Je to jedna z kapitol, k jejímuž napsání jsem přikročil po delším váhání. Ale citovaný podnět Marešův, že i neodborník má právo a povinnost se vyjádřit k věcem národního významu, soudí-li, že tak činí oprávněně, mi byl pobídkou k nahození dále uváděných postřehů.
Musím se omluvit pro jejich neúplnost a nedokonalost. Na újmu mi byly dvě zásadní okolnosti: předně jsem se paleografií -- kromě některých vzácných jednorázových příležitostí -- soustavně nezabýval. A kromě toho by tu bylo žádoucí přímé poznávání našich textů z autopsie. Pracovník, který by byl v obou těchto aspektech řádně vybaven (a který by věc zkoumal s naprostou objektivností ), by měl jistě možnost daleko úplnějších a přesnějších kritických poznámek. Ale i prostý čtenář odkázaný na dokonalé a někdy i méně dokonalé fotografie pergamenů dokáže, jak doufám, kromě ,,vyslovených hloupostí'' (slova Fialova) něco užitečného.
Napsal jsem tento ,,přídavek'', s ostatním obsahem mé současné práce volněji související, ještě ze dvou důvodů. Předně jsou Fialovy závěry psány tak autoritativně, že kromě snad traktátu Kočího se jim žádná jiná z úvah Sborníku nevyrovná. A dále: protože zkoumáme estetickou hodnotu R, lze do tohoto thematu zařadit částečně i písmo textů a skromnou výzdobu, jimiž je doplňováno.
Základem Fialovy argumentace je toto: Rukopisy a památky k nim přidružené se po paleografiké stránce od textů nepochybně pravých zásadně liší. Protože existenci zvláštní české písařské školy, v niž ještě věřil Palacký a Šafařík , naše pokročilá věda uznat nemůže, máme před sebou nepochybné padělky z 19. století.
Domnívám se, že tato úvaha nestojí na pevných nohou. Nikdo přece nebude tvrdit, že vše, co bylo ve středověku napsáno, bylo pořízeno s přesností tak kaligrafickou jako těch dvanáct ukázek latinských a českých středověkých textů (poměr prvních k druhým je 8:4), které F. ke svým výkladům připojil. Proti těmto materiálům mají R jiný jazyk, jiný styl , jinou historii, jiný způsob vzniku. Nelze tedy předpokládat, že byly též jinak zapisovány? O to, aby orální epika i lyrika neupadly v zapomenutí, se starají sběratelé. O středověkých folkloristech , můžeme-li užít tohoto názvu, není asi mnoho známo, takže můžeme leda přenášet dohady o tom, jak byly písně shromažďovány, jak byly zachycovány -- na diktát rychlopisců nebo obyčejným způsobem -- zda aspoň některý pěvec užíval písma, zda tu snad působily ještě i staré runy nebo předhlaholské litery, o nichž víme jak ze známého pojednání Chrabrova tak i z jiných pramenů. 8.1 Naše texty jsou původně soukromé nebo polosoukromé, určené asi pro malý okruh zájemců a nadšenců ba poloilegální. Nelze tedy zde uplatňovat přísná hlediska jako na texty náboženské, na zakládací listiny, na kroniky s určitou tendencí atd.
Fiala se stále opírá o starší paleografické rozbory R od Friedricha a Hrubého, jež téměř neopravuje, a proto se snad nemusíme autorovými předchůdci příliš zabývat. Je však nutno aspoň v zásadních věcech vzpomenout zprávy Píčovy z Nár. politiky ze dne 17. 12. 1911, kterou jsem četl a která je také z většího dílu otištěna u Mareše (Pravda, str. 81 nn). A zde je pěkně vidět rozdíly v metodách odpůrců a v Marešových. F. si ze všech těchto materiálů vybral jen Šustův referát o dojmu (v jádře nepříznivém), jaký prý učinil P. na A. Rattiho, a ,,zdrželivé'' posudky dalších odborníků; naproti tomu cituje M. nejen tato dobrozdání, ale i Šustu a Rattiho , stavě tak čtenáři před oči celou záležitost, která má ještě temné body, jejichž objasnění je asi již nutno ponechat obraznosti pisatelů detektivek. Marešův rozbor pokládám za velmi objektivní, přesný a správný, podaný s obvyklou šetrností, velkorysostí a samozřejmou láskou k pravdě. Jeho postřehy se zhusta kryjí s mými. Pokud jde o ,,brožůrkovou literaturu'' z pera Marešových nástupců, kterou F. napadá na str. 55, mají její původci jednu důležitou polehčující okolnost: nemohli publikovat okázaleji.
