Básnické prostředky tohoto typu jsme již rozebrali a podali pro R i jejich výčet, takže se nebudeme opakovat. Paralel z české i jinonárodní poesie je ovšem nesmírně mnoho, a proto se omezíme na thematické shody zvlášť nápadné nebo takové, které byly důvodem k námitkám, jako by byla příslušná místa odněkud převzata. Uvidíme opět, že tyto obrazy jsou všeslovanské, ba všelidské. Rozhoduje ovšem jejich duch, nikoli povrchně braná slovní podobnost.
Nejpřesněji provedený a nejobsáhlejší paralelismus je ovšem ve Sbyh., kde se až do závěru prolíná osud dvojice milenců a páru holubů. Tento motiv je v literatuře -- orální a dokonce též umělé -- tak hojný, že příklady nemá smysl vypočítávat; Dolanský však ku podivu nenalezl žádný20.1 Zpravidla je únoscem násilník, tedy dravec (krahuj ve Sbyh. značí asi jestřába). Ze Sušila patří do tohoto okruhu č. 53, 96, 157, 174, 181, 182, 189, 239, 273, 299, 332, 357, 462, 491, 519, 534, 539, 588, 649, 753 (zde trochu jinak: krahulík = dotěrný hoch), 809, 812, 833, 838/2260 a z Erbena str. 94, 123-124 (kde dovedeno do konce bez lidské účasti, ale smysl je jasný), 125 (holubička i zde plně ztotožněna s milenkou), 131, 133, 182, 237-238, 368. Dále u Bartoše 31, 333, 362, I. díl. Vedle shod ve Sbyh. jsou však i rozdíly. Proti souřadným dějovým pásmům v RK bývá v pozdější lyrice jen jedno -- lidské, k němuž jsou ptačí osudy nebo povahy jen krátce připodobněny přirovnáním nebo symbolem vyjadřujícím sympatii, řidčeji antipatii. V Úlehlově výboru sem patří č. 90, str. 520 (dlouhý příměr), dále 95, str. 522 (jinoch -- orel), č. 135, str. 548, 550 (milý -- sokol, sestra -- hrdlička, mrtvá milá je uváděna zvlášť). Někdy je užito i jiných opeřenců, např. krahujce s vlaštovkou, Úlehla 77a, str. 514, dále Úlehla 302b, str. 630 nn. O věci soustavně jednal též Magnuszewski, str. 52 nn, ale neprávem tu hledal původ umělý. Cituje tu relativně pozdní ,,Radu zhovadilých zvieřat a ptactva k člověku'', tištěnou v roce 1528. Přiznává sounáležitost s literaturou španělskou a německou, ale bylo by lze vzpomenout obdobných obratů i ve staré indičtině i řečtině. Rozdíly proti RK jsou někdy dost nápadné, třeba motiv ,,hladovky'' (uvězněná holubice odmítá potravu). Závěr ve Sbyh. není tragický, ale znamená osvobození. Ale také ukrajinská holubice unesená havranem teskní po svém druhu, nejí, nepije, nemůže žít (Ž. Pauli , Piesni ludu ruskiego v Galicyi II, 92). Totéž i ve slovinském folkloru : pták odmítá vězení, v němž by mohl žít v dostatku, a dává přednost ,,luhu zelenému'' (Štúr str. 36 nn). Sidelnikov cituje na str. 48 jinou píseň, obsahující smrt holubice a nářek holuba nad ní; druhá strofa mluví o rozchodu milenců, přičemž je nápěv i stavba vět v paralelismu tatáž, tedy obdobně jako asi ve Sbyh. Párek těchto ptáků vystupuje i v bylině o Dobryňovi a Marince (Propp, Russkij... str. 259), ale obsah je jiný, neboť M. je žena prodejná, takže skladba má ráz výstražný. Ve výboru Marčanové (str. 249, 253, 245, 267) jsou ještě jiná rozšíření: vedle žežulky a sokola zde tvoří druhý pár dívka s králem; sokol + kavka = kozák a dívka; milenci slavík a žežulka atd.; nebo je tu orel, jenž zabil holuba a jeho družku unesl, viz též u Brandla 56. A potom zase Kolberg: 11, str. 204; 24, č. 118; 22, č. 110; 25, 52, 94 (zde se kříží tento motiv se ptačími poselstvími); 27, 209; 30, 20, 211; 35, 21 a 23 s důslednými paralelismy; 36, 228, 413; 44, 208 (zde je místo ptáků ovečka s beránkem); 50, II, 292, 293; 57, I, 1259, 1260, 1261, 1262, 1264, 1265, 1266, 1267, 1269 (ale bez osvobození holubice a bez pomsty na střelci); 57, II, 1692.
Také paralelismus (nebo příměr , symbol, jakkoli chceme) v Róži je dosti rozsáhlý a velmi zřetelný. Později bývá zestručněn -- snad i proto, že rostliny jsou proti ptákům přece jen statické, nepohyblivé, mohou jen růst, kvést a vadnout. U Sušila je obdoba v č. 193: opadaná růže -- ztráta panenství (i píseň RK by se dala vykládat s tímto podtextem) dále v č. 218, 239, 247, 270, 320, 353, 388 (neopravdová láska -- pošlapané nezralé žito, píseň prý stará tři sta let), 484, 1184, 1703. Erbena str. 94 (nápadná je opět převaha písní moravských nad českými); Bartoš I, č. 751. Ze srbské a bulharské orální poesie uvedl Grégr (str. 68 nn) pět paralel . Adámek má ve svých materiálech výpisek ,,Pochovali ste mně z červené růže květ, odpadol mi z růže květ''. Dívka tu ztrácí milého i celý svůj svět. K Harkinsově studii o Róži a paralele z Čulkovova výboru ještě pojednáme v oddílu C) této kapitoly; některé připomínky již zde. Anglická práce vyšla v roce 1951 a dokázala opět, že tu ,,vědecké'' bádání ustrnulo na mrtvém bodě po dobu třiceti let, neboť obsahuje jen staré invektivy Masarykovy , Máchalovy a Hanušovy. Studie je psána anglicky, čímž je ovšem uvedena v omyl značná část světové odborné i laické veřejnosti, a k tomu přistupují ještě chyby, jež H. napáchal v přepisu. Upozorňujeme na tato vážná nedopatřeni, která svědčí o nevážnosti k textu i o jeho neproniknutí: kterak může potom autor pronášet hodnotící soudy? Uvádíme na prvním místě vždy Harkinsův přepis, na druhém správné znění: usvědavši - usvěděvši; sěděch - seděch (1255#255); vše - vsě; dřězhy - dřiezhy; se - sě (3256#256); právej - pravéj; zlatý kamének - zlatý prstének; ... (chybí vůbec) - smekl sě drahý kamének; nedožděch - nedoždech. Dále špatný překlad ,,embers'', tj. žhavé uhlí, popel, kterým jsou tlumočeny ,,lúčky'' (snad si H. představoval ,,louče jako svítidla''; konečně ,,jako by... svlekl sě prstének'' je mylně přeloženo ,,as if someone took my... ring''.
Róže je prý mechanickým slepením č. 143 a 145 Čulkovovy sbírky, ruský text je prý hodnotnější, psychologicky lépe zdůvodněn, kdežto Hankův výtvor je prý leda faktografický, byv složen se ,,certain quality of mechanicalness''. Harkins připouští, že nesouhlasí s některými Masarykovými tvrzeními, ale neříká, s kterými. I to je příznačné a výmluvné.
Motiv zlého snu, neblahé předzvěsti (ztráty prstenu) i vyhaslého ohně osvětlíme ještě v příštím oddíle této kapitoly. Zde nám zatím jde o symbol vadnoucí růže - - mizející lásky. RK je tu těsněji spjat s lidovou písní než s Čulkovem, kde se mluví o celém usychajícím sadu (tedy zahradě); české, moravské i slovenské písně se spíše obírají jednotlivými květinami, jichž bývá v takových lyrických výlevech mnoho a různých, než většími přírodními celky. Kromě toho se mi zdá příslušná strofa z Róže vhodnějším příměrem než pasáž z ruské lyriky, kde se hovoří o zahrádce a vinohradu, které ,,časně'' (rano) rozkvetly, poté uschly a pokryly zemi listím. Napodobme trochu Masarykovu logiku, argumentujíce tak, že se tak mohlo stát až po létě, po několika měsících nebo po půl roce. Příměr je tedy spíše všeobecný, ba vyvolává vzpomínku na Iliadu 6, 145 nn, kde se srovnává stále hynoucí a vždy nově kříšená příroda se střídáním lidských pokolení. Zdánlivý a domnělý originál nemá tak důsledné tertium comparationis jako staročeská píseň, jež zdůrazňuje milenčinu osamělost a ztrátu lásky při jediné uhynulé růži, ať již jde o květ nebo celý keř. Mráz a chlad v krbu, důležitý moment, Čulkovovi chybí, ale v Róži je takřka nezbytný, váže se na celkový obsah a dokonce i na roční dobu, která je v písni zachycena: je to patrně květen, kdy teplota ještě může klesnout pod bod mrazu, a to v hornaté krajině; pamatujme, že Hostýn je pro pěvce horou nevysokou! Proto se ještě topí v krbu. Dívka čeká celou noc, až spotřebuje všechno dříví, až kokrhají kohouti, tedy zhruba do čtyř hodin zrána. Poté ji přemůže únava; je známo, že udržet se ve stavu bdělém je někdy právě při ranním rozbřesku nejtěžší. A tu přichází sen o ztraceném kaménku z prstenu. To symbolizuje, že se milenec nedostaví ani později a snad už vůbec ne. Lze tedy z šestnácti veršů písně vyčíst bohatý ,,děj'', kdežto Čulkov 145 má třicet pět řádek, tedy víc než dvakrát tolik, ale méně obsažných. Závěr Róže a ruské písně je ovšem podobný, ale jsou i rozdíly: v Róži je dívka sama, v Č. s družkami (nebyly-li zde ovšem, jak se někdy soudí, i zde původně ,,dřiezhy'', jež by byl pěvec z neporozumění změnil na ,,družky''). Také detail o červené stužce má ruská píseň navíc a přebývá v ní též rozplétání vlasů, čepení nevěsty a její sňatek z donucení. Snad to stačí k důkazu, že Róže je složena zcela organicky a že se od domnělé předlohy -- mimo shody -- též v ledačem podstatně liší. Nepravidelné metron/slabiky ve verších 8-8-7-7-7-8-8-7-7-8-7-7-7-7-7-7 by ovšem připouštělo i teorii, že je text porušen. Literatura k ověření: M.D. Čulkov, Sobranie raznych pesen, Petrohrad 1770-1774; J. Máchal , Hankovy Ohlasy písní ruských, LF 1899, str. 31 nn; T.G. Masaryk , Příspěvky k aesthetickému rozboru RKho a RZho, ath. 3. 1886 passim a snad ještě J. Hanuš, Český Macpherson , LF 27/1900 a 28/1901. -- Z mimoslovanských literatur ovšem vytane na mysli třeba píseň o poslední růži od T. Moorea (podle lidové skladby), převtělená Flotowem do známé arie z opery ,,Marta''. Můžeme se ovšem dovolat i Kolberga 27, 331, kde je kontaminace různých myšlenek, při níž se zdá, že ani sběrateli nebyl smysl úplně jasný. Marná láska = suchá jabloň, neboť jak je stromu bez listí, tak je dívce bez lásky; 33, 212 uvadlá květina; 53, 148: lilie a routa rostou, kvetou, vadnou, opadávají, ale obnoví se, kdežto mladá léta se již nevrátí; i kalina rozkvetla současně s mileneckou láskou a s ní též zmírá 55, 388. Srv. dále Kulakovského, str. 265 nn ,,polovina sadu kvete, polovina vadne; dříve chodil, věrně miloval, teď se ani nepodívá.'' Marčanová str. 54 a 57: ,,Smutná hora (les?) beze stromů, smutná dívka bez milého.'' nebo ,,les se zelená, vejde-li do něho milý''. A na str. 133: lehlá tráva, uschlý strom, když milý odešel -- ale opak: kvete kalina, strom pučí, když příšel.
Paralelismus slunce (řidčeji jiných nebeských těles) a významné nebo milé osoby. Oslava nějakého feudála tímto způsobem je ovšem v novější době u Slovanů vzácným jevem. Český nebo slovenský pěvec k tomu neměl mnoho důvodů. Ostatně i Vladimír kyjevský ,,zářil'' nad svými bojary velmi náladově. Není však pravda, že by byl tento obraz jen ruský a že byl převzat do nějakého falsa. Je všeslovanský, ne-li všelidský, neboť blahodárná moc slunce je tu pro každého a narážky na ni jsou četné i v umělých literaturách .
V RK je užito paralelismu ,,Jaromír -- jedno slunce po vsěm nebi''. Také Vyšehradu se dostalo obdobného označení. Mimo slunce je ještě ,,luna'' v Jar., k níž je připodobněna tatarská princezna. V lidových písních se potkáváme s takovými obraty dosti často; měsíci tu sekundují, smíme-li to tak vyjádřit, ještě hvězdy. Obdobně se vyjádřil též autor Nibelungů o krásné Kriemhildě (v jedné variantě skladby, viz Martini 154). Viz i Brandl, str. 166 (jitřenka). V sch. jsou různí panovníci ,,svijeta sunce'', a za všeslovanská označuje tato sousloví Smirnov, str. 229 ,,odno solnce na nebe, Odin car na zemle'', i když se toho odpůrci chytají jako předlohy. Srovnávání s měsícem u téhož učence, str. 52 nn. Někdy se v orální poesii setkáváme s tvrzením, že to neb ono nebeské těleso doprovází zrození hrdinovo. V Zadonštině ,,Jedno slunce běží po nebi, jeden kníže vládne pravoslavné Rusi'', viz u Chadwicků II, str. 176. Ale i v Sušilovi je královna jasným slunečkem (č. 33). V našem i polském folkloru je ovšem tak líčena spíše milující nebo milovaná osoba, poznal to už Štúr 41 nn, kde je citováno z polštiny ,,milá mezi dívkami, luna mezi hvězdami''. Marčok má na str. 58 ,,na plešovskej hore slunečko vychodí, už sa moja milá po dvore pochodí'', je tu položeno rovnítko mezi sluncem a milou; tak asi též u Bartoše II, 995 ,,už slunéčko kolem jde''. U Sušila č. 308 (2257#257), 582, 623 a v Erbenovi str. 136. Protiklad ,,slunce'' a ,,mraků'' u Kolberga 12, č. 135; dívka jako luna tamtéž, 24, 167 a 22, 72b, konečně i 40, 185.
Dub proti dubu, hora proti hoře aj: Také tyto příměry a paralelismy jsou v novějším folkloru vzácné, neboť jsou spíše epické. Analogie by se onšem nalezly v heroických dobách a v jejich ústní poesii. V RK nalézáme tento způsob v Ben., v Čest. a v Záb.
