Také zde můžeme odkázat na strojopis ze dne 5.9.1971. Hlavní rozdíly tohoto textu proti RZK jsme již probrali a zjistili jejich nepřeklenutelnost po všech stránkách. Zde se budeme obírat jednak některými specifickými otázkami, jednak slovným výrazem.
Naposledy vydala celou Leg. Prok. Čs. akademie věd pod titulem ,,Dvě legendy z doby Karlovy'' v roce 1959. Na str. 70 nalézáme přehled o starších edicích, na str. 75 se mluví s trochou ironie o ,,dobásnění'' Hankově. Interpolace sahá od v.40 po v.69 starších vydání. O věci dále pojednal V. Flajšhans, ČČM 101, 1927, str. 127 nn. a krátce také ve svém námi stále citovaném vydání RZK z r. 1930. Zde jen stručně hlavní námitky a náš postoj k nim: ,,vzachu'', chybná archaisace , netýká se RZK, kde je vždy ,,vzechu'' aj. (ale tvar by mohl navazovat na EJ); nedáše, stáše (viz naše morfologické úvahy); snahú , viz heslo ve speciální sémantice RZK; ,,všeprostředniech'' (viz ,,vsě tichúnko'' aj.). Celkem konstatoval Flajšhans šest ,,koincidencí chyb'', a protože se mu to asi zdálo málo, připojil výmluvné ,,atd''. V citovaném článku z ČČM je napadeno ještě ,,se spoluvěky'' (vrstevníky) a ,,k Vyšehradu'' místo ,,na Vyšehrad''. Rozdílů mezi jazykem LP a RZK je ovšem daleko více: v sbožií; zájm. ,,sien'' nebo ,,sen'' vůbec chybí; místo téměř monopolní spojk y ,,i'' v RZK je tu jen ,,a'' jako slučovací; v RZK je ,,ot'' v LP ,,od''; RZK ,,velím, vele, velevele'', LP ,,velmi''; ,,Prokop by chovánie čsného'', v RZK by bylo ,,bě, biéše''; LP ,,túžiéše'' ve význ. dnešním, ale v RK ,,netužte, kmetie''; LP: ,,obcováše'', v RZK by bylo ,,obceváše''; v LP zkráceno ,,běš'', jinde se nevyskytuje; LP ,,mezi spoluvěky'' (existuje ovšem ,,spoluvěčnost'' aj.), v R není ani jeden instrum. jmenného sklonění; rozdíly mezi zájmeny a spojk ami od základů ,,jo/ko'' jsou v LP vůbec setřeny; v LP ustrnulé ,,chtiec'', v ostatních našich textech by bylo ,,chtiece''; LP má dativ ,,čtení'', chybný místo ,,čteniu'', všude jinde; gen. plur. ,,učenií''. Souvislost textu žádá důsledný duál , neboť jde =0pt
o pár rodičů, ale úryvek užívá všude plurálu; ,,v mysli cele'' (nebo ,,celé'') byl zbožný, ale v RZK jen ,,ves''; celý znamenalo původně ,,zdravý''. ,,Synáčka'', sufix v RZK nepřípustný; ,,rada'' je podle mínění etymologů slovo pozdější, utvořené podle německého ,,Rat'', v ostatních našich textech se takto nevyskytuje, vždy jen ,,věhlas , svěť ''; napadené ,,sbožný'' v R není, ale je tu ovšem ,,sbožie, sbožice'' v původním smyslu ,,majetek''. ,,Čítal'' (proč participium?) v Leg. je ve významu dnešním, ale v R by to zřejmě znamenalo ,,počítal'' (,,glazy číslém preglédati'' aj.). ,,S snahú '' - předložka je zbytečná, v RK původní instrumentál ,,komitativní'' ,,snahú ''. ,,Vždy'' - tak nikdy v RK, kde je ,,vesdy, vesdě'', v EJ ,,vsěgda''. Důležitý je i výběr básnických ozdob v Legendě: ,,čsnostmi sě třpytieti, učenie ktviéše, v umění lóně''. To jsou opět tropy ,,myšlené'', nikoli ,,viděné''. Pro duševní vlastnosti pěvci RZK nikdy takových metafor neužili, protože tvořili podle skutečných smyslových vjemů, jež převáděli na lidské nitro, kdežto interpolátor, byl-li jaký, postupoval opačně, obdobně jako autor MPKV. O duševních vlohách konstatuje RK i RZ jen, že ,,byly'' nebo že ,,Bóh da věhlas y'' apod. ,,Snaha'' v legendě znamená ,,píle'', kdežto v RK je to ,,síla, bojový zápal''. ,,Vsě prostředniech'' je psáno v legendě zvlášť jako vztahový akusativ , kdežto v RZK (a také v četných OJ a MJ) je zde nutno akceptovat jediný pojem, složené adjektivum nebo substantivum.
Dialektismy v LP nejsou, imperfekta jsou tvořena pravidelně, výjimky jako ,,hrnúše'' a ,,smáhše'' tu nenajdeme. Adverbia na -ě; imperfektum ,,bojéchu'' by pro RZK nepadalo v úvahu, bylo by ,,báchu''.
Také rytmická stavba veršů (tyto rozbory ponecháváme mimo hlavní obsah naší současné práce) je v legendě jiná. V Lud., která užívá rovněž osmislabičných veršů v sestupném rytmu, je po druhém taktu diairese téměř pravidelná: ,,znamenajte ( staří, mladí....'', ale v Leg. Prok. je pouze jedenáctkrát ve 30 verších. Bylo by možno uvést ještě další rozdíly, ale ty jsou méně průkazné a vzhledem k nevelkému rozsahu všech našich skladeb dosti hypothetické.
Verše legendy, jsou-li od Hanky, bývají pokládány za ,,nejzdařilejší autorovo falsum''. Proto též H. ,,oklamal'' v roce 1875 J. Jirečka, v roce 1881 Pateru, v roce 1879 Gebauera. Nedosti na tom. V roce 1967 přetiskl tyto sporné verše J. Stanislav (Dějiny III, str. 344). V poznámkách vykládá vydavatel obtížnější místa, aniž se zmiňuje o jakém podezření. Důležité může být, že legenda byla známa i na Slovensku jako příloha k Evangeliu Nikodémovu (Stanislav, uv. spis, str. 11). ČSAV byla povinna věc přešetřit, ale pokud vím, nestalo se tak, České vydání legendy mluví o jediném rkpu, ač Dobner znal dva kodexy (str. 70). Tyto otázky jsou však pro nás druhořadé.
Slovný výraz legendy je proti RZK samostatný a zcela odlišný. Napočítal jsem ovšem 39 výrazů (arci nejběžnějších), společných RZK i legendě a 34 případů rozdílných - vždy u slov s frekvencí nepoměrně nižší. Vzhledem k odlišnému žánru skladeb jsou tyto protiklady ovšem pochopitelné, ale některé jevy jsou přece nápadné. Tak třeba RZK neznají ,,žádati'' (jen ždáti, chtieti). Legenda má ,,manžel'', ač bychom čekali starší ,,malžen'', jak by ,,archaisující '' vydavatel byl mohl vědět. Novějšího původu je i ,,správný''; také ,,potupiti'' v RZK není, zde jen ,,poganěnie'' apod. Rukopisy neznají vysvětlující ,,-ť'', v RZ a v RK není ani ,,třpytiti sě'', jež je podle Machka mladší a utvořeno podle ,,třepetati se''. Atd.
Poučné je také všimnout si interpolace ve vztahu k latinskému originálu a k R současně. Jsou tu nějaké obdoby s MPKV, považujeme-li ji za zpracování původní německé verse. Zde je ovšem nepochybné, že latinský text byl parafrázován, přesněji řečeno zhuštěn do českých veršů. Vznikla tedy pro ,,padělatele'' vždy nová situace: RZK musil tvořit zcela samostatně, EJ překládal úplně doslovně, Lib. pror. volněji, ale se snahou vyrovnat se originálu obsahově i formálně. Zde mohl tlumočit poměrně volně, ač ovšem nutil své myšlenky do pravidelných rýmovaných veršů. Ale z latinské předlohy si mohl zcela volně vybírat, aspoň pokud jde o jednotlivé obraty. Lze se tedy ptát, jaká byla jeho fantasi e a jak citlivě k originálu přistupoval.
Zjistíme, že převod autorův byl velice suchý, střízlivý, všem složitostem latinského originálu se vyhýbající. ,,Salomon sapientissimus'' - Hanka (?) se snad bál superlativu ,,najmúdřejí'' (tvořeno v duchu RK, nikoli ovšem EJ). ,,Divitias nec paupertatem patientibus'' je vypuštěno. V jazyce RZK by mohlo být ,,bohatý, dobrý kněz'', v EJ je ,,chudý'', tedy ,,trpiecích ni bohatstvem ni chudobú'' nebo podobně. ,,Fons vitae'': naše texty znají ,,pramen, prúd, řěka'', MPKV ,,početie'', počátek, prvopočátek. ,,Ab infantiae rudimentis'' - i sem by se výše uvedené výrazy ostatních sporných textů hodily. ,,sagaciter'' by autor RK převedl ,,bystro, ruče, umně''. Fulgere - třpytieti, ale v RZK ,,sieti sě , zářiti, úsvět '' atd. ,,Quantum possibile tali adhuc aetati'' přeloženo stručně a kromě toho i nepřesně ,,vezdy'' (doslovně říká latinská verse ,,pokud to bylo možné ve věku dosud tak mladém''). Z ,,těla, pohybu, gest a chůze'' (chod, krok, stúpati, pohýbati atd.) zbylo jen ,,tělo''. ,,Líce'' by se bylo Hankovi (?) asi špatně skloňovalo. ,,Habitus formabatur per Dei dispensationem'' chybí v překladě vůbec, ač by bylo možno si aspoň ,,vólu'' jednoduše vypůjčit z MPKV. ,,Praeclarus'' (veleslavný, přeslavný, slavný, atd.) vypuštěno. ,,Videntes gratiam rutilare'': ani zde nenacházíme ,,pláti, plápolati, poleti, hořeti'' z RZK. Latinský dosti složitý popis výchovy a výuky na Vyšehradě se scvrkl na ,,čtenie'' a ,,slavné učenie ktviéše'', ač latinský text říká přibližně ,,svěřili ho mistru do výuky v umění a vědách, aby zde byl (Prokop) vzděláván a seznamován s nadpozemskými znalostmi''. Ještě nápadnější je zanedbání následující květnaté dikce předlohy: ,,denně česal výtečné plody z nauky svých učitelů'', ač tu mohl ,,padělatel'' užít reminiscence na ,,plod, obih, žeň'' z RK, nemluvě o nešťastném ,,plzný'' atd.
Uvažujeme-li o koincidencích s Hankovým působením u jiných textů, je nutno ještě poukázat na Komárkovo zjištění (Sborník, str. 201), že občas jsou Hankovy opravy ještě ,,daleko horší''. Cituje se tu ,,z čistých nravů'', ,,vzdy'' a ,,vary se''. Vše pochází z doplňků ke Katonovým dvojverším z rkpu Svatovítského. Flajšhans ovšem klade Hanku (Poznámky, str. 75) po stránce odborné i básnické velmi vysoko.
Definitivní soud o původu sporných třiceti veršů nelze vyslovit bez nahlédnutí do Nikodémova evangelia. Nejpravděpodobnější se mi jeví tato možnost: Hanka měl po ruce ještě jeden rukopis Leg. Prok., dnes ztracený. Místo, o něž jde, bylo asi porušeno. H. je doplnil dle vlastní úvahy s použitím latinského úryvku, jemuž aspoň povšechně dosti dobře porozuměl. V tomto našem dohadu lze jít ještě dále. Snad byly počátky veršů nečitelné, ale konce a rýmy srozumitelné. Proto i většina podezřelých míst pochází z druhého nebo prvního taktu: ,,sbožií, zprávně, by chovánie, tak běš zbožný, vzachu, chtiec jej sláti, čítal vždy'' (dochovaný text ná ovšem přepis ,,in continuo'' bez ohledu na dělení veršů, tedy jako RZK). Někdy se zdá verš nevhodně stylisován, posuzujeme-li jej v celku, jindy tvar sám o sobě mohl být správný, ale v kontextu se stal odchylným, jako třeba ,,vsě prostředniech'' je dobrý lokál, ale v souvislosti je tu genitiv, neodpovídající přesným mluvnickým pravidlům. Tak dostáváme i dvojice: