Osobnosti rkp. sporu

František Mareš
Strach z pravdy
1937

O B S A H.

Předmluva vydavatele
Po osmi letech
První a poslední důkaz o padělání RKZ
Pomluvy Kunteovy
Domluvy profesoru F. M. Bartošovi
Hoře z rozumu
Liberalism ve vědě
Kompromis v otázce RKZ? Kulturní bolševictví
Konec dějinné periody českého realismu
Doslov

Předmluva vydavatele

Nálada, jež se zmocnila odpůrců pravosti Rukopisů, nedá se vysloviti vhodnějšími slovy, než těmi, jimiž označil tvůrce novodobé obrany rukopisové tento spis. Je to strach z pravdy, jejíž obecné uznání v našem národě i v mezinárodním vědeckém světě je, míním, velmi blízké. Předzvěstí brzkého vítězství pravdy Rukopisů jest ústup universitních odborníků z boje a přenechání hájení rozstřílených posic odpůrcům RKZ nižších kategorií a politickým agitátorům; jakož i spis polského slavisty Jana Miszewského, vydávaný Kolem polonistů Jagelonské university v Krakově.

"Strach z pravdy" vychází přesně za deset let od vydání "Vědeckých method realismu, obzvláště v otázce Rukopisů", jimiž byl zahájen onen poslední a nejtěžší zápas proti pseudovědecké pověře, udržované uměle různými prostředky; prostředky duchovního teroru. Celých šest let stál Mareš v tomto zápase sám a odrazil každý útok, teprve v posledních čtyřech letech shromažďuje se kolem něho přečetná obec spolupracovníků, ponejvíce z mládeže.

Mareš nepoložil toliko pevné základy novodobé rukopisové obrany, on jí dal také taktiku. Hlavní její zásadou je - nenechat bez odpovědi žádný útok, žádnou zmínku, žádný projev proti Rukopisům, byť by byl sebe jalovější. Proto najdete v tomto spisu i odpověď prof. F. M. Bartošovi a i jiným odpůrcům jemu podobným, o nichž platí Dalimilovo: plete se v to, neuměje...

Ale i pro dny nejbližší dává nám Mareš správné směrnice. Mezi mnohými odpůrci, zachvácenými strachem z pravdy, projevují se snahy nějak celý spor srovnat, anebo nenápadně přejít na druhý břeh. Proto snad bylo psáno posledně o jednom bývalém předním odpůrci, že to jest odpůrce slušný, třebas ještě nedávno mluvil o obráncích RKZ jako o duševních podagristech. Konec sporu nedopadne tak, jak to líčil ve své skvělé satiře P. O. Zamfirescu. Ta hana, kterou navršili na Rukopisy, jejich domnělé původce a opravdové obránce padne na ně, na jejich hlavy.

Celá vážná obrana souhlasí se slovy, jimiž Mareš ukončuje jednu z posledních kapitol tohoto spisu:

Ani pomyšlení na kompromis v otázce Rukopisů!

V Praze 15. dubna 1937. JAN VRZALÍK.

D O S L O V

Cyklus přednášek o důkazech padělanosti Rukopisů na půdě filosofické fakulty Karlovy university za předsedniciví dr. Jana Slavíka skončil 21.IV. při přednášce prof. Nejedlého s nezdarem. Podle zpráv denních listů ze dne 23.IV. posluchačstvo přednášku přerušilo.

Nár. osvobození, pořadatelstvu nejbližší, píše, že Nejedlý mohl podat jen část své přednášky, v které líčil politický význam a vývoj boje rukopisového; po r. 1848 podvrhy Hankovy zapadají bez ohlasu, půda je připravena pro Šemberu a Vaška; rok 1886 přináší jen důsledky, není čímsi novým. - Tu nastal hluk uprostřed přednášky, mladíci žádali debatu, proto bylo nntno přednášku ukončit. (Snad nechtěli, aby r. 1886 byl tak zlehčován.) Přesto měly veěery svůj význam. Rukopisů chápe se zášť politická a osobní, je mnoho zmatených, kteří nevědí co si myslit a žádají poučení; obrovská účast; vydat přednášky tiskem.

České slovo uznalo, že tak se neřeší vědecký spor, již na minulých schůzích bylo vidět, že část posluchačstva byla nakomandována politickou klikou, na poslední večer však že přišli "provokatéři" zvláště dobře připraveni. Asi v polovině přednášky Nejedlého vyvrcholily provokace, jež pořadatelstvo nebylo s to zdolat.