Maretič (Naša... str. 50) má něco podobného, ač smysl není zcela týž jako v RK. Je ovšem možné, že obrat tam i tam měl týž zdroj. V sch. písni se vojíni kryjí větvemi, takže scéna opravdu vypadá ,,jakž by les v les sě valil'' (Ben.). Účelem tohoto manévru je, aby nepřítel nemohl zjistit protivníkův číselný stav. Výjev ovšem připomíná též Macbetha , proti němuž pochoduje dunsinanský háj. Týž motiv nalezl v germánských pověstech o Childebertovi a Fredegundě Martini (str. 56) vedle různě formulovaných obdob u Němců, Angličanů a Dánů. Srovnání hrdinů s duby je časté u Homéra , třeba Il. 12, 131. Z ukrajinského folkloru připomíná Štúr str. 28 nn třeba ,,dub na dubu pochyliv sia'', tj. kůň a kozák. Dva lesy stojí proti sobě jako příměr v sch. písni o Pavlovi a Radulovi , mezi nimiž stojí štíhlá jedle, totiž sestra Jelica . Nejde tu však o souboj jako v Záb. I jiné přírodní jevy mohou vystupovat jako antagonisté, třeba v Homérovi dva větry, např. Il. 5, 526 nebo 16, 765 nn i jinde. Hory k sobě se družící (jako comparatum ) jsou uvedeny u Grincera, str. 45 nn ze staroindických eposů, kde jsou i další styčné body s R, neboť v příměrech nalézáme lunu, oheň, slunce, blesk, vítr, mrak, lva, zmiji, zkácený velký les aj. Nepřátelé nebo vůbec vojíni jako zhoubné mraky u Štúra str. 66 (slovanská píseň o krásné Kateřině). Viz i ,,temný mrak Trojanů '' v Il. 16, 66. V polských lidových písních se častěji líčí, jak ,, bory, 258#258asy trzesca259#259y, wierzcho260#260y sie lama261#261y '' (Kolberg 41, 1115), ač ne při srážce vojsk, ale nejobvykleji pod letícím ďáblem. Slovná shoda je ovšem nápadná, takže jsme si dovolili užít metody Dolanského. Tak i Kolberg 45, 1850, ale v Kolb. 50, II, 592 jde o přímou srážku hor s horami! Kopce s dolinami, resp. dve doliny se mají spolu porovnat u Suš. 767.
Snad nám nebude zazlíváno, uvedeme-li ještě příklady paralelismů nebo příměrů, jež v zachované části R přímo zachyceny nejsou, ale dokazují nepochybně, že tento způsob myšlení je Slovanům odedávna vlastní. Snad již zcela zmizely názory o druhotném původu folkloru , o jeho přímé závislosti na umělé literatuře: zde podáme další důkaz mylnosti těchto teorií. Snažíme se citovat jen příklady nepochybné, nevidět příliš mnoho, ale osvětlit hloubku i přesnost pozorování i schopnost adaptace přírodních jevů na duševní pochody člověka. Tím se nám ovšem znovu objeví též skutečný duch R, neboť shody a pdobnosti lze z následujících dokladů ne-li vyčíst, tedy aspoň odvodit. Kdybychom měli R celé, byly by věci ovšem ještě daleko jasnější.
Suš. 46 ,,běži voda, běži, po kameni šusci/ zkazala mně moja mila, že mne už opusci'' (láska pomíjí, šustění vody je posledním žalným pozdravem); trochu podobně vyznívá v téže písni ,,běži voda, běži z hrazky do rybnička/ a už sem ja pochovala svojiho tacička'' (ztratil se jako voda v rybníce); ,,to nebyly včeličky, byli to dobří ludé'' Suš 102 (trochu podobné je ,,Tataři... vňuž hemzechu'' v Jar.); jalovec k louce a žalud k borovici se hodí jako vdovec k panně Suš. 196; ,,sem opuščeny jak ten polní ptak, kery lice'' Suš. 212; pláňka + sladké jablko = dobrý + špatný milenec Suš. 226; studánka bez vody, voda v koleji = špatná dívka Suš. 227; záhon rozmarýny ,,vykutaný kurami'' (tj. pomlouvači) = nevěrný milý; láska nestálá voděnka mezi brehama Suš. 254; kámen s vodou se spíše sejde než milý s milou Suš. 320; pták sedající na dvou dubech je jako nevěrný, přelétavý milenec Suš. 330. Zdá se, že v Suš. i v Erb. je dub mnohem častěji zastoupen než lípa; věc by stála za