Zlomek tohoto náboženského textu obsahuje tyto části evangelia: kap. XII, 4-15, dále 18-29, 34-44, 48-50; XIII 1-9; XIV 28-33; XVII 1-6 a XVIII 13-22. Vydání je několikeré: první Hankovo, Zbírka staročeských slovníků, Praha 1833, další Palackého a Šafaříkovo v ,,Älteste Denkmäler'', Praha 1840, Gebauerovo, Praha 1881 a konečně L. Matouškovo a K. Třeskovo, Po stopách pravdy a podvodu, Praha 1939. Všechny tyto edice se od sebe liší jen nepatrně. Vycházíme hlavně ze vzorného přepisu Gebauerova.
V předešlých úvahách jsme odůvodnili správnost a starobylost jazyka EJ po stránce hláskoslovné, morfologické a syntaktické. Zbývají nám však další důležité otázky: a) závislost EJ na stsl. předloze, předpokládaná odpůrci; b) poměr českého znění k latinskému originálu (zde užíváme ,,filologického'' vydání, pořízeného E. Nestlem, Stuttgart 1914. V zásadě je ovšem shoda s textem ,,kanonisovaným''), c) poměr EJ jako archetypu k některým pozdějším českým evangeliářům a d) dílčí problémy ke slovnému výrazu.
Domnělá závislost na stsl. předlohách: namítá se, že ,,padělatel'', za nějž je pochopitelně prohlašován Hanka, v podstatě jen přeložil Ostroměřský evangeliář, resp. Assemaniho kodex, s občasnými vložkami ze staré češtiny. Tak soudil zejména F.K. Prusík , ČČM 67, 1893, str. 158 nn. a 395 nn. Jiné stsl. texty nebyly v době nálezu EJ v podstatě známy.
Protože Ostr. patří, jak dávno víme, k cyrilomethodějské edici stejně jako ostatní stsl. evangeliáře, je jistě lépe srovnat EJ se všemi těmito od sebe málo se ovšem lišícími texty. Použijeme publikace J. Vajse (Ev. sv. Jana, rekonstruovaný text, Praha 1936). Naskýtá se nám níže podaný obraz v hrubých rysech, neboť přepis celého textu není nutný a výsledky by nemohly být jiné.
O vlivu cyrilomethodějských textů na naše EJ není ani řeči. Uvedeme nikoli rozdíly, kterých by bylo příliš mnoho, ale spíše zdánlivé podrobnosti, jež jsou však ve skutečnosti poznamenány jemnými rozdíly.
Kap. XII: masti EJ, totéž v Nik. a Si, tak i v pozdějších textech strus., sch., bulh. viz K. Horálek, Evangeliáře a čtveroevangelia, Praha 1954, str. 78 a 119 nn. Není v Ass; vsěgda imáte: tak i v Ass., ostatní v obráceném pořádku. Iesusa dle: Isusa dělě Sav.; iz Judév: ot Juděi As., ostatní jen Juděi; pisáno jest: p6sano Sav., Zogr., ostatní ,,pisano''; na greběti oslini (tj. ,,oslině''): na žrěbete As, Os, Sav., psáno -te i tě; Parisei že réchu: OS rekoše, Mar. Zorg. Nik a ostatní rekoše nebo rěše. mir ves: v6s6 chybí v Ass., ostatní v6s6 mir7; ide: idet7 Ass. ide ostatní; něterí; Ass nečii, ostatní jeteri; ot Bethsaidy: Bithsaidy Nik., Bidhsaidy Ass., Os., Mar., Zogr. pride godina všichni; pride čas7; Zogr.; zreno padšie umrelo bude: pad7 neum6ret6 Os., ostatní ,,ne umret6''; Ačli umrelo bude: Os. ašte li, Ass. i ašteli, tak i Mar., Zogr. Nik. iz tej godiny: ot7 časa Zogr., ot7 godiny seje ostatní; syn člověč: člověčsk7 Mar., ostatní -skyj. pridech: pridoch Os (čtení nejisté), ostatní mají ,,prid7''.; se reče: si Os., někde je ,,že'' jako doplněk, vynecháno v Zogr., Mar. Ni; iz kňazév: ot7 k7nez6 všichni, ot7 s7n6mišč6 Ass, iz s7borišča Os. ve mě: v7 me všichni, v7 mene Ass., Zogr.
Kap. XIII: ide: idet7 Os., Sa, ostatní ,,gredet7''. vsta: v7stav Os., ostatní v7sta; rizy svoja: rizy svoje všichni, jen ,,rizy'' v Sa, Mar, Ni, Zogr; potom po tom6že As Sa Zogr, po tom6 ostatní; nozě: nogy Os, Ni, ostatní ,,nozě''.
Kap. XVI: vyšel jesi: iš617 jesi všichni, jesi iš617 Zogr; v svoja: v7 svoja si As Ni, ostatní ,,v svoja'' jako EJ; v mně: me As Sa, ostatní ,,mene''.
Kap. XVII: godina: tak všichni, jen Zogr. má ,,čas7''; život věčen: život 7 věč6nyj všichni, života věč6naago Mar., Zogr; abychu poznali tě: tě znajót7 Ass, ostatní ,,tebe''; na zemi: tak i Sa, Mar, ostatní ,,na zemli''; ty, otče: ty, ot6če všichni, ale ,,ty'' vypuštěno v OS Sa Zogr Ni;
Kap. XVIII: privedechu: vese všichni, vedoše OS Sa Zogr Ni; léta togo: tom6 lětě Sa, Ni, ostatní ,,lětu tomu''; svěť dade: ,,svět7'' všichni, ,,světy'' Mar. u dverí: prěd7 vraty Sa, pri dv6rech7 všichni; dvernéj (dativ k ,,dverná'') dv6r6nici všichni, ,,vratarevi'' Sa; uvede nebo vvede: v7vede všichni, v7vedi Sa, Ni; člověka sego: tak všichni až na Zogr, kde je ,,togo''; ježe rejéch: ježe rěch7 Zogr, ostatní ,,jaže''; reče: rekoch Os, rěch ostatní, reže (zájm.): ,,se'' Sa, ostatní ,,si''.
