předchozí kapitola rejstřík následující kapitola

20.1 Shody domnělé

Jakousi průpravu k této kapitole nám dodali nejstarší a nejnovější odpůrci R spolu s jejich obránci. Oni, jak známo, dokazovali z nejrůznějších předloh, pokud spatřily světlo světa před rokem 1817, že padělatel z nich čerpal a že mnohá místa napodobil, ba i doslovně přepsal; tito upozorňovali na shody nebo obdoby našich textů s myšlenkami nebo formálními prvky obdobného žánru, tedy hlavně folkloru. 

Hlavní chybou a hrubým prohřeškem na estetickém  porozumění textu a tím i na vědeckém přístupu k němu bylo, že nebyl zkoumán duch, ale jen formální stránka těchto paralel. Nepřátelé R (nebojme se tohoto výrazu, neboť můžeme své oponenty klidně tak nazvat) použili všeho, co měli po ruce: od Homéra  po Hanku  a Lindu, od Miltona po soudobé časopisy, od Ossiana  po vojenské povely. Ocitujeme však zlatá slova Šaldova  (U Lehára, str. 117): ,,Autor se rozdrtil na mozaikový  prach vět nebo veršů, ke kterým se pracně snášely podoby a obdoby z jeho předchůdců nebo vrstevníků a `vpliv' byl prokázán mimo každou pochybu. Takovým mozaikovým způsobem je možno snad dláždit chodník, ale ne pojmout a promyslit básníka a tvůrce rozkřídlení třebas i sebeskrovnějšího a sebenepatrnějšího.'' Téměř bych se dohadoval, že měl Š. na mysli Hanku (sám byl ovšem vždy odpůrcem pravosti R), mluvil-li o básníku ,,skrovného rozkřídlení''. Nesmí se též zapomínat, že vtělit třeba do lidového nebo orálního námětu ať lyrického nebo epického novou náplň je velmi nesnadné a že takovou schopnost Hanka nebo Linda jistě neměli. Nedařilo se to ani Čelakovskému,  jehož Ohlasy někdy působí dojmem takových dosti suchých parafrází, ač dobře míněných, autorem také za původní tvorbu nikdy nevydávaných. Erbenova  Kytice a Zeyerovy  Obnovené obrazy tu stojí umělecky značně výše, ale třeba Vergiliova  Aeneis je leckdy kritisována plným právem, neboť epický žánr básníkovi ,,neseděl''. Že tu ani Hanka , dobrý filolog, nadšený buditel a schopný vydavatel, ale jen průměrný původní tvůrce, takové schopnosti neměl je nabíledni a bylo již mnohokrát dokázáno. A také duch doby byl zcela jiný. Už Nebeský (ČČM 27, 1853, sv. 1, str. 337) zdůraznil racionální kosmopolitismus 18. a začínajícího 19.století a ještě Palacký  snad až příliš přísně odsuzoval Ossiana (Nebeský, str. 343). Že styl  R není ani osvícenský, ani romanotickosentimentální, zdůraznili jsme zde i my příliš často.

Po svém zvyku se řízně a rázně vypořádal s ,,lovci paralel'' Žunkovič , který snad nebyl odborníkem ve vědách na řešení našich otázek přímo účastných, ale měl dar, jenž je pohříchu mnoha učencům -- aspoň v našich zde řešených problémech - - odepřen: myslil nestranně, svérázně, ač i s hloubkou a nepokřiveným citem. Právem říká na str. 51 uv.spisu, že mluví-li sto básníků o rose, musí všichni toho slova užít! A my dodáváme, že by tu byly také příbuzné obraty, jako že se třpytí, studí, rychle mizí (jako lidské štěstí apod.), podobá se démantům atd. atd., aniž jsou autoři takových výtvorů pokládáni za plagiátory nebo falsátory. Jinde říká Ž, že i mileneckou nevěru lze v lidových písních omezit na několik základních themat. Stejně by se dalo postupovati též u jiných motivů. Tak třeba ptáci jako posli nejčastěji nosí zprávu od hocha k dívce nebo naopak (Skř.), ale jsou i jiné syžety, třeba oznámení vojínovy smrti, porážky v bitvě (na Kosově poli); přitom úloha vlaštovky v LS se zdá dost originální.

