Též o tom jsme již psali; zde nám jde spíše o porovnání s jinými orálními literaturami. Přitom jsme však omezováni nejen co do žánru, ale ještě mnohem výrazněji co do stáří slovesných památek. Častěji námi osvětlovaný ,,univerbisační proces'' se dostavuje teprve v pozdějším vývoji jazyka. V novějších lidových písních snad zůstala jen ,,bolest srdce'' s některými obměnami, kdežto stará čeština, v ní pak ještě více R, přenášela primární pocity (radost, žal, hněv, strach, bojové nadšení) na ještě jiné tělesné orgány, vidouc v nich přímý zdroj afektů. Totéž lze konstatovat i na klasických jazycích a k obdobným výsledkům docházíme i při studiu staroindičtiny, perštiny, ba i řečí tzv. ,,rozvojových'' národů. Tento úkaz se ovšem jeví též v řeckém, latinském i jiném písemnictví umělém.
Výrazům R jako ,,srdce, mysl, útroba'' + duševní hnutí s dynamickým spojujícím slovesem odpovídají řecká spojení, jejichž základem jsou výrazy jako ,,frenes, thýmos, noos, étór, kér (kradiá)'' nebo i zosobněný ,,fobos'' = strach, deima = bázeň, ba i fyza = vůle k útěku, nyssa = šílenství, tharsos = síla, smělost. Nejčastěji se to vše objevuje v Homérských eposech. K srovnání s R aspoň několik příkladů, jež by se daly mnohokrát znásobit. Přitom neuvádíme -- stejně jako dále při příkladech z latiny -- přesný překlad, ale analogické rčení z R. Cholos oidanei en stéthessi Il 9, 554 -- z širokú prsú zloba sě mu rozevře po údech; oidanetai kradié cholói Il 9, 646 = žleč sě jemu rozli po útrobě; nemesséthé d'eni thýmói = vzbuďte hněv, vzbuďte chrabrost bujných srdec; odpovídá to i ze Záb. ,,soptati krutost''; ,,Statná mysl a síla ve všech vzplály mu údech'' Il 17, 211; ,,oči se mu podobali planoucímu ohni'' Od 4, 662 -- zde je Vaňorého nebo Stiebitzův překlad básnický, ale ne zcela přesný. Slovesa tu bývají ,,dáió, lampó, faeinó'' aj, sdružovaná s formulemi. To odpovídá obratům z R jako ,,jarota mu z žhavú zrakú pláše'' nebo ,,hněvi rozohnichu zraky jejú'', případně ,,hořúcíma očima v Luděk zlobivo mieři''. V Homérovi čteme nadmíru často, že se hrdinovi to neb ono (ne) líbilo v srdci, že byl v srdci zkrušen, zkormoucen apod. V Il 1, 103-104 překládá Vaňorný ,,nevole pln, mrak zalil mu hruď, jež hněvem se mocně /plnila, strašný žár jak plamen z očí mu sálal.'' Metafora o ,,mraku'' je tu navíc, neboť řecký text mluví o ,,černání hrudi uvnitř'', a to je Rukopisům bližší než ,,myšlený'' básnický tropos inhterpretův. Latinští autoři, ač nikoli orální pěvci, byli ne z pokusů o napodobení, ale skutečným duchem jazyka nuceni k obdobnému vyjadřování. Namátkou vybíráme několik rčení blízká R: vox faucibus haesit = strach z hrdl vyráže skřěky; timor mentes perturbavit = strach udeři u Polany; redit in pectora virtus = pod ocelí chrabrost, udatenstvie (o mocných prsech Jaroslavových je řeč v předešlém verši); forti sequemur pectore, quo te pedes agunt = naši kroci chvátajú vícezit ...; vis (pulchritudo) in corpore sita = těla urostlého krásně; bile tumet iecur -- viz výše o žluči, játrech, útrobách a hněvu; auribus rem accipere = nadivno vám sluchu; manu (v přímém boji) aliquem superare = hlasem tiem i rukú tú uvádieše biedu na lud; Grincer (passim) uvádí obdoby ze staroindických eposů: pln hněvu, bolesti, starosti, zachvácen, poražen + různé afekty. V Eddě se kladou duševní hnutí do oblasti srdce, mysli, zraku, sluchu atd; jde tu hlavně o projevy rozhněvaných žen. Dolanský (Kačič, str. 80) si uvědomil tento způsob vyjadřování u Homéra , z něhož cituje jednu paralelu spolu s odkazy na starší protirukopisnou literaturu, ale mezi řádky připouští, že i Slovanům byl ( a v pozůstatcích ještě je) takový způsob myšlení vlastní: ,,bíše mu se serdce razigralo /od veselja i radosti těžke''. Prý se zde ,,promítá obraz niterných ... emocí do jejich vnějšího fysického účinku''. Soudím, že to není nejšťastnější formulace, neboť spíše lze uvažovat o spontánní jednotě duševních vjemů a tělesných pocitů.
Nám se tento způsob mluvy zdá velmi básnickým, ač věc patří spíše do jazykovědy než do stylistiky ; jsme proto tentokrát nuceni škrtnout nebo aspoň omezit estetické hodnocení jazyka R v tomto směru, neboť zde pěvci neměli umělecký úmysl, vyjadřovali se přiměřeně svému slovnímu aparátu. Je však jisto, že takovýchto obratů nemohl v samostatné tvorbé používat nikdo z našich obrazenců, ba i odpůrci R ani po staletí ještě nechápali podstatu těchto jevů. Je tu jeden z nejpádnějších důkazů pro pravost našich textů a sám stačí na znemožnění další polemiky. Všelidskost tohoto ,,předuniverbisačního stadia'' lidské řeči je dokázána tím, že i národy na ,,nižším'' stupni civilisace užívají analogických obratů. J. K. Ščeglov (Sborník ,,Pamjatniki ...'' str. 139 nn) cituje ze svahilské poesie ,,hněv vešel v něj (tak i ,,radost'' apod.), srdce bylo plno hoře, pojali srdce touhu'' apod. Jen mimochodem připomínáme, že je tu i ,,dnem i nocí'' a ,,oblak prachu'' vedle věty, že ,,pobil v okamžiku půlsta vojínů''. A dále: Ej, rabe ... my svobodní lidé; bude někdy možno i nám ,,svobodně'' hlásat myšlenky o původnosti R?