je ovšem v literárním žánru, který zde zkoumáme v užších i širších souvislostech, dán takřka a priori. Čechové vedou právoplatný obranný boj proti vetřelcům a zůstávají posléze vždy vítězi. Nezáleží vcelku na tom, zda se válčí s Poláky, Sasy, Tatary nebo Franky; jen Lučané mají poněkud jiné postavení a jsou i jinak líčeni. Důvod k válce je někdy osobní, ale častěji jde o zájem většího celku: kmene, národa, země i ,,státu''. První z pohnutek zde jmenovaných (ovšem méně ušlechtilou) nalézáme v tatarském tažení, k němuž se podle Jar. rozhodl Kublaj chán , aby pomstil svou dceru zavražděnou Němci. Homérova Ilias je konstruována kolem zápletky vzdáleně příbuzné; shody se skandinávskými eposy u Chadwicků II, str. 494. Ale nejčastěji jde útočník za kořistí; ostatně i tatarská princezna byla oloupena, neboť svými cennostmi vzbudila závist úkladníků. Pustošení přepadených zemí se v RK líčí -- až na Záb. -- celkem shodně: loupením zlata a stříbra, pálením příbytků, zajímáním nebo zabíjením místních náčelníků a jejich rodin, zkrátka užíváním ohně a meče. Je třeba zde uvésti také odhánění dobytka (Chadwickové I, 92 se tu zmiňují hlavně o látkách germánských, ale totéž je i v Ben. a Čest). Odpor proti těmto útokům nemohl být jiný než nelítostný a bezohledný, a to tím spíše, že se bránil národ nepříliš početný, sídlící v bohaté zemi (žírné vlasti v LS) a nepřáteli obklopený. Vpádů bylo z různých stran mnoho. Přirozené hranice i kopcovitý, lesnatý terén a na řeky bohatý ráz české krajiny skýtal ovšem dobré vyhlídky na odražení těchto invasí. Uvidime, že se v R všechny tyto skutečnosti na sebe logicky váží.
V bojích mezi Germány a Slovany (ale v R i v jiných střetnutích) se poraženým milost nedávala. Několik příkladů z obdobné literatury: Žirmunskij, Epičeskoe... str. 72 ,,ubijte starého i malého, nesetřte semene'' (bylina o Volchu Vseslav6eviči). Týž učenec považuje ,,úplné vyhubení'' za prastarý motiv, jistě právem (O hrdinském... str. 62). Traduje se ještě i z pozdější doby výrok Petra Velikého , že vítězství je nutno dokonat nepřetržitým a neúnavným pronásledováním nepřítele a potřít jej nadobro, neboť ,,les jen zpola vykácený opět doroste''. Proto káže i Záboj ,,vyhubit vsě králevo'' a jedná podle toho. Také jinoch ve Sbyh. ,,vsě v hradě pobi'', nikoli jen hlavního vinníka -- a vprostřed té spouště se oddává lásce! ,,Rozezlení'' jsou i bojovníci Benešovi aj.
Ale také zde dovodili odpůrci nějaké paralely, snažili se vyčíst z jednání hrdinů R některé ,,novoromantické '' nebo aspoň ,,preromantické'' ctnosti. Tak třeba mluví Flajšhans ve známých poznámkách ke svému vydání, že Záboj ,,hrdinně'' odhodil štít. Ve skutečnosti to učinil z důvodů ryze praktických, neboť nepřítel již ustupoval nebo utíkal. Ale podle mého soudu se také obránci dopustili některých chyb. Tak třeba považovali Slavojova slova, že již zbyl jen hlouček vrahů a že i ti žalostivě prosí, za výraz soucitu a domnívali se, že týmž hnutím byl proniknut i Záboj, který upustil od dalšího stíhání nepřítele na jeho půdě. To však je jen snaha začlenit do textu pozdější humánnější smýšlení. Slavoj tu podává jen zprávu veliteli a ten se jistě právem rozhoduje očistit především vlastní již osvobozené území od roztroušených a třeba ještě i nebezpečných hloučků cizinců. Dalo by se i vykládat věci tak, že úmyslně nechal naživu poslední zbytky Karlova (?) vojska, aby zbyl nějaký ,,nuntius cladis'' a ,,testis nostrae virturis''. I to je patrně starý motiv. Obdobně se zachovali Římané po výrazném vítězství nad punským Hasdrubalem v bitvě nad řekou Metaurem r. 207 př. Kr. (zpráva Liviova ).
