Přepis textu je opět u Flajšhanse, uvedené vydání, str. 71. Je filologicky celkem správný, ač se s ním na některých místech rozcházíme. Nesouhlasím zejména s vydavatelovým dělením textu do veršů, neboť tu nelze rozeznat žádný metrický nebo rytmický systém. Píseň je nutno chápat jako prózu. Hlavní důvody: nejsou tu spojk y ,,a,i'' , jež by charakterisovaly ,,frázování'', chybí štěpný (vnitroslovný) rým nebo aliterace, typická pro RK a hlavně pro RZ, nejsou tu ,,formule'', nenacházíme žádné ,,response'', tedy obdobná seskupení myšlenkových celků nebo veršů přibližně stejné délky nebo rytmické stavby. Nejsou tu ani nějaké morfologické nebo fonetické volnosti, jež by si básnická forma vynutila. Český ,,napodobitel'' německého ,,originálu'' se nijak nepokoušel s ním závodit, nesnažil se o rýmy. Kdežto německý text je správně řádkován, přepsal Flajšhans text tak, že mu vznikly některé myšlenkové i formální ,,přesahy'' (stvúcie, ladné, sladké, rozumí se ,,tělíčko'', hromadění epithet, jež rozřádkovat a převést do básně nikterak nelze). MPKV má tedy -- jak zjistil již zejména V. Kopecký, autor knihy ,,Plno záhad kolem Hanky'', obdobný charakter jako ,,Píseň Šalamounova'', ač ovšem nemůžeme vyloučit její volnou rytmisovanost.
Flajšhans ku podivu neuvádí žádné dílčí námitky proti MPKV a spokojuje se nedomyšlenými tvrzeními hlavně Feifalik ovými, že jde o pozdní překlad z německého originálu MPKV a rkpu Manessova. Tato česká verse se připisuje nejčastěji Václavu Druhému. Obránci naopak soudí, že prioritu je nutno přiznat textu českému, který se jim zdá -- přestože není rýmován -- aspoň na některých místech básnicky cennější, koncisnější a bezprostřednější než rutinovaný, ale dost mnohomluvný a nabubřelý text německý.
Pravost MPKV po stránce textologické, pravopisné, hláskoslovné, morfologické a syntaktické a co do tvoření slov jsme již hájili. Zbývá rozbor sémantický a bohužel také exegese textu, která dosud nebyla provedena. Je to stejně zarážející jako v případě PV. V podrobnostech mohu -- pro úzký okruh přátel R -- poukázat jen na svůj podrobnější strojopis k MPKV z r. 1971 a na důmyslné postřehy V. Kopeckého, rovněž knižně nevydané, o něž se namnoze opírám. Od svých starších argumentů se mnoho neodchyluji, něco je tu doplněno a zestručněno.
Feifalik ovy ,,důkazy'' padělanosti záležely v podstatě v odlišné interpunkci, která by nemusila měnit smysl a která ostatně charakterisuje každý autorisovaný překlad nebo parafrázi. Ostatně lze i v českém znění MPKV provádět různá větná členění . Také Hanuš (uv. spis, str. 42), ač odpůrce, dospěl k tomuto výsledku a dovodil, že zdrojem naší MPKV je jiný text než domnělý německý originál. M. Haupt, Über die böhmische Übersetzung eines der Lieder Kön. Wenzel's von Böhmen, Lipsko 1848 se soustředil hlavně na důvod, že německé ,,Liebe'' není ,,láska'', jak překládá český text, ale ,,blaho'', a potom na nedoloženost adjektiva ,,luzný''.
