František Mareš
Josef Pekař a Rukopisy
Národní obnova Ročník III., č. 31, (12. srpna 1939)
strana 4:
Prof. dr. František Mareš poslal redakci "Obnovy" tento článek. Jako
autor příspěvku, o němž prof. Mareš píše, podotýkám, že nebyl leč
referátem o Pekařových článcích nově otištěných v Č.Č.H. a nečinil si
nároku na samostatné rozsuzování a posuzování rukopisné otázky. Rozumím-li
však dobře větě v nynějším článku Marešově "Způsob těchto přednášek
(t. j. Flajšhansových z r. 1931), za řízení Pekařova, v oči
pozvanému, vylučoval čestné politování", podotýkám jako účastník těchto
přednášek, že Pekař tehdy přede všemi vyzval prof. Flajšhanse, aby se
mírnil v tónu a znovu při tom zdůraznil, že si prof. Mareše váží.
J. Hobzek
Josef Pekař a Rukopisy
"Národní obnova" v č. 29 dne 29. července 1939 uveřejnila
pod tím nadpisem článek, v němž J. Hobzek
upozorňuje, že Č.Č.H. otisknul dva články, jež profesor Pekař napsal o
rukopisech Královédvorském a Zelenohorském do Nár. listů r. 1927;
a také fragment z Pekařovy pozůstalosti "O rukopise Zelenohorském"
z r. 1935, který měl být jedním z článků brožury, kterou o
Rukopisech měli vydati r. 1935 profesoři filosofické fakulty, za
redakce prof. Šimáka; z vydání té brožury sešlo, a tak byly ony
Pekařovy články nyní znovu v Č.Č.H. otištěny. J. Hobzek neřekl,
proč na ty články zvláště upozorňuje právě v "Národní obnově"; snad ne jen
proto, že "jsou psány neobyčejně svěže, slohem mistrným a leckdy i s jemně
humornými povídkami, takže by i jiné články Pekařovy měly být vydány jako
čtení nanejvýš poutavé a dokreslující výrazně obraz slavného historika". Ale
"Národní obroda" koná dobré kulturní dílo na základě křesťanské pravdy,
zejména v oboru historickém, v čemž může následovati Josefa Pekaře.
A tu nezáleží jen na poutavosti a jemné humornosti jeho povídek, nýbrž
na jejich pravdivosti. Pekař hlásal mnoho pravdy a předvídal zlé konce
omylů; ukázal nejen chybnost Masarykova sociologického rozboru rukopisu, jak
píše Hobzek, nýbrž i chybnost Masarykova hledání smyslu dějin českého národa
v náboženské reformaci, ano pochyboval o stálosti jeho osvoboditelského
díla, ale naposled přec jen je uznal; a tak uznával i padělanost rukopisů.
Výrazný obraz slavného historika Pekaře musil by být výstižně vystínován;
snad i on se v něčem mýlil, ku pravdě člověk dochází cestou omylů; a pravda
na kontrastném podkladě omylů tím jasněji září.
První svod k omylu jest neříci pravdu celou; J. Hobzek zatajil,
proč sešlo z vydání oné brožury, aniž řekl, že je to známo. Redaktor brožury
tázal se totiž 11. dubna 1935 chemiků přírodovědecké fakulty po
významu chemických zkoušek Rukopisu Královédvorského r. 1886;
odpověděli 27. dubna, že i dnešní chemie může o stáří toho Rukopisu na
základě srovnávání s rukopisy různých dob dojíti ku pravděpodobnostnímu
závěru, jaký správně učinil Bělohoubek, že RK pochází z doby, do které se
klade, totiž do XIV. stol. Na základě této výpovědi možno dojíti ku
pravděpodobnostnímu závěru, že redakce oné brožury se rozhodla upustit od
jejího vydání, a to i s vědomím a souhlasem Josefa Pekaře. Je tedy
pravděpodobnostní otázka, nestalo-li se uveřejnění jeho článku po jeho smrti
proti jeho vůli. Možno totiž pravděpodobnostně soudit, že vůči určitému
výroku pěti chemiků o stáří písma RK Josef Pekař již si nebyl zcela jist
objektivní platností svých důkazů padělanosti těchto Rukopisů, třebas i sám
subjektivně byl o nich přesvědčen. Neboť jeho důkazy nebyly výlučné a nutné;
tak důkaz, že název hradu a panství Grosskal se vyskytá teprve po
XVI. stol., nemusí se vztahovati na slova "v lese po hrubu skalu" v RK,
nýbrž může se vztahovat na německý jejich překlad "dort im Walde, wo auf
Felsen hoch die Veste Grosskal ragt", od V. Swobody, jenž by také tím
byl bezděky prozradil "tajemství". Tak nenucené jsou i ostatní Pekařovy
důkazy, které J. Hobzek ještě uvádí: německé právo znalo nárok
prvorozence na celé dědictví otcovské; že v dobách Libušiných nebylo sněmů s
delegáty celé země, sněmovního soudu o dědickém právu, hlasování atd., to
jest domněnka, dokud není zjištěno "jak to vlastně bylo"; byla již dříve
říše Sámova, a lidská společnost není možná bez právního řádu; i divoši se
spravují řádem vštípeným v lidskou mysl; snad přece Čechové v době Libušině
nežili "more pecudum", jak se hněval křesťanský kronikář na pohany.
