Osobnosti rkp. sporu

Předhlahol.

Tomáš G. Masaryk napsal předmluvu - tzv. předhlahol - k protirukopisnému pamfletu Passio s. Mutani Gloriosi Martyris. Jako autor je uveden Jaloslav Klackobor, tiskem Fr. Dolfuse v Chicagu, U.ST., nákladem vlastním 1889. Ve skutečnosti knížku vytiskl Masarykův bratr Ludvík, majitel tiskárny v Hustopeči. Vlastní text básně složil pravděpodobně Karel Irenej Černý.

Předhlahol

Po neblahé bitvě Bělohorské náš národ již již klesal v neúprosné objetí zrádné Morany. Cizinec barbarskou nohou stanul na svatém Vyšehradě, matka Čechie kvílela plačíc nad neblahým osudem svých nešťastných synův. Avšak čas ten minul - Čech opět se vzkřísil a stojí nyní jak jeden muž tváří v tvář odvěkému slovanobůjci a svět s úžasem zírá na jeho zázračné znovuzrození.

Ale pře budiž bohu žel, - v této době tak vážné vyskytli se mezi námi, ve vlastním těle, lidé, kteří neuznávají nic svatého. Sveřepý soused dávno ještě v hlušině neprostupných lesů živil se žaludy, když národ náš proslavil se kulturou zářící daleko od východu na západ od severu na jih - a drahocenné památky oné převzdělané doby staročeské a slovanské ztratily pro zrádce naší kultury všecku životonosnou sílu! Jak smutné a zároveň ošklivé!

Avšak jako jindy povstali národu Žižkové a Prokopové, tak i nyní pramáti Slavie matce Čechii poslala obránce, - z našeho literarního Blaníka vyhrnuli se na kolbiště zdatní rytíři, aby zaplašili hejno hyjen hlodajících naše nedražší památky. Povstali jsme všichni jako jeden muž, abychom obhájili proti vnitřnímu červu zdravé ještě dřevo. Povstal z národu kde kdo a nadšení pro svatou věc dalo každému sílu jindy nepocítěnou a jako kdysi David skolil Goliáše, tak i prostý rozum potřel lžemoudrosť našich převědců.

V této a takové době obecného nadšení pro svaté naše literarní památky vystoupil jsem i já, abych hřivnou přispěl k národní obraně a ejhle! Mně "neodborníku", jak zpupně říkají naši národní nihilisté, podařilo se najíti poklad, jehož zářící zlato nadobro zaplaší tmu cizáctví.

Konav jirchářská studia byl jsem tak šťasten nalézti mezi nenapsanými posud českými spisy p. Kvíčaly vzácný rukopis, který tu vydávám s poznámkami nehojnými sice, ale důkladnými.

Rukopis Kvíčalský - zkrátka: RK - je unicum a zasluhuje obzvláště v naší době největšího povšímnutí, obzvláště od popěračů pravosti RKZého, ačkoliv i jeho obhájcové mohou z něho čerpati vydatné poučení. RK totiž je rukopis, který teprve napsán bude, který posud ani neexistuje. Aby naši nihilističtí popěrači a škůdcové národa pochopili dosah mého objevu, v zájmu národa odhodlal jsem se dokázati, co každému upřímnému Čechovi samo sebou je zřejmé.

Vím ovšem už napřed, že tito popěrači RK-mu neuvěří, ale z toho nic nenásleduje. Aby však zbytečných námitek nedělali, hned napřed vyvrátím jejich moudrosti.

Budou ukazovati na koincidence, že RK příliš nápadně se shoduje se známou písní o pobití Tatarů, že předmět jen v letech 1886-88 měl zájmu, že píseň zřejmě jedná o panu Martinovi H., Johannesovi politikovi a jiných světlech rukopisných. To všecko, řekne se, má jen v l. 1886-88 smysl, v XX. st. to nikoho nemohlo zajímati.

Naproti tomu nepopíráme, že RK nápadně se shoduje se starší písní z XIX. st. a dokonce s písní ze století XIII.; avšak proč by pozdější píseň nemohla se podobati starším? Zřejmý důkaz, že RK je z XX. století.