Dalším nedostatkem dosavadního pátrání o R bylo, že se tu literární věda stávala karikaturou samy sebe. Předně tu vznikaly nekonečné hádky, zda předpokládaný padělatel -- ostatně vždy anonymní -- měl nebo mohl před rokem 1817 prustudovat ten neb onen spis. S tím souvisí otázka, ke kterému dílu se mělo přistupovat přednostně, ke kterému ,,snad'' nebo ,,pravděpodobně'' nebo dokonce s výtěžky ,,evidenčních shod''. Odpůrci snesli tolik paralel, že jim obránci právem vytkli, že ,,jedna požírá druhou''. Ale hledání takových domnělých zdrojů pro R patřívalo téměř k jakémusi učeneckému bontónu. Proto si snad někteří učenci uvědomili, že méně by mohlo někdy znamenat více, a tak se soustředili raději na jeden spis nebo jednoho autora, třeba Jungmanna . Zhruba tak si počínal Komárek  ve Sborníku, uv. čl. str. 249 nn s citacemi z Jungmannova překladu z Miltonova ,,Ztraceného ráje'', ale Dolanský se ve svých knihách vrátil spíše ke staršímu způsobu polemiky.

I když přinesla obrana již několikrát výčet literárních nebo i mimoliterárních předloh, z nichž měly být R slátány, neškodí snad podat ještě jeden soupis, který je zcela určitě neúplný. S trochou ironie postupujeme bez ohledu na roztřídění literatury do jednotlivých druhů nebo typů. Hanka  tedy -- nebo některý z jeho současníků -- měl znát: nejmenovaný počet knih, líčících ideálního konstitučního nebo osvíceného vládce, Ossiana  (v ruském překladu), Kačičův  Razgovor (obě tato díla stačila Dolanskému k napsání dvou dosti rozsáhlých protirukopisných knih nebo spíše pamfletů), Hradecký rukopis, východočeské nářečí, Hájka z Libočan , Igora , Karadžiče, kyrilici, Milion Marca Pola, Tassa, Kirše Danilova, Miltona, Jungmannovu  dikci, ruské byliny, Kosmase, Chateubrianda, Beckovského , Leg. o sv. Prokopu, Puchmajera , Pulkavu , Legendu o sv. Dorotě , Dobrovského , Štilfílda, německé novoromantiky, Žaltář Klementinský, A. Marka , Nibelungy , stč. Tristama, Trojanskou kroniku, Alexandreidu,  Hankovu lyriku, jihoslovanskou epiku, Carnovu, Crugera, Homéra , časopis Hlasatel, německé nadávky, mariánskou píseň ,,Hvězdo mořská'', Pubičku , J. Nejedlého , Vergilia , Smotrického , Schillera, nejmenované básníky píšící adonským  veršem, V. A. Svobodu , Dalimila , latinskou bibli (vč. Starého zákona), Hankovu  prózu, Mater verborum  (?), Tkadlečka, Kalajdoviče , Horatia , rakouské vojenské povely, Denise  (1791), Pelcla , Bürgra , Clausewitze , Lindu , csl. spisy, ruské lidové písně (Čulkova aj.), Klicperu , Husa , nár. písně české, moravské a slovenské, Katonovy mravní průpovědi (stč.), Herda, různé latinské texty z Čech. K tomu přistupují ještě spisy a mapy, které jsou uváděny snad teprve Ivanovem  a ve Sborníku při řešení problému Jižní brány do Pražského Hradu. Jde tedy o více než sedmdesát různých předloh a zbývá jen otázka, zda je měl mystifikátor všechny v hlavě nebo před sebou na stole, střídavě do nich nahlížeje a manipuluje přitom se starým pergamenem a různými barvami nebo inkousty, jejichž podstatu se, jak se zdá, dosud nepodařilo zjistit.

