20.2 Možný vliv R na ostatní stč. literaturu

Proti Dolanskému jsme tu zdrženlivější. Nikdy netvrdíme, že ,,shoda je evidentní'', neboť původ toho nebo onoho motivu, případně obratu lze sotvakdy nezvratně zjistit. Vývojová tendence v básnické tvorbě všech národů je ovšem jasná: od ústních zpěvů k umělé epice a lyrice. Martini, str. 257 správně zdůrazňuje -- vedle jiných badatelů -- význam orálních motivů pro určení původu pozdějších textů. Nesmíme zanedbat ani zde této zákonitosti. Usuzujme tu stejně jako při výkladu o Proužcích RK : nápadné a podezřelé by bylo, kdyby se R s jinými stč. památkami v delších pasážích zcela shodovaly nebo kdyby se od nich předpokládaný padělatel odchyloval slovo za slovem. Ale v žánru, jenž je s chronologií R téměř současný nebo jen o něco mladší (jedno-dvě století) najdeme při shodách též rozdíly. Je ovšem nutno přihlížet k duchu obou skladeb, k jejich gramatickým i stylovým náležitostem a upustit od planého slovíčkaření.

Porovnání našich textů s ostatní českou středověkou literaturou je ovšem jednou z prací, jež nemohou být nikdy hotovy a nikdy úplné. Proto se zde omezíme spíše na jakýsi výhled nebo návod k dalším studiím. Vlasteneckou tendencí, výběrem látky, světovým názorem a někdy též výrazovou technikou je Rukopisům asi nejblíže Dalimil . Používám v dalším jednak spisu J. Lehárova o nejstarší české epice, jednak vydání B. Havránka  a J. Daňhelky , Praha 1958. Předpokládaje, že čtenář už R dostatečně zná, počínám si při citacích co nejúsporněji (L 13 značí, že Lehárův citát je na této stránce).

Shody s Dalimilem : Ten se opírá zčásti o hrdinskou epiku (L 13), projevuje vlastenecké smýšlení, ale bez dlouhých reflexí; tíhne k velikosti, vznešenosti, heroismu a nadčasové pravdě (L 21); zemské právo je mu opěrným pilířem státu (RZ) L 24; lucká válka je chápána jako obrana vlasti L 24, jako v RK. Dvojjedinost moudrosti a statečnosti pro hlavní hrdiny L 37, tedy stejný ideový umělecký cíl jako v RK. Co do ,,dějin'' kroniky: nezůstavila stop v následující literární tvorbě L 30; počátek psané tradice od r. 1300 (L 40) -- spadá přibližně do doby, do níž klademe pozvolný úpadek a zanik orální epiky.

Formální stránka, paralely  k jednotlivostem: parataktická skladba L 26; pravidelné opakování jmen L 27; aliterace L 27 (básně určeny též k přednesu?) Po přímé řeči následuje většinou děj spíše než odpověď druhého mluvčího L 43; jsou tu některé, i když řídké opakované formule jako; vědě-povědě, pobi-doby. Podle mého mínění to nejsou básnické obraty, ale spíše ustálená rčení k usnadnění autoru v jeho ,,literatuře faktu''. Zde se s Lehárem rozcházím. -- Neurčitost v časových a někdy též místních údajích; turnaje jako bojový výcvik L 49; některá místa Dal. jsou básnická, jindy se jeví s R slovní shody. Zdá se nepochybným, že čerpal i z jiných herojských písní  než z našich textů, a to hlavně v líčení z doby předkřesťanské. Sem řadíme např. smrt Ctiradovu, předpověděnou krákorajícím havranem (L 47), výraz ,,od jutra do večera'' = ot jutra po večer z R, viz L 70 (k povšimnutí ovšem archaičtější užití předložek v Záb.); potoci krvaví tečiechu L 73 a dále naše výpisky ze samotného textu Dal: Čech  = herós epónymos, jeho odchod z Charvátska epicky zabarven; ,,na každý večer nového manželstva hledáchu'' Dal 2,52 viz Záb.; charakter Libušin, celá pověst o Přemyslovi; ,,Lehčejieť tepe dievčie ruka'', viz LS; Bude vás mój rod železnú metlú kázati 5,35 (LS); jako holubi letie z kotcóv 8,22; zlý sen Přemyslův před dívčí válkou 8,45; Libušino zlato = zlat stól 10,74; /muži cti je/ dívky/ zbavichu, eufemismus  14,38; Neklan  -- nikdy ho s koně neskláli 17,6 (= slavný kněz v RK); psi Lučanů 18,3; episoda  Strabova ; potoci krvaví viz výše, v Dal často, třeba 20,10; 27,18; 61,28; 68,23; 74,38; Styř, jméno patrně utvořené k ulehčení výslovnosti ze Čestmír, Čmýr ; jiskře uhlem býti = formule? 8,38 a 21,34; črt v Strachvasa vstúpi = běs v tě v Záb.; Hovora  maje být oběšen, troubí třikrát 34,48 nn. Oldřich o Božena  -- pohádkový motiv  41; únos Jitky a hrdinství Břetislavovo  -- u brány zabiti tři muži 42,27 (tak i v Jar. ,,sien ... sien''. Málo sršňóv mnoho much zapúzie a jeden jestřáb mnoho vran zapúzie 44,73; raději smrt než potupu a hanbu jazyka příbuzného 63,59, obdobně i 68,14 a 69,3 aj. Čechy za knězem jako lvové 64,21; ot kniežecích rán také jiskry zdiechu 64,23; Soběslav  ohněm dýcháše tamtéž; Hoj -- Dal Cerr 67; bych mohl i po počátku zvěděti 70,33 (ptačí poselství -- ale zde též symbol nezaručenosti té zprávy); Václav  jako raný květ vznide, ale že pravé vláhy nejmě, brzo snide 74,7; srovnání Přemysla Druhého  s růží, krásným květem 89,2 (ale pozor -- stará epika nemívá v komparaci srovnání mužského rodu s femininem!). O Hynkovi z Dubé  jistě zpívala píseň, kterou Dalimil  parafrázoval: ot jeho ran jako hrom hřímáše /mlatem německé hlavy kováše/ až z nich světlý oheň prcháše 93,27; pět řečnických otázek 98,25 nn; Ani psi nejedli ruku vraha 98,41 (Václav III.  měl před smrtí nějaké zlé tušení -- i to upomíná na epiku); dosti básnické je líčení povodně 105,1 nn.

Samozřejmě jsou v Dal skladební rozdíly proti R v převaze. Jiný je jazyk, styl , verš (bezrozměrný a rýmovaný proti sylabickému  a v zásadě nerýmovanému). Hlavně tu chybějí -- až na skrovné výjimky -- formule, vážící se na rytmus, text není příliš vzletný a jeho osudy byly jiné, nemluvě o jeho vzniku. D. čerpal z textů psaných, jak sám výslovně říká. Sám také psal (L 55). Názory kronikářovi neslouží k charakteristice hrdinů (L 26, 28). Gnómy  jsou spíše mravoučnými průpovídkami nebo se proměňují v další mravoučné výklady. Také nebývají přímo spjaté s dějem, např 40,9, kde jistě nemluví krutě popravovaný Kochan , ale autor sám. Občasný naturalismus je rovněž cizí orální poesii  (Dal 47,47 nebo obscénní výsměch luckých žen manželům 22,23); někdy však říká kronikář, že se stal ,,skutek, o němž hanba mluviti''. V Dal 76,4 je líčeno řezání nosů a uší, a to dokonce za odměnu asi tak, jako odměňovali běloši za krvavé skalpy Indiány ve válce Francouzů s Angličany v sev. Americe. Z neurčitých časových údajů se ovšem přísně vymykají přesné letopočty. Ač se D. projevuje jako konservativní vlastenec, neváhá užít německých kronik (39,4). Podle L 199 je kronikář šovinista, ,,primitivní staromilec, zaslepený stavovskou a národnostní záští'' ( zdá se mi to poněkud přísné ocenění). Potom by byl D. mnohem méně kompromisní ve svém protiněmeckém nacionalismu než R, ale o tom se již mnoho psalo.

