Pod tímto pojmem rozumíme jakýkoli stejnozvuk, jenž se v orální poesii R vyskytuje. Zjišťujeme, že může pramenit, a také pramení, ze čtyř zdrojů: 1) z básnických figur všech typů, 2) z aliterací, tedy ze shodně začínajících a krátce za sebou následujících slov, 3) z opakování skupin hlásek uvnitř výrazů blízko umístěných a 4) z asonancí na koncích veršů.
Vývoj těchto jevů byl u Slovanů celkem souběžný jak u jiných národů. To je opět jeden základní poznatek, za nějž bychom měli být Rukopisům povděčni. Nejstarší stadium ještě neznalo koncový rým . Každá orální poesie je už při zběžném pohledu prosta této ozdoby. Starší jsou typy 1) až 3), které ovšem mohly vystupovat aspoň v některých dílech současně. Uvidíme, že právě tak je tomu i v našich textech, jejichž epická i lyrická technika je většinou již na dosti vysokém stupni. Napadají mě z latiny takové kombinace básnických prostředků. W. Porzig rozbírá ve své knize ,,Das Wunder der Sprache'', Bern 1957, str. 180 nn. Enniův náhrobní nápis ,,Nemo me dacrumis decoret, nec funera fletu/faxit. Cur? Volito vivos per ora virum''. Toto elegické distichon lze přeložit třeba takto: ,,Nikdo nade mnou nelkej a pohřeb ať bez pláče projde. Proč to? K ústům z úst přelétám, žádán a živ''. Ale snad ještě zajímavější je po této stránce trojverší téhož autora z Ciceronových Tusc. disp. I, 35: ,,Haec omnia vidi inflammari./Priamum vi vitam evitari,/Iovis aram sanguine turpari.'' Česky přibližně ,,Zřím vše se měnit v popel a dým,/ král trojský je zabit záhubcem zlým,/ krev prosákla Jovovým oltářem ctným.'' Zde všude je spojeno v latinské versi několik rýmoidů, a to různých typů (u nás pod č. 2), 3) a 4)). Překlad nebyl právě snadný. Ennius, ač značně zasažen řeckou kulturou a tedy též prosodií, podržel mnoho z původní starořímské lidové orální poesie , z níž máme dnes jen malé zbytky. Metrická forma je v první ukázce již grecizována a není tu dávný přízvučný verš saturnský.
V R se spojuje domácí tradice s cizími vlivy jen nepatrně (Lud., Jar.?) anebo vůbec ne. Sledy náslovných a vnitroslovných rýmů se nacházejí též v ,,pravé'' stč. literatuře (Hrabák, Studie, str. 83 nn). Známá píseň od Záviše za Zap (14. století) je zčásti německý lejch s občasnými koncovými rýmy, duchem je to minnesang . Vidíme tu pozvolné pronikání gotisace nebo dokonce germanisace. Je možné, že při starém slovanském tvoření rýmoidů 2) a 3) hrál důležitou roli přízvuk, byl-li zároveň i činitelem rytmickým. Tak bývá vysvětlována třeba formule ,,zlata stola'', též verš ze starobylého Jel. ,,zaměsi zraky zlobú zapolena''. Ve druhém případě by to byla podpora naší teorie, že slovní přízvuk byl v době této písně v zásadě na první slabice.
Problém, jak, kdy a proč se přešlo v pozdějších skladbách (dokonce i v R) k rýmům koncovým, je obtížný a složitý. V otázkách, jež nás tu zajímají, jsou uplatňována zhruba dvě stanoviska. Podle některých učenců počínaje snad již Jungmannem (Slovesnost, Praha 1820, str. XXVI) jde o německý import, převzatý podle starých lejchů. Miodonska, str. 296 vyvozuje z etymologie slova ,,rim'', které znamenalo i ,,verš'', báseň vůbec (ale původně ,,počet, číslo'') obdobné závěry jako uvedený český buditel. Tento výklad zcela platí pro skladby umělého původu. Ale ponenáhlý přechod ke koncovým asonancím (neboť formálně není tento souzvuk ještě příliš dokonalý) může mít i kořeny ryze domácí. Předně tu působilo pravidlo dávného slovanského slovosledu, který si žádal v některých případech sloveso v závěru věty. Obvykle tu šlo o jednoduché preteritum. Arciže též jiné gramatické jevy mohly spolupůsobit, uvážíme-li třeba případy gramatického rýmování ,,Otavy krivy'', tedy shody deklinace substantiv s adjektivy aj. Některé z takových shod jsou ovšem jistě neúmyslné. Příklady by se našly v hojném počtu také u Dalimila. Kromě rýmu jakožto pouhé ozdoby, vznikající leckdy nahodile nebo samoúčelně, rozeznáváme i takový, který uzavírá verš jako celek komposiční (Žirmunskij). Také Hrabák (Studie, str. 35) hovoří o ,,tendenci po gramatickém paralelismu veršů, kdy vzniká někdy věcná shoda, takže dva verše mohou být i variantami téže myšlenky''. Např. u Dalimila ,,když vyple z země všecky Němce/i vsě jiné cizozemce ...''. Tento kronikář je v některých aspektech Rukopisům dosti blízek svým konservativním národovectvím, thematy a pomíjením enjambementu . Možná, že výše uvedený příklad byl přenesen z jiné skladby, která zde třeba užila rýmu vnitřního. Poznamenáváme: něco jiného je ,,vnitřní rým'' v novém pojetí (,,Petra osud máme dosud ...'') a v pojetí starém ,,sesypavši tuču šira neba'' v LS. Komposiční funkci plní třeba i verše z Jar. 13,10 nn, známé ,,i by klánie, i by porubánie/i by lkánie, i by radovánie''. Rým tu splývá s diairesí a pravděpodobně i s hudebním vyjádřením. Hrabák (uv. spis str. 32) by tu zkonstatoval ,,zvukovou instrumentaci'', a to jistě dokonalejší než třěba ve ,,Sporu duše s tělem''; příklad ,,jáz klekánie/i vzdýchánie/často sději pro pokánie''. Tento doklad má podivuhodnou analogii v refrénu dávného prvorepublikánského kupletu ,,každej chvilku/tahá pilku/než mu sednou na kobylku''. Rým svérázný, jistě jadrně domorodý. Po tolika neseriosních útocích na R si snad můžeme dovolit nějakou břitkost i proti ,,pravému'' stč. veršování, jež -- spolu s našimi odpůrci -- v konfrontaci s Rukopisy již ,,tahá pilku'' zbytečně dlouho.
Vraťme se k thematu: shoda konstrukce ve verších z Jar. zesiluje i myšlenkový kontrast. Některé obdobné případy ze sch. u Skendiho, str. 173. Nyní k jednotlivým druhům rýmoidu :
Pokud vím, zabývali se otázkami kolem typu 2) obránci V. Horák a ovšem Jirečkové (Echtheit ...). Odpůrci, nemýlím-li se, nezaujali stanovisko. Aspoň ve Sborníku je jako ostatně vždy jen konstatováno mínění uvedených badatelů a odmítnuto jako neprůkazné. Hlubší analysa chybí.
Horák stanovil pravidla, která spolu s jeho vlastními výsledky zde reprodukujeme, neboť autorova kniha je podnětná, třebaže s nekterými jejími tvrzeními, jak uvidíme, nelze souhlasit. H. soudí, že dokonalý ,,štěp '' může být utvořen nejen týmiž, ale i příbuznými hláskami, tedy: b-p (,,v'' nebo spíše ,,w'' zde pominuto), t-d, k-g-ch, s-z (+změkčené sykavky?), m-n, r-l (,,ř'' není uvažováno). Ale ,,ch'' by asi spíše patřilo k ,,s, š'' už proto, že slovanština stále podržovala svůj ,,satemový'' ráz. Horák soudí dále, vycházeje právem z živé recitace RK, že náslovné ,,j-'' a ,,v-'' se někdy asi přikláněla k slovu předcházejícímu, takže ,,štěp'' padá na hlásku následující, tedy ,,i vzradova sě'' nebo ,,i jsú''. Ale poznamenáváme, že ,,jsú'' se v rkp vůbec nevyskytuje, a to z hlediska historické mluvnice právem. Aliterace tedy mohou být buď jednoduché ,,vstachu voje protiv Vlaslavu'' nebo spřežené, kdy nastávají tři možnosti:
S touto poslední výhradou nesouhlasím. Také budí podezření úprava ,,Čestmíra'' na ,,Zdera'' (Podle Pulkavy ) a jiné konjektury: ,,pěknú'' za ,,krásnú'', ,,hovořichu'' za ,,hovořili''; občas jsou verše přesunovány nebo akceptována mezera. Nejistým se mi zdá i předpoklad, že slovo následující po předložce (jež je dle H. vždy přízvučná) se nebere v úvahu. Někdy si tu Horák škodí, neboť třeba ve Sbyh. ,,za velikú sieňú'' by ,,v'' bylo štěpem a rýmovalo by se slovy ,,vladyka'' a ,,vilný''. A konečně a zejména: může ,,dionysky'' tvořící pěvec pamatovat vedle všech ostatních ryze věcných i uměleckých postulátů ještě i na štěpení rýmoidů podle složitějších schemat?
Ocitáme se opět v nebezpečí, že budeme vidět příliš mnoho a že budeme hledat pevné zákonitosti v něčem, co vzniklo náhodou. Provedl jsem nahodilé pokusy s novodobou poesií a prózou, jejichž autoři vůbec nemyslili na nějaké aliterace. A tu namnoze shledáváme, že bychom mohli použít Horákova systému s obdobným výsledkem jako v RK. Je mi vždy líto, musím-li polemisovat s některým obráncem, píšícím s láskou a porozuměním -- ale ,,hosion protímán tén alétheian -- magis amica veritas''. Podle Horáka by se nalezlo hodně štěpů třeba ve Vrchlického básni ,,Giotto a duše'': ,,Kdys v dílně svojí večer seděl Giotto/a v polospaní obrazů hrou veden/si myslil, jak by vymaloval duši./Tak seděl sám, noc ku předu se brala/a tiché byly ulice a v střechách/a báních hvězdy vše se zrcadlily ...''. Možná, že i ,,sě, si'' by bylo v době R plnoprávným ,,štěpem'' .
Jireček (uv. spis, str. 88) postupoval jinak. Viděl tento rýmoid v podvojném nebo potrojném střídání souhlásek nebo samohlásek (na kterémkoli místě ve slově). Pro stručnost jsme sestavili přehled našeho ,,vydání'' R v závěru této práce.
| Skladba | místo textu, | střídají se | algebraicky |
|---|---|---|---|
| LS | v. 46-47 | s, r | 4s+3r |
| 49-50 | v, vě | 4v+4vě | |
| 51-52 | u, ej, d, k | 4u+2ej+5d+3k | |
| 53-54 | p, i | 4p+4i | |
| Ol. | 1-5 | s, v, ch | 14s+6v+4ch |
| Ben. | 1-3 | t, s | 5t+5s |
| 5-8 | k, l, b, v | 3k+4l+1b+3v | |
| Čest. | 105-107 | v, k | 10v+2k (?) |
| 152-kol oběti | o, j | 8o+4j | |
| 208 vyjde ... až 210 | v, d | 6v+5d | |
| Lud. | 1-2 | a, i | 4a+4i |
| 34-35 | a, o | 3a+3o | |
| Záb. | 59-61 | p, d, b | 2p+4d+2b |
| 63-64 | v, b | 3v+4b | |
| 217-220 | v | 9v | |
| Jel. | 11 | z | 4z |
Jireček má ovšem i příklady z Jar. a z lyriky, ale ty se mi zdají málo průkazné. Rozumí se, že podle svého pozorování nemohl excerpovat celé R, neboť by mu jistě vyšlo hodně míst bez těchto rýmoidů . Je záslužné, že se často soustředil na první verše skladeb, neboť tak se stává jeho teorie plodnější a podnětnější. Mohli bychom citovat ještě další místa se střídáním a křížením těchto jevů, třeba ,,zře Záboj na Slavojeva zapololena zraky'' (hromadění z+a+o+e) nebo ,,máchnu rukú, zarve jarým turem'' LS (r), případně ,,zakukáše, zaplakáše'' Žez. (z+aue), třeba i ,,v poli stojí'' Žez. (o+i), nebo ,,z tvrda sedla'' Lud. (d+a), a také ,,kdě bě ... ve sně'' Ol. (e, ě), kde je snad i rým koncový. Srovnej i ,,z zad uderiti na hrad'' Čest. (a+d). Těchto případů si všiml též Oščádal, O jazyku ... str. 57, který takto odůvodnil vzácný doklad enjambementu . Viz dále ,,krušichu, kácechu, plašichu krahuje'' Záb. (chu+k); ,,ostrú hrotú ... ohradu ... oščepoma'' Lud. (o+ú), nebo ,,širú silú'' Záb. (i+ú). K rýmoidům vzniklým obdobnými sufixy (vzesta - hnasta - žapasista - zrasista Lud.) přihlížíme až na druhém místě.
Těmto pozorováním se též blíží postřeh M. Václavka (str. 19), že v LS, v. 12-15, tedy ve čtyřiceti slabikách, je -a- šestnáctkrát. Jiné jeho poznámky uvedeme dále anebo jsou obsaženy v našich excerptech z Horáka a Jirečka.
Horák (str. 56) správně usoudil, že rýmoidy nemusejí být vždy charakterisovány náslovnými hláskami, ale že mohou býti též uvnitř výrazů, a to třeba i od sebe vzdálených, jako v Ben. ,,Osenie sě zelena ... proměnie sě vsě'' (bylo by možné, že slovesný tvar tolikrát napadený kritikou zde stojí kvůli stejnozvuku?).
Octli jsme se tedy u typu 3), který byl důkladně zkoumán zejména ruskými a sovětskými učenci. Informaci získáváme např. u Tomaševského, Poet., str. 88. Zvukosled může být dvoj- až čtyřhláskový, stává na počátku slova stejně jako uvnitř, ba dokonce je přípustné, aby hlásky byly přehozeny. Tak třeba u formule ,,zlata stola'', spojení jistě velmi dávného, neboť je v ruštině i v LS. Zde je slabika -la- zjištěným rýmoidem, a ten se dá ještě rozšířit o ,,t'', takže ,,zlata'' by mělo zvukové schema l-a-t, tedy ABC, kdežto ,,stola'' by se vyjádřilo pořadím CAB.
Po úvaze jsme se rozhodli podat pokud možno úplný výčet rýmoidů typu 2) a 3) tak, aby byla z těchto výseků patrná i logická souvislost. Přitom jsme přihlíželi k těmto kriteriím: aliterace se musí objevit v celé větě nebo ve verši aspoň třikrát; nebo musí být součástí formule známé z R nebo z jiných slovanských orálních literatur. U typu 3) by mohl nastat spor tam, kde vystupují shodné gramatické sufixy; zařadili jsme příklady, kdy si pěvec mohl zvolit i jiný tvar. Tedy ,,Otavy krivy'' je rýmoid , protože tu mohlo být -- možná méně správně z hlediska pěvcova úzu, kdo ví -- také ,,krivé'' (v RK by ovšem bylo ,,krivéj''). Ale bylo tu zřejmě i epitheton constans. Konečně upozorňujeme na zřetelné souzvuky typu ,,tuhy luky'' se souhlasnou kvalitou i kvantitou samohlásek nebo přibližným počtem hlásek vůbec.
Sněmy: vsiiak ... čeledi vojevodí (není vyloučeno čtení ,,voje vodí''). Ostatně i samo ,,voj(e)voda'' ukazuje na dávnou souvislost s tímto ,,rýmem '' a jeho oblibu; (vsě v jedno vladú ... vladyku vyberúce; možná že tu byla i přibližná výslovnost ,,sbožjem - v jedno''); sněmy slavny s kmetmi, s vladykami; pochválichu pravdu po zákonu .
LS: sesypavši ... šira neba; oplákavši glavy gór ... vyplákavši zlatopiesku; na Otavě krivě (2124#124); Otavě zlatonosně; chraber na Radbuzě; pres tri rěky (2125#125); Otavy krivy; siedle (2126#126) ... světě Vyšegradě; se slyše sestra; na popravu ustaviti pravdu; káže kněžna; ot Lubice bielé; Lutobor s Dobroslavska chlemca (2127#127); Ratibor ot gór (2128#128); ot bred vletořěčných; Samorod se Mžě striebronosné;rozvaděna o dědiny; prokný stúpi rozenia dle svégo; stúpi ... v bielestvúcí rízě (anebo ovšem ,,biele stvúcí'', ale to na věci nic nemění); stúpi ... v slavně sněmě; stól oten; dvě věglasně děvě vyučeně věščbám Vít(ě)zovým; krivdy kárajúcí; protiv ... plamen pravdozvěsten, pod nima ... voda; s otna zlata stola (3129#129); sebrastě ... děvě súdně; sbierastě je v osudie svaté; na sněm sboren; súditi svády; k vládě slába; nechvalno nám v Němcéch; snad i ,,svatocúdná voda'', neboť slovo ,,voda'' je plně obsaženo v adjektivu.
Ol.: tamo, kamo; sedm sich vladyk s ... sbory; sie chasa ... na sto chlapóv; podáchu si pravě ruce; noc sě převalíše přes pól noci; pokročíše ...; k jitru šedošeru; poslyš, veleslavný; po tvém ... pójdem v pravo ... vpřed ... v pótky; s vladykami tři sta pól sta; uderichu rány bubny hromné, vyrazichu zvuky trúby hlučné; uderi u vsě u Polany; sěmo tamo (časté i jinde); dále, dále před udatnú ...; radost kolkol Prahy; ot radostnéj Prahy; věhlasy v hlavu; chytro pokrychu; vícestvie jesti; chrabro ... vrahy; tichúnko ... pokrychu sě (k tomu deriváty k ,,tichý''); s niem snahú; vzhóru, vzmužte; chorúhvy ... sbory.
Beneš: slunce, slunečko, ty li si ...; vrahóm vytrže ... vlastice; víte věnce z květóv ... vyprostitelu; osenie ... proměnie; Heřmanóv tajno; kyji nad kyje, kopie nad kopie; zvěř leský ... nebeská; rozléha sě po úvalech ot skalnatých ...; stasta obě straně; travička vstává ... stúpaná; vpředu jede; srazistě sě straně; protiv ... bez hnutia; les v les ... blesk.
Jaroslav: Zvěstuju pověst veleslavnú o velikých (stejný základ -věst- se už možná necítil); nastojte ... svój um; ve vlasti ... vévodí; otpravi sě poznat mravóv; dvě děvě (viz LS!); bráchu sě kamo slunce spěje; rozenú strojnú krású; voje ze vsěch vlastí valných; Kublajevna jako luna; na nohy ... junov; přěvelikú vojsku; třti vojevati; vzradova sě mnostvie vsěho luda; teče ruče; hnachu ... v řady pohan (?); vetchými slovesy; rachot hroma(lze řadit i pod onomatopoji); vele zapolechu; krupo po sobě; pro Bóh prosi; tako Tateré; hrad prostran; v skoře hořě; valné voje; v pravú stranu v setniny sě shlukú; oružení s nimi; sprosť ny (2130#130) stíhajúciech; posúti ... polí; dvě královstvie; jak mrak; prosto pre pohany; váleno (2131#131) den; nikamo nekloni; ta ... Tatar; vzhóru (2132#132) vola Vněslav ; chorúhvú nad hlavú; vsě (2133#133) se vzmuži ... vz Tatary vnoči; srazichu sě ... v sílu silnú; s hory na Tatary zapřieti zraky zapolena; zakopané kolkol; do nedozíráma; nosúce na kopie napíchané; prudko vzhóru; hory doli (nebo doly) rozléhaly (nebo -i); na náspech; v pravo, v levo (časté); křesťan ... středem; křesťan ... stanu; tuhy luky; dřeves dvadset; vsěch dvadesět; slavný ... sražem s násep; sprahlým hrdlem lzali rosnú trávu (r-l k vyjádření sprahlých hrdel?); proměníše ... v jutro šero; zraky obracechu; vece Věstoň ; lúto vz chlumek; je ješče ...; sražem šípem (kdo ví, zda tu není ,,chybný'' tvar -m kvůli vnitřnímu rýmu); trapná ... útrobu; v táboře Tatar; vypražená ... otvieráchu; zdravie ... drah; milosti ždáti; jak tur jarý; poroba Hospodinu; vyslyš hlasy volajúce; obklúčeni lútými; u věk a věky věkoma; na vznojeném nebi; těžcí meči -- plní túli -- jasní helmi -- ručí koni; po bocéch -- na plecech; pod nimi koni; na plecech ... řechcú; vzezvučaly hlasy rohóv lesných, uderily zvuky bubnóv břeskných; syket ... střel strašný; chrest -- drnket -- syket -- rachet (proto asi ne ,,rachot'', ač i to je v RK doloženo); klánie -- porubánie, lkánie -- radovánie; ležéše jak v lese; siemu srubeně stě ruce; s oře pře druhého (proto asi ne ,,s ořa''); búře dřeva; v srdce po jilce; prosta Haná Tatar; sténanie žalostivo; ocel na mohúcéch (prsech); před stolec Mateře; ves ve krvi; lud Tatar lútých; z žhavú zrakú.
Čestmír : káže kniežeciemi (slovy); vstachu (2134#134) voje k vojně; OJ Vlaslav vždy takto; nad Neklanem nad slavným; v krajiny Neklaniny (nikoli -ovy, jak bývá žádáno); sně svó ščít ... i se ščítem; rozplaka ... hlasy Vlaslav? Poslednie ...; voji moji (ne ,,voje''); zaje vojevodu; jasné slunečko; pomstu i pahubu; svojich vojnóv (ne ,,svých'', ač stažené tvary jsou už i v RZ); hadlivě ... nadutý; pohaněnie Neklanu; ohněm i mečem (gramatické, ale i formule -- velmi častá); z širokú ... sě rozevře; slovy proti Vlaslavu; otsud -- ottud; Kruvoj vězí Vojmíra; z zad uderiti na hrad; s předa přeskočiti; klády nad hlavami; pod nimi s předa postavi sě silných; oběce (obvěce?) vieru; zasazenú za drva; skad sipěchu střely; prúd Pražan ... přes zdi; v tvrdě hradě (časté!); krváceti Kruvoj (2135#135); vzhóru, Vojmíře, vece ... vícestvie ... vojsk ... vzhlásá; zbraně vraha; vzradova sě Vojmír velevele; vzvola ... hlasem v lese hlučným; z mocna hrdla vola; sluze ... slunci (? dosti od sebe vzdáleno); nynie nám na vrahy; prolétni lesy ... jeleniem skokem (2136#136) ; oběť tvoje pověje; ku hradovu, skad (3137#137); vrah svój Kruvoj; v dúbravu na dráhu; plápoláše ... iz úvala; slávu hlásáše; čemu čelo; zacházeje zezvuče; palicu málo kdy; vojivný Vlaslav ... vrahóm strachy; braň jich v zrace vrahóm; chrabrú rukú; ránu, opět ránu ... srazi; kypieše krev (?); k Neklanu radostnu; zráči sě radostnu oku;
Ludiše: staří mladí; jako nebe jasné; jejéj bieléj šíji; vlasi zlatostvúcí; kněz (knieni, kněžna) káže; prokný rozenie dle (viz LS); ste sě sněli (jen forma? Ale následuje ,,statní''); kotly, trúby; kotly slyšeti; vsě sě ku sedániu strojí; ostrú hrotú (časté!); dlúho spolu; Lubor Bolemíra ; ... sě s koně koti; daleko zaletě; Lubor -- Ruboš ; Ruboš ruče ...; vrazi ránu; hrdivými slovy; praděd zbi ... tura; mečema máchasta (často toto ,,m-m-m''); oklúči Lubora; vede jej přede kněze (samé ,,e''); zlatostvúcí ... prsténcéch; sněli ... veliké; na kóň skoči ... daleko prudko; Lubor -- chrabrost (ABC -- ACB?); Lubor se přiboči; mečem ... seče; prudko protiv sobě;
Záboj: obzíra krajiny na vsě strany; krátká ... skryto; sněchu sě sěmo; bratrských srdec; iskreních (?) zrakóv; vzchopi se vzhóru; vyháně z hájév vsě krahuje; z střěda hoře; Vyšehrad i vsě vlasti; zře Záboj ... zapolena zraky; Slavojeva zapolena (samohlásky ABCD); vycházievasta ... tamo; mečem i mlatem; vsi vyrazichu vz vrahy; byvšie blahost (?); dáváchu slova ...; ke ... stranám bráchu sě; Záboj -- Slavoj (častěji); vsiak jmě vieru k vojevodě; zbraň na král(e); králevým vrahóm; kdaž hada (možná, že proto zde není žádané ,,had''); svola své (bylo by možno číst ,,svoje''?) voje; slovem prudka Slavoje; jich otjide (?); zhovadilý ... hadóv; vrahu otrazi; meč sě smeče; Záboj svój mlat ... výš vzhóru i vrže po vraze; za ščítem sě rozskočista; strach vrahóm vyrazi z hrdl skřěky (2138#138), též v Čest.! zajiskři z radostnú zrakú; proráže dráhy u vrazéch; vlna za vlnú sě valé (2139#139); vezdě po vlastech ... po vrazéch; pod lunú lúto, pod sluncem lúto; vratno krajinú ... králevo; vietr ... přes vlasti, vojsky ... přes vlasti; širú silú; ty udatý lve; létá za ptactvem;
Sbyhoň: tvrda hrada, tvrdě hradě (často); na skále si sěde; sedě -- lesem; dravá ostrá drápy (též zvukomalebné); braně ... ostrá; těžek železný mlat (proto zde možná není ,,těžký''); braň i na rámě; nocú ... temno; letieše v lesy; vzradova sě děva; poletova se dřeva; Sbyhoň ... holubicu,
Jelen : po horách, po vlasti poskakova; po horách, po dolinách ... parohy nosi; braňú rozráže vrahóv ...; nenie juž junoše; zaměsi zraky zlobú zapolena; sěmo na sien dub.
Lyrika: věje větřieček; ku potoku; nabiera ... vědra; vodě -- k děvě; dala ... z vlasóv; dala ... s hlavy; ostré trnie (4140#140); poždi, milá, v pochládečce (2141#141); konieček ... sniežek (2142#142); róže raně rozkvetla; snieše mi sě ve sně; na pravéj ruce s prsta ... prstének; žezhulice zakukáše, zaplakáše; bratra ... sestru; zakrakoče v hradě vrána; kdabych ... kytice krásná (3143#143); vody v kovaná vědra; skočich s koně, viezech na suk za střiebrnú uzdu; moje máti; po vodě k děvě; žalovati po tichúnku; zelenáte v létě; malitký ... zmilitka (vzdálené); pozdravuj drahého; lýkem hebúčkým (ABCD -- CBAD); smekl kamének; na palúce pase; řekne ... neščastná.
Výtěžky a ,,pravidla''. Jak již řečeno, nepřihlédli jsme -- až na výjimky -- ke zvukovým shodám vzniklým z obdobných gramatických forem a ke štěpům opakovaným jen dvakrát, neboť ty se zdají náhodné. Mějme dále na paměti typicky slovanskou prosycenost různými opakovanými figurami . Od statistiky jsme upustili, neboť každý souzvuk nelze klasifikovat jako vědomý rýmoid . Nicméně je vidno, že mezi Jar. a ostatním RK není podstatný rozdíl. LS, který s dějem nejméně spěchá, má ovšem -- alikvotně měřeno -- těchto básnických ozdob nejvíce.
Nejoblíbenější a nejčastější vnitroslovné rýmy se shlukují kolem hláskových skupi -ra- a -la-, které se většinou sdružují s explosivou, jež předchází nebo řidčeji následuje.
Existence rýmoidů našeho typu 2) a 3) je v R nesporná, třebaže nejsou příliš časté. Jejich přílišné uplatňování by bylo obtížné a pro básnickou cenu skladeb snad i neúnosné. Frekvenci lze sledovat spíše podle themat než podle jednotlivých písní. Z výčtu, který jsme pořídili, lze vydělit takovéto souvislosti rýmoidů s motivy, v nichž jsou obsaženy:
Dospíváme tu k dalšímu důkazu ,,pravosti'', tím pádnějšímu, že je dosti skryt a kromě toho se váže na jiné již zde zachycené poznatky. Tak jako formule, uplatňují se i tyto zárodky rýmů především v situacích ustálených, nebo -- chceme-li -- ve stereotypech, ale mizejí při dějích přicházejících jednorázově: věštění Tatarů z rákosu, řeč Vratislavova na Hostýně , líčení spící Prahy, obléhání Kruvojova hradu.
Prošli jsme obdobně ruské Slovo o pluku Igorově , ač tuto práci již vykonali ruští a sovětští učenci. Frekvence námi tam zkoumaných rýmoidů je zhruba shodná s R, ale figur do nich zasahujících nebo s nimi se ztotožňujících je daleko méně. Jde zde tedy o památku spíše umělou, třebaže je pod silným vlivem orální písňové tvorby. Pochybovat o tom neb onom textu je ovšem stejně bezvýchodné.
S poklesem pěstování našeho žánru počíná též ustupovat typ 2) a 3) rýmoidů a je nahrazován typem 4), rýmem koncovým, ovšem spíše by se dalo říci koncovou asonancí . Kromě důvodů již uvedených zde působilo i zhoršení individuální paměti, která si ulehčovala souzněním závěrů veršů. S rozvojem písma improvisační schopnosti, které se u pěvců jeví někdy téměř geniální, upadají, takže je možno vyslovit obavu o normální paměť v budoucnosti, která bude nesporně víc a více používat výpočetní techniky, kybernetických strojů atd.
