18.10 Malba zvukem a rytmem, eufonie - kakofonie

Některých jevů sem spadajících jsme se již dotkli v Rozboru  (kap. 12.5), kde jsme pojednali o tzv. symbolice  hlásek. Široké ,,o, u, y'' naznačovaly hlavně ve starších stadiích jazyka něco zlého, nebezpečného, zhoubného, nepříjemného, kdežto úzké ,,e, ě, i'' opak. Timofejev (str. 317) polemisuje proti této teorii, ale patrně neprávem, neboť nepřihlíží k sémantickému vývoji slov, k jejich původnímu smyslu. K věci též Kayser, Das sprachliche ..., str. 101 nn. Příklady zde nebudeme uvádět, neboť nám tu jde o taková místa v R, kde je více příslušných vokálů sdruženo za uměleckým cílem. Obdobně jako vokálů bylo možno užívat i konsonantů. Tak vyjadřovalo ,,r'' něco bouřlivého, hlučného, rachotivého, kdežto ,,l'' naopak něco mazlivého, případně lepkavého, k čemu přilnou rty nebo jazyk. ,,Z, s'' vyjadřovalo někdy sykot, šelest, ale i smích, posměch. Bylo by lze pokračovat. ,,D'' bylo snad spojováno s tvrdostí, ,,m, n, p, t'' tvořily pro snadnou výslovnost první slova v dětské řeči atd. Hudební stránku nejstarší češtiny je nám ovšem nesnadno si představit, ale můžeme se dohadovat, že dávní pěvci, a tudíž také původci R, měli daleko větší možnosti než dnešní autoři, nemluvě ani o rozdílech mezi textem jen čteným proti recitovanému. Uvažme posuvný přízvuk, možná velmi výrazný a dvojího druhu -- akut a circumflex, jaký je dodnes v srbochorvatštině; nejrůznější hláskové změny, uskutečňující se tak říkajíc ,,na pochodu'', větší bohatost vokálů a konsonantů, jery, nosovky, dvojí, ne-li trojí l; převahu ve frekvenci samohlásek proti dnešní češtině lze odvodit i z pozorování ze sch. (S. Popovič , Gesch. der serbokroatischen Sprache, Wiesbaden 1960, str. 498, zjišťuje, že v tomto jazyce je téměř 50% vokálů, tedy daleko nejvíce ze všech slovanských řečí; snad i to je příčinou, že se na Balkáně dodnes udržuje orální poesie.) Jednoduchým nahlédnutím do R zjistíme také vyšší počet samohlásek. Stačí k tomu ovšem opakované ,,i'' jako spojka nebo i propočet jednoduchých preterit, neboť ,,běch, biech, bych'' bylo na vokály proporcionálně bohatší než pozdější ,,byl (j)sem'' aj. S těmito jevy těsně souvisí občasný fonetický pravopis R, jdoucí snad na vrub původního diktování (mustvo, poďte, mnostvie atd.). Dále příklonné -že a časté ,,če'' jako tázací nebo neurčité pronomen; primární slovesa,,dobiehu, vytrže'' aj. místo ,,doběhnu, vytrhne''; sklonění zájmen osobních ,,jeho, jemu'', nikdy ,,jho, jmu'', občasné ,,iměti, idu'' a další jednotlivosti. První tři verše Alx mají 24 vokálů a 39 konsonantů. Kdybychom toto místo přeložili do jazyka R, znělo by asi takto:

 		   Jenže z imene bě věhlasen (možná ,,iz ...'')


jehož um bě tako jasen,

		   že mu bě vsě známo ...

Vokály považuje Durdík (str. 221) za tóny, konsonanty za hřmoty nebo šramoty a celkem právem konstatuje i vývoj široké výslovnosti k úzké, ač na druhé straně mohla i monofthongisace (,,proměníše'' v Ben.) vést ke zpěvnosti R a slovanských jazyků vůbec (Hegel I, str. 247 nn. K tomu všemu připočtěme muzikální doprovod a plnovýznamovost (autonomnost) slova. Výsledkem těchto úvah je ovšem zjištění, že ze zvukové stránky  R sbíráme jen trosky. Totéž si uvědomil z charakteru Písně o Hildebrandovi  Martini (str. 2243 nn).

