Incipit passio s. Mutani gloriosi martyris


     Posluchýte všicni míle,
     Co mně vám praviti píle,
     Jest tomu nedávna chvíle,
     Jakž byl Martin ve svéj síle.
     Pop taterský mocný bieše,
     Grammatiku zhubit chtieše.
     Jak mu vnuče pokušitel,
     Jmieše na ňu velký pytel.
     Ten pop eRKa bohem jmieše,
     Jehož pravým ovšem mnieše.
     (Podle jeho jiných mnoho
     Následuje bludu toho).
     eRKa bieše rukopiesek  (*1)
     Z kóže staročeska osla:
     Václav Hanka jim ho posla.
     Sedě Martin lícem k lícu
     Se svú lepú kucharicú,
     Káza Volčku listy psáti,
     Všem redakciem rozeslati,
     By sě k jeho chrámu sněli,
     Kto by diva poznat chtěli.
     Dojídě zviesť Mýcěnína  (*2).
     Hned v oděniu na kóň vsěde,
     Vzem grammatikóv pojěde.
     A když by v taterskěj vlasti
     Nepoznav i jedné strasti,
     Uzřě mnoho dilettantóv,
     Filologie amantóv
     A ti všicni voláchu naň:
     "Nejěď tam, pane, snie tě saň!
     Daj se radše v křepký klus"!
     Ta saň slovieše Martiň Brus.
     Hned on podtáh svého koně
     Bez strachu jěde mimo ně.
     Tehdy v okolé pohledě
     Uzřěv Jurečka povědě:
     "A co tu, Jurečku, sedíš,
     A smutně na Nákres hledíš?"
     (Krutý Martin to děťátko
     Bieše zabil nekřtěňátko).
     Jureček mu odpovědě:
     "Jáz ležu v smrtelnéj biedě:
     Žeň přeč, móžeš-li sě skrýti".
     A ty, chceš-li dél živ býti,
     "Postup sem, Jurečku, dále!
     Jáz chcu, ač tobě na mále,
     Vraha tvého potresktati
     Ač chceš-li bluda přěstati".
     Tehdy zaměšivši sě saň
     Vypusti plamen hrózy naň,
     Ale on vytrhna svój meč
     Pustí sě ihned v strašnú sěč,
     I dade Brusu veliků ránu,
     Až Brus poletě na stranu,
     I hodiv ne šiju smečku
     Zavolá opět: "Jurečku",
     Řka: "veď ho do města biechu,
     Dilettantie sě kryjiechu
     Všeliký sě bojě smirti
     Hledieše, kde móž, sě skrýti.
     Nebo žráše ta obluda
     Mnoho učeného liuda.
     Tomu městu Praha diechu
     V něm dilettantie bydléchu,
     Z nichž nejstrašnější vyveden,
     Aby byl tú saniú sněden,
     Vecě Mýcěnín tu stojě:
     "Poslúchýte, bratřie mojě,
     Povězte, proč sě to stalo?"
     "Pro řád, na něj číslo spadlo".
     Tu liuda přěs tři tisícě
     Uvěřichu grammaticě,
     Potvrdiv vědy křesťanské.
     Zatrativ modly pohanské
     Pojíde k Martiňu chrámu.
     Tu najídě v hlavách slámu
     Bez čísla všelikých liudí,
     Jěž pop k bludné modle pudi.
     A v tom chrámě ve dne v noci
     Tancováchu čtyřie šmoci,
     Dva slaviště ho střěžiešta,
     Ta Prusiek a Pieč sloviešta,
     Přěd modlú mnich rudovúsek
     Žalmy šuškáše Kalúsek.
     Tu pop zjěvi ksvému súdu
     Hrozné muky všemu liudu.
     Šmokóv spílenie horúcie,
     A jiných muk velmi mnoho,
         Aby sě liud bál toho.
     Podál Johanések stáše.
     Te sě ze všěch najviec báše.
     Když to Mýcěnín uslyšě,
     Hned tam běžě těžcě vzdýšě,
     Tehdy stojě prostřěd chrámu
     Vecě: "Jmáte v hlavách slámu"!
     Potom vecě Martinovi,
     Vrchniemu modly popovi:
     "Ač sám nečstně smyslem blúdíš,
     Proč tak množstvím liuda lúdíš?
     Chtě pohubit grammatiky
     Plodíš rukopisné křiky?
     Co ti tvój rukopis povie,
     Kehdy neznáš tvaroslovie?
     Neznáš o negaciech skladby:
     Co ti platny tvojě klatby?"
     Tu pop hněviv sěde k súdu,
     I zvola ke všemu liudu:
     "Móž-li to kto dokázati,
     Mýcěnína přehádati,
     Chtěl bych jemu ten dar dáti,
     Jehož by směl požádati;
     Aby ostál rukopis mój,
     A vítězně skonal sě boj".
     Jednoho juna vědiechu,
     Jemužto Patěra diechu.
     Káza mu přěd sobú býti,
     Jakžby mohl najspieš přijiti.
     Pop počě jemu mluviti
     Řka: "Co móžeš učiniti?"
     Patěra jemu povědě:
     "Báťo, jáz to dobřě vědě,
     Ež nepořiedíš ničeho,
     Ač rukopisa jiného
     Na Moravě nenalezu,
     V němž by bylo jisté "mezu"
     Nebo nepochybná "bodrosť"
     A k tomu "Berlínská modrosť"
     Nebo asa "odolěti".
     Káza mu pop ihned jěti.
     Tu Patěra palujieše,
     I vrátiv sě ptáka spieše
     Rukopisem věje vzdáli:
     Toho diva pop pochváli.
     A když oba spolu stašta,
     Mýcěnína si pozvašta.
     Vecě pop Mýcěnínovi:
     "Sedě, klúčku, dókaz nový,
     Ež sú stáry kóžky našě,
     Křiva grammatika vašě".
     Tu mu Patěra zapřěti
     Nalezeným "odolěti".
     Mýcěnín junu povědě:
     "Synku, jáz to dobřě vědě.
     Ež ty neznáš časovanie,
     Jedno chřbeta ohýbánie".
     I vsadi jej do novin pop.
     Tam jej mučieše jeho rob,
     Hrozný Bačko z Mezulána,
     Za tři dni každého rána
     V devět čiestí jeho tělo
     Roztěchu, věřtež zacělo.
     Tehdy pop taterský zvola
     Řka: "Poslyšte tato slova,
     Žeť nenie boha jiného
     Kromě rukopisa mého!
     Až napíšu svú Obranu,
     Vzvonie grammaticě hranu".
     Martina popadú běsi,
     Mýcěnína anděl vzkřiěsi
     A řka: "Nebój sě, mužsky čiň,
     Jest ti na pomoc hospodin,
     Jenž ostřiehá vtipných lidí,
     A hlúposti nenávidí.
     Ješče budeš muky jmieti,
     A ješče musíš umřieti,
     Potom tebe k slávě zbuzu:
     Jen tepaj pohanskú luzu!"
     Vsta Mýcěnín. Hlavu vztýčě
     Uzřě jedno velké lvíčě,
     Jež Martin s bolestiu sterú
     Bieše zplodil i s Patěrú,
     Desět let s nim chodiv těžek,
     Boda všamo jako ježek.
     To vypúščáše straný řev:
     Prokni věřieše, ež to lev.
     Lvíčě dlúhý ocas jmieše,
     Který "Přiedavek" slovieše.
     Tiem tepieše na všě strany
     Najpobožnějšie křesťany.
     Vecě Mýcěnín obludě:
     "Proč sě tebe bojie ludie?
     Jáz to dávno vědě cěle,
     Ež jsi ve lviěj kóži tele".
     Lvíčě ihned ocas svinu,
     Jak Mýcěnín holiu kynu.
     I zabuda řváti zlostně
     Jě sě bečěti žalostně
     K nohám jeho smutně leza:
     Mýcěnín je mužsky zřeza.
     Uslyšav to pop taterský
     Posla pro prášek doverský,
     Aby biedu svoju stavil
     A rukopisa oslavil.
     Káza Mýcěnína jieti,
     I mu hlavu ihned stieti.
     Když jej vedú na popravu,
     Aby jemu stěli hlavu,
     Poručiv svú dušu bohu
     I zprostřě modlitvu mnohú.
     Vecě: "Uslišiž mě, pane,
     Ať sě, čeho prošu, stane!
     Ktož by četl muky mojě,
     Neb poslúchal při tom stojě,
     Nebo v kruhu přěpisival,
     Neb napsané v kapsě choval,
     Aby jemu zlí duchové
     A špatní filologová
     Přičiniec blbosť ke vztekóm
     Neškodili věky věkóm:
     Aby vešdy smyslem zdravým,
     Hleděl k rukopisóm pravým,
     A všeliké hattaliny
     Viec nevážil nežli bzdiny;
     Bly bezpečen před augury,  *)
     Kteří po svém zisku chodie,
     Ale pravdě najviec škodie,
     A zbyl vraha najhoršieho.
     Proti němuž světa všeho
     Ani pekla všě mocnosti
     Neostojie, - pitomosti."
     Tehdy přijde k němu hlas:
     "Neobmeškám za jeden vlas;
     Což si koli žádal sobě,
     Stane sě začělo tobě."
     "Ješče prošu tebe, bože,
     Než klesnu u věčné lože,
     Za "Obranu" Martinovu,
     By ju nechal být hotovu
     Vrahóm mým na polekánie
     A ctitelóm pro zasmaánie."
     Toho dořéci netaže,
     Až mučenictvie dosaže.
     Ti, ktož ot popravy jdiechu,
     Divnú popěst uslyšěchu:
     Pop Martin, jenž bieše bodr,
     Dosta nemoc, čúš arch modr.
     Tú nemociú v pekla plamen
     Pop taterský vníde. Amen.
     Bořek, jenž to všecko složil,
     Ač je to hřiechov unořil
     Proti komu, málo, mnoho,
     Daj mu, bože, káť sě z toho.
     A ty svatý Mýčěníne,
     Prosiž boha, ať nezhyne
     Přěs ty rukopisné strasti
     Láska k pravdě v českej vlasti.

     A m e n.

     Explicit passio s. Mutani.

     (*1; *2; *3) Za tím aneb před tímto veršem schází nejspíše verš.


Tomáš G. Masaryk napsal předmluvu - tzv. předhlahol - k tomuto pamfletu Passio s. Mutani Gloriosi Martyris. Jako autor je uveden Jaloslav Klackobor, tiskem Fr. Dolfuse v Chicagu, U.ST., nákladem vlastním 1889. Ve skutečnosti knížku vytiskl Masarykův bratr Ludvík, majitel tiskárny v Hustopeči. Vlastní text básně složil pravděpodobně Karel Irenej Černý.
©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná