k modru vrchu -- aj bratře, bozi ny vícestviem dařichu -- i míjechu rovně i hory i lesy -- i přenesechu své zvěsty na druhý břeh (283#83) -- Zábojevi voji rozehnachu sě v šíř - - vezdě srážechu je i v stúpáchu koni. Snad i zde je z metrických důvodů ,,najnížeje'' místo žádaného ,,najníže''. Někdy lze měřit 84#84 i 85#85.
Vedle toho nalézáme šestislabičné celky samostatně stojící: vzě varyto zvučno -- ide z srdce mého -- i svoje lubice -- ot jutra po večer -- pieseň z středa hoře -- tamo hlava jeho -- na královy voje -- i vyrazi Záboj -- i zlúti sě Luděk -- aj ty zhovadilý -- aj, ty vraže, běs v tě (zvlášť pěkný příklad ,,šestiměru'') -- i vrže po vraze -- tamo v šerých horách.
Zvláštní je, že se v Záb. vyskytují poměrně hojně kóla sedmislabičná. Buď je to pěvcova specialita nebo převzetí z nějaké techniky nám neznámé. Máme zde: otčík zajide k otcém -- i neřeče nikomu -- takým sě klaněti sdě -- jim oběcati oběť -- posekachu vsě drva -- tako ty mě i vsiu bratř (k povšimnutí tvar, k němuž se opět víží námitky) -- vsiak zbraň bystrú na krále -- na hlavu nejistěje -- i rozlúti sě Luděk -- Luděkova dle slova -- přetě tři kóže v ščítě -- otskoči hbitý Luděk -- slunce přejde poledne -- i by úpěti vrahóm - - třas je hnáše s bojišče -- vietr búři přěs vlasti -- vojsky búřie přěs vlasti. Z toho jsou některá kóla pospojována do dvojic.
Kóla osmislabičná jsou opět dosti početná. Ale pozor: jsou stavěna jinak než v Čest. a dokonce se blíží oktonárům ,,pravých'' stč. památek. Musíme mít ovšem opět na paměti rozdílnost slovného přízvuku proti Lud. a možnost reliktů stavu praslovanského. Zkrátka to není skladebná technika Lud. s jejími diairesemi uprostřed veršů. Příklady: I kak sě sdie v cuzéj vlasti -- lesem za Zábojem sboři -- lesem za Slavojem sboři -- vsiak srdce úporno králu -- tamo zaměřímy chody -- tamo si (ne ,,sobě'') podámy ruce -- i jáz tako pójdu tudy -- kdaž hada potřieti chceši -- rozstúpi sě mužstvo lesem -- rozstúpi sě v pravo, v levo -- i kehdy bieše pět sluncí -- voje své pod jednu ránu -- ty rci svému ukrutníku -- tudy spěj lysími skoky -- tisě nám krušichu bohy -- tisě nám kácechu dřena -- bozi nám vícestvie dajú -- i uderi Záboj mlatem -- i skoti sě dřevo na voj -- mečem sě potýkaj se mnú -- kus ščíta vrahu otrazi -- slunce přejide poledne -- letě mlat, rozkoči sě ščít (ale to je spíše dipodie po dvou trochejských taktech , ovšem v tonickém smyslu slova) -- i mlat i dušu vyrazi -- koni řechce vesken ten les -- aj, ta otvrže Záboj ščít -- i by ustúpati vrahóm -- i ti žalostivo prosie -- vratno krajinú tudy ty -- jedno sovy nebojá sě -- tamo k vrchu pohřebat mrch.
Zdá se tedy, že lze touto cestou osvětlit vývoj stč. orální poesie od tonického verše k slabičnému. Vznikaly tak původně ,,prefabrikáty'', jejichž podstatou byl syntaktický celek jako základní norma. Pravďepodobně můžeme rozšířit tento výsledek na uvedený žánr staré slovanské poesie vůbec.
Vedlejším ohlasem tu mohlo být jiné domnělé falsum -- Libušino proroctví, neboť i zde je z 19 veršů rozděleno diairesí na dvě poloviny přibližně stejné. Výjimkou je verš ,,jehož ni Alexandr nemóžeše, ni silný Evandr''. Umělost skladby ovšem prozrazuje rým (vedle jazyka vůbec), který je již koncový, tedy novodobý. MPKV se tu vymyká rozboru, neboť v této próze nenajdeme žádnou metrickou souměrnost. PV, jak již víme, je kontaminací poesie umělé i ústní a kromě toho je text porušen.
Jak ocenit esteticky tyto ,,volné'' verše? Nemůžeme je dobře klást před vázanější formy ani za ně, neboť nevíme téměř nic o hudební a recitační složce těchto zpěvů. Připojujeme však některé názory našich předchůdců, ať již se vyjadřovali kladně nebo záporně, ať byli vzdáleni nebo blízcí pravdy. V řešení problémů s metrickou stavbou R se původně obrazil i dlouhý spor mezi příznivci časomíry a přízvuku. Pokusy o aplikaci prvního z obou směrů ovšem ztroskotaly, neboť jednak víme málo o skutečné kvantitě samohlásek v R, jednak by bylo zpozdilé hledat ve slovanské orální poesii klasické formy známé z Homéra, tragiků atd. Také se tu nepodařilo zjistit nějakou pravidelnost. Časomíra ustoupila v 19. století přízvuku v teoretických úvahách i v praktickém básnickém tvoření; důvody byly mnohé, mj. též neustálenost pravidel o kvantitě a větší obtížnost při skládání básní podle latinských a řeckých předloh. Nicméně uznali teoretikové z 20. století, že také délka nebo krátkost má nemalý význam pro zvukovou stránku slovesného díla. Tak se postupně tvořil, zdokonaloval nebo také kazil ,,volný'' verš .
Toto proudění v poetikách se projevilo i v úvahách o R. Potíže působilo ve všech dobách prolínání deseterců s tonickou prosodií v Čest. a Záb. Šafařík uznává existenci prvých a domnívá se, že celková forma písní utrpěla tím, že v písních vznikly mezery nebo že do nich přibyly vsuvky (dle Sborníku II, str. 94 nn), ale právem se nesnaží o násilné emendace, pokládaje za nutné brát naše texty jako spontánní lidový epický nebo lyrický projev. Jireček (Spisy, str. 88) rozbírá Čestmíra (hlavně 16,16 nn) a vychází mu, že ,,verš je někdy delší, jindy kratší, jak toho nenáhlost nebo ráznost hrdiny nebo půtky požaduje.'' Vychází mu pořadí daktylů s trocheji ,,skoro jako v Kyt.:'' ,,nynie ty vsedni/na ručie koně/prolétni lesy/jeleniem skokem'' ... až po ,,za vícestvie přědě''. Dostává se tím, ač jinou cestou, k našemu pojetí tonických veršů , k tendenci k útvarům 2+2, 3+3, 4+4 atd.
Naproti tomu sotva přisvědčíme Mukařovskému (Kapitoly II, str. 61 nn), který přetiskuje část Ben. a Záb. k důkazu, že jde o ,,návrat k systému sylabickému'' a o ,,pokus o verš volný''. Výměr je svévolný a nepřihlíží k vázaným formám RZ a RK. Varujeme před bezvýhradným uznáním verše sylabického v R, neboť nelze nevidět sestupný rytmus v desetercích a v trochejských oktonárech a je nutno uznat písňovou formu lyriky. Také ten ,,pokus o volný verš'' autorovi pojednání nevychází, neboť je tu jeden deseterec ,,ostavi v dědině dietky svoje'' a poté útvary známé ze Sbyh.: ,,bato, ty mluvi k nim/oteckými slovy ... i přijide cuzí/úsilno v dědinu ... ot jutra po večer/tako bě sě sdieti'' (zde je členění méně jasné, neboť by tu byl přesah) a pak ještě deseterce + osmislabičný verš ,,cuzími slovy zapovída ... i kak sě sdie v cuzéj vlasti''. Rozumí se, že ani Ol. není psán ,,starým veršem sylabickým '', ale dosti pravidelně tvořeným sestupným desetercem.
