Stručně o Rukopise zelenohorském

Tyto stánky slouží ke stručnému informování o Rukopise zelenohorském. Vycházejí z textů, které byly vytvořeny pro informativní výstavu na zámku Zelená Hora zpřístupněném veřejnosti ve dnech 17. a 18. června 2000. Původně značně stručné texty byly někde rozšířeny, případně obohaceny o odkazy na podrobnější zpracování.

Nález rukopisu

Rukopis Zelenohorský je pojmenován podle zámku Zelená Hora u Nepomuku, kde byl nalezen roku 1817.

Nálezové okolnosti dlouho nebyly známy, neboť rukopis byl zaslán roku 1818 Národnímu muzeu anonymně s průvodním dopisem, v němž odesilatel uvedl, že jeho písmo sezelenalo, když houbou setřel prach z povrchu pergamenových listů. Místo nálezu však neuvedl.

Zprvu se tedy rukopis nazýval Libušin soud podle svého obsahu. Teprve v roce 1859 byly historikem Tomkem zjištěny nálezové okolnosti a od té doby se nazývá rukopisem Zelenohorským.

Obsah RZ

Rukopis zelenohorský obsahuje dva zlomky básní, správněji písní, protože tyto nebyly určeny ke čtení, jako dnešní básně, ale k recitaci za doprovodu strunného nástroje.

První zlomek se nazývá SNĚMY. Je velice krátký a je to závěr zpěvu, v němž se líčí právní uspořádání rodového majetku.

Druhý zlomek se nazývá LIBUŠIN SOUD. Pojednává o sporu bratří Chrudoše a Šťáhlava o dědictví po otci Klenovici. Chrudoš se dovolává práva prvorozeného, podle nějž by jedině on měl být dědicem.

Kněžna Libuše v zasedání sněmu na Vyšehradě rozhoduje, že se bratři mají o dědictví rozdělit rovným dílem nebo je spravovat společně. Nespokojený Chrudoš kněžnu urazí. Ta se vzdává role soudkyně a vyzývá přítomé lechy a vladyky, aby mezi sebou zvolili svého vladaře a soudce.

Tato verze pověsti se stala podkladem libreta Smetanovy opery Libuše. Námět je ale znám i z jiných zdrojů. Je v různých obměnách zaznamenán v kronikách Kosmově, Dalimilově a Hájkově.

Pozoruhodná je souvilost mezi místem nálezu rukopisu a jeho obsahem. Šťáhlav je od Radbuzy chladné, jak praví píseň. Možná proto, že měl těsný vztah k blízké lokalitě, uchoval se právě na zámku Zelená Hora.

Hmotná stránka RZ

RZ tvoří dva pergamenové dvojlisty rozměrů 22 x 16 cm (8 stran). Je psán železito-měďnatým inkoustem, jehož barva je nyní zelená. Pochází od měděnky. Inkoust pronikl hluboko do pergamenu, v některých místech proráží až na druhou stranu.

K TEXTU PATŘÍ ČERVENÁ RUMĚLKOVÁ VÝZDOBA:

4 iniciály,

13 majuskulí,

8 zvláštních grafických symbolů,

obtahy dříků písmen na počátku slov

Vedle výzdoby provedené rumělkou, je na pergamenu kresba červeným miniem. Tím je provedena retuš některých iniciál a kresba záhadných miniových značek (cca 80)

MINIOVÉ ZNAČKY jsou nahodile umístěny v textu.

Ve dvou případech zasahují do majuskulí textu RZ, většinou leží mezi řádky a kříží zelené písmo.

Byly dokumentovány již v minulém století Palackým a Cordou, a jejich tvary později potvrzeny rentgenem.

Jejich původ a význam zaměstnával řadu badatelů. Byly vysloveny názory, že byly přes text rukopisu zapsány mnohem později a že mají souvislost s hudebním doprovodem při přednesu textu.

