Dosud jsme probírali analogie ve vztahu k námětům, které jsou pro námi sledovaný žánr typické a které se vyskytují v několika skladbách R pospolu. Nyní máme na mysli některé specifičnosti, jež jsou vlastní výslovně jen té neb oné písni v celku nebo v detailech; zvláště se zaměřujeme na to, jak se vyvíjel, měnil nebo také kazil model lyrických skladeb RK. Povšimneme si ovšem také míst, k nimž byly nebo ještě jsou vznášeny námitky.
Sněmy: Závěr této písně RZ je básnicky méně výrazný a má význam spíše pro historii a kulturní dějiny než pro estetiku . Je tu jen formule ,,kmetie, leši i vladyky'', o níž jsme již jednali.
LS: Skýtá větší možnosti. Zde je nutno si především všimnout styčných bodů s tzv. ordáliemi . Píseň mluví o ,,pravdozvěstném ohni'' a ,,svatocúdné vodě'', tedy -- dle obecného výkladu -- o archaickém soudním zjišťování pravdy pomocí těchto dvou základních živlů, proti nimž se měl obviněný ukázat imunním a tedy nevinným. Doznávám, že jsem dosud nenalezl v námi sledovaném žánru žadné zmínky o užití ohně. Jsou tu ovšem lidová rčení jako ,,spravedlivého nepálí'' nebo ,,dal bych za to ruku do ohně'' aj. Ale ponecháváme věc spíše badatelům ve srovnávací vědě náboženské nebo kulturním historikům, ba i psychologům. Vzpomínáme mimoděk na podivuhodné produkce bulharských tanečníků, ketří se dovedou dostat do takových tělesných disposic, že jim živý plamen neuškodí.
Naproti tomu mluví slovanský a jistě i jiný folklor často o tom, že se čistá voda zakalí, jestliže se do ní ponoří něco hříšného, anebo že to odmítne přijmout. Sušil 214: vínek pluje po vodě, nepotopí se, neboť dívka ho není hodna. S 365: ,,Voděnky se napila, barvu přeměnila'' (neboť nebyla ,,spravedlivá''). S 493 ,,voda se zkalila, že pannó nebyla'', totéž v S 753; pero, padne-li do dna, dokazuje dívčinu poctivost, Úlehla 196a, str. 577. Marčok, Estetika, str. 111 cituje verše ,,tam pod skalou vysokou studňa murovaná;/napi sa z néj, má milá, ak si spravedlivá./Prvý pohár vypila, priam líčko zmenila...'' atd. Další doklad u Bogatyreva, Anth. str. 460 nn; Kolberg 2, 176; 21, 43, 45; 22, 285, kde je zajímavá synthesa křesťanství s pohanstvím: kdo bude pít z kalicha svaté krve, neutone ve vodě, v ohni neshoří. Tak i 22, 313 (jde o hříšnou ženu); 23, 130; 24, 46; 25, 121; 27, 230; 40, 249, 560 (vínek tone); 41, 18; 44, 162; 57, II, 2060 (opět spojeno s biblickým motivem); Marčanová str. 43 ,,napij se vody z pramene, jsi-li spravedlivá''.
K meči ,,krivdy kárajúciemu'' je zajímavá paralela v Il. 16, 387, kde jsou odsuzováni ti, kteří ,,násilím pronášejí křivé rozsudky'' (skoliás themistás).
Spor dvou bratří: snad pohádkový motiv , přešedší do orální poesie . Příběhy o dvou sourozencích, z nichž jeden je výbojnější a snad chytřejší, ale mravně stojí pod druhým, jsou nadmíru časté, takže ,,hodný Fridolín '' a ,,zlý Dětřich '' se stali téměř příslovečnými. Chrudoš je rozhodně ,,horší'' než mladší Staglav . Obdoby známe ze starogermánské poesie (Nibelungy -- Nibelung a Schilbung ) i odjinud. Ještě zajímavější je přirovnání z Il. 12, 421 nn, kde se mluví o dvojici mužů dosud svorných, kteří se však začali náhle svářit s měřidly v rukou o to, zda jsou jejich pole poctivě rozdělena na dvě poloviny.
Hodně námitek bylo uplatňováno proti ,,stříbropěnné vodě'' (Vltavě) a ,,zlatopieské glině''. K tomu bylina o Sadkovi : ,,So žoltým peskom voda smutilasja'' (Propp, Russkij ... str. 99). O stříbrných vlnách je hlavně v ruských písních tolik zmínek, že je ani nelze vypočítávat (Kuba, Cesty ... str. 219, 222 aj.). Ale i jinde se najdou obdobná komposita : ,,Flot fomiheals'' (brázdopěnná loď) u Žirmunského, Poetika a poesie str. 22 je z anglosaského.
Také zabití draka nebo saně Trutem je motiv otřelý, jak uvedl již Brandl (str. 96), a to z mythologie indické, řecké, perské, germánské atd. V LS je příslušné místo příliš stručné, než aby se z něho dalo vysoudit, zda má pěvec na mysli skutečnou nebo mythickou událost nebo zda jde o alegorii -- o vítězství jara nad zimou.
Srovnání Libuše se zmijí: k dokladovosti stačí Dolanský (Kačič , str. 67). Příklady hlavně ze sch. poesie.
K předsednictví Libušinu při soudním jednání na Vyšehradě jsme již některé obdoby uvedli. Lze se tu zmínit ještě o keltském Artušovi a jeho družině, Vladimíru kyjevském, Atillovi a germánských knížatech. Vedle rozdílu je tu i shoda: primus inter pares, první mezi rovnými je hlavní mluvčí všude, ať už jde o básnickou licenci nebo o historický fakt.
Po zákonu věkožizných bogóv : Úvahy Mezníkovy nebo Procházkovy o tom, zda má právo náboženský nebo jiný základ, nemají pro otázku pravosti RZ význam. Záleží totiž jen na tom, jak o věci smýšlel orální pěvec. A zde je všechno jasné a bylo na těchto stránkách již několikrát osvětleno. Ještě doklad z Il. 1, 238, kde je uveden Zeus jako zdroj zákonů .
Če mútíši vodu: viz naši kapitolu o ,,vcítění'' , Einfühlung a pojednání o apostrofách. Ještě některé paralely: Bogatyrev, Anth. str, 462 uvádí slovenskou píseň o Myjavě, řece neklidné a krvavé (v originále ,,bol'avá'') -- utonul v ní dobrý mládenec. Dále Kolberg 36, 500; 49, 301.
Ol.: Zlomek je dosti krátký, a jak již uvedeno, spíše lyrický než epický. Proto zde nezaznamenáme tolik paralel jako v Jar., Záb. a Čest. Přesto uvádíme Il. 11, 11: ,,Zeus ... velkou sílu vložil do srdce každému'' jako v Ol. ,,Bóh ti bujarost da u vsě údy ... věhlasy v bujnú hlavu''. Přesnou obdobu k označení počtu vojínů ,,tři sta pól sta'' jsem nenalezl, ale odkazuji na epický způsob zjednodušování číselných údajů pomocí symbolických numerálií. Trochu podobně vyznívá Od. 4, 412, kde mořský bůh Proteus primitivně zjišťuje, kolik má tuleňů, užívaje přitom pětek.
V Ol. vystupuje známá ,,pořádkumilovnost '' jak v líčení spící Prahy, tak i v šíření radosti z vítězství; cit nebo děj postupuje přímočaře v čase i v prostoru. To jsme již osvětlili na popisu oblékání, ozbrojování, soubojů i různých hmotných předmětů (ozdobných štítů aj.). Přidávám trochu titěrné, ale typické líčení z Parryho II, 299, 32 nn. Hrdina tu otvírá okenici, přitiskne hlavu k rámu a potom ji vysune. ,,Dostúpichu mýta střědem lesa'' -- tak často v sch., kde bývá ,,lazina'' častým místem poradním.
Ben.: Typické nebo typologické shody -- kromě těch, které jsou již citovány v předešlých odstavcích -- z orální epiky snad vyhledá v budoucnu někdo jiný. Z umělé literatury znám ovšem několikeré líčení, jak se nepřítel octne v soutěsce a je svrchu napadán střelami a kamením. Balkánské hory a skály jistě poskytovaly hojně takových možností. ,,Tajno lud v hromadu zve'' jako v Il. 1, 57 ,,homégerees genonto''.
Lud.: má dosti stereotypních obratů přebíraných i pozdějšími autori rytířských zpěvů, jak jsme již také viděli. O epithetech ,,statní muži, černé štíry, ostré meče'' není třeba se (znovu) šířit, příkladů by bylo v našem žánru na tisíce. Snad ještě aspoň Od. 15, 551 ,,kopí, jež ostrým končilo se hrotem'' = dřevce ostrú hrotú. Mimochodem uvádíme, že homérských výrazů pro ,,kopí, oštěp, dřevce'' je více než deset; v RK jsou jen tři, ale již to je hodně, uvážíme-li krátkost zlomku. Lze však sem ještě přiřadit některá synonyma z domněle podvržených glos z Mater verborum . Začátek Lud. je téměř totožný s Erbenem , str. 67 ,,Poslouchejte, starší a mladí...''.
Jar. : tato nejrozsáhlejší píseň R nám ovšem nabízí také nejvíce thematických shod. Je to jediná skladba z kodexu, do jejíhož děje zasahuje nadpřirozeno, a to ,,divy'' tvořenými Matkou Boží na Hostýně a magickým obřadem, v němž tatarští čaroději zkoumají budoucnost. Takovéto prvky nejsou v orální poesii zvlášť časté, a jak jsme viděli, neomezují svobodu vůle jednajících osob. Homér , zejména Ilias , nás nesmí uvádět v omyl, neboť Olympané jsou vlastně lidé, nadaní ovšem nesmrtelností a většími tělesnými a duševními schopnostmi; ale je možno s nimi dokonce válčit (zpěv o Diomedovi ).
P. Maria se představuje v lidové poesii jako ochránkyně křesťanských vojsk asi nejčastěji. Podle některých textů včetně bylin slzela její socha nebo ikona v Kyjevě před vpádem Tatarů (Propp, Russkij ... str. 293 nn). Viz dále u Kolberga 50, II, 627; 30, 492 a 34, 75 (P. Maria Počajevská chrání klášter před Turky a Tatary). Rozumí se, že také Čenstochová je častým dějištěm těchto oslavných zpěvů. Ale jsou i případy jiných eschatologických zásahů. Parry II, 72, 1622 nn cituje zpěv, v němž hrdina prosí Boha, aby seslal vítr k rozptýlení mraků; potom prý bude vidět, kdo v boji zvítězil. Modlitba byla vyslyšena. Totéž i Parry II, 243, l. 305 nn. Ve starofrancouzské Písni o Rolandu se dostaví nadpřirozená temnota, slunce zpomalí svůj běh a dává zprávu Karlu Velikému o neblahém konci jeho zadního voje ve Španělsku. Grégr (str. 123) vzpomíná na liják, který přičarovali Tataři při obléhání Kazaně (spis z r. 1552).
