V R je uvedena v Ol., Jar., Lud., Čest., Záb. a má rozmanitý účel tak jako všude jinde v témž literárním žánru: náboženský (Čest.), parianetický, povzbudivý před bojem (Záb.), přímo bojový ke svolání válečníků nebo i k zastrašení protivníka (Ol., Jar.), někdy oslavný nebo jako vložka programu, oddělující jeho jednotlivé episody (Lud.). Nejčastěji ovšem sloužila jako doprovod k rapsódově produkci. V úvodě k této naší práci jsme již mluvili o víře starých v božský původ hudby i pěveckého umění. Zde doplňujeme, že ideál pěvce - bojovníka není ztělesněn jen v Záboji nebo v Achilleovi; i Vilém Dobyvatel měl svého Taillefera ; na Černé Hoře užívali takových zpěváků k rozohnění vojínů před útokem na Turky (Chadwickové II, 435). Démodokos v Odysseji (8, 499 aj.) je ,,theios aoidos'', jenž má k ruce ,,formigx ligeia'', kterou tu lze klidně přeložit jako ,,zvučné varyto ''. Lyry nebo formingy bylo zřejmě třeba k úvodním akordům před vlastní písní. Plyne to i z Od. 17, 262 nn, kde se mluví o výstupu pěvce Fémia; nějakým nedopatřením nebo snad satisfakcí Rukopisům užil zde Stiebitz jako překladatel formulace ,,dutého varyta zvuk''. V témž zpěvu se mluví ve v. 518 nn o ,,pěvci, jenž se od bohů naučil líbezným slovům a zpívá je''. V Od. 3, 450 se obětuje jalovice a tento úkon je provázen výskáním a zpěvem okolostojících. Vyluzování zvuků rohy a bubny uvádí Bogatyrev, Anth. 236 (ku poctě umírajícího Dojčina). ,,Hromné bubny'' z Ol. mají přímou obdobu ve staroind. (Grincer, str. 92). V sch. orální poesii (porůznu u Parryho I, II) se bojový zpěv často mísí s výstřely z pušek. To vše upomíná na Čest. ,,jda kol oběti bohóm slávu hlásáše ... zezvuče nemeškáše''.