Ve sborníku uvedl Komárek  v citovaném článku na str. 248 nn shodná místa (někdy bychom měli spíše říci, že shodné výrazy) v R a v Jungmannových  překladech Ztraceného ráje i Chateaubriandovy  Ataly a označuje shody za ,,velmi přesvědčivé'' a ,,plným právem zdůrazněné''. K. očísloval tyto paralely od 1) do 56). Je však lépe je roztřídit, a to provádíme takto: a) shody běžné, obecné a tudíž neprůkazné, jaké lze shledat kdekoli a kdykoli, b) tak odlehlé, že se analogie, blízkost logická neb formální vytrácí, c) vážnější případy, jež je nutno blíže osvětlit a d) místa, která je třeba číst nebo vykládat jinak. Stěží lze někoho přesvědčit, že ,,těžcí meči po bocéch jim visá'' je vzato z literární předlohy, která říká, že ,,po boce mu visel meč'' (kde jinde?). Naopak pokládám za velmi rozdílné věty ,,uderily zvuky bubnóv'' (Komárek chybně ,,udeřily'') a ,,strážce udeří v troubu'' (je to přec nástroj dechový!). Příklady ze skupiny c) jsme skoro všecky osvětlili v Rozboru , a proto se nebudeme opakovat. Pod d) řadím sporné čtení v Jel., kde je nutno se přiklonit k variantě ,,těžkým mlatem'', nikoli ,,tiežným''. A tak spojujeme naši skupinu a) s Komárkovými doklady č. 1, 2, 3, 4, 5, 6, 12, 24, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 46, 47, 51, 53 a 56. Pod b) by patřila čísla 7, 8, 10, 11, 14, 16, 17, 21, 25, 40, 41, 42, 43, 44, 48 a 55, a pod c) č. 9, 15, 28, 29, 20, 22, 23, 39, 45, 50, 52 a 54.

Za nešťastné považuji též obě knihy Dolanského, jež budeme dále označovat ,,K'' (Kačič) a ,,O''(Ossian). První z obou je užitečnější, neboť jugoslávský autor byl své národní orální poesii tak blízek, že někdy jen velmi zkušený znalec by mohl určit, zda ta neb ona píseň z ,,Razgovoru'' je umělá nebo ne. Zato Ossiana  jako přímý vzor pro domnělého padělatele je nutno zcela odmítnout. Bylo již často zdůrazněno, že z parafrází Macphersonových  (nejde tu o falsum, ale o volný přepis skutečných skotských zpěvů) vane novodobý romantismus , sentimentalismus  vydavatelův nebo upravovatelův subjektivismus a citová erotika, nehledě k patetické dikci, plné novodobých tropů  sice smělých a pěkných, ale orálnímu žánru naprosto cizích. Stačí zběžně pročíst naše úvahy o metafoře , metonymii  a symbolech v R, aby rozdíl ihned jasně vysvitl: dominantou těchto básnických ozdob v R je vjem, ať už zrakový, sluchový nebo vnitřní -- citový, kdežto v Macphersonovi je to představa. Jako ukázku obratů, jichž jsou v O. stovky, nabízíme jen několik výpisků z ,,Fingala'' podle překladu R. Jachmanna , Lipsko 1924 (Reclamova biblioteka). Jsou to vždy obrazy, přirovnání  atd. v R naprosto nedoložitelné ani přímo, ani v zestručnělých opisech. Tak třeba ,,jinoch s hrudí sněhu: bledé obličeje duchů; plamen smrti; hrdina = pilíř temnoty; vlny jejích ňader, která svítila z jejího šatu jako měsíc, zdvíhající svůj srpek z temnot; chmurné větry zpívají v tvých vlasech; slabé hlasy smrti; úbor mrtvého hrdiny jako kupa mraků; národ klesá do hrobu; můj meč nikomu neustoupí; krev teče z hrdiny supějícího jako pramen ze skály; první ze smrtelných lidí; vstaňte, větry! Synu, miluji tě jako sám sebe; dívka zdobená světlem krásy; její srdce bylo domem pýchy; milovala sluneční paprsek svého mládí; hrdina ... Cuculinova hruď je sídlo spravedlnosti; on je přítel mých tajných myšlenek; hledal smrt na bitevním poli; písně jsou jako vzácná rosa jitřní na zeleném pahorku; byla naladěna chvějící se harfa radosti; její kroky byly zvučným zpěvem; bouře jsou v jeho duši; hrdina = bouře (plurál!) jeho kraje; dal svůj meč její skráni''. Hrdinu, jejž Fingal neboCuculin sám zabil, nazývá záhubce nešťastným! Při líčení takových vítězných soubojů jsou ovšem výrazy nebo sousloví, které lze najít i v R, ale duch takových projevů, jak vidno, je zcela jiný.

Aby se náš výběr nezdál jednostranný, připojujeme ještě několik citátů z Dolanského O.: zbraně se utkávají a narážejí na sebe se strašným třeskem; meč se blýskal smrtonosnými údery; zvuk jeho hlasu otřásá chlumy; podoba býčka roznítila v nich vztek; smrt se objevovala na ostří jejich mečů; tato přednost (bělostné jalůvky) roznítila proti mně zuřivost; sekyra prolétá od dubu k dubu; harfy rozlévají zvuky veselí; klenby se ozývají souhlasnými zvuky písní; naše meče upouštěly od smrtelných úderů; modrá mlha skrývá ... válečníky; hlas dívky nemá prozpěvovati o trápení srdce; tvá léta nevlila do tebe dosud tolik mužnosti; tisíce rozzuřených stínů vyrvává stromy. K povšimnutí je zejména ustavičná záměna ,,abstractum pro concreto''. Poslední příklad anebo ,,Morana  sedící na ostří meče'' by nepochybně připadaly pěvcům R zcela směšnými.

Příbuznost některých motivů v K a v O s orální poesií, jak je zachycuje Dolanský, je doložitelná, ač ne tak častá, jak by si čtenář mohl při autorově badatelském svědomí myslit. Patří sem apostrofy  řek, slunce, lesů, ptačí poselství, scény sněmovní, zabití draka, neurčitost časových údajů, oslovení posluchačů ,,slyšte'' apod. To vše lze klasifikovat jako typické jevy žánru, možná jako praindoevropské dědictví. Zde mají postřehy Dolanského aspoň dokumentární cenu. Označíme tyto ,,paralely'' jako skupinu 1), do níž lze ještě zařadit únosy a záchrany dívek, gnómy , např. O28 (citace dle stránek); sedm vladyků O34, srovnání hrdinů s duby např. O33,108, dvojice přátel, z nichž jeden je jaksi vyzrálejší O123, truchlící Komal O148, varyto  proti harfě nebo lyře O153, změna milenců ve dva stromy O154, dub truchlící nad mrtvým O179 a některá místa z K, na něž přijdeme v pozdějších statích.

Do skupiny 2) zařazujeme (D. si zde počínal skoro stejně jako Komárek ) ,,paralely'', kdy se shoduje sem tam nějaké slovo nebo sousloví. Jak by mohlo být jinak, líčí-li se v O a K souboje starobylými ručními zbraněmi? Z Dol. citujeme aspoň ,nejnápadnější příklady: vaditi se K49, po zákonu K50, pogubiti K66, máchnouti K80, vésti do boje K93, haliti se K99 (tj. do bulharských šatů apod.), udeření do bubnů K103, uchvátiti K106, sekání hlav ibid., trčeti K109, obě strany K118, kopí, valiti se, meč aj passim, dřevo, kameník, slavný K127, vysoký K131, východ K134, západ K135, lepý K137, luna K138, rovný K147, sejíti se K148 nn, odolati K152, napínati luky O78, troubiti na rohy O86, lom oštěpů = přelamované štíty O88, 6(sen, sien) O89, letěti (!) O90, tvrdý O92 (ocel aj.), rozdrážděný O93, padnouti O95, vstáti O99, mlat O101, nepronikavý ibid., dým O103, otázka ,,kto'' 3147#147 O103, nositi v sobě O104, přeskočili O109, veleti ibd., houžve O109, hořeti O110 (vždy hoří něco jiného), kořist O112, třásti O113, a (odporovací) O114, vpřed a vzad O115, ot-k O119, lánie psóv O120, strachy O121, chrastí O121, braň O122, oči a uši O131, líce, ruměnec O132, bílý O133, dálný O136, bodrost O138, vrhnouti se O140, duby věnčící hory (= věnec z dubového listí!!) O140, zříti O150, holub(!) O165, spěti O168, běhati O169, tlupy O179, chlum = hum K154, vložiti kopí K155, pozdvihnouti se K156, tábor a okol = tábor , kolkol K157, prach a mlha K167, krev teče aj. K168, rozlítiti se K171, kruto K172, krev, krvavý K173, spadnout mrtev K174, klaněti se K182, sednouti ibid., vyhodit ze sedla K188,189, odnésti K189; na str. 196 vypočítal D. shodná slovesa ze Záb. skočiti (s různými prefixi), pokloniti se, rozlítiti se, uchvátiti, udeřiti, máchnouti; tězko je K199, bouřný aj. O21, zelené hory O22, iskati O28, vstáti O34, temná noc ibid., slovo-slovesa O35, vrah passim, vojín O36, pokrýti O38, stráž O39, udeří ve štít O39, trouby ibid., víti věnce O46, zelenati se ibid., proměniti se ibid., tamo(!) O47, hromy a blesky O50, zvučeti O51, dřevo = strom O53, státi nepohnutě ibid., zleva napravo O54, dcera O60, luna, shluknouti se O69, strojný O62, téci (=utíkati) O64, síla štít O67, epitheton  černý O68, luna krásná O61, jeseň O70, množství O71, bystrý O74, hustý O76, atd. Kdyby se všechny tyto výrazy vyskytovaly v obdobných nebo dokonce totožných situacích, mělo by Dolanského počínání (a vlastně i můj výše podaný výpočet) aspoň trochu smyslu. Tak třeba K156 se pozdvihla vojska nebo jízda oblehatelů (tábor); ale co říci příkladům jako v K172, kde se srovnává, že Jaroslav ,,vrazi kruto na Kublajevica '' a tureckým pašou, který ,,kruto pliva'' nebo v O38, kde je prý obrat ,,chytro pokrychu sě'' převzat podle hrdinů z O, kteří jsou ,,pokryti šedinami, mrakem, mechem'' nebo ,,krví''? D. někdy nepracuje pořádně ani dle metody, kterou si stanovil. Třeba zde mohl aspoň s trochou přesnosti citovat Jar. 10,23 a z Čest. 15,8 ,,pokrychu sě sčíty''. Pro obveselení ještě O172, kde D. napsal doslovně toto: ,,Jestliže zde (v poémě o Latmonovi) meče ,,odskakují'' a Gall ,,seskakoval'', bezpečně mohla podle toho říci česká báseň o jelenu, že ,,po vlasti poskakoval''.'' Někdy se tu zdá, že ,,padělatel'' bez Ossiana  nebo Kačiče ani mluvit neuměl.

,,Poskočme'' k třetí skupině ,,shod'', které vidí D. prostě jen ve stejnozvuku slov zcela jiných, o situaci ani nemluvě. Argumentace neuvěřitelná, neslýchaná, která by neprošla při žádné jiné takové práci a za niž by se styděl i vyspělejší školák. Ale nacházíme: od Mostara=ot Kamena Mosta K69, kmetie i vladyky = K74 (stejný rytmus, ale výrazy úplně jiné), Beneš Heřmanov  = Skenderbeg K116, bujné hlavy = bujná kopí K166, Jure = Jaroslav, pláč = ot (vy) plákati O21 = vosplakať O22, Lech (v O je to OJ!)= leši O24, různé onomatopoické výrazy O53, šlem = helm O68 ( D nepokládá tato slova jako etymologicky totožná), kaliťsja, kačaťsja = kolébati se O71, ráz ráz = předpona raz- O84, svištěti = syčeti O88, šúrem = šujij O95, dědina = dolina O103, obrětať = obětovat O118, Morni, Mornija, Morvejij = Morana  O127.

Konečně je nutno vytknout i případy, kdy mají R a KO sice jinou zásobu slov, ale kde vidí D shody thematické. Důkazy převzetí jsou asi tak podmanivá jako ve skupinách 1) až 3). Ale uveďme: Radovan  ot Kamena Mosta = knez od Kotara K68; Libušin soud = církevní koncil K70; čoban = pastýř K100; otvírání bran a vrat K101; prapor = barjak K94; plenění obsazeného území K142; seskupení vojska v Ben. = K116; popis Kublajevny K140; přepadení Kublajevny a Ludvíkovy vdovy K143; zde poznáváme, že slovní výraz originálu je jiný než u překladu, ale Hanka  ponechával ve svém převodu táž slova, pokud to bylo jen trochu možné; čekati = ždáti K149; líčení boje s puškami, šavlemi a děly K152; napíchané hlavy K157; dobývání města K158; spálené myši = rozmačkaní červi K159; lomení rukama K169; dialog  Janka s Kapistránem  = rozmluva Věstoně  s Vratislavem K161; věro i nevěro = prorado, skvrno K162; lepší čestná smrt než život v hanbě K163; pochodující vojsko K165 (zde je Hankovo  tlumočení slovo za slovem zvlášť dobře vidět; mimochodem řečeno -- D. nikdy neuvažuje o jiném falsátoru); různé možnosti pro převzetí výrazu ,,klánie, porubánie'' K168; sch. hrdina v boji = oblek Jaroslavův K171; popis hostiny a pití K183; souboje (Lud.) K187; nahánění hrůzy K190; tlučení na vrata, otevření brány K198; bagrjanovidnyj = stříbropěnný O21; stáří rodu O23; sněm +děvy v LS podobné stydlivé Malvíně aj O24,25; vzdušné ohně = plamen pravdozvěsten O26; Chrudoš  = rozhněvaný Latma, jehož srdce se plnilo zběsilostí O27; Fingal v noci nespí jako Oldřich(!) O33; vůdce před vojíny O47; srovnání boje s bouří O65; sražení hrdiny šípem O79; bolest srdce O79; horko v poledne O81; hanebná smrt zbabělce (důvody zcela jiné) O82; pochod vojska pod vůdci O85; sveřepé oči = žhavé zraky O92; hnáti se (stremitsja) za kořistí O93; obrátiti se na útěk O96; nadutý = nadmennyj O98; povely s imperativy a s vokativy O99; sejmout zbraň = visící zbraň O100; oběť bohům O101; ledovití mraci = oblaka temnyja, doždenosnyja, tučenosnyja atd. O107; vysokorostlý = vysokoměrnyj O109; krok = stopa O113; ulekli se duchové = rozhněvali se bozi; oběť jalovice = boj o býka, spor o stáda O116; dívčí krása O134; oslovení statných mužů aj. O159; stesk jinocha po dívce O164; svirěpyj = zlobný O166; nohy hbité = nogi krěpki i bystry O173; jelen = kůň atd. atd.

Přes velkou fantasii D. přece někdy resignoval (aspoň v O); Záboje ,,excerpoval'' jen asi z jedné třetiny, z Čest. vypustil popis dobývání Kruvojova  hradiště, ač zde mohl rozehrát mocné škály své obraznostl, ale i prokázat vědě dobrou službu; lyriku ponechal stranou úplně. Ubezpečuji ovšem Akademii, která spisy oba vydala, že bych dovedl napsat ještě delší knihy porovnání R s Homérem , Vergiliem  a vůbec kterýmkoli epikem, pokud by k tomu stačila moje nebo Hankova  odborná kvalifikace.

Přistupme ještě k popisu dalších svérázností v knihách Dolanského. O je tu hoden ještě větší kritiky než K, a to z nekolika důvodů. Předně je pozdějšího data. Domníváme se proto, že by na prvním spise mohlo být dosti. A dále; v r.1975 už byl pět-šest let znám Sborník, takže k němu měl autor přihlédnout. Byl by našel dosti míst, kde odpůrci od námitek upustili nebo kde vložili sporné problémy jinak. Kdyby se byl D. ,,snížil'' k literatuře obránců a kdyby byl některého navštívil (před deseti nebo patnácti lety jich bylo více než dnes), byl by se mnoha nedopatření uvaroval. Vytýkám dále, že použil starého Hanušova vydání R z roku 1911 (O str. 188, K str. 37), ač mohl a měl sledovat spíše edici Karlík-Seykorovu    nebo aspoň Flajšhansovu ; z té ovšem přebírá smutně proslulé ,,poznámky''.

Míst, kde nelze s pisatelovými argumenty souhlasit, je vedle bezvýchodných ,,paralel'' zde probraných ještě mnoho. Odkazuji na svůj strojopis ,,Nad knihou J. Dolanského Záhada Ossiana  v Rukopisech královédvorském a zelenohorském'' z r.1976, který má ovšem po ruce jen hrstka přátel R; nicméně nebudu zde opakovat omyly Dolanského tam, kde se obě strany už dříve polemicky střetly, nebo tam, kde podávám vlastní názor ať ve své citové recesi nebo v Rozboru . Uvedu zde jen nejhrubší nedopatření. O textové kritice, o hlubším zkoumání RZ a RK, ba leckdy třeba jen o základní hermeneutice  toho, co D. v našich památkách zřejmě jen zběžně pročetl, není ani řeči. Tak máme: ,,muži'' místo ,,mužie'' K41, ,,kakobych'' místo ,,kako bych'' K49, ,,se'' místo ,,sě'' K49, ,,kegde'' místo ,,kegdy'' K50, ,,na Radbuzo'' místo ,,na Radbuzě'' K55, ,,od Lubice'' místo ,,ot Lubicě'' K60, ,,po kmety'' místo ,,po kmeti'' K60, dále omyl s vokalisací slabikotvorného ,,r, l'', neboť RZ má ,,re, le'', ale Kačič ,,er, el'' K66, ,,vteréj'' místo ,,vto-'' K70, ,,mezi'' místo ,,mezu'' K76, ,,z Dobroslavska'' i ,,s Dobroslavska'' psáno bez výběru K60 (druhé je správné), též K78; ,,přěs pólnoci'' místo ,,přěs pól noci'' K97, ,,kmetští ludé'' místo ,,kmetští ludie'' K116, ,,prápor'' K155, ,,vrchu'' místo ,,vrcha'' K156, ,,pohyneme-li'' místo ,,pohynem li'' K163, ,,sražajevě'' ze souvislosti plyne, že D. nepoznal tvar, ,,ves'' i ,,veš'' bez výběru passim, ,,lesi'' (akus!) místo ,,lesy'' K201, ,,sletajú'' místo ,,sletujú'' K201. Dále v O: ,,chvrastie'' je doloženo, str. 16; tak i složeniny s ,,jaro-'', str. 16; str. 19 ,,mutiši'' m. ,,mútíši'', na str. 94 D. nezná stč. ,,lecha'', na str. 25 D. nerozumí ,,věščbám'' v LS a špatně je přepisuje, na str. 26 ,,od'' m. ,,ot'', ,,máchnú'' místo ,,máchnu'', ,,se'' místo ,,sě'', ,,utrobě'' místo ,,útrobě'' (při čtyřech verších je toho trochu mnoho), na str. 28 nezná D. stč. (j)iskati, na str, 33 ,,kam'' místo ,,kamo'', na str. 35 aj. se ,,vrah'' ve významu ,,nepřítel'' mylně vydává za rusismus, str. 36: D. neví, že gen. plur. od ,,vojen'' musí být po přechodu k o-kmenům ,,vojnóv'' a celý výklad je zmatený; na str. 40 prokazuje D. neznalost dokladů pro stč. ,,oružie'', na str 46 nejsou tvary ,,proměnie'' a ,,proměníše'' malou obměnou, ale je tu praesens proti imperfektu; na str. 55: zde píše D. ,,upěti'' místo ,,úpěti''. V dalším textu je to již správně, ale tvrdí se, že jde o výraz nedoložený! Na str. 63 dobře doložené ,,děva'' není Dolanskému ze stré češtiny známo. ,,Druhá druzě'' je běžné stč. rčení. Na str. 67 ,,jarobujný'' nevytvořil žádný falsátor, námitka je již opuštěna. str. 76: vztah mezi náspy na Hostýně  a skácenými stromy tamtéž D. nepochopil. str. 78: podivný přepis ,,vz- chlumek'' (m. správného ,,vz chlumek'') je nesrozumitelný. str. 81: ,,spěti'' bylo vždy bez námitek stejně jako ,,paguba'' n. ,,pahuba''. str. 84: D. nezná stč. význam slova ,,přieval''. Na str. 95 vidíme podivné přepisy ,,velim praskem, zachvati'', na str. 96 ,,otmétáše''. str. 100: o staročeském skloňování číslovek nemá D. ani ponětí, neboť píše ,,ščít dvé zubú'' a opakuje to ještě na str. 101. Myslil asi, že ,,dvé zubú'' je akus., že tady Č. sňal štít a dva zuby! Ze souvislosti sice plyne, že D. rozuměl místu jinak správně, ale členění do vět je chybné. Na str. 103: akusativ ,,naň'' zde není, ale ,,na něj'': Kratší forma je v RK ovšem také, ale jen jednou (Jel. 21,17). Na str. 109: ,,úže'' (=houžev) bylo vždy bez námitek. str. 113 ,,naši kroci chvátajú'' (není přece metafora ) leda snad v aristotelském  smyslu), ale metonymie , a možná, že ani to ne. str. 114 ,,dlužna oběť'' není rusismus, od námitky dávno upuštěno. str. 118: ,,oružize'' je snad chyba tisku m. ,,oružie''. Str.129: D ví málo o slovanských starožitnostech, jeho úvahy o pohřbech žehem nebo do země se neváží ani na archeologické skutučnosti, ani na RK, v němž je obojí způsob doložen (Záb. a Čest. proti Op.). str. 130: snad nedbalostí typografa -- opravdu nevíme, co si máme myslit -- zde stojí doslova, do písmene: ,,Zevzni vícestvie k Neklanu  (radostnou uchu, i zrači sě kořist) Neklanovu radostnu oku''. Na str. 143 si tiskařský šotek (doufejme, že on) opět zařádil: ,,praděd (mój) zbíl diva tura'' místo aor. ,,zbi''. str. 154: D myslí, že stč. ,,zapovídati'' je ,,zakazovati'', ale to je omyl; na str.155 však vykládá slovo správně. Str. 160: opět něco pro zasmání, i když trpké. Citát je ze Záb. ,,ajta, vši vyrazichu vz-vrahy(i by krutost jich búřce nebe) i v dědiny vrátíše sě byvšé blaho'' (místo ,,byvšie blahost, vz vrahy, aj, ta'' a ovšem ,,vsi'' nebo ,,vsi''). Ty ,,vši'' ovšem postihují též Gebauera , i když nechtěně. Str. 161: ,,na hlavu mu najjistěje'' (žádné ,,mu'') v textu není. str. 166: krahujec zlobivý je svévolná Hankova  konjektura, v textu bylo ,,krahujce zlobného''. str. 168: ,,braň, mlat'' nejsou rusismy.

Chyb, nedomyšleností, nespravedlivostí je v obou knihách tolik, že ,,volají do nebe''; rovněž i násilných výkladů, které mají podepřít these předem stanovené, jak jsme tomu již u protivníků R zvyklí. Toho všeho je v obou knihách ještě daleko více, takže to pochopitelně nelze všecko vyvracet z důvodů úspory času i místa. Je však ještě jeden důvod: kdo někdy opravoval sešity špatnějších žáků, jistě nám dá za pravdu, že je obtížné nevynechat něco, co si zasluhuje červený inkoust.

Po estetické  schránce nehodnotí D. rozdíly nebo shody v R proti doslovným nebo s bohatou invencí konstruovaným paralelám z O, z K i z jiných textů příliš často. Výjimkou je K158, kde se porovnává obležení Hostýna  s dobýváním Vídně Turky. Autorův posudek zde vyzněl stejně nešťastně jako 95% obsahu obou studií. Podle D. má popis bojů v R čtyři verše, v Kačičovi  dvanáct (ač ovšem neznám celé příslušné místo sch. básníka). Ve skutečnosti je jen bitevní akce v Jar. rozvedena do osmnácti deseterců.  Nejen umělecký záměr, ale i věcná stránka obou scén jsou úplně jiné; vždyť hlavní cíl naší písně je označen už v prooimiu -- div hostýnský, k němuž se logicky přimyká dialog  Vratislavův a Věstoňův  a vůbec náboženský aspekt děje. A jaký válečný nebo vojenský ,,aparát'' měl líčit český skladatel? Na vrchu nemohlo být nic, co padalo v úvahu při obraně vídeňských hradeb: nebyli tu jezdci, kněží, mniši, děvčata, ženy, studenti, ba ani ,,vřelá voda'' chyběla-li tato tekutina vůbec; možná tam nebylo ani kamení; ,,dřeves'' bylo jen dvacet a bylo jich vydatně použito. Komposičně i ryze básnicky stojí ,,padělek'' vysoko nad ,,originálem'', jemuž jen tak mimochodem vytýkám detail, protože se při něm vynucuje reminiscence na Jar. 13,28: ,,Jaroslav ves ve krvi sbrocen''(tedy od hlavy k patě), kdežto studenti ,,zkrvavěli si své bílé ruce''. Toto je lidová formule, zde méně vhodné epitheton  constans, neboť jistě tu bylo takové potřísnění jako v Jar., ač ovšem mohl Kačičovi tanout na mysli též kontrast dlaní lidí pracujících spíše mozkem než tělesně.

Uzavíráme tento neveselý úsek naší práce. Knihy Dolanského mají hodnotu jen tam, kde seznamují čtenáře s dílem Kačičovým  a trochu i s Kostrovovým  překladem Ossiana, třebaže konfrontace sch. a skotských písní přebíraných teprve od jednoho nebo dvou zprostředkovatelů s Rukopisy nikoho o mystifikaci přesvědčit nemůže, zvláště když je práce provedena podle pochybných kritérií námi zde osvětlených. Proto je převážná část obou spisů bezcenná, a to nejen pro přátele R, ale i pro literární historii vůbec. Hojný výskyt Dolanského knih v antikvariátech naše výsledky potvrzuje a vyvrací slova J. Sadílka  (Večerní Praha 31. 7. 1985), že D. dokázal závislost R na sch. zpěvech, na Igoru  a na Ossianu  nezvratně! V politickém, hospodářském a kulturním systému, v jakém dnes žijí naše země, nepociťuje z vydávání takových knih újmu jen jednotlivec nebo skupina lidí, ale celá společnost, a to by si měla uvědomiti také korporace, která stála za tímto pochybným edičním činem.