František Zákrejs
Výlet na Zelenou Horu.
1886
OSVĚTA  Ročník XVI., číslo 10., strana 951 až 956

Krásné, překrásné ráno vysvitlo mi v den 15. rozkošného letošního září k mému návratu z půvabných Mariánských Lázní, v jichžto sílivě vonných lesích jsem po tři neděle byl prodlel a v jichžto léčivých zdrojích jsem žádoucího osvěžení našel. Letmo kvapí s námi vlak Chebsko-Vídeňské dráhy ztraceným rájem českým kolem obou Planých ke břehům mladistvé tam Berounky, spěchá přes ni a nad ní českým Semerníkem kol divé Šárky k rudé věži Stříberské a dále kol Sulislavě k zněmčenému Touškovu, blíží se k českým Křimicům a kol Tylovy mohyly dospěje do staroslavné naší Plzně, u níž se stříbronosná Mže s chladnou Radbuzou v jedno slučují. V Plzni rychle koupíme lístek do Nepomuka, a náš neúnavný vlak ihned s námi směrem ke křivé, zlatonosné Otavě chvátá lesnatou dolinou od šumavské Úslavy kolem Staré Plzně a Radyně, kolem Šťáhlav a Blovic, kde nám ze hřbitova šedý žulový pomník Vacka Kamenického pozdrav kyne, ke Ždáru a Ždírci. Octli jsme se již v ovzduší lesů Zelenohorských a v malé chvilce objeví se nám po pravici toužebný cíl naší pouti: na vysoké, svěžím zeleným stromovím porostlé, sluncem osvícené hoře vypíná se mohutný zámek. Na straně ke dráze má budova čtyři řady oken nad sebou, se silnice od nádraží k Nepomuku vedoucí viděti na téže straně v přízemí dvě okna, druhé a třetí patro čítá po šesti oknech. Na straně k Nepomuku viděti tři řady oken nad sebou, a každá čítá po šestnácti oknech. Střecha zámku je z rudé křídlice, nad střechou vpravo pní štíhlá věž; její zdi se, jako zdi zámku bělají, a štíhlý kryt břidlicové střechy se pod zlatou bání černá. Hodiny na věži ukazují půl jedné.
Jdeme po silnici dále borovým výběžkem lesním a po pěšině silně utlapané k Nepomuku, od nádraží dobré půl hodiny vzdáleného. S pěšiny zříme hlavní průčelí zámku Zelenohorského. Zámecká věž uchýlila se více v pozadí, v popředí spatřujeme vysoký zámecký teras, a nad ním vlevo kapli, vpravo hlavní stavení zámecké. Celek činí dojem velice ladný, že - jako v Praze - vidíme střídati a doplňovati se barvou bílou, vřelou červeň a u velikých rozměrech šťavnatou zeleň.
Takovéto místo, jak pohanu tak později křesťanu posvátné, takováto budova v osamělosti vysoko vystavěná, hradbami opatřená, mocnými, umění milovnými pány osídlená byla zajisté spůsobilá, by drahocennou památku bezpečně kryla před záhubou, a v rozsáhlých prostranstvích velmoženského zámku nejsnadněji mohl po dlouhé doby nepovšimnutým sám posvátný náš rukopis.
Na pěšinu k Nepomuku nedostal jsem se bez vnitřního boje. Na rozcestí totiž mezi ní a mezi silnicí k zámku se zatáčející byl jsem se, neodolatelné touze podléhaje, již pustil směrem k Hoře, leč opanoval jsem se a vrátil se na Nepomuckou pěšinu. Hlad je tvrdý pán a chce být ukonejšen. Ale hostince tu není leda v městě.
Nepomuk! Jan Husinecký a Jan Nepomuk - dva Janové stejné zevní podoby a diametrálně různých idejí! Jaká stupnice názorův o Janovi Nepomuckém od jezovitů po Tomka! Ukazují oltář uprostřed nynějšího, r. 1734-1738 vystaveného, trojvěžného chrámu sv. Jana Křtitele v Nepomuku: kde oltář stojí, stála rodná chaloupka Janova, vypráví nám kostelník; a portál Svatojakubského, kolem r. 1200 vystaveného, r. 1786 zrušeného a r. 1857-1860 obnoveného kostela, r. 1858 Vocelem objevený, je týž portál, kterým Jan Nepomucký vcházel do božího stanu: tak nás aspoň ujišťuje Mikovec ve Starožitnostech a památkách země české (I. str. 38). Obdivně utkví zrak náš na umělém žebroví gotické presbytoře tohoto chrámu, a mile upoutá nás i zdařilá povypouklina před oltářovým zábradlím, na níž se dočteme, že klečící tam šlechtic jest r. 1566 zemřelý "Laczlaw s Sternbergka na Zeleni Horze a Planczii". Laclav místo Ladislav, Pláncii místo Plánicí - ne, ne, čiňte si, co čiňte, mluvte si, co mluvte: nápis ten je podvržen!
Se hřbitova Svatojakubského rozhlížím se po krajině. Hora pojí se k hoře, les k lesu. Jsme v Předšumaví.
Kostelník ukazuje mi poblíže chrámu děkanství. Sem r. 1817 přinesl Josef Kovář Zelenohorský rukopis, jím právě nalezený, zde snažil se děkan František Boubel rozluštiť znění naší památky, zde o něm vyprávěl svým spolubratřím, zde viděl jej mezi prvními "kaplan Prádlo": tehdejší Prádelský kaplan a pozdější Nepomucký děkan Josef Zeman, odtud psal tento kněz své osvědčení o nálezu neocenitelného pergamenu!
Viděl jsem Zelenou Horu již r. 1869, když jsem tu kolem ní po dráze jel na Husovu slavnosť v Husinci, a ryze poetický pohled na výšinu i zámek utkvěl mi nesmazatelně v paměti. Tehdy nebylo mi možno Zelenou Horu navštíviti, moje dávné přání, abych naleziště předního z našich literárních pokladů seznal tváří v tvář, nemělo býti podnes splněno. Teprve nyní dlel jsem blíže svého cíle.
Slunce bylo se již za oběda pokrylo oblaky, na severu nad Zelenou Horou vyvstával hrozebný mrak, a od chvíle, co jsme s kostelníkem vyšli z Janského chrámu, více méně poprchá! Buďsi! Mne dnes ani deset dešťů nezdrží, bych do Zelené Hory nevniknul!
Z Nepomuku na Horu jest jen dobré čtvrť hodiny. Vracím se záměstím Nepomuckým na městské tržiště, kde se náhodou právě výroční trh odbývá, do Nádražní ulice a dále k severu po silnici až pod zámek. Vpravo odbočuje silnice k nádraží Františka Josefa, přímo jde cesta do bořiny, a vlevo vystupuje zámecká cesta. Opodál po levici dole pod zámkem viděl jsem se červenati pivovar. Na západě zelená se opět lesina: zámek jest kolkol anglickým parkem obtočen. Mezi cestou do bořiny a mezi silnicí k nádraží stojí boží muka, mezi cestou do bořiny a mezi cestou do zámku socha Panny Marie: matky boží, která dle Jaroslava divy tvoří. Zámecká cesta vede nás kol bednářského domku lipovým stromořadím, po jehož levém boku se ovocný sad a po jehož pravém boku se malá paseka rozkládá. Borový les vpravo přechází ve smrčinu a modřínoví. Nad modřínovím stojí hospodářská stavení, přes cestu chaloupka, a poněkud dále panský špejchar. Vstupujeme do smíšeného hájku: vypínají se tu borovice, jeřáby, modříny, lipoví, akáty, habr, bříza, trnčí. Nalevo táhne se až k zámecké bráně sličné kamenné zábradlí. Vpravo vinou se dělané pěšiny do parku, za nimi se na výši objeví terasní zeď a na ní právě takové kamenné zábradlí, jaké stále po levici máme.
Jsem před branou do Zelené Hory. Vpravo od ní pne se bašta, vlevo stojí obydlená budova.
Deštík přestal mi kapati na zápisky, a vřelé slunce vyskočilo.
Vejdeme branou, stočíme se vpravo, a zámek Zelenohorský stojí před námi. Po levici máme větší stavení, patrně bývalou obilnici, se dveřmi z r. 1669 na zámecké straně, na kterých korunovanou hvězdu vypoznáme. Zlatá osmirožní hvězda v modrém poli je znakem Šternberků. Vpravo zve nás k sobě kaple téže divy tvořící Matky boží. V gotické presbytoři této kaple upozorní nás vlevo při oltáři na kámen, na kterém podle legendy stál sv. Vojtěch, když při svém návratu z Říma na bohu za déšť pro vyprahlou krajinu prosil. Nedaleko Zelené Hory na druhé straně železné dráhy ukazují pahorek, s něhož byl týž svatý na cestě do Říma svoji otčinu proklel.
Projdeme druhou branou, do západního křídla zámeckého vestavenou, a již nalézáme se na zámeckém obdélném nádvoří v ovzduší, v němž bídným Zdeňkem ze Šternberka 28. listopadu 1455 zosnována podlá Zelenohorská jednota proti našemu Jiřímu Jedinému. Levá strana obdélníku není zastavena. Před námi ční východní křídlo s věží vlevo a terasem u výši vpravo. Na terase zelenají se vavřínové kménky. Vpravo zvedá se hlavní díl budovy. Spodek zámeckých zdí jest v nádvoří husím vínem porostlý; nádvoří samo jest uprostřed květným záhonem okrášleno a vlevo kašnou zúženo, do níž se voda z podzámčí tlakem žene.
Do zámku vedou poblíž nás napravo dva prostornější, nahoře oblé a ve výši pavláčkou jako náčelkou ozdobené vchody. Vchod východnější propouští k zámeckým schodům do pater vedoucím a vchod západnější vede do knížecího důchodu. Svírala mne obava, že kancelář bude zavřen, poněvadž by p. důchodní mohl za příčinou výročního trhu v Nepomuku míti řízení. Ale mé obavy se naštěstí málokdy splňují. Spěchám přízemní chodbou do důchodenské kanceláře, k veliké radosti naleznu tam knížecího pana důchodního Ignáce Dittricha, a p. důchodní s nevšední ochotou a s nejsrdečnější laskavostí přijímá na sebe úkol ukázati mi obě hlavní památnosti zámku: naleziště rukopisu Zelenohorského a nástropní obraz Olomoucké bitvy s Tatary. Více mi v týž den na zámku ukázáno býti nemohlo, protože jej knížecí rodina obývá. Zámek náleží nyní Engelbertovi knížeti Auersperkovi, který panství Zelenohorské po své matce Vilémině, roz. kněžně Koloredové Mansfeldové, ujal.
Pan důchodní vede mne touže chodbou zpět. Neboť v ní nalézají se k západu dvéře, při kterých povýš po levé straně na mramorové desce zlatý nápis stojí:

LIBUŠIN SOUD
nalezen zde
1817.

Kdo v chodbu tu ze zámeckého nádvoří vchází, najde v ní dvéře ty hned po pravé ruce. Dříve vstupovalo se těmito dveřmi do velikého přízemního sklepa, jak se v Čechách široko daleko místo sklepení nebo místo cizího kvelbu říká, a v tomto sklepě vzadu k západu v pravém koutě stála dřevěná almara popředím k jihu obrácená: knížecí to archiv, a na tuto almaru mi pan důchodní Dittrich ukázal jakožto na vlastní naleziště rukopisu Zelenohorského. V této almaře našel předchůdce páně Dittrichův, knížecí důchodní Josef Kovář, r. 1817 naši neocenitelnou básnickou památku. Almara stojí na témž místě jako r. 1817 a má touž nezměněnou podobu jako r. 1817. Jest postavena celá do zdi, tu neobyčejně tlusté, vnitř má tři příhrady nad sebou a jest 241 cm vysoká, 200 cm široká, 85.5 cm hluboká. Dvéře její složeny jsou ze dvou souměrných křídel, z nichž každé vně dvěma, nad sebou stojícíma skrovnýma laťkovýma výzdobama obmyšleno jest. Horní čásť almary nad těmato křídloma je též poněkud ozdobnější, totiž podélně vlnitá s chudě výzdobnými 32 zářezy. Že v tomto archivě rukopis Kovářem nalezen byl, svědčí slova anonymního, ale, jak Tomek ve svých Svědectvích o nalezení Libušina soudu v Musejníku r. 1859 (str. 28 nn.) zjistil, Kovářem samým tužkou napsaného, se Zelenohorským rukopisem r. 1818 nejv. purkrabí hrab. Františkovi z Kolovrat pro naše Museum zaslaného dopisu: "In unserm Hausarchive lagen anliegende vier Blatt Pergament vielleicht Jahrhunderte lang im Staube verworfen".
