Pokládáme výraz ,,shody'' za vhodnější a přesnější než ,,paralely'', protože nejde o ,,koincidence'', které by vznikly ,,para'', tj. ,,vedle'' R, ale které pocházejí z dob leckdy velice dávných, kdy ještě trvala praslovanská, ba i praindoevropská jednota (Potebňa, str. 243). Budeme se ovšem nejvíce zabývat poesií slovanskou, protože je k ní v naší práci po všech stránkách nejblíže.
Starobylost, pradávný původ našich lidových písní snad není ještě ani dnes obecně uznáván. Nejsou daleké doby, kdy byl kdejaký motiv odvozován z německých nebo francouzských zdrojů, a vzpomínáme bezděky, že byla složená česká OJ pokládána za překlad podle cizího importu. Byl to jistě jeden z neblahých důsledků protirukopisného vystoupení. Prastarý písňový fond byl však pro Slovany v novějších časech již častěji doložen, např. V. Úlehlou a L. Kubou (stručně o tom ve Zprávach 1947, str. 23 nn a 1949, str. 6, F. Adámek). Zkoumání uvedených badatelů se soustředilo hlavně na Moravu, Slovansko, Ukrajinu a Rusko. Píseň ,,Hořela lípa, hořela'' upomíná na pohanskou dobu a pohřby žehem našich dávných předků; z Adámkových materiálů se dovídáme, že nápěv byl znám i v Něnecku. Za ještě starší považuje Kuba píseň o chmelu (Cesty..., str. 50 nn), neboť se v ní zdá ukryt starořecký nebo orientální kult Bakcha , boha vína. K. zde odhaluje ve svém rozboru i dávné styly českopolské; text je znám i na Plzeňsku a Opavsku, ale byl modernisován, neboť novější verse mluví v těchto souvislostech o pivu, což ve starších variantách chybí. Zůstalo však oslovení uvedené rostliny jakoby živé bytosti, tedy stejná komposiční nuance jako v R.
Tím se dostáváme k otázce vývoje orální tvorby. Je samozřejmé, že její vnější náležitosti doznaly různých změn: srbochorvatští hrdinové bojují už puškami, jejich ženy užívají krášlících prostředků atd. atd; ale hlavní thematické shody, totiž popis dějů v epice a citů v lyrice, zůstávají stejné. Proto můžeme celkem bez násilností nacházet i v mladších lidových písních ,,paralely'' k R a činit tak bez ohledu na to, zda jde o skladbu výpravnou nebo milostně motivovanou, případně zda jsou v ní spojeny obě složky (balada , romance ). Na úvod připomeneme aspoň některé motivační (nebo, jak se dnes říká, typologické) analogie. Žirmunskij (Epičeskoe..., str. 12 nn) je pro epiku vypočítává takto: 1) carevna Milica zdržuje svého bratra od výpravy na Kosovo pole, nechtíc zůstat sama = Andromache a Hektor . 2) Turkyně žádá Marka o vydání mrtvého těla synova = Achilleus a Priamos, 3) jugoslávská matka se dovolává svých prsů, jimiž kojila své ditě = Hekabe a Hektor , 4) Marko poděsil tureckého sultána hlavou zabité musy = Perseus a Medusa , 5) muž na svatbě své ženy = muž přestrojený za žebráka mezi Penelopinými nápadníky, 6) Telegonos bojuje s Odysseem = Hildebrand a Hadubrand , 7) Protesilaos a Laodameia = balada o Lenoře (dodáváme, že spolu se skotskou ,,paralelou''), 8) Amazonky = dívčí válka. Poznamenáváme, že shoda č. 4) je spíše vnější. Dolanskému by to nevadilo. Kdyby měly ostatní příklady přímou podobu k R, byli by ji ovšem odpůrci už dávno pro sebe vykořistili. Mohla by tu ovšem padnout námitka, že nic z čís. 1) až 8 v R není. Je tu však aspoň náznak k č. 5: jinoch se hlásí k Sbyhonovi jako ,,lovec bludný''; jako Odysseus přichází tedy též v jakémsi pomyslném přestrojení a násilně dostává zpět ženu, ktera mu patří, a kromě toho lze slovo ,,bludný'' interpretovat jako ,,zabloudilý'' -- též Odysseus ,,bloudil'' a ,,byl zmítán'' po moři a souši, ovšem celých deset let. Blizký je nám i jiný motiv: hrdina válčí místo slabého panovníka, který jej původně podceňuje, odstrkuje nebo dokonce vězní (Žirmunski, uv. spis, str. 76). Do této kategorie patří Marko , Ilja Muromec , Ojíř dánský , perský Rustam , Cid , Achilleus (proti Agamemnonovi), Turnus (proti Laviniovi u Vergilia ), jsou i paralely u Kirgizů a jinde. Sem nepochybně náleží Čestmír (proti Neklanovi ) a snad také Oldřich proti Jaromírovi , ale to je při troskovité podobě Ol. spíše hypothesa, nicméně velmi pravděpodobná, neboť se v závěru písně praví, že ,,Jaromír vstal opět nad svou zemí jako slunce'', i když mu vládu vybojoval někdo jiný. Přesnou paralelou jsou i dvojice bojujících hrdinů, z nichž jeden je jaksi zralejší než druhý: Záboj a Slavoj , Čestmír a Vojmír , Achilleus a Patroklos , Gilgameš a Enkidu , Roland a Olivier -- a chceme-li třeba též Old Shatterhand a Vinnetou ; toto odbočení od vážného thematu snad nám nebude zazlíváno, neboť tu dokazujeme věčnou přitažlivost takového námětu.
Typologické shody se jeví též v jednotlivostech R. A. N. Robinsonová (Talvj) uvádí ve sborníku ,,Osnovnyje problemy eposa vostočnych Slavjan'', Moskva 1958 různé příměry, jež jsou trvalým vlastnictvím tohoto žánru. Citujeme zde aspoň nejnápadnější příklady, jež lze nalézt v R tak očividně, že by se mohly někdy považovat skutečně jako doslovně přejaté (ale odkud kam?), tedy: nepřátelé -- hromy a blesky (Ben., Jar.); útok vojínů -- bouře z oblak, Jar.; mnogo množestvo Tatar -- psóv přemnoha množstvie Čest.; vojsko ,,bez čísla'' -- zmnožichu svá čísla Čest.; země se třese -- most se otřása Ol.; počet nepřátel -- duby v lese Čest.; nepřátel je tolik, že se slunce zatmívá -- trochu jako v Ben., ale úvod je jiný; šavle blýskají jako slunce v mracích -- Čest., Záb.; střely jako déšť, krupobití -- Jar., Záb.; šavle -- jitřní hvězda; vojenská hudba včetně bubnů a trub -- Ol., Lud.; Tatar zařval jako zvěr -- LS, Čest.; mrtvoly jako ležící dřeva v Jar., Jinde se v uvedené publikaci vzpomíná, jak tělo padlého podrůstá tráva aj. (Jel.), na havrana věštícího neštěstí (Jel.), na vysoké hory, které truchlí, jsou holé bez květů a hmyzu (Jel., Sbyh., Op.), neboť tam leží ubitý dobrý mládenec -- jaká to ,,novoromantika''! Dívčí pleť = bílý sníh atd. atd. Mnoho dílčích, stručněji pojatých dokladů ještě připojíme později. Přírodní jev v lyrice zpravidla předchází před hlavním obsahem, v epice za ním následuje. Marčok, Estetika, cituje na str. 54 ,,Vysoko na nebi mesiačik pribitý/veru son ja krajšia, šuhajko, ako ty'' což upomíná na popis Kublajevny v Jar. Nebo u téhož badatele na str. 57: ,,Mesiačik svieti, hviezdy kol neho''. Citujeme tyto doklady hned zde také proto, že příslušná část Jar. je spíše lyrická, proto comparatum předchází, kdežto ,,střely dščichu jako přieval z mrakóv'' apod. je v obráceném pořádku.
Rozdíly mezi R a lidovými zpěvy různých slovanských narodů se ovšem najít dají. Tak Jireček (Spisy, str. 87 nn) srovnává naše texty s obdobnými srbskými a připomíná mj., že ukrajinští banduristé se vyhýbají milostným motivům (ač Lud. aj. také). Zajímavá by mohla být otázka, proč v R nevystupuje mezi ptačími posly sokol, jenž mívá později takové úkoly nadmíru často. M. Václavek (str. 32) myslí, že proto, že byl symbolem věrnosti, a tento motiv v R nemáme. Nebeský (O literatuře, str. 94 nn) soudí, že v sch. epice a lyrice převládá stereotyp, i když s výjimkami. České písně jsou prý jaksi rozmanitější; epika se v původní podobě udržuje spíše v horach (str. 92). Soudí se též, že příměry a symboly jsou v ruské orální poesii delší než v české, která prý jeví dokonce jakousi uspěchanost. Tak třeba Sušil 239 (pozor: v příštích kapitolách citujeme z tohoto sběratele podle čísel, z Erbena podle stránek!) ,,Červená růžičko /proč se nerozvíjáš? Falešný synečku,/ proč ty k nám nechodíváš?'' Lyrika R -- uvážíme- li hned zde Róži -- by byla asi uprostřed. Jiný drobný, ale možná příznačný rozdíl mezi R a sch., rus., ukr. poesií, ba i Homérem je ten, že naše texty mluví sice často o koních, ale nikdy s nimi nevedou dialog , ba ani jim nedávají jména, ač by k tomu třeba v Jah. byla dobrá příležitost. Snad tu sehrál roli český povahový realismus . Anebo by byl hrdina se svým zvířetem tak vnitřně srostlý, že by jej uvažoval za část sebe sama? Při krátkosti našich zlomků zde ovšem nelze pronášet kategorické úsudky. Oslovování jiných živých byltostí (holub, skřivan, kukačka) je vždy v těsné vzájemnosti s lidským nitrem a jeho okamžitým citem.
Dlouholeté dohadování, zda padělatelé znali tu neb onu sbírku epických a lyrických písní, pokladám za bezvýchodné, ač ovšem výsledky těchto sporů, pokud se přinášejí skutečná fakta a pokud se k nim stavíme objektivně, vždy povedou leda k ověření ,,pravosti''. Ale učiníme zde výjimku, abychom ukázali jednak na nevalné znalosti předmětu, které tu mohl mít Hanka nebo kdokoli jiný, jednak na rozpory, jimž odpůrci propadají. Tak třeba tvrdí Máchal (LF 26, 1899, str. 30 nn), že ,,autor'' (značení ,,''je ovšem naše) R čerpal z písní ruských, z polských a jugoslávských však ne. Uvidíme brzy, že ,,falsátor'' by byl mohl nebo musil užívat i těch -- arci v jeho době pramálo známých. Proto jsme také věnovali tolik času excerpcím z Kolbergových materiálů. Jireček (Echtheit, str. 63 nn) upozorňuje, že v r. 1817 nebyly vydány ještě žádné folklórní sbírky; uvědomujeme si však, že ,,paralel'' z lidové poesie by bylo tolik, že je ani nelze všecky vypočítávat. Namátkou citujeme hned z ukr. (proti mínění Máchalovu , který by ovšem mohl uvést paralelu podle Čulkova): ,,I moja ruža rumena /što's tako rano procvala ...'' Jako kuriositu podotýkam, že písně o růži se dovolával Feifalik i novodobí odpůrci, ale protichůdným způsobem: onen tvrdil, že se s R neshoduje, tito naopak, že ano; tak také obránci by mohli vidět důkazy jak ze shod, tak i s odlišností, jak by se to právě hodilo. J. Jireček (Osvěta II, 1886, str. 596 nn) cituje v těchto souvislostech z folkloru bulharského, jenž byl lépe znám až od poloviny minulého století. To vše slouží jako nová pobídka k obsáhlejšímu a věcnějšímu řešení problému.
Často čteme, že západní Slované vůbec neznali herojské písně a nevytvořili epos v tomto žánru. Ale Kravcov (str. 295 nn) mluví o polských dumách hlavně ze 16. století. Píše o nich též Windakiewicz , Piesni i dumy rycerskie XVI. wieku v ,,Pamietniku literackim'', Lwów 1904. Stopy této poesie u Poláků G. K. Žesinského , D. Zebrovského, Z. Zabolowského a u Rusa K. F. Rylejeva .
J. B. Čapek, ,,RKZ a literární historie'', věda a život 4, str. 9 nn říká, že se R odstatně liší od českých lidových písní, neboť ty jsoy prý většinou pozdní, z doby baroka atd.; ale nalezneme dosti paralel v Erbenově výboru i jinde. Jisté ovšem je, že čím větší je styk s přírodou, tím více je básnických obratů, jež se blíží textům námi rozbíraným. Blízkost měst a hmotné kultury nemívá tu příznivý vliv nebo aspoň dodává písni proti jejímu původnímu zaměření jiné náměty. Úhrnem lze říci tolik: přímé kontakty epiky R s jinými dobově souhlasnými památkami téhož nebo blízkého žánru najít nelze. Shodná myšlenková naplň jeví zpravidla vážné rozdíly formální a vice versa; duch R je příbuzný třeba Nestorově kronice nebo Slovu o pluku Igorově , ale tato díla jsou původu umělého, individuálního; jugoslávské zpěvy jsou složeny touž technikou jako R, ale jsou značně mladší, nehledě ani ke zvlášnostem jazykovým a -- řekněme -- situačním; předkřesťanské eposy různých národů jsou naopak mnohem starší a liší se od R (přesněji: od RK) šíří a rozsáhlostí děje. Proto nacházíme ve výpravných písních R buď spíše jen jednotlivosti nebo obrysově zpracovaná themata, jichž se můžeme dovolávat jako shodných. V lyrice, jak jsme již dokázali, je styčných bodů daleko více.
Analogie k epické části R nalezneme hlavně při nejoblíbenějším motivu této poesie, totiž tam, kde se líčí obranný a přitom vítězný boj. Ostává ovšem též všelidský smysl pro krásno, pro etické ideály, úcta k vyšším bytostem, záliba ve zpěvu, tanci a vůbec rytmu ; vývoj šel od jednoduššího (snad hrubšího, ale mnohdy monumentálního) k složitějšímu, myšlenkově a formálně třba bohatšímu, ale i rafinovanějšímu.
Po tomto úvodě přejdeme k části speciální. Typologické shody zařadíme do čtyř skupin:
Někdy se ovšem body A) až D) částečně překrývají.