Překvapivou interpretaci miniových značek předložil badatelský tým spisovatele Ivanova, který se snažil nalézt důkazy padělanosti RZ.

JE TO POSLEDNÍ TEČKA ZA SPOREM O PRAVOST RUKOPISU ZELENOHORSKÉHO?

Miniové značky mají zásadní důležitost pro datování RZ
a proto v této expozici je miniovým značkám věnována zvýšená pozornost.

Josef Dobrovský proti RZ

Patriarcha české slavistiky se vyjádřil odmítavě o Rukopisu zelenohorském. Důvodem byly hlavně tajemné okolnosti nálezu, ale také některé další skutečnosti, jako např. jméno "Čech" v textu. Výhrady k pravosti Libušina soudu Dobrovský dlouho nepublikoval, ale sděloval je svým současníkům a psal o nich v korespondenci.

Odmítavé stanovisko Dobrovského nesdíleli mnozí jeho blízcí spolupracovníci, jako např. Jungmann, kterého Dobrovský označil v korespondenci za spolutvůrce rukopisu. Palacký měl vlivem Dobrovského skepse jistý čas také určité pochybnosti o RZ, ale později se jich zbavil.

Nicméně autorita Dobrovského byla taková, že Výbor muzea rukopis označený Dobrovským za bídný padělek vyřadil ze svých sbírek. Jeho text pak koloval mezi zájemci jen v opisech.

Ohledy na stáří a zásluhy Dobrovského byly příčinou, proč RZ nebyl u nás dlouho vydáván tiskem a proč vyšel nejprve v Polsku a Rusku (1820) a teprve potom u nás v časopise Krok.

Vydání rukopisu přinutilo Josefa Dobrovského, aby svoje výhrady publikoval také tiskem. Učinil to v roce 1824 ve vídeňském Hormayerově Archivu, kde nejprve otiskl článek Literarischer Betrug. Později pak zveřejnil 33 námitek proti pravosti Libušina soudu.

Za života Dobrovského se odborný dialog omezil jen na výměnu názorů s V.A.Svobodou. Teprve po jeho smrti (1829) vydávají Palacký se Šafaříkem svůj nedostižný obraný spis Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache v němž vyvrátili všech 33 Dobrovského námitek.

Josef Dobrovský sice odmítal Rukopis zelenohorský, ale Rukopis královédvorský uznával za pravý. V tom je Dobrovský velkou překážkou všem zjednodušujícím výkladům a výzvou pro 3. milénium, aby se česká historie černobílého vidění v rukopisném sporu rázně zbavila.

Palacký a Šafařík na obranu RZ

V roce 1840 vydali Palacký a Šafařík spis
Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache,
v němž odpověděli na námitky Josefa Dobrovského, který RZ označil za bídný padělek.

V této obranné publikaci je, kromě rozborů jazykových a historických a překladu RZ do mnoha světových jazyků, podán zevrubný popis hmotné stránky Rukopisu zelenohorského (Libuša's Gericht).

Sem především patří:


Tato nedostižná publikace, podávající komplexní rozbor RZ je mnohdy nesprávně označována jako pouhá edice a snad proto uniká pozornosti našich odborníků. Tam obsažené informace o hmotné stránce RZ doplňují bílá místa v nedávno zveřejněných Protokolech z posledního hmotného průzkumu Rukopisů.

Cordův průzkum RZ

Proslulý badatel a mikroskopik August Corda, jehož služeb využívali vědci, jako např. Alexander Humboldt, byl též požádán Palackým, aby pro připravovanou publikaci prozkoumal Rukopis zelenohorský.

Cordova chemická a mikroskopická expertýza je uložena ve dvou dopisech, přetištěných v Ältesten Denkmäler. Dodnes je zdrojem poučení o hmotné podstatě RZ. Jsou zde informace, které opomíjejí nedávno vydané Protokoly o zkoumání RKZ.

