O tom, že je v R myšlenkový a syntaktický přesah (enjambement ) velmi vzácný, pojednal výstižně zvláště K. Třeska (Zprávy č. 3, 1936, str. 1 nn). Porovnal naše texty s díly umělé poesie z doby nálezu (Herder , Byron , Šafařík , Hanka , von Platen aj.) a dokázal rozdílnost jejich stylu proti orální epice a lyrice. Spor by se mohl vést o umělecké působení toho i onoho způsobu. Podle Mukařovského (Kapitoly II, str. 10 nn) jsou verše přesahem rušeny jako jednotky. To je nám svědectvím i pobídkou, že mají být rytmisovány. Za výrazný poetický prostředek pokládá enjambement naopak Tyňanov (Problema, str. 94), neboť některá slova tak zvyšují svou účinnost (metaforičnost ), např. ,,vsja dal6 odeta/lilovoj mgloj'', kde by byl prý bez přesahu tropos otřelý. Ale protože básnické ozdoby R byly ve své době původní (případně, jak již víme, nemusil se pěvec starat o to, zda jsou originální nebo ne), nemusili se skladatelé uchylovat k upozorňování na schopnosti své obraznosti.
Pozorujeme-li výstavbu písní z této stránky, můžeme poznatky o přesahu zpřesnit. Rozeznáváme tu paterou možnost:
Typ A) je zastoupen tak často, že by výpočty neměly smyslu, ale pro ostatní možnosti jsme sestavili tabulku:
| Skladby | B | C | D | E
|
|---|---|---|---|---|
| Sn. | - | 1 | - | - |
| LS | 8 | 8 | 2 | - |
| Ol. | 2 | 1 | 1 | 1 |
| Ben. | 18 | 3 | - | 5 |
| Jar. | 14 | 6 | 1 | 5 |
| Čest. | 34 | 4 | 2 | 7 |
| Lud. | 12 | 1 | 1 | 2 |
| Záb. | 16 | 2 | 1 | 3 |
| Sbyh. | 2 | - | - | 1 |
| Kyt. | - | 1 | - | - |
| Jah. | 11 | - | - | 3 |
| Jel. | 1 | 1 | - | - |
| Róže | 1 | - | - | - |
| Žez. | 1 | - | - | - |
| Skř. | 3 | - | 1 | - |
Vývoj od prostého sledu veršů k útvarům složitějším, tj. ke strofám, lze v R pozorovat jako na dlani. Uvidíme, že jednotlivé verše -- původně vlastně samostatné sloky - se dají mnohdy dělit na 1/2 nebo 1/3 diairesemi tak, že vzniknou dílčí kóla syntaktická i metrická. Rukopisy nemají tzv. expletivní verše, jež zjišťovala např. Tichá v Dalimilově kronice, tedy takové, které nepřinášejí nic nového, ale slouží jen výplni,dodání souměrnosti do textu, v němž bývá opět rým vševládným činitelem, ač je leckdy otřelý a jen gramatický. V R není nic zbytečného; podle mého soudu je tu dosažení vrcholu v Jel., jehož verše jsou sice ,,volné'' , ale zahrnují vždy jádro myšlenky a spolu též věty. Zárodek strof, které byly původně nepochybně vázány na dějové úseky, vidím v Lud., kde jsou popisy soubojů za sebou následujících oddělovány ,,refrénem '' ,,zevzně hlahol trúb i kotlóv'' po zápase Střebora s Ludislavem , Spytibora se Srpošem , Lubora s Bolemírem , s Rubošem a Sděslavem a posléze i v závěru písně. Pozdější poesie užívala tohoto prostředku k opakování a k zesílení citu a nálady, kdežto orální poesie sledovala jiné cíle, zejména též přesné vylíčení sledovaných výjevů (Grincer, Drevně ... str. 31 nn). Tendence k pravidelnosti je zřejmá, i když ještě není zcela důsledná, též ve Sbyh.
Ten má 53 veršů, jež se dají dělit podle místních, časových i dějových kriterií na skupiny po dvou až čtyřech dekasylabech: 1-2, 3-4, 5-6, 7-8, 9-10, 11-12, 13-14, 15-17, 18-19, 20-21, 22-23, 24-27, 28-29, 30-33, 34-35, 36-37, 38-39, 40-41, 42-44, 45-46, 47-50, 51-53. Byla by možná i jiná seskupení, třeba rozmluvy jinocha s holubem do celku 2+2+2. Ze srbochorvatských písní uvádí podobné příklady Peukert (passim, např. str. 79).
Na str. 79 píše P., že závěr písně mohl být rozšířen o verše, jež se vymykají celkovému strofickému schematu. Tento příklad se zrcadlí též v Róži RK. Naproti tomu se liší úvod Jah. od ostatních částí tak, že teprve od sedmého verše do konce následují za sebou pravidelná čtyřverší. Verš 1-4 snad tvoří strofu, ale pak následuje 8+7 mimo kontext, kdy ani úprava ,,vstúpit'' místo ,,vstúpiti'' by nám nepomohla; musili bychom akceptovat mezeru (lacunu) o dvou verších. Ale snad se tu projevuje technický nedostatek. Čtyřveršové úptavy jsou jakožto umělejší nepochybně pozdějšího data. Je v nich složen Ben., a to značně důsledně. Ten se dobře dělí do dějových úseků, jež splývají se slokovou výstavbou; slok je 19, z toho 1-2 líčí osiření vlasti, 3-5 nástup Sasů, v 6-10 organisuje Beneš obranu (ale každá strofa má obsah trochu jiný), 11-12popisuje bezprostřední přípravu k boji, 13-19 boj sám. Stejně se dá dělit i lýrická píseň Jah., ale při kratší písni je to nasnadě. Ale jako původní se jeví ,,strofy'' dvouveršové, jaké nalézáme v Žez. (6 slok po dvou verších 8+7) a v Op. (sedm dvouvršových 8+6). U Skř. jsou, jak jsme viděli, anomalie, základ snad 7+6 slabik, ale nevíme, zda tu bylo členění 74#74 nebo 75#75. Kyt. má (nebo měla, druhý verš je devítislabičný proti patnácti dekasylabům), jak se zdá, trojveršový předzpěv, poté čtyři verše jaksi mimo schema, po nich trojveršové písňové útvary. Zapojit Kyt. do celkového vývoje lidové lyriky je zatím dost těžké; patrně převládala již tenkrát strofa o sudém počtu veršových jednotek. Toho bychom mohli v Kyt. dosáhnout rozdělením každého verše na dvě poloviny 5/5, ale to by bylo sice slovně možné, jenže by to odporovalo zákonitostem o enjambementu ; dokonce bychom tu opakovali chybu Královu , jak jsme o tom již pojednali.
Shrnujeme: v nejstarší době platila zásada, že co verš, to strofa; později nastalo seskupování do útvarů dvojveršových, potom čtyřveršových; každá sloka byla zároveň citovým, náladovým nebo dějovým celkem. Zdá se, že oblíbenou a snad i nejstarší formou byl dvojveršový systém dvanáctislabičný, jak pozorujeme na Sbyh. Obdobného mínění, arci bez návaznosti na lyriku RK, je Marčok (Est., str. 117). Rukopisy nám tedy říkají totéž, co novodobá estetika lidových písní zjistila po téměř stopadesátiletém zkoumání. Analogicky se jeví též vývoj epiky, jak to ovšem vyjádřil už 15.4.1886 v Národních listech Neruda , že ve starší době převládal ,,rytmus z děje, členěný přednesem a zvuky varyta , kdežto v pozdějších dobách nabyla vrchu forma vázaná s verši o deseti, osmi slabikách''.