Že J. Hobzek ještě uvádí i kotle a lesní rohy, ano dokonce i slovo
tabor, to ukazuje, jak si na úmyslné nevědění. Tak platí, vice cersa, co
řekl Pekař, že argumenty obhájců jsou mnohdy tak zkroucené a
nepravděpodobné, že samy jsou důkazem nepravosti rukopisů.
J. Hobzek míní, že Pekařovy články o rukopisech, ač jejich vydání v
brožuře r. 1935 bylo s jeho vědomím i vůlí zastaveno, byly po jeho smrti
uveřejněny k informaci vzdělaných čtenářů, kteří dovedou srovnati ducha
rukopisů s ideály našich buditelů a jejich úsilí oslaviti dávnou národní
minulost, k čemuž pracovali V. Hanka a jeho přátelé, i se slavným
Jungmannem. Otázka rukopisů se takto týká národní cti, tedy každého
jednotlivce, zejména vzdělaných, Hobzek ujišťuje, že Pekař byl rozhodným
odpůrcem pravosti obou rukopisů, že nově vzniklý boj zajímal jej však
neobyčejně, že byl přesvědčen, že úsilí a pohnutky obránců jsou vedeny
dobrou vůlí prospěti věci. "Avšak způsob", jakým noví obránci psali o
dosavadní vědecké práci generace Pekařovy a Gollovy, označil za politování
hodný, a to i u prof. lékařské fakulty Fr. Mareše, horlivého obránce
Rukopisů, o němž Pekař napsal, že "náleží k jeho ctitelům, ctitelům člověka
i učence".
Na tuto výzvu nesmím se neozvat. Pekařův výrok v "Nár. listech"
r. 1927 zněl doslovně: "Nemohu smlčeti, že způsob, jakým
prof. Mareš traktuje veškerou práci vědeckou, která byla u nás vykonána
v posledních 40 letech, aby byly prokázány v zájmu českého pokroku
kulturního a v zájmu vědecké pravdy podvody skupiny Hankovy, musí vzbuditi
živé politování. A to nejvíce u těch, kteří jako já náleželi k ctitelům
Marešovým, k ctitelům člověka i učence". Tedy náleželi, nikoli náleží, jako
by výpověď osobní úcty máme pro pokus o přezkoumání vědeckých důkazů toho
podvodu, z něhož viněna skupina Hankova dříve než byl ten podvod zjištěn.
Klam s "Hanka fecit" přiměl mne k tomu přezkoumávání. Týkalo se nejprve
logiky vědeckých metod těch důkazů, v čemž nešlo o žádné lékařství.
V důkazech těch se předpokládalo, co se mělo teprve dokázat, jak svědčí
teologická forma výroku Papežova: práce, aby byly prokázány podvody skupiny
Hankovy v zájmu vědecké pravdy; a ta tu byla tedy již napřed jistá.
K takovým důkazům nutno vybírati si skutečnosti, které svědčí pro
předpojatou pravdu, a ignorovat skutečnosti té pravdě odporující; a třeba i
na negativních nálezech stavět positivní tvrzení: co badatel nenalezl, toho
nebylo. K takovéto kritice byl jsem oprávněn vlastní vědeckou prací,
nikdo z odpůrců, ani Pekař, nevyvrátil té kritiky. Výrok Pekařův o tom živém
politování byl spíše jen výstrahou, abych přestal; podobné výroky pronesl
proti mně také Josef Zubatý. Neodradili mne však od toho díla, přezkoumával
jsem dále důkazy toho podvodu také podle jejich obsahu, zvláště roku 1931 na
pevném základě výzkumných fotografií Vojtěchových, které dali konat odpůrci
Rukopisů a jejichž význam měl být zastíněn "Poznámkami" V. Flajšhanse
připojenými k vydání těch fotografií r. 1930. Tehdy Pekař již
nevyslovil jen živé politování nad způsobem, jak tu postaveny objektivní
nálezy proti subjektivním dohadům, nýbrž na jeho podnět, jak píše Hobzek,
přednášel r. 1931 v Historickém klubu prof. Flajšhans, jehož
přednášky vyšly v Č.Č.H., i ve zvláštním vydání. Způsob těchto
přednášek, za řízení Pekařova, v oči pozvanému, vylučoval čestné politování.
Málo záleží na odepření úcty jednotlivci, jde-li o čest národního celku;
a ta bojem za Rukopisy neutrpěla újmy: J. Hobzek již nepíše o podvodu
skupiny Hankovy, nýbrž jen o největším podezření padělání, která padá na
Hanku a jeho přátele, i slavného Jungmanna. Celá "spousta" důkazů, ale ani
jeden dostatečný; a prokázáno Hankovo alibi. Řádný soud odmítl by žalobu na
podvod pro nedostatek důkazů a žalovaný by se mohl obrátit. Opatrný
následovník autorit hlásaje, že máme tisíciletou kulturu, vyhne se
rukopisům.
Dr. F. Mareš
Národní obnova
Ročník III. 1939. Vychází každou sobotu.
Národní knihovna ČR [sign. 54 A 2324]
© Jaroslav Gagan
© Česká společnost rukopisná