Viděli jsme, že si je pěvci dovolují, i když dosti vzácně. Lze rozeznat několik možností: 1) obracejí se k posluchačstvu, 2) dávají najevo účast s osobami své skladby a 3) velmi řídce -- sami se označují za účastníky děje. Nejčastější způsob je 1), který se v R uplatňuje tam, kde pěvec žádá o pozornost při své recitaci (Lud., Jar.). Ilias i Odyssea začínají vzýváním Múzy , která jako by byla sama ,,autorkou'' díla. V ch. bývá stereotypní prooimion: Mili Bože čuda velikoga (golemoga), kterým se předesílá, že se bude vyprávět o velkých divech, zázracích. Nacházíme i časté řečnické otázky, jež klade pěvec buď sám sobě nebo svému okolí, a to je náš případ 2). ,,Kto ny vrahóm vytrže, sirá vlastice'' se čte v Ben. O věci např. Maretič, str. 110. Ze sch. orální poesie známe obraty jako ,,Hřmí to děla od Zadaru? Vanou přímořské větry?'' Následuje odpověď, že nikoli, že se to blíží nepřítel. Citový poměr k ději se zračí u Homéra tím, že jsou tu jednající osoby občas oslovovány, jako by byly přítomny. Tak se obrací pěvec v Il. 12, 176 a hlavně v Od. 14, 55 (zde ještě na dalších dvanácti místech) s přímou apostrofou věrného pastýře Eumaia . V Od. 21, 418 předpovídá pěvec žalostný konec Penelopiných nápadníků; náladu budí také spondejský konec hexametru . Rytmicky tomu odpovídá vyhrůžný konec Ben. (s katalexí ) ,,I pobitie jim!'' V Il. 5, 304 a také jinde dokazuje Homér své staromilství, chápaje minulost jako čas lidí silnějších a statečnějších; místo má obdobu v Záb., kde je zmínka o Lumírovi , který ,,bieše pohýbal Vyšehrad i vsie vlasti'', i když se tu vzdává chvála i pěveckému umění Zábojovu; nicméně ten ,,pohýbal'' jen svoji ,,bratř''. Typ 3) je nejvýrazněji zpodoben v Jar., a to na místě již častěji citovaném, kde pěvec dosvědčuje svou osobní účast na boji s Tatary u Olomouce a snad i jinde. Doznávám, že jsem dosud nenalezl přímou analogii v jinonárodních literaturách tohoto typu. Blíží se tomu občasné zmínky o tom, co pěvec sám viděl nebo slyšel, třeba ,,tehdy jsme viděli, ó Bharato , podivuhodnou mužnost, obratnost i sílu rukou u syna Bharavadžova'' (Grincer, str. 85) ze staroindických eposů, anebo v Písni o Hildebrandovi ,,Ik gihorta dat seggen...'', tedy ,,slyšel jsem vyprávět''.