V každé epické a vlastně i v lyrické poesii převládají konkréta nad abstrakty. Můžeme se při charakterisaci abstrakt přidržet sdělení P. Ondruse ,,Stredoslov. nárečia v MLR'', Bratislava 1956. Autor čerpá hodně z R.A. Buldagova, Očerki po jazykoznaniju, Moskva 1953, str. 24 nn. a rozeznává tu čtyři skupiny: 1) vnitřní zážitky (hněv), 2) kvalita (pilnost), 3) časový úsek (rok), případně i vzdálenost v prostoru, vztahy 4) obor činnosti (historie) a 5) trvalý stav (veselost). Ostatní substantiva jsou podle autora buď konkrétní, tj. vše, co lze vnímat smysly, nebo hromadná (lid, vojsko, národ) a konečně látková (železo, voda).
Adjektiva rozvrstvuje Ondrus takto: 1) kvalitativní, 2) vztahová, 3) přivlastňovací. Z těch 1) mají další členění: a) vyjadřují prostor a míru - vysoký strom; b) čas - ,,dlouhá doba''; c) smyslové vnímání: Horká klobása; d) fysickou kvalitu: stará žena a e) kvalitu duševní: smutné děvče. Vztahová adjektiva se dělí dle těchto kritérií: a) osoba - jev: maďarský král; b) společenský proces: taneční síň; c) zvíře - rostlina - jev: telecí maso; d) látka - jev: dřevěná nůše; e) čas - velikonoční pondělí; f) poloha - jev: přední chalupa a g) míra - jev: metrový ústřižek. Přivlastňovací adj. byla ve starém jazyce četnější než dnes. Skupinu 1) lze lišit od 2) a 3) také tím, že se její adjektiva dají stupňovat. Někdy nemůžeme vést přesnou hranici mezi 2) a 3).
Nejdříve k abstraktům: pod 1) patří z RZ ,,lútosť'', z RK hlavně ,,bitva, blahosť, hněv, hoře, chrabrost, jarota, krutost, prudkost, pýcha, radost, síla, snaha, strach, svěť , třas , udatenstvie, um, věhlas , zloba, bodrost , bujarost , hřiech, mrzkost, nrav a naděja''. Pod 2) z RZ ,,pravda, poprava, zákon, krivda, gore'' a v RK ,,bieda, dav, div, drnket, chřest, jeket, ješut, jmě, kot, krása, lesk, lom, mír, oběť, osidlo, osvěta, pahuba, pochládček, pomoc, pomsta, poroba, pótka, potvora (?), prorada, rachet, rána, ráz, ryk, syket, sěč, skřěk, skvrna, sláva, služba, smrt, spása, súkromie, vedro, vet, viera, vražba , vražstvo, vražstvie, záhuba, zdravie, zvěsť, živótek, obih, úroda, sen, žizň''. Tato substantiva by se dala ještě podrobněji odlišit: jsou tu vlastnosti (krása), děje (seč), vjemy (div, vedro) prostředky (osidlo), činy (rána) aj. 3) vztahy v čase, prostoru, vyjádření míry atd.: číslo, déle, den, dlé, doba, hlubina, hromada, próvod, skok, sluch, tah, vid, zrak, hustota, jaro, jeseň, jutro, kus, léto, miesto, množstvie, noc, póla, pol, kořist, kuropěnie, posleda, přieč, šíř, šúr, tvrdost, večer, věk, vesna, zrak, záchod , vzchod. Druhy 4), obor činnosti, a 5) trvalé stavy v RZK nejsou.
Jinak se jeví po této stránce slovný výraz v MV, kde můžeme řadit pod 1): chrabrost, krastavost, léň, láska, múdrost, snaha, túha, udatstvo, úžesť, věhlas , vloha a zeř. Četnější je i zde skupina 2): báje, blahoslovie, žas, blahovóle, žizň, blahozvučie, žrtva, blenie, cvik, skrýše, česť, smutna, člověčstvie, dětel, slavnost, domněnie, hlad, hróza, příslovie, hudba, příje, chvála, přetvora, jho, jhra, přenos, yzok, ješut, kleveta, přeměna, kramola, pře, kúzni, lepota, lichota, milosrdie, mor, mysl,nápasť, nadělibóh, nápor, nečestie, něha, nehoda, nevhodie, nravy, núze, obec, oběť, obih, obřědi, okrasy, osud, osvěta, píce, pláč, plen, podvod, pohoda, poklad, posah, postřižiny, pótka, potopa, potupa, žalé, pověsť, potomstvo, pravda, pravidlo, znamenie, prvospie, rozkol, roščep, sen, skřehet, sněm, spolek, sram, strázň, svěť , svyčaj, šelma (!), trh, tryzna, úkol, úmluva, úp, věc, věno věščby, výboj. Pod 3): cena, čas, četa, daň, den, diel, dlh, hlahol, hlava (pokuta), hodina, jmě, konec, korec, kořist, křeha, kruh, kruch, kuropenie, měna, meze, miera, mýto, mžik, náchodem, nález, nástroj, pomezie, řújen, rysk, straba, tieže, únor, úsvit, úvrať, věk, záchod , zářúj. Pod 4) jen ,,kupectvie, lékařstvie'', pod 5) pouze ,,bezeslavie, blahodobie, blahorodie''.