Udivila mě Fialova argumentace na str. 53. Zde se praví, že se některé tvary písmen vyskytují souběžně v RZ i v RK a že je to známka padělanosti; a zároveň, že se tvar téhož písmene často mění, a to je také známkou padělanosti. Toto má být zvlášť patrné u písmene p, ale také u a,b aj. U prvního z těchto písmen prý zjistil Hrubý sedm různých forem, nepočítaje zkratky pre a pri. Jde tu vždy hlavně o RZ a RK (ač se bere aspoň částečně zřetel i na PV, MPKV , Lib., Pror., EJ a Žalt. glos.). RK je ovšem ze všech těchto památek nejrozsáhlejší, k paleografickým studiím nejvhodnější. Už z těchto úvah je vytvořen smělý závěr, že RZ a RK jsou nejen složeny, ale i napsány jedním falsátorem (jak pro to svědčí též jiné vážné důvody), který je pravděpodobně původcem také ostatních podezřelých textů.
Věc je však třeba řádně objasnit, aby zájemce nebyl uváděn v omyl. Není žádný zásadní rozdíl mezi tvary jednotlivých liter v RK až na s, jež má dva tvary, a na v, jež bývá zaměňováno s u a psáno někdy jako w. Že se některá písmena ve všech citovaných textech podobají nebo shodují, pokládám za samozřejmé. Padělatel by byl musil být skutečně neobyčejně ,,zchytralý'', kdyby užíval rovnosti a rozdílnosti s tak hlubokou kombinační schopností; kdyby byl ledabylý a primitivní, jak je nám někdy Hanka líčen, byl by asi psal vždy stejně nebo naopak pokaždé různě, aby rozdíly byly co nejnápadnější. Naše úvahy se tu berou stejnými cestami jako při řešení problémů spojených s proužky RK .
Na téže stránce tvrdí F., že každý, kdo píše přirozeně, užívá vždy navyklých běžných tahů. Ale to je pravda jen částečná. Já sám psávám t i z ve dvojí podobě podle toho, jak se litery na sebe váží, a počínám si tak uvědoměle a pro úsporu času; vždyť i na konci věty bývá podoba písmene jiná než uprostřed slova, kdy je třeba další literu připojit. A zde jsme u jedné ze zásadních otázek paleografické stránky RK. Naše pozorování a vlastně zkoumání prováděná odpůrci dokazují pravý opak proti jejich tvrzením: RK nebyl kreslen nebo malován, ale skutečně psán, rychle a cvičenou rukou, která měla za sebou stovky takových stránek, jaké jsou nám zachovány. V dalších odstavcích o tom přineseme ještě jiné důkazy; prozatím konstatujme, že to plyne např. z početných ligatur , ze snahy o spojování písmen, ba i slov.
Nejkonstruktivnější a snad i nejzávažnější paleografická námitka proti R záleží ve zjištěném odchylném úzu při zkracování předpon ,,pře'', ,,při'', které se v RZ i v RK vyznačuje (ne vždy!) podtržením písmene p. V době předhusitské se tato odchylka ani v latinských, ani v českých písemnostech nikde na našem území ani nikde v Evropě nevyskytuje. Tak praví Fiala, jak ve svém článku ve Sborníku, tak i v ústních projevech, které ovšem mám jaksi opět z druhé ruky. F. ovšem připouští rozrušení původního systému od počátku 16. století. Zde nemohu dodat nic k tomu, čeho se již domnívali starší obránci: že tu opět sehrála roli snaha o rychlost záznamu a častá frekvence předpon pře, při v češtině. Sám jsem objevil zkratkové anomalie v latinských farních matrikulích na okrese Bruntál. To ovšem mnoho neznamená, neboť tyto materiály pocházely až ze 17. století; ale je možné, že by se objevila zajímavá kontinuita při zkoumání archiválií z krajů blízkých nálezu RK. Z různých důvodů se kloním k názoru, že byl napsán a z větší části též zpíván zhruba tam, kde byl objeven.