Co jsme řekli o poměru Dal k R, bylo by možno z velké části opakovati též při analyse Alexandreidy.  Už Jireček (Spisy, str. 15 nn) upozorňuje na větší realističnost nebo spíš naturalismus: ,,On juž leží, nohú třasa ... a po sem sě drobi vláčía sen juž mra krví vrací ... a mnohému sťaty nohy'' Alx Svatov. v. 1748 nn. (Zde citujeme podle vydání V. Vážného, Praha 1963; text u Jirečka je poněkud jiný a také jeho odkazy na verše nejsou v souladu s novou edicí). Jireček tu ovšem právem ukazuje i na novější výrazivo Alx proti R: svěť-rada, vieru slúbichu-oběce vieru aj. Lehár pojednává o této rytířské básni, pojaté internacionálně se skrovnými a také úspornými narážkami na české poměry, spolu s některými stč. legendami. Z jeho úvah vyjímáme některé poznatky, jež zvlášť zajímají přátele R. Je tu např. zdrženlivost k ženám bez erotického povědomí v Alx (L 80), ovšem i kladné, případně záporné vlastnosti jednajících osob, poměrně prostý výraz, pohádkové motivy  v Leg. Jid; občasná samostatnost českých zpracování některých legend proti latinským předlohám. Task třeba o P. Marii L 111, analogie vrabčího hnízda s osudem sv. Anny. Tolikrát napadené místo v Ol., kde se líčí spánek noční Prahy a její probuzení, má výmluvnou podobu v Leg. o Jakubovi Menším (L 127 nn) ,,Byvši noc, by znáti zořě /a slunce sě vzdvih od mořě /pustilo paprsky jasné/dav povětřie ovšem časné ...'' Je tu i symbolika , předzvěst vítězství, kterou lze vidět i na příslušném místě z RK. -- Přímých řečí se užívá v Alx se stejnou technikou jako v Dal a v R. Samostatnost projevil autor legendy též při líčení lidojedství (L 140), kde nalézáme citovější a hrůznější výjevy než v latinském originálu. Na str. 172 konstatuje L. vývoj od ,,frázování '' k enjambementům. 

Také v Alx jsou některé pozoruhodné shody a rozdíly proti R co do slovního výrazu. Ony mohou pramenit jak z našich textů, tak i z jiných tehdy známých písní orální epiky. Spíše namátkou než zevrubným zkoumáním jsme zjistili (opět s citacemi dle Vážného , Alx V, tedy Svatovítský rukopis): Olympias , žena divné krásy -- se stručným popisem upomínajícím na Lud.; zlo v podobě býti v. 163; různé příměry, mnohdy ovšem spíše mravoučné a povšechného rázu; je tu určitá podobnost s potřením hada v Záb., se stavěním čela proti zdi Čest. (v. 184, 217, 219 nn, 431 nn). Ve verši 491 nn se líčí bitva, v níž jeden utíká tam, druhý onam, hyna mečem, ohněm atd. jako v Jar.; Ve v. 573 nn, nalézáme líčení jitra, ptačích zpěvů, mizející noci a přicházejícího dne; ve v. 878 se had ,,vznoří'' do hnízda jako v LS, kdy ovšem, jak je velmi dobře známo, je Hankovi  imputována zvlášť nápadná paralela; n 881 ,,uda uzřieti'', v RK ,,uda zřieti''; v 1383 ,,mlha ot prachu'', v. 1391 atd. -- zde opět rozlišeno, jak se chystá do boje ten a onen; verše 1412, 1620 a 2341 nn obsahují homérské  příměry o 17, 12 a 14 verších, tedy jiné než v R a ve slovanské orální poesii vůbec; ve v. 1457 nn je velký výčet řeckých bojovníků; to je častý způsob i v sch. a v ruských bylinách s analogií v LS, kde jsou ovšem vyjmenováni sněmovníci na Vyšehradě ; Od v. 1546 se popisují souboje jednotlivců, třeba Klitus  s Artofilem;  oba spadnou koňům přes hřbety jako v Lud. Lubor a Sděslav . Zápasy probíhají podle ustáleného schematu, na něž ještě později navážeme: nejdříve se vrhá oštěpy, kopími, kameny nebo mlatem, potom se tasí meče, je-li duel zatím nerozhodný. Oba bojovníci umdlévají námahou v Alx 1582 stejně jako v Lud. O potocích krví se mluví (jako v Jar.) i v Dal a Alx několikrát, v této básni např. ve v. 1687: jiskry vysoko zprchů (Lud.); ve v. 1747 se opět popisuje, jak bojovníci porůznu zmírají; ve v. 2.039 a 2.OL61 upomíná na ,,vňuž hemzechu'' v Jar. srovnání útočníků s jevy z říše hmyzu.

Ještě několik citátů z Alx. Bud.: v 49 ,,hna zástupem v jinú stranu'' s neyrčitým označením jako u směry bojových operací v Ben. a v Jar.; v. 57 ,,jakžto krópě z búře letí'' = jako krupobitie v Jar. a v Záb.; v. 63 ,,zdáše sě ... by ... sto hrmóv ... vzehřměli'' -- analogie podle bouří a blesků v RK; v 72 ,,král ... pobod koně ... v zástup jakžto lev nezkrotka'' (naivní, asi kvůli rýmu ,,potka''); v 144 ,,tak duše letěly hustě, jakžto když stáda rozpustie'', viz Záb. ,,velé dúš ... těká'' atd., invence pěvcova tu stojí vysoko nad srovnáním básníka umělého. V 167 ,,jakžto kádcu maje hlavu'' = Idolišče z ruských bylin? v. 12 nn pořádání turnajů, jež však nejsou ani božím soudem ,ani cvičením ve zbrani.

Vážný  (str. 211 k doslovu vydání) upozorňuje, že enjambement  v Alx je zjev poměrně vzácný. To je opět nepochybná vazba na ústní epiku, ač ovšem je i mnoho zásadních rozdílů. Je tu subjektivně pojatý úvod, rytmus  a stavba veršů je zcela jiná naž v R, diairese  uprostřed je v porovnání s Lud. nepočetná. Po stránce historické by musel kritik vytknout strašné zmatky, proti nimž jsou nejasnosti v R (ostatně stále sporné) maličkostí, jež nestojí za řeč. Líčení bojů je ,,rádoby'' básnické, ale někdy vybíhá v násilnosti, v nadnesené hyperboly , ba i v nevkus nebo stereotyp ,,křik a hrůza, jako by se bořil svět'' apod. Ve v. V1875 se popisuje násilí na ženách, je to rozvleklé a trochu i frivolní, epické technice  cizí. Rým je vševládným činitelem, jemuž je vše podřízeno, tedy i slovosled. Formule samozřejmě chybějí; z vnitroslovného rýmu  zbyly jen pozůstatky, a to ještě nejisté. Záliba v didaxi. Jeden detail: ve v. V 1903 ,,div, že nevyskočí duše'' -- k porovnání se Záb. a Jel., kde je týž děj vskutku básnicky, silně a názorně podán. Mohli bychom ještě dále pokračovat třeba podle Lehára: vztah k ženám je chápán všelidsky, básník mluví jako filosof, kdežto v R je je třeba účast Ludišina a Kublajevnina takřka jen dekorativním prvkem. Celé skupiny veršů v Alx jsou překlady z Gualtera Castillionského (L 92). Pozadím Alx jsou (L 155 aj.) spíše celkové státní dějiny, kdežto R zůstávají plně na domácí české půdě, ač nekdy, jak jsme viděli, spíše jen na území toho neb onoho kraje.

Oščádal (Jak oslavíme ...) rozbírá příměry  R na str. 12 nn a přináší některé bystré konfrontace s těmito ozdobami v Alx. Právem považujeme komparace v R za vzletnější a přesnější, prostě vhodnější. Umělá skladba se i v užívání tohoto prostředku kloní reflexi a poučování. Srovnání padajícího velblouda s javorem, jenž je skácen větrem, je zcela cizí obraznosti orálního pěvce, tedy též Homérovi , Igoru , Zadonščině atd., a to už proto, že tito umělci užívají při takových příležitostech zvířat a rostlin domácích. Výjimkou je lev.

Prošli jsme též knihu Petrů ,,Rytířské...'' a shledali též zde příznačné shody i rozdíly proti R. Jde tu o tři umělé trubadúrské  skladby básnické, které budeme stručně označovat jako ,,A'' (Vévoda Arnošt ), ,,J'' (Jetřich, tj. Dietrich von Bern  nebo Jetřich Berúnský) a ,,T'', tedy Tanderiáš  a Floribella . Všechny tyto básně jsou vedle jiných výtvorů známy též z rkpu hraběte Baworovského . ,,Žena ... krásná jako luna'', viz Jar.; vydavatel praví na str. 15 výslovně, že tu jde o samostatný přínos českého zpracování proti německé předloze. Přirovnání je v Jar. ovšem provedeno daleko bohatěji a básničtěji; lidový původ tohoto obratu (pol., čes., slov aj.) doložíme později hojnějšími příklady. Arnošt,  v. 664 nn: erotika opět trochu nechutná proti stručnějšímu Sbyh. Líčení bojů jako v Jar. a všude ve středověkých textech. Uvozující slovce ,,některý, ondeť, tuť'' jsou nepochybně vždy mladší než ,,aj, naliť, aj, ta'' aj. v našich textech. ,,Krvaví potoci'' opět v v A 1616. Poměr vládců k poddaným patriarchální jako v R. Popis ženy (A 3.108 nn) trochu podobný veršům o Kublajevně, ale opět mnohomluvný a trochu smyslně zbarvený. Vyjadřování duševních hnutí analogické jako v R, ale chudší: jen ,,mysl, srdce, útroba'' s prostým vyznačením pocitu nebo fysiologického pochodu. Konstantní epitheta  řídká, ale najdou se: ostrý meč, temná noc. ,,Přibočiti sě'' (Lud.)je patrně ustálený technický termín při líčení soubojů koňmo. Zápasy muže proti muži líčeny v J 994 nn: oř - zlomená kopí - srážka meči. Ve v. 1013 odrazil jeden po druhém štít sečnou zbraní (Záb.). Stříbro, zlato, drahokamy často jmenovány pospolu (Ben., Jar., LS). Magické číslo tři (troje vrata aj., J 1407). Vlk proti stádům J 1885, jinde lov + malá zvěř.

Rozdíl mezi ,,pěti'' a ,,zpěvati'' je zachován. První znamená i ptačí hlasy, druhé se týká náboženské skladby, viz J 1507 aj. Sokol  (rým ,,okol'') loví ptáky jako ostříž v Záb. Přirovnání jsou tu buď velmi krátká, vynucená rýmem, nebo dosti rozsáhlá. V T upomíná popis dvora krále Artuše  trochu na Lud.; je tu i pozvání přítomných na ,,kratochvíli''. Ale slovný výraz je zde úplně jiný. Popis soubojů se také blíží Lud. (v. 283 a 307 nn). Jsou tu tří desetislabičné verše za sebou (T 539-541), ale může to být náhoda:, nicméně je tu náběh k formulím, neboť v. 604-605 a 806-807 se téměř rovnají veršům 676-677. Jsou i jiné známky vyššího stáří T, např. formy ,,vězniev'' (vězňů), tovařišema, králevá, Artuševi  aj. Konečně v. 907-910 ,,Tu pak na sě sama hnasta /prudké rány sobě dasta/, až bezmála s koní spadesta/ tak sě prudce udeřista''. Upomíná živě na Lud., ale výrazivo je mladší (,,pak, bezmála, tak'') a méně básnické, neboť líčení střetu se nevyznačuje ani názorností, ani plastičností, je spíše trochu fádní a opět podřízeno rýmům .

Paralelu ze Štilfrída  uvádějí odpůrci jako doklad převzetí. Ale právem se jí dovolal i Brandl  (str. 103) jakožto ohlasu z R na pozdější rytířskou poesii umělou. Máme tu dvojice:

Prioritu Lud. dokazují opět novější formy a slova ve Št.: kuoň, hnali, až (proti ,,ež'' v Lud. První verš ve Št. vypadá jako prodloužen se snahou o větší srozumitelnost. Snad tu byl kdysi archaický akusativ ,,Lipot'' a místo ,,daleko'' něco jiného (dolóv?). Jiné analogie k těmto skladbám s citlivým komentářem u Mareše, Pravda, str. 134 nn. Lze tu doplnit ještě poukázáním na pozdější dikci Št: okršlek, mečóv, kniežata, šraňky. K povšimnutí jsou i primitivní rýmy ,,daleko-vysoko'' nebo, nebásnické ,,křepce Žibrida silně rubáše'' proti Lud. ,,křepce v helm mu vrazi ránu''.

Konečně upozornil Jireček (Spisy, str. 113) na báseň J. Truického z Truic  z roku 1562 ,,Ti bez lítosti k sobě hnasta, /až oba dva s koňmi na zem upadla'' nebo ,,znovu k sobě hnali, dřevo o sebe potřikrát lámali'' a dále ,,polem lermo troubili /silně bubnovali. /Dobyv každý meče /ve směs se bili'' atd. Zde pokročilo neologisování jasně mnohem dále, básnická invence poklesla, nicméně je to pokračování dávných epických forem. Možná, že by se našly ještě další příklady, jak upadal původní text Lud., jenž ovšem mohl také mít ještě starší předchůdce.

Veleznámou paralelu z Mil. Marca Pola jsme již analysovali v Rozboru  i zde. Ti, kteří jsou přesvědčeni o prioritě prózy, nemohou z ní proti R nic vytěžit, neboť se lze odvolat na zkušenosti Parryho (Lord, str. 109), že pokud čerpá pěvec z textu psaného, cituje doslovně, jako by se mu pečlivě učil nazpaměť. Tato skutečnost se váže i na chronologii. Jar. byl zřejmě složen již ke konci herojského období. Snad tedy naložil skladatel s touto předlohou tak jako s jinou písní, neboť lidový umělec nezná pojem plagiátu . Musili bychom ovšem připustit, že psaný text byl převeden do antikvovaného, pěvci zcela běžného starobylého jazyka.

Takovýto vývoj od orální poesie  k umělým výtvorům pozorujeme i na ,,pravé'' stč. lyrice, jak o tom svědčí výbor Velikovského i jiné texty. ,,Dřevo se listem (nebo spíše listiem, což je mluvnicky správnější) odievá''. Zde jsou některé dialektismy jako v RK a trochu smyslu pro přírodu. Viz dále ,,sokolika'' v písni ,,Tajná žalost'', častá přirovnání  k růži (ale to je pravděpodobněji přejato z náboženských písní o P. Marii a jiných světicích). Verše nejčastěji osmislabičné, mnohdy s diaresí uprostřed jako v Lud. nebo v novějších lidových písních. O zeleném věnečku (Kyt.) se mluví ve zpěvu ,,Tvorče milý''. Závišova píseň  se trochu blíží MKPV: přirovnání milého nebo milé k orlu, lvu, slunci, nebi, jasnénu dni apod. jsou jen slovně, formálně, ale nikdy duchem příbuzné R. Těm se trochu podobá skladbička ,,Stratila jsem milého'' a ,,V Strachotině hájku'', kde dívka želí zlatého prstenu (Róže). Ve známém ,,Májovém snu'' zaujmou slova ,,O růžičko, proč vadneš''(Róže ) a je tu i vzdálená narážka na dívky v tureckém zajetí, což trochu upomíná na Sbyh.; o dalších souvislostech v příští kapitole. Láska, pokud je v těchto výtvorech popisována, je většinou nešťastná stejně jako v lyrice RK. Mimochodem: Vilikovský (str. 7) dosvědčuje, že některé z písní, jež zahrnul do svého výboru, byly opisovánu v klásterech, ač mnohé verše jsou nejen čistě světské, ale i lascivní. Více je ovšem proti R ve staré české lyrice neshod. Máme v ní jen skrovný smysl pro přírodu, ale tím více reflexí. Ze západní posie přichází minnesang  a rytířství -- někdy též pseudorytířský duch. Formule přirozeně opět chybějí. Verše jsou slabičné, rýmy  hlavně gramatické, ale přísně požadované (Vilikovský  str. 22). Úroveň těchto výplodů je právě pro tuto nepůvodnost a násilnost nízká a klesá až k poesii ,,makaronské'', tedy k míšení češtiny s latinou. Po stránce společenské je hned vidět vzdálenost od folkloru ; dokazují to už časté výrazy ,,paní'' a ,,sluha''. Hattala  (Obrana, str. 57 nn) zaujal s námi společné stanovisko, jež je ostatně jediné možné. Analysoval Třeboňské zlomky z 15. století, jakési předchůdce kramářských písní, nevyhýbající se ani hrubostem a oplzlostem. Zpětný postup stylu nebo motivů, tedy vliv umělé lyriky na RK, je takřka ilusorní; výjimku vidí Jireček (Spisy, str. 62) v oděvu tatarské princezny v Jar. a ve verši ,,otpravi sě poznat mravóv cuzích'' jakožto v projevech západoevropského romantismu  z 13. století, ale dokázat to nelze.

Celkem je možno říci: shody nebo neshody R (hlavně v RK) s ostatními stč. památkami se naleznou převážně jen v mladších skladbách našeho kodexu, zejména pak v Jar. a v Lud., kde jsou líčeny boje a souboje. Jen Dalimil , pokud čerpá z dávné minulosti, ukazuje na některé styčné body s LS. Do jisté míry dospěli k těmto závěrům i odpůrci, třebaže zpětným postupem a nihilistickou negací, neboť ke starším písním nalezli jen obdoby ryze formální a tudíž neprůkazné, bez jakéhokoli vnitřního vztahu ke skutečnému českému středověku.