Paralely k věštění před bitvou jsem nalezl v orální epice také. Bowra, Heroic, str. 333 zná arménskou skladbu, jež jako by ,,Jaroslavu'' z oka vypadla ve verších, jež v překladě zní: Then the Persian king, Shapukh, summoned his star- gazers, mages, and wonder-workers (hvězdáře, kouzelníky, divotvorce). V Bogatyrevově Anthologii (str. 328 nn) se popisuje dvojí různé věštění v písni o povstání proti janičárským náčelníkům: 1) z hliněné pánve naplněné vodou a z hvězd v ní se odrážejících (tazatelé se viděli v hladině bez hlav, takže proroctví bylo zlověstné) a 2) z posvátných knih. Obřady prováděli Turci.
Také stínání hlav (jež jsou v Jar. nošeny k chánovu stanu) je častým dílčím motivem v písních, v nichž vystupují moslimové jako nepřátelé křesťanstva. Obvykle má toto počínání protivníka zastrašit (ač to není v RK výslovně řečeno). Tak ve výše uvedených písních ze sbírky Parryho jsou lebky naráženy na kůly; jiné příklady u Chadwicků II, 372 a ve S267#267owniku Krzyžanowiczově, str. 142. Obránci mají být tak donucení ke kapitulaci.
Srovnání blížícího se nepřítele, pokud je ve velkém počtu, s temnotou nebo mračnem je v Jar. užito na dvou místech (9, 25 a 10, 11); totéž i v Čest. 15, 8. Znám obdobné obraty v jinonárodní poesii téhož žánru, ba jsou i v lyrice české nebo polské. Uznával bych, že byly převzaty z RK, ovšem před rokem 1817. U Kolberga 30, 373 nalézáme přirovnání vojsk ke chmurám, mrakům; u sušila 147 ,,Či to dú mrákavy, či zora červená?'' (turecký průvod); jiné doklady u Smirnova str. 61 z liteartury ruské, srbochorvatské a bulharské: Tugarin počernal kak osenjaja noč (v Jar. ,,večerní tma v jeseň!''); Aljoša Popovič ,,stal kak svetel mesjač'' Bogatyrev 52; dále Čičerov ,,grozna tuča razincev'' = vojsk Razinových s odkazy na další prameny a literaturu.
Stále sporným problémem a ovšem i důvodem k námitkám je ,,oheň z země'', jemuž se podobají náhle vyrazivší tatarská vojska. K výkladu se nabízejí bludičky, jichž prý bývalo hlavně na podzim velmi mnoho (Moszynski II, str. 490). Mluví se o nich v polských koledách (týž učenec i svazek, str. 495, pozn. 2). Pravďepodobněji však souvisí věc s mystikou (Ivanov a Toporov, Slavjanskie jazykovyje modeliruščije semiotičeskie systemy, Moskva 1965, str. 144 nn aj.). Zde je přímo uveden ,,zemnyj ogon'', symbol života. Sem patří možná i ,,vatra'', český ,,nový oheň'', o němž se mluví též jako o prostředku k dosažení lásky (Róže -- zatápění v krbu?). Ale kloním se k názoru, že tu šlo pěvci o pekelné plameny -- podle středověké víry, neboť ,,autor'' Jar. byl kněz, znalý náboženské literatury, a zároveň i bojovník. ,,Oheň jasný'' z písně ,,Hospodine, pomiluj ny'' se k Tatarům příliš nehodí.
Rozbíraný již příměr ,,Kublajevna = luna, její průvod = temné lesy'' má časté analogie v lidové poesii, kde milovaný objekt (hoch nebo častěji dívka) vyniká nad své okolí jako měsíc nad hvězdy. Ale i světice může býti tak oslavena, třeba sv. Dorota v Suš. 58; jindy čteme o matce ,,půjdeš mezi námi jak jasný měsíček mezi hvězdičkami'', Suš. 15; jiná varianta ,,sluníčko mezi hvězdičkami'' je jistě méně vhodná; ukazuje se tu vývoj tohoto přirovnání až k otřelosti a nelogičnosti. Hvězda jasná = panna krásná Suš. 42 nebo Suš. 462. Ze sch. lze citovat ,,jeho pancíř zářil skrz jeho mužný vous jako měsíc zamračenou oblohou''. Je to prirovnání poněkud odlišné, ale blíží se Jar. barevným nebo světelným kontrastem.
O tom, že ,,zarachoce nad niem túlec s lukem'' (když se Kublajevic mrtev skácel) je vzato z Il. 5, 42 (o brnění -- jsou i jiné příklady z téhož eposu) nás již informovali odpůrci. My jim však můžeme nabídnout ještě výraznější paralelu z líčení obranného boje, kdy vojíni ,,sraženě na sebe stáli''. Jar. říká: ,,V pravo, v levo pokrychu sě ščíty,/ vz ramena vložichu bystrá kopie/druzí prvním, tako druhým třetí''. Podle Vaňorného Ilias: S kopími srazili kopí a ke štítům přitiskli štíty,/ k štítu tak přiléhal štít, muž k mužovi, k přílbici přilba.
Jiná výtka se týká, jak jsme také již uvedli, ,,mraku od prachu'', prý z Alx. Jenže i v Il. 13, 33 čteme ,,omichlé koniés'', zřejmě homérskou formuli, význam je týž. Obraz se tak líbil Vaňornému a Stiebitzovi , že ho užili též v překladě Od. 11, 600, ač v originále je, že ,,prach se zdvíhal''.
Některé jednotlivosti: ,,na nohy skoči ... junóv desět''; skočiti na nohy je hlavně v sch. obrat nadmíru častý (na noge skočijo), takže od citace upouštíme. ,,Krev sě valé jak bystřiny dščevy'': opět všude velká frekvence, třeba ,,krvi teče potokama'' Sušil 127, z albánské epiky analogie u Skendiho str. 97. ,,Chmúráše sě tuča ...'' a ,,na vznojeném nebi'': sch. ,,oblak se vije po vedrom nebu'' Karadžič porůznu. ,,Řvúce až do oblak strašno'' = od huka ispod oblakova Parry II, 161, 347; strojná krása Kublajevnina = Turci ... všechno strojné měli Sušil 147; tábor ve významu jízdního oddílu, viz ,,celý tábor zranila'' Suš. 109; ,,obvlečena'' se vzácnou skupinou souhlásek = krojú obvalený, Sušil, dodatky 18.
A na závěr jedna neshoda: Hrabák, Poetika str. 20 uvádí z Tkadlečka hromadění synonym, časté v žalmech a náboženských úvahách: ,,volánie tvé, skřek tvój a hlas tvój''. V Jar. ovšem taková zbytečná tiráda není a nebyla ani při situaci hostýnských obránců odůvodněna psychologicky. Pěvec není nikdy ,,marnomluvný''.
Čest. projevuje některé typologické pozoruhodnosti po stránce povahopisné. Zmínili jsme se již o úloze Neklanově shodné s líčením jiných slabých, nebojovných, kolísavých nebo vůbec pasivních vládců. Patří sem mimo jiné Laertes a Priamos v Iliadě a Odysseji (oba jsou ovšem již staří), Etzel (Atilla) v germánských pověstech, Gunther v Nibelungách , Latinus u Vergilia ; někdy Karel Veliký a také Ion v písni o Renaldu ze starofrancouzské epiky; Ludvík Dítě, tj. Lovis Zeyerův v jeho Obnovených obrazech; Vladimír kyjevský; Dhritarašta z Mahabharaty atd. Králové v pohádkách jsou zřídka hlavními jednajícími osobami; spíše trpně přihlížejí počinům svých synů, dcer nebo nastávajících zeťů.
Čestmír projevuje vedle žádaných epických vlastností (spravedlnosti, štědrosti, lásky k vlasti) též krutost k nepříteli. Ta ovšem není nikterak ojedinělá i v jiných epikách (Grincer, str. 304). Nápadnějším rysem jeho povahy je strategický důmysl, chytrost ve vedení boje. Tím se Radí po bok Odysseovi a také Malgisovi ze starofrancouzských zpěvů. Epigonem je Sienkiewiczův Zag268#268oba.
Mluvili jsme již také o šlechetných výměnách hmotných statků, při nichž hrdina značně prodělává, neboť jej neovládá touha po zisku, ale ideální cíl, přátelský cit apod. K Čestmírově koupi jalovice za koně i s postrojem se ovšem řadí vzájemné dary Diomedův a Glaukův (Il. 6, 234 nn). Znám také sch. píseň, jejíž hrdina (ve zpěvu o Fatimě ) dává holiči za ostříhání vlasů dvanáct dukátů a ještě čestný dar. Mladá kráva, jež ještě nebyla březí, je ovšem i jinde velmi ceněna, zvláště je-li červená. Ta mívá hodně srsti (Kolberg 25, 146), jež se musí lesknout jako v Čest. K tomu snad homérské epitheton énis = zářící, ač podle jiných výkladů ,,jednoroční''. Toto dobytče nesmí být také dosud kroceno jhem (Od. 3, 382 aj.). Přání nebo výhrada odpůrců, že měl Čestmír obětovat oslici, je ve světle těchto analogií, které by bylo možno ještě rozhojnit, zcela nepochopitelné.
Hodně se uvažovalo o tom, co znamená ,,tvrdost nebes'' v Čest. 16,21. Odpůrci se spokojili poukazem na latinské ,,firmamentum'', tedy spekulací, odkud je výraz převzat. K tomu náš Rozbor , kap. 13. A dále podobnost u Sušila 327 ,,do tvrdej noci'' (tj. snad ,,hluboké''). V Od. 15, 329 se mluví o ,,Železném nebi'', Edda zná ,,Bilröst'' (Bilfrost?) = duha, most mezi nebem a zemí, Heger, str. 300.
Další jednotlivosti: Líčení boje Čestmíra s Vlaslavem má tuto zajímavou paralelu, k níž s trochou ironie opět připojujeme okřídlenou řečnickou otázku: Hanka znal? RK říká ,,i vyskoči Vlaslav proti Čmyru , i vyrazi Čmyr proti Vlaslavu''. Arménský epos (Bowra, Heroic, str. 172) má: ,,Tu Ďábel hnal svého koně na Mhera a Mher hnal svého koně na Ďábla''. Vzorné nebo vzorové líčení Vlaslavova smrtelného zápasu má protějšek (Bowra, výše uvedený spis, str. 78) v popisu, jak Sigurth zabíjí Gotthorna , velkého bídníka: přeťal jej v půli, hlava s rukama padla vpřed, nohy vzad.
Denní pochod slunce (ráno - poledne - večer): něco podobného v Sušilovi 751. ,,Morena jej sýpáše (?) v noc črnú'' = podzemní noc mu zahalila zraky v Il. 13, 580 nebo ,,thanatoio melan nefos'' v Od. 4, 180 aj., tamtéž ,,kér melaina'', častá formule; v Il. 5, 47 ,,hrůzné jej objalo temno''.