Nyní má sklepení, almaru archivní v sobě chovající, jinou tvářnosť nežli ještě před 8 roky. Nyní vede totož ode dveří, při nichžto se nápis "Libušin soud nalezen zde 1817" spatřuje, k almaře archivní pouze dosti úzká, cihlovými dlaždicemi dlážděná chodba, od níž se nalevo (k juhu) nalézají dva, před 8 lety do sklepení postavené, vkusně zařízené byty hospodářských příručích. Sklepení to mělo k severu (do dřevníka, směrem k zámeckému nádvoří) jedno, posud zachované okno, do zahrady pak, na straně k Nepomuku (k jihu) dvě zamřežená okna, pak jedno slepé. Toto zůstalo slepým, obě zamřežená okna jsou nyní odmřežena. Od archivní almary, v níž nalezen RZ, jde nyní za oněma byty směrem od severu k jihu další chodba, která dříve též díl archivního sklepení tvořila, v ní pak vzadu vpravo stojí zas dvéře železem pobité, jež do druhého, sousedního sklepení vedou. Že archivní sklepení dříve celou prostoru obou chodeb a obou nových bytů zaujímalo, poznati lze také na stropě: místnosti mají společnou klenbu.
Zdá se mi přirozeným, že právě v této končině naší vlasti nalézal se a nalezen byl náš rukopis. Každému z nás, byť sebe blaseovanějšímu, rozehrá se jaksi blaženěji srdce, když uslyší nebo čte jméno svého rodiště neb obcí a řek v okolí jeho. A tak mohl býti ten, kdo napsání našeho rukopisu Zelenohorského podnikl, k tomu tím býti přiveden, že ve zvěsti o Libušině soudě nalezl názviska v té krajině mile, domácně známá: Mži, Radbuzu, Otavu, Sťaglava. I jest netoliko možno, ale také pravděpodobno, že nynější Zelená Hora kdysi k dědinám Klenoviců patřívala. Týž blaženější pocit měl zajisté i děkan Boubel při svém prvním, ovšem ne dostatečném pokuse přečísti RZ; dle zprávy P. Romana Voříška, v 6. čísle Lumíra z r. 1859 otištěné, těšili prý se Boubel se svými přáteli "z toho, že báseň ta pojednává o výjevu, který se stal na blízku této přepamátné krajiny".
Důležitá otázka se tu vnucuje: není v Zelenohorském archivě více starých rukopisů? Tuto otázku rozluštil však již r. 1825 malíř Frant. Horčička (+ 1856); hledal tam totiž, avšak našel toliko rukopis pergamenový, anglický prý, o Templářích jednající a název "Funt de Jos-sus ant tha Mythras" mající. Rukopis ten byl mezi r. 1825 a 1830 do Uher propůjčen, kde byl annektován.
Avšak nadešel čas, abychom se s posvátnou místností rozloučili! Jdeme zpět do nádvoří, vstoupíme do dveří vpravo od hlavní zámecké brány, a zanedlouho zavedou nás novější točité schody železné do prvního patra západního zámeckého křídla v rozsáhlejší, 720 cm širokou a 1065 cm dlouhou síň, na jejímžto stropě obraz Olomoucké bitvy s Tatary, tuto pásku věru neobyčejnou náhodou oba naše rukopisy Královédvorský a Zelenohorský v jedno slučující, nalezneme. Síň tato má nyní dva zcela různé oddíly: totiž prostor upotřebovaný, pak prostor domácí zámeckou, na způsob stanu zřízenou kaplí zaujatý, v níž před oltářem jediná modlitební stolice. Také tato kaple, jež pohříchu čásť obrazu nástropního zakrývá, jest zasvěcena divotvorné Matce boží, a nic není zajisté tak nasnadě jako myšlenka, že tato úcta k Panně Marii na sídle někdy Šternberském tolika způsoby osvědčená souvisí se zázračnou ochranou, kterou se bohorodička podle Jaroslava našim bojovníkům v tatarské válce r. 1241 propůjčila.