Roubování R na novodobé volné verše různých odstínů nemá smysl. Kontinuitu je možno hledat jen v raně středověké orální, někdy snad též umělé poesii. Zdají-li se sch. ,,bugarštice'' (Chadwickové II, 339) a ruský folklor se svými metrickými nepravidelnostmi (Horálek, Studie 189) zeměpisně a časově příliš vzdáleny, můžeme ukázat na verše archaické polské písně ,,Bogurodzica'' , kladené někdy do 10. století, jindy (v upravených částech) do století čtrnáctého. Jde hlavně o verš ,,Twego dziela krzciciela, Bogycz'', kde jsou první dvě slova přizvukována dvakrát, druhá dvě rovněž, ač proti počátečním čtyřem slabikám stojí dalších šest; následuje dvojice veršů se stejnými tendencemi: ,,S86#86ysz modlitwe twe, jaz nosimy/a dac raczy, jegož prosimy'', kde stojí ,,jaz'' proti delšímu ,,jegoz''. Píseň pokračuje slovy ,,''us87#87ysz g88#88osy, nap89#89n mysli czlowiecze, která jsou mimo metrické schema (asi tu bylo původně něco jiného). Počet slabik je rozdílný, rozmístění přízvuku shodné. To vše jsou zřejmé pozůstatky lidové básnické tvorby, ač ovšem je píseň rýmována, jevíc i některé mladší jazykové formy: ,,matko'' místo ,,máti'', tvary stažené i nestažené, inf. ,,dac'' místo ,,daci, dati''. V mladších strofách polské písně je metron Sbyh. s důslednou diairesí , ale s rýmy ; schema je 6+6/6/6+6 atd. Nebylo by nesnadné dokazovat, že ,,Bogurodzica'' je falsifikát, kdybychom zde užili metod našich odpůrců. K věci samé D90#90uska, hlavně na str. 85 nn, Tyňanov (Problema, str. 38 nn) ukazuje, že problém veršů volných a stopových je a vždycky byl v tom, jak buď trpí stránka básnická nebo logická: buď se text uvolněním blíží próze nebo se projev stává přílišnou vázaností nepřirozeným. Jistě má volný verš své výhody: poskytuje, myslím, autorům větší možnost rozehrát fantasii, uvádět smělejší obrazy, hru se slovy a zvuky. Pěvci R vyřešili tuto otázku spontánně a svérázně jako orální poesie vůbec. Jádrem skladeb je pochopitelně děj, okrášlený básnickými obraty; forma se podřizuje tomuto požadavku; důležitou roli hrála i hudba , rytmus, metron i slovní přízvuk, jenž ostatně vyplyne z přirozené kadence řeči nebo přednesu, pokud nejsou věty formovány násilně. Je dosaženo jakési universální harmonie, o niž ovšem usilovalo též básnictví umělé, přecházející od lidových forem k verši sylabickému a později sylabotonickému . Nikdy však nesmíme ztotožňovat dominanty obou žánrů.
Přecházíme nyní k otázce nadmíru obtížné, možná neřešitelné, takže výsledkem našich úvah bude opět jen dohad s notnou dávkou skepse. Proč se v Čest. a Záb. vyskytuje tolik deseterců mezi tonickými (,,volnými'') verši ?
O nepravděpodobnosti výkladu, že by tu bylo došlo k pokažení nebo zkrácení textu při diktátu nebo tím, že by pěvci chyběl hudební nástroj, jsme se již zmínili. Vážnější je možnost, že obě písně vypadaly původně tak, jak se zachovaly, že si jejich tvůrci teprve postupně oblibovali deseterce , shledávajíce jejich délku i slabičnou, případně stopovou sevřenost za nejvýhodnější, ale že ještě plně nezvládli jejich techniku, zejména užívání sudoslabičných formulí. Proto jsme se vyslovili pro domněnku, že od pradávna existovaly ve stč. orální epice (a možná i v lyrice) dvě školy, z nichž jedna pěstovala verš tonický, druhá sylabický , stopový. První z nich by byla pravděpodobně starší. Lze hájit teorii, že akcent, kdysi posuvný, byl také silnější a výraznější (možná že se tu více uplatňovaly i rozdíly melodické, výškové), a proto výhodný pro verš založený přednostně na počtu přízvuků. Důležité je, že ruská lidová poesie deseterců takřka neužívá; dokonce se tu mnohdy neliší ani poesie umělá od orální.
Byly by však důvody ještě pro třetí teorii: toto překřížení forem v Čest. a v Záb. vzniklo tím, že jde o kombinaci (kontaminaci) nejméně dvou jiných původních zpěvů. Neznám z orální poesie případ, kdy by pěvec střídal metron , aniž by se přitom měnil obsah nebo charakter skladby. V našem žánru lze stěží uznat teorii ,,impulsu'', který nacházíme v novějším básnictví: dosavadní rytmus se náhle změní -- třeba ze vzestupného na sestupný. O uměleckém účinku takových přechodů je jistě možno pronášet protichůdné soudy. Dále: RZ a Jel. jistě sahají svým způsobem do doby předkřesťanské (nebo opatrněji řečeno k ní mají blízký vztah), a přece je první složen výhradně veršem tonickým a druhý desetercem. Jiný argument pro tuto teorii vidím v tom, že dekasylaby v Záb. a ještě více v Čest. jsou sdruženy do větších skupin. Nevím, zda se odpůrci pokusili o výklad tohoto promíšení; vždyť jsme se již mnohokrát přesvědčili, že rozsáhlejší jevy i charakteristické drobnosti, pokud vzdorovaly vysvětlení nebo svědčily pro pravost, byly pomíjeny. Nicméně nejdůležitější důvod pro tento výklad Záb. a Čest. je podán přímo obsahem obou písní. Měli bychom tu jakousi analogii ,,kompilační'' teorie o vzniku Iliady a Odysseje .
Deseterce v Čest., které zde uvádíme podle našeho v závěru připojeného přepisu R, jsou tyto: v. 30, 48, 73, 75, 78, 79, 88 (nejisté), 90, 91, 95 (?), 99 (čtení je tu ,,prse zdi'' tedy snad ,,přes zdi''), 100, 101, 105, 106, 107, 108, 109, 111, 113 (v 112 je deseterac nepravidelný), 114, 115, 116, 117, 118, 119, 120, 121, 122, 123, 124, 125, 126 (varianta ,,Čestmír'' asi z důvodů metrických), 127, 128, 147, 148, 153, 157, 158, 164, 165, 167, 168, 169, 170, 171 (?), 172, 173, 174 (?), 175, 176, 177, 190, 191, 192, 193, 194 (tvar ,,protivo'' méně častý), 195 (zde ,,iz'' jako předložka!), 196, 197, 198, 199, 203, 305, 206, 208, 209, 210, 211, 212 (po jediné naší konjektuře ,,upěchu sě'').
Pověstí o válce Čechů (později ,,Pražanů'') s Lučany bylo několik:
V našem Čest. nalézáme kombinaci pověsti č. 1) (s vypuštěním tradic o Neklanově slabosti a Čestmírově smrti), 11) Kruvoj a snad nějaké reminiscence na 6) a 7). Že by si všechny tyto události a názvy Hájek vymyslil, je absurdní. Analogicky podle zpráv kronikářů jiných národů je nutno tu vidět zpracování staré orální epiky, která ovšem nebyla vždy plně historicky přesná a kterou H. znal z předloh dnes ztracených. Dlouhou chronologickou posloupnost dokazuje mj. i Hájkovo komolení OJ a MJ, ač se tento proces jeví též v Dal; Čstmír , Čmyr (?) jsou nepochybně starší formy než Tyr a Štyr, jména tvořená násilně spolu s hláskovou disimilací. Větší skupiny, ba téměř jednotlivé odstavce s dekasylaby se v Čest. vyskytují leda tam, kde v příběhu vystupuje Vojmír. Ten vpadá do písně dosti náhle, o jeho zajetí spolu se dceří se pěvec nijak nešíří, jen to konstatuje. Odvažujeme se proto hypothesy: nejlépe znal skladatel (nebo snad i písař, textolog?) zpěv o Vojmírovi , složený v desetercích ; vlastní invencí nebo převzetím odjinud k němu připojil nejdůležitější obsah jiných skladeb o lucké válce, zdařile zachytil její obranný charakter a šetrně zastřel slabost Neklanovu a smrt Čestmírovu. Provedl to s patřičným porozuměním tak, jak byly pospojovány homérské písně.