Přecházíme k největšímu nedostatku, jaký se nám jeví ve Fialově stati: chybí tu přehled o tom, jak vypadají tvary písmen ve všech napadených textech. Autor připojil ovšem snímky z pergamenů ,,pravých'' památek a věnoval hodně místa písmenu k v RK; probral tak dvě stránky pergamenu, ale účelnější by bylo vyabstrahovat formu této litery z celého rukopisu a konfrontovat ji s ostatními památkami, na nichž tu nejvíce záleží. Fotografie PV, MPKV, písně Jel. na jejím rubu, Lib. pror. atd. by ovšem ukázaly na první pohled rozdíly ve tvarech písmen, v jejich sklonu, v odlišnosti ozdob atd. atd., zkrátka absurditu tvrzení Hrubého, že by to vše mohlo pocházet od jedné osoby. Já sám bych byl falsátorem velmi špatným. Pokoušel jsem se kopírovat RK (jen jednotlivá slova) s výsledkem nadmíru ubohým. A to jsem ještě měl předlohu, dobré pero, psací látku, strojově vyrobený papír. Jak by mohl R psát Hanka na starý pergamen ,,pércem'' nebo ,,brkovem'', sám text tvořit a dbát správnosti ve všech ostatních zúčastněných formálních i experimentálních vědách - a to vše bez jediné jedinké závažné chyby? Uvědomme si také, že RZ, RK, PV a MPKV by byly musely být zfabrikovány v nejkratším časovém období - v letech 1816-1818, nehledě k rozdílům v jazykové, stylové, hmotné a žánrové sféře. K paleografickému přiblížení textu připojuji tabulku pro niž prosím z výše uvedených kdůvodů o shovívavost.
O gramotnosti starých Slovanů viz výše naše poznámky k M a k P.
Červeným obtahům v RZ nerozuměl F. dobře (str. 59). Je to spíše otázka jazykovědná než paleografická, nejde o návěstí ,,u velké většiny slov, někde opomenutá'', ale o vyznačení jejich počátků podle středověkých názorů o slovu, tj. jsou tu obarveny začátky výrazů ,,důležitějších'', aby byl RZ lépe čten a znovu přepsán. Tak vidíme i v RK některá slova oddělená, jiná in continuo. Aspoň jeden případ pro ten i onen způsob: Čest. 16,18 ,,SKALA BOHOM ZMILENA'', každé slovo zvlášť, ale v 16,21 ,,NEZESIE'', tj. ,,neže sě poznaje'' je sloučeno. Patrně byl i RZ pojat do sborníku RK. Viz náš Rozbor , kap. 3.2.
Nesouhlas budí také rozbor Fialův (i jeho předchůdců), týkající se spřežek ia a rs. První z nich není reminiscencí na cyrilici. Ostatně se nevyskytuje v RK pravidelně, jak dokázal Mareš (Pravda, str. 89 nn). Není obtížné zjistit, proč tu vzniká ligatura: je to písařovo úsilí o spojování písmen běžnou a rychlou transkripcí. Zvlášť dobře je tento úzus vidět u slova HORSIA (hořa) Jar. 10,1, kde jdou dvě písmena spojena nahoře i dole. Vždyť tutéž praxi projevoval písař i při ligatuře TA, viz často psané TATAR, i když se tu spojnice někdy nepodařily. Pozoruhodný je i obrácený sled ai třeba v častěji opakovaném ,,ajta'', psaném skoro tak, jak bychom to učinili my; vzhledem k tomu, co bylo řečeno o středověkém rozlišování slov ,,důležitých'' a řekněme ,,pomocných'', je tento způsob úplné svazby logický. A také teď lépe chápeme, proč se tak dlouho drželo a bylo napadáno neexistující ,,ajta'' místo ,,aj, ta''.
Zvlášť nešťastně nebo násilně vykládali odpůrci skupinu rs soudíce, že tu falsátor chtěl původně psát ř(!) a že svou chybu se zpožděním a nemotorně opravoval; a že bychom musili při středověkém původu RK spíše žádat spřežku rz. Tuto druhou výtku lze odůvodnit i z paleografického hlediska. Vazba rz je dle mého mínění obtížnější než rs, ať už je užito s koncového nebo dlouhého (viz tabulku). Snad by ,,rz'' nevyhovovalo ani písařovu estetickému citu. Kromě toho tu padala na váhu i vědomá nebo podvědomá snaha o šetření místem, ač to možná zní naivně; nicméně pozorujeme tuto tendenci hlavně na konci řádků, jež jsou celkem obstojně udržovány v jedné přímce (počátky řádků jsou velmi úhledné).
Frekvence r a rs (tj. ř) v RK patří opět spíše do lingvistiky. Není pravda, že písař někdy z nedbalosti ponechal ,,chybu'' bez opravy a Fialovy ,,zpotvořeniny'' u dodatečně vsunutého s nejsou výpomoc z nouze, ale textologickým přístupem středověkého vydavatele, jenž tu konfrontoval dvě, ne-li více variant. O tom Rozbor , kap. 3.3. Důvody této záměny r místo náležitého ř jsou tři: někdy jde o nářečí, jindy o neporozumění staršímu opisu při slovech na sklonku 14. století již zatemnělých, někdy též o zmechanisování transkripce. Jsou také případy, kdy si ani my nejsme zcela jisti, zda forma zachovává v RK chybu nebo ne. Zde je soupis případů, kdy druhé písmeno - s - je opomenuto: bratri 10,15; bistrini 13,11; dreva 13, 15; Hermanóv 6,29; v hori (v hoři!) 20,30; chrest 13,8; Morana , Morena(?) 18,1 a 21,5; Oldria 5,11; v priec 15,9; riecie (řeče, řekl) 20,22; rozhoralé 12,12 (ale možná ,,rozháralé'', lectio difficilior); sbori (sporné, může to být akus. za nom. zejména v mladším Ol. 6,2, ale v Záb. 21,31-33 jsou to jistě ,,sboři'', sborové). I výklad z mechanického přepisování je tu přípustný, neboť v textu je několikrát ,,sbory'' v náležité podobě jako pád 4. nebo 7. Dále tvary slovesa ,,uderiti'', v této formě jedenáckrát. Tak je psáno i v Jel. na rubu MPKV. Konečně vzietri sě 11,10-11 a skriekem 11,17.
Svůj význam má i výzdoba RK, kterou oponenti považují za naivní a jednoduchou. Snad mají pravdu, ale tyto vlastnosti okras, vyskytujících se velmi skrovně, nelze odůvodňovat neumělostí nějakého padělatele, který měl ostatně podle často pronášeného mínění k disposici malíře Horčičku ! Spíše bychom se však měli ptát, zda Hanka nebo některý jiný z jeho současníků věděl, že vlnovka je snad již praslovanský folklorní útvar. Je podle fotografií i podle Kašparova komentáře na těchto místech RK: 6,15; 7,19; 14,3; 18,9; 20,13; 20,14; 24,33; 27,10. Prstence nebo girlandy shledáváme též při iniciálkách (F 65). Uvidíme, že i svislé hasty písmen RZ i RK mají podobu vlnovek, a to hlavně u písmen a, l, r, s, t, z, p. Tento estetický prvek se váže na jiný znak lidového umění, totiž na zálibu v červené a zelené barvě jako nejživějších. Vždyť ,,kraslice'' znamená původně ,,rudé vejce''. Proto užili středověcí vydavatelé právě takovéhoto kolorování vedle občasného zlata a modři. Není v tom žádný podvod nebo rafinovanost, ale přirozený cit prostého člověka. Snad i srdce vymalovaná pro Jel. z MPKV jsou červená.
Grafologická zkoumání R, jak se zdá, F. odmítá nebo je aspoň pokládá za méně spolehlivá a průkazná. Nemusíme se tedy starat o to, zda měl Hanka písmo stojaté nebo ležaté, odkdy atd. Tím unikáme známému Kalouskovu povzdechu ,,aby nás Pánbůh při zdravém rozumu zachovati ráčil''.
Přikročme k přehledu písmen (kromě iniciálek) ve čtyřech textech jež nás tu
nejvíce zajímají (viz tabulka ![[*]](/icons/l2h/cross_ref_motif.gif){kind=icon}
).
Souborně lze říci, že RZ upomíná po této stránce na sloh
románský, MPKV na starší gotiku, RK na mladší údobí téhož
stylu , ale podrobnější posudek je nutno přenechat
historikům umění. PV se zcela vymyká z rámce. Její klasifikace
je však vlastně nemožná, neboť nejstarší a původní exemplář je
ztracen. Z textu, jak se zachoval, můžeme odvodit analogii
s celkovým rázem básně nebo písně; je to, jak již víme a ještě
odůvodníme, výtvor zpola umělý, zpola lidový.
Poznámky:
A lze pokládat za identické, ale vrchní patka dříku RZ je zřetelnější než v RK. B: oblouček v RZ je kolmý na dřík, v RK se zdvíhá šikmo. C: v RZ se okraje více sbližují než v RK. D: zde je z tabulky viditelná naprostá odlišnost tvarů ve všech zkoumaných textech. E: má v RK šikmý oblouček, v RZ, pokud mohu při svých možnostech posoudit, je rovný (srv. psaní b) a někde je neuzavřen. F se vyskytuje jen jednou, totiž ve slově ,,úfajúcím'' 12,13 RK Jar. Velmi poučné je G, běžné v RZ. Je i v PV a jedinkrát v RK ve slově ,,kigi'' (kyji) 7,4. Forma písmene se všude značně liší. V RZ vypadá skoro jako trojka. Proč psal ,,padělatel'' RK v tomto jediném případě jinak než v RZ a komplikoval si život? Větší pozornost věnoval Fiala písmenu H, kterému vytýká, že se někdy druhá svislá hasta naklání vlevo, takže litera je široce rozevřena, a že se kromě toho hluboko protahuje pod spodní linii. To jsou však jevy, které je možno a nutno vysvětlit ze samotného RK a částečně i z RZ; písař prodlužoval závěr písmen pod linku dosti často. Platí to i pro Y, M a N (u tohoto písmene to F. nekonstatuje, ač je to častý úkaz). Pro N akceptuje F. a jeho předchůdci jen jeden útvar, ale to je omyl, neboť druhá hasta prodloužená pod linku je např. ve slově ,,oheň'' 10,20. Sklon H je různý, někdy je dřík i s druhou hastou vzorně rovný, jako třeba ve slově ,,zahna'' RK 20,2. Osobně pokládám na tomto místě za nejdůležitější ty případy, kdy se H naklání naopak vpravo, jako např. v RK 20,22 druh/u/, 20,17 h/olubiným/ nebo 20,19 dlúho. Zde se to vždy děje na konci řádku: písař usiloval o to, aby se mu tam litera nebo slabika vešla. To vše je důkazem rychlé a zběžné transkripce, nikoli ledabylosti nebo dokonce podvodu. Kromě toho jsou, jak vidno z našeho přehledu, všechna čtyři H v jednotlivých textech velice rozdílná. I: Zde má zvláštní význam virgule nad I (RK), v PV nad Y, dále střídání obou znaků v RK i v MPKV kde se vyskytuje jen v horní části textu, kdežto zbytek je psán spěšně jen s I) a v PV. Hodně se F. zabýval písmenem K; nicméně nelze s jeho pečlivým výkladem souhlasit, neboť v něm postrádáme právě věci nejdůležitější. V RZ je aspoň jedno K napsáno tak bizarním způsobem (LS 68 ký), že by to žádného mystifikátora