,,Zvukosled'' v R je možno dělit na dva typy. V prvním případě se ve schematech sobě příbuzných opakují hlásky beze snahy o znázornění obsahu textu, tedy spíše samoúčelně; druhý způsob je umělejší, neboť vede k malbě zvukem nebo rytmem; metrické stavbě tu ovšem též připadá významná úloha. Od obou těchto případů odlišujeme rýmy a rýmoidy , o nichž pojednáme odděleně. V tom se přidržujeme jiných hledisk než třeba K. Krejčí (uv. čl. ve Slavii, str. 392 a 394 nn), který vidí zvukomalbu  i v prostém hromadění ,,ú-u'' nebo ,,u-a'' (Aj Vletavo, če mútíši vodu; dlúhým tahem; ránu na ránu; nocú pod lunú) a ve složitějších obrazcích i vntřní rým  (Radovan  ot Kamena Mosta, tj. ,,aoa-o-aea-oa'').

Máme tedy (též dle Lorda, str. 56) prostší střídání v následujících verších; snažili jsme se nevidět příliš mnoho a nevypisovat doklady stůj co stůj, ale vybírat jen verše s nápadným počtem týchž nebo příbuzných vokálů a konsonantů.

Jar.:  zde vidíme, jak v mladším RK dokladů ubývá. Děj je místy trochu ,,exotický'', k němuž ani nebyli předchůdci, od nichž by mohl pěvec převzít ,,prefabrikáty'' (Kublajevnin popis, věštění u Tatarů, mongolské vpády do Ruska, Uher a Polska). Nicméně máme i zde hlavně v ustálených obratech doklady, ač je jich proti ostatním písním poměrně málo.

Závěry: přes opatrnost, s níž je nutno k věci přistupovat, objevují se opět zákonistosti, které se váží na jiné kapitoly v oddílu této studie. Nejbohatší je (alikvotně) na střídání hlásek RZ při právnických formulích a v uvádění jmen a charakteristik svolaných kmenových náčelníků. Jména mohou být dokonce upravena tak, aby této tendenci odpovídala. V RK se jeví snaha o souzvuky v líčení meteorologických jevů, bojových akcí, při některých přirovnáních  a ve verších vyjadřujících různé zvuky, kde už se uplatňuje i skutečná onomatopoje.

Také při rozboru malby zvukem je třeba se varovat násilnosti, při nichž bychom mohli sem zařadit i případy spíše náhodné. Ale vzpomínám mimoděk na jednu rozhlasovou přednášku J. Tomečkovu , v níž mluvil o indiánské zpěvačce, napodobující nejrůznější zvuky z přírody hlavně lesní. Proto se odvažujeme domněnky, že takovou sluchovou schopnost měli též naši pěvci.