RZK a MV se tu v něčem shodují, v něčem liší. Souhlas je ve značné převaze konkrét nad abstrakty a v tom, že z těchto je nejvíce zastoupena skupina 2), kdežto 4) a 5) v MV mizivě, v RZK vůbec ne. Je tu vidět shoda s archaickým stavem společnosti: nebylo stálých řemesel a živností kromě lékařství a kupectví (MV). Abstraktní myšlení bylo v počátcích. Proto zde nenalézáme trvalých charakterových vlastností nebo psychologických pochodů; jen v MV sem můžeme cum grano salis zařadit asi čtyři glosy. Hrdinové RZK znali jen některé vlastnosti, které by bylo možno označit za trvalé: udatenstvie, prudkost, pýcha -- ale ani ty nesmíne řadit pod 5), protože jsou to spíše okamžité ,,afekty'', kromě toho bez ethického měření, jež je dnes běžné. Výrazy jako ,,věrnost, zrada, ošklivost, píle, svědomitost, poctivost, pravdomluvnost, rozum, schopnost, dobrota, hrdost, zbabělost, bojácnost, slabost, ničemnost, cudnost'' a mnohé další bychom v našich textech hledali marně.
Také v tom se RZK plně shodují s homérskými básněmi a s lidovou epikou vůbec. Jen v Jar. pozorujeme hojnější náběhy k novějšímu stavu, neboť tu některá slova lze odvodit jako ohlas stálých křesťanských nebo vůbec lidských ideálů nebo jejich protiv: milost, div, mír, oběť, pomoc, sláva, služba, viera, zdravie, živótek, hřiech, krása, ješut, osidlo, bieda, pahuba, záhuba, ano i ,,smrt'' (je nutno lišit záhubu jednotlivce - fysickou - od skonu více lidí nebo jejich trvalého věčného zatracení - vražba ), poroba, prorada, skvrna.
Ze smyslů je zastoupen daleko nejčastěji zrak: oko, vid, zraky, sloveso vnočiti a další. Lidový pěvec je mnohem spíše typ ,,visuální'' než ,,auditivní''. ,,Sluch'' v Jar. značí ,,doslech''. Právní pojmy v RZ jsou archaické: zákon, pravda, poprava, krivda, nález; o tom bude zvlášť řeč. V RK by se dala do této kategorie zařadit, ač s potížemi, jen ,,služba bohóm'' a ,,vet''.
Jiným rysem starobylosti našich Rukopisů je nečetnost přesných místních a zejména časových údajů . Z čísel je zastoupena jen ,,magická'' trojka a její čtverec (devítka), pak ještě ,,2'', ,,4'' a jednou ,,5'', případně stonásobky těchto množství. Proto jsou značení takových pojmů velmi neurčitá: číslo, miera, hromada, množstvie, hluk, hustota, shluk. Zlomky se nevyjadřují, leda ,,pól, póldne, póla, poledne''. Sem patří přísloveční určení jako ,,v ta doby, na sie miesto'', sousloví se substantivy, v nichž je jádrem ,,dlé, dél(e), dlí, šíř, vz výši, hlubina, šúr, přieč'', dle některých výkladů i ,,rozkosem'', v střiecu, středem, posleda, řad, strana, v skořě, zad, před, spod, výš. Rozumí se, že chybějí údaje hodinové, nejsou uváděny týdny a roky. Tyto se dělí na zimu a léto, později přibyla vesna a jeseň, starší to názvy než ,,jaro'' a ,,pod-zim'', případně žádané ,,podjeseň''; ,,jaro'' je již mladší částí RK (lyrika). Místo ,,století'' užívají pěvci zásadně výrazu ,,věk, věky''. RZK znají pojem ,,kus'', jak je samozřejmé, v EJ je také ,,část'', ale spíše ve významu ,,účast''. Není doložen ,,celek'', neboť ,,cělý'' znamenalo původně ,,zcelený, uzdravený''. Naproti tomu je užíváno zájmena ,,ves '' nadmíru často -- kromě dalších derivátů (vsiak) napočítal Flajšhans jen v RK 109 dokladů. To má svůj důvod: snahu o vystižení plurálu, souboru jedinců nebo předmětů patřících k jednomu celku, jak odůvodnil J.S. Azarch, sborník ,,Issledovanija po istor. morfologii rus.jaz.'', Moskva 1978, str. 49 nn. Tak čteme v Ol. ,,ves most otřásá sě'' ač by dnes stačilo pouhé ,,most''. Pěvec má však na mysli složení mostu z trámů příčných a podélných, snad i nějakých pilířů a zábradlí. Proto čteme i ,,strachy jim by ze vsia lesa'' v Čest.,kde se myslí každá část lesa, ba každý strom; zdánlivě přebytečně je užito tohoto zájmene též u jiných substantiv, např. ,,um, den, lud, tábor , oružie, vzpieránie, krutost, síla, země, púť, drva, letadla, údy, krajiny, bozi, kroci''. Jindy je užito číslovky ,,mnohý, mnóg'' a subst. ,,množstvie'' (lánie psóv přěmnoha množstvie) z týchž důvodů. Jediným konkrétním označením míry v RZK je ,,sieh'' pro svou elementárnost a význam ,,co lze obsáhnout pažemi''. Tuto celkovou neurčitost v epice zvláště lidové zaznamenal již H. Jireček, Spisy zábavné a rozpravné II, Praha 1878, str. 95 nn.