Cordův dopis Palackému z 2. ledna 1840

Vaše blahorodí!

Je mi ctí vděčně vrátit rukopis Libušin soud, mně předložený, a sdělit to málo, co se dalo vyšetřit.

.............
Co se týče iluminace písmen, musíme poznamenat, že byla provedena dvěma barvami ve dvou rozličných dobách, a při velmi podrobném prohlížení můžeme rozlišit tři druhy zdobení.
Dřívější kolorování bylo provedeno rumělkou, pozdější miniem.

Menší iniciály, nacházející se v řádcích, se zdají být první a původní ozdobou rukopisu, jsou vepsány bez použití inkoustu. Jim podobné a stejně staré jsou ozdobné čárky, které na pravé straně doprovázejí jednotlivé části písmen, ale jsou již psány přes inkoust nebo na něj. Obojí zdobení je, jak poučí oko a chemické reagencie, rumělkové.

Čtyři velké iniciály A, C, V, D, na straně 1 -- 4 jsou částečně předkresleny inkoustem a pak kolorovány.

A a C (strana 1 a 2) byly předkresleny pouze inkoustovými obrysy a kolorista vyplnil vnitřní prostor rumělkou, přičemž nepostupoval zrovna pečlivě, jak ukazuje A (strana 1), kde nanesl barvu přes předkresbu, zatímco u C (strana 2) prostor ohraničený inkoustovou kresbou nebyl úplně vyplněn. U obou písmen potvrzují jeho talent a smysl pro krásu hákovité arabesky a puntíky nebo víceméně skvrny.

V na straně 3 je tak dobře pokryto rumělkou a pak znovu miniem, že nevidíme žádné předkreslení inkoustem, pouze na vnější špičce pravé části písmene, nahoře.

..........

Cordův dopis Palackému ze 7. března 1840

Vaše Blahorodí!

Co se týče analýzy inkoustu našeho zkoumaného rukopisu, nyní jsme prozkoumali porovnáním dva rukopisy inkoustem podobné, které mají rovněž tu vlastnost, že po otření vlastní povrchové matně černohnědé části inkoustu zanechávají zelené písmo jakožto část inkoustu chemicky sloučenou s vlákny pergamenu.

Jeden z těchto rkpů je Missale vetustissimum, č. 466, ze dvanáctého století, druhý: Divi Augustini de operibus sex dierum, č. 22, ze třináctého století; oba z rukopisové sbírky českého Národního muzea. U obou je hmota inkoustu částečně ještě tak zachovalá, že je černohnědá a množství se dá setřít nebo seškrábat, přičemž však zelené písmo zůstává zcela na místě.

...........

Tento zelený zbytek písma se nedá uměle vůbec tak vyrobit ani na velmi starých pergamenech, jak jsem vyzkoumal při zkouškách, které jsem dělal s laskavě mě předanými pergameny z XIII. a XIV. století a na nějakých ještě starších. Proto prohlašuji z přírodně historického stanoviska a z prostého stavu spisu, tento předložený dokument za nanejvýš starý, nehledě na formu písma, řeč a zkratky a na nich se nalézající později přidané značky (noty?). ....

Rukopisné boje v roce 1886

Významným mezníkem v nazírání na Rukopisy je rok 1886, kdy se na straně odpůrců Rukopisů angažoval T.G. Masaryk v mnoha vědních oborech. Nejzávažnější argumenty proti pravosti RK a RZ vznášel jazykovědec Jan Gebauer, jenž původně bránil pravost RK proti námitkám Vaškovým a Šemberovým.

Z podnětu Jana Gebauera bylo přikročeno k chemickým zkouškám. Gebauer nejprve prohlásil, že podřídí své pochybnosti jazykové, dokáže-li chemické zkoumání pravost Rukopisů. Později ale změnil stanovisko a prohlásil, že chemie v principu nemůže prokázat starobylost. Současně interpretoval nález berlínské modři v iniciále N rukopisu Královédvorského jako důkaz novodobého původu celého rukopisu a závěry chemiků prof. Bělohoubka a prof. Šafaříka, svědčící o velkém stáří RK odmítl.