Zvukomalbu  lze vidět -- nehledě k některým pravděpodobným dokladům z předešlého odstavce, kdy nelze vést přesnou hranici mezi touto skutečnou básnickou ozdobou a pouhým samohláskovým nebo souhláskovým souzvukem -- hlavně v těchto verších: uderichu rány bubny hromné, vyrazichu zvuky trúby hlučné Ol. (pamatujme, že výslovnost ,,y'' se tehdy blížila ,,u''); zevzně hlahol trúb i kotlóv Lud.; v obou případech je zdůrazněno temné dunění bicích i hlučných dechových nástrojů. Obdobně v Jar. ,,Vzezvučaly hlasy rohóv lesních'' (nebo snad spíše ,,lesných'', zvukomalba by žádala novější nominativy); uderily zvuky bubnóv břeskných Jar. (totéž včetně akusativu za nominativ); vznide chrest (nebo snad i chřest) i drnket ostrých mečév, vznikne sykot kalených střel strašný Jar. (sykavky + r); S hory dolóv. Ticho, všetichúnko v tichej Praze chytro pokrychu sě (noční ticho jen slabě přerušované pohybem vojska, je tu v Ol. vyjádřeno hlavně hromaděním ,,ch'', jež se asi blížilo výslovností ,,s,. š''; I vzúpichu skřekem vsěstrašlivo Jar. (napodobení tatrského válečného pokřiku); i svalichu s násep klády mocné, sie smačkachu Tatary jak črvy Jar.; tu je snad znázorněn pád velkých kmenů s Hostýna  a jejich drtivé účinky na svazu i ,,vz dál na rovni'' jsou snad symbolisovány hromaděním nejširších vokálů ,,a-á''; Jar.; Kto rozplaka vaše hlasy, kto? Vlaslav? Poslednie ... Čest. Zde je možná pláč vystižen skupinami hlásek pla, vla, sla, hla; jiskry vzprchú z črnú ščítú Lud. -- asi napodobení zvuků vylétajících jisker; strach vrahóm vyrazi z hrdl skřěky Záb. (obdobně se opakuje ještě jednou), zde je vyjádření hlasů pramenících ze smrtelné úzkosti zvlášť zřetelné; ale snad jsou takto vyjadřovány též opačné pocity, např. radost zajiskři z radostnú zrakú Záb., tato slova následují bezprostředně za předchozím příkladem. V prvním případě jsou hromaděny konsonanty ,,s, k, r, ř'', ve druhém ,,zra, ra'' nabývají odlišného rázu; huče divoká řeka, vlna za vlnú sě valé Záb. (298#98) = šplouchání rozvodněného toku; dravá ostrá drápy Sbyh. (pařáty, jež trhají); tak i ,,zadřieše si trnie -- ostré trnie'' v Jah.; tluče ( a též ,,tluket'') silnú pěsťú Sbyh. -- údery na vrata; zevzněchu mútno žalostiví lesi Jel. (výslovnost byla patrně ,,ljesi''), skvělá zvukomalba, řekl bych jedinečná. Z pobytu v lese patrně odpozorované sykavky znázorňují šustění a praskot větví, vokály v ,,mútno'' poryv větru. zde napomáhá i rytmus , jak tyto zvuky pozvolna zanikají, a proto -- vedle jiných důvodů -- je čtení ,,žalostiví'' lepší než ,,žalostní''. Žezhulice zakukáše, zaplakáše Žez. Zde je onomatopoje očividná. ,,Padělatel'' věděl i to, že v epice a lyrice nejstarších dob bývají zastoupena právě jen slovesa znamenající ,,vrkati'' a ,,kukati'', a právem se vyhnul lidovým onomatopojím ,,žbluňk, ťuk, buch'' aj. Zakrákoče v hradě vr(ána) Zl., vyjádření ptačích zvuků; Chrudoš  ... máchnu rukú zarve jarým turem, samá ,,r'', jsou tu téměř nečlánkované zvuky z hrdla rozzlobeného muže LS; zaměsi zraky zlobú zapolená Jel., snad tu ,,z, s'' naznačuje nenávistné skřípění zubů.

Malbu rytmem nacházíme v R s menší jistotou. Brání nám i metron  tam, kde je pravidelné. Nicméně ji vidí Květ (str. 68) i v Ol. Verš počínající slovy ,,s hory dolóv ...'' by byl vyjádřením pomalého, opatrného sestupování vojínů, ať už je následující sporné členění veršů jakékoli. O významu katalektických závěrů v Záb., Ben. a hlavně v Jel. jsme již pojednali. V Záb. se začíná trocheji  (hrdina truchlí sedě na skále), potom se však vzchopí k činu, a proto ,,bystro spěcháše ot silna k silnu, ot muža k mužu po vsickéj vlasti'', takže píseň nabývá rytmu daktylského . V Jar. snad prozrazuje nepravidelný verš ,,až do nedoziráma daleka'' nepřehlednou rozlohu tatarského vojska. V Jel. je krátké kólon ,,aj, tu leží'' tragickým vyvrcholením písně; i drobné metrické úseky jako ,,skok na skok'' Záb. (299#99) symbolisují rychlý pohyb jízdy. Mistrovsky je vyjádřeno pronásledování prchajícího nepřítele koňmo v téže písni: ,,nocú pod lunú za nimi lúto/dnem pod sluncem za nimi lúto''; verše by byly vhodné a vděčné i pro dnešního recitátora s hudebním  doprovodem. Epistrofa je v R vzácná. Dojem je zesílen vokály ,,uo'', vyjadřujícími údery kopyt o půdu. V Ben. je zajímavý verš ,,jak by les v les sě valil''. Podle klasického -- starořeckého způsobu -- bychom jej měřili t#tex2html_accent_inline27615#101#101t#tex2html_accent_inline27617# | t#tex2html_accent_inline27619#104#104t#tex2html_accent_inline27621#106#106 , tedy ditrochej  s jakýmsi dochmickým  charakterem, tedy jako takt vyjadřující vzrušení. Bylo by to znázornění boje dvou lesů (ve srovnání), tedy výjevu takřka titanského. V Čest. se zdá, že delší verše líčící útok na Kruvojův  hrad jsou věnovány časově náročnějšímu ději (stavba obléhacího zařízení), kdežto výstup mužů na hradby je vystižen krátkými úseky. Analogicky jsou stavěny verše v Záb. ,,bra sě Záboj (Slavoj ) v les'' je řečeno stručně, ale ,,lesem se Zábojem (Slavojem) sboři'' vyjadřuje, jak se za vůdcem hrne větší množství lidí, metron  je pravidelnější, taktů  je více. Tomuto způsobu zvukomalby  se blíží také verš ,,hotovi vsici nohu v krok i v ruku braň'', při němž se kritika zmohla (promiňte ostrosti výrazu) jen na upozornění na německé vojenské povely! Souboj Záboje s Luďkem se vyznačuje krátkými, vzrušenými kóly. Každý úder nebo odskok je proveden bleskově, a proto se i pěvec ději přizpůsobil co do rytmu .

  Zbývá několik slov o ,,libozvuku'' -- eufonii a ,,zlozvuku'' -- kakofonii . Myslíme tím vznik hiátů (průzvů) na straně jedné a nepěkně působícího shlukování foneticky obtížnějších hlásek na straně druhé.

I zde se ovšem domůžeme jen pravděpodobných výsledků, neboť neznáme přesnou výslovnost stč. vokálů i konsonantů; nevíme, zda nebo jak dlouho přetrvávaly jerové relikty; můžeme se jen dohadovat o pausách, jež snad pěvci do svých skladeb umisťovali; narážíme opět na politováníhodnou neznalost hudby.

Soudě podle jiné staré epiky pomáhali si dávní básníci nebo recitátoři při hiátech různě: někdy elisemi jednoho z obou vokálů, byl-li jeden na konci slova předešlého a druhý na začátku následujícího. Tak si počínali římští básníci klasické doby a jejich způsob převzali též Italové, viz Ovid. Metaf. ,,sata est aetas == satast aetas'' nebo ,,metusque aberant = metusquaberant'' a Dantovo  ,,lasciate ogni speranza'', které je nutno sledovat a vyslovovat ,,lašatoni ...''. Hiátům se vyhýbal i Goethe . Pro Homéra  platilo pravidlo, že ,,vocalis ante vocalem corripitur'', první z obou stýkajících se samohlásek se krátila. Zda něco z toho bylo i v R, nevíme, ale jakýsi náznak odsutí prvního z vokálů bývá viděn v LS 66, čteme-li ,,nebudetě l' u vás po rozumu'' místo rukopisného -li-.

U hiátů v R mohou nastat čtyři různé případy:

1.

styk týchž vokálů, tedy Sn. ,,leši i vladyky'',

2.

styk vokálů přibližné kvality, tedy i-e, o-u, snad též a-o, a-u (,,a'' je samohláska zvlášť otevřená, proto ji řadíme k ,,o, u'' a dokonce i stč. ,,y''),

3.

hiát vzniklý sousedstvím vokálů různé kvality a 4) hiát dvojitý, setkají-li se takto tři samohlásky.

