Není náhodou, že začínáme tuto další kapitolu rozborem zdobících přívlastků. Činíme tak jednak proto, že byly proti nim činěny námitky, jednak proto, že je jich mnoho a že tvoří častý podklad k vytváření tropů nebo estetického dojmu vůbec.
Výtky odpůrců jsou i zde stereotypní, mělké a nekonkrétní. Tak zvláště se pozastavovali ,,oponenti'' nad tím, že ,,kóň'' je vždy jen ,,ručí'', tedy rychlý, ač třeba v sch. je buď ,,junácký'' nebo ,,dobrý'', jindy rozlišovaný podle barev, tedy hnědý, bílý a vraný. Vyvrátil už Jireček (Echtheit, str. 56) poukazem na to, že v lidových písních jde zpravidla jen o jedno zvíře, občas dvě, vzácněji o čtyřspřeží a šestispřeží, kdežto pěvci RK měli vždy na zřeteli celou jízdu. Ostatně je i v RK (Jah.) řeč o ,,koníčku bílém jako snížek'' a na Proužku (1,12) je pravděpodobně řeč o koni černém. Jistě by se R potázaly se špatnou, kdyby v nich bylo v této souvislosti epitheton ,,dobrý'', neboť by bylo prohlášeno za výpůjčku ze sch. nebo z ruského. ,,Vraník'' je útvar novější, neboť stč. ,,vraný'' znamenalo ,,černý'', jak dosvědčuje i ,,vrána'', ,,havran'' a ,,vraný vól'' v Mater verb. Celý tento výpad proti R, zahájený snad Feifalikem , dotvrzuje jen pořekadlo o psu, na nějž se vždy najde hůl.
Jiná námitka vyzněla v tom smyslu, že epitheta jsou matná, nevýrazná, snad i (při složeninách) neústrojně tvořená. Ale nikde jsem se nedočetl návodu, jak by byl skutečný básník ten neb onen výraz nahradil. Složeniny R naopak vysoko hodnotil K. Krejčí (Slavia, uv. čl. str. 393 a 394), a to zvláště poukazy na obdobné pokusy obrozenců. Příznivě hodnotí též OJ, tvořená obdobně dle platných gramatických pravidel a syntaktických náležitostí i se značným pochopením pro krásno. O kompositech po stránce jazykovědné viz náš Rozbor , hlavně kap. 10.7.
Několik povšechných poznámek k epithetům: důležité je, že nejsou odrazem pěvcových (a zde spíše by se mělo říci, že básníkových) pocitů, ale vždy objektivním vyjádřením skutečnosti a prostředkem ke zvýšení plastičnosti a názornosti, tedy právě vlastností, jež bývají Rukopisům upírány. Této objektivity ve vnímání a vyjadřování se povšiml již Květ (str. 18), který praví o novodobých autorech, že ,,poměr svůj vlastní k předmětům přímětky nahrazují''. Viz i naši výše položenou úvahu s citátem z Puškina. Přeplněné ulice, chrám, rušné město atd. -- to jsou epitheta hodící se k pisatelově náladě, ale nikterak to nemusí být vyslovením nějakých kvalit, jež by k městu patřily vždy a nevyhnutelně.
Naši pěvci se při tomto konkrétním pohledu na své okolí snad vůbec nedopouštěli nelogičností nebo věcných nesprávností, které někdy vznikají zmechanisováním básnického aparátu. Výjimkou, jak jsme se o tom také již zmínili, je snad ,,táhlé hrdlo'' jinochovo (podle právě probíhajícího paralelismu s jelenem, Jel. 27,29 a 27,21). Takových nedopatření se dopouštěl i Homér ,,aliquando dermitans'', když třeba mluvil o špinavém prádle, jež odnáší Nausikaa k očištění k moři, a přece je nazývá ,,zářícím''. Bogatyrev, Voprosy str. 424 cituje v obdobné souvislosti ukrajinskou koledu, v níž je -- mimochodem řečeno -- i několik ,,nedoložených a nemožných'' komposit (stříbrorohý, zlatohřívý, stříbrokopytný, zlatovlnitý). Jde tu o stádní zvířata, která nemají ani stříbrná kopyta, ani rohy, takže výrazy jsou přírodopisně značně nepřesné.
Epika R, soustředěná pochopitelně na děj, nemohla epithety plýtvat. Nepřátelé jsou charakterisování zpravidla dosti jednoduše: Tataři, Poláci, Sasové, jsou leda ,,zlí'' nebo ,,lítí'', neboť vše obsazují, loupí a vraždí. Většinou stačí pěvcům označení ,,vrah'' nebo ,,pohan'', protože tím je vše řečeno. Stejný jev popsal pro starou ruštinu Lichačov (Poetika, str. 90 nn). Výjimkou je snad Záb., kde jsou cizinci a Luděk charakterisováni podrobněji. Tvořivá síla skladatelova se tu projevuje zvlášť účinně. Ale tak jako jsou vlastnosti ,,vraha'' obecně známy, vyhýbají se pěvci též popisu hlavních hrdinů epithety, a to opět s výjimkou Záb. Ale Jaroslav byl posluchačům zřejmě tak blízký, že tu není ani žádné patronynikon. Totéž platí o Jaromírovi , Oldřichovi, Benešovi, Libuši a Čestmírovi. Týž způsob se uplatňuje i v sch. (Maretič, str. 70 nn). Vedle této shody jsou ovšem i rozdíly, a to zvláště v užívání epithet konstantních, o nichž bude řeč dále. Skendi (str. 183) jich cituje 18 ze sch. a 14 z albánských eposů , ale v R jsou řidší.
Mnohdy se objevuje mezi odpůrci vážný nesoulad v mínění o domnělém přebírání cizích motivů v R, jak ještě mnohokrát uvidíme, Ukazuje se namnoze také nedokonalá znalost samotného textu. Tak třeba Harkins (str. 55 nn) upozorňuje mj. na to, že v R chybějí přídomky jako ,,baťuška car, matuška Volha'' a dovozuje z toho, že ,,ruský vliv nebyl tak veliký''. Je zajímavé konfrontovat toto mínění se zjištěním, které plyne ze Skendiho (předchozí odstavec této studie). R tu zachovávají svou plnou svébytnost.
Epithet v přímém určení místa bylo málo. Jen jednou čteme v RK o ,,lesích miletínských''. Dokonce se snad v době R nevžily ještě ani přívlastky ,,pražský, vyšehradský, olomoucký''. Takovýchto označení přibývá s rozvojem populace (Sidelnikov, str. 87).
Účel epithet je ovšem několikerý, jak ještě uvidíme dále. Někdy sloužila k tvoření vnitřních rýmů (zlata stola, sněmě slavně, snad i táhlé hrdlo), jindy k oslavě míst pěvci milých (svatý Vyšehrad) , k vyjádření kontrastu (Vltava se kalí, ač je obvykle stříbropěnná, vřelá krev proti syré zemi nebo červená krev tekoucí po zelené trávě), k charakterisaci osob (lítý Chrudoš), k vytčení nějaké zvláštnosti, aby ten neb onen předmět byl od ostatních jinak podobných odlišen. Sem snad patří ,,kamenný hrádek'' ve Skř. možná k odůvodnění jeho nedobytnosti nebo nepřístupnosti na rozdíl od staveb dřevěných; konečně se využívá epithet k tvoření metafor i jiných tropů (vlasi zlatostvúcí, voda striebropěna), ale to asi jen ve spojení s komposity. Typ ,,perlové zuby'' se v R nenajde, byl by příliš nekonkrétní a posluchačům nejasný.
Barevného vidění v R jsme se již dotkli v Rozboru (kap. 12.9). Zde jen dodáváme, že příslušné přívlastky jsou brány, jak je pochopitelné, především z přírody: zelená tráva, modrý vrch (podle nebe), šedošeré jitro, černý les nebo noc, koníček bílý jako snížek; ale také z předmětů zvlášť oblíbených nebo zvlášť nápadných: červená srst u krávy, jistě i červená růže. Ježto se život na venkově měnil povlovněji než ve městech, udžela se taková epitheta v lidové písni dodnes (Marčok, str. 170 nn) vzpomíná na adj. ,,zlatý'' podle nejvzácnějšího kovu a jistě i podle blahodárného slunce. I ,,stříbrný'' nacházíme vždy často, neboť stříbro bylo u Slovanů zvlášť ceněno.
Po stránce jazykovědné a stylistické byla epitheta již mnohokrát kategorisována. My zde uplatníme několik kriterií s většími výčty výrazů jednak proto, abychom dokázali bohatou invenci našich pěvců, jednak aby se náš (pomyslný) čtenář lépe orientoval v textu, budou-li R i v budoucnu v plném staročeském znění nadále těžko dostupné. Zájemcům bude ovšem možno užít i jiných dělítek než těch, jež uplatňujeme my.
Nejdříve se jistě nabízejí dvě skupiny: přívlastky jednoduché a složené. Těchto je ovšem daleko méně; více si je oblíbil pěvec RZ. Jejich mlhavost nebo nevýraznost existuje jen ve fantasii našich dávných ,,pěstitelů vědeckých pravd'', která se tu jeví neobyčejně bohatě, ač se její nositelé vždy honosili svým realismem . Zaznamenáváme: voda stiebropěnná, glina zlatopieská, Otava zlatonosná, desky pravdodatné, plamen pravdozvěsten, voda svatocúdná, Mžě striebronosná, ríza bielestvúcí, bozi věkožizní, Brdy vletorečné, vše v RZ; v RK pak jutro šedošero, skřěk hrózonosný, obět hlasonosná, síla jarobujná, tur jarohlavý, jutro blahodějné, děva lepotvorná, masožravý nosec, vlasi zlatostvúcí, drva vysokorostlá, les dlúhopustý a dále komposita s náslovným vsě ... (vsěstrašivý, vsětichúnký -- první o úpění, druhé o tichu). Trochu jinak je tvořeno Čsmír Vlaslavobojec. Co do frekvence má starší část RK mírnou převahu nad mladšími písněmi. O ústrojnosti a významu těchto epithet jsme pojednali v Rozboru na uvedeném místě, o jejich básnické ceně, jak jsme viděli, se kladně vyslovil K. Krejcí. Přičiňujeme jednu výtku starším obráncům, že se snažili -- patrně z přílišného respektu před autoritou odpůrců -- snížit počet těchto složenin o ,,všetichúnký'' (jak se zpravidla nesprávně přepisuje), o ,,vysokorostlý'' a hlavně o ,,dlúhopustý'' (les). Neuvědomili si, že ,,lesem dlúhopustým spěcháše'' je mnohem básničtější než ,,lesem pustým dlúho spěcháše'', což není ani logické. Spojením obou adjektiv v jedno se umocňuje výraznost obou, jak je známo již od dob Aristotelových. Spojení samo je kopulativní jako ,,tonkobělyj'' nebo ,,sladkobolný'' (Hrabák, Poetika, str. 137 a náš Rozbor ). Podle Tyňanova (Problema, str. 133 nn) jsou složeniny, jež pocházejí ze dvou částí původním významem značně rozdílných, umělé a nové. Rozumí se, že v R takové případy nejsou. Věc částečně souvisí též s otázkami deetymologisačního procesu. V R tvoří oba komponenty nový celek, ale původní význam je uchován, takže obě části komposita někdy tvoří jakoby samostatnou jednoduchou větu.