Právo lidu: výkladům Nejedlého o politickém významu rukopisných bojů dostalo se přerušení, ale i potvrzení zvlášť hlasitého; obhájci Rukopisů jej ustavičně rušili pokřikem a nechali jeho osobitý výklad dojít až k období Masarykovu; pak stupňovali svůj povyk tak, že přednáška musela být ukončena, přesto že byla povolena debata; po odchodu předsednictva vyšli na katedru. Situace je jasná: na jedné straně věda, která chce objektivně poučit posluchače, proti ní násilí nepatrné menšiny "politických fašistů", kteří chtějí zvrátit zásady, na nichž je vybudována dnešní politická existence národa a státu, padělané Rukopisy jsou toliko zástěrou. Třeba napnout proti těmto lidem všechny síly v zájmu očisty. Kultura je v nebezpečí, naši vědečtí lidé jsou na samé universitě neslušně napadáni, ulice triumfovala.

Rudé právo postavilo se proti neslýchané provokaci fašistů na filosofické fakultě nejrozhodněji. Tak zv. obránci, když jim v debatě došly argumenty, počali s jinou taktikou: rozbít. Za řeči Čapka byl poměrný klid; ale Nejedlý, přivítaný hlučným potleskem ostatních účastníků, byl přerušen pustým řevem, hitlerovským pozdravem. Spousta letáků a tiskovin dokazuje, že jim nejde o Rukopisy dávno vyřízené, nýbrž o skandály a rvačky. Skandální zakončení vědeckého cyklu na akademické půdě je novou ostudou, novým důkazem hulvátství a drzosti lidí, kteří chtějí vědu falšovat, vnášet k nám hakenkreuzlerskou kulturu. -

Tak hájí marxističtí redaktoři vědecký cyklus přednášek na akademické půdě, jehož pořadatelstvo nebylo s to, aby zachovalo jeho vážnost. Utvořili z vědeckého přesvědčení jisté vědění, že RKZ jsou Hankovy padělky, založili na něm "zásady, na nichž je vyhudována dnešní politická existence národa a státu". Přisoudili obráncům starobylosti RKZ vysoký politický cíl zvrátiti tyto zásady, k čemuž tyto padělky jim jsou jen zástěrou; proto je označují za "politické fašisty". Za přednášky prof. Nejedlého vyvrcholily provokace, praví, které pořadatelstvo nebylo s to zdolat. Byly to tedy provokace posluchačstva, které zavinily, že vědecký cyklus měl skandální zakončení. Neboť české posluchačstvo bývá velmi ochotné přijmout poučení.

Takovou provokací jest, přisuzuje-li se obráncům Rukopisů účel "zvrátit zásady dnešní politické existence národa a státu" a vyzývat proti těmto lidem napnutí všech sil, ježto kultura je v nebezpečí. A je to zároveň mátožný výplod strachu z pravdy. Neboť obráncům nejde o nic jiného než jen o důkaz starobylosti RKZ jakožto svědectví původní kultury českého národa. Jsou daleci českého "fašismu" i všech dnešních politických stran, jsou politicky bezmocní; a hakenkreuzlerská kultura se k nám nevnáší obranou kultury staročeské. Obránci jsou národovci nového rázu, osvědčují své vlastenectví drobnou a neustálou prací vědeckou, vždy pohotovou, jak dokázaly právě ty "letáky", jimiž odpověděli na ty přednášky, když jim bylo odepřeno slovo. Nevede jich žádná zášť politická ani osobní. Posluchačstvo nebylo nakomandováno žádnou politickou klikou, přišlo ze zájmu o Rukopisy samy; nakomandovány mohly být korporace, jejichž jménem byl cyklus těch přednášek uspořádán, aby udržovaly pořádek.

Jsou-li zásady dnešní politické existence národa a státu něčím ohroženy, tedy domyslem, že by mohly být zvráceny důkazem starobylosti RKZ: neboť "bezpečný" důkaz ten jest již podán, nejen vyvrácením negativních námitek filologických a historických, nýbrž positivním nálezem chemie a fotografie, důkazem již příliš často jasně vyloženým. Rukopisy jsou staré, jako byly již při nálezu, a nemohou být nové. Zásady dnešní politické existence národa a státu mohou být zvráceny jen dalším rozvojem národního života a kultury: k tomu RKZ již jednoru mocně přispěly.

Při všem tom strachu z pravdy marxističtí redaktoři - vědcové podceňují obránce RKZ, ano pohrdají "rukopisnými ubožáky". Hlavní pořadatel toho cyklu vědeckých přednášek, rozhořčený a znepokojený jejich nezdarem, když v "Sobotě" 3. a 10. dubna k nim napsal tak příznačný úvod, volá v téže "Sobotě" 24. dubna za ten nezdar k odpovědnosti mnoho nezúčastněných vinníků. "Kdo odpovídá za rukopisné ubožáky?" Kdo tu vinen? Snad ta zelená mládež nevědoucí co činí? kterým je jedno, tropí-li psinu při kopané nebo vážné přednášce? Snad vůdce obránců stařík Mareš, nerozeznávající pravdu a nepravdu? Snad vinna ta ubohá postava Vrzalíkova?

Ne, to jsou až komické i zrůdné následky dnešních poměrů, ovoce tiché podpory lidí, kteří by neměli mlčet. - Ano, komické i zrůdné následky dnešních poměrů, z kterých vyrostli tak silní jedinci, jako je dr. Jan Slavík, jenž tu volá k odpovědnosti vinníky:

Chemiky z universit, technik, průmyslových závodů, že nestíhají tu nepravdu, kterou býv. univ. prof. Mareš mnohokrát napíše, že chemie prokázala starobylost Rukopisů. Prof. Vojtěcha, jenž sám prohlásil (v rozhlasu), že jeho věda nemá dosti zkušenosti, aby rozhodla otázku stáří Rukopisů. Slyšeli jste snad, že se tento akademický vědec hlasitě a všeslyšně ohradil, aby se jeho jména nezneužívalo k nepravdám, kočují-Ii obránci Rukopisů s jeho domnělým důkazem?

A co universitní profesoři jakéhokoli oboru: každý je tak dalece vzdělán, že ví, jaké argumenty prokázaly nepravost Rukopisů. Postarali se, aby jejich žáci, medici, zoologové, architekti atd. netropili vysoké škole ostudu zastáváním věci dávno ztracené?

Ve víru v Rukopisy jsou zamořeny také střední školy. Tamní profesoři, znají-li něco a mají-li učitelské svědomí, není možno, aby mládež se dala nachytati na stupidní agitace; je to možno tam, kde profesor sám není na výši vědy, a klesne tak daleko, že prohlásí, že v Rukopisy věří. Co říci o té části našich vysokoškolských i středoškolských učitelů přihlížejí-li passivně k šíření tak sektářské ignorance? ...

Zdaliž všickni takto vyzvaní přijdou odpovídat před soud dr. Jana Slavíka? Stařík Mareš však, otužilý v protivenstvích, odpoví mu vlídně podle vlastních zkušeností. Vinu nezdaru třeba hledat předně v sobě samém: 1. Pořadatelé toho cyklu přednášek mohli předvídat, že jejich posluchačstvem nebudou ti, kdo s nimi uznávají Rukopisy za dávno vědecky dokázané padělky, nýbrž ti, kdo mají o Rukopisy, živý zájem. Tak se stalo, že posluchači věděli o Rukopisech více nežli přednášející jak také dokázali, když nemohli debatou, tedy těmi letáky. 2. Přednáška Čapkova byla vyslechnuta s klidem, ježto se držela otázky rukopisné, ačkoli důkaz paralelami jako platnými provždy jest i samé literární historii pochybný; a důkaz, že autoři RK nedbali stavovského rázu středověké společnosti, že uvedli písně prostých děvčat z lidu, podle úplně moderního pojetí národa, ten důkaz míří také proti pravosti šlechtického kronikáře Dalimila: "sedlská dievka na potocě stáše, bosa i bez rukávkóv rúcho práše - a kněz Oldřich ihned ju sobě za ženu pojě". A co potom kněz pánům pověděl... 3. Přednáška o politickém významu o RKZ zvrhla se, podle zprávy marxistického redaktora ve spor mezi "komunismem a fašismem". Spor vedl tu jménem komunismu nepochybně sám přednášející. Jaká by tu byla souvislost mezi RKZ a komunismem? Snad ne ta, že RZ by mohl sloužit za doklad k staroslovanskému původu kolchozů? a RK za doklad demokratického moderního pojetí národa, když uvádí písně prostých děvčat z lidu, nedbaje středověkých stavovských rozdílů? Ale to by byl vrchol zmatku ze strachu: komunism by tedy měl být pro starobylost RKZ. "Fašisty" mohli by se tu rozumět jen věrní národovci a vlastenci.

Obránci starobylosti RKZ mají z toho cyklu vědeckých přednášek velmi cenné poučení: všecky síly třeba napnout proti těm lidem v zájmu očisty, kultura je v nebezpečí. Proto nutno obráncům pevně se semknout a neustávat v drobné, poctivé vědecké práci za vzájemné pomoci.

1. máje 1937.

František Mareš: Strach z pravdy.
Duben 1937. Knihovna Vlajka svazek IX. Vydal profesor Jan Vrzalík. Vytištěno ve stodvacátém výročí nálezu Rukopisu královédvorského a zelenohorského knihtiskárnou V. Lehma v Náchodě. Formát 24 x 15,5 cm. Stran 104.