Sémantickou osou, dá-li se to tak nazvat, je potřebné zjištění, co znamená v MPKV ,,milost'' a co ,,láska'' včetně derivátů. Už F.H. Hagen, Minnesinger IV b, Lipsko 1838, str. 15 zjistil, že ,,Minne'' byl pojem dosti široký a že značil i ,,slitování'' nebo ,,cit'' (objímající veškerenstvo), ale i ,,půvab''. České ,,milost'' vystihuje tyto představy dosti podobně. Je to i latinské ,,misericordia''; zkrátka ,,milost, milostnost'' v ušlechtilejším, zduchovnělém smyslu. Naproti tomu se pojem ,,láska'' více blíží tělesné žádosti, proti níž autor MPKV dokonce bojuje. Tento sémantický rozdíl je odůvodněn i tím, že ,,túžiti'', jež se v MPKV také vyskytuje, znamenalo původně něco jiného než dnes.
Tak je ,,laskr7d6'' (Euch. Sin. 69 a 24 nn.) = libido, viz i latinské ,,lascivus'' (k vyslovení ,,laskývus''), řecké ,,lilaiomai'' (Od. 1,15 o nymfě Kalypso, jež ,,touží, aby byl O. jejím manželem''). Stind. lasati - totéž, hlavně o smyslné touze; lasté = porné u Hesychia; lénai = bakchantky; laskoserdyj - sladkostrastnyj, žadnyj (Vasmer II); u Slawského ES 5, str. 20 nn. je citováno hodně příkladů na význam ,,žádostivost, chtíč'', sem i ,,lasiti sě'' a ,,lasica''. Zajímavý je i Štítný, uč. 70 b ,,k smilné milosti'', kde, jak je vidět, bylo třeba tuto stránku lásky - milosti - zpřesnit adjektivem ,,smilný''; maproti tomu má ,,milý'' kořen ,,mei-'', lat. ,,mitis'', staind. Mayas - milost, potěšení, stsl. a naše PV ,,pomilovati - slitovati se''. Oba pojmy se ovšem brzy začaly zaměňovat, tak i v mladším RK (,,laskáchom sě, milováchom''), ale ne v našem textu. Viz též Buckův slovník, str. 1.111. Povšimněme si dokladů v MPKV: ,,milost mi vyjevi.....dóstojnost (dívčinu), rostiéše milost v jasnějšiem (mystickém) účastenství; milost mě bude viniti, viniti mě nemóže. Ve všech případech jde o vnější popud, o ,,bohyni'' rytířského citu, snad i ,,legální'' láska, soucit, porozumění atd. proti tělesné žádosti, méně čistému duševnímu hnutí: ,,mysl želeje o laskavosti, bez úhony své lásky mi da žel krut (dívka), pudí mě mysl lúbiti (ne snad ,,milovati''), blaženstvie přijide v laskavé srdce, žel lásku zapudi, láska túži - schla, zmenšovala se.
Z velikých dobrodružství - něm. Uz hoher aventiure: ani Němec, ani Čech neměl na mysli ,,milostné avantýry''. Dobrodruh je původně ,,dobrý druh''. Jde tedy o rytířské činy, jež se, mimochodem řečeno, nepříliš hodí k osobě Václava II.; spíše tu jde o Václava I., neboť i jazyk MPKV jako celek, jak jsme viděli, by se dal spíše umístit do počátku 13. století než do jeho konce. Snad správně tušil i Třebízský, který líčí ve své ,,Anežce Přemyslovně'' Václava I., jak toporně vyrábí nepodařené milostné verše v německém jazyce. Nevíme ovšem, nač autor těmi ,,dobrodružstvími'' konkrétně naráží. K etymologii ,,dobrodruha'' viz I. Němce, Postupy, str. 29.
Luzné (tělo) patří ovšem k běžnému ,,lúditi'' nebo ,,obluzovati'' aj., kromě vrchu Luzného je i stč. ,,luznost'', podle Gebauera a Machka jednou doložená ve staré češtině. ,,Poluzný'' - půvabný'' uvádí Kott II, doklad z roku 1810. Velmi odlišné je německé ,,lose'', jež se tu klade v souvislost. To však je spíše ,,rozpustilý, prostopášný''. ,,Luzný'' je i ve slovenštině. Je to zřejmě původnější výraz proti ,,svodný, svůdný'', jež je už značně deetymologisováno.