Personifikace zbraní (hrabiví meči v Čest.), srv. ,,dory mainetai'' v Il. 8, 111. Postup, jak se Čestmír vypravuje do boje (štít - mlat - přilba) se podobá Il. 10, 29, kde jsou sice termíny částečně jiné, ale táž metoda: oděv - přilba - kopí do ruky.
I nepřítel musí být pohřben, aby se jeho duše nevracela a živým neškodila. Víra u starých národů tak ,,monopolní'', Že nemá cenu citovat doklady. Přešlo i do literatury umělé (Aischylos, Sedm proti thébám, Sofokleova Antigoné aj.). Tak i Čest. ,,těká duše po dřevech'' dokud není mrtvý spálen. V Záb. jsou cizí ,,mrchy'' zahrabávány.
,,Naši kroci spěchajú'' je z dokladů pro chůzi a pro její živelné chápání, jež se všude vyskytuje a dlouho udržuje. z pohádek známe ,,šel, kam ho oči vedly a nohy nesly''. Obdobně v Il. 15, 405. V Odysseji 23, 3 ,,kolena spěchala, nohy (totiž stařecké) capkaly''.
,,Skála bohóm zmilená'', stojící ,,s cesty''. Velmi zajímavé spojení! Byla totiž snáze přístupná bohům i lidem. Konat oběti na skalách, na něž je z nebe dobře vidět -- opět projev primitivního náboženského nazírání -- je prý dávný keltský obyčej, z Orientu převzatý a po celé Evropě rozšířený. K srovnání Od. 17, 210 nn, kde se mluví o zřízení oltáře nymfám, stojícího rovněž tak, aby se u něho mohli modlit poutníci. Pramen tu vytéká z rokliny. Snad i dnešní kapličky a sochy u vody, budované ovšem z tradice Jana Nepomuckého , jsou ve spojitosti s oním pradávným ritem.
Tautologie ,,lánie psóv přemnoha množstvie'' odpovídá ruskému ,,mnoho -- přemnožestvo'' v bylinách.
Záb.: Nejvděčnější a nejsnazší je vyvracení námitky proti dvakrát se opakujícímu pěvcovu líčení, jak (nejmenovaná) divoká řeka utopila množství cizinců, ale přepravila své ,,zvěsty'' (známé, přátele) bezpečně na druhý břeh. Flajšhans a jiní uvádějí paralely k Donu a k Dunaji, jednajícím v ústní epice také tak. Činí tak ovšem s úmyslem dokázat podělatelovo převzetí. Ale ke ,,spojeneckým'' řekám náleží i Dněpr, který se zakalil (Propp, Russkij ..., str. 377 nn). V Iliadě nese 21. zpěv název ,,maché parapotamios'', v níž chrání Troju reka Skamandros, hněvající se proto, že její proud je zohaven mrtvolami. S. je tu anthropomorfisován, ale živlová přirozenost mu nechybí. Jeho spojencem je i další řeka Simoeis. Také sch. Morava pod Stalačem ,,odkojila, pohřbila (obránce města proti Turkům) a pro ně truchlila'', Bogatyrev, Anth. str. 302 nn v písni o smrti vojvody Prijezdy . Týž učenec uvádí lichotivé jméno Driny ,,ptica'' jakožto srbské hranice (str. 341). Čičerov (str. 266):,,Zkalil se tichý Don, když Ukrajina ztratila svého atamana Stěnku Razina ''. U Dolanského, Kačič , se jmenuje i Neretva s dalšími vodními toky (Karadžič II, 18, 21, 32, Dolanský str. 55). U Chadwicků II 392 je citát z Karadžiče XII, 555 nn: ,,Turo, ty běhutý toku, pohlť hrozné Turky z Kolašina''. Předtím je ,,jasný proud odnášel'' jako v Záb. Někdy vystupuje proti nepřátelům i jiná příroda, třeba hory (Bowra, Heroic, str. 140), které vybízejí rovinu, aby podporovala ,,klefty'', tedy hajduky nebo partyzány; vrch Mašna pláče, jsou-li napadeni od Turků aj.
Jako záhadné bývá označováno místo, kde se mluví o duších, jež těkají po stromech a nahánějí strach lesní zvěři a ptákům; jediné sovy se prý jich nebojí. Shoduje se to ovšem částečně i s Čest., kde i duše usmrceného Vlaslava ,,poletuje po stromech''. Soudíme, že výklad je dosti jasný. V Od. 11, 605 se líčí podsvětní duchové, kteří připomínají svým poletováním šelest ptáků prchajících na všecky strany, když jsou vyplašeni; Odysseem a Telemachem zahubení nápadníci Penelopini se po smrti podobají netopýrům (Od. 24, 5 nn). I tyto představy jsou trvalé a všelidské, přetrvávajíce v literatuře snad dodnes. Znám dobrodružný román, v němž říká běloch Indiánu: ,,Tvá duše se po tvé smrti ani neodváží vejít do věčných lovišť, bude bědovat s větry a sténat s vichřicemi''. Soudím, že jsou tu dobře vyjádřeny pocity a smýšlení oněch přírodních lidí. O tom, že si Slované představovali duši odlétající z těla jako holubici, byl-li nebožtík dobrý, nebo jako krkavce, byl-li zlý, se lze dočíst všude. Je to i běžná představa slovesného folkloru , viz též Adámek, Zprávy Společnosti 1938, č. 19-20, str. 6. Ve Slově o pluku Igorově je duše ,,odvanuta'' jako v Záb., v Čest. a Jel. a ,,vychází přes zlatý náhrdelník (zlato ožerelije)''; jinde v témž textu ,,vějut dušu od těla'', tj. usmrcují. Sovy jsou vždy považovány za ptáky odporné a zlověstné, viz i Kolberga 25, 186; 26, 86; 27, 299; o sýčku a sýčkování není třeba se šířit.
Také družba Záboje a Slavoje má četné thematické shody v jiných literaturách téhož žánru, jak jsme již částečně ukázali. Jsou tu Roland a Olivier , a Patroklos , Orestes a Pylades , Gilgameš a Enkidu , Alpanys a Karadzhan (uzbecký epos), Sanasar a Bagdasar (u Arménů). Viz Bowru, Heroic, str. 65 nn. Jeden z obou je více v popředí, je výbojnější, zralejší, je častěji jmenován atd., ale jeho alter ego může občas nesouhlasit a pronášet námitky; posléze se však vždy podřídí -- přesně jako Slavoj Zábojovi. Z ruských bylin sem ještě patří Ilja Muromec a Jermak (ne historický!). J. hyne, je ,,glupešenek'', jako jsou homérští hrdinové někdy ,,népioi'' a Slavoj ,,prudek''.
K této dvojici z RK existují ještě další zajímavé analogie. Popis jejího dětství a jinošství, jestliže se míní ,,dvěma syny'' Záboj a Slavoj , má paralelu v Mahabharatě i Ramajaně (Grincer, str. 299). Sirotci mstí otce a zachraňují ujařmený národ také v eposu u Šorců (turecký kmen v kemerovské oblasti RSFSR a v Chabasské autonomní oblasti), Propp, Russkij ... str. 39 a 45. Bogatyrev (str. 254) upozorňuje na píseň o vojvodovi Nenčovi, sirotku, který se stal bojovníkem a mstitelem. V paměti se vybavuje i Jánošík . Bylo by jistě zajímavé vystopovat původ a další historii tohoto námětu.
Kletba ,,běs v tě'', kterou pronáší Záboj nad Luďkem, je ovšem v stč. nedoložena; Komárek to správně odůvodňuje tím, že v ,,pravém'' písemnictví z 13. a 14. století takových projevů mnoho není, v náboženských textech by se stěží uplatnily. Ale v sch. epice jich nalézáme dosti: ,,ať tě blesk zasáhne, ať tě vlci sežerou, ať psi napadnou tvou matku, ať tě ďábel vezme, ať tě had uštkne''. Homérské ,,daimonios'' lze překládat ,,bláhový'', ale původní význam je jistě ,,posedlý démonem, běsem''. Dokladů o působení takových bytostí -- později alegorisovaných -- je všude velmi mnoho; jak by jinak vzniklo naše ,,zběsilý''? Tór zachvácen běsem v Eddě (Heger, str. 23).
Jednotlivosti: ,,proráže dráhy u (nebo ,,''v) vraziech''. Zajímavý obrat s pozoruhodně početnými analogiemi. Edda (Meletinskij, Sborník ,,Pamjatniki'', str. 79) s odkazem na Iliadu; v tatarských zpěvech u Smirnova, Slavjanskie... str. 49 (ulice a uličky mezi nepřáteli). ,,Dráhy bitvy'' jsou v Iliadě často.
,,Dávati slova k slovóm'', námitka nedoloženosti je zcela lichá, je to prostonárodní projev pro delší rozvážný projev nebo diskusi. Viz ,,dobré slovo dal'', Sušil 429, dobré slovečko Suš. 479; slovo dobré (zlé) dAl S 799; dobrá slova dávali Erben str. 357.
Odrodilec Luděk (zrádce, had, parob, otrok cizinců) je ovšem zvlášť nenáviděn. Upomíná na píseň, které vzpomíná Skendi, str. 38: albánský renegát Ballaban paša se vrací k Sultánovi (jako Luděk ke ,,králi'') s useknutým uchem a s porážkou. U Sušila č. 406 se čte o ,,zlém hadu s jedem pod jazykem, o zrádném pacholku (= parob?) s devaterou zradou''.
Dlúhopustý: k dokladům jinde uvedeným ještě k porovnání ,,dřevolivno'' (= olivové dřevo) Suš. 631. Obzírati: v sch. textech Karadžičových velmi časté. Zajide k otcém: později běžná fráze ,,ad patres'', též v germánské mythologii.
Srovnání Zábojových vojů rozehnavších se v šíř po rovině s ostřížem, bystře pronásledujícím ptactvo: pozoruhodná analogie v Il. 13, 62, kde letí jestřáb za jiným opeřencem rovinou (pedioio). Uvedený dravec je pokládán za nejrychlejšího a podle některých etymologií má tuto vlastnost i ve svém pojmenování. Je i možné, že ,,ostřiež'' v Záb. značí jestřába. Soptati krutost -- srv. menea pneiein, Il. 16, 364; Srážechu i stúpáchu koni: k srovnání konem toptať, kopiem koloť z ruských bylin, Smirnov, Slavjanskie... str. 48 nn. Dýmem nám velenie jeho: jako ,,nevhodná slova ať uchopí bouře a odnesou je'', Od. 8, 409. Incipit ,,o velikém pobití'' (tj. ,,bitvě''): týž název v 16. knize Ramajany .
Popis obětí bohům v Záb. a v Čest. by měl zajímat spíše kulturní historiky, ale aspoň něco zde zaznamenáme, neboť věc patří též do fokloru. Moszynski pěkně pojednal v uvedeném díle (str. 237 a 258) o těchto prastarých obyčejích. Pozoruje tu postup obřadů od záslibu (ob-větiti) přes modlitbu (hlásat milých slov) přes různé uctívané stromy (ke vsěm dřevóm) až k dravým ptákům, kteří mohli požírat zbytky žertev, a k zavěšování obětin na duby (oružie pobitých vrahóv). Autor konstatuje, že tyto zvyky přetrvávaly leckde až do jeho doby (třeba u Čeremisů). Zda bude oběť bohům milá, zkoumalo se různým způsobem, a to mnohdy právě devětkrát. Musila mj. ,,vát ve sloupech dýmu'', tedy rovně k nebi jako v Čest.
O tom, že Záboj (a pěvec RK) hájí pohanství proti křesťanství, bylo již napsáno mnoho našim textům nepříznivého. Obdoby se však jistě najdou. Na konservatismus Tatarů a jejich lpění na staré víře proti vnikajícím vlivům islamu upozornili Chadwickové III, 77.
Přejděme nyní ke kratším písním RK, které však maji v lidových písních z pozdější doby více analogií než předešlé skladby rozsáhlejší. Jsou tu thematické shody, ale i rozdíly, z nichž nejnápadnější jsme již zjistili
Sbyhoň je prvotním vyjádřením, lze-li tak říci, manželského nebo mileneckého trojúhelníku. Schema je takovéto: dívka je unesena a donucována ke spojení s nenáviděným mužem, ale její skutečný nápadník ji včas zachraňuje. Jsou ovšem varianty: známý motiv ,,manžel (v přestrojení) na svatbě své ženy''; nebo se dívka vrací až po letech z nepřátelské ciziny (někdy s dětmi) a poznává se s dávnými příbuznými (motiv anagnorise nebo anagnorismu).
Ve Sbyh. se jinoch dostaví včas, únosce a jeho družinu pobije a prožívá lásku se svou vyvolenou. Za archaické považuje toto thema jistě právem např. V. N. Putilov , Russkij istoriko-pesennyj folklor 13.-16. vekov, Moskva -- Leningrad 1960, str. 105 (též podle Proppa). Později vystupují místo násilníků -- Sbyhoňů -- Tataři nebo Turci. Smirnov) str. 117) uvádí paralely ruské, jihoslovanské, ukrajinské, polské a slovenské. Velmi zajímavé je, že tu někdy vystupuje ,,ochotniček'' (= lovec bludný ve Sbyh.?), Smirnov, str. 125. Viz i Bogatyreva na str. 344 s ukázkou písně o tom, jak byla dívka vyproštěna z arabského zajetí; vítěz tu také ,,vše pobil''. Bowra, Heroic, str. 327 se zmiňuje o japonském eposu s obdobným námětem; unesená se tu jmenuje Mišap-tašumi . Meletinskij, Poetika str. 275 řadí do téže skupiny heroiny jako Situ a Draupadi (stind.) a z Homéra Helenu , Briseidu a vlastně i Penelopu . Kolberg, 1, 22b pojal do svého výběru píseň, jak Jasia , první milenec, ,,dobyl palaš, nikoho se nezalekl'' -- a následovalo velké vraždění. Jako ve Sbyh. předcházelo i v těchto polských písních klepání -- na okno nebo na dveře. Ze starofrancouzských zpěvů znám episodu o Garinovi , který vysvobodil a pojal za choť Mabilu , již věznil a chtěl pojmout za choť ,,odpadlík'' Gofred (cituji zde ovšem ,,z druhé ruky'' podle Zeyerova Románu o čtyřech synech Ajmonových, str. 339 nn (Praha 1906, třetí vydání).
Sporné by mohlo být ono místo ze Sbyh., kde se jinoch vydává za ,,bludného lovce''. Snad to byla pěvcova invence ,,ad hoc'', i když je tu výše uvedená ruská analogie s myslivečkem. Jiná eventualita: ohlas na potulného rytíře, třeba na Dietricha z Verony; za pravzor těchto postav bývá uváděn Bellerofon nebo Bellerofontes z Iliady ; leckoho snad napadne i divoký lovec z německých bájí, a to opět Dietrich, ale též Iwein , Lancelot , Wilagois , viz u Martiniho str. 219. Ale spíše tu odeznívá přestrojení, v němž se skutečný manžel nebo snoubenec na poslední chvíli dostavuje (Odysseus jako žebrák je tu nejznámější). Avšak jindy se maskuje únosce (za kupce, nebo je-li zároveň čarodějem, i za zvíře, třeba medvěda). Mnoho dokladů přinesl Grincer, str. 246. Samozřejmě se tento motiv objevuje velmi často i v pohádkách.
Prostý, ba klasický motiv ve Sbyh. byl později ještě jinak rozšiřován a komplikován. Přibíráno líčení dívčina chytrého útěku, mluví se o jejím odporu a smrti aj., viz Horálek, Studie, str. 199 nn. V RK jde všechno prostě a ráz na ráz: Únos (bez jakékoli frivolnosti) jako u Parryho II, str. 299, v. 53 nn). Milostná vášeň je odbyta jediným epithetem ,,vilný Sbyhoň'' a zmínkou, že ,,plaka děva''; následuje osvobození a vítězná láska. Děj romance musil být ovšem uzavřen, nikoli naznačen. To bývá v umělých skladbách obdobného obsahu (Horálek, uv. spis str. 291 a citát z Čelakovského).
Jednotlivosti ze Sbyh.: ,,podviže hlavu'' časté u Karadžiče, třeba č. 91. U Sušila 634 je obdobná ,,pořádkumilovnost '' v postupu scenerie: dvůr - tlukot na dveře - síň - komnata - lože. Děj je však zcela jiný.
Jelen : Tato baladická skladba, hlubší předešlé romance , neboť má za thema úplné tělesné i duševní splynutí člověka, v tomto případě zákeřně zahubeného jinocha, s přírodou, vyvolává reminiscence na velmi mnoho paralel těsnějších i volnějších. Povšimneme si jen zvlášť výrazných. Jedno je třeba si ještě ujasnit: duše zabitého ulétá, není vtělena v přírodní objekt. V tom je rozdíl jak proti Metamorfosám Ovidiovým aj., kde strom, zvíře, voda apod. si plně podržuje vědomí i některé vlastnosti původní osobnosti, tak proti báchorečným motivům, kdy je nově vzniklý celek bytostí dvojitou, jejíž lidská část hyne s hmotou, která ji obaluje, nebo z ní může být naopak vysvobozena. Sem patří také příběhy, jak třeba píšťalka z vrby prozradí svou písní vraha, jehož oběť jaksi přešla do tohoto keře apod. Osobně považuji ono slovanské prorůstání tělesné stránky s dubem nebo jinou rostlinou a citovou účast okolí za básničtější než druhé dvě zde uvedené varianty. Přiznám ovšem odpůrcům R, že se Jel. v tomto směru romantickému nazírání na přírodu blíží. Různá ,,vegetativní'' božstva, tedy taková, jež jsou chápána jako prapůvod všeho živého, jsou ovšem velmi dávného původu (Frazer, str. 362). ,,Nejsi přece z kamene ani z bájného dubu'' (Od. 19, 163) je patrně upomínkou na mythický původ lidí ze skal a dřev; i zde se setkáváme s pradávným symbolem stromu -- dubu -- jenž je v R jediným a často jmenovaným zástupcem tohoto druhu rostlin. Na obrozeneckou slovanskou lípu není nikde ani pomyšlení! Zajímavé je též epitheton věštných dubů dodónských (Od. 19, 297): jsou ,,vysokorostlé'', tedy do výše olistěné. Tak i pěvec RK, jehož jelen ,,vzpínal táhlé hrdlo vzhůru do listí''. Jinak se na věc díval Květ, který viděl v tomto obraze vyjádření marné touhy po nenávratnu.
Myšlenková náplň Jel. není typická jen pro slovanský svět. Chadwickové (II, 402) uvádějí obdobné příklady z literatury anglosaské, Maretič (str. 44) zná paralely novořecké, starofrancouzské a skotské. Jelen se objevuje v různých úlohách též v Eddě , kde ožírá živný strom Yggdrasil nebo Laeradu (norská píseň o Grimmim ). Tento lesní tvor vyniká rychlostí a silou. Je srovnáván s hrdinou (Heger, Edda 266) a další obdoba je i v žalostném krákání havrana nad mrtvým Sigurdem (str. 321).
Postupem času ztratil ovšem dub své výsostné postavení a byl nahrazen bylinami křehčími, třebaže libě vonějícími a kvetoucími. U Angličanů je to šípek, hloh nebo růže, u Skotů rovněž, u Slovanů snad nejčastěji kalina, třebaže se potkáváme i s velkým výběrem variací. Pohanský pantheismus , můžeme-li zde o něm mluvit, zanikal příchodem křesťanství a pokračujícím racionalismem. Plastický obraz, v němž byl jinoch s dubem takřka ztotožněn, byl novějším pojetím života zintimněn, snad zušlechtěn, ale také rozmělněn. Nicméně je kontinuita od primárního modelu až po novodobý sentiment nepochybná.
Povšimněme si českých, moravských a slovenských analogií: na hrobě mrtvého nebo mrtvé vyrůstají, ať již spontánne nebo z vůle truchlících pozůstalých, hřebíček a fialka Suš. 92, rozmarýn S 99, růže, zelené pero (?!) a tulipán S 101, červené violy S 142, červená růžička s modrým karafiátem S 149, rozmarýn a marijánek S 165, jablúnečka S 176, rozmarýnek S 365, vonička S 449 (to je zároveň paralela ke Kyt., jíž bylo vytýkáno, že ji nelze ,,sadit'', ale jen utrženou vázat; v písni se mluví též o studánce, která tu má být zřízena, aby z ní brali milenka mrtvého a její nastávající), růže Erb. str. 149; slavíček a holubička (pochopitelně ne krahujci z Jel.) létají nad hrobem rodičů Erb. str. 246. Podivuhodná změť starého i nového v Erb. str. 386: mrtvá dívka změněna v jablko, to připlulo do mlýna, zastavilo kola; jelen vzal plod na parohy, vyletělo holoubě! V Erb. 424 mělo listí routy mrtvého vzbudit, ale nestalo se tak. V Suš. 33 čteme, že ,,sv. Juří po horách chodíval/po horách chodíval, po cestách jezdíval''. Zde je shodné metron a vlastně i slova s Jel. V uvedeném světci a v jeho činech jsou pohanské relikty. V S 95 sedají holubi na mrtvého, který je oběšen, a požírají jeho tělo (!). S 113 nasekej doubí zeleného, přikryj mé tělo, aby vrány nekrákaly, černé oči neplakaly; téměř totéž v Erb. 402, 410 (pláčou panny nebo mládenci) v E 360 ,,všechny hezké panny zaplakaly'' (nad vojáky).
Člověk je zaklet ve strom S 146, E 383. Duše vzlétá jako sivý holub S 110. I kdyžse následující doklady od Jel. v ledačem liší, uvádíme je přece na dotvrzení toho, jak přežívá dávný mysticismus anebo, chceme-li, vcítění v přírodu. Vody ve studánce ubývá, neboť milý umírá S 365; kouzelný pramen má přičarovat mrtvého (tamtéž); labuť má vylovit dívce ztracený vínek S 488; olšová lávka připodobněna k nevěrnému srdci (láska i dřevo je zlomeno) S 528; ztroskotavší láska = zasazená jabloň, která nenese ovoce (lze brát i jako obdobu Róže) S 622; slunce a měsíc mají prozradit svým leskem, zda je milenec ještě živ, zda nekrvácí S 765; zrada je nade mnou, podvrtl se kámen S 834/2198; marjánka nevzešla, neboť ji nesázela poctivá panna E 350; dvě červené řůže dosvědčují, že pod nimi leží mrtvá dívka Bartoš I, 35; tamtéž 396 je tato úloha přiřčena tulipánu, v B II 1245 se mluví o rozmarýnu černé hlíně, v Bart. 396 o lilii.
Tytéž myšlenky a představy u jiných slovanských národů: Bogatyrev, Anth. 184 uvádí z bulharského folkloru líčení proměny milenců ve dva stromy, jejichž ,,kořeny srůstají, větve se splétají'', ač jinochova matka, která tu lásku zmařila, nepřeje ani stromům. Bývají to kalina, vrba, klen aj. První z těchto bylin vyrůstá i na hrobě kozákově, kam ptáci nosí zprávy od rodiny (P. Sobotka , Květy 6, 1871, str. 211 nn). Na rovu mrtvé dívky se zdvíhá javor, sosna nebo kalina (Marčanová str. 125). Velká podobnost ,,Jelenu'' v téže sbírce na str. 133, kde nad zabitým krákají vrány, skřehotají straky a pláčí děvčata. Jiná skladba (str. 155) obsahuje vtělení mrtvého syna v javor; jako v Jel. je tomu venována celá píseň. Na str. 277 se dívka mění v břízu; na str. 325 vznikají z různých částí jejího těla bříza, mořská voda (?), pěna, kalina, trnky, hrušeň. Estetické srovnání s Jel. je nabíledni; ukrajinský pěvec si neuvědomil, že méně bývá více! Další příklady u Smirnova str. 119 z celého slovamského světa. Krzyzanowicz, S269#269ovnik, str. 53 a 217 nalézá v těchto písních ,,motiv všeevropský'', ale nekteré jeho příklady jsou s Jel. jen ve volné spojitosti. Zaro doklad Bogatyrevův (str. 403) je RK bližší. Zde létají vrány nad popraveným mládencem, teskní ,,les zelený'', ale pěvec v tom vidí spíše potupu pro nebožtíka -- vraha proti slavnému pohřbu, jehož se dostalo jeho milé, kterou zabil. Propp (str. 270) upozorňuje, že v ruských písních se v takových případech mluví spíše o volně rostoucích květinách nebo o trávě, tedy snad o bylinách menší hodnoty. Lesy netruchlí jen nad mrtvými, ale želejí někdy též zajatců (Bogatyrev, str. 229). Motiv Jelena má častečný ohlas u Karadžiče, str. 413, č. 675 (milence líbá, objímá černá země a hrobní tráva). Příklady též u Štúra, str. 34 nn. Velmi plodný je tu i polský folklor , třeba v Kolbergovi 1,3: zde je zajímavá varianta. Routa nemůže růst na hrobě zavražděného, ač jindy vyráži naopak vysoko (Jel. ,,dubec -- dub''?). Někdy z bylin kane krev. V č. 8h v témž svazku stojí nad pochovaným skutečně dub, nad ním létá ,,síla havranů'' a bílý holub. Celá spousta různých bylin je jmenována ve sv. 1, 12g a 12q, dívčiny jsou křehčí a něžnější. Ve 12, 60: nářek havranů a dívek; 12, 428 a 429 růže, pláče celý svět; obdobně 21, 15; tamtéž nad rovem (č. 120) mák, koukol, aby je dívky sbíraly a o nebožtíku zpívaly; též 22, 228; 27, 50 chvojka, smrk, jalovec, růže + lidský smutek; tamtéž 356 (milenka žádá, aby ji po smrti spálili a poté rozptýlili její popel; 28, 316 routa; tamtéž 318 -- dívka pochována pod dubem, nad ním létají holubi, totiž její milenci; tamtéž 325 lilie; 29, 13 šumící sosna + jelen s devíti a jednou výsadou parohů! 30, 45 a 46: dívka změněna ve strom. Havrani plačící nad mrtvým vojínem jsou zaznamenání v tomto svazku často. Č 402 -- bříza se nemůže zelenat, protože pod ní truchlí nešťastní rekruti; 34, 6 -- dívka změněna v topol; ibid. 51 pohřbená matka = červená kalina; 35, 16 -- snoubenci podobní po smrti dvěma stromům; 36, 3 mládenec -- dub; 36, 47 a 48 dívka -- růže; 36, 29 -- bříza teskní s děvčetem; ibid 306 -- kalina + ptáci, totéž i 307; 40, 76: smrt hocha ve válce -- ptáci nad hrobem -- dívčí pláč; ibid 303 ,,Wrony, krucy ohraba270#270y, panny op271#271aka272#272y''. 40, 3, 68 lilie; 574 bříza + naříkající ptactvo; ibid 598 jehličiny, pláče celý svět; 608 lilie, 1115 totéž, 48, 109 -- lilie na hrobě dítěte; ibid. 119 -- kavky a vrány + truchlící dívky; 50, II, 372, 373 a 416: bříza, javor, resp. ,,debina, lipina, lebioda, lescyna'' + varianty; 584: nářek strak, vran a dívek; 53, 8 růže; 152 javor a bříza nad mrtvými novomanželi; 55, 800 javor; 802 rozmarýn + lilie, láska až za hrob; 805 ,,bílý květ''; 57, I, 1542 javor, 1554, 1555, 1556, 1557 kukačka + vrány + truchlící mladé ženy (nad mrtvým kozákem); 1590 -- z různých částí těla různé kvítí; 1644 až 1647 milenci, dotýkající se nad hrobem větvemi. Známý motiv též z literatury umělé Fogazzaro - Daniele Cortis , v tomto románu jsou vyjádřením ideální lásky stromy spojené ,,non radice, non vertice''. Dále v témž Kolbergově svazku 1650 nejmenovaná bylina; pláč nad nevinným, naříkají tu příbuzní, kdežto nad vrahem jen vrány a havrani krákají, tedy opět zethisovaný starý motiv; bříza + rekruti se opakuji v 57, II, 1736 až 1739; 1782 různé květy z mládencových údů. Zdá se, že polské písně, jejichž motivy jsou rozšířeny na Ukrajinu (nebo byl snad postup opačný?) jsou Jel. bližší než jiné. Svědčí o tom jak dub, objevující se v těchto souvislostech, tak i častý trojúhelmík nebo dokonce čtyřúhelník: nebožtík - rostlina - ptáci - truchlící lidé.
Jednotlivosti k Jel.: jako se jinoch (a jelen) pohyboval na počátku písně po velké prostoře, tak i Marko ,,obskakal góry, doliny, čerez les zelenyj'' (Bogatyrev, Anth. str. 206 o Markovi a Gino Latininovi , překlad z bulharštiny).
Kytice: Nejnápadnější jevy, u nichž pozorujeme thematické shody s jinou lidovou poesií, jsou tu, jak už víme, dva: předně dávný zvyk pouštění věnců do potočního nebo říčního proudu (v naší písni je to kytice, ovšem ,,heboučkým lýkem svázaná''), z důvodů magických, ke zjištění, zda se dívka -- řidčeji mládenec -- vdá nebo ožení, jak brzy a kam. Druhým prvkem naší písně je klimax -- stupňování pojmů co do hodnoty: zasazení rostlin, z nichž kytice nebo věnce vznikly, jejich spojení v celek a puštěni po vodě; tomu odpovídá v Kyt. trojí dívčina ,,nabídka'', totiž jehlice z vlasů, zlatý prstének a panenský vínek.
První z obou básnických prostředků je v našem žánru velmi častý a je znám z lidové i z umělé tvorby. Pozorujeme totéž jako ve Sbyh. z v Jel., že se motiv rozšiřuje novými nápady někdy tragickými, někdy ironickými, kdežto v Kyt. je thema podáno bez příkras, ale tím výrazněji.
Některé shody: Smirnov str. 223 cituje analogie jihoslovanské, ukrajinské, polské a slovenské. Jeden z milenců loví vínek, pocházející od druhého, a někdy utone. Z Adámkových materiálů píseň z Klatovska: ,,Bývá u nás, bývá/jeden holeček/co jsem mu dala/s hlavy věneček''. Je zajímavé, že takové počátky lásky začínají ve slovesném folkloru často u vody (potoků, studánek aj.), viz např. Sidelnikova, str. 75. Snad i pověst o knížeti Oldřichovi a Boženě patří do této skupiny. F. Dvorský zaznamenává v Lumíru 1886, str. 485 píseň o prstenu a vínku, která byla známa už v roce 1660. Další paralely u Nebeského, uvedené místo z ČČM 1853, str. 162; něco i v Naší řeči 12, 1928, str. 162 nn a 1927, str. 120 nn; Erben ČČM 1870, str. 90 nn. Lazutin (S), Kravcovův sborník I, str. 75 připomíná, že častěji házejí věnce do vody dívky, ale občas i mládenci. K věci dále Moszynski, uvedený spis II, 1, str. 393 nn. Vývoj námětu u Krzyžanowicze, S273#273ownik str. 451: věnec může lovit i více lidí (páni, vojáci) a nálezce zpravidla tone, takže původně lyrická píseň přechází v baladu. Že Goethe takto parafrázoval Kytici, ví každý přítel R. Viz dále Karadžiče, č. 95. Materiál, z něhož je věnec nebo kytice uvita, je někdy dosti zvláštní. Melicherčík, str. 29 ,,a to pierko voňavie/vilo dievča volačie./Kde ho vilo? Tam dole/v tej tisovej doline/... z rokytí!''. Sušil 433 má slova ,,kytečku pustím po potoce/aby ji chlapec našel'' a v č. 838/2272 je ,,zelený vínek, zlatý prstenek k němu plyně''; také v S 246 je za sebou zlatý prstýnek a zelený vínek. Zvláštní je S 186: dva nápadníci, z nich jeden žid, pustili své šátky po vodě; děvče vylovilo židův a bylo jeho. V Erbenovi str. 147 přicházejí dívky s vědry (kovaná vědra v Kyt.) k potoku, loví zde pruty z rozmarýny a jedna se utopí. Erben sám upozornil na podobnost z RK. Kolberg 1, č. 16: dívka pustí vínek po vodě, pán (vojín) jej loví a utopí se; a mluví jsa již mrtev! Kolberg 6, 805: dívka nechává plout vínek z routy, ale pro žal záletníkům. Sv. 9, č. 97 vínek ,,z mojej g274#274owy... na biežaca vode podniesz...''. Jak vidno, nalézáme leckdy doslovné shody s Kyt. 28, 256 a 268: zde dala dívka místo prsténku ,,z glowy wianeczek''; 36, 296: spojení vody s vědry přímo v textu; kytice jako poselkyně tamtéž, 380; někdy má píseň a čerpání vody u studny náboženský obsah s reminiscencemi na Nový Zákon. V Kolbergovi 57, I, 1367 a 1368 je kytice plovoucí po vodě poselskyní dívky, která si stěžuje rodičům, že žije s nemilovaným mužem. Jindy jde o zprávu milému (milé) nebo bratrovi (sestře), ibid., č. 1479, 1480 a 1481.
Také výše uvedené stupňování hodnot u různých věcí neb též osob nabývalo během staletí na rozsahu v souvislosti se změnami hospodářských a společenských poměrů. Někdy se píseň stávala téměř rozvleklou a nevkusně dlouhou. Zvlášť oblíbena byla píseň o náhradě, kterou má dát pán za rozbitý džbán (oblíbený rým). Vyvrcholením je, že pán se odevzdává poškozenému děvčeti sám. Nacházíme hlavně u nás a v Polsku. Pro stručnost uvedeme dále jen nabízené objekty, není-li klimax ještě jinak pozoruhodný.
Tak máme S 310: pozdravení, červený šátek, nové šaty, prsten, posedění; nebo šátek vyšívaný - košile - vínek; varianta: pero - červený hřebíček - nové šaty - vínek zlatý. Od pěvkyně Šulákové slýcháme píseň s těmito ,,podaruňky'' (srv. ,,pochládček'' z Jah.): pentle - pero - nové šaty - prsten zlatý - poležení (nocleh nebo ložní povlaky?) - vínek zelený. Někdy je ,,hierarchické'' uspořádání porušeno, jindy se jeví nelogičnost, neboť ,,vínek zlatý'' je v tomto případě proti zelenému méně cenný. V Suš. 161 a v Erbenovi 96 máme: dukát - dům - pán; nebo kůň - domek - panství. Podle Erbena jsou tyto motivy doloženy též ve folkloru slovenském, lužickém, haličském a polském (podle tehdejšího politického uspořádání těchto zemí a národů). Sušil 516: strava - perník - střevíce - hedvábný šátek - zelený vínek (který tu symbolisuje nevinné mládenectví!). V S 111 žádá dívka hocha, aby ji neprozradil, že zavraždila své dítě, a nabízí postupně: košili - prsten - věneček (!). Jen prstýnek a věneček v S 530. Jak vidno z předešlého, dochází někdy ke zkrácení motivu, jindy k nelogické kontaminaci. Ironií je podbarveno S 142: vonička - pero - šátek ve spojení s temnicí, vězením atd. Jsou i vzdálenější analogie, třba S 303, kde chce dívka ,,vesekat hájíček - vedlážit stezníček - vylovit rybníček, protože se tam milý procházel - mašíroval - utopil se''; byl vytažen napřed klobúček, potom širáček, naposledy Janošek. Zajímavé je, že téměř vždy se dějí takové rozmluvy nebo příběhy u vody. Snad i ,,džbán'' odpovídá ,,vědrům'' v Kyt. Úlehla (č. 298, str. 628) má jiné stupňování: peníze - stříbrný řetěz - kráva s teletem - sám člověk. Bartoš I, 112 d a 112 f: prsten - čtyři koně - 400 tolarů - kráva s teletem (divný pořádek!). Anebo také jinak přeházeno: čtyři sta tolarů - zlatý řetěz - zlatý prsten - kráva s teletem. Marčanová 119 opět jinak: svedená dívka odmítá různé dary a chce milého za chotě; ibid. str. 324: šátek - prsten - děvče. V Karadžičovi, str. 10 nabízí hoch klobouk - střevíce - zlatý prsten a teprve potřetí má úspěch. Jsou tu i další varianty. Na str. 197 (Kačič ) cituje Dolanský jiný sch. úryvek, který prý vedle jiných textů svedl Hanku k napodobení. Ale zde chybí to podstatné, totiž stupňovaná nabídka. Je tu prostý výčet věcí, které nabízí vdova případnému ,,mstiteli svého muže'': statek - kožich - vestu - krunýř a sama sebe za ,,věrnou ženu'' (ale originál má ,,ljubovcu''). Daleko bližší a průkaznější je Kolberg 4, 110, 140, 149; 6, 203, 204 (groteskní i vážné); ibid. č. 263 a další; 12, 11-14 včetně prsténku, vínek na závěr; č. 240 + varianty; 340 (džbán atd.); 21, 1, 2 je škádlivka, vystupuje tu sedm nápadníků; 22, 198 voli, vůz, pán; 25, 129 (víno - prsten - dívka); na RK tu upozornil sám sběratel; v témže svazku č. 149 až 156 se čtyřmi nebo s šesti různými šátky; 26, 287 a; 27 269 a tamtéž 177 - 179 a 322; 29, 15, kde plavci plují po Dunaji a mají vylovit stříbrný prsten, zlatý šál -- třetí získá dívku; tak i 33, 2; 36, 427 a 623 (silně rozšířeno); 40, 276 a 277; 313, 469, 608 -- roztlučený džbán - pár koní - kočár - služka - pán sám; 41, 24; 42, 1514; 43 12; 44, 101; 48, 23 (čtyři nápadníci); 49, 157; ibid. 162, 163, 168, 287 (č. 163 je Kytici velmi blízké); 50, II, 210; 53, 55 (Litva!); 54, 5 (jablko, symbol lásky, nedá dívka otci, matce, bratrovi, sestře, ale jen milému); totéž v č. 31; 57, I, 1118. Zkrátka řečeno: z hořčičného semene Kyt. vyrostl během staletí celý strom, z obrazce o několika bodech nebo úsečkách celé panorama. Totéž uvidíme u následujících lyrických písní RK.
Róže : Jak jsme již ukázali, není to žádný ,,slepenec'' nebo ,,cárek'', protože tři základní myšlenky (vadnoucí růže, marné čekání u hasnoucího krbu a ztracený prsten) tvoří logický celek. Rozdíly proti Čulkovovi jsou již známy: ,,družky'' v české písni chybějí, červená stužka rovněž; zato nemá ruská píseň pěkné vylíčení odumírání růžového květu nebo keře. Zajímavé je i Hankovo původní čtení ,,mně'' místo ,,raně'' (příliš brzy). Ruská píseň má ,,rano''. Rozumí se, že by žádný padělatel nebyl upozorňoval na svou předlohu tak bezhlavě. Jemný rozdíl mezi ,,mně'' a ,,mi'' je v R zachováván velmi přesně. Zde by musilo být ,,čemu si mi rozkvetla''. Naproti tomu se někdy zaměňuje ,,tobě, tebe'' proti ,,tě, ti'' z důvodů metrických, např. ve Sbyh. Hanka o tom všem neměl ani ponětí, ale nelze mu to zazlívat, nebyl sám.
Pokud vím, podal nejlepší rozbor problémů kolem této písně Grégr (str. 68 nn). Soudil důvtipně -- ač to ovšem nelze prokázat -- že byl v ruské písni místo ,,družek'' jiný výraz shodný s ,,dřiezhami'' v RK, neboť lze těžko předpokládat, že by si dívka pozvala nějaké své přítelkyně k dostaveníčku s hochem. Ale v ruských písních se v těchto souvislostech skutečně objevuje ,,lučina, lučinuška'', tedy tříska, louč; dokonce bývá celý soubor písní jmenován pod tímto názvem jakožto ústředním motivem. Sidelnikov (str. 35) cituje skladbu z r. 1810, v níž nechtějí dívce louče hořet, čeká na milého, má tři sny, až se teprve ráno dočká. Jsou tu desítky variant a Čulkov ani zdaleka není sám. Také Rozanov (ze Sobolevského) zachytil tři nebo čtyři lyrické skladbičky s dřívím páleným v krbu, snem a pozdním příchodem milencovým. Trochu jinak a odjinud je tento motiv u Pongse, I 145: oheň v krbu, u něho tesknící děvče, jež sní o chlapci; ten přijde pozdě a bolestně se loučí. Zde je vidět další rozšíření thematu. Ostatně jsou v některých slovanských písních z tohoto okruhu louče i družky.
Také víra, že sní-li člověk o rozbitém prstenu, bude postižen nějakou ztrátou nebo neštěstím, je v orální lyrice i v epice běžná. Bowra, Heroic str. 292 vzpomíná na ruský text, kde se něco obdobného symbolicky zdálo pěvci Romanovi . Prsten byl na pravé ruce! Jiné dokladu u Chadwicků II, str. 153. Zde jde o tzv. věštné sny, kterým se podrobovali lidé ve starověkých náboženských střediscích. V Il. ,,úlos oneiros'', záhubný sen, je seslán Diem k oklamání Agamemnonovu. Pokažený prsten též v Eddě (Heger 220) v písni o Völundovi a Bödvildě.
Ze Sušila lze vybrat tyto paralely k Róži: 543 (,,vrať mi prstýnek, je v něm zlatý kamínek'' -- k povšimnutí nepřesnost, neboť kámen asi nebyl zlatý, ale spíše drahý jako v Róži); S 425 ,,ztratila som jasný kamen''; S 777, kde kamének vypadl z prsténku na znamení, že bude milý plakat; S 242 milá čekala ,,až do dne bílýho'', ale ,,syneček nepřešíl''.
Z Erbena : str. 136 ,,ztratila jsem prsten s třema kamenama'' (= milého); 175 a 177 týž klenot do vody upuštěn; 183 ,,prstýnwka kamének vypad' na znamení, že budeš plakat''; 252 ztráta ,,vočíčka'' z prstenu.
Kolberg I, 9 zlý prorocký sen; 26, 264: zde je řeč o kuropění, jež je častým koncem projevů lásky; dívka už nemá ,,275#275uczywo'', tedy smolničky, dříví na topení, asi je spálila jako v Róži; ibid. 519, čekání na milého po čtyři noci; láska končí, když se kohout ozývá 30, 106, 108, 109; jiná paralela 36, 324 (v druhé části písně); 44, 346 dívla neusnula, čekala na svého chlapce, ale marně; 49, 22, 43: ztracený prsten, který nemůže najít otec, matka atd., ale podaří se to milému; 49, 146 totéž; ibid. 202; 55, 129: svíčka svítila celou noc, ale mládenec se neobjevil; 57, I, 1559: obručka spadla jinochu ve snu s pravé ruky a potom nalezl za bdělého stavu svou milou mrtvou; zlomený prsten - zlé znamení ibid. 1563; 57, II, 1764 aj. obsahuje řeč o kuropění v obdobných souvislostech. Zdá se, že i zde se postupně měnil lyrický projev ve skladbu baladickou.
Jahody: také motivy této písně přecházejí později sice opakovaně, ale s rozšířením do skladeb novějších. Někdy jsou shody velmi nápadné, a to hlavně v materiálech Kolbergových. Jde o dívčin úraz na noze, lásku a návrat domů. Změny se pozorují hlavně co do jinochova společenského postavení. Někdy je jím myslivec, jindy šlechtický syn nebo prostě ,,pán''. Před milováním zhusta předchází dívčin duševní boj, vzpomínky na matčino varování před ,,jinochy'' (jak v Jah.) nebo ,,chlapci'' ve folkloru českém i polském. Následky lásky jsou někdy vážné, ba tragické. Tedy opět obohacení (?) a přechod k baladě.
Paralelu z českých materiálů znali již obránci R: ,,vždycky mně matička říkávala,/abych se mládencům vyhýbala./A já přeci mám je v srdci/však jsou ti mládenci hodní chlapci''. Viz Zprávy Společnosti 1937, č. 7, str. 3. Dále u Sušila 526 ,,Dycky mně maměnka říkávala,/abych si mládenců nevšímala./A já předci mám je v srdci,/dyž sú ti mládenci hodní chlapci''. Poučná je hlásková adaptace obou ukázek: lidovým zpěvákům se asi líbila asonance ,,přeci -- v srdci -- chlapci''. RK je ovšem stylově i jazykově archaičtější včetně ,,dobrých lidí''. Viz ještě S 138 ,,Já ti nesmím věnec dáti, lála by mně moja stará máti'' a 526 ,,utíkej, děvče ... zdaleka chlapcům vyhýbej''. Milý bere dívku na koně S 87. Vzdálenější je Erben str. 184: kůň, Jiříček, borovička zelená.
Shody u jiných Slovanů: Sidelnikov, str. 54 cituje z Výboru Rimského-Korsakova (neúplně) obdobnou píseň, kde se mluvi o dívce, borku (!) a jahodách, jen místo trnu je tříska. U Krzyžanowicze (S276#276ownik, str. 9) je z Mazurska ,,Mnie mamasza prikazala, / sztob z parniami ne bo277#277tala'' s následujícím únosem dívky (také v Jah. lze vykládat závěr tak, že ji mládenec odvezl do svého domova). Taková společná jízda na koni též u Karadžiče, str. 50, č. 73. Srbochorvatské paralely Dolanského (Kačič , str. 199) jsou opět velmi vzdálené. Ruské a moravské (snad S 418, jalovec), jichž se tu D. též dovolává, jsou bližší, ale daleko ne všecky, jak zde dovozujeme my, třebaže jistě též namátkově a neúplně. Hrubý (str. 15 nn) uvádí ruskou paralelu v plném znění. Jah. z ní ovšem převzaty nejsou, postup byl spíše opačný, neboť Čulkov a jiní měli k disposici modely značně rozšířené. Zákonitý vývoj od jádra k narůstání se opět projevuje.
Nejbližší se zdají též polské písně, kde nalézáme shody nejen obsahové, ale i formální. Kolberg 1, 5 a 210 (matka se nemá kvůli mládenci opouštět), viz dále 4, č. 164 a 191 (milý, milá, jahody kůň), ibid. str. 146 ,,uwiezla my w prawy nóžce jerzyna'' (tj. trnitý plazivý černý rybíz), ale Jasienko jí trn ,,wykole''. Jahody jako symbol lásky vystupují zřejmě v 6, 723. Tytéž lesní plody + milenci + milování s dívčiným zdráháním 12, 290; v č. 291 totéž, ale bez vnitřního boje. V č. 292 je zmínka o koni, myšlenka na matku a thema rozvito dalšími kombinacemi. V č. 316 ,,matka mi přikázala, abych s chlapci nemluvila'', dále č. 331. Matka varuje dceru ve sv. 13, č. 294; 21, 61 a 62 ,,i usciska278#278, uca279#279owa280#280, umi281#281owa282#282'' (Jah. ,,laskáchom sě, milováchom'') + těhotenství atd.; 22, 91; týž svazek 172, 174, 175; 25, 26; rozšířeno 25, 172 a 173, 177, 179, 180; 26; 116, 342, 344 (zde ,,nocka zachodzi, daleka droga'' -- dívka odolala pokušení; zmínka o pozdní večerní době též v Jah.); 27, 294 (kůň, matka, blížící se noc, dívčin vnitřní boj a další příměsky; tamtéž 299, kde ,,Waspan'' (vašnostpán) skocy283#283z konia, usciska284#284, ucalowa285#285, pociesy286#286sie, ibid. 339 (varující matka + husaři!); 30, 246 (poranění trnem), 36, 202, 327 a 350 (poraněná noha v lese ,,vyléčena'' milým); 39, 162 kde jinoch ,,zaraz z konie skoczy'', dívka se brání ,,bo juž s287#287once nisko''; 40, 323 a 325; 42, 1431 a 1432; 50, II 35 (hřiby místo jahod); vzdáleně i 57, I, 955; ibid. 1070 a 1076 (vždy varování matčino, milenec je tajný) atd. atd.
Opuštěná se jeví jako základ nebo jeden ze základů známých písní na motiv osiřelosti. Proč tu došlo k přesunutí thematu od osob již dospělých do dětského věku, by si možná vyžádalo sociologickou studii; my se zde omezíme na popisující fakta. Z původních drobných skladeb, případně z episod (neboť tento motiv se zhusta vyskytuje i v epice) se vyvinuly i zde balady : o krutém zacházení macechy s nevlastním synkem nebo dcerkou, o tom, jak si pravá rodička přichází pro svého potomka ze záhrobí, o pokání nebo trestu, jejž má ono nelidské zacházení za následek aj.
Paralely k Op. -- aspoň některé -- shledali již odpůrci. Pro rychlost nám postačí Hrubý, str. 17 nn. Vytýká se, že zde dívku nikdo nezpovídá, proč pláče, nikdo ji nekonejší atd. Případné prodlužování písně o takový sentiment je možno hodnotit kladně i záporně. Jisto však je, že tu pozdější doba opět navršila, smíme-li to tak květnatě vyjádřit, nové vrstvy (ne vždy plnohodnotné) na dávný krystal.
Z epiky patří do této thematiky nářek Briseovnin v Il. 19, 29 (stýská si na smrt Patroklovu , na ztrátu manžela i bratří); také Andromacha v 6. zpěvu téhož eposu uvádí, že jí po smrti všech jejích drahých zbyl jen její choť Hektor . Obrat ,,tráva na ní roste'' (na hrobě matčině) je společný RK i tatarským písním (Chadwickové III, 159 -- monolog staré ženy). Titíž autoři připomínají, že tyto motivy jsou i v ruském folkloru ,,abounding'', a překládají tu do angličtiny píseň, jež by zněla česky doslovně takto: ,,kdežto já, hezké děvče. nemám ani otce, ani matky, ani bratra, ani drahé sestry, ani rodiny, ani přátel, které bych mohla mít ráda''. U Štúra, str. 78 čteme téměř totéž. Ale scenerie bývá odlišná. U Karadžiče str. 295, č. 454 čerpá dívka vodu, což chybí v paralele Hrubého, a ta zas má zmínku o lesích jako RK. U Sušila jsou jednotlivosti opět jiné (680, 313, 328), u Erbena je tomu opět jinak. Kuba, Cesty, str. 190: dívka nepoznala otce ani matku, ale za muže nepůjde. Zelená barva luk nebo lesů, symbol naděje a barva v přírodě nejrozšířenější, je tu velmi častá, takže vznikají tím bolestnější konflikty. Je také vhodnější než třeba žlutý karafiát nebo ,,jelínek, jenž si vůkol vesele skáče''. Nejsou ovšem všecky drahé zemřelé nebo vzdálené bytosti vždy vypočteny, ale protiklad utěšené přírody a truchlícího srdce je tu pokaždé.
Další doklady: Úlehla 127 b, str. 543 a vlastně i str. 482, č. 1. A nyní opět Kolberg, jakožto pramen neznámý a Hankou i odpůrci pochopitelně pomíjený: 1, 124; 6, 519 (rozdíl: nezemřel otec, matka, sestra, bratr, ale milý, a to je ztráta nejtěžší); 25, 32; 28, 128, ibid. 171 (opět trochu jinak: dívka si připadá sirá jako hrušeň v poli a nemůže si požalovat otci, který je příliš stár, sestře, jež je příliš mláda, bratru, který je na vojně, takže zbývá jen Bůh). Kontrast šumícího lesa proti smutnému děvčeti ibid., 263; 30, str. 193 -- zde je celý kompars těchto motivů 34, 5; 35, 8; 36, 422 ,,nyma roda, no otcia, nyma komu žuryt' sia ... ni bratra, ni sestry'' (predchází apostrofa přírody); ibid. 428, kde naříká mládenec, pozbyvší matky, bratra, sestry a milenky; obdobně 431, 439 aj.; dále 40, 220, 435, 436, 438, 440; 43, 46 (částečně); 44, 857; 48, 98 a 153; 50 II, 364, 365, 366 (milý je nad otce i matku); 57, I, 1037, 1506, 1511 aj.
Žezhulice: Stojíme před ní v rozpacích, neboť je to jediná lyrická píseň RK, jejíž hlavní myšlenku se dosud nepodařilo nikde nalézt: jako se zákonitě a pro svět prospěšně pravidelně střídají čtyři roční období, tak musí jednou svobodná dívka změnit svůj stav. Tato pravda je předvedena hovorem dívky s kukačkou, jež sedí v širém poli, patrně tím také symbolisuje osamělost.
Bývá slýchána námitka, že prý je žežulka v našem folkloru ptákem zvěstujícím jaro. Ale to je leda malý úlomek pravdy. Tento opeřenec, žijící zvláštním rodinným životem nebo spíše bez něho, podobný některým dravcům (ostříži) a známý podivuhodným hlasem, z něhož může posluchač podle své nálady vyčíst veselí nebo žal, vystupuje v písních nejčastěji jako tvor bezprostředně spjatý se sňatkem, s koncem nebo začátkem života nebo i se záhrobím (Třebízský , Královna Dagmar ). Tyto představy lze ovšem v domácí stejně jako v cizí orální lyrice najít a lze k nim dospět i rozborem Žez. v RK, ale jen druhotně.
Proto se tu musíme omezit jen na analogie vzdálenější. Kukačka je ovšem ve folkloru pták velmi častý stejně jako vlaštovka, sokol, holub, skřivan aj. U Kuby, Cesty, str. 357 nacházíme píseň z Korutan, kde podobou roli přejímá křepelka, jinde vzácná; je však jako glosa B v Mater verb. Jako poselkyně jara je kukačka známa po celém slovanském světě, ale je opěvována i jinde, třeba u Tatarů (Chadwickové III, 102) a snad vůbec všude, kde žije. Ostatně i námi rozbíraná píseň začíná jmenováním tohoto ročního období; je tu výraz ,,jaro'', proti ,,vesně'', jež je v RK jinde. ,,Dub'' a spolu ,,zima'' je částí obsahu slovenské písně ,,Kukulienka, kdze si bola ... kedz tá tuhá zima bola? sedzela sem na tem dube ...'' z Adámkových materiálů -- Slovenské zpevy 634, podle nářeči zřějmě z Šarišska, viz tu i polské jazykové prvky). Odlehlá analogie může být spatřována i v jakési řadě nemožností, dosti oblíbené ve slovanském folkloru a spojující se asi s takovýmito obraty: až na vrbě porostou jablka, až kámen vypustí kořen, až na suchém stromě vypučí listí, potom teprve budu tvou ženou ... aj. Obrátíme-li tuto logiku, dostaneme myšlenkový pochod Žez.: jako musí jablko v létě zrát, obilí dávat žaň a klasy být ukládány do stohů, tak se musí dívka provdat a mít rodinu. Jablko je symbolem zrání a sňatku, takže není voleno náhodně. Jireček, Echtheit, str. 44 cituje ukrajinskou píseň, v níž se má jaro k zimě v takovém poměru jako dům rodičů k domu ženichovu; dívka tu projevuje obavy z budoucnosti. Hrubý s odkazem na Máchala vzpomíná (str. 18) ruských materiálů, ač shoda je jen dílčí. Formální paralela ,,kak by děvě těžko bylo'' je např. u Sušila (3288#288); mínění, že by si dívka citovanými slovy přála otěhotnění, by snad hovělo dávnému naturismu, ale je shodou se Sušilem podvráceno (vedle jiných možných argumentů). Nářek kukaččin, že je zima, v S 521 odpovídá rozchodu s milencem. V S 789 se vykládá kukání jako znamení, že milovaný chlapec jistě přijde.
A nyní opět dosud málo excerpovaný Kolberg: 1, 45 kukačka v přímém vztahu k lásce; ve sv. 6 žežulice = dívka často; láska od jara do zimy neopětována 6, 773 spolu s odkazy na přírodu, ale bez ptačích projevů; kukačka ve spojení se svatebními písněmi ve sv. 27 porůznu; 28, 146 a, 166 kukačka se stížností na zimu, která nedovoluje vypěstovat routu na svatební vínek; dívka i pták se naříkají na chlad, snoubence ,,je těžko'' z žežulčina zpěvu (v RK je ,,zakukáše, zaplakáše'', tedy každý zvuk je zároveň pláčem -- to je jistě ,,názorné'' i ,,''plastické imperfektum); 30, 202 ,,jako lesy nerozkvetly, tak se mládenci neoženili''; 31, 525 a 659: kukačka + zima + jablka (ale ve volném spojení); zima ničí ovoce + žito (opět jinak pospojováno); 35, 68 kukaččin vztah k přírodě i k lásce; k povšimnutí je slovný výraz 36, 132 ,,zaszumi289#289a berezonka,/zap290#290aka291#291a diwczynonka/zap292#292aka293#293a, zatužy294#294a ...'' jako v Žez.; kukání při porodu a po něm postupně 40, 385; 48, 30 -- zde se týž pták ozývá třikrát na různých místech, jak se blíží dívčin sňatek; 49, 436, 520, 572 a 598, zde zpěv provází celý svatební obřad; ptačí obavy ze zimy 50, II, 72; tamtéž 569: kukačka slétla s polámaného buku, děje-li se něco důležitého -- pták osudový, citlivě spolu s přírodou apostrofovaný; 56, I, 647: kukačka lituje, že v zimě nejsou zelené listy, ale těší se na léto, na teplo a rozkvetlý sad (obdoba s dívčiným osudem, ale příměr není doveden do konce); 57, I, 909 a 976: varianta k 36, 132, totéž i 1252 a 1253, ibid. 1582: pták říká dívce, že kozák lže, neboť příroda je všude stejná: kamenné hory, zelené louky, stromy s plody, dívky s květy atd., nechť tedy zůstane doma a nejde za svým nápadníkem. Zima, to je totéž jako pobyt v cizině. Motiv často opakovaný v lyrice, ale protiklad domova proti jiné zemi prosvítá zřetelně i v Záb.
Skřivánek: V rozboru této písně projevili odpůrci svou povrchnost (mírně řečeno) snad nejnápadněji. Taktika byla vždy stejná: zjistilo se, zda Hanka mohl to neb ono znát, a paralela s převzetím byla na světě. Přesvědčujeme se o tom třeba u Hrubého, str. 18. Motiv psaní, které má nějaký pták (skřivan, budiž) doručit od milenky k uvězněnému, zde ovšem je; ale pominula se jiná myšlenka, kterou nacházíme opět často u Kolberga: dívka nemůže z nějakých důvodů psát, a proto prosí opeřeného posla, aby žalářovanému alespoň zazpíval. Citovost skladby je tím výrazně zvýšena a tím nabývá Skř. -- přes nepatrný rozsah nebo právě proto -- velké estetické hodnoty.
Skutečné paralely nebo spíše ohlasy: ,,Skoda je ti, vtáčko, potratit pérečko ... čím budeš (děvčatům) psávat?'' S 481 (buď je tu pták s hochem ztotožněn nebo je to folklorní naivnost, jakých je mnoho, aniž k nim ovšem Masaryk a jiní odpůrci přihlíželi). Oblíbenost skřivana ve Slezsku, tedy oblasti blízké RK, konstatoval V. Prasek (Slezská vlastivěda I, 1888, str. 170). Tento pták, milý hlavně rolníkům, shazuje dle legendy dětem pamlsky jako miniaturní Mikuláš; snad tedy byla i jeho poselná funkce předmětem dávné lidské představivosti. V Kravcovově sborníku cituje V. Nazarova-Šomina na str. 96 ,,obraščaja6k žavoronočku s pro6oj poletet6 v tu krepnost6, gde sidit jeje milyj drug''. Shoda je i v tom, že není řečeno, proč byl mladík do pevnosti (= kamenného hrádku) odveden; o pokusech o jeho vysvobození viz dále. Jiná thematicky shodná píseň (ukrajinská) u Brandla, str. 56. V lidových písních na Balkáně je formule o psaní lístku velmi rozšířena. Mívá jej pod křídlem sokol neb orel (Karadžič č. 18 a 88). A také v č. 213, kde je motiv už modernisován a rozšířen. Psaní tu má odnést pocestný nebo vůbec nahodilý příchozí. ,,Pérce'' a ,,blanka'' (tedy brk nebo nějaké rydlo a pergamen) jsou v pozdějších dobách nahrazovány jinými nástroji. V sch. písni je to papír a inkoust, i když se v písni říká, že by stačilo sokolí pero a voda z Dunaje.
Nejvíce a nejnápadnějších shod jsem shledal opět v Kolbergovi. Už ve sv. 4, č. 166 těší milenku tři ptáci; totéž v č. 208 (i skřivan projevuje v RK živý zájem!); 6, 284 ,,Ja bym téz napisa295#295a, ze bym taki papier mia296#296a. Papieru mi nie sta297#297o i nocka mnie zas298#298a, pióro mi sie potrzsaska299#299o i swieca zagas300#300a''. Tak i 12, 284; Skřivan je v hovoru s dívkou, jež pleje koukol 21, 38; 22, 65; 25, 105, 107 - 108 též psaní lístku; dále 25, 144. Jiná varianta o znemožnění poselství ibid. 174 a 176: husa ulétla s brkem, svíčka zhasla větrem. O listech uvězněnému milému 30, 202. Spojený motiv Skř. a Op. má 36, 255 -- list je poslán po vodě; 44, 458 opět potíže s papírem a světlem; 55, 507 (touha při pletí lnu), ibid. 620 ,,není na čem psát''; 56, I, 590: dívka by psala lístek, ale neumí to a bojí se; 57, I, 678: opuštěná dívka volá svého hocha, pracujíc na lnu a konopí atd.
Zlomek písně: Zdá se asi opovážlivé, chceme-li restituovat a paralelami opírat skladbu, z níž máme jen tři úplná a jedno nedokončené slovo. A přece tu lze pronášet dohady s velkou dávkou pravděpodobnosti. Předně nám tane na mysli důvtipný postřeh Šťovíčkův, že všechny lyrické písně RK tvoří jeden dějový celek. A dále: mluví se tu o vráně, a ta není nikdy ptákem, jenž by přinášel radostné zprávy. Zmínku o ,,hradě'' můžeme vztahovat na Skř.; a konečně nekrákorá vrána na hradě, ale v něm. Děje se tedy uvnitř něco nekalého a je tedy nasnadě se domnívat, že tam hledá uvězněný jinoch nějaké spojení se světem.
Podle našich dosavedních výsledků, jichž jsme se dobrali v této kapitole, byl i Zl. původně krátkým, jednoduchým, ale básnicky účinným modelem . Zpěvů o žalářovaných milencích (vzácněji o ženách a matkách) je ve slovanském světě opět hojně. Motiv býval opět rozšiřován, a to nejčastěji o výkupné, jež má být zaplaceno. Mnohdy se zpěčuje otec, matka, bratr, sestra atd. shánět drahé peníze, až teprve milenka je ochotna ke každé oběti. V sch. zpěvech se v těchto souvislostech často vzpomíná na ,,tamnicu'' nebo ,,tavnicu'' (Karadžič). Ale motiv je zastoupen také u nás, viz např. Úlehlu č. 3 ad 145, str. 576 nn. Na ohlasu ruské, ukrajinské, polské a slovenské se soustředil Smirnov, str. 127 a 132. Za excerpci tu stojí opět Kolberg, např. 30, 58 (vrána žalostně krákající -- symbol milenčina nářku); listy z vězení ibid. 226 a jinde; zajatý, dlouho nevykupovaný jinoch 36, 495; 50, II, 141 (uvězněn ve věži).
Píseň pod Vyšehradem : Zařazujeme i zde několik postřehů, z nichž vysvítá, že i tato skladba má v jiných slovanských literaturách mnoho obdob. Starší výbory (Čulkov, Kolberg, Rozanov, Karadžič, ale i Kollár ) namnoze pojímali mezi folklor i výtvory nepochybně umělé, neboť neznali jemnějších rozdílů obou žánrů a snad si jich ani neuvědomovali. Nalezl jsem dosti výplodů, shodujících se duchem a leckdy také výrazem s naší PV. Je jich několik u Rozanova, str. 91 nn, u Karadžiče (str. 337, č. 544). Kontaminací z jiných zdrojů -- hlavně z německé literatury -- se stalo, že jsou tu z tohoto jazyka doslovně převzaty celé věty. Na str. 338, č. 547 je ,,inventář'' PV až nápadně shodný, neboť se tu mluví o jitru, večeru, luhu a slavíku; víla (!) je vábena k mládenci tlukotem tohoto ptáka. V Kolbergovi jsou porůznu otištěny umělejší (ač básnicky sotva hodnotnější) písně šlechtické a měšťanské; 13, 33 má zelený háj a slavíka, 29, 106 -- zde je slavíček, luh a touha v jednom verši! Opakuje se to i jinde. Hlavně ve sv. 36 je hodně ukázek upomínajících na PV, ba i na Mil. píseň krále Václava; ve 41, 1204 se mluví o vesně, rozveselených srdcích, o ,,čutí'' (týž výraz v PV) ran, o slavičím zpěvu, za něhož spěchá milenec za svou vyvolenou atd.
Slyšíme v duchu námitku: vždyť i Hanka nebo jiný padělatel složil jak R, tak i PV. Rámcově lze odpovědět na tuto logiku takto: dokažte, že zde citované umělé skladby pocházejí od některého lidového zpěváka -- a vice versa.