Karel Čapek
Hovory s T. G. Masarykem
Poslední vydání Čapkových Hovorů s TGM (Československý spisovatel
1990, náklad 250000 výtisků) je označeno jako První souborné vydání.
Obsahuje:
I. Hovory s TGM
1. Věk mladosti
2. Život a práce
3. Myšlení a život
4. Mlčení s TGM
II. Jedinec a dějiny
Vybral jsem úryvky týkající se Rukopisů.
1. VĚK MLADOSTI
Univerzitánem
Strana 77:
Tehdy jsme uspořádali oslavu Aloise Vojtěcha Šembery - ano, toho, co napsal
dějiny české literatury; byl lektorem češtiny na vídeňské univerzitě. On
také zasáhl do těch rukopisných bojů, byl proti Rukopisům a za to byl tak
napadán, že se jeho jediný syn, nadaný člověk, odcizil se národu: stal se
vědomě Němcem.
2. ŽIVOT A PRÁCE
Škola a jiné zájmy
Strana 106 až 109:
Psal jsem, že musíme mít druhou českou univerzitu. Viděl jsem, že nám chybí
také naučný slovník; Riegrův Slovník byl na svou dobu dobrý, ale už
zastaralý. Já byl spíše pro vědeckou encyklopedii, něco jako byla
Encyklopaedia Britannica; našel jsem spolupracovníky i nakladatele. Ale do
toho přišly ty spory o Rukopisy; krom toho jsem měl názory těžko přijatelné
pro druhé.
.......
Chtěl jsem také vydávat naše staré náboženské památky, spisy Husovy,
Štítného, Chelčického a jiných; nestačí, abychom se jenom oháněli svou
husitskou minulostí, máme ji také poznat. K tomu cíli se ustavil i
spolek, ale k vydávání nedošlo ... myslím, pro ty rukopisné spory.
Mne by nebylo napadlo do těch sporů se pouštět, ale přišel Gebauer - s
ním jsem se do té doby jen málo stýkal - abych mu otiskl v Athenaeu článek,
ve kterém dokazoval, že takzvaný Rukopis královédvorský a zelenohorský jsou
padělky z našeho století. Myslím, že to přišlo tak - Gebauer v nějaké
odborné publikaci vyslovil své námitky proti Rukopisům a Martin Hattala ho
za to v novinách napadl; tož se Gebauer chtěl bránit. Oni sice, totiž
Kvíčala a Gebauer, měli své Listy filologické, ale tam to Kvíčala nechtěl
uveřejnit, aby si nerozeštval své spolupracovníky. Já jsem článek, rozumí
se, přijal; jednak jsem sám v pravost Rukopisů nevěřil. V tom měl na
mne už ve Vídni jistý vliv Šembera a ještě spíš Vašek svou kritikou. Pro mne
otázka Rukopisů byla v první řadě otázkou mravní - jsou-li podvržené, musíme
se z toho před světem vyznat. Naše hrdost, naše výchova nesmí spočívat na
lži. A pak: ani svou vlastní historii jsme nemohli správně poznat,
dokud jsme klopýtali o vymyšlenou minulost. Tož to se mně rozumnělo samo
sebou.
Z toho byla patálie, která trvala leta; filologové, historikové,
paleografové, chemikové zjišťovali, že Rukopisy jsou falzum; já hleděl
ukázat esteticky a sociologicky, že nemohou pocházet ze středověku. Nás
potíral Hattala; Kvíčala, který se Gebauerovi svěřil, že v Rukopisy nevěří,
také se obrátil proti nám, pak se do nás daly noviny, doktor Julius Grégr s
Národními Listy a klerikálové: že jsme nevlastenci a zrádci národa - nu,
hloupé to bylo. Pak se do nás pustily spolky, aji ulice. Jednou jsem v
hospodě čekal na Schwaigra; u vedlejšího stolu seděl bratr Vojty Náprstka,
majitel pivovaru; neznal mě a začal o mně, že jsem podplacen od Němců, abych
pošlapal českou minulost a kdesi cosi. Já jsem ho nechal při tom a ještě
jsem ho popichoval - teprve když jsem odešel, řekli mu, že mluvil o mně se
mnou. Jindy jsem pomáhal občanům v tramvajce hubovat na zrádce Masaryka. To
mně dělalo švandu, ale zlobilo mě, když jsem viděl, jak někteří hájí
Rukopisů neupřímně: nevěřili v ně, ale báli se to přiznat.
Pro mne ty rukopisné boje měly dost dobrého: musel jsem se pročíst tou
celou dobou, kdy Rukopisy fakticky vznikly; prostudoval jsem naskrz
obrozenskou literaturu od Dobrovského nahoru - poslouchejte, Dobrovský, to
byl krásný člověk, vzdělaný, první světový Čech nové doby. Četl jsem
Jungmana, Lindu, Šafaříka - ad vocem Linda: proč naše starovlastence
nenapadlo vydat k svatováclavskému jubileu Lindovu Zářin nad pohanstvem? Ti
obhájcové Rukopisů velebili přece starou pohanskou dobu, němectvím
nezkaženou, a ejhle - slavili s námi svorně svatého Václava! Máme plná ústa
tradice, ale poznat ji, to ne. Pozorně jsem se probrodil literaturou XVIII.
a XIX. věku, abych prokoukl dobu kolem vzniku Rukopisů a náladu, ze které
vzešly: tu romantiku, ten historicism, tu touhu měřit se s jinými národy,
zejména s Němci. Skrze Rukopisy jsem poznal naše náodní probuzení; to mě
vedlo dál do minula, do našich dějin, k naší reformaci a protireformaci; a
zase dopředu k národním buditelům, k Palackému, Kollárovi, Smetanovi,
Havlíčkovi. Tím i pro mne rukopisné spory byly událostí politickou: uvedli
mě do našich politických problémů.
Brzo nato se strhl jiný pokřik. Pozval jsem do Prahy mladého člověka,
rozeného z polo české, polo německé rodiny v Litomyšli, Huberta Gordona
Schaura; byl to mladý hegelián, nějak těžce se protloukal ve Vídni; mně ho
doporučil filozof profesora Zába, že je ho škoda a že bychom ho měli
zachránit pro český národ. Nu dobrá, postaral jsem se, aby přišel do Prahy,
a dal jsem mu u nás kvartýr; tehdy jsem bydlel na Vinohradech ve vile
Vácslava Vlčka Osvětě. Schauer byl člověk nadaný, ale neurovnaný; flámoval
hodně, kamarádil s Vilémem Mrštíkem a přírodopiscem Štolcem; pozdě v noci se
vracel domů přes plot, pošlapal Vlčkovy záhonky a dělal nepořádek, tož jsem
ho musel dát pryč. Tehdy mladí hoši, jako byl Herben a jiní, kteří se
seskupovali kolem nás mladších profesorů, chtěli mít svůj časopejsek a
založili si čtrnáctideník Čas. Já jsem o tom nevěděl, až když jsem dostal do
ruky první číslo; v něm byl ten Schaurův článek Naše dvě otázky. Myslím, že to tam dali,
protože neměli dost příspěvků. Byla to věc nemožná: anonymní autor se tam
ptal, nebylo-li by pro nás Čechy lépe přiklonit se k Němcům a žít životem
velikého kulturního národa. Hned ráno jsem se sebral a šel jsem za to
Herbenovi vycinkat; dodnes se pamatuju, že jsem ho našel v posteli pod
takovou vysokou selskou duchnou; a řekl jsem mu to. - Ten článek pak
přičítali mně; spisovatel Ferdinand Schulz na mne v Národních listech uvalil
národní kletbu jako na filozofa sebevraždy, a milá Krásnohorská, taková
pěkná pracovnice, proklela i mou matku. Později se Schauer k autorství toho
článku sám přihlásil, ba aji do Národních listů vstoupil jako redaktor, ale
proti mně ten hněv trval dlouho.
(K tomuto vyjádření TGM viz úryvek z Pamětí
Albína Bráfa).
V práci a v zápasech
Strana 116:
Když jsem přišel do Prahy, byl jsem zpočátku plný zájmů kulturních a
vědeckých. To bylo Athenaeum, univerzita, naučný slovník, rukopisná otázka -
a z rukopisného boje stala se věc novinářská a politická; revize domněle
staré slovanské kultury stala se revizí celého kulturního života
přítomnosti. Pak byl bez mého přičinění založen Čas a přišel ten škrabot
kvůli Schaurovi. Nu ano, vlastně mě ty boje a polemiky přivedly do aktivní
politiky.
4. MLČENÍ S T. G. MASARYKEM
Jak vznikaly Hovory?
Nechtěl jsem lhát ...
Strana 349 a 350:
Zpravidla se ten zápas odehrával ráno v topolčianském parku. K deváté
hodině vycházel pan prezident a rovnou přes louky k své oblíbené besídce na
výsluní. Pisatel Hovorů měl už připraven svůj útok, obyčejně frontální.
Nechal uplynout přiměřenou chvíli mlčení, a pak spustil: "Jak to vlastně
bylo s tím rukopisným bojem?"
Prezident potřásl hlavou. "Nepěkné," řekl po chvíli a začal si čistit
skřipec. Pisatel čekal, co přijde dál. Pan prezident zvedl oči. "Četl jste
už dnešní noviny? Všiml jste si tam toho a toho -" A pak už byla řeč
o všem možném, jenom o rukopisném boji ne.
Druhého dne si připravil pisatel jinou otázku: "A co jste dělal v
devadesátých letech?"
"Chyby," děl prezident lakonicky, a tím považoval věc za odbytou.
Jak vidíte, nebylo snadné dostat z pana prezidenta mnoho podrobností
o jeho životě, a než byly napsány Hovory, stálo to mnoho trpělivosti...
u obou spolupracovníků.
SLOVNÍČEK
Strana 536:
rukopisné boje, boje o Rukopis královédvorský a zelenohorský, jež
padělal Hanka a vydával je za pravé (1817/18 ohlásil svůj domnělý objev)
Karel Čapek: Hovory s T. G. Masarykem
Spisy XX. Řídí Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV. Vydal
Československý spisovatel v Praze roku 1990. První souborné vydání.
Náklad 250000 výtisků.
Formát 19 x 11,5 cm. Počet stran 592+16.
© Jaroslav Gagan
© Česká společnost rukopisná