Podle Adámkových materiálů lze v českých, moravských a slovenských písních nalézt přes pět set takových náladových začátků, ať již souvisí přímo s dějem nebo jen navazují scenerii.
Bohatým nalezištěm ,,paralel'' je tu Sušil s Erbenem . Apostrofy písní z těchto sbírek se našim textům, v ledačem podobají, ale jindy se od nich liší. Lze tu postupovat podle tohoto schematu:
Apostrofy v R mají hlubší smysl a navazují přesněji na děj nebo cit, jako by byl oslovený objekt jednající osobou. Vrchol tohoto pojetí je ovšem ve Sbyh. s důsledně prvedeným paralelismem. Róže ve stejnojmenné písni pozvolna vadne a opadává, je obrazem nešťastné lásky; mnohem stručnější a schematičtější je třeba Erben str. 94 ,,Červená růžičko, co se nerozvíjíš, co k nám, Jeníčku... nechodíš?'' Ve Skř. se pták táže dívky, proč truchlí, a ta mu to vysvětluje uvažujíc, že by z něho učinila svého posla; v LS je v oslovení Vltavy podána základní exposice písně; v Kyt. je v kostce podán celý milostný příběh; v Jah. slyší trní výčitku, že učinilo bolest, ale zároveň i pohrůžku, že bude vytrháno; v Ben. a v Op. pracuje pěvec s účinným kontrastem jasného slunce a lesů, které se i v zimě zelenají, ač vůkol je plno smutku. Ve sbírkách zpěvů z 19. a jistě už i z 18. století také nalézáme případy takových pronikavějších dějových i citových konexí. Tak třeba v S 118 odpovídá voda, že je prudká a že nevrátí, co vzala (lásku neopětovanou); v S 203 čteme ,,aj řeko, jak ses rozvodnila, dyž do tebe sytno pršelo'', tedy přitlumený symbol dívčiny vášně, stupňované až k touze po smrti (vnější podobnost s Vltavou v LS). Jiná nešťastnice, chystající se spáchat sebevraždu, se ptá Dunaje, je-li k tomu dost hluboký (S 91); v S 297 je kámen těžký jako milenčina bolest; v S 321 mluví tráva i tulipán, že se nemohou zelenat, neboť jsou odsouzeny k zániku, a paralelně se ukazuje na nešťastnou lásku; poučný k PV je zpěv z E str. 111: ,,kýž mám křídla... slavíčku... na okýnko bych vyletěl, do komůrky bych zaletěl, k srdci mému''; E str. 323: zde oznamuje žežulka panence, že se vdá; obdobně S 746 ,,Zezulko, vykukaj mně galána'', obě písně jsou vzdálenou obdobou Žez.; takových případů by se dalo uvést ještě mnoho. Ale přece převažují místa, kde jsou apostrofy jen vyjádřením příjemné a nepříjemné vzpomínky, že slouží jen k navození nálady , ba leckdy přispívají jen k utvoření formulového rýmu ; snad jich někdy použil lidový umělec jen proto, že mu byly v té neb oné chvíli nablízku. Marně bychom hledali v R verše jako v S 50: ,,Horo mila, vysoká's, kopečku zeleny! Jak já sobě rozpomenu na muj deň posledni.'' Anebo Erben str. 50 ,,Ty podhajský kostelíčku, stojíš na pěkném vršíčku: Vycházejí panny z tebe...'' s různými variantami. Místo kostelíčka rýmovaného s vršíčkem tu -- co do logiky obsahu -- mohla stát i jakákoli jiná budova. Ale R i výše uvedené příklady hlubší souvztažnosti podal skutečný umělec. Jen podle ducha skladeb, nikoli podle nahodilých slovních shod je možné i nutné hledat ,,paralely'' a ptát se na skutečný vývoj orální poesie .
