může být chápána téměř jako synonymon k symbolu, bývá však rozsáhlejší a mnohdy do sebe zahrnuje celou skladbu, případně i výtvarné umělecké dílo.
Uvedli jsme již, že takový výklad R (zejména Sbyh. a Jel.), tedy zápasu světla s tmou, jara se zimou aj., nepokládáme za správný, ač byl učiněn pokus (Z. Kalandra ) vyložit celé nejstarší české dějiny až po sv. Václava jako jinotaj. Dávné báje ovšem mohly na pěvcovu představivost podvědomě působit. Ale skutečnost jinotajů je velmi vratká. Vzpomínám mimoděk na starou zprávu, že Aischyla usmrtila želva, kterou svrhl na básníkovu lysou hlavu orel, pokládaje ji za kámen. Je tu na místě alegorický výklad (trest za tragikovo vniknutí do nebeských tajností), je to vtip komedie nebo skutečná událost? Arionovo ,,zázračné'' zachránění delfínem je dle nových zoologických poznatků možné. Osobně beru každé staré svědectví, písemnou zprávu atd. vážně, pokud zcela neoporuje logice nebo jiné protichůdné informaci závažnější.
Mythických bytostí, jak jsme také již viděli, je v R mnálo a ještě nejsou bezpečně identifikovatelné. Je tu Vítěz (Svantovít? ) v LS, tamtéž Trut s pouhou zmínkou o zabití saně; dále Morana , příp. Morena v Záb. a Čest., Vesna v Záb. a běs tamtéž. Jde převážně o pojmy, které mají dodnes jazykovou kontinuitu (Mořena, Mařena, Vesna, vesno, zběsilý atd.). Proto se kloním k názoru, že pěvec v těchto případech starým mythům věřil nebo že je bez všech pochyb převzal a do svých výtvorů vložil. Jinak se však díváme na zosobnění nebo alegorii ,,Třasa'' v Čest. 17,24 a Záb. 23,29, který bývá v edicích takto přepisován, ale asi nesprávně. Flajšhans připomíná ve svých poznámkách k vydání z r. 1930, že zosobněná abstrakta jsou i v Igoru , a skutečně v něm nalézáme jména Karna , Žla (bohyně zemi škodící), Bída, větry, vnuci Stribogovi , Div (divý muž) a ,,země Trojanova '' (podle pohanského boha jinde nedoloženého -- ale jsou i jiné výklady). Alegorisace ve Slově se zdá větší než v R, jejichž poměrná střízlivost v tomto směru se váže a to je pro posouzení ,,pravosti'' zvlášť důležité -- na realismus , projevovaný a námi konstatovaný v jiných aspektech. Souhlasím s Lichačovem (Poetika, str. 332), že příroda je spjata s lidmi a s jejich vnitřním i vnějším životem jak fysicky, tak emocionálně. S tohoto stanoviska se třas neliší od jiných pojmů, které by se musily jsouce alegorisovány psát rovněž s velkým počátečním písmenem: Prudkost, Lútost, Hróza (toto slovo v R není, ale je tu ,,hrózonosný''), Strach, Hněv, Hoře, Krutost a další. Viz též Buslajeva (u Selivanova , Kravcovův sb. II, str. 85 nn).
Střízlivě a shodně s námi se vyslovují též Chadwickové I, 235. V R nejsou také zastoupeny alegorie (můžeme-li užít tohoto termínu tam, kde je uveden obraz, ale ne věc, na niž se váže) známá z lidových písní, kdy se potkáváme s holubem = milencem, holubicí = milenkou a třeba krahujcem = nepřítelem jejich lásky. Zde není vůbec řečeno, že jde o lidské bytosti, ale z textu se to samo sebou rozumí. Dalo by se mluvit o perifrázi , třeba ,,stříbro skrání'' místo ,,šediny'', ,,dvě hvězdy'' místo ,,oči''. Zrovna tak by se ovšem dalo mluvit o metafoře. V R takové obraty nejsou, neboť by odporovaly jejich ,,sensualismu''. Třeba takovému obrazu ,,stříbrná koule = měsíc'' by asi středověký posluchač stěží rozuměl. Proto také nenacházíme v R tropos enallage, přesmyknutí typu ,,obléci hedvábí košile'' nebo ,,hnědý smích očí'' atd.
Zdánlivou výjimkou z tohoto úzu by mohla být leda ,,družná vlaštovica'' z LS, k níž bylo vyslovováno mínění, že se tu hovoří o skutečné sestře rozvaděných bratří; byly by tedy dvě. Ale o ptáku se přímo říká ,,sěde na okénce rozložito''. Držme se tedy textu a hleďme na tyto verše jako na zachycení pohádkového motivu nebo na projev pěvcovy vznícené obraznosti: rodná sestra Chrudošova a Staglavova tuší v příletu ptáka něco zlého.
Ještě bychom dodali, že se s rozvojem vzdělanosti (a to platí o zvyšování kultury civilisace v antice aj.) alegorisují také pojmy velmi abstraktní. Tak třeba ve starém Řecku Areté = ctnost, Diké = spravedlnost, Alétheia = pravda. Při našich textech lze ovšem hovořit jen o primárních pocitech a hnutích, a to ještě, jak svrchu odůvodněno, s příslovečným granum salis.
Poslední z tropů , tedy i básnických ozdob, při nichž se význam slova v přísném realistickém pohledu mění, je v R