Všechny výše uvedené druhy adjektiv jsou v našich textech zastoupeny. ,,Vztahových'' je více v RZ než v ,,epičtějším'' RK, kde převládají příd. jména ,,kvalitativní''. Leckdy nemůžeme provést přesnou kategorizaci. Např. v RZ může být ,,zákon svat'' pojímáno jako spojení s adj. jen zdobným (inherentním), ale i ,,relačním'', tedy ,,vztahovým''. Původní vztahová adjektiva byla zřejmě v bližší spojitosti se svými substantivy a patřila do dob, kdy rozdíl mezi adj. a subst. byl méně znatelný. Proto se nestupňovala a mohla být i dvojvýchodná, např. homérské ,,gaia eribólax'' je vlastně ,,země samá hrouda''. Také složená adj. v RZK jsou dosti častá a stupňovat se nedají; patří k nim i hypostase typu ,,přědlúhý''.
O slovesech můžeme v těchto souvislostech říci, že převládají ta, která vyjadřují konkrétní děje, ač jsou ovšem doložena i stavová. Plodnější jsou pro tuto kapitolu substantiva verbalia, která rozdělil L.G. Sverdlov (Etimologičeskie issledovanija po russkomu jazyku, Leningrad 1963, IV, str. 111 nn. na tři druhy: 1) s původním významem slovesného děje, 2) s významem ze slovesa vzešlým, ale odchylným a 3) se ztrátou sounáležitost se slovesem. Tedy např. 1) zírání, 2) podezření, 3) pozor, tj. rusky ,,hanba''. Do této třetí skupiny by mohlo patřit ,,cit, cítění'', kdy si již neuvědomujeme, že výchozí význam i etymologie je k ,,čúti'' - vnímati smysl.
V našich textech jsou subst. verb. jen typu prvního, zřídka druhého, třetího, téměř nikdy. Byla již vypočtena na přechozích stránkách. K typu 2) řadíme z PV ,,jedenie'' a ,,pitie'', kde se již nemyslí na fysiologický úkon, ale na hmotnou podstatu věci. Je to již postup metonymický, o němž bude řeč dále. Převládá tedy typ 1), a to hlavně u sloves nedok., protože u sloves dok. nabylo postupné převahy pojetí stavové nad ,,procesuálním''. K typu 3) by se dalo zařadit ,,sedánie'' z Lud., které asi již značilo ,,turnaj''. Jinak máme jen: hnutie, hodovanie, jedenie, krupobitie, kuropěnie, lkánie, lánie, stenánie, svlaženie, velenie, volánie, vyhnánie, rozenie, vzpieránie, rozsúzenie. V EJ: činěnie, dávenie, učenie, MPKV: spasenie, LP: Předpověděnie. Tato s. v., projevující smysl pro plastičnost děje, se váže na naše úvahy o přesnosti a bohatosti slovesného vidu v našich textech. ,,Lánie'' je přesnější než žádané ,,štěkot'' nebo něco podobného, neboť tento derivát by se dal chápat i ,,neaktuálně'' nebo ,,leksikalisovaně''. Tak by se daly konstituovat další protiklady: volánie - křik, sténánie - nářek, lkánie - kvil, řvanie - řev. Jinak se dá jen ,,osěnie'' považovat za pochýlené co do významu. Značí již ,,obilí''.