Rozumí se, že takové apostrofy nebo invokace jako v R a v novějších písních najdeme v obdobném žánru všude, i když není vždy táž frekvence. U Maretiče se dočítáme, že počet mluvících živých i neživých bytostí je -- aspoň v epice -- dosti omezen. Jsou tu koně, sokoli, havrani, zmije, holub, holubice -- ale i věž, les, šavle, useknutá hlava. V krátkém výboru z ukrajinských písní (Marčanová) máme vesnu, kalinu, koně, měsíc, hvězdy, oči vítr, vrby, Dunaj, orla, sady, křepeličku, žito, klenový lístek, růžový květ, sýkorku, moře a klen. Při skrovném výseku lze přece konstatovat příbuznost R s analogickými plody folkloru v této slovanské oblasti. U Kolberga jsou apostrofovány nejčastěji lesy, a to téměř tak jako v Op. a ve Sbyh., např. 12, 273; 30, 78; nebo ,,nešumte, lesy, nemám-li milého'' 34, 14; ve 44, 896 se vyjadřuje podobně nešťastný manžel; 49, 162; obdobně často 57, II v č. 1717, 1718, 1719, 1720, 1890 ,,Nešum, lese, nebuď v srdci bolest, že jsem v cizině'' (častý motiv). Časté jsou i hovory s kukačkou, třeba 28, str. 127 opakovaně. Obdoby z bulh. u Bowry, Heroic, str. 140 nn Apostrofa slunce -- dotaz, zda vidí syna vdovina -- u Kolberga 49, 134; to svítí i na (nešťastnou) nevěstu 49, 348; Bowra cituje na výše uvedeném místě z ruské epiky, jak se měsíc zatměl po smrti Ivana Hrozného. Invokace lesů též v Bogatyrevově výboru str. 229 a 242 (hajduk vyplakává tak své hoře pro vlast); nebo na str. 197 ,,Proč truchlíte, lesy? Ne pro oheň, sekery a mráz, ale proto, že tu prošli zajatci tří Arabů''; tak i jiná píseň na str. 228. Sidelnikov, str. 23 cituje dotaz na slunce, kde je kralevic Marko ; z odpovědi vysvítá hrdinova smrt. Oslovení lesů, stromů (hlavně jedle) u Karadžiče str. 137, č. 228 a str. 155, č. 257. Další bulharské paralely u Smirnova, Slavjanskie, str. 202 a vlastně i na str. 59. Týž badatel právem zdůrazňuje, že s řekou mluví pěvec vždy přímou řečí (str. 60), tedy tak jako v LS; dále uvádí dotazy u ptáků i nebeských těles, co se stalo s milovanou dívkou (str. 115, písně jihoslovanské, ruské, ukrajinské a polské). V albánských eposech bývá obdobně vyslovována i kletba: ,,Buď proklet, měsíci, že jsi mi nedal včas zprávu o mrtvém synovi, abych mohl sdílet jeho osud. Tak i hory buďtež zlořečeny, že v nich zahynul můj bratr'' (u Skendiho). Nejčastěji je oslovován v různých, ale vždy neblahých souvislostech Dunaj, často i Don a Volha. I tyto řeky se kalí smutkem a jsou tak personifikovány, že samy hovoří. O souvislostech R s polskými a slovenskými písněmi pěkně pojednal -- méně informovaní obránci se podiví -- Gebauer v LF 1, 1874, článek již uvedený. Na jednom místě se mluví jako v LS o bouři a žlutém písku: ,,razvějsja, burja, raznesi ty peski žoltyji''. Ale bývají tu též antithese jako v Op.: ,,Já truchlím, ale ty, řeko, si klidně tečeš, nebouříš, nevyplachuješ žlutý písek...'' Viz i Sidelnikova str. 75, kde je ,,mutnaja reka'' uváděna jako stálý symbol smutku. Ukrajinský zpěv ,,Dunaju, Dunaju, čemu smutnyj tečeš?'' je znám od roku 1533 (Harkins, str. 31 z citátu z Blahoslava). Jiné příklady u téhož badatele, č. 53.
Pro úplnost připomínáme jiné apostrofy (epické), kdy se pěvec obrací k posluchčstvu (u Homéra vždy k Múze básnické). Je to praxe tak běžná, že upouštíme od dokladů; o věci jsme psali již i na jiných místech. Viz i Maretiče, Naša... str. 98 nn. Tato dá se říci manýra, kterou poznáváme i z Jar., Lud. i Záb. (episodický zpěv hlavního hrdiny) je ku podivu vlastní i pěvcům polynésským (Chadwickové III, 406). V anglickém překladu zní tento stereotypní začátek ,,Listen, you with intelligent minds'', tedy jako v Jar. ,,Nastojte, i ves svój um sbierajte!'' Ze starofrancouzské epické tvorby cituje Cibula passim ,,Nuž dávejte pozor'' apod.