Nyní k některým sporným nebo nejasným místům a k myšlenkovému postupu skladby:
,,Jáz steňu srdečenstviem, kehdy pomňu na to, o kaké laskavosti želete mysl moje, že takú....... chlubiti sě mohu''. Překlad: sténám vnitřní bolestí, kdykoliv si vzpomenu, jakou láskou (touhou, žádostí) trpí moje mysl, protože se mohu chlubiti tak krásnou dívkou. Želeti o něčem je častá předložková vazba při slovesech duševního vnímání (Gebauer IV, 467). ,,Jež'' ve smyslu důvodovém je dosti vzácné. Bauer má na str. 287 7 dokladů, většinou z textů dosti starých (Kunh., Jid.). Mladší je ,,ježto''. Bez úhony své lásky mi da žel krut: dala mi krutý žal, aniž se má touha po ní zmenšila. Jiné výklady neuspokojují. Žel, jejž veždě nositi drbju, neprose, koho rve: zde je možno a snad lepší číst ,,veždě'', jinde i ,,veš'', neboť jednak jde o text převahou ,,středočeský'', jednak je tu, jak jsme viděli, častěji ,,i'' jako měkčící znaménko. Toto místo je dost obtížné a nedá se asi vysvětlit, neakceptujeme-li latinskou předlohu. Předně nikdo neprosí toho, koho zároveň ,,rve'', týrá. Dále by musilo při běžném výkladu být ,,neprose, jejž(e) nebo již(e) rve''. Zde šel Hanuš správnou cestou, přeloživ ,,neprose'' jako ,,bez otázky''. Samo ,,neprose'' můžeme brát buď k milenci nebo jako akusativ k ,,žel'', ba není vyloučeno ani absolutní užití participia. Potom by byl smysl ,,puella me implicuit aegritudini crudeli; non respicitur, qui (quomodo) excrucier''. Význam ,,prositi = sprašivat6, ptáti se'', je doložen (Stsl. slovník) hlavně v Bes., a zdá se, že tento kodex by mohl badatelům o našich textech hodně říci. Spojíme-li ,,žel neprose'' (místo pravidelnějšího ,,neprosiec'') dostaneme smysl ,,dala mi žal, který se netáže, koho trápí'', snad dokonce ,,nemá úctu k naší královské výsosti''. Nominativní forma místo akusativní (analogická podle o-kmenů) je vzácnější, ale doložena: Gebauer IV, str. 601: vizu tě stoje nebo Pass. 23 uzřěla obraz syna Božieho na kříži pně''. Tak i v sch. ,,sastao sam go tuj ležě'' - inveni eum ibi iacentem. Podle A. Jespersena, Philosophy of Grammer, Londýn 1934, se užívá nominativu při absolutním participiu z pohodlnosti: benedicens nos episcopus profecti sumus (Peregrinatio Silviae 16, 7) nebo v apokryf. Evang. Sam. 10,1: schizón tis xyla....epesen hé axiné, doslovně ,,kdosi štípaje dříví upadla sekera''. ,,Prositi'' místo ,,tázati se'' je asi neplné porozumění latinskému ,,quaero'', jež má oba významy: ,,Rostiéše milost (raději 'Milost') v jasnějšiem účastenství'' je myšleno, jak ukázal Kopecký, mysticky: účastenství ve vyšším pojetí lásky. To myslú nevymysli (psáno ,,neumysli'' stejně jako ,,najusie'', tj. ,,najvyššie''). Lze brát jako druhou i jako třetí osobu aoristu, příp. jako 3. os. praes. jako ,,okolo toho města tyrkysóv najde mnoho''. Je to asi 2. osoba, neboť sloh je živý a pathetický. Hanuš tyto věci neznal a zbytečně připojoval ,,nikdo si nevymyslí''. ,,Spasem přiezňú tvú žel lásku zapudi, žel těši, láska túži'': lze pojímat i jako praes., ale aoristy jsou pravděpodobnější. Ani toto místo nebylo správně vykládáno. Pro stručnost podáváme jen vlastní interpretaci: ,,spasen'' nepatří k milenci, ale k ,,žalu'' a značí ,,chrániti''. Žal se stává pojmem kladným, ač to zní paradoxně; neboť přemáhá tělesnou žádostivost. Proto i ,,těši'', tj. posiloval, posílil (dodnes ,,Pánbůh vás potěš'') a smyslná láska - touha mizela, schla, proto ,,túži'', arci v původním významu. Žal je výsledkem ušlechtilého rytířství, a proto jsou tu slova ,,přiezňú tvú'', která nepatří k milence, ale k Milosti. O dívce se totiž mluví v třetí osobě. Na tento výklad, který jediný odpovídá kontextu, se váží také další slova: Milost mě bude viniti, viniti mě nemóže. Doporučuji položit zde interpunkci a pokračovat ,,Zobjech jejie....tělíčko'', tedy ,,zobjímal''. Stalo se to však ,,vólú cudnú'', a vše....je uvozeno spojk ou odporovací. ,,Zobjeti'' jako ,,zoděti'': filiae compositaie circumornatae Žl.Gl. 128 b 1, 2 ,,lépe zoděny''.
Opakujeme: náš text líčí vnitřní konflikt králův a kolísání mezi smyslnou žádostivostí a ušlechtilou ,,rytířskou'' láskou, jež vyplývá z ,,Milosti'', zabarvené trochu mysticky. Tím se skladba dostává -- proti německé verzi -- do zcela samostatných kolejí. Bude proto třeba dalšího zkoumání, zda originál naší MPKV a možná i německých veršů nebyl původně latinský. I když mnohé starobylé obraty, jak jsme již dovodili v úvahách o postupující ,,univerbisaci'', jsou všem ie. jazykům společné, je v MPK několik zajímavých míst, jež lze odvodit přímo z latinské stylistiky. Sem může patřit: želeti o něčem - queri de aliqua re. V PV je sloveso spojeno s gen. dala mi krutý žel: obrat poněkud podivný, zdá se neobratný. Měl-li předpokládaný lat. originál ,,dedit'', nemusí to být perf. od ,,dare'', jak to asi chápal skladatel, ale také praes. od ,,dedo''. Tedy: ona mi zůstavuje žal (zvlášť je-li nepřítomna).
bez úhony své lásky: amoris sui. Asi je tu český genitiv objektivní, tedy ,,lásky k ní'', neboť ,,sui'' může být posesivum stejně jako gen. zájm. osobního. Latinský kontext se ovšem restituovat nedá. neprose, koho rve: ,,prositi'' jako ,,tázati'' je sice ve stsl. doloženo, ale spíše je to překlad lat. ,,quaero'' nebo ,,queaso'', jež má oba významy. Tedy tam snad stálo něco jako ,,luctum non quaerentem, quem dilaceret nebo dilalaceraret''. Dokonce tu dostáváme metrické kadence jakoby z hexametru. pudí mě mysl lúbiti - animus me fert? rostiéše milost viece v jasnějšiem účastenství. ,,Více'' je zbytečné, neboť zvětšování je obsaženo už ve slovese ,,růsti''. Zdá se, že tu bylo původně ,,magis'' nebo ,,plus'', a jestliže tu stálo ,,perspicuus'' = jasný, mohlo být toto adj. stupňováno jen opisně s pomocí uvedených příslovců.
z pupy jdúcie: proč je zde tento obrat místo prostého ,,rozkvétati, rozkvésti'' (jako v RK?) Nejspíše opět ohlas latiny, která je v takovýchto případech výrazově velmi chudá. Naše ,,utopiti se'' - in aqua perire, loď ztroskotala - naufragio periit; českým a vůbec slovanským básníkům květy raší, pučí, rozvíjejí se, ale v latině: pampinus exit de stamine, arbor exit a stirpibus, vites exeunt, e vita exire = zemříti, it fumus, sanguis, sudor, clamor, itur in lacrimas, vždy opis s ,,ire'' nebo s jeho složeninou místo jednoduchých, ale vlastně plastičtějších slovanských výrazů. spasen přiezňú tvú: ,,sie relaxata est cura favore tuo''. Je to jen pokus, ale vznikl nám správný latinský pentametr.
Slovní zásoba MPKV je samostatná. Je tu sice 52 slov, jež se vyskytují i v R, ale jen o výrazy nejběžnější. Naproti tomu není v R zastoupeno 43 slov, ač by se tam žánrově dobře hodila: dobrodužstvie, vyjeviti, pomníti, chlubiti se, láska, puditi, rósti, veselý, viniti, luzný, roztomilý, nebo, sladinký, účastenství, blaženství, srdečenství, tělíčko. Deminutiva v RK jsou tvořena zcela jinak.
Esthetický rozbor MPKV dosud nebyl podán. Omezíme se tu opět na některá fakta, jež mají význam i pro analysu jazykovou. ,,Formule'', ustálené obraty, chybějí, a proto je MPKV výtvor umělý, nikoli lidový. Přirovnání a metafory v MPKV jsou jiná než v R. V našem textu se postupuje zpravidla ,,a minore ad maius'', od menšího k většímu a také ,,a comparato ad comparandum'', tedy od toho, co je srovnáváno, k tomu, s čím se to srovnává. Dívka má ,,miedná ústa'', vychází z ní ,,prúd slastí'', její rty jsou jako ,,růže, jež po rose sladce plane'' atd. V RK bývá postup opačný: ,,jako zora po jutru sě sieje, tako sě dci Kublajeva siéše'', tedy ,,a maiore ad minus'' a nejdříve je uveden jev přírodní, potom teprve vlastnost porovnávaného objektu. Kromě toho přicházejí tyto ozdoby v RZK spíše paralelně, kdežto v MPKV jsou ,,imanentní'' osobě, o niž jde a která se tak stává jakoby částí celého dění. Tedy trochu podobně jako v PV.
Závěr: z našich úvah plyne, že MPKV, nalezená pouhý rok po RZK, se od nich propastně liší. Myšlenka, že by padělatel vytvořil krátce po sobě dvě díla jazykově i stylově zcela rozdílné, ač sama o sobě po této stránce precisní, je absurdní, nehledě již k písmu a dalším paleografickým rozdílnostem, jež jsme probrali. MPKV má také několi archaismů : steňu, kehdy, nestažené ,,želeje'', žel krut, drbiu, přepis ,,naiusie, neumysli'', jež = protože, a = ale, obako - doloženo jen zde a v EJ, důslednost v jednoduchých preteritech, význam sloves ,,těšiti, túžiti'' aj. Jazyk, jak jsme viděli, je bližší středočeštině (o kaké laskavosti, své lásky) proti RK, jenž má početnější dialektismy. Přepis ,,miedná'' (stejně jako v L.pror. ,,mietne'' proti ,,medná pitie'' a ,,otmetáše'' RK dokazuje, že tu nebyla provedena depalatalisace před ,,e''; je nutno číst ,,m'edná, métne'' stejně jako v ŽG ,,kněz'ém'' nebo ,,kněžém'', nikoli ,,mjedná, mjetne, knězjém''. Pozoruhodné je, že ,,med'' je dolnožicky ,,mjod'', hornoluž. ,,mied'', obdobně i v polštině. Blízkost těchto jazyků nebo nějakého smíšeného nářečí je pro MPKV velmi pravděpodobná, ale na středočeský původ ukazuje jak sklonění adjektiv (absence koncového ,,j'' hlavně u gen., dativu a lokálu fem.), tak zejména důsledná adverbia na ,,ě''. Provenience MPKV je tedy v zásadě středočeská a celkový obraz jazyka svědčí počátku 13. století.