Dále budou namítati, že řeč RKho je patrně řeč století XIII., snad i chybná, že v XX. st. psalo se vlastně psáti se bude jinak, novonovočesky, ne nověstaročesky. Zpozdilá námitka: co pak necítíte ducha doby? Boj o RKZ tak vznítil lásku ke starožitnosti, že národ všecek již v XX. stol. a ještě více v budoucích úplně se vrátí k té staročeské kultuře, jejíž drahocenným ohlasem jsou RKZ. Odtud shoda řeči i poesie se staročeskými písněmi. Ve st. XX. bude se mluviti a básniti jen staročesky, ovšem že nověstaročesky.

Připouštíme námitkářům, že takovým budoucím nověstaročeským jazykem mělo by býti psáno v duchu pohanském. Zajisté Čechové vrátivše se k staré kultuře vrátí se i k pohanství, mnohoženství a jiným vymoženostem staré doby. Avšak nezapomínejme, že i v XX. st. mohl se někdo v zátiší ponořiti v ducha méně starého tj. křesťanského. Z toho nanejvýše jde, že RK není lidová, ale umělá báseň.

Konečně, víme již napřed, že budou nám namítat, že přece RK je vydaný tiskem na papíře 1889, že tedy skutečně pochází z r. 1889. Plané fráse! Kdo ovšem nemá citu pro vlasť, kdo udusil v sobě všecku lásku k národu, kdo přiznává se ke směru t. zv. realistickému, ten ovšem lpí na hmotě a necítí vánek ducha nadhmotného, nehmotného; ten v materialismu přirozeně protiví se nadhvězdnosti ryze českého ducha! Však bohudíky jsou mezi námi, kteří pochopují ducha! I jim ukazovali v RK patrné prý o; ovšem kdo hledí tím smyslným okem vidí jen o, ale kdo zírá duchem jasné zří e, z hmotné bodrosti stane se duchovní bedrosť. Naši realisté hmotaři viděli, že na prožcích jen asi 2 písmena jsou přeříznuta, viděli - opakujeme viděli -, že linky proužku nápadně konvergují a divergují -, ale duch zří něco jiného, hmota rozplývá se pod jeho vlivem a nebeská pravda zjevuje se tomu, kdo svlekl ze sebe nevěřícího Tomáše moderního, vlastně se stanoviska XX. st. zastaralého realismu. Ano, i v RKZ našly se grammatické chyby, našly se koincidence s Hankou a jinými falsy, ano! Našly se anachronismy, palaeografická "monstra" - -, ale co z toho všeho následovalo pro ty, jimž sláva a zisk vlasti jde nade všecko? Co z toho následovalo těm, jenž vyslékli rozumovou kazajku XIX. st. Zavrhli jsme proto RKZ? Máme tudíž zavrhnouti RK? Nikdy! Česká mládež nedá sluchu takovým vlastizrádným svůdcům, česká mládež odchovaná duchem našich Hanků a Johannesů nebude se klaněti hmotě; dokonce pak budoucí mládež XX. st. vrátivší se k samým počátkům české osvěty, mládež ta, žijící duchem našich Martinů a Jaloslavů rozdrtí mohutným pážem každého, kdo svatokrádežnou rukou sáhne na talismany a bohy nezdolného národa. Ano český národ žije a bude žíti a RK je skvělým důkazem, jak duch zvítězil nad hmotou. Víme, že v obsahu RK viděti budou paškvil na obhájce RKZho, že tedy i z toho důvodu hmoty, ne ducha se přidrží. Avšak takové a podobné bláhové námítky nezasluhují povšimnutí. Kdo necítí a nepoznává duchem svým skvostný ten obsah, opěv to budoucích reků znovuzrozené staročeské Čechie, ten nemá smyslu pro věčné.

Všem, kdo milují svou vlast nade všecko, je dokázáno, že můj RK v XX. st. vydán bude a že to, co tu podávám, je pouhou allegorií budoucí skutečnosti. Namítejte si cokoli! Kdo tak miluje národ jako my vlastenci a kdo ten milovaný národ tak pochopil až do té duše jako my, ten sto jest duchovním okem zříti nejen jeho minulost, ale i jeho budoucnost - toť pravé objasnění tohoto literarního proroctví.

V nověstaročeské Praze, r. od Sama 1266.
J. K.
vlastenec.