Vracíme se znovu k otázce ,,indeterminismu '' v R a v epice vůbec, neboť tu opět nalézáme úplnou shodu. Bozi musí vystupovat tak, aby ponechali hrdinům plnou individualitu. ,,Die Götter sind zugleich Götter seiner (člověka) eigenen Brust'', Martini, str. 224. V autorových úvahách, v nichž ovšem není o R ani zmínky, se literární díla s tímto myšlenkovým jádrem řadí k vrcholům uměleckého tvoření. Pěvci jsou nositeli jakési universální nebo universalistické jednoty. Jestliže Čechové vítězí -- a to je v R vlastně vždy -- děje se tak se souhlasem vyšších bytostí, jak vysvítá zejména z Jar. (zahnání Tatarů od Hostýna ); ale také v Čest. se říká ,,bozi chtějú stepati Vlaslav(a)''. Pokud se připouští možnost porážky nebo záhuby, pak ,,smrt ... bude Bohem zaměřena'' (Jar.), i když bude způsobena krutými mukami žízně. Jde tu tedy o boží vůli nebo boží dopuštění zcela v duchu křesťanské věrouky, ale v tomto směru není ani rozdíl proti polytheistickým starším částem našich kodexů. Není tu protiklad mezi ,,lex mundana'' ,,lex dei'' (Koroljuk, Skazanija, str. 7).
Epika orální poesie je prosta jakéhokoli titanismu, rouhání, pochybování nebo skepse. V R však nemůžeme vidět ani náznak starořímského ,,do, ut des'' tedy jakéhosi téměř právního závazku, podle něhož by měly nebeské mocnosti odměňovat pozemšťany za jejich dary svou přízní. Takovéto téměř uplácení bohů nevidím ani v Jar., kde se říká ,,hlasonosnú oběť tobě vzdámy'' (totiž v případě, že se Hostýn proti Tatrům udrží). Už to, že tu nejde o závětí podmínkové věty, je výmluvné. Verš obsahuje jen slib, který bude samozřejmě splněn jen tehdy, jestliže ti, kteří jej vyslovili, přežijí nepřátelské útoky a žízeň. Kromě toho je smysl slov ,,Hlasonosnú oběť'' sporný. Buď jde o zbožný čin, o němž se bude hodně mluvit (obnovení hostýnské kaple nebo výstavba chrámu Panny Marie Sněžné v Olomouci) anebo ,,hostia vociferationis'' jako v žaltářích (Stč. slovník velký, seš. 8, str. 1090).
Pěvci byli zbožní, a proto se činy jejich hrdinů vždy těší plné podpoře vyšších mocností pohanských i křesťanských. Ale zásahy těchto sil jsou vždy duchovní, nehmotné, že to až překvapuje. V Jar. se sice říká, že na Hostýně ,,Máti Božia divy tvoří'' (nebo aor. ,,tvoři''), ale při bouři a lijáku, jimiž jsou Tataři zkrušeni, není ani zmínky o ,,Maria fulminatrix''. Záboj říká ,,bozi nám vícestvie dajú'' (tj. ,,dávají'' už při počátečních úspěších českého útoku), později ,,bozi ny vícestviem dařichu'' a konečně též s perfektem ,,dařili'' (o ději skončeném a svými následky do přítomnosti trvajícím), ale ani Perun, ani Svantovít se tu neobjevuje. Na ono spirituální přispění člověku nalézáme ovšem častější narážky: božstvo dává bujarost a věhlas, tj. rozum (Ol.), dodává chrabrosti (Jar.), posílá pomoc (zřejmě vnuknutím) (Jar.), dává milost a vítězství (Jar.), přispívá k porážce nepřátel (Čest., viz výše). Od bohů přichází, jak jsme již viděli, též pěvecké umění; jejich zákon je zdrojem lidské pravdy (práva) v LS, tedy mravní zákony jsou podstatou právních norem, jež si dávají lidé (Rozbor , kap. 13).
Složitější je otázka, zda vystupuje v R božstvo i jako mocnost trestající. Rozumí se, že ani zde nedochází nikde k přímému, materiálnímu působení božstva, akt sám je ponechán lidem. To však vyplývá z textu a nikdy není hrdinův čin shůry determinován. Květ (str. 82) soudí, že vůdčí idea Jar. je tato: křesťané jsou trestáni vlnou východních nájezdníků za to, že úkladně zavraždili a oloupili tatarskou princeznu. Čin spáchali Němci, ale pomsta postihuje i Rusy, Poláky, Uhry, ba i Čechy. Teprve po velkém utrpení a také pokání (Hostýn ) přichází záchrana. Ale přiznejme, že v písni samé taková myšlenka není nikde vyslovena, třebaže se při četbě vnucuje. V Záb. se vytýká, že cizinci vykáceli domácímu obyvatelstvu posvátné háje a roztloukli bohy (jistě bezděčná metonymie , jsou myšleny dřevěné sochy nebo obrazy). Ale obranu, která je obsažněji odůvodněna jinými zločiny vetřelců, vedou výhradně lidé, kteří ovšem cítí pohanu svého náboženství jako svou vlastní, neboť ,,tihle nám krušili bohy, káceli duby, plašili dravce z lesů''. V jiných orálních literaturách jsou příklady, jak nadpřirozené bytosti trestají lidskou zpupnost, ale takové přímé vyjádření této boží vůle je tu vzácné. Za příklad může sloužit bylina o ruských bohatýrech, kteří se rouhali bojovníkům, schopným se po roztětí množit (2-4-8). Bohatýři podlehli a nakonec zkameněli.
Odměnou od bohů není jen vítězství, ale i přežití hlavního hrdiny. Epické skladby zpravidla vyznívají optimisticky, ne tragicky. Nemluví se o smrti Čestmírově nebo snad i Jaroslavově. Někteří dramatičtí básníci (Aischylos a podle některých výkladů i Shakespeare ) vedli ve svých dílech tzv. theodiceu -- snažili se dokázat svrchovanou boží neomylnost i spravedlnost. V R a v orální epice vůbec je vlastně totéž, ale zde ,,spí duch pod tenkou přikrývkou'', lze- li tak říci podle citátu z oblasti daleko jiné než literární.
Dotud byla řeč o působení božstev na život lidský; ale v R jsou i početná místa obsahující opačný postup, tj. modlitby, kterými se člověk obrací k nadpřirozeným bytostem o přízeň. Na úvod jednu slovní, formální zajímavost: bylo již častěji upozorněno, že volání k Hospodinu a záchranu (Jar.) má charakter žalmu. Bečka (str. 263) dokazuje, že středověká literatura často mluví v takových případech ve dvouverších, jejichž druhá část je jen obměnou části první, např. ,,Hospodine, slyš modlitbu mou/ a volání mé přijdiž k Tobě'' (a ještě dva další doklady). V Jar. čteme ,,potři v zemiech našich nepřátely,/shlaď je u věk a věky věkoma''.
Při motlitbách a obětech záleží ovšem pěvcům a jejich postavám na obsahu, citu, opravdovosti atd., nikoli na vnějším efektu, bohatosti oběti a přemíře slov. Skoro jako v poučce Ignáce z Loyoly : ,,Modli se, jako by ti práce pranic nepomohla, pracuj, jako by ti modlitba neprospěla!''. Eschatologický zásah (Jar.) přichází ovšem teprve potom, co jsou lidské síly zcela vyčerpány.
Podle J. Grimma (u Bausingera, Formen, str. 76) mají prosebné obřady (modlitba -- oběť) tři vývojová stadia: 1) oběť, 2) oběť + slovo, 3) slovo bez oběti. Ale etymologický výklad, opřeme-li se o R, tomu zcela nenasvědčuje. Vždyť ,,ob- věcěti'' znamená původně ,,přislibovati''! Proto je i v Záb. figura etymologica ,,oběcati oběť''. V Jar., jak jsme viděli, je význam slova již odlišný, metonymický . Nelze tedy souhlasit ani s Flajšhansem , který pokládal slovo za novodobé, ani s některými staršími obránci, domnívajícími se, že tu byla původně ,,žertva''. Celkem je dokladů pro pojem zde zkoumaný v R jedenáct, z toho jeden v Jar., dva v Záb. a osm v Čest. V této posledně jmenované písni se mluví o zápalné oběti, chceme-li ,,žertvě'', možná holokaustu, neboť byla vložena na oheň celá jalovice. V Záb. není obřad blíže popisován, mluví se tu jen o ,,milých slovech'', jimiž bude oběť provázena spolu ,,s oružím'' pobitých vrahů, které bude patrně zavěšeno na posvátné stromy (duby) ku poctě nebešťanů. Jak vidět, je v Záb. zduchovnění poměru člověk - bůh značně výraznější než v Čest., kde se dokonce jeví značná naivnost tam, kde Vojmír ,,volá hlučným hlasem na bohy, aby se na něj nehoršili pro zanedbání náboženského obřadu, až se duby třásly'', tedy se snahou, aby jej slyšeli. Nicméně je hrdinova zbožnost opravdová; vždyť za jalovici byla zaplacena cena několikrát převyšující skutečnou hodnotu dobytčete. Naprostou nezištnost projevují pěvci a jejich hrdinové v této oblasti též jinde. Tak třeba v Jar. neslibuje Vratislav obráncům Hostýna nebe a mučednickou korunu jako arcibiskup Turpin v Písni o Rolandu , ale hlásá odevzdanost do vůle boží. Česká píseň je nad francouzskou mravně výš (Bowra, Heroic, str. 108, ovšem bez zřetele k R, jak se rozumí samo sebou).
Pozoruhodná je i diskuse Čestmírova s Vojmírem . První uznává nutnost oběti, ale káže svému spojenci, aby ji odložil na vhodnější dobu, a to se skutečně děje. Vzpomínáme téměř na praktického křesťana Skobu a mystika Kojana v Holečkových Našich. V uvedené rozmluvě obou náčelníků se konečně projeví světský zájem opět jako hlavní, i když je ovšem pomoc nebeských mocností také s upřímnou myslí žádána. Citujeme tu aspoň dva příklady z jiných orálních epik, Hankovi sotva známých. Chadwickové III, str. 550 upozorňují na píseň národu Galla v Ethiopii: ,,Vrátíme se domů. I my máme vlast, je příjemné ji v tomto roce znovu nalézt, vyslovil-li se bůh v náš prospěch''. A z islandských ság (Chadwickové I, 243) ,,Nechť se Odin a bozi rozhněvají! Nechť mocnosti vyženou krále z těchto území, nechť ho potrestají bozi za to, že mi zpustošil majetek! Bože této země, zažeň z vlasti tyrana!''. Dále se tu mluví o zneuctění svatostánků, jimiž jsou míněny domácí zákonité soudy. Tedy obdoba Záb., Jar. i LS.
Také jinde se zdá osobní nebo spíše národní zájem převažovat nad přímými problémy víry. Tak třeba se nemluví v Jar. o řádění Tatarů v kostelech a klášterech, ač se o tom dovídáme z pozdějších historických zpráv. Pěvec vytýká doslovně jen ,,daň četnou'', kterou nepřítel uvalil na křesťanské země; verš ,,niče neby prosto pre pohany'' je dosti záhadný a nedovedu jej zatím vysvětlit jinak, než že Tataři všechno ovládli. Ve Vratislavově řeči jen slovo ,,vražba'', tj. věčná smrt, prokletí, se dotýká otázek záhrobního života.
Přímo o motlitbě (vzmodlichu sě) se mluví v R jen jednou, samozřejmě v Jar. Nesouhlasíme s Žirmunským (O hrdinském ... str. 11), že náboženské otázky jsou v eposu jen pláštíkem pro skutečnost, tedy pro boje národů; myslíme, že tu jde o ideologický aspekt (smíme-li to tak nazvat) celkové tendence obranných zápasů hlavně v Jar. a Záb. -- aspekt nikoli bezvýznamný, k universálnímu pohledu na tehdejší osobní i společenský život nutný, ale ovšem nikoli zvlášť naléhavě zdůrazňovaný. I tam, kde byly náboženské otázky řešeny téměř s fanatismem (Orient), staví pěvec do popředí vždy spíše osobní hrdinství nebo škody páchané na vlasti, aniž připojuje také reflexe o přednostech toho nebo onoho náboženství. Tento fakt dokládají Chadwickové (III, 78) pro Tatary i jiné národy. V R pro to máme zvlášť pádný argument a je s podivem, že právě v ,,nejkřesťanštějším'' Jaroslavu. Míníme popis magické produkce, s níž tatarští kouzelníci věští z rákosových otýpek výsledek Kublajova tažení na západ. Nenalézáme ani přímé, ani nepřímé odsouzení tohoto ,,démonického počínání'', jak by to nazval orthodoxní středověký theolog. Oraculum se ukazuje nejen jako pravdivé, ale i jako psychologicky účinné, neboť čaroději přinášejí ,,rozdělený rákos'' svým vojům již již podléhajícím a zaslouží se tak o konečné vítězství v bitvě (u Kalky?). Pěvec asi znal věc z vypravování jiných, ale podává toto líčení, jako by byl magickému kousku osobně přítomen, nepřipojuje ani meditace, ani pokus o racionální výklad.
Přejděme k božstvům ,,nižším'' nebo chceme-li ,,podsvětním''. Různí démoni, mory, šotci, dědkové nebo plivníci se v R nevyskytují, ač jsou hojněji doloženi v jiném domnělém falsu, totiž v B glosách MV . Ostatně nenalézáme mnoho názvů ani u bytostí vyšších. Je tu je Bůh, Hospodin, Matka Boží a sporný ,,Vítěz'' v LS. Proti Bohu a božstvům stojí jen ,,běs'', jedinkrát doložený v Záb. O tom, že se tento démon již alegorisoval, svědčí sloveso ,,běsniti'' (o mečích) v Čest. V této písni je i ,,třas'' (nebo snad skutečně ,,Třas''?) jako personifikovaný strach. Zato jeví Zábojova řečnická otázka Luďkovi ,,Čemu ty našu krev piješi'' dávnou víru v upíry. O tom všem již výše; zde nám jde o ethickou stránku věci. Nebeské blaženosti, ať křesťanské nebo pohanské (staré slovo ,,ráj'') nevěnují pěvci nikde ani verš; ale duše nepřátel, dokud nejsou mrtvoly pohřbeny žehem nebo do země, ,,těkají po stromech'' a ,,nahánějí strach'' lesní zvěři a ptákům kromě sov. Domníváme se, žě snaha vítězů o rychlé odstranění těl nepřátel nemá důvod ve velkomyslnosti nebo v pietě, ale z obav, aby nebožtík ,,nestrašil'' lidi nebo i jiné živé tvory. Tedy drsný povahový rys, jakých objevíme v dalších odstavcích naší studie ještě více. Posmrtný život zůstává tedy v R takřka bez povšimnutí stejně jako v epice starých Řeků a Germánů. Tato skutečnost je dána buď žánrem samým anebo tím, že humánnější (křesťanské i j.) názory ještě nepronikly. Na druhé straně upozorňuje např. Nebeský (O literatuře, str. 152, ppzn. 4), že církev užila i ústního eposu , obracejíc jej ve svůj prospěch v pašijích, mysteriích apod.
Konstatujeme ovšem, že niterný rozdíl staré a nové víry, jak se nám obě jeví v R, byl daleko menší, než se někdy předpokládá. Světské i církevní zásahy se důrazně obracely proti starým symbolům, nahrazujíce je novými, ale duch náboženství se buď neměnil vůbec, anebo postupně a dost nenásilně. Odtud přetrvávání ,,pohanských'' lidových zvyků a tradic až po naši dobu. Ostatně nenalézáme v R ani zmínky o tom, že by slunce, měsíc, hvězdy, řeky nebo vítr byly duchovními nadpozemskými silami nebo že by jimi bohové manipulovali. Nějaké pozůstatky tohoto primitivního nazírání lze odkrýt v Čest. (pohyb slunce po obloze). Je ovšem možné, že Záb., Čest. i Jel. vyhlížely původně jinak. Naprostý nedostatek ve jmenném uctívání dávných božstev se snadno vysvětlí středověkou křesťanskou censurou. Viz i Lichačov, Člověk ..., str. 66. Nečisté síly (bozi, běsi, duše mrtvých) neměly být ani jmenovány, aby neškodily věřícím. Nebyly ovšem ani zobrazovány. Dodnes žijí eufemismy pro ďábla aj.
Poměr člověka k božstvům byl u Slovanů, jak se jeví též v R, jaksi vřelejší, bližší a srdečnější než u Germánu. Nepřímo o tom svědčí též brzy šířená úcta k P. Marii; hostýnská tradice je starého data. Už H. Jireček, Spisy, uvádí první chrám na Hradě Pražském, kostel v Třebíči 1109,v Lúce 1190, Velehrad 1202, Oslavany 1225. U Němců se ovšem zjišťuje splývání obou věr také, ale jaksi v jiné rovině. Pongs (III, 52) je vidí v protikladu Boha a Sudby v Písni o Hildebrandovi , kde stojí proti sobě ,,waltant Got'' (vládnoucí bůh) a ,,wewurt'', kdy ,,wurt'' je pohanský výraz pro bohyni osudu. Víra v Moiru - Sudbu byla též u Řeků. Osobně se domnívám, že představy tohoto typu (též Norny u Germánů, abstrahované v německých literárních historiích jako ,,Notwendigkeit'' (Martini, str. 31 aj.), jež je tu řídící silou herojské epiky, dále řecká ,,anagké'' aj. nejsou starší než polytheismus. Jde tu spíše o pojem odtažitý, pramenící vlastně z nejstarší skepse. U Slovanů jsem dosud nic takového nenalezl, počítaje v to i Hankův domnělý pantheon v MV . Pojem ,,osud'' je už z filologických důvodů zřejmě později utvořen. Správně říká Nebeský (O literatuře, str. 96 nn), že prvotní představy přetrvávají věky, kdežto umělé filosofické systémy mizejí a jsou nahrazovány novými a novými. Náboženství R, ať křesťanské nebo původní, je někdy prosté, ale zároveň hluboké a hlavně důsledné. Na některých místech dosahuje vrcholů, jež snad překročit ani nelze (Jar.).