Při potírání nepřátel bylo užíváno všech prostředků: vedle primitivní, ale promyšlené strategie i zbraní, které byly právě po ruce. Křesťané na Hostýně pokáceli ,,všech dvacet stromů, které tam stály'' patrně kolem kaple. Dodnes je okolí kostelů takto okrašlováno. Nepřátelé jsou drceni kládami shora svrhovanými, v Ben. přicházejí ke slovu selské cepy a balvany z lomu. Nouze láme železo. Rozvážlivé vedení boje vidíme v Ol. (nepřítel je napaden v noci a zbraně nesou Čechové ukryti pod ,,oružím'', postup se děje v největšít tichosti. O dobývání Kruvojova hradu viz naši exegetickou kapitolu; v téže písni též důvtipné obklíčení nepřítele v úvalu. V Záb. pozorujeme útok na nepřátelský střed, v němž byly koncentrovány hlavní bojové síly protivníkovy. Čestmír provádí, dá-li se to tak nazvat, i důslednou a důvtipnou brannou politiku. Získává Vojmíra mj. i slibem velké kořisti (,,zárukou, příslibem jsou ti zbraně nepřítelovy''), maří v zárodku rozmluvu, jež by mohla navodit poraženeckou náladu (,,rozumné je takto mluvit -- ale jen -- v soukromí'', viz Květ, str. 58), před vlastními válečnými akcemi přeje vojínům ,,pohovění zemdleným údům'' a šetří pokud možno i jejich životů (vybudování krytů proti Kruvojovým kládám a střělám). Jednají-li vůdci ,,bez rozumu'' a bez předchozí porady, bývají výsledky srážek neblahé (Jar., první bitva s Tatary).
Přes tyto postřehy ke strategii a taktice, kdy se plně rozvinuje fantasie našich pěvců a zračí rozmanitost líčení, je přece jen vyvrcholením a hlavním zájmem skladby souboj, v němž se utkají náčelníci obou stran. Čech tu vždy vítězí: Jaroslav nad Kublajevicem, Čestmír nad Vlaslavem , Záboj nad Luďkem. Kontinuita těchto střetů je prastará a sahá do pozdních dob, až do těch všelikých soubojů mezi kavalíry, známých z novější romantické literatury. O jiných takových výjevech jako o věcech dosti známých pojednal se zřetelem k české historii i k domácím mythům H. Jireček (Spisy, str. 72) s upozorněním na legendu o sv. Václavu a Radslavovi zlickém. Viz dále naši kapitolu o thematických shodách.
Kdybychom sestavovali statistiku ,,klíčových slov'' pojících se k bojovým výjevům v R, nalezli bychom jich ovšem veliké množství. Pochopitelnou převahu by měla místa, kde je děj nesen činy českých válečníků. Ale i vetřelcům je věnována pozornost. Text ovšem dokazuje vždy jasnou pěvcovu sympatii i tendenci skladby. Vedle epithet již probraných se dá zjistit ve verších i mezi řádky: chrabrý Staglav proti lítému Chrudošovi , chrabrost českých vojů v Ol. i jinde, udatnost, ,,snaha'' (tj. asi ,,bojový elán'' v Ol.), spojení kázně, vnitřního přesvědčení i dobré výzbroje (Květ, str. 21), chytrost (o ukrytí zbraní v Ol.), krutost (vox ambigua, v RK v kladném i v záporném, tedy dnešním smyslu), dovolená lest, ale i zřejmé pohrdání smrtí -- Jaroslav útočí v situaci téměř již ztracené. Nepřítel je ,,zlý'', jindy ,,plenivý, nadutý'' (Vlaslav) , ukrutník (hlavní nepřátelský vůdce v Záb.), zákeřný (smrt jimochova v Jel.), zpupný, holedbavý (Vlaslav), má meče ,,hrabivé'', je ,,škaredý'' (Kruvoj), jeho ,,huba'', jak se praví doslovně, v agonii ,,řve''; dopouští se věrolomnosti a zrady apod. Jedno však musí být a také v R je kladným i záporným postavám společné: statečnost, mužná zdatnost, dovednost v zacházení se zbraněmi. I Poláci, ač zachváceni strachem a rozespalí, se chápou zbraní, jak se praví v písni doslovně, ale ovšem podléhají ,,sečným ranám'' Čechů. K zajímavému srovnání lze připomenout známé místo z Dalimila , kdy se líčí útěk Boleslava ,,Chrabrého'' z Pražského Hradu velice potupně. Zde ovšem není nic převzato z herojské epiky, spíše snad z nějaké frašky, maškarního výjevu nebo lidového vtipu.
Touto poměrnou objektivitou, sdílenou i tzv. divošskými národy a kmeny, se liší herojská epika od mnohých literárních děl z minulého století, kdy zločinec v závěru poražený a potrestaný zpravidla hodně ztrácí z ,,kladných'' bojových vlastností, pokud jsou mu vůbec přiznávány. V našem žánru je udatným člověkem, prostě mužem se vším všudy (snad kromě Parida v Iliadě , a to ještě líčeného tak i onak) i zrádce a věrolomník.
Mezi R a germánskou epikou zjišťujeme dva důležité rozdíly. Předně si naše orální poesie i přes občasnou drsnost méně libuje v líčení krvavých scén a hromadného vraždění včetně utínání hlav, jež ovšem pěvec konstatuje, byť i bez projevů odporu a hrůzy, u Tatarů, kteří dokonce nosí tyto netvorné trofeje ke stanu (tj. k táboru) svého velitele. A dále: český vévoda i jeho družina se neživí válkou (viz proti tomu Martiniho, str. 19), ale ,,posílají kořist zpět lidem'' (Čest.). Při obranných bojích je ovšem uloupeného, zde spíše právem získaného majetku mnohem méně než při loupežnych přepadech. V R také nezjišťujeme mezi knězem nebo vladykou a jeho lidmi nějaký námezdný poměr, jehož náznaky jsou již v Písni o Hildebrandovi .
Jak již řečeno, nejvíce nenávisti a pohrdání vzbuzuje v pěvcích i v jejich hrdinech zrada, nedodržení daného slova, ale také poraženectví, slabost, zbabělost. I to je společné veškerému orálnímu a konečně i umělému epickému žánru. Pro slovanskou poesii zjistil tyto charakteristické znaky již Štúr (str. 126). Tak Kruvoj ,,podával Neklanovi věrnou ruku ... ale právě tou ... uváděl bídu na lid''. Ani Vlaslavovo počínání není valně jiné, neboť tak či onak vede nemravnou útočnou válku proti kmenu blízce příbuznému; Luděk právem zahynul Zábojovou rukou, uslyšev dříve slovní odsouzení svého činu -- napadení vlastních krajanů a otročení cizincům. Proto není dopřána Kruvojovi smrt na bojišti, ale je sťat trestající sekerou; proto se líčí Vlaslavův smrtelný zápas podrobněji, ač jinde je skolení nepřítele popsáno bez takových naturalistických detailů. Do kategorie nesympatických jedinců patří ovšem i Věstoň v Jar. Kdyby projevoval slabost jen on sám, snad by se byl pěvec vyjádřil shovívavěji nebo by věc přešel jen krátkou zmínkou, neboť strach o vlastní ,,živótek'' není v boji nic zvláštního; vždyť čteme v téže písni o vojínu (možná náčelníkovi oddílu), jemž ,,marně utíkal k Tatarům a pro Boha prosil o milosrdenství''. Ale V. se provinil tím, že sváděl ke kapitulaci též jiné a byl by se málem stal podněcovatelem vzpoury. Není to ovšem ani Ganelon z Písně o Rolandu , ani Vuk Brankovič ze sch. zpěvů o porážce na Kosově poli. Je to spíše Thersites z Iliady . Oba jsou ostře pokáráni, je proti nim užito ,,brachiálního násilí'', ale jsou ponecháni naživu.
Je ovšem rozdíl, zda jde o boj vážný nebo jen o domácí přípravu k němu. Vojenský výcvik -- na koních -- je předmětem písně o Ludiši a Luborovi. Je tu vylíčeno pět soubojů sice vážně vedených, ale tragicky nekončících; jeden dopadne nerozhodně. Jde-li o útok na nepřítele, Čechové se sjednocují, ba spěchají do války radostně, jak se to doslovně říká o Čestmírovi. Zde se dotýkáme problému, jenž částečně navazuje na příští odstavce naší práce: jak širokým pojmem je vlastenecká tendence v R? Varujeme před zjednodušováním této tázky, jímž se provinili odpůrci pravosti našich textů, hledajíce v nich protiněmecký nacionalismus, vyznávaný celým národem, jenž je sdružen (v mysli padělatelově) v celistvý stát.
Jak již řečeno, nezáleží pěvcům na vetřelcově kmenové příslušnosti, ale k opatrnosti nabádá i podrobnější rozbor po stránce filologické. Nebylo by nic divného, kdyby skladatel popsal třeba obranu proti Tatarům jako celonárodní záležitost. V orální epice není takové sjednocení napadených nijak mimořádné. Chadwickové (II, 94) uvádějí, že v ruských bylinách bojují za Kyjev hrdinové ze zemí velmi vzdálených; v Iliadě jako by se kolem Troje shlukl celý tehdy známý svět. Obdobně je tomu i v poesii srbochorvatské nebo novořecké; za vlast bojuje Hektor i Byrhnoth v anglosaském epose o Maldonu (Bowra, Heroic, str. 112). ,,Má země je můj život, má země je má duše'' říká hrdina z Uzbekistanu (Bowra, uv. spis, str. 111). Ale v R jsou tyto děje podávány častěji lokálně než v širších souvislostech. Bowra (uv. spis, str. 556) správně rozpoznal, že v epice jde spíše o hrdinství osobní, než aby se zdůrazňovala jeho potřeba pro celek. Tak i Chadwickové I, str. 80 nn. Individuum není nikdy podřízeno kolektivu! R mluví jen jednou přímo o Češích (v Jar.), o Slovanech nikdy. Jinak je řeč o ,,krajinách, vlastech, o dědinách, o bídných lidech'' apod. Vratislav (Jar) povzbuzuje své druhy, aby vytrvali, chtějí-li se označovat jako hrdinové. V LS jako by tendence platila spíše právním zvyklostem pražských ,,soudních orgánů'' než celé zemi. V Ol. je v popředí Praha spolu s bojem Oldřichovým a Jaromírovým proti Boleslavu Chrabrému, v Ben. se bojuje o záchranu kraje, v Jar. o Hostýn , Hanou, v Čest. o vládu nad středočeským územím. Záb. a do jisté míry i Jar. nelze bezpečně posoudit, neboť lokalisace první z obou písní je nadále velice sporná. Národnost, útlak jazyka, nějaké centralistické snahy nepřátelských mocností aj. nejsou předmětem písní, a to ani přímo, ani v jinotajích.
Některé válečné události nejsou líčeny nejjasněji. Máme na mysli Jar. Předně nedovedeme zatím přesně posoudit, jaký význam měly boje na Hostýně a pod Olomoucí pro celkovou tehdejší politickou a vojenskou situaci. Ponecháváme historikům, aby rozhodli s konečnou platností, zda tu byly svedeny rozhodné bitvy, které zachránily evropskou civilisaci (jak tvrdí někteří obránci) nebo zda to byla jen málo významná episoda , nebo zda se v roce 1241 neudálo na těchto místech vůbec nic, jak prohlašují odpůrci. Pravda, která jednou vysvitne, bude asi uprostřed, jak se domníval např. Palacký . V písni se jeví -- ale jen zde v RK -- sjednocení Čech a Moravy. Píseň je skládána se stanoviska ,,království'', nikoli ,,markrabství''. Plyne to z míst, jimž snad nebyla dosud věnována dostatečná pozornost. Předně verš ,,Tataré sě hnuchu v pravú stranu'' Jar. 9,25 a ovšem i 13,6 ,,naliť srážajevě straně obě''. První z obou citátů dokazuje, že nájezdníci, jak se na ně dívá pěvec z východočeského kraje přes Vysočinu, míří na Moravu a do Uher; druhý z uvedených veršů naznačuje spojení vojsk Jaroslavových a Vratislavových. Zde by se tedy dala ,,vlastenecká'' tendence vyvodit; zajímavé ovšem je, že Václav I . není ani přímo, ani nepřímo ve zpěvu zachycen. To však nic nemění na tom, že společné nebezpečí sblížilo ,,všechny vlasti''.