Vysvětlujeme: Ass - kodex Assemaniho, 11. stol., Sa - Savvina kniga, bulh., 11. stol; Os - Ostroměrův ev., ruský 11. stol.; Si - Symenovské ev., 13. století, Ni - Nikolské ev. ze 14. století, srbské. Nejstarší ovšem Mar. a Zogr., kodex Mariánský a Zografensis přímo z edice Cyrila a Methoděje.
Z přehledu je patrné, že shody EJ s Os. a Ass. jsou v podstatě zanedbatelné, ale není tu ani snaha nějak se těmto předlohám vyhnout. V zásadě se naše EJ se stsl. texty vůbec neshoduje. Vedle samozřejmých rozdílů hláskoslovných a morfologických, o nichž jsme již mluvili a jež se projevují i z těchto krátkých výtržků, uvedeme některé rozpory ve slovném výrazu: EJ má takřka důsledně ,,říci, mluviti'', stsl. je zpravidla ,,glagolati'', ,,chudý'' stojí proti ,,ubog7'' nebo ,,ništij6'', ,,prve'' proti pr7voje, preždě: v synagozě ,,proti v7 s7nmišti''; ,,masť'' proti ,,myro''; aby nevyvregli sě -- zcela bez obdoby; svítěz ich světu -- rovněž bez paralely.
Bližší a snad i užitečnější je porovnání EJ s latinským originálem, EJ je vpisováno, jak víme, nad řádky předlohy. Je to způsob ve středověku dosti častý (viz např. Magdeburský žaltář z 12. století, který je latinský, německý a se srbskými glosami -- k věci povšechně F. Zagiba, Sedmý sjezd slavistů ve Varšavě 1973, str. 130 nn.). Překlad našeho EJ je velmi věrný, takřka otrocký, ale ne tak špatný, aby jej bylo možno označovat za nemohoucí nebo nesrozumitelný. Povšimneme si 1) míst, kdy se glosátor (překladatel) nedovedl vyrovnat s latinskou morfologií a 2) případů, kdy byl nucen v duchu staré češtiny tvořit samostatně.
Jak už uvedl Gebauer, jsou obdobné chyby jako zde sb 1) pozorovány v textech tohoto druhu i v pozdějších staletích, kdy znalost theologie byla nepochybně větší. Primitivnost překladu je nejlépe vidět na přepisech cizích jmen, jež zůstávají nedeklinována a v původním znění. Uvidíme dále, že chyba v překladu ,,nisi granum mortuum fuerit - ač zreno umrelo bude'' (místo ,,nebude'') se opakuje i v mladších stč. evangeliářích. U potíží s účelovými větami je zajímavé, že chyby vznikají hlavně tam, kde byl konjunktiv více vzdálen od slovesa věty řídící.
Ad 2): pisatel zvlášť pečlivě zachovával gen. záporový a stč. úzus posesivních adjektiv místo latinského genitivu jména. Samostatně jsou tvořeny obraty u neosobních vazeb ,,pertinet, expedit''; archaická jsou též příslov. určení času typu ,,in die - v den''; tak i při průvodních okolnostech in nomine - v imě. Předložka ,,nad'' snad ani nebyla v době původního překladu EJ (i náš text je jistě přepisem originálu ještě staršího) známa, proto ,,super terram - na zemi, super asellum - na osle''. Po slovech smyslového vnímání je správně participium (slyšáchu čiňúc), tento obrat je původnější než znění latinského originálu, neboť i klasická latina by měla spíše ,,audierunt facientem''; pasiva správně tlumočena ,,mediem'' (aby nevyvregli sě, rozprsnete sě aj.); správně užíváno zvratného ,,sě, sobě, svój'' místo chybné kongruence (clarifica me, Pater, ad te - u sebe sama); teprve později pronikly do staré češtiny latinismy a germanismy tohoto typu; ve sponě lišen trvalý stav od přechodného (biéše papežem léta togo) atd.
Souvislosti s řeckou versí EJ, stejně jako ve stsl. předlohou nelze prokazovat.
O styčných bodech EJ se Čteniem zimnieho času (Vydal A. Patera, Praha 1905) jsem pořídil strojopis a rozeslal jej před několika lety přátelům našich textů. Proto se v dalším omezím jen na nejstručnější shrnutí obsahu a několik poznámek k jevům zvlášť důležitým. Odpůrci považovali Zimn. za Hankovu předlohu. Skutečně je vzájemná závislost obou textů očividná, ale ovšem v tom smyslu, že Zimn. je asi o 300 let mladší. Jistě tu bylo i mnoho mezičlánků dnes ztracených. Každý nezaujatý badatel potvrdí, že domnělá umělá archaisace EJ by byla bývala na počátku minulého století nemožná; potenciální padělatel by ostatně i dnes - přes velký pokrok filologických věd ve století 19. a 20. - musil překonávat nebezpečné potíže. Hláskosloví, tvoření slov , morfologie, syntax i slovný výraz EJ přísně kongruují s obdobím, do něhož klademe jeho původ, tj. s 11. stoletím. Nejzajímavější ,,shodná'' místa jsou tato: (na prvním místě vždy EJ, na druhém Zimn.) za tri sta peniaz - za tři sta peniez; o chudých slušáše jemu - o chudých příslušelo k němu; ne že jako že zloděj biéše (ne ,,tať'', jak bývá žádáno) - ale že zloděj biéše; v den pogreba mojego schová ju - v den pohřebu mého schová ju; na zajutrě že dav - a na zautřě zástup ; nadjide Iesus osle - nalezne Ježíš oslíka; věru věru praviu vám - věrně, jistě pravi vám; ač zreno žitno padšie v zemiu umrelo bude - ač zrno žitné padna v zemi umrlo bude; v život věčen střeže ju - v život věčný ostřiehá jie; svět - světlo zaměňováno - Zimn. jen ,,světlo''; do koncae milova je - až do konce miloval je; Šimon Petr: Gospodine, netoliko - Šimon Petr: Hospodine, netoliko; abychu poznali tě, samégo Boga věrna - aby poznali tě, samého pravého Boha; i reče dvernéj, i vvede Petr - i vece vrátnej, i uvede Petra; biéše že s nimi Petr stoja i sgrevaja sě - biéše s nimi i Petr stoje a ohřievaje sě; papež že otieže Iesusa o učeníciech jeho - tehdy biskup ottáza Ježíše o učednících a jeho učení; jáz vsěgdy učách v synagozě - já vezdě učil v sňatce a v chrámě; če mě tiežeši? - Czo mně (takto!) tiežeš?