Výskyt asonancí v R již ovšem také zjistili starší obránci (H. Jireček, Spisy, str. 84 nn), ale popírali, že by se vyskytovaly ve starších zpěvech. Ocítáme se opět na půdě dosti nejisté, neboť nevíme, kolika těchto stejnozvuků, ovšem velmi nezřetelných (nebo snad umělých) bylo užito úmyslně. Je také nutno brát plně v úvahu pravidla o slovosledu (koncová postavení sloves). V Záb., Čest. a Jel. ještě přistupuje problém správného členění veršů. Uvažujeme ovšem jen -- až na výjimku v Ben. -- o rýmech sdružených, neboť jiné (střídavé, obkročmé, přerývané) nemají ve staré češtině zjištěnou kontinuitu.
Přestože se můžeme i zde obávat výtky badatelského primitivismu, je asi nejlépe analysovat každou píseň R zvlášť.
Sněmy: Jako všude v desetercích je i zde nerýmovanost monopolní. Snad by pěvec nedošel pochvaly (a odměny?), kdyby si počínal jinak. Shoda ,,chodí - vladykami'' je nepochybně neúmyslná.
LS: Také tuto skladbu je nutno označit za nerýmovanou. Nicméně zaznamenáváme -- spíše z jakési reportérské povinnosti -- asonance: vodu - striebropěnnú, búria - neba, krivě - zlatonosně, chladně, Klenovica - Popelova (2144#144), siedle - Vyšegradě, dvoře - Vyšegradě, bielé - uné (?), vladyky - bratry, rízě - sněmě, Krekonoší - govoriti. Většinou tu nacházíme shodu gramatickou, neboť píseň je mnohdy zakládána na slovních paralelismech. Odvažujeme se říci, že koncový rým -- úmyslný -- není doložen.
Oldřich: Postupujeme obdobně: meče - paže, kdě bě - ve sně, hromné - hlučné, chvatajú - sekú; výsledek je tedy obdobný jako v RZ. Názor, že protiklad ,,kdě bě - ve sně'' je konstruován úmyslně a že bylo dokonce kvůli rýmu užito enjambementu , pokládám za mylný, protože kdyby byl správný, musili bychom takových dokladů zjistit více.
Beneš: Zde je situace po všech stránkách jiná. Píseň je složena z devatenácti slok, z nichž zcela nepochybně bez rýmů je třetí, sedmá, devátá, desátá, jedenáctá, třináctá a osmnáctá, tedy menšina! V ostatních jsou asonance nejčastěji sdružené, ale i jinak rozložené, nepravidelně přeházené. Sdružené jsou: slunečko - žalostivo, vytrže - vlastice, dajte - sbožice (k tomu ještě ,,střídavě'' chyžice), vyžeháchu - pobráchu - otehnáchu, vstává - stúpaná, kyje - kopie, hrózonosný - leský, mečév - dřev, patú - lytkú, úpěti - prnúti. Ale i střídavě: proměníše - zve, na pravo - na levo. Opět tu jde mnohdy o paralelismy, o souzvuk gramatických sufixů. Ale vzhledem ke značnému počtu asonancí a k obdobám z jiných písnňových forem RK vyslovujeme domněnku, že tohoto básnického prostředku užil pěvec záměrně.
Jaroslav: Zde se uplatňuje pravidlo o slovosledu (postavení verba v závěru veršů, jež vyjadřují děj spíše vzdálený, doplňkový, registrovaný) velmi důsledně, takže vznikly větší řady koncových rýmů , co do klasifikace neb estetického cenění ovšem velmi sporných. Přesto zapisujeme všecky souzvuky: ktvéše - vstáše, záchodě - žive, koně - spěje - sieje - vznide, sieše - zlatohlavě - jmieše, spěje - na záchodě, druhému - vojsku - jemu, položichu - ždáchu, čaroději - kúzelníci, rozstúpichu - položichu - rozcěpichu - vzděchu (2145#145) - vzpěchu, postavichu - neiměchu, zapolechu - vyrazichu - hnachu - rozprnuchu, rozznojichu - položichu - podmanichu, hrozí - polí, shlukú - střetnú, udatenstvie - vzpieránie, četné - bieše, pohany - vterý, toči - vnoči (,,zdařilé'', to by mohlo být úmyslné), rozstúpichu - hranu, chluma - daleka, stanu - sílu - stranu - vzhóru, rváše - smahše, trávu - chladnú, bieše - na poledne, obracechu - lomichu - zřěchu, tráti - vojevati, trápí - skočí - chvátí, chcete - chlumce, božiěj - světéj, vzdámy - nepřátely (tvar?), lesných - břeskných, porubánie - radovánie, utiekati - hnáti, Kublajevica - velelútá - oščepoma, siehodlúhé - móže. Zde jsou poměry opět jiné. Souzvuků, dá se říci, je dost, některé patrně primitivní a náhodné, ale jiné zdařilé, dokonce i takové, že by jich mohla klidně použít i poesie minulého století, nemluvě o ,,pravé'' stč. literatuře. Zákonitost, platící ovšem s výjimkami, je co do frekvence podobná počtu jiných rýmoidů , ale hlavní moment je ten, že se asonancí končí hlavně verše, obsahující paralelní nebo v čase následující děj. Líčení ,,atypická'' jsou nerýmována.