K plánovanému chemickému zkoumání Rukopisu Zelenohorského proto již nedošlo.

Z hlediska historie vystoupil proti pravosti Rukopisů Jaroslav Goll. Jeho spis se nedotýkal rukopisu Zelenohorského ale jen tří zpěvů RK. (Jaroslava, Beneše Heřmanova a Oldřicha).

Z let 1886 -- 1887 pochází značné množství literatury z tábora odpůrců i obránců. Odpůrci publikovali převážně v Masarykově Atheneu a Čase, obranné statě vycházely v Časopise muzea království českého a Vlčkově Osvětě. Po utichnutí velkých bojů žila každá z bojujících stran v přesvědčení, že obhájila svoje stanovisko. Velký zvrat v mínění nastal až koncem století, kdy byl údajně objeven v rukopise Zelenohorském kryptogram V.HANKA FECIT, t.j. V.Hanka udělal.

Mystifikace s kryptogramem HANKA FECIT

ROZHODUJÍCÍ VLIV NA MÍNÉNÍ O PRAVOSTI NEJEN RZ, ALE I RK, MĚL OBJEV KRYPTOGRAMU V.HANKA FECIT V RUKOPISE ZELENOHORSKÉM.

V roce 1889 byl v uznávaném vědeckém časopise Listech filologických publikován článek Ladislava Dolanského s názvem Hanka fecit. Podle autora se Václav Hanka podepsal v zašifrované podobě do Rukopisu zelenohorského.

Písmena V. Hanka fecit měla být údajně vepsána ve změti čar na straně 4 RZ:

Až do roku 1911 se nikdo neobtěžoval tuto skutečnost ověřit. Přesvědčení o padělanosti se tak upevňovalo ve veřejném mínění.

Po přezkoumání, ke kterému se po 12 letech jako první odhodlal cizinec, slovinský badatel Davorin Žunkovič, se ukázalo, že jde o čirou fantazii.

V poslední době zkoumal dotyčné místo rukopisu tzv. Ivanovův tým a ten se domnívá, že změť čar, malovaných částečně rumělkou, částečně miniem, skývá slovo PSALMUS VI D, to jest Žalm VI. Davidův.

Vojtěchův fotochemický průzkum RZ

Z podnětu České akademie věd a umění měly být ke 100. výročí nálezu Rukopisů vyrobeny přesné fotografické faksimile RK a RZ. K jejich pořízení a k provedení fotografického průzkumu byl vyzván Prof. Viktorin Vojtěch, ředitel Fyzikálního ústavu Karlovy univerzity. Práce byly přerušeny světovou válkou.

Výsledky Vojtěchova fotografického průzkumu byly vydány tiskem v roce 1930 společně s Poznámkami jazykovědce Flajšhanse, psanými ze stanoviska odpůrce pravosti. Tím bylo svědectví Vojtěchových výzkumných fotografií zeslabeno a nevešlo ve známost.

Vojtěch vyrobil první barevné fotografie RZ a kromě toho použil řadu dalších výzkumných fotografických technik:

Dílčí výsledky Vojtěchových výzkumů byly publikovány v časopise
Knihomol v roce 1927.
Fotografické vydání RKZ z roku 1930 obsahuje celkem 36 výzkumných fotografií. Zde je prezentována část totodokumentů, týkající se jen RZ.

Závěr

Vojtěchův průzkum potvrdil, že zelené písmo obsahuje měď a umožnil zmapovat použití všech psacích látek v RZ. Nenalezl žádné stopy padělanosti a z původního skeptika učinil přesvědčeného obhájce pravosti RKZ. Prof. Vojtěch se později stal předsedou Československé společnosti rukopisné.