Pokládám za jisté, že všechny uvedené mythy 1-10 -- kolovaly od počátku v ústech stč. pěvců; je možné, že byly zaznamenány na ztracených pergamenech RK; mohl tu být i rozsáhlý cyklus. Z něho je nutno nejvíce želet nedochovaného příběhu o Strabovi a o vzájemném poměru ,,slavného kněze'' Neklana k Čestmírovi, neboť jádro obou pověstí je spíše tragické než epické. Kosmovo ,,bájné vyprávění starců'' je asi totožné s orálními skladbami, a to zejména těmi, jež byly zpracovány tonicky. Kronikář znal antická metra, vážil si jich a sám je pěstoval, ale tonické verše pokládal nejspíše za barbarskou a pohanskou prózu.
Některé deseterce jsou ovšem vloženy i do jiných oddílů Čest. Domnívám se, že jde hlavně o ,,loci communes'', tedy o formulová rčení jako ,,otvecechu vojevodě Čstmíru'' v. 30 nebo snad i ,,a po horách mnoho silných dubóv'' aj.
V Záb. nalézáme deseterců mnohem méně, a to jak jednotlivě, tak i ve skupinách. Jedna z nich je na počátku: v. 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9 (?), 10 (?), 11 a potom už jen jednotlivě, leda občas ve dvojicích a trojicích: v. 16, 18, 25, 30 34, 35, 36, 41 (ve v. 47 je čtení nejisté), 54 (??), 61, 63, 65, 66, 68, 70, 73, 97, 98 (?), 99, 102, 107, 109, 145, 146, 147, 165, 166, 186, 187, 193, 194, 207, 208, 224, 230 (?).
Děj písně sahá hluboko do minulosti, a proto nemůžeme o věci pronášet ani takové spekulativní úvahy jako v Čest. Lze se tu opřít leda o příbuzná themata nebo popisy, jak je známe z téhož žánru u jiných národů. Tak třeba úvod, jenž je metricky pravidelný. Je tu nejpravděpodobněji častý epický obraz, o jehož paralelách promluvíme jinde: hrdina se rmoutí nad něčím neblahým, ať už nad stavem věcí ve své vlasti nebo nad osobním příkořím, jež ho postihlo. Zábojova skála tu nahrazuje častěji se vyskytující mořský břeh. V našich dějinách měli vynikající jedinci bohužel hodně příležitostí, aby truchlili o samotě nad utlačeným národem. Po lyrickém úvodě následuje v obdobných příkladech zpravidla rázný čin.
Myslím, že i další skupinky deseterců byly pro pěvce Záb. již jakýmsi připraveným materiálem, známým jemu ze starších, nám nedochovaných skladeb: vnucování cizích zvyklostí porobeným; souboj sečnou zbraní; počátek pronásledování nepřítele koňmo; nezdařený výpad mečem; přechod přes řeku (i v Záb. dvakrát!). Příznačné by mohlo být, že na těchto místech nejsou uvedena žádná MJ, a to by svědčilo pro obecnost těchto obratů. Stejně jak o sdružených dekasylabech by se dalo uvažovati také o těch, jež stojí osaměle, jako v. 63 ,,i by krutost jich búřúce nebe'', 73 ,,i minu den, i minu den vterý'', kde je snad úmyslně vypuštěno ,,prvý'', jak čteme jinde; 102 ,,i pozřesta lysíma zrakoma'' -- jinde možná ,,pozřechu'', třeba i 107 ,,ty si parob na paroby krále'', neboť výprav Karlovců proti Slovanům a snad i domácích zrádců bylo více; v. 165 ,,i zanese (dušu) pět siehóv u vojsku'', 166 ,,strach vrahóm vyrazi z hrdl skřěky'' (opakuje se formule, i když ne v témž metru, ve v. 187). Ostatní deseterce nejsou co do výstavby jisté a mohly vzniknout i náhodně.