Jak již řečeno, velikou převahu nad povšechným označením ,,český'' (slova Morava, Slezsko nejsou doložena) mají přímo určované menší územní celky a lokality. Vladykové v LS jsou sezváni podle míst, kde bydlí, tedy podle řek, hor nebo sídlišť. V RK se dovídáme o Praze, Vyšehradu , Zhořelci, Hruboskalsku, Troskách, Hané, Olomouci, Zálabí, Miletíně; ovšem také o Polsku a Uhrách. Ale žádné ,,Česko'' nebo něco podobného. Správní celky evropské již byly ovšem pěvcům plně známy. Že právě ten domácí není uveden, svědčí nepřímo o různém autorství písní. Není tu ovšem ani nějaký separatismus, ale spíše individualismus osobní, případně územní a kmenový.
Na toto konstatování navazuje hermeneutika , zjišťující přesnější význam slov ,,vlast, krajina, země''. Rozdíl mezi prvními dvěma pojmy lze postihnout dosti těžko. Zdá se, že druhý je prvnímu podřízen potud, že ,,vlast'' se může skládat z ,,krajin'' (viz třeba Ben. 6,21, kde se říká, že Sasi táhnou od Zhořelce ,,v naše krajiny'', ač se myslí jen severovýchodní část Čech). Anebo je ,,krajina'' nazírána povšechně bez bližší specifikace, kdežto ,,vlast'' (od základu ,,val-'', lat. ,,valeo'', po rozšíření kořene ,,vlad'', tedy území obsazené, ovládané) ukazuje na obydlené sídlo, na politickou jednotku. ,,Vlast'' má v R přes dvacet dokladů, z toho jen čtyři v sing. Výmluvné svědectví výše podané argumentace! ,,Země'' je myšlena většinou jako hmotný předmět. Celé Čechy možná s některými přilehlými oblastmi měl na mysli pěvec Ol., a to na dvou místech: 6,10 a 6,12, kde se hovoří o nově nastoleném knížeti Jaromíru a radosti z vítězství, šířící se od Prahy všemi směry. Synonymem pro ,,vlasti'' jsou ,,všechny země'', jejichž ,,vrahy'' jsou Poláci v Ol. 5,19; k tomu též Jar. 13,1, kde se vojska hrnou k Olomouci ,,ze všech krajin země''. Sedmnáctkrát je však ,,země'' přibližným ekvivalentem za ,,půdu, hlínu'', a k tomu je možno ještě přidat ,,kyprú zemicu'' z Kyt. 26,16. Jak nedomyšlené se tu jeví tvrzení odpůrců, že by to mohlo ve staré češtině znamenat ,,rychlé panstvíčko''!
Válečná náplň písní RK však nedokazuje útočnost, výbojnost našich předků. Zápas, vedený s nekompromisní rozhodností, je vždy obranný. Je to trpká nutnost jako vždy v epických písních; prosvítá to z Homéra i z ruských bylin (Chadwickové II, 85). Mírový stav je vždy žádoucí, vede ke štěstí a blahobytu (,,obih'' v Jar. 7, 28, který ,,mezi lidem kvetl'', což by se o válce jistě říci nedalo). Stejné smýšlení prozradil i pěvec Lud. ,,v míru musí každý moudrý člověk (státník) čekat válku'' a připravovat se na ni branným cvičením. Každy dobrý voják je jak bojovník, tak i -- pacifista.