Nástropní obraz bitvy s Tatary nebyl, jak by se z letošních novinářských zpráv souditi mohlo, teprv letos objeven; vždyť již Slovník naučný (X z r. 1873, str. 312) o něm ví. Obraz není však ani výtvorem našeho snad století: dle mého mínění povstal před r. 1728, v němž František Leopold Josef hrabě ze Šternberka panství Zelenohorské Adolfovi Bernartovi z Martinic prodal. Ani Martinicové ani Kolloredové Mansfeldové, ani knížata Auersperkové neměli zajisté příčiny, aby malbu s takým motivem byli objednávali; pouze Šternberkům záleželo na tom, aby jejich předek na svém imposantním sídle tímto způsobem byl oslaven. A malba jeví zřejmý starší, nemoderní ráz. Jmenovitě je s naivností věru velice nemoderní zobrazen boj náčelníka Čechů (Jaroslava) a náčelníka Tatarů (Kublajevice). To není třeskutá srážka, nýbrž pohodlné setkání se dvou tělnatých, divným řízením osudu do zbroje vtěsnaných lidiček.
Avšak obraz tento, živými barvami provedený, není bez patrnějších předností. Celkové seskupení je dosti zdařilé. Vítězní Čechové zaujímají vpravo nepoměrně větší prostor než porážení Tataré se svými stany vlevo. Malíř dojista zúmysla dosti význačně položil stranu tatarskou, která také ve skutečnosti na východ odtáhla, dílem k východní straně síně a stranu českou, od západu přišlou, k straně západní. Vpravo viděti ověženou bránu, zajisté Olomouckou, z níž Čechové na zápasiště chvátají. Český vůdce má zlatitou přílbu s bílou, po Šternbersku osmipaprskovou hvězdou a zlativé brnění: sedí na bílém, červenou šabrakou pokrytém koni, kdežto tatarský vůdce na vraníku jede. Meče obou těchto vůdců jsou oblé. Napřed nesou naši červenou a hned po té bílou korouhev, něco dále vpravo nese český rytíř opět korouhev bílou. České vojsko ozbrojeno jest meči, kopími, mlatem atd. Tataři mají korouhve rudobílé. Asi uprostřed obrazu nad bitevní vřavou vznáší se ve Šternberské osmipaprskové hvězdě vážně hledící divotvorná Máti boží, kterou tedy v Zelenohorském území nejméně čtyřikráte vypodobenou máme; na tomto obraze má P. Maria modrý šat a červený plášť; ona i děťátko, jež na pravici chová, mají plavé vlasy. Kol Marie vine se věnec z růžic, dvěma andílky držený. Třetí andílek drží pod věncem prázdnou bílou blánku. Zdá se, že na obraze, např. na této blánce nebo uprostřed lastury, bývaly nápisy, avšak nyní tam neviděti žádných. Kol obrazu jest namalován červený rámec s bílými jakýmis liliemi dvojího druhu, v celé šířce i délce jeho v něm vyrážejícími. Obraz s rámem zaujímá tytéž rozměry jako síň (720 cm šíře a 1065 cm délky).
S kaple naskytuje se nám vyhlídka dosti rozsáhlá. Dole za rybníkem ve vsi Klášteře spatřujeme gothické trosky býv., Husity zbořeného cisterciáckého kláštera Zelenohorského ...
Doba mého pobytu vypršela. Spěchám zámeckým parkem k nádraží. Vlak přijíždí a zanáší mne za nové pršky k Blovicům zpět. Vyhlédám z okna, bych se co nejdéle kochati mohl na vyvolenou Olivetskou horu vítězných Táboritů - na Horu Zelenou. Konečně zmizí neúprosně s očí. Kéž bych ji mohl navštíviti zase co nejdříve! Vlak spěchá k Plzni. Na polích a vodách všude viděti stopy tuhého lijáku.
V Plzni přestoupí se na západní dráhu, a brzy po deváté hodině večerní zastaví vlak na Smíchově pod Libušiným otným zlatým sídlem.
Frant. Zákrejs.
©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná