předchozí kapitola
rejstřík
následující kapitola
Poslední velká práce o R, kterou očekával každý o věc se zajímající čtenář
s velkými nadějemi, je známý dvoudílný ,,Sborník poznání''. Obsahuje povšechný
přehled o vývoji sporu
(J. Kočí , str. 25 nn, dále jen ,,Ko''),
paleografický
rozbor Z. Fialy (F), str. 49 nn, dále literárně vědní studii
M. Otruby a M. Řepkové (str. 83 nn - OŘ), historická hlediska
J. Mezníkova
(str. 147 nn - M), vývoj stč. práva a jeho terminologii
V. Procházky (str. 179 nn - P) a jazykovědný rozbor
M. Komárka (str. 197 nn - K).
Potud první díl publikace. Ve druhém nalézáme
velmi dobrý Kašparův
přepis R (str. 279 nn) s poznámkami a s barevnými snímky pergamenů, v závěru
je pak uvedena M. Laiskeho bibliografie,
sestavená, pokud mohu posoudit,
přehledně a správně. Druhý díl Sb. je pro výhledové nové zkoumání R
cennější než první.
Ke Komárkovu pojednání
jsme zaujali stanovisko v Rozboru a
v kapitole o jazyku R povšechně i v této práci, jež se
v ostatním nejvíce dotýká úvah OŘ. Fialovi věnujeme zvláštní
kapitolu ![[*]](/icons/l2h/cross_ref_motif.gif)
, jakýsi přídavek. K případným výtkám,
že nejsem kompetentní ke kritice argumentů historických,
kulturně právních a paleografických, ježto nejsem odborníkem
v těchto vědeckých disciplínách, mohu odpovědět správným
postřehem F. Mareše (Klamnost důkazů podvržení RK a RZ, Praha
1928, str. 4 nn), že do sporných problémů kolem R má právo, ba
povinnost mluvit každý, kdo je schopen užívat skutečné vědecké
metody a dokonce i všichni sebevědomí členové národa, mají-li
říci něco podstatného. Budou se tedy některé odstavce této
kapitoly zabývat spíše povšechnou a ethickou
stránkou věci než její stránkou ryze odbornou. Nezaujatý čtenář
Sb., tedy nejen obránce, musí být myšlenkovou náplní, dobytými
výsledky a také formou těchto studií hluboce zklamán. Důvodů je
několik.
Jedním z hlavních nedostatků je téměř již archaický způsob, jímž jsou
vedeny důkazy proti R. Je nutno hned s počátku konstatovat, že všichni
autoři prvního dílu Sb. jsou a priori přesvědčenými vyznavači teorie
o falsech. Po dlouhý časový úsek minulého století a hluboko do našeho věku
vládly v oborech, které zde mají co říci, směry dnes překonané a dokonce i ve
Sb. odmítané: positivismus, historismus a tzv.
,,vplivologie'' nebo
,,vplyvologie'' -- vesměs aspekty, z nichž nelze aspoň v tom literárním žánru,
do něhož je R nutno zařadit, mnoho vytěžit. Hlavní chybou první z těchto tří
tendencí bylo, že povýšila dokladovost nad zákonitost vývoje (máme tu na
mysli hlavně stránku lingvistickou). Historická škola zase žádala shodu obsahu
písní se zjištěnými (někdy ovšem uměle nebo i násilně vykonstruovanými)
dějinnými skutečnostmi; posléze byly R ubíjeny množstvím zdánlivých, jen
vyjímečně bezpečných paralel , jako by bylo
možno dokázat,odkud falsátor co do
stylu , ducha i jednotlivých výrazů nebo
sousloví při látání svých výrobků
čerpal -- hlediska překonaná, všude opuštěná. Nicméně vlaje nad hlavami
oponentů stále týž starý ,,realistický'' prapor. Kdyby byl rozstřílen a
prosekán, bylo by možno mu vzdáti čest. Ale neměl by být špinavý. Snad nám
bude prominut tento pathetický výlev, neboť jde o věc celonárodního významu.
Dále vytýkáme Sborníku druhý základní nedostatek, pro který bývaly odmítány
práce adeptů vědy, tedy již seminaristů na universitě, spokojovali-li se
kontaminací nebo kompilací různých názorů o daném problému a neusilovali-li
o samostatný přínos, třebaže leckdy nevalný nebo sporný. Podle stále slýchané
poučky o thesi, antithesi a synthesi měli autoři Sborníku usuzovat přibližně
takto: ,,jazyk uznaných stč. památek'' tvoří logický celek (přes početné
anomálie), jazyk R se tak chová rovněž, je stejně důsledný, ba důslednější,
a starší. Je to tedy ,,bilingua'', jejíž umělecká složka je nepochybně
umělecky cennější; proto je nutno akceptovat nejméně dvojí staročeský jazyk
-- a na tomto podkladě budovat další teorie. Tak by se mělo postupovat
i v jednotlivostech. Zvlášť dobře je vidět tato závada v OŘ 127 nn, kde
nacházíme bezvýchodné spekulace o novodobém autoru R. A právě zde by se
chtěla veřejnost jistě nejvíce dovědět, komu budou R posléze a závazně
přiřčeny. Je tu ovšem ,,polehčující'' okolnost: ani nejnovější metody
výpočetní techniky nikam nepovedou, neboť slovník i frazeologii R nelze
žádnému z obrozenců imputovat.
Probereme zde stručně domnělé falsátory, o nichž bylo dosud uvažováno.
- Václav Hanka
- bývá nadále uváděn nejčastěji. Pomineme silné, ba
vítězné důvody obránců: že se nikdy k podvodu nepřiznal a že nikdo z jeho
pravděpodobných pomocníků nikdy nic neprozradil; že R na více než osmdesáti
místech špatně četl nebo nepochopil, špatně vykládal;
že vyhrál známý Kuhův
proces, že -- podle tradice -- krátce před smrtí odpřisáhl, že nikdy nic
nepodvrhl; konečně byl sám básníkem jen průměrným, jak ostatně převážná
většina jeho současníků, kteří teprve tápali v úsilí o správný výraz. Kolda
(str. 29 nn) uvádí, že se H. ani po nálezu R, tedy mocného inspiračního
zdroje, básníkem nestal. Potíže měl hlavně tam, kde chtěl vyjádřit složitější
obrazy. Od ukázek ovšem upouštíme, neboť tento zasloužilý badatel, zdatný
vydavatel stč. textů a osobně statečný člověk si nezaslouží, aby byl nadále
křivě obviňován a zesměšňován. Nejnověji -- pokud vím -- obhájil Hanku velmi
zdařile J. Glückselig ,
Zápisník 27, 1983, č. 12, str. 34 nn a č. 13,
str. 50 nn, a to ,,e factis'' (H. na místě nálezu RK předtím ani nebyl),
,,e probabili'' (přednášel na universitě až v roce 1848) a ,,e moribus'' (byl to
člověk přímého charakteru). Jiným důvodem proti
Hankovu falsátorství je to, že
byl oddaným žákem a ctitelem Dobrovského,
a ten byl nadmíru skeptický
k estetické hodnotě všeho
folkloru (Harkins, str. 33 nn). Ten byl vědecky
studován až v 2. polovině 19. století (S. Vlašín, Slovník 1976, str. 69). Ani
pro Jungmana
(viz dále) česká lidová poesie téměř neexistovala, aspoň ne
v raném období jeho umělecké činnosti (K. Horálek, Slovanské jazyky v době
obrození, str. 136).
- Josef Linda
-
bývá pokládán za původce obsahového jádra epiky RZ a
hlavně RK, ale je po básnické stránce posuzován leckdy ještě přísněji než
Hanka. O tom Kolda, str. 61 nn a podáním ukázek. L. prý byl skladatelem
nepůvodním (potýkal se s výrazem) autorem na jedné straně titěrným, na druhé
obhroublým. Jeho ,,Záři nad pohanstvem'' je ovšem nutno číst v původním,
nikoli nově upraveném vydání.
Flajšhans (u Mareše, Pravda, str. 296) dokazoval
dokonce, že tento spis vyšel až po nálezu RZ. Bohemistou L. ovšem nebyl. Jeho
pokus o praslovanskou češtinu
(Flajšhansovo vydání RKZ z r. 1930, str. 65)
dopadl strašlivě. Kde znal L. jiný výraz než český (čerpal hlavně z ruštiny),
bez rozpaků ho použil. O gramatice staré i současné mnoho nevěděl. Musíme si
ovšem uvědomit, že s takovým maximem nadšení a minimem vědomostí pracoval
tehdy kdekdo a že ani Dobrovského
dílo není prosto chyb a omylů.
- Josef Jungman
-
byl někdy cílem záškodnických a ovšem zcela
nespravedlivých útoků, jež sahaly dokonce i na charakter tohoto ,,tichého
genia'' našeho národního probuzení. S těmito výpady se rázně vypořádal
K. Urban
(Zprávy 1947, str. 13 nn, cyklostyl). V novější době se jaksi pokoutně
ozývalo mínění, že J. byl mezi padělateli, že o falsu věděl nebo je dokonce
sám tvořil. Více se soustřeďovaly útoky na ,,jungmanovský jazyk'', jak o tom
bude v našich úvahách ještě na vhodnějším místě řeč. K. Krejčí (uv. čl. ve
Slavii, str. 385) odmítl domněnku o Jungmannově autorství jako ,,hypotézu
nedoloženou a nedoložitelnou''. A týž učenec napsal na str. 395, že ,,před R
nebylo básnického jazyka -- ani u Jungmanna''. Na str. 396 popřel K.
kategoricky autorství Hankovo i Lindovo.
Ani s Jungmannovým racionalismem,
který aspoň v mládí v jeho díle převládal, nelze R spojovat. Naproti tomu se
objevilo protijungmannovské
stanovisko ve Večerní Praze 31. 7. 1985, článek J.
Sadílkův , kde je J. přímo obviněn
z mystifikace jako ,,hlavní autor''. Stať
vědecky nevyhovuje, jsou v ní věcné omyly, zamlčování důležitých fakt, chybné
závěry a dokonce stylistický anakoluth.
Ale jde-li o ,,první vlaštovku''
(nebo netopýra) nového názoru naší vědy na původ R, má věc svou důležitost.
Před časem jsem varoval před útokem
na ,,pevnost Jungmann '', která je daleko
tvrdší než ,,pevnost Hanka''. Nešlo arci o názor, jenž by pronikl výše, byl
to jen soukromý list jednomu z našich předních lingvistů. Tak nebo onak,
zanikla tato výstraha jako ,,hlas volajícího na poušti''. Je ovšem snadno si
domyslit, jaká by byla reakce naší intelektuální veřejnosti na takovou změnu
oficiálního stanoviska: ,,tak sto let to byl Hanka a teď je to najednou
Jungmann?''
A to ještě ponechávám stranou morální stránku věci.
- Velký Neznámý.
- I teorie o dosud
neznámém geniovi, jenž by byl schopen
vytvořit R na začátku 19. nebo dokonce v závěru 18. století, má stoupence.
Zřejmě k nim patří též K. Krejčí. Ale ani skalní odpůrce nemůže brát dobu před
Dobrovským
v úvahu, neboť akceptovat výbornou znalost staré češtiny za
doznívajícího ,,temna'' by bylo absurdní. Novodobá ,,literatura faktu'' ráda
píše jakési literárněvědní nebo historisující detektivky. Ve dvacátých a
třicátých letech tohoto století býval kriminální žánr schematisován tak, že
jako vrah byl posléze usvědčen šéf policie, novorozeně v kočárku nebo aspoň
,,dobrácký dědoušek, trávící většinu času v bačkorách a s dýmkou u kamen'',
tedy vždy nějaký ,,outsider''. Bylo i v našem problému vysloveno mínění --
spíše žertem -- že pisatelem Rukopisů byl
Josef Dobrovský sám (Mareš,
Marnost, str. 76 a 200). Kdybychom všechny obrozence z kritického období
,,hodili do stroje'' a pátrali novou výpočetní technikou, opravdu by asi
nejspíše vyskočil z ,,displeje'' patriarcha naší bohemistiky a slavistiky.
Ale nechme žertů. Jisté je, že by takové typologické zkoumání bylo
proveditelné, ale věda se k tomu nemá, omezujíc se ustavičně na drobné shody
(koincidence ) s dikcí obrozenců
a na její aplikaci na R. Kdyby byla vykonána
taková hlubší prověrka, kdyby byl falsátor takto veřejně a odůvodněně označen,
vyvrátili bychom takový ,,objev'' snadno, ale nevěřím, že k tomu vůbec kdy
dojde. W. Kayser (uv. spis str. 287) píše: ,,Kdyby byla všechna díla mezi
rokem 1770 až 1832 zachována anonymně, přece by ztroskotal každý pokus
vyhledat z chaotického podání díla patřící
Goethovi , a to i kdyby byly znány
všechny jeho mimoslovní projevy, životní okolnosti a vědecké předměty z jeho
osobního okruhu, z nichž by se projevila jeho individualita''. Je to tedy doba
našich ,,fals'', i když kulturně historické poměry tehdejšího Německa byly
proti našim ještě mnohdy odlišné. Ale s druhé strany: oč větší a k rozboru
vhodnější je proti Hankovi
nebo Lindovi dílo německého klasika!
Jako třetí provinění vytýkám Sborníku, že se jen sporadicky a nezasvěceně
zmiňuje o dalších ,,falsech'' z doby R,
tedy o MPKV , PV, EJ
a MV , jejichž
objevy spadají časově právě do kritického údobí. U všech těchto památek je
nutno konstatovat proti R jiné písmo, jinou psací látku, jiného nálezce, jiné
průvodní okolnosti, jiný styl
a hlavně jiný jazyk, který jsme snad teprve
my systematicky zkoumali v Rozboru .
Některé z těchto textů připadají na léta
1816-1818, takže je nutno odmítnout názor, že pocházejí od jednoho
mystifikátora, jako zcela nemožný.
,,Hřích'' Sborníku č. 4 záleží v zanedbání samozřejmé povinnosti uveřejnit
text, jehož plným poznáním se Sborník honosí, v novočeském přepise, ač to
učinil v roce 1930 Flajšhans ,
v té době již téměř fanatický odpůrce našich
památek. Lze snad namítnout, že zájemce o věc si takovou edici může lehce
opatřit. Ale proč nutit čtenáře Sborníku, aby se spokojoval glosami nebo aby
pracně luštil prvotní přepis
Kašparův nebo fotografie pergamenů? Měla tu být
aspoň nějaká ,,editio stereotypa''. Autoři Sborníku používali pravděpodobně
hlavně uvedeného Flajšhansova vydání,
nikterak dokonalého. Asi proto jsou tu
snad všechny hlavní námitky proti R pěkně pohromadě.
Ale edice Karlíkova a
Seykorova je novější a lepší.
Jenže výsledky, jež tu lze najít v komentáři,
jsou úplně opačné, než tvrdí ,,oficiální'' mínění. Rukopisy ovšem potřebují
řádného kritického vydání, jímž není ještě ani můj přepis v závěru této
studie. Není také ze Sborníku zřejmé, zda a do jaké míry si jeho autoři
všímali známého překladu K. Bednáře, který se
v některých řídkých ukázkách občas objevuje v různých
sdělovacích prostředcích. A tak se vtírá myšlenka, že skutečný
text písní má zůstat před veřejností trvale ukryt. Potom lze
ovšem narazit ještě na další úskalí: jak potom může kritik rázem vidět ,,stejnotvárnost obsahu a neumělost a
nedokonalost básnického zpracování'' (OŘ 93 s částečně správným
odkazem na Palackého ). To, co má odborník vidět ,,na
první pohled'', neuzří čtenář - konzument vůbec.
Ostré kritiky si zaslouží též další nedostatek Sborníku, totiž
různé zastírací manévry, vnitřní rozpory, neobjektivita ve
vztahu k odpůrcům a zastáncům, s níž první jsou vychvalováni a
druzí otevřeně nebo zastřeně kritisování, ba tupeni. Tím vším je
čtenář nucen přisahat na ,,verba magistri''. Nemám ani tak na
mysli důležitá fakta, jež byla pominuta vůbec, jako třeba
problém červených
a zelených značek v RZ nebo nemálo
exegetických a textologických problémů, které dosvědčují
pravost R už svou pouhou existencí. Doporučuji spíše k povšimnutí, jak
je přijat a kam je zařazen názor Šafaříkův (OŘ 93 nn). I když
jsou i práce Jirečků a Nebeského velmi záslužné, vyniká nad ně
Šafaříkův rozbor tak, že je možno jej označit za
prorocký a trvale platný. Dnes -- po sto padesáti letech -- se dají jeho
závěry jen rozšířit a podrobněji zpracovat; ale klasifikace R
jakožto ústně tvořená a tradovaná sbírka epických a lyrických
písní je dána jednou provždy. Kdežto jindy je ve Sborníku ten
neb onen názor obrany hned zahrazen míněním odpůrců a vyvrácen,
je Š. ,,utopen'' v okolním textu a odbyt několika nic
neříkajícími větami (OŘ 96). Chápeme, neboť oponentura je tu
vlastně nemožná. Také nebyla nikdy prováděna. ,,Kde promluvila
věda (ta opravdová), nezbývá než mlčeti.''
Sborník také zachoval přísné mlčení o chemické stránce věci. Říkalo se, že
přehled o výsledcích experimentálních věd bude podán v chystaném třetím dílu
Sborníku, ale ten nevyšel a sotva kdy uzří světlo světa. Kdo je s otázkami R
jen trochu obeznámen, nebude se divit.
Zhusta odporuje Sborník sám sobě, aniž si to uvědomuje. Nechme již stranou
otázku, kdo byl ,,autorem'', zda byl padělatel hloupý nebo zchytralý; a
prozatím neodpovídáme na polemiku, zda je hodnota písní vysoká, nízká nebo
střídavá. Spíše si zde všimněme třeba M 158 aj., kde se uvádí, že texty
oslavující pohanskou dobu by musely být dotčeny pozdější ,,christianisací''.
Ale od OŘ (str. 110 aj.) se dovídáme -- a to je ostatně pravdivé -- že
zůstaly po celý středověk utajeny, bez přímých narážek nebo citátů současníků.
Ale to jsou právě skutečnosti, jež se na sebe logicky váží! Paralely, které
byly uváděny jako zdroj falsa (známé místo z Milionu,
Štilfríd , Pubička atd.)
mohou svědčit jen jako nepřímý doklad, že RK byl autorům těchto spisů znám.
S celou situací ovšem souvisí poloviční ilegalita skladeb a jejich poněkud
obskurní nález; a nepřítomnost označení pohanských bohů též zapadá do
celkového věcného kontextu, byl-li RZ a RK psán v nějakém duchovním
skriptoriu.
Přecházíme k obrysovému (lépe řečeno snad metodologickému) hodnocení úvah M a
P. Věrohodnost R budeme ovšem věnovat ještě zvláštní kapitolu. Zde co
nejstručněji: orální pěvec, vypravující o epickém ději,
musí idealisovat, a
jestliže do jeho koncepce zapadá třeba i kaceřovaný
anachronismus,
může
ho využít. Výsledkem tohoto pojetí našich skladeb je zdánlivý paradox, že
právě ,,nesprávnosti'' mohou být důkazem původnosti, neboť odpovídají jednomu
z požadavků M (str. 151) ovšem modifikovanému. Místo ,,duch doby'' musíme
říci ,,duch eposu '' nebo ,,duch epyllia ''.
Protože nejsem historik, nemohu šíře a hlouběji posuzovat
jednotlivosti výkladů M a P; nicméně se mi zdá i při tomto
zběžném nadhledu, že jsou v nich některé nedomyšlenosti a
nesprávnosti, které vznikly jednak z horlivého úsilí o snášení
protirukopisných důkazů, jednak z neznalosti nebo nedocenění
literatury obránců. Tak třeba vztah k pramenům o událostech na
Hostýně a pod Olomoucí
v r. 1241. Proti RK, Pulkavovi ,
Hájkovi ,
částečně Dalimilovi
a Paprockému ,
proti Paměti Přibyslavské a
Balbínovi, proti jeho škole a proti lidové
tradici je postaveno jen mlčení některých středověkých kronikářů
a ovšem i spekulace historiků.
O zprávě z Erbenových Regest k r. 1241
(delší pobyt Tatarů na Moravě) citované Marešem
v ,,Posledních vzdorech pravdě o Rukopisech'', Pha 1933, str.
72 nn M. buď neví nebo se tak tváří. Na str. 191 nn je
v řešení otázky primogenitury uvedeno, že ,,případ Wolframa
von Eschenbach
je případem lénního poměru'', ale Mareš
v ,,Klamnosti'' na str. 20 cituje ,,daz ist ein Warheit
sunder wan, dasz der altest Brudder solde hänseins Vater
ganzen erbeteil'', tedy nikoli ,,Lehen, léno'' (U tohoto
staroněmeckého autora je i ,,Lehen'' často v nepochybném
významu.) Ostatně i prvorozenství v rodinách panovnických (P
191) stačí k podepření věrohodnosti RZ v tomto směru.
Přecházíme k trapným odstavcům, v nichž musíme konstatovat naprostou
neobjektivnost Sborníku. Proti velebení odpůrců stojí přezíravá shovívavost
k starší obraně a -- musím říci -- spílání mladším zastáncům, které je někdy
otevřené, jindy však ještě více hodno odmítnutí, neboť je podáváno rafinovaně,
skrytě pod pláštíkem objektivnosti .
Nemůžeme ovšem sledovat tyto výlevy slovo
od slova, protože bychom museli opisovat velké pasáže z textu, jehož podrobné
studium by nás odvádělo od práce daleko důležitější, a také bychom se pletli
do úkolů, s nimiž se pádně vypořádá žurnalistika budoucnosti. A tak jsme
pořídili jen excerpta z tohoto klasobraní nebo krasobraní. Dovídáme se, že
,,Králova studie je základní prací pro studium verše RKZ'' (OŘ 140). Velmi
uctíván je Goll (M 148)
ovšem bez ohledu na to, že byl svého času velmi
informovaným obráncem. Z obránců se dostává chvály snad jen
Matouškovi (M 150)
protože podnikl útok proti EJ, počin to velmi nešťastný. Pekař dovedl být
i ,,vtipný'' (M 157). Citát je však takového rázu, že je mi trapné se tu
dotýkat historika tak zasloužilého.
Dobrovský měl k RZ ,,oprávněnou
nedůvěru'' (K 199). Odpůrci se vždy vyznačují velkou erudicí, jsou vzdělaní,
v metodice svých věd vyškolení, ač ovšem dospívají k trpké pravdě po těžkých
duševních bojích (passim). Feifalik
působil v daném vývojovém stupni podnětně
a vědecky plodně (OŘ 89). Také Vašek (K 208) je vysoko ceněn;
o antagonismu Gebauera
s Hattalou snad není třeba se šířit. Sardonický úšklebek budí
,,consenzus odborníků'' (OŘ 89) po stránce formální i věcné. Že se tito
,,consentientes'' nedohodli ani po 169 letech, kdo text napsal a zda přitom
užil barvy nebo inkoustu, nebo jiné ,,psací látky'', poznamenáváme jen
mimochodem; také bychom rádi věděli, jak by se v novější době v naší vědě
uplatnil nějaký ,,dissentiens''. -- Zcela jiný postoj zaujal Sborník proti
obráncům, s nimiž se někdy ,,svezl'' i sám text. Tak čteme
o ,,Seykorově
chorobné nenávisti ke Gebauerovi '' (K 206),
Flajšhans vítán jásotem obránců (K
207), ač užíval způsobu ,,často až demagogického'' (K 208 a podobně se píše
i dále). K 211 se rázně vypořádal s ,,nesmyslnými a zcela zmatenými obranami,
karikaturami vědy''. Už předem se ví (K 199), že bude řeč o ,,domnělých
památkách'' (K 199). Ze Zamfirescova výkladu ke slovu
,,tábor'' sotva vzejde
Rukopisům nějaký prospěch (K 211). Obránci vůbec ,,se klonili k fašismu,
politisovali, rozmělňovali staré věci'' (Sborník porůznu).
Letošníkova
argumentace je ,,vratká'' (OŘ 102), ale polemika se týká jen výrazu
,,uhodnúce'', který v Milionu na často citovaném místě není, OŘ tu pracovali
nadmíru povrchně. Teorie obránců ,,shání'' svědectví OŘ 103 a nepřináší
poznatkový užitek OŘ 105; R utvořil ,,pabásnitel, imitátor, básník montáží a
ohlasů'' (OŘ 137), mluví se o ,,prokázaných podvrzích'' (mimo R! OŘ 129).
,,Obráncům se podařilo uhájit R do osmdesátých let''
(M 148), Kalousek a
Tomek Golla ,,paušálně''
odbývali M 149; Zákrejs st. jej ,,hrubě karikuje''
M 149 (ve skutečnosti řekl, že staré zprávy jsou průkaznější než novodobé
spekulace -- dodáváme, že tyto jsou často rozporné, že dávná svědectví
zpravidla bývají v nové době ověřována ať už archeologickými výzkumy nebo
nověji nalezenými texty; podle mého mínění je přímým důvodem ke skepsi jen
hrubý omyl ve svědectví spolehlivějšího autora). Obránci byli neškolení,
naivní (M 149) Mareš i Vrzalík přísně odsouzeni M 150;
obránci psali proti Masarykovi ,,s neskrývanou zlomyslností'' (M 154);
děj Čest. a Záb. je
,,naprosto absurdní'' M 158; zastánci pravosti své protivníky ,,napadají
zuřivě'' Ko 38; mlátí prázdnou slámu Ko 47; užívali ,,nacionálního obušku'' Ko
34; Hattala
,,nestačil na svůj obřímí úkol'' Ko 35 (já si zase myslím,
že hlavní zákonitosti gramatiky RZ a RK odkryje i průměrný seminarista;
osvětlení třeba deklinací substantiv včetně souhláskových kmenů, zájmen,
číslovek, konjugací, silných a slabých aoristů atd. by dalo ovšem více než
plýtvání žlučí a inkoustem nad ,,pochládečkem'' apod.); Ko 37 mluví
o ,,pokrytectví nacionálních oportunistů'' (může být nacionalista nebo
národovec zároveň oportunistou?); o jejich ,,sofistice'' Ko 48; v článku
Kočího jen přelétají
hesla ,,romantismus ,
positivismus , hitlerismus,
socialismus, ...'' aniž se dovídáme o ideových nebo materiálních zdrojích
těchto směrů v návaznosti na R; je to pojednání reportážní, mělké,
neobjektivní a tudíž pro odborníky bezcenné. Nová obrana píše
k paleografii R ,,vyslovené hlouposti'' F 55.
Je ovšem nutno uznat, že Sborník občas odmítá i překonané názory odpůrců, ale
činí tak vždy velmi šetrně, jakoby s přemáháním a nerad. Zato útoky na obránce
jsou vedeny s plnou silou. Tento hněv odnáší hlavně Mareš, nejrytířštější
osobnost novodobých sporů, člověk, který vedle své vysoké odborné kvalifikace
měl ještě i tu přednost, že hledal konstruktivní prvky i v nejhorších
splašcích, chrlených proti němu a proti R bulvárním tiskem. Neobjektivnost
Sborníku se projevuje též výběrem citátů. Tak třeba Ko (str, 46 nn) přináší
spoustu odkazů na Zprávy společnosti, ale takřka vždy jen tam, kde jde
o politické projevy nebo stanoviska; z věcných poznatků přinášených Marešem,
Vrzalíkem , Matouškem ,
Třeskou ,
Šerým , Adámkem není čerpáno téměř nic. Jestliže
se ve Sborníku porůznu dočítáme, že ,,obě strany přestřelovaly'', je nutno
se zeptat: kdo má větší nárok na to, aby mu občas vypověděly nervy? Zástupci
národa, jemuž je bráno, smím-li tak říci, jeho palladium, nebo únosci?
Okrádanému nebo té druhé hlavní osobě tohoto výjevu?
Sborník třeba nikdy necituje V. Hrubého a jeho knížečku ,,RK, padělek
Hankův '', Praha 1919.
Učiníme to tedy místo pisatelů těchto statí, ač se přitom
cítíme dosti trapně. Ale níže uváděné příklady mají i tak několikerý význam;
předně ukazují, jak příkře se vyjadřovali nejen neodborní obhájci R, ale
i vysoku postavení učenci; a dále, uděláme si obrázek o starších
,,estetických hodnoceních'' ve
srovnání s naším rozborem, který bude
následovat v příštích kapitolách. Podotýkáme, že silné výrazy Hrubého citujeme
vždy jen jednou, ač se jejich původce místy opakuje.
Hanka -- člověk velké ledabylosti str. 8; ledabylé nepoctivosti ibid;
malicherné ješitnosti ibid; snad směšný a ubohý ibid; hloupost a drzost
tamtéž; nestyděl se užít intrik, pomluv a lží 9; obětoval svou čest ...
soustavně ibidem; nepěkný charakter 10; nemotorně upravený opis ze ,,Záře''
12; bídná staročeština PV 13; škrabanice RZ ibidem; znamenitý plagiátor 14;
ubohý cárek (hadřík) Hankův 17 (Róže );
Opuštěná je ubohá 18; písně zmrzačeny
tamtéž; slátanina tamtéž; primitivní pabásnění tamtéž; bezstarostnost beze
všeho zření k logice 19; zmotal vše velmi nešťastně ibid.; risum teneatis
tamtéž; ó, té vtipnosti tamtéž; nesmyslná báseň 20; nemotorně slepil tamtéž;
unylé, plačtivé písně tamtéž; nepodařená báseň tamtéž; ,,báseň'' 22;
zchytrale si počínal 26; nedostatek logikou ukázněné tvůrčí fantasie 28; té
podivné situace tamtéž; motiv ... zalichotiti se mocným 28;
episoda
hostýnská ... nepřipraveně,
nelogicky vražena ... visí takřka ve vzduchu
31; nesmyslné manévry 32; chabá představivá schopnost málo logická ibidem;
matně podané zlomky tamtéž; nesmyslná odlika předlohy ibidem; slátaní mrzáčci
tamtéž; v pravém slova smyslu jen nátěr 34; poetické peří ... valně
pocuchané, ba polámané 35; Hanka kalil vodu ibidem; vrchol hlouposti a
ledabylosti 36; nedělal si ze sebe i druhých lidí blázny? Výsměch lidské
důvěřivosti 37;
Pešinu zalhávali 38;
vykrádají své předlohy tamtéž; Čestmír
a Vlaslav
nesmírně chuďoučký (pokud by byl
bez Kruvoje a Vojmíra ) 39; neurčitost
a nejasnost (Čest.) poškodily ... 40; Lindovo líčení působí komicky ...
dobývání hradu Kruvojova
teprve zábavné, přímo krkolomné, nemožné ibidem;
nesrozumitelný boj tamtéž; veselá hra tamtéž; nejkomičtější tamtéž; netropil
si Linda z Hanky šprým? tamtéž; hlouposti tamtéž; nedostatek intelektu a
soudnosti tamtéž; protivné, ubohé lepení 41; aspoň zdání básně tamtéž; báseň
venkoncem nemožná 42; hloupá představa Hankova 43; naivnosti tamtéž; turnaj
Hankovi španělskou vesnicí tamtéž; prázdná slova tamtéž; skládání bez hlavy a
paty tamtéž; bezhlavě motivovali 44; netropil si z Hanky šašky? 45;
nevysvětlitelný chronologický chaos ibidem; Hanka rozmázne verš Lindův ibidem;
rozřeďuje ... svými vodnatými veršíky 46; nesrozumitelnými vsuvkami báseň
niče ibid.; úžasná ledabylost padělatelů ibidem; obludné smíšeniny
novoromantické dikce ibidem; hotoví hastroši ibidem; naprosté nepochopení
pravého smyslu ibidem; básnická cena RK velmi nepatrná ibidem; ubohá, valně
polámaná kostra 47; falešné zvuky tamtéž; ukradnuv ... tamtéž; zrůdy (223#23)
tamtéž; novoromantismus vyráží až k smíchu ibidem; hloupé obraty 48; podivné,
těžkopádné obraty 48; divoké obraty novoromantické tamtéž; kostrbatá skladba,
těžkopádně se vyjadřoval (Linda) ibidem; Linda dal mnohdy rozlousknout oříšek,
na něž neměl Hanka dobrých zubů ibidem; netečnost 49; nevědomský způsob -
velmi hrubě ibidem; nešťastně verše ibidem; nepochopitelné, bezmyšlenkovitost
ibidem; napodobenina velmi ubohá ibidem; hloupě 50; neopatrnost do nebe
volající ibid.; všelijaké obmysly tamtéž; nemotorné ozdůbky 51; neobyčejná
troufalost 52; drzé opravy tamtéž; pan Hanka nic -- škrt, škrt -- lajdáctví,
podvodná památka, jež natropila v našem životě tolik zla 53.
Příznačné je tu jednak to, že Hrubý nikde ani náznakem nenaznačil, z čeho
čerpá takováto odsouzení, ani jak by mělo to neb ono místo znít; a poučné je
i to, že stíhá tu lidi dávno mrtvé, kteří se bránit nemohli.
Vraťme se ke Sborníku. Ten se někdy dopouští též formálních nelogičností, a to
asi bezděčně. Tak byl pro hnutí obrany vynalezen souhrný název
,,nacionalismus''. Zdá se, že slovo bylo voleno pro souznění i stejný základ
se slovem ,,nacismus''. Ať tak neb onak, je to myšleno pejorativně. Snad se
mělo spíše užít výrazů ,,šovinismus'' nebo ,,přepjatý nacionalismus''
případně ,,buržoasní nacionalismus''?! Ale to by aspoň v některých případech
přece příliš křičelo. Ještě větší nehoda se
přihodila Sborníku (opět Kočímu )
na str. 33, kde se hovoří o ,,vlastenecké a vlastenčící ulici''. Druhé z obou
adjektiv pochází možná
od Masaryka (,,vlastenectví je čin, vlastenčení
fráze''). Ale nevím, koho neb co si mám představit pod pojmem ,,vlastenecká
ulice''. Jen tak mimochodem připomínáme, že vlastenci jistě byli naši velcí, ba
největší básníci, kteří vesměs uznávali pravost R:
Neruda , Vrchlický ,
Čech,
Zeyer , Dyk ,...
nemluvě o starší generaci. Poznámku na okraj: je
nevědecké, čteme-li někde o ,,víře'' v Rukopisy, neboť tu nejde o věc víry,
lze říci leda, že vědec ,,uznává'' jejich pravost. Ale takové různé výčty
mohou být dvojsečnou zbraní. Obránci by mohli namítnout, že mezi
,,slavnými'' jmény odpůrců by měli také figurovat různí ideologové z doby
Protektorátu, třeba Rossler, W. Muller, Dr. Schwabe ,
K. H. Frank , O. Ullrich ,
E. Winter a další. Vidět Masaryka ,
Nejedlého a K. H. Franka na
medajlových stupních vítězů by byla jistě podívaná pozoruhodná.
Dalším bodem naší zběžné recense Sborníku, a to opět záporným, jsou věcné
omyly, chyby, špatné přepisy atd. Tyto zdánlivé maličkosti mohou být velmi
průkazné, neboť se z nich někdy zračí nedokonalá znalost textu. Nebudeme se
ovšem zdržovat otázkami spíše spornými, jež osvětlujeme v jiných kapitolách.
Ale musíme přímo vytknout transkripci ,,parohama''
(Kašpar I, 305, chyba se
táhla dále) tvar v R naprosto nemožný. Čtení ,,na popražiu'' (P 185), ač
se dávno ví, že správné je ,,na popravu'' LS v. 27
(Procházkův výklad nesedí
ani věcně, ani mluvnicky); viecina je správné, nikoli věčina nebo většina, P
184, správně již u Palackého a Šafaříka
(LS v. 83); porůznu ještě nalézáme
,,ajta'', ač víme od dob Seykorových
, že je třeba číst ,,aj, ta''; staré
nesprávnosti kolem ,,lesních rohů'' (náš
Rozbor , kap. 13); Citát
z Jordana (P 188) má špatnou interpunkci,
jíž je smysl úplně porušen, čárka
za ,,opibus'' být nemá. Vypadá to, jako by P nebo jiný předešlý excerpent
bral toto slovo spolu s ,,moribus'' za nom. adj. nebo subst.
Ale přiznejme, že to může být jen nepříjemná chyba tisku. P 180 míní, že není
rozdíl mezi jazykem RZ a RK. To je hrubé neporozumění, protože by mohlo jít
leda o příbuzný styl , ale přesné není ani to,
jak uvidíme; tak neb onak to
nejsou ,,jazyky zcela jednotné''. Podle P 196 je pravda synonymní se
zákonem. To je zásadní chyba. Nehledě k tomu, že synonyma v pravém slova
smyslu vůbec neexistují, přehlédl pisatel, že ,,pravda je u nás'', kdežto
,,zákon (jest) od věkožízných bogóv'', LS 110 a 60.
Zákon je vždy základem
pravdy, tj. soudních a správních norem. Leckdy se musíme ptát, zda autoři
Sborníku text vůbec četli. P 191 nazývá R ,,travestií prezentních
politických cílů''. To je nepravdivé a mimo to je slova ,,travestie'' užito
nesprávně, ať už máme na mysli starou nebo novou definici tohoto literárního
druhu. R nejsou ani ,,podání něčeho vážného směšnou formou'', ani se neblíží
parodii. M 167 má nesprávně ,,Vnislav'' místo
,,Unislav'' , neboť zřejmě
nezná zásady tvoření komposit .
P 182 cituje verš Jar. 9,15 ,,tu kóň vleče
v střemnech vojevodu'', jako by šlo o více náčelníků, ač to z kontextu nikterak
nevyplývá. Běžně je také přepisováno ,,Šťáhlav '' místo správného
,,Staglav ''. P 184 tvrdí, že hlasování osudím v LS upomíná na italskou
balotáž z doby renesance, jako by neexistoval známý ,,calculus Minervae''
s mnoha doklady i s odbornou literaturou. P 185 má nikdy nevídaný přepis
,,k7nadz6'' (kněz). P 187 se vyslovuje pro tvar ,,právodatný'', ač
,,právo'' je mladší odvozenina proti
opositům pravda - křivda, kterou také
v LS náležitě máme (v. 51-52). Tedy jediné ,,pravdodatný'' je správné.
O hierarchii právních pojmů v RZ neví P nic, ač je odborníkem v otázkách sem
spadajících. V P 187, odst. 2 se omyly jen hemží. Etymologický výklad slova
,,hana, haněti'' z německého je dávno opuštěn; chváliti výpovědi není
sententias probare, neboť žádná sententia nebyla dosud vydána;
k ,,rozvaditi'' viz můj Rozbor , kap. 13.
Podle P 188 je ,,Tetva Popelóv''
rusismus. To je stejně pochybené jako mínění jiných odpůrců, kteří tvrdívají,
že základem je čes. ,,teta''. P 192: ,,nastojte'' není ,,hle'', ale buď
,,dávejte pozor'' Jar. 7,22-23 nebo ,,pomozte'' Jar. 11,23.
Komárek tuto
výtku odmítl (Sborník str. 259). ,,Bubny hromné'' jsou správně chápány v M
151 a špatně v M 163. Jistě bychom mohli pokračovat. Snad ještě aspoň to, že
Sborník nemá jasno v poměru R k EJ,
které Gebauer hájil, ale bez odkazů na R.
Obě památky se v ledačems shodují, jak je v blízké době vzniku pochopitelné,
ale ve mnohém se liší nejen co do žánru, jak je samozřejmé, ale i co do
lingvistických jevů.
Mravní dosah a dopad Sborníku je ovšem týž jako vystoupení nebo spíše spiknutí
proti R vůbec. Národ utrpěl velkou ztrátu již vyřazením textů z učebnic a
jejich nedoceněním. Hodnota R je rozhodně vyšší než třeba básnická cena
Máchova Máje --
ať se na nás dnešní literární kritika nehorší; můžeme své
mínění snadno obhájit. Naše i světová odborná veřejnost došla k mylnému
přesvědčení, že západní Slované neměli herojskou epiku; od tohoto názoru je už
jen krok k tomu, že jí nebyli schopni; pohrdání naší ethnickou větví je hlavně
v německých kruzích stále živé, ač ovšem archeologické nálezy a stsl. a csl.
církevní texty s jemnými a citlivými převody latinských a řeckých předloh už
dlouho dokazují vyspělost starobylé slovanské kultury. Ale všelidský a zároveň
ryze český etický ideál vyjadřují R daleko výstižněji, ba i nejvznešeněji. Bez
nich by se mohli naši dávní předkové jevit jako bázliví modlílkové,
přijímající trpně cizí plody a nechávající se ovládat němectvím, latinským
importem nebo v nejlepším případě cizí gotisací .
A další historická období?
Husitství a reformace jsou sporné; a to, co přišlo po nich, vedlo namnoze
k neblaze zkreslujícímu pojetí vnitřních politických i společenských poměrů
v našich zemích. Kolik knih a divadelních her líčilo Čechy šestnáctého až
osmnáctého století jako žrouty, pijany a smilníky - snad jen proto, aby
autoři těchto výtvorů neupadli v podezření ,,z falešné rekopocty''.
Protirukopisné vystoupení je ovšem hodno odsouzení ještě z dalších důvodů, jež
ve Sborníku mezi řádky snadno vyčteme. Jak se máme my i cizina dívat na české
obrození, akceptuje-li se tu celá padělatelská družina, v níž se vyskytuje
nejméně pět jmen velmi zasloužilých, ba vynikajících
(Hanka , Linda, V. A. Svoboda ,
Marek
a dokonce Jungmann )?
Zda se nezúčastněný divák nepozastaví nad
naivností, zaslepeností nebo neodůvodněnou citovostí
Palackého , Šafaříka a
dalších? A jsou tak mnohá literární a výtvarná díla minulého století založena
na Lži?
Protože ,,každý cikán podle své planety hádá'', připojuji pár slov
k literární hodnotě našich textů. Jejich odmítnutím vzniká české kultuře stejná
škoda, jako kdyby někdo škrtl z řecké poesie
Homéra: To ,,pravé'' stč.
písemnictví je prosyceno germanismy a latinismy, gramatické kategorie jsou
v rozkladu, slovný výraz je poután sylabismem a zhusta
nezdařeným rýmem , takže
tyto umělé skladby mnohdy propadají topornosti a nesrozumitelnosti. Děl
opravdu cenných je poskrovnu. Rukopisy však -- vedle nepopiratelných
estetických hodnot --
přibližují český jazyk praslovanštině, jejich mluvnický
systém je přesný, důsledný a starobylý; projevuje se to zvlášť při rozboru
morfologie, ale i syntaxe; vidové a časové poměry tu budí obdiv, ano i libý
pocit každého znalce a zkoumáním kořenů slov včetně OJ se dostáváme bezpečně
k dávné praslovanské a praindoevropské jednotě.
To vše by si měl hlavně Komárek
ve svých jistě vysoce odborných lingvistických studiích ujasnit; ale ve
Sborníku si takovéto netušené možnosti pro svou vědu i pro sebe sama
nepřipustil.
Při četbě Sborníku se namnoze vtírá dojem, že je tu i samotná prvotní
existence národa snižována ve velkém i jednotlivostech, ať už spontánně
s chodem argumentací nebo dokonce úmyslně. Uveďme aspoň některé jednotlivosti.
Upírá se mu možnost, že by mohl na počátku svých dějin vystupovat jako
jednotný útvar (M 155); ve 13. století prý nebyly známy lesní (nebo lesné?)
rohy M 152 (k hudebním produkcím asi ne,
viz Rozbor na uvedeném místě).
Nebylo prý
známo ani osudí s hlasovacími kaménky M 155; ani kamenné mosty M 156 (rozumí
se, že nejde o překlenutí řeky -- viz kontext s nímž se M neseznámil nebo jej
nevzal na vědomí -- ale o přechod bažin o značných rozměrech). Česká minulost
je ochuzována o bitvu u Olomouce, o Hostýn ,
o vítězství nad Sasy v Ben. a
vlastně i nad Franky v Záb. V Lud. je prý podle P 183 ,,příliš mnoho
dostavivších se pánů'', ale pisatel si nevšiml slov písně, že se sjeli ,,z
dálných zemí, z dálných vlastí''. Jaká je to vědecká práce, při níž si autor
ani pořádně neprozkoumá text, jenž je přece alfou i omegou? Podle P 183 nemohl
Výhoň Dub velet stovce lidí,
ale nejvýš třiceti. Ale kde stojí, že mu nebyl
svěřen větší počet zbrojnošů kromě vlastní čeledi? Vždyť píseň je zachována
troskovitě! A nemohl pěvec nadsazovat?
Chrudoš a Staglav prý patřili před soud
lokální; ale jak to bylo možné, když jeden sídlil na Radbuze a druhý na
Otavě? A to se zase P zdá příliš velkým územím pro jeden rod (str. 188). Staří
Čechové prý nemohli nepřátele pronásledovat na koních (M 159). Ostatně se
kdysi tvrdilo, že znali jen skot a brav -- opět vyvráceno archeologickými
nálezy. Všeobecná negramotnost je našim předkům nadále připisována, jak
vyplývá s přežívajících invektiv proti ,,psaní lístku'' ve Skř., ač nás
novgorodské listiny na březové kůře už dávno lépe poučily. A k čemu jsou
žádaná deminutiva ,,stolec'' a ,,praporec''? (K 273 aj.).
V závěru odstavce budiž dovolena poznámka subjektivní povahy, ač prý se projev
osobního citu s vědeckými postuláty nesrovnává. Četba Sborníku je neveselá, ba
svrchovaně nepříjemná. Bylo mi, jako bych prováděl už poněkolikáté exhumaci
-- ale v rakvi bohdá nejsou ani R, ani jejich obránci.
Tolik spíše v povšechným informacím o Sborníku. Nyní věcněji k jednotlivým
oddílům:
- 1) Komárkova stať -
viz náš Rozbor .
- 2) M a P - probereme v kapitole o historické věrnosti orální epiky.
- 3) Fialova stať - stanovisko zaujímáme
v kapitole na str. .
Nyní vytkněme:
- 4) OŘ a jejich námitky proti R, týkající se jak pravosti textu, tak
i jeho estetické hodnoty.
Něco z toho bylo již vyvráceno, zbytek přijde na
řadu porůznu v dalších odstavcích naší současné práce.
Hlavní námitky, kterými se budeme zde přímo nebo nepřímo obírat, jsou ovšem
soustředěny v pojednání OŘ, str. 83 nn. Tyto výtky lze rozdělit do dvou
skupin, z nichž druhá částečně vychází z první. Po ,,důkazech'' z falsifikátu
následují argumenty, jejichž cílem je dosvědčit průměrnou nebo nízkou
uměleckou úroveň našich textů. Máme tedy v oddíle I:
- 1) Obsah R se neshoduje se zjištěnými poznatky o státních
starožitnostech slovanských, o právních a společenských poměrech doby, v níž
měly R vzniknout.
Epické skladby se opírají hlavně o nespolehlivého Hájka
z Libočan; místní a časové údaje k Ol., Ben., Jar. jsou pochybné, Lud. líčí
rytířský turnaj nesprávně, Čest. a Záb. jsou podány zúmyslně bez konkrétní
chronologie a topografie.
- 2) Duch R je v rozporu se středověkým básnictvím, ale
- 3) jeví protiněmecký nacionalismus, současně však též
rafinovanou sentimentálnost, jsou tu stopy moderního
romantismu ,
- 4) jazyk R se liší od řeči skutečných stč. památek, je to dikce
obrozenecká, jungmannovská ,
- 5) R nevyhovují ani po stránce metrické;
desetislabičný trochejský verš
je nezdařenou, chybnou kopií srbského deseterce ; problémem je tu
hlavně pátá these (přízvučná slabika), která by
neměla být tak často uvnitř
slova; mezislovní předěly
v osmislabičném verši Lud. jsou jinde než ve
staročeském básnictví téhož typu; jako na posměch jsou v Záb. přízvučné
hexametry a v lyrice verše adonské.
- 6) V pozdější lyrice a epice --
včetně folkloru -- nenalézáme
ohlasy nebo rozšíření R.
- 7) Obsah R není jednotný. Jsou tu reminiscence na klasicismus 18.
století, na ideál konstitučního vládce, stavovské demokracie atd., ale jeví
se i tendence náboženské, plynoucí z biblického vzdělání autora.
Námitky až dosud uvedené shrnujeme pod jednoho společného jmenovatele:
odlišnost R od ostatních stč. památek dosud známých. Výtky 1) až 3) jsou
jakoby universální, opakují se s detailními obměnami od počátku sporu až po
naše dny. V bodě 4) sledujeme hlavní linii
Gebauer -
Flajšhans - Komárek ,
nehledíme-li k drobnějším postřehům
Smetánkovým , Zubatého ,
Trávníčkovým aj.
Na výpadu č. 5 se podílí Král
a Jakobson ,
č. 6 se zdá invencí OŘ, č. 7
spojuje na dálku Feifalika s Krejčím.
Některé z těchto námitek jsme již částečně vyvrátili v úvodních statích této
práce nebo i v Rozboru ,
zbylým bude třeba věnovat bedlivější pozornost
v příštích kapitolách.
Body č. 1) až 3) a někdy též 4) až 7) si ovšem vynucovaly další rozvádění a
zpřesňování. Proto byla k R nalezena spousta
shodných míst - paralel ze
slovesných děl, jež mohl mystifikátor znát před rokem 1817. Také tyto otázky
osvětlíme na vhodnějším místě.
Po vítězství (Pyrrhově) nad Rukopisy koncem minulého století se musili ovšem
odpůrci vypořádat s dalším problémem: dokázat, že ztráta, kterou národ utrpěl,
není tak bolestná, jak by se zdálo. Úspěch v boji za vědeckou pravdu, mravní
síla, která byla nutná k překonání klamných ilusí, a nově zjištěné poznatky
v jazykovědě, historii, estetice atd.
plně vyváží vyloučení R ze staročeské
literatury, a to tím spíše, že hodnota skladeb (mluvíce se stanoviska odpůrců
vyhýbáme se tu termínu ,,píseň'', jehož bylo tehdy málo užíváno) je nižší,
než se staromilcům zdálo. Veřejnosti byly namísto R doporučovány k četbě,
studiu i obdivu středověké legendy, kroniky, umělé epické básně, prohlášena
starobylost Kristiánovy legendy atd. atd. Proto byly publikovány proti R další
námitky, nesoucí se tentokrát odsuzováním aspoň některých míst po stránce
estetické .
Některé výtky jsou starého data, jiné byly vykonstruovány nově:
- 8) Rukopisy mnohdy trpí nelogičnostmi, věcnými nesprávnostmi a
nemožnostmi (týká se zejména lyriky),
- 9) mlhavost líčení typů,
- 10) stejnotvárnost obsahu, invenční chudoba, neumělost a nedokonalost
básnického zpracování,
- 11) sterilnost epithet ,
- 12) schematičnost popisů (proti detailnosti v ,,pravé'' staročeské
literatuře),
- 13) nepěkné, bezvýznačné (??) složeniny, málo plastičnosti, jasnosti,
určitosti v celku i v jednotlivostech, nevhodné obrazy a
přirovnání.
- 14) Leckdy působí R esteticky
vlastně jen tím, že jsou potaženy
starou patinou. (Též O. Hostinský, Studie, str. 314 nn)
Vedle OŘ nalezneme tyto námitky -- a ovšem i stanovisko k nim -- též
v Karlíkově a Seykorově edici ,
hlavně na str. 40. Bod č. 8 vděčí za svou
existenci hlavně ,,konkrétné'' logice Masarykově, č. 9-13 byly zpracovány
Feifalikem
a podle OŘ i Palackým (str. 93). Věc jsem neprověřoval, spokojiv
se informací ,,z druhé ruky''.
,,Palackého interpretace byla pohlcena
mýtem'' (autoři asi myslí ,,mythos''). Postřeh č. 14 učinil mj.
i K. Krejčí. K věci lze citovat ještě F. Mareše, Zprávy 1938, str. 17 nn a
J. B. Čapka , Věda a život roč. IV, č. 9.
Brzkým podrobnějším rozborem dojdeme ovšem k závěru, že tu lze najít málo zrna
mezi otrubami; snad jen Jakobsonovo zjištění,
že deseterce RZ jsou jiné než
v RK, je pro nás plodné a použitelné; anebo Hankova (?!) naivnost při
zpracovávání folklorních lyrických motivů
je v jádře pravdivější než snaha
např. Goethova chápat Kyt. jako baladu.
O důvodech protirukopisného ,,spiknutí'', jak věci výstižně definoval
Kalousek, bylo psáno do nekonečna .
Proto také z toho důvodu, že se ve svých
pracích co nejvíce vyhýbáme politickým narážkám, jen co nejstručněji. Nápor
proti R vedl především Masaryk ,
jenž (prý) tak splácel Vídni vděčností za to,
že se stal profesorem na pražské universitě. Tehdejší rakouská vláda chtěla
působit depresivně na české národní sebevědomí, jehož hybnou silou byly
hlavně Rukopisy a jež bylo nebezpečné domácímu němectví. Mějme stále na
paměti, že vnitrostátní kvas v tehdejším Rakousku-Uhersku byl hlavně ve
znamení boje Slovanstva s Germánstvem, jak to zde zjednodušeně formulujeme.
Účelu naší práce však spíše slouží pohled na ještě jiné aspekty celého
problému, kterým bylo dosud věnováno méně pozornosti; připouštím také, že ani
současní obránci se mnou ve všem nesouhlasili. S hesly ,,Tábor je náš
program'' nebo ,,Pryč od Říma'', s pádným závěrem jedné
Flajšhansovy studie
,,Hus? Ano, Hus!'',
s útokem na ,,neexistujícího''
Jana Nepomuckého aj. lze
sotva sloučit vřelé křesťanství (a nebojme se říci katolictví), jak se zračí
v Jar., v tradici hostýnské
a částečně i v Ol. Proti dravému demokratickému (?)
proudu, zájmům sociálním, třídním nebo stranickým, kdy stále důležitější úlohu
přebírají větší nebo menší skupiny lidí, stojí Rukopisy s duchem
aristokratickým, feudálním nebo aspoň patriarchálním, takže skýtají záminku
k odmítání ,,falešné rekopocty''. Mnohé nositele nových směrů ovšem zaplavil
později tok ještě silnější a bezohlednější, strhl je s sebou, zatopil nebo
vyvrhl na neplodný břeh: ale pro další osudy sporu to nemělo žádné kladné
výsledky. Konečně tu byl rozpor mezi ,,romantismem '' R
(uvidíme, že byl spíše
vykonstruován mylnými výklady) a žádaným ,,realismem '' nebo
positivismem z doby ,,velkých bojů'' o R.
Hrubého zrůdy, mrzáčci a hastroši bývají ovšem posuzováni také jinak. Vedle
dlouholetého kladného vlivu na všechny obory vědní nebo umělecké činnosti
sluší připomenout názory na texty samotné, jak se vyslovily také mnohé
osobnosti a instituce minulosti.
Vysoká hodnota R je dána už také tím, že se udržely (prověřil je čas) a že
byly zapsány. Jak říká Hrabák (Kompar. str. 84) ,,převzal je (orální poesii)
kolektiv, případně je dále rozvíjel ,,po společenské objednávce''''. Jako
lidové lze ovšem označit v R jen písně lyrické, cum grano salis snad ještě
Jar. a Ben. s ohledem na posluchačstvo nebo ,,kmetské lidi'' zde oslovené.
Zaznamenáváme aspoň některá svědectví o umělecké hodnotě
R. V. Hálek
(u Kubína , Ars 190)
,,Pěvce rukopisu Královédvorského neznáme, Lomnického
známe'' (o tom, že máme význačná díla, aniž známe jejich původce, ze spisu
,,Literární a jiné aforismy'', který je nám i jinak blízký). Výčet překladů
RZ a RK u Karlíka a Seykory ,
str. 261 nn. Je tu poukázáno i na množství
dosavadních vydání. Podle Kuklinkové, str. 93
je ,,falsifikát esteticky
nehodným objektem''. Větu by ovšem bylo možno obrátit tak, že ,,R jakožto
esteticky hodnotný
objekt nemohou být falsifikátem.'' Pokud by kdo projevil
nesouhlas s výrokem Kuklinkové -- četl jsem něco takového, že i mystifikace
může být cenná, byla-li spáchána ,,optima fide'' -- odpovídáme, že národ
nelze křísit podvodem, na nějž se dříve nebo později přijde. Kromě toho
nebylo ani ve dvacátých letech minulého století klamu potřeba, neboť Čechové
již tehdy aspoň ve své intelektuální vrstvě žili plným duševním životem,
třebaže snad ne tak intensivně jako v dalších desetiletích. R se neopírají ani
o romantismus , ani o literaturu osvíceneckou,
je v nich prapůvodní tvořivá
síla. Sborník Antika a česká kultura, Praha 1978, str. 337 nn mluví o R jak
o ,,dílu do detailu promyšleném a logicky skloubeném'' a zdůrazňuje
,,úplnou vyjímečnost v soudobé české literatuře''. Příslušnou kapitolu asi
psal K. Krejčí. Pro RK jmenuje F. Zákrejs ,
Osvěta 16, 1886, sv. I, str. 336 nn 111 domácích i cizích odborníků,
kteří hovořili s uznáním; další jména
uvádí pro RZ. Zvláště se Rukopisů vážil E. Quinet
(u Grégra, str. 100 nn) a
obdivoval se jednak typické českosti, jednak bezprostřednímu styku pěvců
s událostmi, o nichž recitují.
Grégr má také takový výpočet jmen (str.
97 nn), z domácích tu čteme
o Dobrovském,
Palackém , Šafaříkovi ,
Čelakovském,
Wocelovi a z cizích o Mickiewiczovi ,
Rakowieckém ,
Bergovi (rus.), Zlatojeviči
(srb), Siemenském (Polák), Wratislaw (angl.) ,
Bowring, Talvj - Robinsonové,
Quinetovi,
Eichhoffovi (franc.),
Francesconim (ital.),
Goethem ,
Dambeckovi,
Meinertovi .
Úsudky jsou povšechné a dají se shrnout: bohatý výraz, obraznost,
hloubka citu. A konečně u Mareše, Pravda, str. 301:
Vrchlický , Čech a Zeyer se
prý vyjádřili, že by nedokázali složit R, kdyby je předem neznali, a že i po
nálezu by to nebyl pro ně snadný úkol. Soudím, že naši tři klasici by
nepochybně vytvořili dílo vynikající, ale s jinou
skladební technikou . Genius
je vždy pravdivý a přitom skromný.
Nedobrá znalost R a jejich odsuzování se promítlo nepříznivými následky
v domácí i světové literatuře, ba kultuře vůbec po mnoha stránkách. Už kolísání
učenců, kteří se měnili -- leckdy nikoli z věcných důvodů -- z obránců
v odpůrce a někdy střídali svá přesvědčení i několikrát
(Gebauer , Flajšhans ,
podle Hattaly ,
Obrana 147 i Jagič a Robinsonová),
bylo záporným úkazem. Jindy
čteme vážné omyly. Tak se píše na str. 196, 206 a 213 v Issledovanija po
slavjanskom literaturovedeniju i stilistike
(red. F. F. Kuzmin
a A. N. Robinsonová, Moskva 1960) o RK jako o díle
Hankově a Lindově ,,vedle jejich
jiných novočeských spisů'', takže vzniká dojem nejen jejich nepochybného
autorství, ale i zpracování zpěvů v nové češtině! Kravcov (str. 297 aj.) mluví
též o Hankovi a Lindovi; RK prý patří mezi ,,bolšie epičeskie formy''.
Kravcov snad myslí, že RK je skladba jednolitá. Nejspíše text nikdy neviděl;
tím se podobal mnoha signatářům známého protirukopisného manifestu z pražské
university z roku 1911. Jde prý o konglomerát
Igora , bylin, junáckých písní a
starých kronik. Sborník Stevensův na str. 184:
,,a forgery by Hanka and others''.
Lincolnova Unie i viktoriánská Británie jsou sice dávno mrtvy, ale
žije-li dosud dávná poctivost, akribie a citlivost anglosaských vědců ke
každému podvodu a klamu, domyslí se každý, jak asi naše nepočetná buditelská
obec v jejich očích vypadá. Západ tedy uznává nejméně tři obrozence za
falsifikátory! Pamatujme též na nenávist, posměch a pohrdání, s nimiž dosud
stíhají Slovany některé vlivné kruhy v NSR!
Výstrahou by měl být i Kollárův
případ. I tento vlastenec byl obviňován z padělatelství (Slovenská píseň
o Siládim a Hadmájim ,
Horálek, Studie str. 111 nn), než se našel další opis
tohoto textu. Dva, ba tři další texty PV ovšem na věci nic nezměnily! Úlehla
(Živá píseň, 163) píše, že se naučil z doznívajícího rukopisného boje
předpokládat, že v takovém 12. století u nás nebylo ani lidové kultury, takže
,,propadl vnitřnímu rozkolu'' neboť jeho vlastní práce tuto starobylost
nalézala. Ve Slavii 48, 1979 vyšlo několik článků s narážkami na R. Pisatelé
se tu dopustili vážných chyb, jež zčásti osvětlíme ještě později, zčásti
však hned. Na str. 196 čteme, že
Dobrovský dokázal padělanost obou Rukopisů
a to důsledně a důvodně, ač ve skutečnosti o RK nikdy nepochyboval a v otázce
RZ kolísal. Tamtéž je psáno ,,J. Hanka''.
Na str. 212 se rozmnožil počet
falsátorů o Čelakovského (?!)
a méně známá jména Svobodové a Pichla ; na str.
349-350 je mimo jiné tvrzení, že RZ je psán
srbským desetercem , ač metron je
odlišné; jsou prý tu
i ,,figury vlastní lidové poesii slovanské'', jako by
v RK nebyly. A tak dále. Vyloučením R v původní podobě z literárních příruček,
z četby atd. byla česká kultura ochuzena o hodnotná slovesná díla; přechodné
vítězství odpůrců dosadilo namnoze na odpovědná místa lidi bez žádoucí
vědecké a mnohdy též mravní úrovně; nastupující generace byly
positivismem ,
projevujícím se leckdy přímo destruktivně, dohnány ke skepsi, nihilismu a
chybně pojímanému iternacionalismu; národ obrán o svou herojskou epiku a
prvotní lyriku, takže se v jistém ohledu dostal pod úroveň Afričanů, Sibiřanů
a Polynésanů, kde všude tento žánr kvetl nebo ještě kvete; české dějiny
zploštěny, zkomoleny a zkráceny, národní mythos ochuzen o své racionální
jádro; smysl našich dějin vykládán jednostranně úzkoprsým výběrem pramenů
i literatury; stará slovanská vzdělanost, která je ovšem ověřována
archeologickými objevy, utrpěla neuznáním R újmu mimo jiné proto, že mluvené
nebo zpívané slovo bývá výraznější, účinnější a sdílnější než hmotné předměty,
o jejichž původu a vzniku je leckde možno se přít donekonečna.
Věda ruská, bulharská, jihoslovanská i slovenská se chová k pozůstatkům
kulturní minulosti svých národů, třebaže někdy daleko skomnějším než jsou
naše, daleko citlivěji.
Protože na otištění mých prací není v současné době možno myslit, protože
lze uvažovat leda o jejich významu pro budoucnost a poněvadž je nutno na ně
nahlížeti také jako na dokument o soudobém stavu rukopisného sporu, pokládám
za nutné, i když to nebývá při takových studiích zvykem, zmíniti se též o sobě
samém. Pokud jsem měl možnost a příležitost některou ze svých statí
předložit k uvážení dnešním odborníkům nebo institucím zabývajícím se
bohemistikou a slavistikou, nebyly nikdy vzaty na vědomí zákonitosti a
vzájemné vazby našich textů po stránce jazykové i stylistické. Adresáti se
chovali tak, jako by těchto jevů nebylo, a vytýkali stále jedno a totéž:
rozdíly R proti ,,pravým'' staročeským památkám, ať šlo o gramatiku nebo
cokoli jiného. Nelze věřit, že by tito pracovníci, mezi nimiž byla i jména
v soudobé vědě nejzvučnější, nebyli schopni diskuse nebo kritiky tam, kde na
věci zvlášť záleží. Musím se tedy domnívat, že odpovědi, které byly vždy
s úmornou pravidelností vyhýbavé, nepodnětné nebo vůbec žádné, pramenily
z jiných než vědeckých příčin.