nenapadlo; ale možná že je tu pergamen porušen. Dále: v RZ, v MPKV i v PV se K píše ,,složitěji'' než v RK. Pro tento text je užito Fialova druhého typu, pro ony památky prvního (F str. 67 nn). Komplikovanější úzus záleží v tom, že litera je psána nebo malována třemi tahy, tedy dřík + horní oblouček + šikmá úsečka z něho doprava, kdežto prostší K bylo psáno napojením vidlice, kterou F. pro jednoduchost označuje jako ,,z''. Písař RK užíval spodní úsečky jako ligatury na další písmeno. Někdy vybíhá K jaksi kupředu, jindy je naopak následující litera k němu přiblížena. Naproti tomu je ligatura v MPKV (Jel.) prováděna na spodní lince, kde šikmá úsečka končí. V MPKV je ovšem jedna výjimka, a to velmi důležitá, totiž v ř. 13 v Marešově snímku textu (Pravda, str. 9), kde se zamýšlený oblouček slil v čárku, takže se K jevilo příštímu opisovači jako N. Odtud vznikla dubleta ,,těžký - těžný''. Marešův výklad je zde nutno uznat, ač ovšem nelze vědět, zda mezi MPKV Jel. a RK nebyl ještě jiný rukopis, snad někdy s počátku 14. století. K v RK opět dokazuje rutinované a rychlé psaní. Také v MPKV Jel. bývají ligatury na toto K, a to buď na spodní konec šikmé hasty (225#25 u slova ,,skákáše'') nebo i na horní konec obloučku (,,shluky'' a ,,pěkným''). U litery L jsou malé, avšak zřetelné rozdíly v patkách, v RZ jsou rovné, v RK zdvižené. M je v RZ majuskulní, v RK je to minuskule, u níž bývá třetí svislá hasta protažena pod linku. V MPKV také, ale jinak, neboť zde podtrhává předchozí písmena skoro jako to činí některá koncová ,,S'' v RK. Ještě důležitější je to, že M v MPKV je zpravidla otevřené, totiž že druhá svislá hasta je bez spodní patky, kdežto v RK tato patka jest; analogicky podle M je psáno i N, jež je v RZ opět majuskulní. PV se tu blíží MPKV, ale sklon M a N je jiný a blíží se našemu způsobu psaní. Někdy vypadá ,,m'' jako ,,ui'', opět při rychlém psaní. Triumf pro odpůrce? Nikoli, jen další doklad pro naši - ale nikoli jen naši teorii běžné transkripce. Jistě i virgule nad I měla původně účel odlišit písmena ve skupinách MIN apod. Koncové M je psáno v našich textech často zkratkou, totiž vodorovnou úsečkou nad předchozí literou, anebo má poslední hastu prodlouženou pod linku. O je celkem všude v téže podobě, ale v MPKV se neváže, v RK ano, i když nalézáme výjimky, jež jsou vzhledem k celkové tendenci písma opět dobře odůvodnitelné. Složitější poměry jsou u P, které je opět v každém ze čtyř zkoumaných textů jiné. V RK se Fiala pozastavuje nad krátkou úsečkou a někdy také jen tečkou pod obloučkem a soudí, že tu bylo třeba tří tahů, aby ,,padělatel'' literu vyzdobil. Myslím však, že mohl písmeno napsat nadvakrát, a také Fialův zjištěný úzus není všude, jak plyne i z Marešova výkladu (Pravda, str. 90). Ona záhadná úsečka v RK slouží někdy opět jako ligatura (hlavně ve spojení s ,,a'', viz třeba ,,zpátečními'' 10,21). V MPKV je vrchní patka někdy dosti dlouhá, např. Jel., ř. 1 ,,po vlasti'', kde nabývá formy vlnovky. Dřík se v RK někdy také trochu vlní a náznak toho je i v RZ. Teorie o této ozdobě by mohlo mít odůvodnění v tom, že i velké P je v RK psáno dosti umělecky; a co je nejdůležitější, plně vyvrací Fialovy these a potvrzuje naše zjištění. Toto velké P - iniciála - je totiž vyvedeno všude vzorně stejně, takže nikdo nemůže tu vytýkat ledabylost a různotvárnost. A my víme, proč tomu tak je: protože je písař umisťoval do textu velmi často, totiž v incipitech ,,Počíná sě'', kde se toto písmeno vyskytuje v témž spojení v RK šestkrát. Metoda odpůrců je vždy stejná. O různých jevech (grafických, mluvnických, stylových), byť sebezákonitějších a sebesložitějších a v době předpokládaného padělku zcela neznámých se zpravidla mlčí, ač ovšem také obrana zde jen zřídka využívala svých možností. R je v RZ jednodušší než v RK. Je tu analogie co do patek s I a L, i co do vlnovky dříků. MPKV se blíží RK, ale nevím, proč má nad touto literou virguli, nikoli snad jen nad Ř, ale patrně všude. Asi to není nějaké ,,nabodeníčko'' Husovo , ale souvislost s odchylnou výslovností tohoto konsonantu, jenž býval - včetně RK - psán i zdvojeně. Nejspíše tu byl jev, který nazýváme lidově ráčkováním, ale který při rychlé a plynulé výslovnosti brzy vymizel. Namátkou připomínáme řecké ,,rhó'', psané s přídechem, a připomínáme jako případnou analogii též francouzské ,,rr'', ač není vyslovováno ve všech krajích této země. S je v RZ bez ligatur, v RK je má; podle toho se tu řídí též délka obloučku. Vytýkané převzetí z cyrilice nemusí být Hankovo . V MPKV je nápadný rozdíl ve větší ,,rohatosti'' litery. V RK se vyskytuje i S koncové. T: rozdíly jsou zde ty, že příčná hasta je v RZ nad dříkem a po obou stranách, v MPKV rovněž, ale v RK vybíhá pod horním koncem dříku. Jde jen doprava s případnou ligaturou. V PV nalézáme prostou šikmou čárku. Bohužel jsem nemohl z fotografií MPKV zjistit, zda je to vlnovka, úsečka nebo obrácený háček. Nejpravděpodobnější je první eventualita, ale i třetí, nejde-li o variantu. U, V: snad lze Fialovi odpustit, že nekonstatoval jev velmi zákonitý, ke zjištění původu RK a MPKV postačující. W se píše převážně v hláskových skupinách ,,českých'', ,,u'' v latinských. Tento druhý jazyk nemá, jak známo, ,,v'' před konsonanty a jen zřídka po nich. Pravidlo, které konstatujeme pro RK, není ovšem bez výjimek, ale dosvědčuje, že písař byl zaměstnáván též transkripcí textů náboženského obsahu. Také litera Q, která se ovšem v našich textech nevyskytuje a která se ovšem vyslovovala ,,kv'' (tedy ,,kva, kve, kvi'' = qua, que, qui) sehrála zde svou roli. O tom v našem Rozboru , kap. 5. I v MPKV Jel. se toto pravidlo uplatňuje, neboť čteme ,,wlasti, w lúté, wrahóv, w horách, wrah, wřelú, w suky, wzhóru'', v MPKV samotné snad jen ,,wšeže''. I to je výmluvný doklad rozdílného původu MPKV a Jel. V RZ je ve funkci U nebo V vždy jen ,,U'', jehož podoba je i v ostatních našich památkách celkem shodná. V MPKV se vyskytuje W v podobě dosti zvláštní, skoro jako ,,iv''. Úzus PV je opět jiný, jak plyne i z naší neumělé tabulky. Z: jeho forma v PV je ku podivu takřka umělecká. V MPKV a v RK se obojí tvar blíží, ale neshoduje, neboť v první z obou památek je horní oblouček cele v základní poloze a druhý spodní jde pod linku, kdežto v RK se začíná spodní část mezi linkami.
Protože zde nepíšeme ani tak paleografickou studii jako spíše porovnání metod obránců (hlavně Mareše) s metodami odpůrců (hlavně Fialovou), připojujeme ještě některé výsledky, opírající se hlavně o Pravdu Marešovu a ovšem o příslušnou stať ve Sborníku. Otázky virgulí nad I, Y v RK, v MPKV a PV (Mareš, str. 19 nn) Fiala neřeší. Červeným značkám v RZ nevěnuje pozornost nebo jim plně nerozumí. Tvar ,,G'' je v Pravdě osvětlen (str. 45), ale F. mlčí. Že Brandlův odhad opisu RZ do 12. nebo 13. století (Mareš 45) nebere F. na vědomí, nijak nepřekvapuje. Podotýkáme, že uvedené časové rozmezí plně souhlasí s naším Rozborem ; směrodatné je tu spíše hláskosloví, ostatní gramatické kategorie jsou konservativnější. Doklady na psaní in continuo (Mareš 45) nejsou Fialovi známy (?). O nepravidelnosti zkratek v Bibli Lobkovické (Mareš 46) se od Fialy nic nedovídáme, ač o tom měl pojednat aspoň polemicky. Mareš (str. 48, 56) uvádí přesvědčení Elmerovo aj. o pravosti RZ a RK, ale Fiala cituje jen nějaký úsek, z něhož se mají vyčíst rozpaky a pochybnosti (F. 60). O paleografii RK jednal i V. Šafařík (Mareš, 57), ale u Fialy se o tom poučit nelze. Že pro Píče bylo nejdůležitější vyjádření Coudercovo (Mareš 59), o tom dodržuje F. hluboké ,,tacet''. Na str. 81 cituje Mareš dobrozdání odborníků, jakými byli Leger, Prou , Chatelain , Berger, Verge i Ratti; F. mluví jen o Wattenbachovi a Sickelovi , třebaže podle Marešova svědectví (str. 86) Rukopisy ani neviděli. Zato neopomenul připomenout, jakým dojmem prý působil Píč na Rattiho , totiž jako člověk duševně nemocný; jak se jevil našim buditelům někdy v posledních letech svého života Dobrovský, tomu se ovšem Fiala a spol. vyhnuli. Mareš rozbírá i tvary písmen h, d, t a dochází k podobným výsledkům jako my a konečně i každý nezaujatý pozorovatel. Fiala na to nic anebo něco bez průkazné hodnoty. Že se Wattenbach vyslovil k RK skepticky na popud pražských odpůrců, konstatuje Mareš výslovně (str. 86), ale F se tomuto svědectví vyhnul. Mareš mluví o paleografických výkladech Hrubého na str. 91 až 94 a dbá jich i v dalších odstavcích, ale podle Fialy (str. 55) se jich ,,vůbec nedotkl''. Zřetelná fotografie (Mareš str. 97) ukazuje, že Hanka dvakrát doplnil v RK 7, ř. 6 a 7 slovo ,,blesk'', které bylo na pergamenu porušeno. Počínal si při tom jako každý, kdo by korigoval cizí rukopis, totiž se snahou, aby oprava byla co nejméně nápadná. Podařilo se mu to jen částečně, protože přesné napodobení cizí ruky, je-li vůbec možné, vyžaduje dlouhou dobu úmorné práce. Hankova interpolace je bez ligatur , písmena jsou jiná, nikoli náležitě hranatá, ale kulatá, jinak skloněná. F. toto důležité zjištění pominul. A tak odbyl též razury a opravy RK, ať Hankovy nebo středověké, spokojiv se opakováním (str. 79), že je jich příliš mnoho.
Své výsledky označil F. za ,,paleograficky definitivní'', ač ve společenských vědách se takovým kategorickým prohlášením vyhýbáme; tyto obory mohou i při velmi úzkých operativních možnostech obtížné problémy řešit, ale výtěžky nebývají konečné a mohou být jen přijímány nebo odmítány ,,většinou'' čtenářů.
Nejplodněji a nejúspěšněji si Fiala počínal tam, kde přepisoval úvahy Friedrichovy a Hrubého. Ty jakožto překonané a s nimi též ostatní obsah Fialovy stati nebude příští vědecká obec brát na vědomí.