Čestmír: setkáváme se tu se situací složitou, neboť deseterce jsou promíšeny verši ,,volnými'' s nejistým členěním. Nicméně lze vidět tyto jisté nebo pravděpodobné koncové asonance: nad Neklanem - knězem, vieru - ruku - rukú tú, v Pražany - se skály, druha - plecema, střely - klády, teče - hradě, lesné - pověje, s uzdú - úvalu - dúbravinu, hlásáše - nemeškáše, válely - rozlámaly, Čstmíru - Vlaslavu - ránu, videm - Vlaslavobojcem, uchu - oku. Zde snad úmyslné rýmy vůbec nejsou, jen nahodilé souzvuky a dokonce jsou verše prosty této básnické ozdoby též tam, kde je metron pravidelnější. Píseň je drsná jako drva pod Kruvojovým hradištěm a nesentimentální jako Kruvojova a Vlaslavova smrt.
Ludiše: projevuje se opět jinak a má dosti koncových asonancí, vynucených nebo umožněných typičností děje. Celkově zde máme: mladí - sedání, zálabský - - dobrý, vele - bieše - krásně - bielé, divá - medná, hlučné - slavné, v údech - myslech, ždáti - Němci, lúce - krásné, starostami - zemankami - děvicemi (zde je zvlášť dobře vidět, jak asi koncový rým vznikal a jak se postupně prosazoval), Střebora - zýva, hnasta - zápasista, zlámasta - běsta - vystúpista, Spytibora - sedla, seče - pade, unavena - vystúpista, hnasta - zaměřista - oščěpoma, bíti - jeti, ždáše - dřěvce, hnasta - vrazista - spadesta (možná, že tu proto není starší aorist ,,spadeta'') - dobysta - máchasta - zápasista, ránu - ohradu. Dominantou ovšem nejsou tyto rýmy ani zde, neboť jsou příliš vynuceny popisem bojových akcí.
Záboj: Svoje - lubice (?), jutro - rózno, skoky - tudy, voje - ot slunce, slov - vrahóv. Členění veršů nebo kól je nadmíru nejisté, přidržujeme se vcelku úzu jiných vydání. Zde se téměř zdá, jako by se pěvec těmto souzvukům vyhýbal úmyslně, dávaje přednost epistrofám nebo prostě snaze ukončit verše po sobě jdoucí týmž slovem (8146#146). Nový doklad velké starobylosti i svéráznosti proti ostatním písním. Jednoduše lze říci, že koncový rým je tu bez dokladu.
Sbyhoň má skladební techniku opět jinou. Je tu třeba přihlížet i k poloveršům. Máme: drahú - přezmilitkú, sěde - mlče, junoše - vece, samu - družu, moju - předrahúčkú, bylo - udatno, slova - vrata, děvu - pažú, sěmo - tamo, snad i větvici - ložici, ač od sebe vzdáleno. Projevuje se tu počátek sdružování rýmů v pozdějších skladbách o přibližně stejné metrické podobě.
Kytice je bez rýmů, výstavba celé písně je v oddílech analogicky pospojovaných.
Jahody: sdělo - vymýtěno, pochládečce - borečce, palúcě - pase, pochládečce - ždaje, žalovati - máti (zdařilé!), máti - junoší - chovati, uzdu - k srdcu, záchodě - zajde. Asonance se táhnou téměř přes polovinu písně. Jeví se tu i náběhy k rýmům střídavým nebo přerývaným.
Jelen : v prsy - lesy (ale lze číst i ,,prsi''). Jediný rým , ještě k tomu sporný, je jistě náhodný. O písni platí celkem totéž co o Záb.
Róže : musili bychom ji z větší části opsat, neboť je téměř celá zrýmována. To je nemalé překvapení, neboť jiné úkazy z její strofické (?) výstavby i slovního výrazu přesvědčují naopak o vysokém stáří. Snad tu sehrál hlavní roli umělcův subjektivní vkus.
Žezhulice: O té platí téměř totéž jako o Kyt.
Opuštěná: lesi - miletínští, srdce - ludie - sdě. Asi též rovečce - roste, ale to by byl rým strídavý. Snad je to doklad pro odlišnost vývoje, jímž se brala poesie lidová proti umělé.
Skřivánek: sada - žalostiva (opět rým střídavý nebo přesněji řečeno přerývaný), zmilitka - iměla (totéž).
Poznámka: Ve skutečnosti bylo rýmoidů tohoto typu v R spíše méně než více v porovnání s naším výpočtem. Je totiž třeba mít na paměti, že mnohá ,,ě, ie, á, ú'' vznikla z původních nosovek a proto se od normálních vokálů kvalitativně i kvantitativně lišila.