Aspoň nejdůležitější: v EJ ,,grebě, osle'', tvary starší a původní, jména mláďat nemívala rodová určení, ale v Zimn. je novější ,,oslíka''. Zimn. užívá formy ,,vezdy'', tak i v RK, ale v EJ ,,vsěgda'', snad skutečný paleoslovenismus. Proti EJ ,,jeden kýždo'' stojí v RK ,,prokný, však, každý'' a samozřejmě není ,,jeden kýždo'' ani v Zimn., i to může být stará výpůjčka ze stsl., ač nikdy nelze odpřisáhnout, že takové výrazy nebyly v češtině 11. století; EJ: letorosly (akus) správněji proti novějšímu ,,ratolesti'' v Zimn. Podle Machka je původní forma v celé stč. literatuře jen jednou! EJ: v stret, všude jinde ,,vstřiec, v střiecu'' atd. (tak i RK); EJ ,,do koncae milova....'', ale v Zimn. ,,až do konce''. V řečtině ,,eis telos'', takže je vidět novější původ tohoto ,,až'', které podle Kurze nebylo v nejstarších textech nutné; atd.
Při srovnávání RK a EJ je nadmíru důležitý detail -- rozdílné užívání tvarů od ,,dveře''; v EJ ,,u dverí'', v RK ,,dřvi'' jako většinou v ,,pravé stč. literatuře''. Původní ,,dv6ri'' se po zániku jeru přesmyklo. Vývoj formy ,,dveří'' ve spojitosti s EJ navazuje na formy ,,mene, temy'' atd. Doporučujeme Zimn. k zevrubnějšímu studiu ke zjišťování dalších shod a neshod s EJ.
Neméně výmluvné je porovnání EJ s Ev. Ol., tedy textem, jenž v době Hankově nebyl znám. Také zde se jeví paralely jako výše, ba mnohdy je Ol. ještě blíže k EJ než Zimn. Povšimněme si takových míst (citujeme hlavně podle vydání Ev. Ol. F. Černého, Praha 1902). Pořadí v příkladech: EJ - Ol. - Zimn. chudé...imate s sobú - chudé máte s sebú (Zimn. ,,s vámi''); vzechu letorosly palminy - ratoroslé palmové - ratolesti jehnědové; ide v imě gospodně - Ol: přišel ve imeno (we ygmen) boží; na greběti oslini - Ol. na mláděti osličiem; věru věru praviu - věru věru pravím - viz výše; ač kto mně slúží, mene sleduj -ač kto mně slúží, mne následuj - slúží-li kto mně, po mně jdi; nynie duša moja smúcena jesti - nynie duše má zamúcena jest - smutna jest; Otče, spasi mě iz tej godiny - otče, spas mě z téjto hodiny - otče, uzdrav mě z této hodiny; chodiéte, doňadže světlo imáte - choďte, doňovadže světlo máte - choďte, když světlo máte; če jáz činiu, ty nevěsi nynie, vzviesi že potom - což já činím, ty nevíš nynie, než zvíš potom - ježto já čini, ty nevieš nynie, ale vzvieš potom; jenže biéše papežem lóta sego - jenž biéše biskupem léta toho - v Zimn. chybí vůbec; v chrámě, iděže vsi Judevé scházáchu sě - v chrámu, kdež všechni židé scházeli sě - ..... jamžto sě všichni schodie; v skryti nemlevich ničego - vskrytě nič sem nemluvil - v tajně nemluvil jsem nice (spíše asi ,,niče'').
Na str. 257 uvedeného vydání Ol. se opakuje text XII, 24-26 ještě jednou a znění se zdá starší než na str. 187. Je tu např. ,,střeže'' jako v EJ aj.
Slovný výraz mladších evangeliářů je důsledně novější, archaismy jsou upraveny, aby byly srozumitelnější čtenářům a posluchačům. Projevuje se větší vliv němčiny a ohlasy zvýšené hmotné úrovně i theologického prohloubení předlohy. Tak nacházíme dvojic: Judevé - židé, židovstvo; knězi - kniežata (v EJ ,,knězi popšti'' jsou ,,přední, předáci kněžští'') den slaven - den hodový; palminy - jehnědové; blagoslaven - požehnaný (první je možná ze stsl., druhé z němčiny); v stret - v potkánie; pariseji - liceměrníci (první věrný přepis, druhé snad ze stsl., ale s rozšířeným sufixem) pročiniti - prospievati; mir - svět; svět - světlo; sluha - služebník; pásnicě - prostěradlo (oprava původního textu je velmi nepodařená); plť - tělesenstvie; svěť - rada, drug - jiný; papež - biskup; chlap - panošě; synagoga - sňatek; v skryti - v tajně; predade - zrádce (volný překlad); chudý - potřebný (!); zreno žitno - obilné; nepostigú - nepopadnú; pasce - velikonoce; umyvadlo (snad si pisatel představoval dřevěnou nádobu, nějaké korýtko - medenice; čaesti - stránky aj.
Přes krátkost EJ můžeme zjistit vzájemné souvislosti ve slovním výrazu. EJ se vyhýbá slovům jako ,,odpovědět, odvětit'', má vždy ,,říci, mluviti, díti''; Iesus ,,skry sě, v skryti nemlevi'', později ,,schovati masť, uložiti''. Celkem lze konstatovat, že jak Zimn., tak i Ol. vzešly z našeho EJ, i když se asi použilo ještě jiných textů. Mladší evangeliáři ponechávají, jak je při náboženském konservativismu samozřejmé, i původní slovosled, ale pro srozumitelnost je upravováno kdejaké slovo, věta, afix a pochopitelně i jednotlivé hlásky.
dílčí námitky proti EJ. ,,Důkazy'', jež proti EJ přinesl Prusík a K. Třeska, je nutno dnes označit jako zastaralé. Bylo tu snahou přesvědčit, že je-li EJ padělek Hankův, nemohou jím být RZK, ježto se od podvrženého EJ v zásadě liší. Mnohé argumenty uvedených badatelů lze vyvrátit již z obrany Gebauerovy, jež ovšem má -- podle Komárka -- filologické slabiny, které jsou zřejmé na první pohled. Může však jít jen o slabiny ,,lingvistické'' - to za prvé - a kromě toho vyplynuly z některých nedostatků mladogramatické školy vůbec, zejména z přeceňování síly ,,dokladu'' a z odmítání případných ,,paleoslovenismů'', jež jsou v EJ nejen možné, ale vlastně nezbytné.
EJ je, jak jsme již viděli, v zásadě staročeský text s některými výpůjčkami ze stsl. patrně jihoslovanského zabarvení. Z této různorodosti asi povstaly chyby jako ,,svítěz ich světu'' místo ,,odolech'', jež bylo překladateli asi bližší, nebo i ,,aby dasť'', kdy došlo k překřížení stsl. a jihosl. účelové spojk y ,,da'' s ryze českým ,,ať'', jež se ovšem pojilo s indikativem. Závažnější námitky proti jednotlivým výrazům jsou hlavně tyto:
Bo: žádá se nejen postpositivní postavení, ale i jiný význam. V EJ to prý značí ,,autem'', ale je to prý spojk a vysvětlovací. První část námitky jsme vyvrátili hlavně poukazem na útvary ,,nebo, abo, libo, lebo, ibo, alibo'' aj. Ve staré češtině jsou ovšem dva doklady jako ,,proklise'', ale ta se vyvinula, jak se zdá, až později, a to hlavně z krátkých vět jako z polského příkladu ,,smiluj sie nade mnó, bo niemocen ješm'' (uvádí ESSJ II, str. 92). Proto je nutné považovat za novější i formy ,,bowiem, boeiem (= těm), boedin aj. Také druhá námitka je neplatná. Jednak má i latinské ,,autem'' leckdy funkci vysvětlovací, jednak je ,,bo'' v EJ dobře odůvodněno smyslem evangelia: ,,vždyť chudé máte s sebou vždy, ne však mne. ,,Ostatně se pokládá (třeba u Sadnikové - Aitzetmüllera) bo též za částici původně jen zesilující a související s ,,ba''. Pro to by svědčilo litevské ,,ar-ba'', lotyšské ,,ne-ba'', obojí zastaralé a postpositivním postavením výmluvné. Kromě výjimek v západoslovanských jazycích je ,,bo'' všude příklonné. Nejlepší překlad našeho místa by byl ,,vždyť přece...''
Nesklonná a častá cizí jména v EJ nejsou předmětem přímých námitek až na slova ,,Judevín, judejsk'', místo nichž se žádá ,,žid, židovský''. Způsob užívání těchto výrazů v EJ je příznačný pro nejstarší texty; viz např. K. Horálka, uv. spis, str. 65 nn. a také I. Němce, Postupy..... str. 14. V době, kdy vzniklo EJ, taková slova ještě v domácím prostředí působila cize, ba exoticky. Z EJ sem patří: Judas Škariotis, Iesus, judejsk, Judevé, popšti knězi, Hierosolim (akusativ směrový!), palminy letorosly, Israel, dci Sion (vokativ ), Pariseji (''f'' nebylo známo), ot Bethsaidy, Galilee, Christus, reč Esaie prorokova, synagoga, den pasce, k Anně (Annášovi), Kaipa (Kaifáš). Zvlášť důležité je sklonění ,,Judevin'' = žid (konsonantické), tedy plurál ,,Judevé, gen. správně ,,Judév'', k tomu i ,,judeisk'' - strach (z židů). Ve většina etymologických slovníků se ,,žid'' odvozuje z italského ,,giudeo'', slovo prý k nim přišlo přes Balkán. V EJ se uplatnil jiný vliv, možná německý, ale spíše stsl. a řecké ,,Iúdaios''. Podle Z. Klemensiewicze, Hist. gr. ..... str. 30 je ,,žid'' z původního ,,žud'' novotvar, který se k nám dostal prostřednictvím retorománských dialektů. Možná, že se této formě vyhnul písař EJ i pro konkurenci se základem ,,ž6d-'' ke ,,ždáti'', viz též OJ ,,Židislav, Židobyt'', ruské ,,židkij'', naše ,,židký'', jež je ovšem zcela jiného původu.
Dav mnog: zde se žádalo ,,národ'' nebo ,,zástup '', viz i příslušné místo z našeho rozboru dílčích problémů v RK. V EJ je i ,,správné'' dávenie'', tj. tísnění, ,,pressura'', je i stsl. ,,daviti'' a ,,davljati'', běžný stč. termín pro znásilnění ženy. ,,Dav'' v EJ lze rovněž vyložit jako ,,tlačenici'' obdobně jako v RK, příp. ,,shluk''. ,,Zástup '' by asi bylo znamenalo pro překladatele ,,chození za někým'', snad nebylo ještě leksikalisováno. ,,Pro lidský dav'' je i v Pass. 327, též Op. Mus. 6a. Námitku vyvrátil již Gebauer.
