Přejděme nejdříve k hlavním námitkám, protože jsou částečně nové a mohly by být nebezpečné -- nikoli Rukopisům, ale současné informovanosti širších kruhů vzdělanců. Podle K. Krejčího, který své názory osvětlil na několika již citovaných místech, snaží se R podat ideální obraz osvíceného vladaře ve shodě s literaturou hlavně osmnáctého století; text prý jeví tendence republikánské, ba demokratické. Zhruba v témž smyslu je psána též úvaha V. Procházky ve Sborníku (II, str. 179 nn), obsahující rozbor právních poměrů, jak se jeví hlavně v RZ (na nějž vždy směřovaly v této souvislosti nejprudší útoky). Skutečný stav věcí u starých Čechů byl prý zcela jiný. I někteří obránci však mluví o demokratičnosti R, jak se dovídáme třebas i z citovaného Procházkova článku (str. 194).
Už jsme řekli na jiném místě, že historická věrnost R není pro posouzení ,,pravosti'' směrodatná, ba že některé anachronismy neb omyly, i kdyby byly prokázány, lze obrátit spíše proti odpůrcům, neboť každý orální pěvec idealisuje své postavy a líčí společenské poměry tak, aby to vyhovovalo duchu a tendencím, jez do svého díla vkládá.
Předmětem našeho zkoumání je v těchto odstavcích estetická a etická stránka R, nikoli aspekt sociologický. Ale přesto připojujeme několik slov úvodem k domnělé ,,demokratičnosti'' R, vycházejíce z argumentů spíše filologických.
Demokracie značí, jak každý ví, vládu lidu. Známá definice Lincolnova (je to však spíše aforismus) říká, že je to ,,vláda lidu lidem (instrumentál!) pro lid''. Ale tento překlad je chybný, neboť neurčuje obsah pojmu ,,lid''. Snazší postavení mají jazyky, v nichž ,,populus, people, peuple, popolo'' znamená též ,,národ'', a tohoto výrazu mělo být užito ve výše citovaném výměru amerického státníka. Neboť: kdo patří k ,,lidu'' a kdo nikoli? Mohlo by tu vzniknout nebezpečí, že národ nebude řízen demo-kraty, ale dem-agógy (v pejorativním smyslu slova).
Tento zdánlivě odbočující exkurs nás přivedl k jádru některých otázek, jež si pro R klademe, zvláště pro řešení dilematu: monarchie -- aristokracie -- oligarchie nebo demokracie? Výraz ,,člověk'' je ve slovanských jazycích bez plurálu, neboť ten je vyjadřován od základu ,,lud'', tedy v R buď ,,lud'' v sing. nebo ,,ludie'' v plur. Podle Machka je plurál starší. V RZ toto slovo vůbec není, v RK asi dvacetkrát s přibližně shodnými počty sing. i plur., ale devatenáctkrát z těchto případů jen v textech mladších, jen jednou je ,,lud'' v Čest. Kromě toho je ovšem možné připomenout některé ekvivalenty pro danou situaci: chlapi, chasa, vojni, čeleď, ženy, děvy atd.
,,Lid'' je v R chápán všeobecně, takže nezáleží na sociálních rozdílech (ves lud, luda mnoho, lud sbierati, uvádieše biedu na lud, dobří ludie, kmetští = vesničtí ludie, ludie křestěnští). Někdy jsou tu ovšem různá vymezení, jako ,,lud branný''. Výrazy pro různé náčelníky (toto slovo pochopitelně chybí, natož pak jiné novější nebo převzaté výrazy jako třeba ,,pohlavár'' apod.) jsou v R dosti početné, u ,,padělatele'' překvapující: kněz (tj. vladař), knieni, kněžna (dcera obou), voj(e)voda, lech, kmet, vladyka, zaměnín, starosta, pán, paní + deriváty. Zde nám ovšem jde hlavně o jejich poměr k ,,lidu'' nebo ,,lidem''. Uvidíme, že tyto vztahy nejsou řízeny žádnou -kracií nebo -archií, ale že politické zřízení, jak je vystihují pěvci R ve shodě s kteroukoli ústní epikou všech národů i světadílů, je patriarchální; to je asi nejvhodnější výraz pro poměr nikoli ,,vrstev'' nebo dokonce ,,tříd'', ale vedoucích osobností k ,,člověkům'', tedy lidem. Taková ideální forma vlády není ani osvícenská, ani romantická, ani jakákoli jiná. Je všelidská, všesvětová. Protože jsme již častokrát poukázali na myšlenkový universalismus (přesto, že je někdy líčen jakýsi dětský věk národa), zapadá politická, sociální nebo právní složka R přesně do celkového schematu.
Tím není řečeno, že by poměr ,,vyšších'' k ,,nižším'' byl v R vždy zcela totožný. Nebeský (ČČM 27, 1853, sv. 1, str. 383, pozn. 32) právem ukázal, že v Záb. a v Čest. (a ovšem i v LS) jsou ,,páni'' primi inter pares, kdežto v Ben. již svolává feudál ,,kmetské ludi'' proti nepříteli; scházejí se ,,v hromadu'' a jdou do boje pod svým ,,vyprostitelem''. Totéž vidíme v Ol., kde je zřetelně rozlišena dvojice vůdců (Oldřich a Výhoň Dub) od mužstva, a to se opět různí od ,,chlapů'', kteří mají v pochvách břitké nože, tedy nikoli snad meče; v Jar. pak ,,ve všech zemích ustavičně sbírají lid'', rozumí se, že podmětem, arci nevyjádřeným, jsou náčelníci. Pokud jde o RZ, lze se odvolat na Proppa, Russkij ... str. 30 nn. Rodové zřízaní je nahrazováno něčím novým, nevykrystalisovaným; je tu přechod k výraznějšímu patriarchátu , jak to lze vidět, i když ,,mezi slovy'' v projevu Chrudošově i v řečech sněmovníků. Sem spadá i ztracená část LS, která líčila patrně počátek Přemyslova rodu, v němž přetrvávalo stařešinské právo jako pozůstatek bývalých poměrů.
Ostatně je bratrský (slova ,,bratř, bratřie, bratr, bratřiek, bratrský'' se vyskytují v R více než dvacetkrát a nejde vždy jen o pokrevní příbuzné) poměr mezi vůdcem a družinníky, ba snad i mezi ním a ,,lidem'' plně odůvodněn situacemi, jež jsou v písních líčeny. Nepřátelskými vpády trpěly všechny ,,vrstvy'' obyvatelstva, je-li možno vůbec aspoň pro nejstarší dobu mluvit o větších společenských rozdílech. Vetřelci ohrožovali obyvatelstvo ve vsích, podhradích, a pokud již byla založena města, i tam více než v opevněných hradištích, později hradech. Proto se ,,lid'' shromažďoval pod vedením ,,kněze'' nebo vladyky zcela spontánně. Zvlášť dobře je to vidět v Čest. a v Benm kde se mluví o spálených chýších, loupení dobytka, ba i zlata a stříbra, prostě všeho, co bylo ,,plzno'', tj. užitečné, bohaté, prospěšné. O shodných zájmech feudála i lidu mluví právem Bowra, Heroic, str. 476 nn. S rozvinutím společnosti, v časech většího klidu nebo naopak povšechné anarchie se tato pospolitost ,,pánů'' s prostými lidmi ovšem vytrácí. Tento vývoj se projevuje i v orální poesii , jejíž poslední stadium se vyznačuje drsným humorem, drastičností (Bowra, uv. spis, str. 493 nn). Tu se již ukazují rozpory, jež je možno zváti třídními (Jánošík atd., totéž v literatuře ruské a balkánské). Posledním stupněm je proletářská epika. V R z toho všeho nenalézáme sebemenší náznak. Lyrika RK se ovšem posunuje k lidovosti; v dívčích osobách, jež zde projevují milostné city, lze sotva vidět aristokratky. Ze slov ve Skř. ,,otvedechu'' zmilitka u kamenný hrádek plyne jen zoufalé konstatování skutečnosti bez náběhu k sebeslabšímu odporu k vládci oné pevnůstky. Jinoch je patrně uvězněn pro nějaký přečin, možná pro krveprolití, jehož se dopustil u vladyky Sbyhoně. Myšlenku o sounáležitosti aspoň některých lyrických písní nelze bezvýhradně odmítat.
Vládce nebo vůdce je postaven nad ostatní ani ne tak svým rodem nebo dědickým právem jako spíše svými válečnými -- bojovými vlastnostmi a mravní autoritou. Trochu zvláštní je poměr Libušin ke kmenovým náčelníkům. Zde doporučujeme Ivanova (Tajemství... str. 274 nn), kde nacházíme první předzvěst budoucích nutných postupů k plnému osvětlení ,,záhad'' R. Krokova dcera není hlavou státu, ale kněžnou a věštkyní na Vyšehradě , je jakýmsi ,,arbitrem'', viz i Zprávy 1937, č. 5-6, str. 6. Působí tedy v kultovním středisku, v jakési amfiktyonii. I když LS mluví o její vládě , na niž dívčí ruka nestačí, a o tom, že už nebude ,,súditi svády'', je rozhodnutí dáno plně do pravomoci ,,slavného'' nebo ,,sborného'' sněmu. Zdá se téměř, že Libuše v závěru písně již se scény ustupuje.
Ideální obraz vůdčí osobnosti, jak je stereotypně načrtáván ve všech orálních epikách, jsme již nastínili. Je rázně a úplně, ale co nejstručněji vystižen v Lud.: ,,kněz slavný, bohatý, dobrý''. Tehdy se nikdo neptal, jakým způsobem byl získán majetek. Ten nebyl krádeží, ale předností (Homérovo epitheton ,,afneios''), neboť se na něm živilo mnoho lidí.
Třídní rozdíly tedy, lze-li o nich vůbec mluvit, jsou zastřeny. Vidíme ovšem na scenerii odlišnost Záb., Čest. a ovšem RZ od mladších písní; jen v těchto čteme o chýších, sadech, polích atd. (Václavek, uv. spis, str. 29), kdežto v onech zpěvech jsou jmenovány jen hlavní osoby a jejich ,,mužie'' nebo ,,muži''. V Ol. se potkáváme s výrazem ,,chlap'', který snad značil původně osobu nesvobodnou, ale původní význam je tu již zrušen nebo aspoň oslaben. ,,Lud.'', jenž se slovně odvozuje od kořene ,,lu-'' (řecké ,,lyó'' = uvolňuji, byl ovšem svobodný, i když třeba nějak závislý.
Ptáme se na tzv. sociální cit R a našeho žánru vůbec. Odpovídáme, že je i není. Individualismus nebo nátěr dobrodružnosti (ten jev pozdějších rytířských básních a románech hlavním motivem) budil jistě zájem posluchačů na prvním místě, ale vlast, společnost, kolektiv, tedy ,,lid'' je vždy plně respektován. Viz Žirmunského, O hrdinském ... str. 19. Nyní chápeme ,,umělou'' tendenci RZ: truchlící Vltava , soustředění děje na pražský Vyšehrad, pozvání zástupců všech krajů, reminiscence na praotce Čecha, starý rod Popelův. ,,Rodní bratři'', kteří se tu sváří, jsou míněni jako výstražný příklad. Chrudoš je od Otavy, Staglav od Radbuzy; tím chce pěvec doporučit nutnost sjednocení země, k němuž pak došlo podle ztracené části LS; a to ani nemluvíme o polemice proti odchylnému právu německému. Je tu tedy opět chápán ,,národ'' (toto slovo je v LS doloženo a znamená, jak už víme, všechny jedince bez rozdílu) jako nedílný celek. O kladném poměru předáků k ,,lidu'' vydává svědectví ovšem hlavně Čest., v němž se mluví o tom, jak Čestmír poslal válečnou kořist poškozencům. Nezištnost a štědrost vůdců je zdůrazňována i v ruské literatuře našeho žánru (Gusev, str. 232 a Lichačov, Člověk... str. 48). Do téže povahové kategorie patří též Vojmír , kupující od pastýře jalovici se značnou ztrátou pro sebe. I jinde si počínají vůdcové ,,demokraticky'', ač by se věc dala vysvětliti také epickým vystavením hlavních osobností do nezávislého popředí. Nikdo nenosí Zábojovi varyto, nikdo nepodává Čestmírovi zbroj a zbraně a Sbyhoň by snad byl otevřel svému přemožiteli vchod do svého hradu osobně. Hodovníci v Lud. se buď obsluhují sami, anebo jsou jídla s nápoji nošena nejmenovanými číšníky. To pokládá pěvec za samozřejmost, jak vyplývá též z užití bezpodmětných vět. Autorita vůdců je ovšem neotřesitelná. Proto říkají bojovníci v Ol., že uposlechnou svých náčelníků, ať je povedou k útoku, do stran nebo dokonce nazad. Jinde prosvítá radost všeho obyvatelstva nad osvobozením (Haná po ústupu Tatarů, Praha po zahnání Poláků, totéž i v Ben. a Záb.). Naprostá poslušnost se předpokládá; turnaj, jejž vyhlašuje kněz zálabský, je bez průtahů uspořádán (Květ, str. 121); nejinak i v ostatních písních. Poslušnost je ctností tak samozřejmou, jako je zrada a věrolomnost největší neřestí. Tento ideální poměr vévody k družině je daleko starší než domnělé osvícenství, ba nevzniklo ani teprve z iniciativy křesťanství, jak se někdy tvrdilo; právem polemisují proti takovým názorům Chadwickové (I, str. 74 v souvislosti s Beowulfem i s Odysseou ). Hlavní hrdina se trochu vytrácí z kolektivu v Ben. (Květ, str. 80). V Jar. se projevuje střídání aktivity předáků a lidu (Květ, str. 94 nn).
Po stavovské stránce rozeznávají pěvci většinou jen vůdce a vojáky, ale zmínky jsou též o pastýřích a rolnících. Ani slovo tu nepadá o kupcích nebo řemeslnících. I to je důkazem starobylosti. Zastoupeni jsou ovšem, i když v malé míře, též pěvci, patřící rovněž k družině, resp. k feudálovu dvoru. Kromě Zábojovy invektivy proti Luďkovi nenacházíme zmínky o nejnižším stavu, tedy otrocích (rob, parob, rab? Druhý výraz je zde doložen. O jejich snesitelném postavení u Slovanů viz Adámka, Zprávy 1949, str. 7 nn).
Shodně s vrstvením společnosti v národě nebo ,,státě'', se stejnou důsledností jsou v R podány též vzájemné vztahy v rodech a v rodinách. Tato všeobecná důslednost v komposici skladeb by měla sama stačit k dokladu pravosti nebo aspoň vysoké ceny písní a jejich promyšlenosti domnělým padělatelem. Úcta k předkům nebo k zakladatelům rodu je samozřejmá a našemu žánru v celosvětovém nazírání společná. Odtud termíny: ,,ot'' pro větší společnst, možná pro celý kmen; ,,otec'' pro rodinu, ,,otčík'' pro citové projevy osiřelé dívky (Op.). v těchto spojitostech viz hlavně LS a Lud. (rod Tetvy Popelův a Sděslav , jenž se chlubí svými předky). Spory mezi rody jsou vyhrazeny epice germánské. Zeměpisná poloha, ustavičné ohrožování našich zemí vnějšími nepřáteli a snad i smiřlivější povaha bránila v R takovým thematům (viz Štúra s paralelami u jiných Slovanů, uv. spis str. 52 nn). Také rodiny držely pevně při sobě. Vidíme to v Lud. (kněz -- knieni -- kněžna) i v Op., kde nalézáme pořadí rodinných příslušníků podle patriarchálního režimu: otec -- matka -- bratr -- sestra -- junoša (Adámek, Zprávy 1950, str. 7). Ale nesmíme tu hledat stopy sentimentálnosti. Osiřelí synové v episodě na počátku Záb. měli být doporučeni mužské ochraně, která by k nim hovořila ,,oteckými slovy''. Tedy nic o matce, o rodině! Věc souvisí ovšem i s náboženstvím, o němž se mluví v písni dále, a to spíše v kladném smyslu. Autorita matčina se projevuje teprve v mladších textech (Jah. ,,chovej sě junoší'', napomínání dceři). Podle Staigra jsou řečtí hrdinové po této stránce téněř bezohlednými anarchisty. Vzdálenou analogii k tomuto poměru mužů k ženám a dětem by snad bylo možno vidět v Čest., kde se Vojmír ani slovem neloučí se svou dcerou (nejmenovanou!). Ani o rodině Jaromírově, Oldřichově, Výhoňově , Benešově, Jaroslavově a Vratislavově se nic nedovídáme, o Zábojovi a starších zpěvech ani nemluvě. ,,Svoji ke svým''. Proto zasedají v Lud. mužové s muži, knieni s urozenými dámami, Ludiše s dívkami.
Nyní ještě o některých dílčích -- specifických vlastnostech jednajících osob. I zde bychom mohli citovat množství analogií s jinými eposy a písněmi a dovolávat se svědectví starých autorů o Slovanech.
Staří Čechové se měli co ohánět. R podávají výhledy do kácení lesů v RZ, pastevectví v RZ, Ol., Čest., do polnohospodářství (Jar., Žez.), zahradničení (Žez., Skř.) i domácích prací (Kyt.). Ale nepíšeme tu pojednání z kulturní historie, ale úvahu o etické stránce R. Proto si všimněme, že byla ceněna statečnost při lovu (Sděslav se chlubí, že jeho praděd zabil divokého tura, ve Sbyh. se jinoch vydává za člověka, který se takovým zaměstnáním živí, Čestmír má štít se dvěma kančími zuby, v Jar. je přirovnání útočícího hrdiny s poraněným lvem atd.). Naopak se projevuje kladný vztah, ba láska ke zvířatům neškodným nebo domácím. Proto je tak často užíváno ptáků jako poslů (v pěvcově obraznosti), proto je holubí pár odedávna symbolem zamilovanosti, vlaštovka má v LS epitheton ,,družná'' a jinoch v Jah. měl jistě v oblibě svého ,,koníčka bílého jako snížek''. To vše se shoduje se zprávami o starých Slovanech, třeba s arabským textem o tom, že staří Slované chovali špačky (špaky), možná že i v dřevěných budkách jako dnes. Germáni takový zvyk neměli a ještě i dnešní Němci k němu projevují odpor (svědectví Jeroma Klapky aj.).
Lyrika RK, jak již bylo řečeno, je duchem téměř shodná s novějšími českými, moravskými, slovenskými a vůbec slovanskými lidovými písněmi. Gusev (str. 277) právem hovoří o tom, že se hlavně v úvodu zhusta líčí nějaká ,,neustálá, vážná, ne však nadměrná práce'', k níž přistupuje ,,estetika svátečnosti''. My dodáváme, že je do této scenerie dosazeno vyjádření myšlenek nebo citů. Proto předchází před vlastním obsahem písně úvod, v němž spěchá dívka pro vodu (Kyt.), do lesa ke sbírání jahod (Jah.) a proto pleje konopí (Skř.).