První případ máme: Sn.: leši i; LS: kněžnu utr; popravu ustaviti; súditi ima (není-li ovšem ,,jima''); leši i (5107#107); kako o  ... Ol. a Ben. bez dokladu; Jar.: dlúho obih; králi imě; jako oheň (2108#108); silno ostré; do oblak; tamo otkud; Čest.: radostnu uchu; Lud.: knieni i (3109#109); Záb.: jejú umy; plno osvěty; Sbyh.: běha a; ostatní texty bez dokladů. Tento způsob je ,,nejzávadnější'', ale je nutno uvážit, že někde mohlo být prothetické ,,v, h, j''. V Jar. je při ,,tamo otkud'' zřetelná pausa, je tu interpunkce. Kromě toho byla následovná ,,u'' možná vyslovována jinak -- z původního ,,o'', a to by platilo hlavně pro RZ.

Případ 2) Sn.: bez dokladu; LS: bratry o; bratry oba; na okénce; běduje i; jejá oba; dúbraviny unie; rozvaděna o; dědiny otné; ustavite ima (nebo spíše ,,jima''); Ol.: knězu Oldře; da u; bránu otvořiti; zemiu opět; Ben.: hněvi uchvátichu; krutosťú obě; tu obě; po úvalech; stasta obě; Jar.: nastojte i (2110#110); vypražená ústa; svá umdlá; zraky obracechu; ústa otvieráchu; hlasonosnú oběť; klánie i (interpunkce!); lkánie i (totéž); oba oščepoma; Čest.: po údech; Neklanu oběce; ránu opět; radostnu oku; Lud.: těla urostlého; vsedasta oba (3111#111); sta unavena; na oř; za ohradu; Záb.: imě i; osvěty ot; vrahu otrazi; tamo ustúpeno; dráhy u; by úpěti; by ustúpati; rovně i; vody uchvátichu (2112#112); hory a; hořúciema očima; ty udatý; ta otvrže; je i; Sbyh.: a u hrad (?); a otnese; silná ostrá; ty uchváti; do úsvěta; Jel. za otletlú; lyrika bez dokladu.

Případ 3) Sn.: i umre; LS: priletieše ot; Lubušině otně; siedle otně; ideže Orlicu; lechy i; sě o; li u; budete im (nebo ,,jim''); Ol.: uderi u; Polené oružie; Ben.: slunce, aj (interpunkce?); hovědce otehnachu; Jar.: kdě Olomúc; ne ot; perly i; rozenú i; ju i (nová věta!); položichu i (jako předešlé); zvěstovali uhodnúce; byli odoleli; posúti úrody; vlci ovce; i u  ...; chlumku i; svlaženie útrobám; je u  ...; rucě obě; Čest.: i oheň; vloži oběti; dědiny i; pomstu i; v řady idú (nebo ,,jdú''?); zanieti oběť; kúpi ot; voji ozvučeni; kýty i; sě u  ...; Lud.: jmieše ovsěm; dřevce ostrú (3113#113); dřevce oba; sě oščepoma; Záb.: sě ot; dlúho i; cuzí úsilno; oběcati oběť; slovy i; tobě ot; i oščepem; srdce úporno; i uderi; sě oba; i otpoledne; i otskoči; v pravo i ...  (2114#114); tako i; hory i; i opěti; nocú i; bratřie, aj; ptactvo i; Sbyh.: i otnese; sěmo i (v diairesi! ); lyrika: pomrzavši usvědla; usvěděvši opadla; spade ach; trnie ostré.

Případ 4): jen jeden doklad v LS: je u osudie (ale je to možná spíše ,,v'').

Za jinou kakofonii  bychom mohli považovat nelibě znící shluky souhlásek. Pěvec ovšem takovouto závadu, lze-li o ní mluvit, mnohdy upravil. Fonetický pravopis, jak se občas projevuje, má tu nemalý význam. Sn.: bez dokladu; LS: oten v slavně; Ol.: pójdem v pravo; noc sě; buď vpřed; kněz vzě; mnostvie; sedm vladyk; Ben.: jest kněz; lud v hromadu; blesk hroma; jak kot; v les sě; Jar.: poznat nravóv; bohatstvo; boj jměl; mnostvie (4115#115); boj v hromadu; v střemnech; vrastvie; vícestvie; vz chlumek; žiezň trapná; osidl krutých; z žhavú; Čest.: protiv (!) Vlaslavu ; Čstmír  (často); z zad; vzkočichu; v tvrdě; (s) skály; k skále; mnostvie; vzpřieci; lsknula; Lud.: ktviechu; k knězu; jáz chcu; kněz (s) starostami; s zemankami; v(z) Spytibora ; jej z tvrda; Záb.: z srdce; mustvo; kus ščíta; mnostvie; Sbyh.: dřvi; Jel. bez dokladu; lyr: v stoze; borečce; pochládečce; v rove(č)ce.

Z toho lze vyvodit závěry:

Vědomou snahu o rušení hiátů nepozorujeme. Správné, důsledné staročeské tvary a vazby mají přednost před hledanou eufonií (jáz, jest, k kapli, s zemankami), instrumentalis comitativus ,,(s) starostami''. Dokonce je tu i ,,protiv Vlaslavu'', ač i forma ,,proti'' je starobylá, kromě toho dle Flajšhansova  Seznamu čtyřikrát doložená. Viz dále OJ Čstmír,  (s) skály, archaická předložka ,,vz-'', jednoslabičné ,,krvi'', ,,sedm'' aj.

Poměrně nejvíce hiátů je v RZ, ale umíme vysvětlit, proč tomu tak je. Byly zde prothese; pěvec patrně vyslovoval spojku ,,i'' jako ,,hi'', jak se čte v různých stč. textech, zejména třeba v Jid. nebo v Alx H. Grafický znak ,,h'' značí v RZ ,,ch'', takže ,,h'' chápeme tak trochu jako ostrý přídech, ovšem hypotheticky. Změna ,,g-h'' ještě nenastala, pravděpodobně ještě ani v době opisu. Z průzvů RZ můžeme tedy sice oklikou, ale o nic méně bezpečně zjistit další důkazy pravosti -- rozdílného původu písně proti RK, kde je jen ,,j'' prothetické (někdy též ,,enthetické'', v závěru slov při stupňování adjektiv).

,,Nejhorší'' jsou shluky souhlásek, zejména ,,c, č, š, ž''. Proto je psáno za ,,rovečce'' jen ,,rovece'' apod. Za libozvučné se naproti tomu pokládají skupiny ,,vl, pl, bl, ...'', a proto je jich zhusta užíváno ve vnitřních rytmech . viz dále.

Styk širokých vokálů vzniká nejčastěji při předložkách ,,na, ot, do, u'', z nichž některé fungují také jako prefixy.

Přes uvedené doklady je zřejmých kakofonií  v R málo, rozhodně ne víc než v ,,pravé'' stč. literatuře. Svědčí to o vyspělé orální technice pěvců, i když byla uplatňována neuvědoměle, čistě spontánně. Od tabulek s propočty dokladů jsme zde pro přílišnou krátkost našich zlomků upustili. Přitom jsme se ohlíželi také na některé textologické  potíže.

Za ,,nejhorší'' hiát  by bylo nutno pokládat případy, kdy samohlásky jsou zároveň slovy, neboť před vokálem nastává ještě ,,ráz'', jakýsi přídech, známý z fonetických zkoumání a vyznačovaný třeba v řečtině jako spiritus lenis 116#116. O jeho bližší povaze ve staré češtině nevíme ovšem nic. Takovýto průzev je v R nadmíru řídký, snad jen v Lud. ,,i o sědání'' a v Jar. ,,i u povodňu'', tedy v textech mladších.