Společně s chemikem Andrlíkem vyrobil tísíce inkoustů a experimenty s nimi ukázal, že nelze ani prostředky 20. století napodobit stárnutí inkoustového písma. Výsledky těchto prací byly zničeny při leteckém bombardování Prahy koncem druhé světové války.

Sborník ČSAV 1969

V roce 1969 vydala Československá akademie věd a Národní muzeum společně sborník

RKZ -- DNEŠNÍ STAV POZNÁNÍ

U příležitosti 150. výročí nálezu Rukopisů měl být rekapitulován stav vědění o RZ a RK. Obsahuje příspěvky z různých oborů humanitních věd (9 autorů), které vesměs přebírají závěry odpůrců z 19. století. Obráncům se dává za pravdu jen velice zřídka.

Na využití moderních poznatků o staré češtině nebo orální poesii k posouzení pravosti Rukopisů se Sborník nezaměřil. Proto Sborník neobsahuje ani přepis textu Rukopisů novočeským pravopisem, což je zjevný ediční prohřešek.
Někteří vlivní odpůrci pravosti RKZ prosazují názor, že Sborník vyhovuje pro posuzování Rukopisů dodnes.

Sborník a exaktní vědy

Sborník z roku 1969 v sobě nezahrnuje problematiku hmotného zkoumání stáří památek. K řešení tohoto problému nebylo pověřeno žádné pracoviště ČSAV nebo Národního muzea.

V úvodu Sborníku je konstatováno, že hmotného průzkumu se ujal kolektiv pracovníků Kriminalistického ústavu, že jeho výsledky budou publikovány dodatečně stejným způsobem a budou tvořit se Sborníkem dvoudílný celek. O účasti externích spolupracovníků (Ivanov, Šonka, Josefík) se Sborník nezmiňuje.
Takto ohlášený DRUHÝ DÍL SBORNÍKU vyšel po značných komplikacích v roce 1993.

Průzkum tzv. Ivanovova týmu

Koncem 60. let bylo přistoupeno k novému hmotnému zkoumání Rukopisů. Metodika výzkumu a způsob zveřejňování výsledků vykazuje řadu zvláštností, jimiž se výrazně odlišuje od normální vědecké práce. Hlavní momenty jsou tyto:

1967

Na žádost Ministerstva kultury byl Kriminalistický ústav pověřen zkoumáním Rukopisu královédvorského a zelenohorského. Průzkumu se účastnili převahou externí pracovníci. Významně se podílel spisovatel Miroslav Ivanov.

V průběhu výzkumu je o dílčích zjištěních informována veřejnost prostřednictvím literatury faktu. Ukazuje se objev miniových značek rentgenem.

Řešitelský tým zkouší interpretovat miniové značky jako pozůstatky spodního písma a tak dokázat, že RZ je palimpsest. Určení stratigrafie psacích látek odvozuje jednak od barevného tónu v místě překrytu červené miniové značky a zeleného písma RZ, jednak dle pozorování vržených stínů v mikroskopu.

1975

V Kriminalistickém ústavu proběhlo oponentní řízení k tzv. Protokolům Ivanovova týmu. V jeho důsledku byly Protokoly prohlášeny za neprůkazné a byly spolu s výsledky oponentury utajeny.

1992

V Národním muzeu proběhla nová neveřejná oponentura k Protokolům Ivanovova týmu. Odmítla vyjádření spisovatele Ivanova, že předchozí oponentura z roku 1975 byla politicky zmanipulována a rovněž konstatovala interpretační nedostatky v Protokolech.

1993

Ve Sborníku Národního muzea č. XXXVI, vycházejí Protokoly ve zkrácené podobě.

Závěr protokolu o zkoumání RZ

Záhadné miniové značky, dosud pokládané za pozdější přídavek, jsou naopak starší než písmo RZ. Leží pod ním a jsou to zbytky nedokonale odstraněného původního písma. Rukopis zelenohorský je proto palimpsest.

Miniové značky jsou majuskule žaltáře z 13. století a protože Rukopis zelenohorský se hlásí do 10. století, musí být RZ podvrh.

1996

Česká společnost rukopisná vydává s podporou Ministerstva kultury oponentní spis Fakta o Protokolech RKZ. V něm prezentuje vlasní kritiku Protokolů společně s kritickými posudky Kriminalistického ústavu z roku 1975 a oponentním posudkem komise Národního muzea z roku 1992.

Závěr rukopisné obrany

Nové určení stratigrafie psacích látek není přesvědčivé. Nepřesvědčivé jsou též dokumenty (dosud nepublikované), dokladující zbytky běžného písma žaltáře. Hypotéza o spodním písmu žaltáře se opírá pouze o skutečnost, že poloha některých miniových značek zhruba odpovídá poloze majuskulí předpokládaného spodního textu. Přesná rekonstrukce ale i toto vyvrací.

Námitky rukopisné obrany proti závěrům Protokolů nebyly zatím z oficiálních míst ani vyvráceny, ani potvrzeny.

1998

Vychází kniha Poslední tečka za Rukopisy , ironizující literární styl spisovatele Ivanova. Vydání je silně mediálně podporováno; autor užívá pseudonym Josef Urban.

Fakta o Protokolech RKZ

Když v roce 1993 byly zveřejněny ve Sborníku Národního muzea Protokoly tzv. Ivanovova týmu, byly dány předpoklady pro kritické přezkoumání pracovních metod a závěrů Protokolů, které byly šířeny bez kontroly s pomocí masmedií všeho druhu již od roku 1969.

Česká společnost rukopisná upozornila Ministerstvo kultury na hlavní nedostatky ve vydání Protokolů, mezi jinými ten, že nebyly zveřejněny žádné oficiální oponentní posudky. Ministerstvo kultury uznalo tyto připomínky a podpořilo vydání kritického spisu k Protokolům.

Oponentní spis Fakta o Protokolech RKZ obsahuje málo známá kritická stanoviska k Protokolům Ivanovova týmu ze tří nezávislých zdrojů:

Připomínky k Protokolu o zkoumání RZ

Text Protokolů obsahuje velké množství fotografií, které dokumentují věci známé od Palackého, Cordy a Vojtěcha. Nadbytečný text jen zamlžuje zásadní a jednoduchý problém:

LEŽÍ MINIOVÉ ZNAČKY NAD NEBO POD PÍSMEM RZ?

K prokázání skutečného stavu věcí by při použití správné metody (např. mikrosondy) postačil dokument na několik málo stran. Bylo však použito metod, které jsou neprůkazné a nejsou dobrým vysvědčením pro práci řešitelského týmu.
Podrobnosti jsou
zde

PROTO JE NUTNO POKLÁDAT ZÁVĚR ŘEŠITELSKÉHO TÝMU,
ŽE MINIOVÉ ZNAČKY LEŽÍ POD PÍSMEM RZ A ŽE RZ JE PALIMPSEST
ZA NEPROKÁZANOU HYPOTÉZU, KTERÁ JE V ROZPORU S VÝPOVĚĎMI PŘEDCHOZÍCH BADATELŮ
CORDA(1840), PALACKÝ(1840), VOJTĚCH(1930), KAŠPAR(1969).

Endersovo zkoumání jazyka a stylu Rukopisů

PhDr. Julius Enders je původním zaměřením klasický filolog, ale od roku 1967 se soustavně věnuje zkoumání jazyka a stylu sporných památek.

Na rozdíl od většiny badatelů, kteří tradují, že rukopisný problém je vyřešen a uzavřen, Enders zkoumá podezírané památky ve světle nejnovějších poznatků našich a zahraničních badatelů o orální poezii a staré češtině.

Rukopisy je třeba zkoumat tak, jako by byly objeveny teprve včera a plně využívat nových poznatků filologických věd, jak je přináší novější vědecká literatura. Naše práce, o sobě nadmíru poutavá a poměrně průkopnická, záleží mnohdy především v prosté aplikaci těchto výsledků.

Endersovy poznatky jsou shrnuty ve dvou rozsáhlých monorafiích, vydaných nakladatelstvím Neklan v roce 1993:

Rukopisům byly především vytýkány jazykové odchylky od tzv. normální gramatiky, sestavené Gebauerem v minulém století na základě několika písemných památek. U Enderse nacházíme poučení:

Orální poesie, do níž dnes můžeme Rukopisy bezpečně zařadit, vyznačuje se i charakteristickým jazykem, vypěstovaným generacemi pěvců, který se přirozeně liší a musí lišit od jazyka kronik, či církevních a právnických spisů, mají-li být Rukopisy pravé.
Při jeho posuzování musí být též brán zřetel na časový rozdíl mezi zápisem těchto písní (konec 14. století) a jejich skutečným vznikem, sahajícím až do doby pohanské.

Názory na Rukopisy DNES

V SOUČASNÉ DOBĚ LZE V NÁZORECH NA RUKOPISY ROZLIŠIT 3 VÝRAZNÉ SKUPINY:

  1. RUKOPISY JSOU FALZA Z DOBY NÁRODNÍHO OBROZENÍ.
    JEJICH AUTOREM NEBO SPOLUAUTOREM JE VÁCLAV HANKA

    Tento názorový proud je početně nejvíce zastoupen. Může být označován jako oficiální, protože je součástí učebních osnov na školách.

    Držitelé tohoto přesvědčení většinou soudí, že problém byl s definitivní platností vyřešen koncem 19. století za vydatného přispění T.G.Masaryka, anebo se opírají o novější literaturu faktu spisovatele Ivanova.

  2. RUKOPISY NEJSOU ANI Z DOBY NÁRODNÍHO OBROZENÍ ANI TO NEJSOU STŘEDOVĚKÉ PAMÁTKY

    Předchůdcem současných zastánců tohoto názoru je univ. Prof. Karel Krejčí, jenž překvapil tímto názorem již v roce 1974. V článku Některé nedořešené otázky kolem RKZ, otištěném v časopise Slavia poukázal na neudržitelnost představy, že by dílo jako Rukopisy mohl vytvořit Václav Hanka. Autora hledal v době barokní.

    V současné době je nejvýraznějším reprezentantem tohoto názoru americký profesor českého původu Prof. Z.F. Daneš, který působí na Tacomské univerzitě ve státě Washington. Jeho studie Jsou Rukopisy jihoslovanského původu? byla zveřejněna v 80. letech v Lublani, v roce 1995 ve Sborníku Národního muzea. Vznik Rukopisů klade přibližě do roku 1500 a za autora považuje Jihoslovana, který působil v Čechách.

  3. RUKOPISY JSOU STŘEDOVĚKÉ PAMÁTKY

    Zastánci tohoto názoru nepovažují důkazy, které byly proti pravosti Rukopisů vzneseny za průkazné a zároveň soudí, že není povinností obrany dokazovat pravost, ale naopak, že dokazována musí být padělanost.

    Žádná ze stávajících námitek proti pravosti nemá povahu skutečného důkazu.

    Kromě toho se také opírají o zjištění starších hmotných zkoumání, která nebyla nedávnými zkouškami Ivanovova týmu nijak korigována. Četné důkazy starobylosti Rukopisů též čerpají z jazykovědných bádání J. Enderse.

    Dalším charakteristickým rysem této skupiny je, že k sobě čítá badatele, kteří Rukopisy stále konfrontují s novými vědeckými poznatky. Mnozí jsou členy České společnosti rukopisné, která takto plní odkaz Františka Palackého a Pavla Josefa Šafaříka.