přesnější průzkum. Erben str. 95 kalná voda -- nekalá panenka; Erb. 131 liduška (tj. kachnička) plavala po Dunaji; jako nedosáhne cíle, tak ani Honzíček nedostane svou milou; zatmělo se mi slunce se všech stran -- množství pomluv a falešníků E 150; štípek zlomený vichřicí -- žena odsouzená k smrti Erb. 399. ,, Jako je nebe širší než moře, moře větší než pole, rychlejší oko než kůň, tak je milenec dražší nad bratra'' Štúr str. 30; ale pozor -- poslední srovnání čteme někdy též naopak: názor, že sourozenec je vzácnější a dražší nad milence, je velmi starý a vyplývá z drsnějších etických představ toho, který z obou je spíše nahraditelný. Bereme-li známé líčení spící Prahy v Ol. jako paralelní k úspěšnému zakončení boje proti Polákům, lze se odvolat na Bowru, Heroic..., str. 128, kde jsou uvedeny obdobné příklady ze starogermánské poesie: sníh a led symbolisuje bezútěšné postavení Brunhildy, která dlí venku, zatím co Sigurth (Siegfried) spí uvnitř s její domnělou sokyní Guthrun (Gudrun). V jiné severské báji (Volundakkvitta) vyjadřuje ,,mizející měsíční svit'' a noc spiknutí proti Volundovi. Zde nás snad napadne i schůzka Záboje a jeho druhů před útokem na ,,královy voje'', která se koná za stejné a podobně líčené temnoty. H. Jireček, Spisy str. 109 nn řadí do této skupiny paralelismů a příměrů příklad duchem obdobný, třebaže slova i situace jsou jiné: jako se chmel nemůže vinout bez opory, tak chybí kozák dívce. V ruské a sch. poesii lze najít další příklady: srdce plné jedu = noc plná mraků (upomíná opět trochu na Zábojovu náladu ,,srdce najníže pohrúženo v hoři''). Snacha + tchán = růže + violka (viz jiné naše úvahy ke Kyt.); nevěsta rovná se slunci za jasného dne atd. Ve výboru Marčanové (str. 19) je rovnítko mezi břízou a dívkou, větrem a mládencem: jako se vrba může klonit proti větru, tak se dívka nemůže pro slzy ohlížet po milém tamtéž, str. 56; milenci = červená kalina vedle bílé lilie tamtéž, str. 235 a mráz = neblahý osud novomanželčin, str. 245. Sýkorka má hnízdo ne na ledě, ale na javoru, a tak má též hoch domov u otce, nikoliv u tchána, Marčanová str. 311. Javor příp. kalina vedle břízy, dva milenci Kolberg 30, 48 a 50; jako musí strom kvést a vydat ovoce, tak se musí dívka vdát, srv. naši Žez. (Kolberg 6, str. 123; jinoch ,,umírá'' jako jelen u pramene zastřelený (symbol marné lásky), Kolberg 6, 739; kalná voda v jezeře = zlá tchyně Kolberg 25, 239a; pěna na řece ustoupila větru = jinoch se stal nevěrným; ale slunce svítí na vodu, jež se třpytí zlatem jako dívčina ctnost, Kolberg 30, 183. Vzpomeneme ovšem na stříbropěnou Vltavu . Opak je vyjádřen Dunajem bez pěny. Rozlévá se -- a to je symbolem loučení s otcem, Kolberg 33, 104; jestliže však plyne Dunaj pěkně a je zapěněn, je tím vyjádřen dceřin sňatek, jenž se děje za matčina souhlasu. Zajímavé je toto zdůrazňování onoho zapěnění! Šumící les a hřmotící řeka = smrt rodičů, Kolberg 35, 7; slepice dospívá ze zimy přes jaro na podzim a stane se jestřábovou kořistí = dívka s hochem, podáno dosti naturalisticky u Kolberga 40, 329 a 330; dokud žežulka kukala, byla dívka svobodná; ale teď pták mlčí a novomanželka si těžko zvyká u cizích lidí Kolberg 57, I, 1360 ( upomíná na Žez., ale trochu i na Záb., neboť motiv domácího prostředí proti cizímu je zdůrazněn zde i tam. V polském folkloru je to časté). Viz též Kolberg, týž svazek, č. 1509 a 1510.
Celkem lze říci, že nejčastějším básnickým prostředkem je tu srovnání s tekoucí vodou, lesními stromy a nebeskými tělesy, a to jak v R, tak i v poesii vůbec.