Ani řešení této otázky a složky ,,éthosu'' R není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Předně je nutno ostře oddělit epiku od lyriky. Důležité je, že v prvně jmenovaném žánru není láska nikdy hybným momentem; Sbyh. je romance a patří stylově jinam. V Homérovi , ve slovanské epice i v germánské milostné vztahy v přísném smyslu slova vůbec chybějí. Buď nacházíme ctihodná manželství anebo -- nebojme se to říci -- ukájení fysiologických potřeb. O tom Propp, Russkij..., str. 111. Starý epos nezná ani nevěru (týž autor, str. 118).
Pokud se v epice R vyskytují ženy, zachovává k nim jejich okolí (resp. pěvec) vztah nadmíru korektní. Jeví se to již tím, že nikdy nejsou samy. Libuše vystupuje spolu se dvěma ,,rozumnými děvami'', je ve slavnostním bílém oděvu, vyjadřujícím nevinnost; sněmovníci ji vítají s uctivou úklonou. Myslím, že není třeba se uchylovat k jinému výkladu slov ,,klaněchu sě'', která bývají chápána též ve významu ,,sklonili se'' (sněmovníci) k tichému rokování, aby je nebylo slyšet. Také Kublajevnu provází ženská obsluha i mužský průvod, Ludiše má kolem sebe příslušnice téže nebo blízké společenské ,,vrstvy'', Vojmírovna jde zpět na svůj hrad ,,s kořistí'' a jistě ne sama, i když asi jako velitelka. Ludiše je, dá-li se to tak říci, dílčí pořadatelkou turnaje; její lásku k Luborovi bychom mohli leda romanticky vykonstruovat, Přímo do děje tyto ženy nezasahují (až snad na Libuši, ale při předpokládaném pokračování písně, jak ji známe z jiných pověstí, se ztrácí i ona).
Zprávy o milostném a rodinném životě u starých Slovanů jsou značně různorodé a vzájemně si leckdy odporují. Ani zde nebudeme bádat ve faktografických údajích a zkoumat jejich spolehlivost; stačí nám, že podle některých autorů, arci spíše těch, kteří ve svých spisech uplatňovali nekompromisní a bojovné křesťanství (třeba v Životech Konstantinově a Metodějově, Kosmas a další), žili pohanští Slované v pohlavní promiskuitě a v mnohoženství. Ale jiná svědectví poukazují na vysokou morálku, spořádané rodinné svazky, které trvají až za hrob. Důležité jsou i zprávy, že cizoložství bývalo trestáno velmi drasticky, někdy i smrtí. Také slova ,,svatba'' nebo ,,nevěsta'' ukazují při etymologickém výkladu na pevnost i zákonnost manželských svazků. O tom všem pěkně Adámek, Zprávy 1949, str. 7 nn. Pravda byla snad někde uprostřed. Z R bychom mohli vyslovit obě stanoviska, přihlížejíce ovšem k časovému rozpětí starších a mladších částí kodexů. Záboj se příkře staví proti jednoženství, ba jde ještě nad orientální harémy, nad komplikovanou domácností třeba Samovu , neboť mluví nezakrytě o ,,lubicích'', tedy milenkách nebo snad ,,favoritkách''. Také není v R nikdy ani zmínky o nějakých legalisujících svatebních obřadech, ať pohanských nebo křesťanských. Takovéto neetické nazírání v nejstarší písni RK se jistě nesetkává s naším souhlasem, ale pro ,,pravost'' textu je to potvrzení tím pádnější. Kromě toho lze Zábojovi i pěvci přiznat i ,,polehčující okolnosti''. Zdá se, že polygamie existovala spíše u jednotlivců velmi zámožných a snad tu spolu působila též epická tradice, staromilství pěvců. Obdobný jev popisují Chadwickové II, 519 ze staroindické literatury: nevěsta se stala postupně ženou pěti bratří, neboť ,,následovali cestu, jíž se brali naši předkové''. To by ovšem bylo mnohomužství.
V lyrice RK se láska jeví jako v lidové písni vůbec. Četl jsem někde vtipný výrok, že tam je tento vztah předváděn universálně. Skládá se prý z citu (a z duševních vlastností vůbec, tedy i z rozumu), z duše a z těla. První složka chybí antice, druhá realismu nebo naturalismu, třetí romantismu. Písním v závěru RK je však společné všecko. Nebeský (ČČM 27, 1853, sv. 1, str. 133 nn) právem upozornil, že městská pseudokulturní zkaženost zde zcela chybí, že lyrika RK je velmi ušlechtilá. Je ovšem co do milostné stránky zcela spontánní. Takový cit projevují ,,všecky děvy'' v Jel., litujíce smrti jinocha, jenž zřejmě byl, jak by se dnes řeklo, jejich ideálem; dívka jednou zamilovaná zůstává věrnou i přes případné zklamání (Róže, Op., Skř.), tedy i když zůstává láska neopětovanou nebo nenaplněnou z jakýchkoli důvodů; není tu sebemenší náznak, že by si ,,mohla hledat štěstí jinde''. Ostatně by byla věrolomnost i zde hříchem velmi těžkým, ať už před manželstvím nebo v něm. Tak i v eposech jiných národů: viz třeba v Homérovi trojice Menelaos - Paris - Helena nebo Agamemnon - Aigisthos - Klytaimnestra . Násilný únos, provedený ,,vilným Sbyhoněm'' je ovšem pěvcem odsouzen a skutečným dívčiným milencem krutě potrestán. Píseň, jak uvidíme, se stala modelem obdobných novějších balad nebo romancí . Někdy přijde jinoch ještě včas a dívku zachrání (jako v RK); ta se však v jiných versích vrací až po letech ze zajetí, třeba s dětmi, nalézá své příbuzné atd.
Obránci R mnohdy ukazovali na to, že sex je v literatuře 19. století tabuován, kdežto v našich textech se projevuje v tomto směru odvážná upřímnost. Skutečně se lidová lyrika liší v tomto ohledu od umělé; novodobé písemnictví si ovšem leckdy bohatě nahrazuje dlouholetý půst. Výjimky na té i oné straně však jsou. Pěvci všech dob i národů se intimnostem nevyhýbají, ale přednášejí je s plným uplatněním jazykové tlumivosti, užívajíce eufemismů , opisů, jako ,,spáti s...'', ,,rozvázat pás'', nebo ,,spojiti se'' atd. První z obou obratů je i ve Sbyh., kde se říká, že ,,děva spávala s milencem na jednom lůžku'' (jako holubice s holoubkem na jedné větvi). Snad i verš v Jah. ,,laskáchom sě, milováchom'' vyjadřuje totéž. Dívky jsou prosty jakékoli pruderie a dávají svou touhu nezakrytě najevo (Kyt., Róže ., Žez., Jah., Skř., ano i Op.). Tedy žádný romantismus nebo preromantismus , ale analogie s cudnou, ale přece ke vdavkám se připravující Nausikaou z Odysseje .
Pěvec nemoralisuje, ale také se v ničem nevkusně nepřehrabává. Mám na mysli popis úboru tatarské princezny, která ,,Hrdlo, ňadra rozhalena jmieše, věnčena kameniem i perlami.'' Jako šlo Němcům, kteří ji zákeřně přepadli a zavraždili, jen o ty šperky, tak i pěvec nemá jiný úmysl než popsat cizí kroj, od domácího velmi odlišný, a podepřít další děj vhodným motivem.