Loži rízy svoje (lat. ,,posuit''), může být aor. i praes. Slovo se pokládalo za mladší dekomposici, ale neprávem. Viz naše úvahy k ,,pienati, cházievati, zývati ''. Žije dodnes v moravských nářečích ve významu ,,nakládati''. Je i stsl. ,,ložiti'' z logheió, gotské lugjan, ligan aj., stará střídnice e)o podle ,,lože'', asi postnominální nebo i staré iterativum jako ,,voziti, voditi, broditi, nositi'' k primárním základům typu ,,nésti'', stv. lat. neco - noceo, řecké petomai - poteomai'' atd. Ostatně i v lužičtině je běžné ,,ložyš'', Muka 1, str. 787. ,,Ložnost'' doložil sám Zubatý I, 1, str. 59. Také Trávníček, Vid, str. 123 označuje právem simplex za starší než komposita. Viz dále i Vaillant, Zlatarič, str. 274.
Mir - svět: I zde bývá ledacos vytýkáno, mj., i ,,ves mir'' - celý svět. Je tu i zmatek s přepisem slova ,,svěť '' (tak správně), tj. ,,rada'', nikoli ruské ,,svět7, sovět7''. Výraz ,,svět'' - mundus znamená i ,,světlo'', ale častěji skutečný svět v dnešním slova smyslu, tj. ,,lidstvo'' se všemi ctnostmi a neřestmi; proto se mluví v EJ o ,,přemáhání světa''. Naproti tomu je ,,mir'' v EJ ve významu ,,obec'' (Machek, ES, str. 364) tedy ,,ves mir'' původně ,,celá obec, celé město''. Překladatel nemohl říci ,,přemohl jsem obec''. Tyto jemné rozdíly jsou výmluvným důkazem pravosti EJ.
Na zajutrě že: viz polské ,,nazajutrz'' a české ,,nazejtří'', jehož kontinuitu s EJ dosvědčují běžné hláskové pochody. ,,Za jutrě'' vzniklo tak jako běžné ,,v den, v noc, v neděli, v jutro, v lěto, v měsiec'' ve všech slov. jaz. od nejstarších dob.
Nepostigú : patří spíše do kapitoly o morfologii v našich textech. Přesto upozorňujeme i zde na srbské ,,stici '', praslov. ,,stigti'', řecké ,,steichó''. I ve staré ruštině ,,stižet jego mytnik7'', Sreznevskij s.v. ,,stiči''.
Nepročinichom: vytýká se mechanické přetlumočení latinského ,,proficio''. I kdyby tomu tak bylo, není to důkaz padělanosti, spíše naopak. Vzpomínáme ovšem i na ,,probyšúcí'', vedle toho i ,,probytie, probytek, probytečný'', vše by se dalo vyložit jako kalky k lat. ,,prodesse''. Běžné je ,,včiniti'', Kott IV., nalezl jsem i ,,vyčiniti, zčiniti'' (myslím, že není třeba oddlovat vazbu ,,vyčiniti kůži'' od významu ,,konati''). V jiném významu je ,,pročiniti'' u Týna, str. 90: pročiniti život = ,,das Leben verwirken'', snad z Jungmanna. Je i sch. ,,opčiniti'' - očarovati. Několik tvarů k ,,pročiniti'' u Vaillanta, Zlatarič, str. 189.
Na grěběti oslini. Podivná koncovka ,,oslini'' se dá vyložit několikerým způsobem: jako písařský omyl, jako ohlas čekavského ,,ikání'' (o souvislostech se sch. budeme mluvit dále), nebo jako úzkou výslovnost ,,ě'' v nepřízvučné poloze, tak jak bývá přepisováno ,,Primysl - Přěmysl''. Pokusy s akceptováním subst. ,,oslina'' nikam nevedou už proto, že EJ užívá posesivních adjektiv velmi důsledně. ,,Osla'' je doloženo nejen jako samice k oslu, ale i jako ,,brusný kámen'', patrně dle podobno sti se zvířecím hřbetem (viz i středověký ,,osel'' jako mučící nástroj nebo ,,koza'' v tesařství, zednictví atd.). Jako MJ doloženo u Svobody - Šmilauera, uv. spis, str. 531. Týž význam i v řeckém ,,onos''. Další vývoj byl ,,osla - oslica'' jako ,,lisa - lisica'' apod. ,,Oslina'' by mohlo být leda ,,oslí spřežení'' jako stsl. ,,m6ščina'' - hoi hémionoi, mezci. ,,Osla'' je sekáčský brousek i na Slovácku.
Papež, pop: značí v EJ přibližně ,,velekněz'' a ,,řadový kněz''. Výrazy staré: ,,pop'' jako ,,kněz'' žilo u nás do konce 13. století, jak dokazují MJ ,,Popice, Popovice, Popovec''. Tyto výrazy jsou přejaty ze západu, ale žijí také v csl. památkách východních i jižních.
Porekadlo značí v EJ ,,podobenství'', nikoli to, co dnes. Překladatel tu zápasil s latinským ,,proverbium'' a s řeckým ,,paroimiá'' dosti těžce. Najít ve staré češtině ekvivalent k tomuto značně abstraktnímu výrazu bylo jistě nesnadné. ,,Podobenstvie'' se zcela vylučovalo, to by znamenalo ,,něco podobného'', tj. ,,slušného, vhodného'' nebo ,,pravděpodobného''. Ve stsl. je běžný výraz ,,prit7ča'', kdežto ,,porešti'' stejně jako stč. ,,pořieci'' značilo spíše ,,pomlouvati, kárati''. Ale Malý stč. slovník přímo uvádí, že ,,pořéci'' znamenalo i prosté ,,pověděti, říci''. Je to i ,,prohlásit, přislíbit'' (Kott VII z Pas. a z Husa). Obdobný význam je i ve slově ,,pověst'', tj. ,,parabola'' v Žalt. Vitb. 68,1 a 77,2. Ruské ,,prěrěkati'' - nesouhlasiti. Kdybychom to vzali jako ,,oppositum'' k ,,porekadlu'', znamenalo by toto subst. ,,něco, co je řečeno podle něčeho'', tedy ,,obraz, metafora''. Staroruské ,,poreklo'' -- pojmenování,původně nikoli ve smyslu hanlivém; ,,reklo - slovo''. Obdobný sémantický vývoj také vGreg. 81b16: poústatelný, poústie = persuasorium, commonitorium (k ,,přemlouvat, napomínat''). Kott II cituje i ,,pohádka'' - ,,podobenství''. Ostatně máme zajímavé svědectví přímo k ,,pořéci'': Kott, Dod. I, citát z Břez. Font. V 382 = fingo, předstírati, ale ne ve zlém úmyslu; polské ,,porzec sie'' = dissimulare, mluvit obrazně, něco předstírat, brát za záminku (opět spíše jen ,,vox media'' bez ethického zabarvení). Krist. 109a: Ježíš sě pořekl, jako by chtěl dále jíti (předestřel - se fingere). Konečně u Kotta, Dodatky 1. k Bartošovi, str. 84: poříkati = pomodliti se, ale i ,,přečísti''. Odtud vede cesta k novodobému ,,pořekadlu'', tj. ,,výroku často opakovanému''.
Rejech: žije dodnes v nářečovém srbském ,,rijeti = říci'', A. Belič II, 2, str.
51 a A. Leskien, Gr. der sch. Sprache, Heidelberg 1914, str. 548. Zde ,,rijeh,
izrijeh'' místo ,,reče''. Vyvozuje se z es-ového acristu ,,réch''. Jistě souvisí
též se stsl. ,,rěsnota'' = pravda, litev. raištus - jasný, evidentní, ,,reikšti'';
slovinské ,,res'' z ,,rěsn6 = zajisté, opravdu''. Možná, že je to starý
druhotvar k původnímu bezvidovému slovesu. T. Lehr - Sp
awinski, Studia i
Szskice wybrane z jezykoznawstwa Slowianskiego, Varšava 1957, str. 430
uvádí, že tyto tvary dodnes žijí v okolí Dubrovníku a Kotoru. Obdobně se prý
utvořily též formy ,,donél, ponál, odnél'' (k ,,nésti''). ,,Rijeti'' též i
Dinka Zlatarija z 16. století. Jeden z pádných důkazů spojitostí
česko-chorvatských.
V skryti (neb ,,skrytí''); skry sě ot nich. Bývá vytýkána nedoloženost a domněle nesprávná syntaktická vazba (místo ,,skry sě jich''). Podle J. Herodesa, Studia palaeoslovenica, Praha 1971, str. 142 je tu ,,ot..... starší než prostý genitiv; ustaluje se zde předmětová rekce''. Tak i Trávníček, Vid, str. 93 a 169, kde se považuje ,,ukrýti sě ot....'' za ještě přesnější. Ale také ,,s-'' má význam odlukový. V skryti (nebo snad ,,u skryti'') má obdobu v polském ,,we skryci'', ,,in abscondito''. V Žalt. Witb. 80,8 ,,v skrytu'' (nebo ,,skrytcě'') búrném. Přímo ,,v skryti'' včetně jerové odchylky má na tomto místě i Žalt. Poděbr.
Vymiete ve významu ,,prospívá, sluší se'' je asi nejobtížnější problém EJ. Přímý doklad nemám, takže je to ,,hapax legomenon'', ač se dá vysvětlit. Patří ovšem k ,,másti'', ale i k ,,motati'' a ,,mésti'' (Kopečný, ES). Hanka to také věděl nebo spíše tušil, neboť ve svém prvním vydání EJ říká, že ,,vymiete '' je tolik jako ,,vymate, vymotá, vymete''. Myslím, že ,,vymiete '' (za původní nosovku) je původně ,,zbaví se zmatku'', vyčistí se. Stč. ,,matný'' = hloupý, nepříznivý; stsl. metež6, metež6nik jako stč. ,,mětěž, mětěžník'', = kdo zmatky působí. Výraz v EJ je vlastně ,,litotés'' klad složený ze dvou záporů. ,,Mítěžný '' ještě u Chelčického; Alx. ,,mětně'' - ve zmatku (zl.Mus.9). Ruské ,,zamjat6nyj, zamjasti - zakalit, zmást''; předpona ,,vy-'' naopak ,,vyčistit, zbavit kalu'' (Ž. Ž. Varbot, uv. spis, str. 178). A. Gregor, Slovník nářečí..... str. 102 má přímo ,,vymňást se'' = vymotat se (z lesa aj.), stč. ,,zaměsti sě - nezdařiti se'', Alx. V 1071. Stsl. ,,mesti se'' - býti v neklidu, tarattesthai, sygcheesthai. Samozřejmě i novočeské ,,zmatek, zmetek'', namítnouti se, námatný - obdobně, jen s jiným prefixem; námětek = přístřešek, ale i popud (Kott); zámatný, Tkadl. M 251. K věci též Zubatý I, 1 str. 273 a 376. Stsl. ,,s7mjeten6e'' v Ps. Sin. 65,8 = zmítání, zmatek, řecké ,,salos''. Polské ,,omieciny'' - otruby, samozřejmě sem patří i ,,smetana'' a nejrůznější výrazy z polnohospodářství, ať už se základem nasalisovaným nebo prostým. Jestliže mlýnský kámen přesně neseděl, mluvilo se o ,,zámětu'' (Kott III). U Husa ,,zamátnouti sě v osidla''. Blízké našemu ,,vymiete '' je i stsl. ,,primetati se'' = namanouti se, Stsl. slovník 29, str. 291 s jedním dokladem; ,,primětati se'' - někde postávat, uměti = vymlácené klasy; hanácké ,,vemást'' (užívá se absolutně) = vyplést nohy z osidla aj. U Kotta IV ,,vymětovati - rozvazovati''. Staroruské i církevně slovanské ,,bezmetež6n7, bez meteža'' = bez hany, ale i ,,bez desátků, beze mzdy''. Polské ,,matewka = měchačka'', moutvice, podle Kotta III i ,,maták'' - truhla na míšení sečky a ovsa. Uzavíráme: obrat prastarý, metafora souvisící se tříděním obilí, oddělováním plevel od zrna. Tedy ,,zbavit se nežádoucího spojení'', později též ,,býti užitečný''. Novější evangeliáře tu mají krotké obraty ,,sluší se, přísluší'' apod., starému ,,vymiete '' se již nerozumělo. Mimochodem: proč neužil ,,falsátor'' nějakého obratu podle ruského ,,pol6za'' - prospěch, který se mu stále imputuje?!
Zloděj (tj. ,,kradač''). Odpůrci žádají ,,tať'', ale ani to není přesné. ,,Zloděj '' ovšem znamenalo prapůvodně ,,zločinec'', ale ,,tať'' prodělalo týž vývoj - zúžení pojmu, znamenalo kdysi ,,člověk, který se tají, skrývá''. Námitku vyvracel již Gebauer. Novodobý význam pro ,,zloděj e'' je staročesky doložen např. u Klareta, Slovník, str. 521; dále u Flašky, Rada A 1453 viz Stč. slovník seš. 11, str. 455, s.v. ,,omladnúti''. Také v polštině jsou doklady ze 14. století. U Georgia Hamartola je ,,zloděj anie'' překladem za řecké ,,leélasiá'', tj. ,,kořistění''. Je zajímavé, že ie. jazyky snad původně ani neměly výraz pro člověka specialisujícího se na krádeže: lat. latro, ital. ladro = lotr, rumunské ,,hot'' pův. ,,darebák'', v irštině taid jako citované ,,tať'', ruské ,,vor'' - k ,,verti'', zavírati; v indičtině několik různých výrazů k rozmanitým slovesům; řecké ,,fór'', lat. ,,fur'' vlastně ,,odnášející''.Zločinná činnost se tedy v novější době ,,rozvětvila''.
Zvítěz ich světu: tato rekce způsobila zbytečné nesnáze. je tu kontaminace s ,,odolati, odoleti'', jak jsme již několikrát uvedli. Stejnou vazbu ostatně zapsal V. Zikmund v Pass. (uv.spis, str. 110): ,,nemohli jsme jemu žádným činem zvítěz iti'' (žádným způsobem).
-že jako příliš častá spojk a nebo částice. Osvětlili jsme ve skladbě. Zajímavé je, že ve staropolských Kázáních Gnězdenských se opakuje stejně často a ve stejných syntaktických funkcích ,,t''' (ci, c') a slouží též k prostému oddělování syntaktických celků. U nás se vžilo čtení ,,že'', protože má kontinuitu se současným stavem, ale nelze plně vyloučit ani útvar ,,ze'',případně i ,,se'' (Kopečný, ESSJ 1). V syntaktické částí jsme dovodili, že částice má v EJ ještě plný význam (souřadící, vysvětlovací, odporovací), později sloužila jen k zesílení -- naše ,,pravdaže'' aj.
Jak již řečeno, podával proti EJ námitky -- nepřihlížíme-li k Šemberovi a Vaškovi, s nimiž se již vyrovnal Gebauer -- zejména Prusík a Matoušek s Třeskou. Paleografickou stránku věci pečlivě rozebral a útok posledně jmenovaných na hmotnou stránku EJ bezpečně odrazil L. Skokánek (strojopis) a připojil i velmi cenné poznámky lingvistické. Protože jsme jazykovou část EJ snad již dostatečně osvětlili, připojíme jen několik povšechných připomínek. Zaměříme se na očividnou nedostatečnost námitek Prusík ových i Třeskových.
Prusík : soudil, že ,,jesum, nejesum'' je podle výslovnosti os-osum (to se ještě snese) anebo prý podle latinského ,,sum''. Sobě sim: prý podle stsl. ,,si'' místo ,,sobě'' (ale není to vůbec zvratné zájmeno) ; predade: prý jako ,,vědě'', ale není to přechodník; jde o jihoslov. nebo csl. aorist, odchylný od stč. včetně RK; otieže prý chybný aorist místo ,,otáza'', ale může to být i praes.; jeliže: prý podle ,,jelikož'', ač je staročesky doloženo. pro lud, žádá ,,za...'', prý otrocky za ,,pro populo'', ale viz Kopečný, ESSJ 1, str. 216; papež - prý špatně místo ,,biskup'' (viz výše); věru - prý latinské ,,verum'', ale viz Machek, ES; num quid = nuže če (podobno st jen zvuková). Ještě větší nedomyšlenosti jsou u Třesky, ač leccos převzal z Prusík a:
Útok na EJ, ač provedený v dobrém úmyslu, byl nešťastný. Obránci zde ublížili Dobrovskému, Palackému, Šafaříkovi, ba i Gebauerovi, a Rukopisům neprospěli. Odpůrci ochotně akceptovali mínění, že EJ je falsum, ale ponechali úplně stranou jeho rozdíly proti RZK, ač se Matoušek s Třeskou právě o tyto odlišnosti opírali. A notorický zloděj -- nebo padělatel -- nezíská velký užitek z toho, že se mu jeden trestný čin umaže z dlouhé recidivy.
Závěrečné slovo k EJ: Shledali jsme, že systém jazyka EJ se plně shoduje s poměry v 11. století, jak je můžeme předpokládat, a že se uplatňuje i podobno st písma i překladová technika textu. Viděli jsme, že se EJ stalo předlohou k mladším stč. evangeliářům, zejména Zimn. a Ev.Ol. Dodatečně upozorňujeme na vývody J. Vašici, Stč. evangeliáře, Praha 1931, str. 60 nn. Autor zjistil, že část Zimn. (Rukopis BZ 2) se podobá Žalt. Klem. a že je více závislá na latinské předloze než ostatní celek. To je další potvrzení našich výsledků, neboť i naše EJ patří do tohoto separátu. Tím ovšem není řečeno, že stsl. prvky v EJ chybějí. Těch bylo dávno zjištěno dosti, ač Gebauer šel ve své obraně jinou cestou: dokládal možnost všech odchylek ze staré češtiny 13.-14. století, ale to bylo při nedostatku paralelních textů starších velmi nespolehlivé. Přísahat na to, že žádný z těchto paleoslovenismů nebyl češtině v 11. věku znám, ovšem také nelze. Ale památka je v zásadě staročeská. Svědčí pro to i postřeh R. Večerkův v ,,Issledovanija po sintaksiju stsl. jazyka'', Praha 1963, str. 219: Zimn. má důsledně časový genitiv tam, kde jsou ve stsl. jiné prostředky (předložkový pád apod.). Také v EJ máme ,,léta togo'', ale text je ovšem pro přesnější porovnání příliš krátký.
Rekapitulujeme hlavní důkazy pravosti: futurum sloves dokonavých s významem nedok., tvar ,,pogreba'' (kdysi sporný), mediopasivum, důslednost hláskoslovného vývoje (přehláska, nosovky), rozdíly proti jazyku R, archaický obraz skloňování a časování, formy ,,jesti, dasti, věsti, nepostigú , otieže'', přesnost v lišení zájmenného základu ,,jo/ko'', úspornost jednoduchých spojek, futurum exactum ,,umrelo bude'', vzácné ,,abychu sě poklonili'', jemné rozlišování slov ,,svěť -svět-mir'', superlativ ,,poslednější den'' (ne ,,najposlednější''), převaha jednoduchých slov i jmen proti pozdějšímu hromadění afixů , model ,,samégo Boga věrna'', psaní ,,re, le, nejesum'' ale ,,Petr'', smělost ,,padělatele'' v částici ,,si'' aj.
Kloníme se k tomuto závěru: pisatel vycházel (z vnitřního popudu) z památek cyrilomethodějské edice jižního zabarvení, ale byl nucen pořídit - možná ,,der Not gehorchend'' přesný překlad z latiny, v níž nebyl ,,doma''. Proto mu proklouzly mnohé formy, jež bychom mohli nazvat ,,jihoslovanismy'': zvítěz ich světu (m. odolech), aby dast, aor. ,,dadech, predade, prodade'', příklonka ,,bo'', partikule -že, přísl. ,,vsěgda'', zájm. ,,jeden kýždo'', formy typu ,,svoja si, soběsim'', odchylný jerový vývoj ,,mene, temy, u dveří, počestí'' - ač nelze vyloučit, že tu jde o vkladné hlásky nebo pozůstatky jerů), imperativ ,,chodiete'', tvary ,,jegda, vsěgdy'' aor. ,,rejech'', snad i ,,nejesum'' - srbsky ,,jesam''. E. Vaillant, Zlatarič, str. 223 nn. ukazuje, že tvary jako ,,budet, ostanet'' se v sch. náboženských textech udržují až do 17. století, ale že -t nebo -ť splývalo se stejně znějící partikulí. Autor tedy uvedl právě slovesa, jež jsou i v našem EJ a shoda je i v tom, že toto -t je většinou při futuru. Důvod tohoto jevu se dosud nepodařilo zjistit. Chceme-li pak číst ,,nošáše'' m. ,,nosiáše'', tedy i tento tvar je ve Zlataričovi (str. 239 Vaillantova rozboru).
Průkazné pro národnost překladatelovu může být, že odchylky od přesné češtiny -- jsou-li to odchylky -- se vyskytují takřka výhradně u t.zv. ,,malých slov'', na jejichž správné přeložení by Chorvat dlící v Čechách myslil nejméně; subst., adj. a většinu sloves si cizinec vždy osvojí daleko dříve. U sloves ,,dáti, řéci'', jako nejběžnějších, jde asi o vžitý jazykový úzus. Postupem staletí ovšem nabývala stále většího vlivu čeština. Tak uvažoval i F. Trávníček, Slovanské studie, Vajsův sborník, Praha 1948, str. 164 o Gregoriánských zlomcích, jejichž hláskosloví je takřka zrcadlovým obrazem našeho EJ. Ale paleoslovenismů je v nich méně, takže je asi psal Čech, znalý církevní slovanštiny. U EJ bych se vyslovil pro závěr opačný.
Palacký a Šafařík, Älteste Denkmäler str. 155 dokázali, že v našem EJ máme jen nepatrný zbytek velkého kodexu, jehož se možná užívalo pro sváteční příležitosti. Oba učenci tak soudili z hmotné stránky textu. Pokud jde o stránku lingvistickou a filologickou, jsme teprve na začátku cesty, při níž bude nutno řešit další důležité souvislosti: je EJ v nějaké spojitosti s výchovou českých kněží v Německu za Přemyslovců té doby? Je tu snad návaznost na uctívání sv. Ivana, který byl chorvatského původu? Nebo patří EJ do sféry česko-polsko-slezské (knihovna královny Žofie?) Byl autor Chorvat, který působil dlouho v Čechách, nebo Čech zvyklý na jižní církevní slovanštinu? Tyto otázky, zatím řečnické, jsme nuceni přenechat k řešení badatelům pozdějším a technicky lépe vybaveným.